Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tiara se mi přihnala na pomoc, takže jsem srnu mohla mordovat v pokoji a brzy bylo po všem. Tělo pode mnou se přestalo škubat, jak z něj vytékala životodárná krev. Pořádně mi taky zasvinila kožich, krk a náprsenku, takže mi už bylo jasné, že to budu muset zase složitě čistit, ale co už se dalo dělat. Důležitější bylo, že jsme měly jídlo. Odstoupila jsem od srny a trochu se vydýchala. Zmohlo mě to, ale nechtěla jsem to na sobě nechat znát, protože Tiara vypadala, jako by právě dokončila procházku po lesní pěšince a ne lov. Hmm. Všichni tu byli silnější a lepší než já - doma jsem byla výjimečná, ale tady jsem si připadala jako nejposlednější lůzr. S tím se muselo něco udělat. Jen jsem něco zamručela, když pronesla, že jsme šikovné, a raději jsem se pustila do jídla. Kořisti pro nás bylo víc, než dost, takže jsem si mohla břicho nacpat po libosti. Ještě jsem ani nedojedla a Tiara se už hnala zase kamsi dál. Domů. "Jo, jasný," přikývla jsem. "Tak čau." A frnk, byla pryč, jen jsem sledovala její siluetu, jak se vzdaluje po louce. "Tak. Konečně trocha klidu a pohody, co?" pozvedla jsem tlapou srnčí hlavu, aby se mi "dívala" do očí. "Jen ty, já a celý tohle zatracený místo." Snědla jsem posledních pár soust, pak jsem si lehla opodál a začala se čistit od krve, než úplně zaschne.

Hnala jsem srnu ke křoví a jen prosila neexistující božstva, aby nenechala Tiaru celou naší snahu pohřbít. Vlastně jsem vůbec nevěděla, jak na tom s lovem doopravdy je. Mohla to klidně celé podělat. Ale nepodělala. Zařadila se srně po boku a už jsme na ni byly dvě. Zvíře ale nechtělo jen tak prodat svůj život, snažila se utéct a kopat, v jednu chvíli jsem jen těsně sklonila hlavu před letícími kopyty. Ale s každou vteřinou se zdálo být jasnější, že její osud je zpečetěn, jak jsme ji hnaly a kousaly do každé části těla, která se nám dostala do rány. Hledala jsem příležitost, kdy bych srnu mohla zkusit strhnout. Ta první šance se ale naskytla Tiaře, jenže to měla srna ještě dostatek sil k úprku. Podruhé už to nebylo potřeba. Zvíře, vysílené během, zakoplo a padlo k zemi - neváhala jsem. Sotva jsem zaznamenala významný pohled, který mi Tiara věnovala, neměla jsem čas se rozhlížet. Vrhla jsem se po krku ležící srně, která se už už snažila znovu postavit na nohy, a zabořila jsem jí do něj tesáky. Ale zvíře se pořád nevzdávalo, mlátilo sebou a kopalo. Doufala jsem, že ji Tiara trochu přidrží, než z ní konečně všechen život vyprchá. Tlama se mi plnila krví. Muselo to být už brzy...

"Pokud se to povede," utrousila jsem jen tak mimochodem. Nebylo ale asi moc důvodů, proč by se to povést nemělo. Pokud to žádná z nás nějak kolosálně nepodělá. Okolí se zdálo být klidné a nevypadalo to, že by nás někdo měl vyrušovat. Tiara souhlasila i s mým plánem, takže jsem jen přikývla a plíživě vyrazila směrem ke zvířeti.
Blížila jsem se k srně pomalu, zvolna, beze spěchu, abych nějakou zbrklostí nepřivodila našemu lovu zkázu dřív, než začal. Tiara by mi to určitě nechala vyžrat a já to nemínila poslouchat. Navíc jsem se nemínila ukázat jako nějaká neschopná minda. To tak. Povedlo se mi srnu obejít, abych se dostala do správné pozice. Vrhla jsem rychlý pohled směrem ke křoví, do kterého zalezla moje společnice, a pak jsem vyrazila. Srna vyběhla hned také, běžela doslova o život, ale ne zrovna správným směrem. Rychle jsem po ní chňapla zleva, abych ji stočila zpátky ke křoví. Nechtěla svou kůži prodat lacino, ale jakmile na ni budeme dvě, asi neměla moc šancí. Prozatím jsem ale jen cvakala zuby po jejích zadních nohou tak, abych ji udržela ve správném směru. Křoví se rychle přibližovalo. Teď měla Tiara šanci na překvapení.

