Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Poušť

Se značně zlepšující se náladou u Wyiana se čím dál více ukazovalo, jak moc se dokázal rozmluvit na docela dlouhou dobu. Inu, alespoň měla o zábavu postaráno - bylo to mnohem lepší, kdyby pořád hnila na tom jednom a samém místě a netušila, co dělat se svým životem dělat - takhle to bylo značně obohacují vzhledem k tomu, že se mohla konečně něco dozvědět a zároveň potkat nového vlka, kterému mohla pomoci se zbavit samoty. O jednu depresivní dušičku méně!
Zcela upřímně, zdejší zmínka o tom, že byla další magii ji dosti zaujala a zamlouvala se jí. Bylo fajn slyšet, že i existovalo něco, co jí mohlo pomoci se rozvíjet, neboť jistě se takové dovednosti náramně hodily. Musím pak zkusit toho Wua najít, určitě. „Myslím, že nebude těžké ho poznat, až ho uvidím. Pokud vůbec ho najdu.“ zazubila se nakonec, nemaje co více k tomuto tématu dodat.
Potěšilo ji, když se písečná poušť začala konečně měnit v další místo. Byl to les, avšak ne tak ledajaký - zdálo se, že zlatý les, o kterém Wyian povídal, skutečně existoval. A vypadal rozhodně mnohem lépe, než ty nechutně temné lesy, které šedivá navštívila předtím, tento byl přímo až kouzelný. „Tyjo... vypadá to tu opravdu pěkně!“ přitakala mu nahned, věnujíce pohled do výšin, ke zlatým stromům, jako kdyby se jí to snad jen zdálo. A zdálo snad? Těžko říci.

Jak to tak vypadalo, zdejší vlk jistě nebyl k zahození - jen co se opět rozmluvila, z Wyiana začalo sálat jasné nadšení z toho, že se mohl podělit o své informace, což se šedivé myšce jistě velice hodilo. I proto nechala svá ouška našpicovaná, věnujíce se pouze a jen tomu, o čem jí vlk vykládal. Pochopila, že bylo důležité z jeho řeči si zapamatovat dva názvy - Zlatá smečka a Chaos. O té první se toho mnohé nedozvěděla, pouze jen, že sídlí v opravdu zvláštním lese se zlatými listy. Na tu ještě nenarazila, to věděla jistě, vzhledem k tomu, že se celou dobu pohybovala po temných koutech zdejších ostrovů. O Chaosu se však dozvěděla trochu více - smečka pro narušené vlky. Na to jistě nezapomenu.
„Hmm, zní to zajímavě.“ usoudila nakonec, nemaje co více dodat. Pokud by chtěla o těchto vlčích společestvech vědět více, musela by sama nejspíše hledat více odpovědí, avšak tohle pro začátek stačilo.
To však již musela věnovat svému společníkovi pozornost, neboť tentokrát začal mluvil o Wuovi, u kterého musela použít trochu více představivosti - jak mohl vůbec takový vlk dokázat měnit barvu kožichů? Bylo to vůbec možný? „Při lepším ovládáním elementů?“ zopakovala po něm, majíce na malou chviličku za to, že tohle bude jen nějaká prapodivná pohádka, než že by šlo o nějakého skutečného vlka. Ikdyž v těhlech končinách kdo ví, třeba by se někdy mohla odhodlat ho navštívit, pokud skutečně existoval.
„Jo, to určitě. Bude to mnohem lepší než prosedět celý zbytek života tady.“ uchechtla se, než se nakonec rozhodla Wyiana následovat - ačkoliv neměla absolutní ponětí kam by tak asi mohli jít, rozhodně to bylo lepší než aby zde zůstala. Tedy, pokud se opět nevrátí do těch temných lesů, ze kterých běhal mráz po zádech.

