Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To bych prosila," zabručela jsem, když se Tiara zavázala, že si s magií už dá odjezd. Sice mi to nějakou záhadou pomohlo, ale nemohla jsem tvrdit, že by se mi to zamlouvalo. Krátce jsem si odkašlala a téměř automaticky zavrtěla hlavou nad otázkou, zda nemám hlad. "Ne." Zas až taková lež to nebyla... trochu hlad jsem měla, ale mínila jsem se s ním popasovat, až setřesu Tiaru. Pokud teda nebude trvat na tom, že se o mě bude starat. To bych jí asi musela zakroutit krkem.
Šedivá se rozpovídala o magiích. Poslouchala jsem s nefalšovaným zájmem, ale jen těch pár vět ve mně nedokázalo kouzlem zlámat můj odpor. "Nejspíš není možné se tomu vyhnout, pravda," odfrkla jsem si a nakrčila znechuceně čenich. "Však tady raší fialové stromy a kdejaké jiné pitomosti. Ale to ještě neznamená, že si s tím míním zahrávat víc, než je nutné. Neprosila jsem se o to, abych skončila v takovém pošahaném světě a kdybych mohla, věř mi, že bych odtud dávno vypadla. Jenže to není tak snadný." Zakoulela jsem očima - holt jsem tu byla asi chycená. Prozatím. Do kožichu se mi opřel nápor ledového vzduchu a já vzhlédla k šedé obloze, ze které se snášel jakýsi hybrid mezi sněžením a deštěm. "Nicméně, i v takhle pošahaném světě se určitě najde nějaký úkryt před deštěm. A ty určitě o nějakém víš, ne?" Nojo, najednou mi Tiara byla dobrá. Ale vypadala, že se tady vyzná a mně nebavilo nechat si mrznout zadek a čekat, až se mi kašel vrátí zase v plné síle. Kdoví, jak trvanlivá ta její magická medicína vlastně byla.

Nějak jsem neměla náladu s Tiarou diskutovat o vnitřních a vnějších zraněních a kdesi cosi... popravdě se mi s ní nechtělo diskutovat vůbec, ale už jsem se do její společnosti jaksi zapletla a nedalo se úplně snadno vycouvat. "Nojo. Jasně," zabručela jsem tedy jenom. Stejně jsem rázem měla úplně jiné starosti. Tiara si totiž začala cosi pobrukovat a já cítila, že to na mě proti mojí vlastní vůli má jakýsi efekt. "To tvrdí kdo, že na detaily není nikdo zvědavý? Já na ně zvědavá jsem, obzvlášť, když si ze mě někdo udělá... pokusný morče," prskla jsem a otřásla se, jako bych tím snad dokázala magii ze sebe vyklepat.
Šedivá s tím naštěstí rychle přestala. Cítila jsem se vážně o něco lépe, za což bych nejspíš měla být vděčná, jenže to, že toho bylo docíleno právě takhle, mě žralo. "Lepší to je," zamumlala jsem téměř neslyšně. "Ale stejně bych byla radši, kdybys to neudělala," blýskla jsem po vlčici šedivými zraky. Ona už se mezitím zajímala, odkud se bere můj negativní postoj k magii. "Není to normální," informovala jsem ji. "Nic podobného jsem nikdy k životu nepotřebovala a nepotřebuju to ani teď, ale vy všichni si s tím zahráváte, jako by to nic nebylo." Už jsem se tu sice potloukala nějakou dobu, ale pochybovala jsem, že si vůbec někdy zvyknu na to, že kolem mě ožily věci jinak mi známé jen jako výmysly z pohádek pro vlčata.