//Krápníková jeskyně

Tiara nebyla z Chaosu nijak nadšená, ale to mi bylo upřímně fuk. Aspoň se mi nesnažila kecat do života, což jí budiž přičteno k dobru. "Dík," zamumlala jsem jen, když mi začala přát hodně štěstí a doufala, že se neplete, když tvrdí, že by chaosani mohli vědět, jak se odtud dostat. "Však já si poradím. Někde si je najdu, jestli jsou rozlezlí všude, nemělo by být tak těžké na někoho z nich narazit," pokrčila jsem rameny a lehce nakrčila čelo, když mě začala prosit, abych nezabíjela nikoho z její smečky. "Myslím, že ze zabíjení jsem už vyrostla, jestli tě to potěší," zabručela jsem. Od doby, co jsem skončila na tomhle místě, jsem značně vyměkla. I když to možná bylo jen tím, že jsem teď byla sama a neměla jsem už své druhy, se kterými jsme si navzájem chránili záda. Lehce jsem se uchechtla při zmínce o vyšším cíli. "Ach ano, samozřejmě," opáčila jsem ironicky. My žádný vyšší cíl moc neměli, to jsem si nemohla ani nalhávat. "Samozřejmě záleží na tvé definici 'vyššího cíle'," zavrtěla jsem hlavou a taky se radši začala rozhlížet po něčem, co bychom mohly ulovit.
Tohle vypadalo jako dobré místo k lovu. Zavětřila jsem a přimhouřila oči. "Cítím... srnu," pronesla jsem tlumeným hlasem, abych naši kořist případně nevyplašila. "Tam," pokývla jsem hlavou příslušným směrem a pomalu vykročila. A čenich mi nelhal, za menším kopečkem se vskutku otevřel pohled na osamělou srnku, popásající se na první jarní trávě. "To bychom mohly ve dvou zvládnout," zamumlala jsem a zamžourala po očku na Tiaru. "Takže - jak? Počkáš tu, já ji sem zkusím nahnat, pak ji společně strhneme?" navrhla jsem velmi prostý plán, ale neviděla jsem důvod, proč v tom hledat složitosti. Leda by se Tiara sama chtěla postavit do role naháněče. Mě to bylo vlastně celkem jedno.

"Hm, každého baví něco jiného, že ano," zakoulela jsem očima. "Pro mě to setkání s jejich vůdcem rozhodně bylo z těch zajímavějších tady. Nevadilo by mi se s tou jejich bandou seznámit trochu víc." Ano, zajímalo mě to. Už jen ten jejich název sliboval něco víc než jen posedávání na území smečky, dokud z toho jeden dočista neshnije a nezešílí. To nebylo nic pro mě, uhryzala bych se nudou. Ale moc mě nepotěšilo, když mi Tiara prozradila, s čím si ještě také zahrávají. "Uh, to je teda pech," nakrčila jsem čenich. "Co se dá dělat, nic nemůže být zkrátka dokonalé, co? Nejspíš budu muset zjistit, jak se s tím vlastně věci mají..." potřásla jsem hlavou a nastražila uši, co zase z Tiary vypadne, když najednou tak zpozorněla. Lehce jsem stáhla uši dozadu. Zajímala ji moje minulost a já nevěděla, jestli se mi o ní chce nějak zvlášť mluvit. Určitě ne do větších detailů. Něco jsem jí ale odpovědět musela. "Ne. Ne nájemný vrah. Ale cizí krev na svých tlapách mám, když už to musíš vědět," křivě jsem se ušklíbla. "Bývala jsem bojovnice. Ale tady jsou věci úplně jinak." Jenže Tiaře to celé přišlo nejspíš jen jako jedna velká sranda - mělo vůbec cenu se snažit jí něco vysvětlovat? Asi ne. Jen jsem si pro sebe otráveně zavrčela a radši vykročila za ní, zvědavá, co tedy budeme lovit na oběd, večeři, nebo jaká vůbec byla část dne. V té jeskyni jsem o tom nějak ztratila pojem.