//Zlatý les

Vskutku, v nynější chvíli si na mnohé stěžovat nemohla, ačkoli by se jistě něco našlo, na co by si mohla poukázat svojí packou – třeba už jen místo, ve které se nacházeli, nebylo úplně tím nejideálnějším, už jen vzhledem k tomu nepříjemnému horku a až moc velké spoustě písku, do kterého musela našlapovat. Bylo tu snad nějaký místo, kde se dalo normálně žít? Inu, pravda, ani její společník za tolik nestál – kdyby nejspíše chtěla, nejspíše by se od něj vypařila na míle daleko. Avšak ukázalo se, že nebyl zas tolik k zahození – stačilo ho jen trochu rozmluvit a pak jen zjistit, že možná ani nešlo o ledajakou hromádku neštěstí… jistě, ztracen tento vlk možná byl, ale kdyby mu pomohla…
„Ale jó, občas se taková společnost hodí.“ nadhodila pobaveně, aby mu dala za pravda – ač Mirach skutečně nebyla tím typem vlka, který by měl zapotřebí svojí přítomností obtěžovat každého, na koho narazila… a že takoví vlci i existovali... jistě nebylo na škodu se občasně s někým dát do řeči, a zjistit třeba i o něm více… však těžko říci, jak to dopadne s osudem Mirach a toho mladého vlka, jež očividně její společnost potřeboval. Alespoň pro teď.
V tom ji však Wyian ukázal, že i on byl schopen se rozpovídat, a i proto mu šedá věnovala veškerou svoji pozornost, přičemž se rozhodla zapamatovat pár důležitých pojmů – dvě jakési neznámé smečky, svatyně a pan Wu, který byl obchodníkem. Co že tohle bylo?? „Zajímavý… o tomhle se nezmiňovala. Myslíš, že bys to mohl trochu rozvést? Třeba jak se jmenují ty dvě smečky? Nebo třeba co ten tvůj Wu všechno nabízí?“ nebála se ho hned vybídnout, aby pokračoval dále – čím více s ním začala mluvit, tím více byla ráda, jak moc se dokázal rozpovídat. Třeba to nebude hrozné, když s ním chvíli zůstanu. „Nicméně ta vlčice mluvila spíše obecně o magii, o tom, jak je dobrý ji vnímat, všechnu tu energii… zní to sice hrozně divně, ale nějaká forma magie tu určitě bude. Tohle není jen tak obyčejný místo.“ rozpovídala se možná o trochu více než sama chtěla, než mu opětovně věnovala svůj pohled. „Jo a taky je fajn vědět že z tohohle ostrova se prý nedá dostat. Takže tu umřu, i kdybych sama nechtěla.“ dodala jen nenápadně.

Poslouchala jeho slova, zatímco sama dumala na svými myšlenkami, jako kdyby snad šlo o to jediné, nad čím by dávalo smysl alespoň trošku přemýšlet. Bylo očividné, že tomuto mladému vlkovi rozhodně samota neprospívala - i jen v jeho tváři byl jasný signál volání o pomoc, který říkal, že si přál alespoň jednu živou duši, která by našla v sobě ochotu trávit čas. A kromě Mirach v těchto končinách nebylo po vlčí společnosti ani stopy - možná by mu mohla dát šanci a lépe ho poznat... ikdyž kdo ví, jaký by mohl být ve skutečnosti.
,,Koukám že samota ti fakt neprospívá." dovolila si směrem k němu poznamenat, zatímco se naň zazubila. Musela uznat, že nebyla taková zábava koukat na tuto hromádku neštěstí, která se topila ve vlastním smutku, však v tuto chvíli si společnost vybírat nemohla - a kdo ví, třeba z něj bude dobrý společník, až z něj vytřepu ten hrozný smutek! A nebo taky ne.
Pozornost mu věnovala pořádně až ve chvíli, kdy ji Wyian položil otázku - netrvalo však dlouho, a nahned zavrtěla hlavičkou na náznak jasného nesouhlasu. To ještě tak, bych se z toho zbláznila!
,,Tak to se pěkně mýlíš. Za celou dobu co jsem na těhle ostrovech jsem potkala jen dva vlky - ten první byl divnej. Ani si vlastně už nepamatuju jeho jméno." pozastavila se, aby se zamyslela nad druhým setkáním z těchto ostrovů. ,,A potom ještě nějakou vlčici s hnědým kožichem, asi Lissandra se jmenovala. Ta byla aspoň trošku užitečná, řekla mi pár dost zajímavých informací." dořekla, než zavřela opět svoji hlavičku. Pravdou bylo, že touha po tom vědět co nejvíce o ostrovech se čím dál víc stupňovala - na druhou stranu, těžko říci jestli skutečně byl dobrý nápad zjišťovat, jaká všechna tajemství se zde skrývají.