Mohla jsem se sice snažit lhát, ale to by moje tělo muselo taky trochu spolupracovat. Do toho se mu ale nechtělo, takže Tiara velmi snadno prohlédla, že se mnou cosi je. Lehce jsem se zamračila, když pronesla, že se jí to celé nějak nezdá. Prostě mě nech bejt, zakopat se někam do díry a trpět v tichosti, vyzývala jsem ji v duchu, jako by to snad mohla slyšet. Byla to potupa, stát tady před nějakou cizinkou jako nemocná, usoplená a kašlající troska.
"Ne," povzdechla jsem si poraženecky, protože bylo jasné, že Tiaru tak snadno nesetřesu a z toho všeho dohadování už mě bolela hlava. "Nepoprala jsem se - vidíš snad na mně krev?" Neočekávala jsem na to odpověď. Jenže když zmínila magii, napjala jsem se opět k odporu. Žádnou magii jsem nechtěla. Nebyla jsem pokusný králík. "Tak to pr!" vyhrkla jsem, což akorát tak vyvolalo další kašel. "Jestli chceš hledat kytky uprostřed zimy, posluž si, ale -" Jenže to bylo jako hučet do skály, protože z Tiařina hrdla se začala linout tichá melodie. Celkem příjemná melodie. A nejspíš... nejspíš něco vážně dělala? Zůstala jsem zkoprněle stát, když jsem si uvědomila, že tupá bolest hlavy se pomalu vytrácela a snad se i trochu uvolnil ten tlak, co jsem cítila na hrudi. Ne, že bych byla najednou zázračně vyléčená, ale něco se určitě dělo. "Co děláš?" otázala jsem se obezřetně a lehce stočila uši dozadu. Nějak jsem nevěděla, co si o tom mám myslet.

Možná jsem si tu poznámku o štěstěně mohla odpustit, protože se mi na paty podle všeho momentálně lepila pěkná smůla. Snažila jsem se sice svůj kašel před vlčicí zamaskovat, jenže to tak snadno nešlo. Neznělo to moc dobře a já si uvědomovala, že se už ani necítím moc dobře. Až příště potkám Atroxe, bude litovat, že se kdy narodil, krucinál. Odkašlala jsem si v naději, že až začnu šedce odpovídat, nebude pak můj hlas znít moc nakřáple. "Je mi fajn. Něco mě zašimralo v krku," vyrukovala jsem s první výmluvou, co mi přišla pod tlapu. Znělo to poněkud nakřáple a ke všemu jsem cítila, jak mě cosi uvnitř znovu nutí ke kašli. Vší silou jsem se tomu bránila, stejně jako jsem se bránila tomu, abych se třásla zimou. Stála jsem tedy poněkud... křečovitě.
Vlčice se hned vzápětí představila jako Tiara. "Já jsem Misery," opáčila jsem. "Těsí mě sice tvoje starost, ale mně vážně nic nechybí," pozvedla jsem bradu. Absolutně jsem nehodlala přiznat nějaké náhodně kolemjdoucí pochybné bylinkářce jakoukoliv slabost. Začínalo mi být opravdu mizerně, ale to ona nepotřebovala vědět. "Takže můžeš zase klidně -" Ale v půli věty mě přerušil další kašel. "Klidně... pokračovat..." vyrážela jsem ze sebe přitom přiškrceně, jako by se vůbec nic nedělo, jako by snad vlčice byla úplně blbá, slepá a hluchá a neviděla a neslyšela můj záchvat nepříjemného kašle. Když konečně skončil, věnovala jsem Tiaře úsměv, který nevyhlížel příliš srdečně - doufala jsem, že vypadá naopak dost nebezpečně, aby jí bylo jasné, že má vysmahnout, když se jí to říká... i když jsem měla neodbytný dojem, že mám na tváři spíš útrpnou grimasu. "Protože jsem v naprosté pohodě."

