Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jeho slova, když potlačila opět emoce. Slíbila mu to. Ano, moc dobře to věděla, ale tohle byla přirozená reakce jejího těla. Sledovala jak k ní nejistě vykročil. Neuhnula. Nechala ho. Nechala ho aby jí opřel hlavu o čelo. Vnímala jeho slova. Stáhla uši k hlavě. To nebylo ne. Ale jak to měla jinak brát? Jako možná? "Ale nebylo to ani ano. Já jsem... není to kvůli tomuhle, Zohare. Není to kvůli milým slovům. Ale" Zarazila se, když se jí podíval do očí. Stáhla uši k hlavě. "Milovala jsem, Zohare, dokážu říct kdy to je jen kvůli poblázněnosti nebo když poznám, že ke mne někdo pasuje. Vím, že chceš být opatrný. Vím, že já mám ještě plnou hlavu Iridana. Ale... nedokázala bych rozdýchat, že bys skončil s jinou." Nejspíše by pak tiše odešla. Skutečně do Chaosu. Stala by se zlou, zapšklou vlčicí. Tou, která by na hranicích topila vlčata v jezírkách. Nemilovala by už. Položila si svou hlavu na jeho rameno. Spokojeně vydechla. Bylo to uklidňující. Hodně uklidňující. Její tělo povolovalo. Byl tím co potřebovala. Ale byla pro něj tím, co potřeboval on?

Čekala. Tak dlouho čekala na odpověď, která byla jako vržení do ledové vody. Jako ponor hlavy do studené vody, aby se jeden probral. Nebylo to odmítnutí a přeci jen... něco to vyvolalo. Chtěl co nejvíce minimalizovat škody a přeci jen se to nedařilo. Hlavně znovu nezačni brečet, hlavně nezačni brečet. Zabij ty pocity. Tak jak je to správné, pocity jsou slabost. Pocity jsou k ničemu. Dokazuje ti to svět víc a víc. Jsou akorát nástrojem, který slouží k zničení jedince. A ty se přece nechceš nechat zničit, ne? Opakovalo se jí v hlavě stále do kola. Ten hlas, který moc dobře znala. Ten, který jí zhmotňoval úzkost v jejích představách. Cítila jak se jí ona pomyslná úzkost dotknula. Jak obmotávala zase svá temná chapadla okolo ní. Díky tomu byla schopná zavřít oči. Nadechla se. Zprvu trhaně. Dlouhý výdech. Další nádech už byl lepší. Spolu s výdechem se zbavila všech emocí. Tak jak se naučila. Zahodila je spolu s tím vydechnutím. Zmuchlala je a hodila je kamsi za sebe. Odtáhla se od něj. Udělala mezi nimi konečně dostatečně velkou propast. Pár kroků, aby se mohla posadit. Její výraz najednou postrádal emoce. V očích byla ale neuvěřitelná bolest. Jako kdyby mohly vyprávět příběhu, co skutečně pociťovala. To topení se. Tu zoufalost. S Iridanem to dopadlo stejně, copak sis myslela, že to teď bude jiné? Že někde skutečně můžeš najít co, co jsi záviděla rodičům? Co závidíš Deironovi s Mielei? Ach, ty bláhová. Na tebe přeci jen nikdo nečeká. Vnímala ho. Vnímala ten hlas a vnímala i svůj přelud. Uvnitř své mysli byla ona v temnotě se sklopenou hlavou. Svazována právě jím. Ale nemohla to mít Zoharovi za zlé. Mohla za to ona.
Pokynula hlavou. "Respektuji tvé rozhodnutí a dávám mu za pravdu, Zohare. Dám ti kolik času budeš potřebovat." Odpověděla mu. Hlas ledový zcela jako kdyby postrádal ty emoce, které před chvílí pociťovala. "Bylo to zcela iracionální." Dodala nakonec. Seděla tam jako socha. Záda zcela narovnaná. Packy hezky urovnané. Hlava držena zpříma. Působila tak... plasticky. Uměle. Jak to byla většina podobných reakcí. "Sraz brzy nastane. Měli bychom jít."

