Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Povzdechla si. Každý jí nutil jít domů, strávit život doma jako hodná dcera. Nevěděla zda by doma byla sama, ale... nechtěla být někde kde se necítí dobře. Kde jí nikdo nic nedovolí. Ale velice brzo pochopila, že vlci které potkala nechtějí více problémů. "Pokora zní..." přemýšlela jak jí nazvat. "Vtipně..." Zamumlala nakonec. Ano, věděla že mnozí vlci k ní nebudou tak měkcí, nebudou ignorovat její slova a bude se moci dostat do problému, ale čím více času s nimi trávila tak se cítila lépe. Konečně se cítila že se něco učí. Ale nakonec svůj názor změnila i Zeinab. Zavrčela. To bylo tak důležité se pořád věšet na rodiče? To se prostě nemohla o sebe postarat sama? Nejspíše by to nedokázala, ale mohla mít někoho jiného poblíž. Třeba někoho kdo by se jí věnoval více. I přes veškerou nenávist v jejím pohledu směrovaným k hnědé vlčici držela hubu. Nebylo o čem rozmlouvat, jako malá se neměla jak postavit rozhodnutí starších. "Chci umět magie.. a taky lépe mluvit." Pronesla když vlčice poznamenala svou poslední větu. Nakonec se zamyslela co by dále mohla říct. Nebyla ještě tak tichá. "Viděla jsem už ovládání... nezvládal to." Měla důvody si utvářet názory na vlky. Měla dokonce na to i právo, nebyla ovečkou aby šla spolu s davem. Alfy nealfy, matka by neměla opustit vlčata která kojí. Kde vůbec byli bratři? Natočila i ona hlavu ke zlatému lesu a povzdechla si. Snad našli někoho stejně rozumného, snad se jim nic nestalo. Stejně je jako svou sestru neviděla déle. Odfrkla si. Pro své rodiče plánovala ty nejostřejší slova jenž znala. "Co když se neobjeví?" Zeptala se jich na něco co bylo také docela zásadní k té jejich snaze. Zlatá smečka nebyla zrovna aktivní. Nejspíše zase skončí sama...

Mám 37 bodů
za 20 bodů poprosím o 4 mince
Za zbylých 17 bych poprosila poprosila KMŠ tudíž to bude 51 KMŠ