Rozhlížet jsem se mohla, jak jsem chtěla - mohla bych si oči vytahat a v okruhu přibližně nekonečna kilometrů kolem jsem neviděla nic, než to hnusné bílé svinstvo. Možná to mohlo být taky tím, že ten kopec, na který jsem vyšplhala, nebyl zrovna moc vysoký, ale poslední, do čeho jsem se chtěla pouštět v tuhle roční dobu a v momentálním stavu, bylo horolezectví.
Tiše jsem popotáhla a zavrtěla otráveně hlavou, už jsem se chystala, že se aspoň půjdu zašít někam do lesa, když se za mnou ozvalo hlasité zvolání. Škubla jsem sebou, div jsem nepřepadla tlamou do závěje, a obrátila se na toho hejkala s krajně otráveným výrazem ve tváři. Byla to nevelká vlčice, hnala se ke mně a... a nešetřila chválou. Fajn. Tím to možná trochu zachránila - možná. "Nazdar," zamručela jsem jejím směrem nepříliš nadšený pozdrav a zdusila přitom další kašel. "To víš. Někdo se holt narodí požehnán štěstěnou," uchechtla jsem se - štěstěna na mě zvysoka kašlala, snad kromě toho kožichu - a přejela pohledem šedivý kožich vlčice, který vyhlížel docela obyčejně. "Ty máš ale asi taky celkem kliku," utrousila jsem. "Mít ve zdejších končinách aspoň trochu normální kožich je bezmála zázrak." Než jsem ale svou myšlenku stačila případně rozvést dál, přerušil mě kašel, který jsem tentokrát už utlačit do pozadí nestihla. Sakra práce.

//Začarovaný les přes Tichou zátoku

Vyšla jsem z lesa a plahočila se dál tím bílým svinstvem, které napadlo všude kolem. Teď už jsem si byla jistá tím, že jsem spánkem pod sněhem pěkně nachladla, z čenichu mi teklo a každé polknutí bylo odměněno bolestivým bodnutím v hrdle. Blbej Atrox. Samozřejmě to nebyla moje vina. Mohl za to stříbrný. Netušila jsem, kam se zdejchnul nebo co se stalo, ale mohl za to - prostě mě tam nechal, ať třeba zmrznu, tak to bylo. A já si myslela, že by to mohl být parťák. Vypadal inteligentněji než zdejší průměr. Ale co - já ho přece nepotřebovala. Poradím si sama, tak jako vždycky.
Dorazila jsem na otevřenou pláň a nedalo se říct, že by tady byly věci o něco lepší. Opřel se do mě studený zimní vánek a já se znovu otřásla. Jak jsem nenáviděla zimu! Možná bych si měla najít nějaké teplejší kraje, kde ji přečkat... Jenže jsem v téhle zatracené krajině byla úplně ztracená. Zastavila jsem se na vrcholku jednoho z kopců a rozhlédla se po okolí, snažila jsem se přitom dusit kašel, který se mi dral z hrdla. Kudy teď?

Vzbudila mě zima. Mráz zalézající snad do každého koutu mojí bytosti. Moje tělo se chvělo jako osika a když jsem otevřela oči, důvod byl hned jasný. Všude kolem ležel sníh, pokrýval celou zem, větve stromů, dokonce i moje tělo. Zkrátka jsem zachumelila. Ale jakto? Začala jsem se drápat na nohy, zatímco mi hlavou běžely zmatené myšlenky. Ani jsem si nevzpomínala, že bych snad usínala, ale asi se stalo... a vzbudila jsem se až pod nánosem sněhu. Cítila jsem se, jako bych spala vážně dlouho, celé tělo jsem měla rozlámané a mysl zpomalenou - snad jsem měla sníh i v hlavě. Zatímco jsem si otřepávala vrstvu sněhu z kožichu, snažila jsem se nějak seřadit události předtím, než jsem usnula. Lovila jsem srnu. Ale ne sama, s Atroxem. S Atroxem, který... Rozhlédla jsem se kolem. "Atroxi?" zavolala jsem zkusmo a vůbec se mi nelíbilo, jak skřípavě můj hlas zněl. Určitě jsem nachladla. Výborné. Skvělé. "Atroxi?" zabručela jsem znovu, do hlasu se mi vkradl osten vzteku. Jasně. Určitě mě tady prostě nechal. Nebo byl možná jednou z těch nehybných zasněžených hroud kolem. Jednu z nich jsem zkusmo nakopla, ale byl to pouhý pařez skrytý pod sněhem. "Tak mi polib řiť," zavrčela jsem směrem ke stříbrnému vlku, který byl kdovíkde, a vykročila z tohohle bohem zapomenutého háje. Potřebovala jsem si trochu rozproudit krev, byla jsem zmrzlá na kost.