Jakmile jí vlk opět odpověděl, dovolila si v mírném zaskočení zůstat stát se zavřenou tlamičkou a místo toho natočila svoji hlavu na stranu - ,,Zas nastane až... odejdu?" tlumeným hlasem po něm zopakovala, přemýšlejíce nad tím, co jeho slova mohla znamenat - co snad? Rozhodně neměla v plánu dumat nad těmito slovy v naprosté tichosti, přála si znát odpovědi... na druhou stranu, do životů jiných vlků nemínila zasahovat nijak více, než by bylo nutné - tohle nebyly věci, do kterých by Mirach měla strkat čumák. Ikdyž...?
,,Chceš říct, že jsi sám?" zkusila se jej opět optat, aby upokojila náhlou zvědavost, která se v ní nashromáždila. ,,Se samotou není dobré si zahrávat, to ne!" poučila ho nahned, zatímco se v její tváři objevilo mírně zamračení - ač Mirach nebyla tím typem, který by ve svém životě potřeboval nějakou větší skupinu vlků, ani ona nechtěla být rozhodně sama... to by dopadla! Nakonec se ale ke svým myšlenkám rozhodla nevyjadřovat dále, místo toho ponechala svoji tlamičku zavřenou, než se z cizince dostalo jeho jméno... Wyian.
,,Mirach. Jsem Mirach." představila se nakonec i ona, však prozatím bez sebemenší známky úsměvu, který by mu nabídla - ač i ona uměla ukázat své vychování, prozatím neviděla mnoho důvodu, proč by mu měla nabízet miloučké usměvy... ještě sama uvidí, co z tohoto vlka vyleze.

Ještě stále trvalo, než se vůbec mladý vlk před ní probral ze svého nekonečného snění, které jako by nechtělo z něj vyprchat, než se k jejímu štěstí přeci jen šedivá vlčice dočkala jeho pozornosti. O to více jí ale přišlo zvláštní, jaký vřelý úsměv na svých pyscích vlčici najednou vykouzlil - snad jako kdyby na ní čekal celou věčnost. Kdy naposledy tak asi spatřil skutečně živého vlka? Toť byla otázka, na kterou ale možná ani nechtěla znát správnou odpověď.
,,Jo. Bloudím." odvětila mu nakonec jen krátce, neboť pochopila, že očividně se na její úplně první větu nesoustředil natolik, aby jí byl schopen vstřebat - sic měla v jednu chvíli Mirach chuť akorát tak nasadit poněkud otrávený výraz ve své tváři, přec jen se udržela, a nedala znát na sobě mnoho emocí, narozdíl od vlka, žeho které štěstí a radost šlo znát zcela jasně.
,,Ale koukám že nejsem jediná kdo tu bloudí - hlavně teda ve svejch myšlenkách. Vypadal si pěkně zamyšleně." upřímně mu pověděla, než si projela očkama vlkovu tvář, všímaje si i jeho jasné jizvy, která tak zdobila jeho čumák - že by ji snad skutečně zajímalo, kde něco takového mohl sehnat. Jeho život nemohl asi tak sluníčkový.

Inu bloudila tedy po své cestě, zatímco do jasného písku pokládala své tlapky a tím za sebou nechávala stopy, dokud se najednou něco v této pusté krajině nezměnilo... Jakmile svůj pohled věnovala kolem sebe, všimla si jakési postavy patřící osamocenému vlkovi, který byl zaplaven ve svých myšlenkách - však takovou skutečnost zahodila stranou a i přesto se rozhodla k neznámému nahned přijít. Inu a kdo by se jí divil - co jiného by tak asi měla v tuto chvíli dělat, když tu nikdo jiný nebyl? To, jestli tato společnost bude vůbec stát za to, snad už za malou chvíli zjistí. ,,Zdravíčko! To aby se vlk snažil aby vůbec našel nějaký normální místo, co?" postěžovala si, zatímco nevěřícně pokroutila hlavou, dokud se mu nepostavila do cesty. Očekávala, že ji společník věnuje alespoň maličký pohled... jenže ono ne. Místo toho tam jen stál, dívaje se pouze k jejím tlapkám nebyl schopen ani jediného slova. Snad jako kdyby se doslova zamrazil. Možná že místo toho se vůbec snažil přemýšlet nad tím, jestli vůbec by se měl na ní podívat - však Mirach nerada čekala. ,,Haló? Já jsem tady." upozornila opět na sebe, než nakonec nadzvedla obočí a vyčkávala na to, jestli se vůbec dostane nějaké reakce z jeho strany.