Společně se dokázali hojit. Společně tomu dávali čas. Ti dva si nejspíše byli souzeni. Jeden pro druhého. Protože co jiného by to mohlo být. Když ne toto! Nechávala ho. Nechal se olíznout. A ona pochopila, že v tomto ji nebránil. Dokázal tedy vyjádřit své city? Nejspíše ne. A pak se podívala na své packy, když je zmínil. "Já..." Začala tiše. Skoro "Dobře. Ale... chci za to něco." Dodala nakonec se šibalským úsměvem. Naklonila se k jeho uchu. Olíznula ho. Neváhala se o něj znovu otřít. Merlin byla hodně kontaktní, když si jí někdo dostal pod kůži. Spokojeně zavrtěla ocasem. "Mohla bych si... tě sobecky nárokovat?" Zašeptala mu do ucha a zachechtala se, když se odtáhla. Pak ji došlo, jak špatně to muselo znít. "Teda chci říct... že... uhm... jsem se do tebe zamilovala. Jak mladá nána. Ale zdá se mi, že jsi tím chybějícím kouskem, co potřebuju" A tohle byla Merlin. Vlčice, co se hodně lehce. dokázala zamilovat. Cítila jak ji tímto zběsile buší srdce. Jak se cítí jako kdyby byla naprosto mimo z něj. Jak to dokázal? Bylo to jako kliknutí. Ihned. Jen co spolu více mluvili. Jen co se více poznávali. Protože ti dva si rozuměli. Názorově se s ním shodnula ve valné většině. Více než s Iridanem.

Kývl hlavou. Bylo to dobře? Sám to řekl. Vždy ji vyslechne. Stejně jako vyslechla ona jeho. Musela si vzpomenout na jejich první setkání. Vjeli si do srsti. A ona mu tehdy poprvé řekla ta slova. "A já vždy vyslechnu tebe." Dodala nakonec se slabým úsměvem. Takovým, kterým mohl vidět jen málokdo. Nejčastěji jím byli její sourozenci. Více vlků ve svém životě neměla. Ale rozhodně je myslela zcela vážně. Pro něj by udělala cokoliv.
Uchechtla se tiše na jeho slova a pokynula hlavou. "Prvně musíme dát dohromady sebe. Poslepovat své kousky." A jednou až se jim to povede budou moci přemýšlet o jejich nejspíše společné rodině. Jelikož všechno v ní říkalo, že už nechtěla hledat. Neměla potřeby se dívat všude jinde. Když tu byl on. "A potom až si budeme jisti sami sebou... tak jednou." Bylo to dostatečné? Cítila jak ji díky těm slovům rudnou tváře. Jak se musí slabě usmívat i přes všechnu svou bolest. Při těch myšlenkách.
A pak to oslovení. Podívala se na něj a v očích se jí zaleskly slzy. Tak ji říkal Deiron. Mer. Dovolovala to jen jemu. Nikdo jiný jí tak říkat nesměl. "Takhle mi může říkat jen jeden vlk. Jen jeden jediný vlk. Mer." Uchechtla se tomu oslovení, i když cítila jak měla stažené hrdlo. Až nepříjemně stažené. "A teď i ty." Dodala nakonec to svolení. Ona mu mohla říkat Zohare a on jí Mer. Jediný ze dvou vlků z jehož tlamy jí to nebude vadit. "Přestaň se takto shazovat, Zohare." Začala nakonec. "Moc dobře víš, co jsem ti k tomu řekla. Jsi mnohem více než si sám přiznáváš." Nikdy nebyla na slova. Vyjádřit jimi city bylo složité. Až moc jich bylo. Až moc a jejich význam byl občas zašitý někde v kořeni. Neměla je v lásce a přesto je musela tolik využívat. Protože vlci bez nich neuměli pracovat.
Tulila se k němu. Oči zavřené. Srdce zběsile bijící. Nemohl by se k ní tak chovat. Ne když mu ukázala jak zlomená byla ona. A i on ji. Dokázali si, že byli dva velice zlomení vlci. Dva se kterými se osud nemazal. Poslouchala jeho další slova, která ji donutila se tomu tiše uchechtnout. Uklidňovala se u něj. Slzy byly ty tam. Jako by tomu mělo být. Neváhala aby se na něj natlačila ještě trošičku víc, aby případně spadl. Nenechala by ho se nikterak zranit. "Jsem dost dobrá." Zopakovala nakonec pobaveně. Podívala se mu konečně do obličeje. Srdce zběsile bušilo. Přiblížila svůj čenich k jeho tváři a udělala konečně to co ji radilo srdce. Olízla ho. "To bylo to, co jsi celou dobu chtěl slyšet?" Zeptala se ho nakonec. Usmívala se. Slaboulince, ale přeci jen se usmívala.