//Bašta

"Líto? To jako proč? Bylo to jedno z těch lepších setkání," potřásla jsem hlavou. "Přinejmenším bylo zajímavé. Ale jak vidím, tak tenhleten Chaos je celkem proslulý, hm?" Ráda bych se toho o tom společenství doslechla víc, ale nechtěla jsem vyzvídat moc okatě. Nemusela jsem se ale ani moc snažit, protože Tiara se rozpovídala velmi ochotně. "Blázni a vrazi, říkáš," zadumala jsem se a koutky se mi lehce pozvedly. "Ha. Vidíš, a s těmi já bych si zrovna zahrávala. Zní to přesně jako to, co znám z domova." Měla bych Scara zase najít a promluvit si s ním. Třeba by mě chtěli. Mohlo by být snazší přežít v téhle zemi v něčí společnosti. Začínalo popravdě být dost otravné tady jen tak existovat a plácat se od ničeho k ničemu.
"Politovat nepotřebuju," stočila jsem uši dozadu. "A kdo je na mě hnusnej, ten si taky ponese následky." Ještě, aby mě snad Tiara měla za nějakou chudinku. To určitě, pcha. Ale její další nápad nebyl úplně mizerný. Taky mi v žaludku začínalo trochu kručet. "Fajn, proč ne," pokrčila jsem rameny. "Tak veď."

Možná bych se za normálních okolností označení za "obyčejnou" ohradila. Vlastně i teď mi trochu cukla kůže za krkem, když to slovo vyšlo Tiaře z tlamy. Já byla přece neobyčejná. Ovšem když se jeden rozhlédl kolem a spatřil všechny ty kašpary s rozpůlenými xichty a brašničkami a plameny šlehajícími ze zadku, ano, vlastně jsem byla obyčejná... a byla jsem na to i hrdá. "Jo. Možná by si místní měli obyčejnosti víc cenit. Tady je z ní totiž ohrožený druh," zakoulela jsem očima a lehce si povzdechla. Normální tu nebyly dokonce ani stromy. A přesto se tenhle svět nějakým způsobem dokázal dosud nerozpadnou v absolutní nezvladatelný chaos. Nepochopitelné.
"Mmm, tak počkej... zas tak moc vlků jsem tu nepotkala," zabručela jsem a zamyslela se. Nad prvním setkáním, jež jsem tu zažila, jsem ale nemusela přemýšlet dlouho. "Nejdřív jsem tu potkala pyromana lomeno kanibala... vůdce nějakého zdejšího uskupení, Chaosu?" zkoumavě jsem se zahleděla na vlčici, jestli jí to něco říká a jak moc proslulý tenhle "Chaos" vlastně doopravdy je. "Ten se zdál celkem v pohodě. Když mě přestal podpalovat. Pak, hm, nějaký dvě vlčice s divnýma kožichama, vlčici s brašničkou, co se nechala přebarvit z hněda na hnědo a stříbrňáka, co mě nechal zmrznout v závěji," dokončila jsem výčet svých známostí. "Sečteno podtrženo - nic moc."