//Zubří pláň přes Tichou zátoku

Netrvalo příliš dlouho a z naší kořisti se staly víceméně jenom ohlodané trosky. Jak to bylo fascinující - nebylo tomu tak dávno, co tahle hromádka kostí byla poskakujícím, dýchajícím zvířetem. A pak... konec. Jednou to čeká každýho, pomyslela jsem si a olízla si zakrvácený čumák. Nepovažovala jsem to za nějak znepokojivou vyhlídku. Stejně se osudu nedalo uniknout. A do té doby... do té doby se je třeba nějak zabavit.
Atrox, jak se ukázalo, opravdu nějaký plán měl. Jakožto spořádaný člen smečky se zřejmě chtěl navrátit domů, ovšem nabídl mi, abych se tam vydala s ním. Mírně jsem nakrčila čelo. To možná nebyl ten nejmoudřejší nápad. Na druhou stranu... co lepšího jsem měla na práci? A rozhodně by se hodilo poznat zdejší obyvatelstvo, když už se to tedy jevilo tak, že tady zůstanu trčet. "No, vlastně proč ne?" pokrčila jsem tedy nakonec rameny a vstala. "Asi se ráda přiučím něčemu o zdejších poměrech a smečkách." I když jsem nečekala, že by Atroxova smečka měla být něčím, co jsem neviděla už stokrát předtím. "Tak mě veď," kývla jsem Stříbrňákovi a zařadila se vedle něj. "Máte tam tu smečku už dlouho?" zeptala jsem se, aby řeč nestála, a taky abych trochu věděla, kam se to vlastně hrnu.

Tiše jsem se zasmála pod vousy, když se Atroxovi z hrdla vydralo jakési přidušené cosi poté, co jsem ho lehce pošimrala pod nosem oháňkou. Pak už jsem ale neváhala a pustila se do jídla, když už se Stříbrňák rozhodl chovat jako gentleman. Moc mě ale nebavilo se cpát, zatímco mi Atrox čučí přes rameno. "Jen blbec by ji odmítnul," odsouhlasila jsem a šoupla se, aby se sem milostpán vešel. Jeho blízkost mi nějak extra nevadila. Atrox byl... snesitelný. Už i to samo o sobě byla celkem vzácná věc.
Nesoustředila jsem se nějakou dobu na nic jiného, než na jídlo. Už jsem měla slušný hlad, který jsem si plně neuvědomila až do chvíle, než přede mnou ležela čerstvá kořist. Nakonec jsem si ale žaludek zaplnila. Poodstoupila jsem od srny a olízla si čenich od krve. "No... to celkem šlo," pozvedla jsem jeden koutek tlamy do křivého úsměvu a spokojeně se uvelebila opodál. Zahleděla jsem se k fialovému listí, které se pohupovalo a poletovalo ve větru. Lehce jsem se na něj zamračila. Nejseš normální. Radši jsem obrátila zrak zpět k Atroxovi. "Hmmm, co teď?" protáhla jsem si tlapy dopředu. "Máš nějaké plány?"