Na její slova kývl. Lži. Jenže když to takto bude brát, tak se... ne. Nebude lhát. Jemu ne. On k ní byl taky upřímný. A v čem byla upřímnost největším a nejlepším jazykem? V tom, že nesla pravdu. Leckdy těžkou pravdu. "Nebudu ti ani v tomto lhát, Zohare. Jedině tobě, nikomu jinému." Dodala nakonec tiše. Mohlo to pro něj znamenat dosti. Bude vědět její skutečné emoce.
A pak řekl ta slova. Nebyl někdo, kdo by byl dobrým otcem. Jenže kdo zde mohl říct, že byl dobrým rodičem? Kdo zde by mohl dát packu na srdce a odpřísáhnout, že byl skutečně dobrým rodičem? "Zohare, to co vidím. Tvá gesta. Přesvědčují mne o opaku. Bojíš se, že budeš tvým otcem, ale co kdyby... si zkusil být otcem, jakého bys chtěl mít?" Nabídla mu tohle řešení. Stejně jako ona se bude snažit pro ty drobečky být někým, koho by ve svém životě chtěla ona jako matku. Někoho milujícího a podporujícího. Přesto někoho, kdo dokáže zakročit a zmírňovat případné škody.
Usmál se a ona pocítila podivný šimravý pocit ve svém žaludku. Už zase. Přesto jej ignorovala. Vydechla na jeho slova. "Naučila jsem se, že ti jenž způsobují bolest ji sami museli prožít. Někdy v minulosti. Bolest takovou, že pokřivila jejich mysl." Vydechla tahle moudra. Jednou se možná naučí odpouštět sama sobě. Odpustí si vše, co si až moc zbytečně dávala za vinu. Jednou snad. A to samé snad spolu s ní nalezne i on.
Sledoval ji. Jak se hroutila jako domeček z karet. Nikdo nedokázal vydržet pevným, když sotva držel a všude okolo byla vichřice. Nikdo by to nezvládl. Každý by se rozpadl. Stáhla uši k hlavě. Během toho co ji on poslouchal. Měla tendence si ubližovat. Už od doby co poprvé byla poraněná liškou a ucítila tak svůj neúspěch. Že za selhání přichází bolest. Zarývala si tedy nevědomky drápy jedné packy do té druhé. Až ji samotný Escanor začal do pacek drbat, aby toho nechala.
Přestala až v moment, co ji on donutil, aby se na něj podívala. Jelikož byla v šoku. Z jeho slov. Cítila jak srdce v jejím hrudním koši bije o sto šest. Jak z něj div nevyskočilo. "Ty nejsi parchant, pro mě ne. A nikdy pro mě nebudeš parchant. Protože já vím, kým skutečně jsi." S tím už se k němu opatrně přivinula. Vnímala teplo jeho těla. Zavřela oči. "A i kdyby proti tobě byl celičký svět, tak mne to bude jedno. Protože budu vědět kým skutečně jsi." Pokračovala. Jednu z pacek přemístila na jeho záda. Opatrně jako kdyby ona byli křehcí. "A zbytek je mi ukradený." Musela si to uvědomit až takhle pozdě. Znovu už stejné chyby neudělá. Znovu už si nenechá někoho vzít jen díky tomu, že pro ostatní bude nepohodlný.