Moc jsem asi nechápala, co je "zajímavého" na babských povídačkách, které vůbec nejsou zakotvené v realitě. Tiara je ale za zajímavé evidentně považovala. Měla jsem podobných žvástů plnou kapsu, ale nebyla jsem si jistá, jestli se chci do tohohle tématu pouštět hlouběji. Šedivá vlčice se mi ale na oplátku rozhodla objasnit víc poměry z její domoviny. Uctívání předků mi na tváři vykouzlilo úšklebek. "Moji předkové jsou pravděpodobně spíš prokletí - rozhodně nic k uctívání," potřásla jsem hlavou. "Kdybych je potkala, nejspíš bych jim plivla do xichtu, než bych se k nim modlila. Co se týče toho zbytku, někteří to určitě dělali. Nejspíš ti samí, co prosili bohy, aby na ně nesesílali bouři a chránili je při lovu. Ale s takovými já nikdy nedržela." Moji společníci, se kterými jsem strávila velkou část života, se rozhodně nepozastavovali nad tím, aby někomu děkovali za svou oběť a vyprovázeli ztracené duše. Nezajímaly nás takové věci. Zajímalo nás přežití. A zábava. A krev. Jenže... od té doby se toho hodně změnilo, že? I já. Hlavně já. "Takže ne, nic podobného jsem nikdy nedělala, ani moji druhové - a kdyby s tím některý začal, nejspíš bychom se mu vysmáli," uzavřela jsem a zajela pohledem k východu z jeskyně.
Venku se ženili všichni čerti, na což Tiara trefně poukázala. "Dokonalost," pronesla jsem otráveně a zakoulela očima. Jak dlouho tady ještě zkejsnu? posteskla jsem si v duchu a ze sedu se pomalu svezla do lehu na tvrdou zem. Už mě to nebavilo. Ale v takové metelici jsem neměla v úmyslu vystrčit ani čumák. Snad radši zůstat tady, ač to znamenalo nekonečný příval otázek. Aspoň byly celkem zajímavé, to jsem musela uznat... ne ty běžné tlachy naprosto o ničem, ze kterých se mi obracel žaludek naruby.

"Ve světě je slyšet o lecčems. I o bozích, ano," pokrčila jsem rameny. "Bůj jara, bůh smrti, bůh bouře... Ale to nejsou bohové, ne doopravdy, to je přece příroda. Jsou to jen mýty a legendy, co vznikly, aby měli nejrůznější ubožáci čemu věřit, koho se bát a jak si vysvětlovat příkoří, co se jim dějí. Nikde jsem neslyšela o bozích, kteří by byli skuteční. I když je pravda, že jestli mají někde existovat, je asi jen příhodné, aby to bylo zrovna tady." Povzdechla jsem si. Na tom, jestli to byli bohové nebo jenom vlci obdaření mocnou magií, které místní stavěli na zlatý podstavec, nakonec zase tak nezáleželo. Pokud by mě odtud dokázali dostat, bylo mi jedno, co jsou zač.
Jenže Tiara nevěděla, jak je přivolat. Netušila asi ani, kde přebývají. "Hm, podivná místa, no paráda," zamrmlala jsem bez jakéhokoliv nadšení. "Jeden holt musí něco obětovat, že?" Nic nebylo zadarmo. Tohle ale znělo vážně pěkně otravně a hrozně. Výsledek ale mohl stát za to. Jenže Tiara na moje plánování pohlížela úplně špatně! Stáhla jsem uši k hlavě. "Já se teda určitě nelámu!" dupla jsem si vztekle. "A už vůbec nejednám podle 'plánu' nějakých bohů. Dělám to, co chci já, ne co chce nějakej nebeskej maňas na obláčku."

Měla jsem ohledně těch takzvaných "bohů" jisté pochybnosti. Vlastně dost značné pochybnosti. Ale Tiara mě ujistila o tom, že to nejsou jen nějaké vymyšlené fámy, nýbrž bytosti, které lze opravdu vidět. "No, už i to, že se nechají zahlédnout občas je asi tak stokrát víc, než všichni ostatní bohové, o kterých vím," zabručela jsem. Že by na tom něco bylo? Tady jsem se nesměla divit ničemu. Nebo v tom vězelo něco jiného. Nemusely to přece vůbec být nadpřirozené bytosti. Jen mocní vlci. A drby a kecy se šíří a šíří, až z nich nakonec udělají bohy, kteří se umí měnit ve zvířata a kdesi cosi. Ne, že bych nějaké měnění tvaru považovala za nemožné, po tom všem, co jsem už viděla, jen... Inu, byla bych zkrátka radši, kdyby to nemožné bylo. "Velmi těžké neznamená nemožné," podotkla jsem. "Jestliže vážně existují, pak někde musí přebývat... nebo, pakliže to jsou vážně bohové - o čemž bych nebyla zas tak přesvědčená - se musejí dát nějak přivolat, ne?" Jenže Tiara usoudila, že já setkání s bohy nejsem hodna nebo co. Zamračila jsem se a podrážděně si odfrkla. "Proč bych se s nima jako nemohla potkat? Když se s nimi může setkat kdejaký místní balík, pak já taky. Myslíš, že nepřekousnu trochu magie, abych získala šanci dostat se domů?" Za koho mě měla? Za nějakou padavku? Pcha.