Zapsáno

Uvědomovala si jak je její slovní zásoba oproti nim ubohá, jak se dokonale nemůže vyjádřit. Byla mladá, ale uvědomovala si věci které dávaly smysl její hlavě. Merlin znala své limity, už cesta sem jí vyčerpala natolik, že netušila zda další cestu zvládne. Alfa bylo tedy jiné slovo pro vůdce. Pokývala hlavou. "Takový a barevná jako tohle." Odpověděla vlčici jenž se na ní celou dobu dívala ukazující přitom na sníh a poté co jej odhrnula dostatečně aby se odhalila půda pod ním i na ní. Bílá a hnědý. Barvy nezvala dokonale, ale mohla si pomoci originálním způsobem. Otce si tolik nepamatovala, viděla jej naposled co je vyvedl z jeskyně. Otočila se směrem kterým se upírala hlava vlčice. Zlaté listy, barva kterou si Merlin pamatovala taky. Pokývala hlavou. "Tam potkala další... nepostarat se stejně jako ostatní." Vysvětlila jim situaci. Čím víc poslouchala jejich slova tím víc nasávala jako houba. Cucala více a více vědomostí. Ještě to dát nějak dohromady aby se naučila pořádněji mluvit. Pochopila co jí vlčice nabízí. Další smečku. Merlin se zatvářila spíš odtažitě. "Nechci... další skupinu...mám... touhu." Začala a podívala se na vlčici jenž před ní byla. "Chci být dobrá... hodně moc.. v tom co dělal ten podivný Rhaaxin." Snažila se jim vysvětlit co tím myslela. "Ale nikdo nevysvětlil co to je..." Snažila se použít všechna slova co uměla aby jim vysvětlila o co jde. "Magie." Slyšela to. U toho vlka to bylo použito ve větě že to sám neumí ovládnout a to byl starší než Merlin. Ta pokorně sklopila hlavu. Necítila se pokud byla ve větší skupině vlků. Nepotřebovala je jinak než k naučení se všeho potřebného. "Já.. není mi dobže u více vlků... chci se naužit a utéct od všech." Vysvětlila jim to co cítila delší dobu. Merlin nebyla nikdy někdo kdo by potřeboval k sobě další, někdo kdo by chtěl aby se o ní někdo furt staral. Připadalo jí to už únavné, ale nic neuměla aby se o sebe mohla postarat o sebe sama. Nelíbilo se jí když se jí kdokoliv byť jen čumákem dotkl. Nesnášela to. "Pokory?" Nové slovo, znělo zajímavě, to neslyšela od žádného vlka v okolí. Zei jí pak ale vysvětlila co se snažil tenhle udělat. Takže to že našla své sourozence znamenalo to, že i oni měli pachovou stopu. Merlin docvaklo jedno hlavní. Pokud se chtěla před rodiči schovat musí zamaskovat pach. Ihned začala odhrabávat více sněhu. I když vlk odcházel a začala se v odhalené lehce mokré zemi, která byla ale zatuhlá válet. Netušila zda jí to pomůže, ale rozhodně to vonělo jinak než ona.
Vlčice mohla pochopit víc. Merlin se opatrně zvedla ze země. "Neumím nic... to vadí... neschopná... ne protoše malá, ale... matka nikdy nenaučila... otec zmizel... zůstali jsme sami... sestra zmizela s ním... Merlin nepotžebuje takové vlky..." Snažila se... snažila se mluvit, protože praxe přináší to nejlepší. Jedla konečně maso které přinesl, ale myslela i na to že musí nechat těm dvěma. Nechtěla to vše sníst, pak nebude nic pro ně. Slyšela jak se ti dva bavili za jejími zády. Věděla že to bude těžké rozhodnutí, ale rodiče neopouštěla na dobro. Jednou by se mohla vrátit. Až se naučí více. Zvedla hlavu a natočila jí na vlka když se zeptal proč si myslí že je její matka neschopná... "Nechala nás... samotné a hladové..." Odpověděla mu a opatrně posunula králíka k těm dvěma. Ona už si nedá, měla dost. "Mám je ráda... svým způsobem... ale... mám ten sen." Odpověděla jim. Merlin nechtěla být slabou, nechtěla být jen tak někdo kdo by se zhroutil jen pod představou nebezpečí. Musela si určit standarty i jako mladá.