Sedla si. Konečně si sedla. Nejspíše to byla celá ta tíha slov. To jak to musela v sobě trávit. Přemýšlela nad jejich obsahem. Přemýšlela nad jejich důsledky. A pak se rozhodl mluvit více. Dívala se na něj. Nespouštěla z něj oči tří barev. A čekala. Čekala co se z něj dostane dál. Srdce čas od času poskočilo. Hlavně když ji označil za rozbitou. "Já lžu, abych zmenšila následky. Abych... třeba lžu o tom, jak v pohodě jsem. Aby se nikdo nezajímal. Na co k sobě přitahovat další vlky? Na co být s někým? Když se celý svět zdá proti mne. Ale přesto... umím být až děsivě upřímná. K těm, které mám ráda." A to byl zrovna on. Vzpomínala moc dobře na ta slova, která mu řekla. Nezáleží na to čím synem byl. Pro ni to bylo jedno. Pro jeho sestru to bylo jedno. Obě jej měly rády. Takového jakým byl. A Merlin byla dosti zaslepená. Jako kdyby se schválně snažila ignorovat ta fakta.
Všimla si toho sklopení uší. Sama je pak stáhla k hlavě. Vnímala jak se její dech stával trhaným. Jak se v krku objevoval knedlík. Slova nekomentoval. Možná cítila další bodnutí do srdíčka. Ona by nějakou tu drobotinu ráda. Cítila to v kostech dost dlouho. Bavilo ji sledovat vlčata, bavilo ji učit jiné vlky. Vysvětlovat jim principy věcí a jak to na tomhle světě chodí. Objevovat s nimi dálky. Neprobádaná místa na ostrovech. Ukázala by dítkům i kachničky. A tak to bylo. Dokonalá idylka v její hlavince. Ve které se čas od času mihl i on. Ale to rychle její příčetné já zatrhávalo. Ne! Nemohli... nebo snad? Kdo by je odsuzoval?
Jeho další slova ji donutila, aby se začala chechtat. "Měl bys pozvání hned do první řady! Mohl bys sledovat jak je ničím. Jak život prchá z jejich těl." Oči se jí začaly rozšiřovat. Nechala by je trpět. Nechala by je trpět tak jak musel trpět on. A stejně by to nebylo dostatečně. Nikdy by to nedokázalo to všechno vyrovnat. Nikdy by to nebylo ono...
A pak přišla ta slova. Během kterých se na něj podívala se slzami v očích. Už je nemohla zadržet. Cítila jak kloužou po srsti. Směrem k zemi. "Protože já sama si nepřijdu... dost dobrá." Odpověděla mu nakonec tiše. Tu krutou pravdu. Odvrátila do něj obličej, aby nemohl slzy více vidět. Nedokázala se už zadržet. A s tím poslouchala jeho další slova. "Jenže je tak brzo. Co když... co když zbytek bude nadávat? Co když... odejdeš? Co když o tebe přijdu jako o zbytek. Tak jako jsem přišla o Iridana..." Zašeptala nakonec skoro neslyšně. Nedokázala už ani mluvit dostatečně nahlas. Proč byl osud vůči ní tak krutým? Nebo přívětivým, když ji pod nohy vrazil Zohara? Kdyby se tehdy vydala sama na to objevování hranic... kdyby nebylo Serbii. "Naučíš se mne nenávidět, jen protože působím bolest všude kudy jdu." Dodala nakonec stejně neslyšně. Hlavu otočenou dále směrem od něj. Dívala se do země. Magie se rozplácla všude okolo nich. Nedokázala ji v tomto stavu udržet.

Vydechla. Věděla, že se dala na velice těžkou debatu. "Hele... já... vždy to je dobrého důvodu! Ne že by mě bavilo ti nějak zalhat." Odfrkla si nakonec a podívala se raději stranou. Nedokázala se mu po tom podívat do očí. A pak přiznal, že rád lže. Byla toto celé jen hra? Dostal ji kam chtěl a teď ji vlastně ještě více zlomí? Ale pak ten jeho dovětek ji donutil se na něj zase podívat. Pravé jméno. Takže všichni ostatní mu říkali Lišáku. Měla by si snad vytvořit falešného jména? Ale k čemu by ji to bylo.
Nakonec se trhaně nadechla, když se zeptal na tu otázku. Musela přijít ta realita. "Tohle všechno. Jsme... jsme dospělí vlci, schopni produkce vlastních potomků." S tím spustila svou packu až náramek zacinkal o zem. Ihned se o něj začal zajímat Escanor. Ten ho očichával a drbkal do něj packama. Jako kdyby ho chrtěl Merlin ukrást z packy. "Jsme dva zlomení vlci. Dva proti světu. Jsi synem alfy a přesto si tak nepřijdeš, nazýváš se bastardem. Já jsem dcerou alf a nepřijdu si tak. Označuji se jako největší zrádce vlastní rodiny. Jsme pro naši rodinu zklamáním? Jsme pro naše rodiče vůbec nějak cenní? Kdybych... kdybych ty tvé dostala pod packy... zničila bych je. Vypálila bych celého světa pro tebe, abys konečně zažil špetku štěstí. A přesto moje mysl říká jedno jasně. Jsme stále cizinci. A já... nevím popravdě jestli ji poslouchat." Stejně jako tehdy s Iridanem. I tehdy když řekla, že jsou stejní tak její srdce tak podivně začalo tlouct. Ne, ona měla milovat stále Iridana. Nemohla se z toho takhle rychle probouzet. Stále mu neřekla ani oficiálně o jejich rozchodu. Ale ona. Ty pocity co uvnitř ní probíhali ještě k tomu všemu. Bylo snad jejich setkání osudové? "Je to pro tebe blbé vzhledem k mé pověsti. Co na to řekne tvá sestra? Na to, že jsem ti jen tak vstoupila do života? Jako slunce do nového dne? Ushari se zdá sice jako milá vlčice, ale věřím že pro ni bych nebyla dobrým sokem. Nemohla bych se ji nikdy vyrovnat." Stáhla uši k hlavě. Tohle přemýšlení bolelo. Proč ale její mysl ji nutila k tomuhle? Ne, to nebyla mysl. To bylo srdce.
Poslouchala jeho slova než v té noci vyvolala vodní kouli a nechala ji prosvítit měsíčním světlem. Utvořila z něj maličké rybky. Nechala je okolo nich kroužit. Světlo se v nich nádherně lomilo. "Já na to nemám ale sílu, Zohare. To je ten problém. V hlavě mám zmatek, v srdci mám zmatek. Myslela jsem si, že odchodem se zbavím toho všeho, ale slova toho přízraku spustila nové myšlenky." Escanor po jedné začal skákat. "V den, co jsem se přidala do smečky jsem... potkala tebe. Kvůli tobě, kvůli Deironovi jsem stále zde. Jinak bych asi sežrala něco jedovatého a cestou pošla." Přiznala nakonec pobaveným hlasem, leč se o tomto nehodilo vtipkovat. Ale ti nejvíce zlomení umí vlastně ty nejlepší úsměvy.