Upřímně se mi celkem ulevilo, když Tiara netrvala na tom, že tady začne dělat nějaký čáry máry s ohněm. Ne, že bych se snad bála, ale... No, možná trochu. Radši jsem se soustředila na jiné otázky. Jenže odpovědi na ně taky nebyly příliš potěšující. Lehce jsem nakrčila čenich. "Bohové," zamumlala jsem. "No jasně. Jak jinak." Proč ne? Proč by mě to mělo překvapovat? Vztekle jsem nakopla kámen, který se mi povaloval u tlapy, a ten s ozvěnou odskákal kamsi do hlubin jeskyně. Bohové. Tak jo. Cítila jsem, jak se mi ježí hřbet - nebyl to ani tak vztek mířený na vlčici, jako spíš na všechno to, co nás obklopovalo, magii, bohy a všechno.
Podle všeho Tiara za jedinou cestu odtud považovala smrt. "Hah," uchechtla jsem se suše. "To jsou mi vyhlídky." Ovšem proč hned zavrhovat ony bohy jako reálnou možnost? "Takže oni ti bohové jsou jakože... jakože jaksi... skuteční? Prokazatelně skuteční? Hmatatelní, nebo aspoň viditelní?" ujišťovala jsem se, že tyhle bytosti nejsou jen nějakým výplodem víry, jak už to tak s bohy bývá. "V tom případě je určitě jde nějak přemluvit."

Poznámka o psychické pohodě mě upřímně celkem pobavila. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem naposledy byla ve stavu, který by se dal opravdu upřímně nazvat "pohodou". "Ha," ušklíbla jsem se. "Věř mi, že mou psychickou pohodu víc zvýší, když tady nebude nic hořet." Byla jsem ráda, že mi přiškvařená srst na tlapách už dorostla, nepotřebovala jsem si to zopakovat. Nemyslela jsem tedy, že by Tiara byla typ, co by mě podpaloval naschvál, na druhou stranu jsem si nebyla jistá, nakolik bych jí věřila při manipulaci s ohněm.
Tiara přiznala, že by taky ještě někdy ráda viděla svoje známé ze starého života, ale nevypadalo to, že by ta touha byla nějak akutní. Buď se jí tady vážně líbilo víc, nebo si to nalhala... odejít ale už nechtěla, protože tu měla domov nový. "Hm," zabručela jsem. Já tu neměla nikoho. Všichni, na kterých mi záleželo, zůstali kdesi v minulosti. "Takže otázka toho, jak se vrátit zpátky, tě asi moc netrápí." Měla bych najít někoho, kdo má stejný cíl a třeba by mi s tím dokázal pomoct. To ale Tiara určitě nebyla. I když, kdo ví. "Nepamatuješ si aspoň, jak ses sem dostala?" napadlo mě náhle. "Já totiž nemám nejmenší ponětí. Ale jestli..." Zmlkla jsem uprostřed věty. "Počkej, nech mě hádat. Odpověď bude magie, že ano?"

//Sněžné tesáky

Tiara jeskyni vychvalovala div ne do nebes. Ten vchod na to moc nevypadal, spíš vyhlížel, že vede do nějaké zapadlé díry, kam se sotva vmáčkneme, ale když jsme prolezly dovnitř, musela jsem jí dát za pravdu. Opravdu to byla velká jeskyně, a celkem působivá. Tiara se rozběhla k potůčku, ale já zůstala stát ještě chvíli ve vchodu a rozhlížela se kolem. "Působivé," okomentovala jsem nakonec s uznalým pokývnutím a vydala se za Tiarou trochu hlouběji do jeskyně, kde mi průvan netáhl na záda.
"Myslím, že oheň nepotřebujem," zabručela jsem při vzpomínce na Scara, který mě s touto magií už důvěrně seznámil. "A idylku taky ne - však to snad není rande, ne?" poušklíbla jsem se a usadila se naproti šedivé vlčici, která měla samozřejmě další otázky. "Jistě, že chci. Ačkoliv..." Tak trochu mě zasáhlo uvědomění - byla jsem pryč už hrozně dlouho. Všichni si nejspíš mysleli, že jsem mrtvá nebo že jsem nadobro utekla. "No, těžko říct, jestli tam nějaký 'starý život' po takové době vůbec ještě mám," dokončila jsem a pokrčila rameny, jako by mi na tom nezáleželo. "Ty by ses snad nechtěla vrátit tam, odkud pocházíš? Nechybí ti to?"