Vlčice jí nazvala taky divně zajímavou. Merlin ihned pochopila že myslí to samé, uměla si dávat spoustu věcí dohromady. Zmizela brzo, velice brzo na to aby slyšela co si o ní vlci povídali. Zjistila tedy spousty nových informací. Tedy hlavně ohledně toho, jak je magie cítit. Tvor nebyl rozhodně něco co objeví každý den a navíc jí odměnil. Byla nadšená, konečně více než zažila s rodičema, kteří stejně stáli za jednu velkou belu. Nestarali se o ně a o vlčata se musela starat druhá vlčice. Nevěděla ani zda pochytila její jméno. Pokud nějaké měla, nejspíše ho ale musela mít.
Jen co se objevila zase u vlků slyšela jak na ní mluví hnědá. Zeptala se na otázku co Merlin pobavila, bylo vidět že rozhodně má inteligenci kterou by jí mohli některé vlčice závidět. "Ne." Odpověděla stroze a přemýšela co by dále mohla říct. "Vůdci nebýt dobží rodiče..." Dodala ještě. Pochopila že její matka vedla tu tlupu vlků spolu s otcem. Jejich práce byla možná těžká, možná proto matka byla zraněná, ale stejně na co si dělat děti když to vždy skončí takhle? Neviděla žádné další sourozence, i když si pamatovala podobný pach vlčice jako měla matka. Možná se stejná chyba stala už dříve.
Z myšlenek jí vyrušila znovu hnědá vlčice. Ptala se jí na jméno. To si naštěstí pamatovala. "Merlin." Odpověděla jí. "Ty a ty jmenovat jak?" Zeptala se a přitom packou ukázala i na hnědého. Bylo jasné že jeden z nich musí jít lovit, proto byla ráda že to velká hnědá oznámila za ní. "Nemá smysl zpátky, smečka na prd, máma na prd a táta fuč." Vysvětlila jim celou situaci. "Navíc Rhaxin neschopný sám a to velký." Musela jim říct tak nějak co se stalo. Chápala to.
Hnědý oznámil tedy že jde na lov, to bylo více než uvolňující jako to teplo co cítila díky ocasu vlčice. Jenže se stalo něco co malá vlčice nečekala. Natáhl hlavu směrem k nim. K ní a vlčici kterou využívala jen jako teplo. Nasál do nozder Merlin pach a ta ho jako každého trefila do nosu packou přímo. "Nečuchat." Řekla rázně. Chápala mnoho, věděla i co se jí nelíbí. A tak šel na lov. Merlin ho bedlivě sledovala dokud nezašel moc daleko. Proto natočila hlavu na vlčici. "Další vlci lepší... nechci zpět. Neschopní." Snažila se dostat ze sebe to co si myslela. Měla dobrý názor na všechny ze zlaté smečky. Nikdo se jim nevěnoval dlouho, matka dělala jako že snad není a Zarina to s vlčaty uměla snad ještě hůř než Zei. Merlin si odfrkla a lehce se od ní odsunula aby nebyla tak namáčklá.
Nakonec se vrátil i hnědý a položil před ně zajíce. "Tohle nikdy nemít... jak žíkat.. matka neschopná." Ozvala se Merlin aby jim vysvětlila že nikdy moc maso neměla. Přesto ale pochopila co s tím dělat. Zvedla se a přešla k němu. Zakousla se a hlavou škubala aby si odtrhla kousek masa. Ten začala opatrně žvýkat a nakonec polkla. Nebylo to špatné, více výživné než mléko. Proto se do králíka s vervou, ale přesto ladností dámy pustila.

Tlapu do jediného elementu co u princezny mám a to do vody.
Dále připsat prosím 20% jako slevu do obchodu
Peníze zapsat prosím ofc na Merlin.
A jako magii si vybírám iluze.
Díky moc za akci a příští rok se snad povede líp.

Zapsáno

Merlin byla však stále vlčetem. Vlčetem kterému se zalíbilo něco na stromu. "Chvilku pvosím." Řekla zdvořile. Tohle také od dospělých odkoukala. Nikdy nikdo nemizel bez oznámení. Hned poté co jim to řekla se vydala směrem ke stromu, který byl nedaleko. Vzhledem k tomu že louka měla po okrajích stromky, které se pomalu zahusťovali v les. Pokývala hlavou když se k němu dostala. Myslela si že by tam mohlo být jídlo, ale místo toho na ní vyskočilo podivné zvíře, které se snad ničemu nepodobalo. Teda hlavou a zhruba velikostí to připomínalo vlka-tedy spíše vlče. Ale tělo mělo divné. Bylo prohlé v půlce zad jako by dělal běžně oblouk. Merlin se na něj koukala s udiveným výrazem. "To co si?" Zeptala se ho tou maličkou zásobou slov co měla. Byla inteligentní, z tvora byla cítit magie jako kdyby se v ní každý den koupal. Něco jako z toho divného vlka, který neuměl svou moc ovládat. Tvor se jí lekl. Celou dobu byl k ní zády. Vyskočil podivně do vzduchu, chvilku to vypadalo jako by měl nějaký záchvat a vydal ještě podivnější zvuk. Starší vlci by to soudili jako slepičí kvokání lehce šlehké s kočičími zvuky. Otočil se na mladou vlčí slečnu a ta se na něj stále dívala s pobaveným výrazem."Jsem Frk... jeden z vánočních skřítků, nezvdělanče." Odfrklo si zvíře a začalo se hrabat ve svém opravdu hustém kožichu tvořeném z několika vrstev. "Frk?" Zopakovala Merlin a sledovala jeho ještě divnější počínání. "Něco mezi fretkou a vlkem, ale to teď neřešme. Mám tu pro tebe něco, maličká." Snažil se hrabat dále v kožíšku se zdatným nadáváním. Netušil kam si to dal. "Fretka? Co to je? A co máš?" Zeptala se ho Merlin lačnící po informacích. "Fretka je dlouhá špageta s nohama, v přírodě jí nenajdeš protože jí mají většinou lidé doma... a proč mě vlastně rozptyluješ? Chceš ten dárek nebo ne?" Zeptal se jí tvor a ona přikývla. Ten tedy ze svého nejspíše kouzelného kožichu vytáhl menší pytlíček. Otevřel jej a Merlin předal jeho obsah. "S tímto se loučím, mladá dámo." Dříve než stačila Merlin něco namítnout se se stejným záchvatovým tancem vydal ke sněhu a tam po skoku do kupky sněhu zmizel. Merlin zcela zmatená, ale obohacená o nějaké věci a vědomosti se vydala zpět za vlky. Jen co přišla se k vlčici přitulila. "Zima a hlad, máma neschopná a já sama." Vysvětlila jim informace které by se jim nehodilo tajit.