Zvedla svou hlavu a podívala se mu upřímně do očí jen co řekl ta slova. Její pohled byl bolestný. "Nelžu. Málokdy lžu, nebo mi to aspoň tak připadá. Nemám... nenávidím lhaní." A přesto lhala občas o svém zdraví. Jelikož nechtěla, aby se někdo o ní stresoval. Byla to ale vůbec lež jako taková? Opatrně se otřela o Zohara. Vnímala jeho myšlenky. Uvědomovala si to. Jak se z nejasného šepotu pomalu stávalo cosi, co dokázala uchopit. Slova rozeznala od sebe. Hlava jí však nepřestávala bolet. Nakonec jeho další slova ji donutila se zakřenit a dát mu packu na hruď. "Ještě řekni, že je tohle pro tebe blbé." Ušklíbla se nakonec pobaveně. Zohar byl jedním z mála, kteří se jí dokázali dostat pod kůži. A to mu trvalo jak dlouho? Pár dní? Pár setkání? Nakonec ale vzpomínkami zabrouzdala zase k tomu momentu. Uvědomovala si to. A musela o tom mluvit. Jemu to mohla říct. Když on ji říkal většinu. "Jen... občas mám pocit jako kdybych nikomu nechyběla. Popravdě... museli jsme vytáhnout kněžku z bubliny a já to raději udělala, abych to případně byla já, kdo zemře." Přiznala mu své černé myšlenky. Sdílet s někým tohle trauma bylo osvobozující.

Zdravím, jelikož nám na discordu vznikl takový přísun nových inzerátů, že se jeden dokáže ztratit, tak jsem se rozhodla to sepsat vše, co má maličkost nabízí, pro větší přehlednost sepsat ještě sem!

KARA
Začneme nejvíce rozšířenou rodinou na MG a to Einarovci, u nich moje maličkost nabízí příbuzné v podobě partnera a dětí Kary.

Ulver Torm
- Letos by mu mělo být cca 8 let
- Element by měl být vítr (nelze měnit)
- Tmavý husky vzhled. Nutna konzultace s Kami.
A co jsem napsal dříve na discord, že mohu slíbit?
Oddanou ženu, která leč se jedná o politický sňatek více méně, tak by svému partnerovi stála vždy po boku, aktivní ženu, stabilní zázemí, možné budoucí vrhy roztomilých potomků a mnoho dalšího

Ragna Torm
- Dcera Kary a Ulvera
- Narozena 7.2.2021
- Barvy po rodičích
- Vítr by byl ideálním elementem

Gunni Torm
- Syn Kary a Ulvera
- Narozen 7.2.2021
- Barvy po rodičích
- Vítr by byl ideálním elementem

Suni Torm
- Syn Kary a Ulvera
- Narozen 7.2.2021
- Barvy po rodičích
- Vítr by byl ideálním elementem

A co jsem napsal dříve na discord, že mohu slíbit potomkům Kary?
"Aktivní matku, která je vždy pro každou špatnost, stabilní zázemí (můj úkryt = tvůj úkryt), podporující a milující matku (nesoudime své děti jako drahý Einar /j), hodně hot tet, strýců a dalšího příbuzenstva, možnost oject vydru, kvůli tomu že mezi sebou nebudete mít rodinné vztahy"

- Ať už se jedná o kohokoliv z rodiny Kary, je možné se více pobavit a složit v hlavě nějakou minulost. Sám jí nemám pevně danou a ty kousky, co jsem již napsal vám mile rád zopakuji. :3


EZRA
Ezra má na této hře již sestru Florence (Původně Ciel). Tato rodinka pochází z hor na území Francie. Jsou rodinou bojovníků. Dbali na fyzickou sílu a schopnost taktiky. Sourozenci by mezi sebou měli mít dobré vztahy. Rád bych tomu tak zachoval.
Volni jsou už jen dva bratři, celý vrh narozen 14. 4. 2019.