//Jezero Smrti

Myslela si, že to bude jinak. Že to bude omnoho lepší místo, kde by mohla trávit svůj čas. Jenže ono ne - jakmile se konečně dostala z jezera pryč, naskytl se jí po chvíli pohled na pustou krajinu, bez žádných temných stromů, vlastně bez nějaké sebemenší známky života. Místo toho se jí do tlapek dostával žlutý písek, po kterém jen tak často nešlapala. V tu chvíli pochopila, že šlo o poušť - místo, které téže rozhodně nepatřilo mezi její oblíbené. A to tak doufala, že se jí konečně zaštěstí!
I proto se v její tváři objevila nepříjemná grimasa, která alespoň částečně odrážela to, jak se v nynější situaci cítila... však, co nyní mohla dělat? Bylo nanejvýš jasné, že právě v těchto místech nebylo vůbec těžké se ztratit, po čemž Mirach rozhodně netoužila. Nakonec se ale tedy rozhodla pokračovat ve své cestě dál, nemyslela si totiž, že by ji nějak pomohlo zůstat na místě a trucovat nad tím, že k ní bohové vrhají pouze smůlu. Ale za co?

//Temný les

Pokračovala ve své cestě dále, zatímco se snažit se najít alespoň nějaký záchytný bod, od kterého by se mohla odrazit a jít konečně na jiné místo, než do tohoto lesa, ze kterého si přála Mirach co nejdříve zmizet... ale, nedařilo se. Tedy, alespoň to tak má první pohled vypadalo, neboť se opět dostala k jakémusi jezeru, které rozhodně nepůsobilo jako místo, na kterém by chtěla trávit svůj čas. Chvílemi si snad až myslela, že se motá v kruhu, než si všimla toho, že nešlo o samé jezero, jako to, kde potkala toho zvláštního vlka. Kirka. Nebo jak se vlastně vůbec jmenoval. Ani to vlastně nepotřebovala vědět.
Tentokrát se ale rozhodla neudělat tu samou chybu a místo toho, aby se zde zastavila a rozhlédla se kolem, se znechucenou tváří procházela poněkud rychlým tempem, aby se dostala ideálně co nejrychleji pryč. A přeci jen, nakonec se jí to podařilo - jakmile pokračovala dál, i krajina kolem ní se postupně měnila. Už to nebyly jen tmavé lesy, kde by si musela dávat pozor na to, kam šlape... ne. Tohle bylo jiné.

//Poušť

Po zbytek totoho setkání zůstala Mirach především v tichosti, bez toho, aniž by sama ze sebe vydávala jakékoliv poznámky, což nebylo vskutku ničím obvyklým u ní - možná však za to mohl fakt, že se šedivá soustředila především na to, co jí společnice vyprávěla, než aby si sama hleděla svého. Inu, její společnost jí rozhodně nijak nevadilo... možná práce i naopak, bylo fajn opět potkat někoho, kdo se svojí přítomností alespoň trochu blížil k něčemu, co se dalo považovat za inteligentní.
Než se ale Mirach nadála, už se vlčice rozhodla vydat se svojí cestou dále, což ji upřímně dvakrát nepotěšilo, však stěžovat si nemohla. Jestli má své povinnosti, tak ať jde. Třeba ji opět jednou potká.
,,Škoda, bylo by fajn si ještě něco poslechnout. Ale i tak díky, nakonec jsem přeci jen něco nového zjistila." pověděla nakonec za sebe, věnujíce vlčici krátký úšklebek, za kterým se skrýval snad i dobrý pocit z toho, že už si nepřipadala ztraceně. Ikdyž pravda, ještě bylo co se učit.
Nechala tedy vlčici za zády, než se opět octla sama v temném lese, tentokrát i s deštěm, který si na území přivalil. No výborně. To bylo to, co teď potřebovala. Usoudila však, že rozhodně nebyl dobrý nápad se zde zdržovat - i proto vstala ze svého místa, rychle se protáhla a nahned se vydala přímo za svým čumákem, doufajíce, že se už více v tomto lese neztratí.