Nevypadalo to, že by nám v cestě za kusem žvance měly stát nějaké překážky. Ještě aby ano. Bylo na čase, aby se na mě v téhle pekelné díře taky usmálo trochu štěstí.
Atrox srnu srazil k zemi bez jakýchkoliv problémů. Svaly na těle mu jen zahrály a postarší kopytník už ležel pod ním. Přiskočila jsem blíž a přidala do boje i svou sílu. Zvíře se vzpouzelo, ale prohrálo už předem. Nemělo žádnou šanci proti dvěma vlkům, kteří ho měli přišpendlené k zemi - natožpak proti tesákům, které mu Stříbrňák sevřel s jistotou kolem hrdla. Cítila jsem, jak pohyby zvířete ochabují, jak z něj vytéká životní síla společně s rudou životodárnou tekutinou. Posledních pár záškubů a bylo po všem.
Slezla jsem ze zvířete, které nyní bylo už pouze mrtvým tělem a krátce pohlédla na Atroxe. V očích mi stále jiskřilo vzrušením z dobrého lovu. Uznale jsem mu pokývla, ale nijak dál jsem se nevyjadřovala. Nepovažovala jsem to za nutné - a zřejmě ani on ne, neboť místo zbytečného okecávání mi hned nabídl, ať si vyberu, kde s jídlem začít. "Jak šlechetné," prohodila jsem a protáhla se kolem vlka, příčemž jsem ho špičkou ocasu "omylem" pošimrala pod čenichem. "Tak se do toho pustíme," zamumlala jsem a zahryzla se srně do břicha, abych se dostala ke všem těm nejvýživnějším vnitřnostem. Po pár soustech jsem ovšem zvedla zrak a pohlédla přes mrtvolu na sedícího Stříbrňáka. "Místa tady je dost pro oba, mimochodem," podotkla jsem ledabyle a sklopila zrak zpět ke kořisti, teď už se soustředíc jen na svůj prázdný žaludek a na to, jak ho co nejrychleji zaplnit.

Plně jsem se ztotožňovala s Atroxovým názorem, že jednoduchost plánu je na tom to nejlepší. Když šlo o lov a vlastně i o cokoliv jiného, nemělo cenu to komplikovat a vymýšlet zbytečné kličky a kudrlinky. Nahnat srnu, skolit srnu. Lehké jak facka. Praxe byla o něco složitější, ale ne o mnoho - nelovili jsme žádného bizona nebo losa, ale jen prachobyčejnou srnu, která pomalu opouštěla reprodukční věk. Kdybychom na tomhle něco zkazili, bylo by to vyloženě trapný.
Běžela jsem zvířeti po boku, chvíli z jedné strany, chvíli z druhé a usměrňovala ho tam, kam bylo potřeba, aby měl Atrox co možná nejideálnější úhel pro svůj útok. Co s ním udělá, to už bylo na něm, já svůj díl práce odváděla slušně. A vlk, jak se vzápětí ukázalo, se taky nemínil nechat zahanbit. Z křoví doslova vyletěl a srazil se se zvířetem, které pod jeho vahou šlo okamžitě k zemi. Uvědomila jsem si, že mi nad jeho majestátním skokem trochu poklesla čelist, nicméně jsem se okamžitě vzpamatovala a přidala do boje i svou váhu, ač poněkud muší. Přilehla jsem tělo srny a pevně jí do boků zaryla drápy, abych ji v rámci možností přidžela a trochu usnadnila vlkovi doražení zvířete, které to beztak mělo sečtené. Válelo se na zemi a zcela zbytečně máchalo kopyty ve vzduchu sem a tam, jako by pořád očekávalo, že se nakonec zaryjí do pevné země a odrazí tělo do pohybu. Leda ve snu.