Maël
- Měl by být druhým nejstarším povahově podobným Ezrovi
- Zrzavé barvy spíše tmavší než má sám Ezra
- Pronikavě modré očka by byla ideální!
- Vítr či voda jedině dobře! Ovšem lze volit i ostatní elementy.
- Jsou z hor, takže v genetice mají huňatou srst
- Rodina má vyšší geny, takže žádné záprtky prosím.

Kayden
- Třetí narozený v celém vrhu
- Zrz, tmavé barvy. Žádné světlé se v rodině nikterak extra neobjevují'
- Vítr či voda jedině dobře! Ovšem lze volit i ostatní elementy.
- Jsou z hor, takže v genetice mají huňatou srst
- Rodina má vyšší geny, takže žádné záprtky prosím.

Změnám jmen se nebráním. Ovšem nutný je Francouzský původ.

Známí/členi původní smečky
Chtěli byste někoho, kdo by si s Ezrou rozuměl? Není problém! Možnost pak když nás bude vícero vymyslet i nějaké smečkové jméno. :3


TAYLOR MARCIA
Taylor straší Mois Grisské vlky již od roku 2019. Eleanor jsem si nárokoval jako svou vlastní postavu, takže je možné se ujmout pouze dvou dalších. Taylor přišel pár měsíců po válce, která se odehrála. Je tedy možné, že právě ona by mohla být důsledkem amnesie u těchto postav, pokud by vás nebavilo si pamatovat komplikovanou minulost!
- Narozeni 24.7 2015

Ema Marcia
-Narodila se jako třetí ze sourozenců. Po dvou svých bratrech.
- Em byla spíše klidnou, vyrovnanou vlčicí. Ovšem je zde možnost, že ji trauma v minulosti zcela změnilo.
- Geneticky má menší geny. Marciové nejsou a nebyli žádní obři.
- Možné je mít jakýkoliv ze 4 elementů
-Velká škála barev na výběr(její vzhled nikdy nevznikl), ale jsou specifické znaky které Marciové prostě dědí.
- Mohla si změnit jméno, aby zůstala v utajení

Mark Marcia
- Narodil se druhý po Taylorovi
- Povahově mu byl velice podobný. Toužil se stát bojovníkem a tak neustále podstupoval trénink
- Možné je mít jakýkoliv ze 4 elementů
-Velká škála barev na výběr(její vzhled nikdy nevznikl), ale jsou specifické znaky které Marciové prostě dědí.
- Geneticky má menší geny. Marciové nejsou a nebyli žádní obři.
- Možnost změna jména, aby zůstal v utajení.

Jiní příbuzní:
https://www.familyecho.com/?p=START&c=esjf9p8o7c173q20&f=349451553278538261
Kdokoliv z žijících příbuzných, kdo vám padne do oka je možný k "adopci"! Stačí se jen zeptat! (Výjimkou jsou Etoile větev, Lunaris, Eleanor, Chronos)


ETOILE MARCIA
Zde nehledám příbuzné, jelikož ty má všechny Etoile obsazené. Ale nabízím naopak kamarády či jiné známé! Klidně i starou zašlou lásku! Nepřátele, kteří by tuto energetickou kouli chlupů mohli nenávidět! Jsem otevřen dosti možnostem.



NITOCRIS
Stejné jako výše u Etoile. Možná by se tam i někdo z této pouštní rodiny našel, ale to by vám musela říct Solnička jako hlava rodu. Já zde nabízím kamarády či jiné známé! Klidně i starou zašlou lásku! Nepřátele, které si Nitocris mohla udělat. Jsem otevřen dosti možnostem.


V případě zájmu se neváhejte ozvat buď zde do zpráv na účet Merlin či na můj discord (taylordestencibles), kde se s vámi mile rád pobavím o možnostech.