(--- Tichá zátoka
Hle, jen co se dostala na louku si všimla ve větší dálce dvou vlků. Merlin to lákalo více než louka pokrytá sněhem. Avšak všímala si jedné další věci. Vše bylo propojené více než si uvědomovala. Bílé v průhledné a pak mokro tam kde chodím... projela jí lehká rovnice hlavou. Nevěděla že se to jmenuje voda ani že to po čem chodí se jmenuje zem, ale naučila se lehké rovnice a vše jí mohlo dávat větší smysl. Merlin proto pomalu ťapkala za hnědou vlčicí s černými packami a zlatými znaky. Čím více se blížila tím více vnímala z jejich rozhovoru. Nebála se jich, jak už si pomyslela o černého s hnědou, nakope je do prdele pokud se jí jen dotknou a ona vyroste. Podívala se na hnědou jen co se přiblížila a uvědomila si že její oči byly zelené. Znamenalo to něco? Většina sourozenců měla.. také jiné oči. Ona je měla podobné její matce. Akorát s jedným jasným rozdílem. Měla v nich tři barvy. Podívala se na vlčici a vlka. Šlehala ocasem a ani nevěděla proč. "Si divna." Vypadlo první z Merlin. Další slovíčko co se naučila. "Ale mě líbí." Dodala když si uvědomila, že slovo divné by vlčici mohlo i urazit. Nebyla jako někdo koho doposud viděla, její ocas byl delší... a dokonce měla i více barviček. Poprvé si všimla znaků pod očima. Na rozdíl od maximálně dvoubarevných toho do sebe měla víc. Nejspíše se vlčice bude ptát na to kde je matka a co tu dělá, smířila se s tím faktem. Ne vždy se tu bude vlče toulat úplně samo a hlavně ne ve věku Merlin. Proto se zazubila na vlčici a lehce se oklepala zimou. Nedávala na sobě vědět jak se skutečně uvnitř cítí. Prostě vypadala jako normální mladá vlčí slečna.

(--- Zlatý les
Ze Zlatého lesa plynule přešla na místo které ještě nikdy neviděla. Zvědavě se proto pomalu přiblížila k vodě jenž na sobě měla trochu ledu. V hlavě si začala dělat spíše poznámky o tom co vidí na Moisu a co se zde může vyskytovat dále. Měla velice utříbené myšlenky na vlče jejího věku, jevilo se že její inteligence bude vyšší než u dalších vlků. Koutkem oka si všimla černého vlka s hnědou vlčicí. Nebála se jich však, Merlin věděla že i kdyby jí něco udělali tak jednoho dne zesílí a nakope jim prdele. Ostatně takhle by to bylo i u dalších. S matkou nic takhle dokázat nemohla, ale ona chtěla. Nemohla se tedy ubránit tomu aby nastražila uši když promluvil černý. Oh.... královna? Jak sladce to slovo znělo, nejspíše to označovalo někoho vysoce postaveného. Až potká někoho dospělého tak se ho zeptá. Ale teď se zaměřila na jedno hlavní. Voda byla součástí všeho. Sníh tam kde dlouho stáli její lehce teplejší tlapky trochu tál a to i tam kde dříve svítilo slunce z nebe. Nebo doufala že se to jmenuje voda. Naklonila hlavu na stranu, ale pak se zase vydala dále. Nemohla se zdržovat, musela objevit další souvislosti. Musela zjistit co vše ještě bylo spojeno.
---) Kvetoucí louka