Atrox zjevně vážně toužil po tom, abych se mu předvedla. S čímž jsem neměla problém... tedy neměla bych, kdybychom nebyli na lovu. "Ale ale," zamlaskala jsem. "To bys rád viděl? Co takhle nejdřív skolit tu srnku, co?" ušklíbla jsem se a vrazila do něj ramenem nazpět, o kus rázněji, než on pošťouchl mě. "Pak se můžem pobavit," dodala jsem, aby bylo jasné, že tu výzvu rozhodně neodmítám. Jenže momentálně jsem dostávala vážně hlad a kdybychom se tady začali postrkovat, bylo mi jasné, že bychom ulovili kulový - muselo to snad docházet i Atroxovi.
Lov byl zkrátka první na pořadníku. Připlížili jsme se blíže a Atrox se nezdál mít námitky ke kusu, který jsem pro nás zvolila. Ještě aby ano. "Stručný a jednoduchý," okomentovala jsem Atroxův plán polohlasem. "Tak fajn." Bez dalších zbytečných okecávek jsem plíživě vykročila z křoví a pomalu, obloukem začala obcházet srny, abych se jim dostala do zad. Hlavně té naší vybrané. Když jsem se dostala do vhodné pozice, vyrazila jsem. Stádo se rozprchlo na všechny strany, ovšem naše srna mířila směrem přibližně správným. Bylo jen třeba ji poněkud usměrnit. Cvakla jsem jí po pravé zadní noze, aby se laskavě stočila pokud možno přímo Atroxovi na ránu. Jako by tušila zradu, přesně tam se jí nechtělo, chtěla se obrátit a připojit ke svým kolegyním, nicméně já jí to nemínila dovolit. Chňapala jsem jí po bocích a po nohou, aby běžela rovně a čekala na Atroxe, až vyrazí. Muselo to být každou chvíli. Křoví, kde se skrýval, se blížilo.

//Tichá zátoka

Atrox se mne snažil navnadit na myšlenku magie, což ovšem pouze podporovalo mou tvrdohlavost. "Myslím, že přivádět do úzkých dokážu i tak dost dobře," ušklíbla jsem se. Alespoň... dosud tomu tak bylo. Ale tady to bylo jiné. S pomocí zdejších podivných entit tu všichni byli mnohem silnější, než jsem byla zvyklá. Potřásla jsem hlavou - přece to neznamenalo, že jsem najednou byla slaboška. Pokud mi tahle bohem natřikrát prokletá země nemohla něco sebrat, pak to byla má minulost a všechno, co jsem se díky ní naučila.
"Ráda se nechám překvapit," zamrkala jsem na Stříbrňáka a potlačila uchechtnutí, které se mi dralo do hrdla. Tenhle vlk se mi zamlouval. Snad proto jsem se kousla do jazyka, když se jako důvod jeho přebývání ve smečce, kde se mu nelíbilo, projevila rodina. Ale můžeš, pomyslela si, nicméně tahle slova jsem spolkla. "Rodiny jsou složitý," pronesla jsem místo ho neutrálně a pokrčila rameny. Já nikdy žádnou rodinu, která by stála za řeč, neměla, tudíž jsem měla značný problém pochopit vlky, kteří na pokrevních poutech viseli, jako by snad jimi byli fyzicky svázáni do kozelce.
Bylo ale zjevné, že o tom Atrox nechce diskutovat... a já o to taky neměla zrovna velký zájem. Obzvlášť když mi k čenichu vítr zavál pach srn. "Já jsem připravená," ujistila jsem ho, přikrčila se a začala se plíživě propracovávat blíž, abychom měli zvířata na dohled. Malá skupinka se popásala opodál. "Tuhle?" šeptla jsem k Atroxovi a bodla tlapou směrem k srně nejblíž k nám. Vypadala jako celkem vhodná kořist - zdála se trochu sešlá věkem, ale nebyla to ještě úplná vyžle. Prostě tak akorát pro nás. Obrátila jsem šedavé zraky tázvě k mistru Polobohovi a připravila se vyrazit, jakmile se vyjádří.