Položil na ní hlavu. Cítila se mnohem líp, když cítila tento velice příjemný tlak. Uspokojivý, který jí říkal, že už nebyla sama. Deiron měl Mielei. A jiní? Jiné v tomto světě už neměla. Byla sama. Měl ten stín pravdu v tomto? "Tohle byl... vlk. Ale už to zároveň nebyl vlk. Bylo to... měl pravdu, Zohare. To bylo to nejhorší." Zašeptala nakonec tiše. Možná proto se jí to tak dotknulo. Jenže co mu tu ona sdělovala za velká tajemství? Mohl by ji tak kdykoliv zneškodnit. "Nemám nikoho. A jediného vlka jsem od sebe odřízla sama..." Zašeptala ještě tedy tato slova. Cítila jeho pach. Jeho příjemný pach, který jí uklidňoval. Proč tomu tak bylo? Byl to cizí vlk. "Ale pořád jsi tu ty... věřím ti, Zohare." Dodala nakonec to jediné, co mu teď mohla říct. Bylo to pro něj potvrzení, že ona ho nehodlá nějak podvést. Byla stejně rozbitá jako on. Na milion kousků a to neměla ve svém životě takové trápení. Nebyla bastardem, nebyla nějak nechtěnou. Byla prostě jen Merlin. A i to stačilo k tomuto.
Přitiskla se k němu více. A to si myslela, že to nešlo. Tohle pomazlení pomáhalo. "Nebudeš tu sám, Zohare, i kdyby se k tobě Ushari otočila zády. Já tu budu stále." S tím se o něj otřela. Byl to kamarád? Byla ona jeho kamarádka? To bylo jen na něm jak to bude brát.

Nechal nové známosti jen kvůli tomu, že se smutně usmála. Slyšela jak se vlčici omlouval. Byl by toho schopný Iridan? Ten by nejspíše řekl něco, co sedělo jen na něj a pak by ji vzal ukázat ty bílé kachničky. Ale tady nešlo o jiného hnědého vlka. Došel až k ní, kdy už se ptal na ten smutný úsměv. Neváhala už ani vteřinu, aby mu více méně skočila kolem krku. Přitiskla ho k sobě pevně a schovala tvář do jeho srsti. Uklidňovalo jí to. A tohle přesně ona sama potřebovala. Potřebovala pořádně teplé objetí. Chvíli tak mlčky jen objímala Zohara než se konečně trhaně nadechla. "Stalo se toho hodně..." Zašeptala nakonec tiše. Nechtěla, aby je tak vlčice viděla. Přeci jen nebyli partnery. A pokud věděla o Iridanovi, se kterým vztah nikterak oficiálně neukončila... ne, bylo jí už jedno, co si kdo myslel. Jestli ji viděli jako někoho, kdo zemře sám. "Potkala jsem vlky z jiného světa a... byl tam stín. S modrýma očima. Tvrdil, že...budu vždy sama." Cítila štípavé slzy ve svých očích. Nebyla dál schopná nic říct. Jen ho ještě více přitiskla zase k sobě. Tak jak to potřebovala.

Sklopila hlavu nad její odpovědí. Ach, takže se nedozví jak sama sebe odnežít, teda co? Ne, rozhodně něco takového Merlin neplánovala. Pf, koho to kdy mohlo napadnout? Ale přesto se chápala její odpověď, nechtěla mít na packách její krev. "Chápu... nikdo nechce mít cizí krve na packách." Dodala nakonec ještě nahlas. Bylo to snad už dost jasně říkající, co se této vlčici honilo hlavou. Co se jí dostávalo mezi mozkové závity a nepříjemně to hlodalo. Byla v depresích dlouhodobě. A slova stinného vlka v ní akorát vyvolala další úzkosti. Které předtím nebyly dosti slabé. "Jasně, odpočiňte si." Odpověděla na její zmíňku dvou specifických míst. Leč Merlin nikdy ten modrý strom neměla v lásce. Nerada k němu lezla. "Nikdo není jen jedním tulákem, hlavně vy, teda ty ne, Shine. Jsi dosti zajímavou vlčicí." Odvětila jí ihned Merlin. Shine si jí dostala. Rychle se stala jejím vzorem. Pokývala ji také na pozdrav. "Děkuji." A s tím se ona vydala směrem k Namarey.
Běžela poklidně po louce, když v tom... zrzavá, známý pach. Zohar. Byl tam s nějakou vlčicí. Přiblížila se k nim natolik, že si ji mohl všimnout. Smutně se na něj usmála, na pozdrav. Vlčici pokývala hlavou. Měla co dělat, aby se mu nevrhla kolem krku.