Ne, nedávala to. Podívala se na Zaridu a odfrkla si. Matka se mrtvě nevyjadřovala a Merlin začínala cítit že tento život nebude něco pro ní. Sledovala jak se od ní Zarina vzdaluje a nechává matku za sebou. Odfrkla si a zastřihala ušima. Ona nepotřebuje dospělé. Zvládne vše sama a navíc nepotřebuje tyhle dospělé. Bylo jí líto že opouští své bratry, ale rozhodně nechtěla celé své dětství strávit jen na jednom místě. Musela se toho tolik naučit. Musela se dozvědět víc o tom co jí ten vlk ukázal. Přešlápla a uvědomila si jak promrzlá je. Netušila co bylo to bílé okolo ní, ale studělo to. Už to nepadalo z nebe, ale bylo to skoro všude. Zamručela a podívala se naposled za sourozenci co mezitím odcházeli za Zarinou. Stáhla uši a pomalu se začala brodit sněhem dál. Tedy nebylo to úplné brození, ale zase lehké chodit v tom nebylo. Merlin sice zalitovala toho, že si nic nikdy nepřála, mohla si přát aby taky uměla něco ovládat a vše by hravě zvládala, nebyla by slabá jako pískový vlk. Otočila se a svou rodinu skoro neviděla. Ona šla jiným směrem hledat štěstí v době kdy mohla lehce umřít. Nechtěla však umřít. Bojovala. Nedávala na sobě znát že má příšerný hlad a je jí zima. Stáhla ouška a bez ohlížení už capkala dál. Chci být.. silnější... projelo jí hlavou. Pak už zase jen šla.
---) Tichá zátoka

Dívala se všude kolem nich, nevěděla zda to brát jako dobré znamení že měla chvilku na to přemýšlet. Přesto si dál od nich všimla vlčice. Být bláska tak leknu ze ozdobíme její kožich, ale... bláška nejsem a nebyla by to zábava. projelo jí hlavou docela jasně. Teda ne tak jasně, netušila zda většinu slov nezkomolila, ale význam byl pro ní jasný. Tlapku zvedla ze země ledové jako vločky. Nic jiného k tomu přirovnat nemohla jelikož sněžilo snad poprvé v jejím životě, který zatím moc dlouhý nebyl. Pomalu se blížil vánoční čas, ale Merlin o tom nevěděla, kdyby ano tak by jistě viděla rozdíl mezi tímto krajem a jinými, protože jinde sníh zajisté ještě nebyl. Merlin o tomto čase ale nemohla ještě vědět, kdyby ano tak by se nejspíše těchto svátků moc neúčastnila. Nezpívala by koledy, nedala by nikomu dárek a na cukroví by si nejspíše také nepochutnala. To byla Merlin jenž se pomalu ale jistě distancovala od své rodiny, protože lásce k dalším jí mohl naučit jen čas, zatím to pro ní však nemělo smysl. Pro vlky by tyto svátky neměli význam, teda pro vlky jako je Merlin. Ježíška by nevyhlížela, i když je malé vlče, jelikož jí nikdo o jeho existenci neřekl a pravdou bylo že o tom nejspíše ani její rodiče netušili. Co tak znala zatím povahy vlků tak nevěděla stejně co by si kdo přál. V tomhle je tedy dobré zmínit že Merlin skutečně je na světě jen tři měsíce, z toho se jim nikdo moc pořádně nikdy nevěnoval. Možná to jí zbavilo toho co měla cítit k dalším, nikde to neviděla nebo pokud ano tak se spíše řídila podle vzoru rodičů a... ty byli pryč dlouho. Zakručelo jí v břiše a ona si uvědomila že dlouho nejedla. Co by teď dala za pořádný řízek který by jí někdo dal aby se konečně naučila jíst něco jiného než mateřské mléko, které stejně dlouho nedostala. Chtěla být pro matku aspoň hvězdička, když jí Zarina nepochválila, ale její pozornost si mezitím získal Atray. Merlin si jen povzdechla a sklopila hlavičku. Byla jí čím dál větší zima a také šilhala hlady. Co by dala za takový komín ze kterého by se kouřilo. To by značilo že je tam aspoň teplo a má se kde schovat. Místo toho tu mrzla a snažila! se nezemřít. Zakňučela aby na sebe upozornila více, dospělé hlavně. "Dejte jíst nebo plyč!" Řekla konečně věc kterou si byla stoprocentně jistá. Přece by nezemřela!