//Jezero Smrti

Než vůbec stihla něco hnědá vlčice povědět, již se země kolem nich probouzela k životu - na místech, kde předtím býval především mrazivý sníh, se nyní místo toho objevila zeleň, snad jako kdyby se jednalo skutečně o jiné roční období, než zimu. O to více byla taková skutečnost zvláštní, vzhledem k tomu, že se nyní nacházeli v lese, který celý panoval ponurou atmosférou a vskutku vypadal, jako kdyby se v něm žádný život nenacházel. Chvílemi si snad i myslela, že jde o pouhý sen a nic z toho se ve skutečnosti nedělo, jenže nakonec přeci jen po chvíli sama zjistila, že nyní čelí opravdu skutečné magii, a tedy že nic z toho se neděje pouze a jen v její hlavě. I když, kdo ví. Nakonec se přeci jen i Mirach posadila vedle její společnice na trávu, která byla jistě mnohem příjemnější, než takový mráz, který rozhodně neprospíval tomu, že už tak byla celkem prochladlá. Tak proč tedy nevyužít své šance posadit se konečně na lepší místo?
,,Vlastně poznali. Já sama mám magii spojenou s vodou, máme ji v rodině. Tedy alespoň jsem ji měla. Ale pochopila jsem to tak, že někteří vlci magii vnímají asi trochu... jinak? Proto jsem se ptala na to, jestli tu má každý svoji vlastní magii." pověděla nakonec sama za sebe, než nakonec zavřela svoji tlamičku, aby se nad tímto tématem trochu zapřemýšlela i v tichosti. Vskutku, co tak zjistila, někteří vlci vskutku nebrali právě jako například zde přítomná vlčice, což působilo na první pohled zvláštně, však, Mirach to brala tak, že to byla každého věc. Spíše jí zajímalo, jestli vůbec jí po příchodu na zdejší ostrovy nějakou tu magii stále měla - co když ne? Inu, nyní ji nezbývalo více než doufat, že tomu tak nebylo.

Zaposlouchala se do jejích slov, zjišťujíce tak, že ten zvláštní vlk, kterého potkala ještě předtím, jí očividně nelhal s tou skutečností, že opravdu šlo o ostrovy. Inu, bylo fajn si občas prověřit informace od ostatních tím, že se ptala i jiných, navíc právě teď nejvíce potřebovala pomoci s tím, aby věděla co nejvíce potřebného pro přežití v těchto lesích... o falešné zprávy vůbec nestála. Však, tato vlčice moc nevypadala na to, že by se v její tváři častokrát objevoval šibalský úsměv, který by napovídal, že by si na ní měla dávat pozor. Na druhou stranu, o ztracený případ nejspíše nešlo, protože narozdíl od Kirka tahle vlčice věděla, o čem vůbec povídala, i proto se Mirach rozhodla ponechat si své všechny poznámky pro sebe. Prozatím.
Hnědá se zmiňovala o tom, že vzhledem k tomu, že bylo více než pravděpodobné, že na těchto ostrovech zůstane šedivá nejspíše po zbytek jejího života, bylo dobré zlepšit se ve své kondici, pokud nechtěla už teď se zahrabat do sněhu a nikdy nevylézt. Bylo pravdou že mráz už byl opravdu znát, což nebylo rozhodně dobré. Ačkoliv Mirach měla schopnosti na to se zlepšit, teď nebyla ve stavu, kdy by si mohla dovolit toulat velmi dlouho. ,,Nu, to bych asi měla začít se sebou něco dělat." pověděla ne příliš nadšeně, však po krátké chvíli se opět rozmluvila. ,,A magická moc? To jakože tu vlci mají svojí vlastní magii, nebo jak?" pověděla, čekajíce, jestli nějak více nerozvine svoji odpověď. O magii toho vskutku mnohé nevěděla, sic se jí občasně podařilo během svých cest narazit na vlky, kteří se o těchto věcech zmiňovali, ale nikdy sama nevěděla, co si o tom měla myslet.