Zdravím, poprosil bych o doplnění slov na minimální limit příspěvků. Tvůj příspěvek má pouze 31 slov, a nebo ani ne šest řádků a minimum slov na příspěvek je 120 či 8 řádků.
Merlin

Přešlápla a podívala se na nebe. Den se pomalu blížil ke konci. Měla se vrátit ke smečce kvůli srazu. Srazu na kterém nebudou ti jenž znala ze své rodiny. Trhaně se nadechla. Možná takto to ten stín myslel? Skončí sama? Zapomenuta všemi, které kdy milovala? Některé chyby z jejich minulosti nešlo opravit. Leč Iridan to ještě nevěděl, tak to bude muset nějak... vyřídit. Bude se s ním muset setkat znovu a mít velice důležitý rozhovor. Rozhovor, který zanechá hluboké šrámy. Jeden by se tomu nejraději vyhnul, ale nemohla neustále utíkat. Leč by právě to nejraději dělala. Stejně jako jiní.
Znovu přešlápla, jako kdyby se toto gesto stalo novým nervovým tikem pro Merlin, a podívala se na Shine. Nechtěla být tou otravnou, ale musela ji to říct. "Lady Shine, kde bych vás nalezla za pár hodin? Leč nerada utíkám z takto těžkého rozhovoru... tak musím." Začala Merlin roztřeseným hlasem. Ještě ho zde nikde neviděla od doby, co se většina vlků znovu probudila. Neviděla nikde Iridana. Nechtěla ani na to myslet, že by mohlo být po něm. "Má smečka má sraz, jehož by se hodilo účastnit. Bude se nejspíše jednat o celé její budoucnosti a já bych jim nerada dala iluzi, že... jsem svá slova nemyslela vážně." Hlas se jí nepříjemně klepal a ona v krku cítila nepříjemný knedlík. Nechávala tak černé vlčici čas na zpracování.

<- Tajga
Zápis Noramu: Hledání Iriesty 2/2
Přidala se k ní a Selaine, jenž Merlin neskonale simpila a pociťovala gae awakening, ještě Shine, jenž měla velice zajímavý náramek a celkově působila klidným a vyrovnaným dojmem, Rain jenž speciální magie Merlin zaujala a fascinovala a v poslední řadě zde byl Jhin. Merlin jej vnímala jako takového troubu již během jejich prvního setkání. Takže i teď vůči němu byl její pohled jaksi pochroumaný. Selaine dala po chvíli odpočinku pokyn k jejich přesunu. Vydali se tedy směrem skrz Tajgu až ke Kvetoucí louce. Merlin se snažila pomocí své magie dokázat, co je ta mlha zač. Ale interakce s podivným stínem uvnitř jí dokázala tak akorát uškodit. Snažila se působit, jako kdyby ji jeho slova nezasáhla. Jenže pravda byla někde zcela jinde. Pravda byla dosti bolestivá. Uškodilo ji to. Zastáhlo ji to. Atreas jim pomohl dostatečně. Když se konečně mohla zase hýbat, tak se vydali tunely jenž jejich zachránci vytvořili. Byla tam uvězněná Irestia. Merlin ji vytáhla z vodní bubliny. Neměla pro co tu být. Její slova díky kterým vlastně přiznala, že kdyby se obětovala, tak by to ničemu neuškodilo. Stranila se pak ostatním, když se dvě kněžky vítali. Shine, jenž ve svízelných situacích hlídala vždy Escanora, ji nabídla pomoci. Chvíli se zdráhala, než to přijala. A pak už jen cesta ven...

Čekala na ni. V zapadajícím slunci byl její kožíšek ještě o trochu víc hnědý než tomu běžně bylo. Shine se k ní vydala. Pocity jenž Merlin měla v sobě nešly moc slovy popsat. Touha, která byla u květiny vyhrávala. Každý jí opustí a nebo ona opustí ona je. Bolestivě se jí ta slova zachytila v mysli. Bude nakonec sama. "A ty? Ty brzy zjistíš, jak prázdný tvůj život skutečně je. Každý tě opustí. Nakonec budeš sama - mrtvá v hrobu z těl, které jsi kdysi nazývala rodinou." Nepříjemná, řezavá. Její slova ji vytrhla z tohoto ponoření do sebe sama. Pokynula a jala se jí následovat v tichosti. "Je tu nějaká květina jejíž otravou by to vypadalo jako nehoda?" Zeptala se nakonec Shine.