Ne, nenáviděla jak se k ní bratr vrhl. Ona pomalu nechápala co to znamená a proč se vlastně vracela. Zavrčela jakmile se o ní otřel. Ihned ustoupila o pár kroků zpět a dívala se na něj naštvaně. "Šlapky plyč." Řekla tónem hlasu se kterým by si nikdo zahrávat nechtěl. To ale byla Merlin, někdo kdo má někde hluboko svou rodinu rád, opravdu hluboko, ale nechce si to přiznat. Věděla že to nejspíše bylo vůči bratrovi nefér, ale to co si vytyčila za sen nemohlo být poraženo city. Bratr jí ještě navíc olízl tvář. To už Merlin nevydržela a znovu zavrčela. Ještě víc se odtáhla. Vlčice neuznala její sílu, ale bratr ano? Dospělým se nelze tak snadno zavděčit.
Podívala se jen na matku, neměla jak reagovat. Netušila ani jak by mohla. Pochopila že nechce být jako bratr, nechce jako vlk ukázat cokoliv. On ukázal bolest a většina se okolo něj nakupila... uvědomila si už teď že tohle ona nikdy nebude chtít. Matka však vypadala jako ten vlk, všimla si dokonce rány na kterou už upozornil Deiron. "Světlý vlk ten Rhexin?" Zeptala se Merlin, když zaslechla na co se vlčice ptá jejich matky. Jestli to byl on tak byl výrazně starší a neuměl se ovládat... "Neumět se ovládat... slabost..." Řekla Merlin ledovým hlasem. Bylo vidět že i jako malé vlče si začínala tvořit své názory. Názory jenž jí mohou vydržet až dokonce života. Nikdy nechtěla dopadnout jako on či jeho matka. Ona nepotřebovala kohokoliv aby jí kryl ocas. Uvědomovala si to čím dál více že jí je spíše přítomnost dalších otravná.

(--- území smečky
Trvalo než je našla, však naučila se jednu důležitou věc. Každý vlk za sebou nechával stopu vůní, která jí u jejích sourozenců byla jasná. Díky tomu se mohla vydat dále po jejich stopě. Dokonce si všimla něčeho na zemi co vedlo stejnou cestou jako ta vůně. Uvědomila si že to jsou otisky toho po čem sama chodí. Učila se rychle, její inteligence byla vysoká již od mladého věku. Nevadilo jí se zašpinit od bláta jen co sledovala jejich stopy. Pochopila rychle jak se vlci nacházeli, však pochopila to správně? Otočila se a podívala se směrem zpět. "Papa." Špitla jenom. Věděla že pokud se teď ztratí už se nejspíše nikdy nevrátí. Přesto stále následovala stopy svých sourozenců. Hledala dokonce i každou chvíli jejich pach. Pociťovala i nepříjemné bodání. Nejspíše zima. Byla venku sama, na sobě měla bláto a nemohla je pořád najít. "Blbý..." Zamumlala tiše. Tohle slovo pochopila že mělo vždy význam k něčemu co se nepovedlo.