//Zubří pláň

Šourala jsem se vedle Tiary a chvílemi ještě pořád popotahovala, protože jak už šedivá nadnesla, ta její magie nebyla žádný zázračný lék, nýbrž pouhá lehká výpomoc. Skoro jsem tedy byla za tu nudli u nosu ráda, když už nic, tak byla zcela přirozenou věci a znamením, že jsem nedostala tak plnou palbu magie, jak bych mohla. Krajina kolem se mezitím měnila a kopcovitou louku nahrazovaly hory a kluzká horská stezka. Pachtila jsem se po ní za šedou, šoupala tlapy po zemi, aby mi náhodou nepodjely a poslouchala, jak vlčice dál spokojeně mele pantem. "No aspoň na něčem se shodneme," zabručela jsem. "Ani nejsem na zimu stavěná. Na tu příští se budu muset přestěhovat do nějakých teplejších krajů," nakopla jsem hrudku sněhu před sebou a otřásla si vodu ze svého jižanského kožichu, který před mrazem chránil dost mizerně. Nechala jsem Tiaru, ať si žvatlá o počasí a vede nás kupředu a sama jsem se nijak zvlášť nevyjadřovala, jen jsem vyhlížela tu jeskyni, která tu údajně měla někde být. "Kde?" vyhlížela jsem přes vlčici před sebou, když zahlásila, že vidí vchod, ale já neviděla zhola nic. Jenže to už Tiara mizela v díře v zemi, kterou jsem předtím zcela přehlédla. "To je ono?" Opatrně jsem nahlédla dovnitř, jestli se mě vlčice třeba nechystá zkrmit nějakému medvědovi, ale pak jsem se vydala za ní. Nějak nevypadala na ten typ... a když už, tak by aspoň bylo vzrůšo.

//Krápníková jeskyně

Povzdechla jsem si, Tiara asi nemohla nic jen tak nechat plavat. "Samozřejmě, budu křičet, jak kdyby mě kuchali," zakroutila jsem očima. Byly bychom na lovu asi zvláštní páreček. Možná by to byla celkem komedie, ale v tomhle rozmrzelém rozpoložení, v jakém jsem se vyhrabala z té závěje, jsem na vtipy jaksi neměla náladu.
"To si ještě povíme," ušklíbla jsem se, když mě šedivá přesvědčovala o tom, že si magii určitě zamiluji. "Z každého pravidla jsou totiž výjimky a já s radostí jednou takovou budu." Každého to nadchne, to určitě. Možná bych vzala na milost něco jako tu brašničku, jakou nosila Ásleif a která nebyla magická ani v nejmenším, ale vypadala prakticky. Tím to ale haslo. Místo podobných polemizací jsem radši vykročila za vlčicí, která o úkrytu vážně věděla.
A taky si asi dala za úkol se postavit proti každé věci, k níž jsem vyjádřila nelibost. "Voda je možná bezva, ale v zimě osobně preferuju neumřít na zápal plic," otřásla jsem si otráveně studenou vodu z kožichu, načež jsem byla obviněna z toho, že snad ani na světě nemám nic ráda. "Samozřejmě, že mám," zamračila jsem se. "Že nesnáším magii a déšť neznamená, že nenávidím všechno, jasný?" I když byl fakt, že věcí, co mě žraly, bylo opravdu hodně. "Prostě mě štve tohle proklatý roční období. Mám radši slunce."

//Sněžné tesáky