Na pozdrav, kterým započala ta hnědá vlčice jejich konverzaci, nijak nereagovala - neměla zapotřebí projevovat tu největší účtu vlkům, které vlastně ani nikdy předtím v životě nepotkala a netušila o nich zhola nic. Navíc představa že by se například tomu minulému vlkovi, kterého potkala, chovala jako k někomu, je komu měla vzhlížet se jí neskonale příčila... tohle rozhodně dělat nebude. A pokud je to urazí, tak ať.
Naštěstí však přítomná vlčice nehrála na hluchou a byla schopna položit šedivé otázku, načež se na tváři Mirach objevil vítězoslavný úsměv, který však netrval nijak dlouho - na nich moc nečekala, neměla totiž v plánu vlčici zdržovat nijak dlouho, prostě si jen zjistí co potřebuje a s klidem odejde.
,,Jistě. Potřebovala bych jen poradit s tím kde teď jsme, toulám se tu už pár dní ale pořád toho nevím tolik, kolik bych si přála." pověděla zezačátku, aby uvedla přítomnou do děje. ,,Předtím jsem potkala jaksi... zvláštního vlka, který mi jen řekl, že jde o nějaký moisgrisský ostrovy, je to tak?"

Inu, již vzhledem k situaci, ve které se nacházela, se v Mirach začala postupně objevovat dosti značná beznaděj - její tělo projevovalo velkou únavu z cestování po nových, ještě doposud nepoznaných místech, o kterých nevěděla zhola nic, a k jejímu neštěstí se i nacházela v lese, který působil natolik temným dojmem, že by bylo snad zázrakem, kdyby zde nyní někoho potkala - přec jen, kdo by chtěl trávit svůj drahocenný čas právě na těchto místech? Vskutku, ani Mirach se toto území dosti nezamlouvalo, dokázala si představit, že by se cítila mnohem lépe někde jinde.
Nakonec se ale po chvíli něco změnilo - zvedla svůj pohled k výšinám, kde si všimla červeně zbarveného kardinála, který si posedával na větvičce jednoho z těchto děsuplných stromů. Taková skutečnost jí donutila rozhlédnout se kolem sebe - a najednou, v dáli si všimla jakési do hněda zbarvené vlčice. Zdálo se jí to snad? Sama už ani netušila, jestli snad z toho všeho nebláznila, jenže po nějaké chvíli, kdy si mezitím novou tvář prohlížela, se přeci jen pomalým krokem k ní vydala - a kdo ví, třeba se jí to opravdu nezdálo, což by znamenalo další možnost zjistit další informace, což bylo to, co nyní potřebovala.
,,Měla byste pár minut pro nebohou tulačku?" začala nahned co k ní pomalu došla, čekajíce, jak neznámá odpoví.

//Prokleté jezero

Ten vlk byl pěkně divný... probleskla jí v hlavě tato myšlenka ohledně hnědavého vlka, na kterého se jí podařilo ještě před nějakou chvílí narazit, než se pomalým tempem dostávala z jezera pryč... jenže, místo toho, aby se ponusula opět o něco dále, opět skončila tam, kde její cesta začala - všude kolem sebe jen viděla mnoho vysokých stromů tvořících les, který již jen na pohled působil pochmurným, snad až strašidelným dojmem, z čehož nebyla vůbec nadšená. Právě naopak - měla v době pocit, jako kdyby snad bloudila v bludišti, které nemělo svého konce. I proto jen si sedla na chladnou zem, s rezignovaným povzdechem se dívajíce spíše na své bolavé tlapky - i jen pohled na tu temnou krajinu se jí příčil. Nevěděla nyní, co dělat. Potřebovala pomoct, ale nepředpokládala, že se zde najde byť jen jediného vlka, který by se náhle zjevil a dokázal by ji nabídnout svoji pomocnou packu, kterou by jistě ocenila. Však, bylo jí jasné, že se zde nemohla zdržovat věčně, musela pokračovat ve své cestě dál. Jenže kam?