Přesto její výprava nabrala konce. Uvědomovala si že vůně jejích sourozenců stále a stále sílí když se blížila k určitému místu. Přidala na své rychlosti a brzy je viděla. Byla u nich i vlčice. Že by je chtěla sníst? Ne, pochopila že to ona se o ty dva starala a držela je v lepším stavu než byla Merlin. "Bláško." Vyhrkla více nahlas když se k nim konečně dostatečně přiblížila. Vrtěla nadšeně svým ocasem a doufala že vlčice vůči ní nebude ošklivá. Pociťovala zimu, hlad a teď však i úlevu že ty dva našla skutečně. "Já nachla kůli tuto." Řekla nadšeně a packou ukázala na svůj čumák. Doufala že dostane pochvalu, něco jako dělala matka vždy svým vlčatům.

(--- Doupě
Tolik se toho událo mezitím co se malá Merlin spolu s ostatními sourozenci vykutálela z domku. Ona nebyla jen někdo kdo by zůstal na jednom místě a tak se v nestřeženém okamžiku vytratila všem se kterými doposud byla z dohledu. Chtěla objevovat tenhle svět a rodina jí bohužel v tomto bránila. Učila se tím že občas poslouchala další vlky, sledovala je vždy z nějakého keříku a dokonce i zjišťovala co její drobné tělíčko dokáže. Zjistila že to co umí vydávat za zvuky může sloužit i k dorozumění, něco jako jim ukázali rodiče. Všímala si že většina vlků chápala význam slov jinak než ona a dokonce viděla i zajímavou věc. Sledovala skutečně jak se dělo něco s jedním vlkem. Zaujalo jí to, přeci jen to se nediví každý den. Něco jako on chtěla umět. Chtěla skutečně něco v tomhle životě dokázat ne jen být závislá na dalších vlcích.
Odvrátila pohled a vydala se pomalými kroky zase dál. Čím více toho nachodila tím více se naučila jak správně používat své tlapy. Chtělo to jen a pouze cvik který Merlin někde uvnitř sebe měla. Ten motiv být nejlepší a co nejdříve se naučit ty čáry. Nevadilo jí být samotnou, ještě víc se jí třídili myšlenky a snažila se dokonce i takto sama chápat významy slov které zatím slyšela od ostatních. Matka se jí nejspíše ani nepokusila hledat. Povzdechla si, první vědomá emoce. Nelíbilo se jí je cítit. Vše akorát komplikovaly. Ihned jen co viděla bratry zmizet se pomalu vydala za nimi. Své packy měla jistější. Nevadilo jí dokonce i lehce popoběhnout. Bolest co cítila v tlamě pomalu mizela a ona věděla že to je nejspíše jen to nejlepší. Chtěla své bratry dohnat a tak přidala co nejvíce.
---) Zlatý les.

Jméno: Merlin
Kolikrát?: Jednou
3: Solnička! *jinak nemám námitky*
4: Ty!

Pro Merlin byla zatím rodina jediné co znala, ale pořád se pohledem dívala ke světlu které vstupovalo do jeskyně. Co když tam bylo něco víc? Něco neobjeveného, lepšího než teplo matky a otce. Něco o hodně lepšího než dva bratři co se spolu furt prali. Merlin se proto nemotorně zvedla, chtěla to prozkoumat stejně jako mladší sestra, ale vyrušil jí Deiron. Otřel se o ní a ona vydala něco, co nečekala. Zavrčela na svého bratra podivným způsobem, možná se to ani vrčení nepodobalo, ale říkali jí to pudy. Nechtěla se nikoho dotýkat, chtěla svůj vlastní prostor. Už teď začínalo být jasné, že pro ní teplo rodiny nebude to hlavní. Pak však si všimla že sestru nese ven táta. Merlin se ihned rozcupitala směrem k východu, ale vzala jí nakonec máma. "Níííí." Dostala ze sebe podobný zvuk jako bratři. Nelíbilo se jí to, chtěla se vymanit ze sevření matky a vše prozkoumat sama. Nemohla se na ně jen a jen spoléhat. Musela si vše oťukat sama. Navíc neustálé přejíždění jazykem po patře jí dodalo dojem, že už tam něco má a mohla by s tím udělat něco víc, třeba se bránit. Přesto tušila že nad matkou nevyhraje, tudíž mohla jen doufat že se bude věnovat spíše zlobivým bratrům a jí se podaří prozkoumat toho co nejvíce.
→ území