Celkem mi zalichotilo, že ke mně Atrox přiřadil oheň, neboť sama jsem to vnímala dost podobně. "Hm... Dobrý odhad, řekla bych," musela jsem uznat. "Už jsem tady s magií ohně měla tu čest. Nemůžu říct, že by nevypadala lákavě." Na druhou stranu jsem se nemínila poddat svůdnosti magických pastí tak lehce, jen pro pár hřejivých plamínků.
"Pf, já jsem rozená romantička!" ušklíbla jsem se na Atroxe nazpět. "Cožpak to není evidentní?" Bavilo mě se se Stříbrňákem pošťuchovat. Nebyl to nudný moula, což už něco znamenalo. Blikotající světýlka, která mi vzápětí předvedl, dle Atroxe neměla žádné extra využití. Byla hezká na pohled, ale to bylo tak všechno. Něco podobného se dalo říct i o spoustě vlků. Ač těm často nehrála do karet ani ta první část.
"Možná? Nějak se tu zabavit musím. Proč nemířit vysoko?" zazubila jsem se a zahleděla se výhružně k nebesům, aby božstva věděla, že si mají dávat sakra bacha. Krom toho jsem tím pohledem taky zjistila, že se počasí rozhodlo umoudřit, což neuniklo ani Atroxovi. "Nejsem proti," něco k snědku by celkem bodlo i mě a aspoň se ukáže, jak schopný tady náš blikající polobůh opravdu je. Vyrazila jsem za ním a zvědavě čekala, co za problém smečka pro Atroxe představuje. "Jo. Tak v tom se shodnem," uchechtla jsem se, ale pak jsem se na něj zahleděla o něco vážněji: "Proč tam teda trčet, když se ti nelíbí, koho máš poslouchat? Násilím tě tam nedržej, ne? Nebo můžeš udělat autoritu sám ze sebe." Nějaký převrat by určitě zvládl. Třeba bych ho i podpořila, mohla by to být celkem dobrá mela.

//Začarovaný les

"Hm. Zvyknout možná. Ještě si ale dvakrát rozmyslím, jestli se s těmi čertovinami chci zaplétat nějak víc." Myšlenka na ovládání ohně, jako to dokázal Scar, byla celkem lákavá. Stejně tak mohla být užitečná ta brašnička, co si nosila Ásleif. Ovšem moje hrdost mi prozatím zabraňovala v tom usilovat o získání podobných berliček. Byla jsem vždycky přesvědčená o tom, že tak, jak jsem, jsem naprosto v pořádku - ba i víc, než to.
Nestačila jsem to ovšem začít rozebírat nijak víc, neboť si to Atrox namířil do úkrytu před vlezlým deštěm, který nám pěkně smáčel kožichy. Sama bych se do toho asi nepouštěla, ostatně jsem nebyla z cukru, ale když už Stříbrňák vyhlédl takovou pěknou schovku, byla bych blbá, kdybych toho nevyužila. Důkladně jsem se otřepala a vmáčkla se do nevelkého prostoru za ním. "Jak romantické," zatrylkovala jsem s ironickým podtónem a štěkavě se uchechtla, vzápětí jsem ale zmlkla, protože mě Atrox vyzval, ať se dívám... a protože se kolem nás začalo dít cosi moc podivného. Přiznávám se, že na chvíli mě světýlka odzbrojila. Zůstala jsem na ně hledět s očima rozšířenýma úžasem a lehce pootevřenou tlamou, ovšem rychle jsem se zase sebrala. Krátce jsem si odkašlala a pohlédla na Atroxe, který taky celý jaksi svítil. "Hezký," utrousila jsem schválně suše, aby si snad nemyslel, že mě oblbne pár světluškama. Ve skutečnosti se mi to líbilo, opravdu ano... ale nemohla jsem přece vlka přechválit. Ještě by si začal nosit nosánek až moc nahoru.
Atrox tvrdil, že jeho táta měl ty pletky s bohyní zřejmě dobrovolně a pak mi taky uštědřil jedno dobře mířené rýpnutí. "Spíš se bojí, že bych mohla převzít jejich místo, tak se drží zpátky," ušklíbla jsem se a vystrčila tlapu ven zpod výklenku. Jak se blížilo ráno, počasí se klidnilo. "To bys teda měl -odpuštění je nedostatkové zboží," přikývla jsem vážně a vyčkávala, co se dozvím o zdejších smečkách. Ne moc, očividně. Místo toho se zdálo, že se Atrox rozhodl ponořit do nějaké osobní krize. "Jak, nejsi přesvědčený?" zajímala jsem se, co tím vlastně míní. Hádala jsem, že se brzy jen utvrdím ve svém dosavadním přesvědčení, že běžné smečky jen komplikují život.