Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zlaťák přes Baštu

Mokoš vyletěla jako střela a už se neohlížela za sebe. Nemyslela na potopy, nemyslela na nic. Vnímala jen tlapy dusající do země a vichr, který jí svištěl kolem uší. Bylo ale docela dusno, ač padla noc, takže za chvíli funěla jako lokomotiva a musela o něco zpomalit. Ovšem neznamenalo to, že se vzdává! To si jen šetřila síly na cílovou rovinku! "Atrayi? Seš tam někde vzadu? Kdybych ti metla do obličeje až moc prachu, tak řekni," smála se, nedožene mě, nikdo mě nedožene, nikdo už mě nezastavííííí!
Jenže za chvíli už neběžela po pružné trávě a pevné zemi, nýbrž po písku. A v tom se, jak známo, běhalo špatně. Přesto dělala, co mohla. Funěla, makala, snažila se, zakopla o želvu a nahodila krásný kotrmelec... Ano, mořští tvorové jí zase jednou hatili plány! Vlčice, teď obalená pískem od hlavy k patě, si ale ani nevšimla, že ten kámen měl hlavu, oči a ploutvičky. "NE! Já nebudu vysušenej slimák, na to zapomeň!" hulákala na Atraye, ať už byl před ní nebo za ní, koncept nočního klidu jí zcela neznámý. Vyškrábala se na nohy a běžela dál, ovšem strakatý vlk měl ideální příležitost ji předběhnout. Pokud mu na tom tedy záleželo.

//Zlatá smečka přes Zlatý les

Atrayovi její náhlá změna nálady neušla. Jakpak by mohla? Byla konec konců dosti nápadná. Mokoš s námahou polkla knedlík, který se jí znenadání utvořil v krku. "To- To nic, jen jsem si na něco vzpomněla," otřásla se, jak jí přejel mráz po zádech. "To ty potopy. Byly fakt fakt fakt hodně ošklivé, že?" upřela na Atraye sklíčeně dvoubarevná očka, jak u něj hledala ujištění.
Ovšem nevydrželo jí to dlouho. Pravým Mokošovským stylem hodila vlčice rázem úplně všechno zase za hlavu a její smích se rozezněl po okolí, když flekatého vlka zasáhla svěží sprškou. "To jsem! Chaluhy mě neroztrhaly, heh," sklepala ze sebe poslední kousky řas.
"To nevíš," bránila se, nechtíc se pustit svojí fantazie. "Mohla jsem ji jen vyplašit, přece jen, kdyby tady vážně žila, tak jsem jí šplouchla přímo doprostředka obydlí. To by vyděsilo každýho, nemyslíš?" mínila a moudře přitom pokyvovala hlavou, jako by teď sdělovala Atrayovi kdoví jak chytré vědomosti.
"Teda, další výprava je vždycky dobrej nápad! Ale-" Rázem se zarazila. "Víš co, docela ráda bych se podívala, jestli se už vrátila Sedna," zastesklo se jí rázem po milované kamarádce. Kdepak se jí ta rošťačka zubatá toulala? Střihla ušima, jak přemýšlela, jak to celé skloubit dohromady. A samozřejmě na něco přišla. "Já vím! Vemem to oklikou. A... a dáme si závod! Poslední v lese je vysušenej slimák," vyjekla a rozběhla se hlava nehlava přes pláň, aniž by čekala, co na to vlastně Atray. Evidentně neměl na výběr.

//Mělká pláž přes Baštu

"Hehe, možná jsi ty ostatní hodné vlky a vlčice prostě ještě nepotkal!" mínila Mokoš, bytostně přesvědčená o dobrotě světa a vlků v něm. Přece nebyla nijak svatá a určitě nemohla být ani nejhodnější! Ne, že by se kvůli Atrayově pochvale nějak zlobila. To samozřejmě také ne.
V jezeře jí bylo fajn. Aspoň zpočátku. Kéž by se i Atray chtěl přidat ke koupeli! Jenže ten byl skálopevně rozhodnutý zůstat na břehu a Mokoš se tam k němu nakonec připojila. Ne kvůli jeho slovům, spíš kvůli náhlému a nečekanému přívalu nepříjemných vzpomínek. Vyběhla na pevnou zem a chaluhy si ani nevšimla, až dokud na ni Atray neupozornil a nesundal jí dlouhý lupen z tlapy. "Jo," pípla znovu nezvykle potichu a čučela na jezero, jako by čekala, že se každou chvíli vyleje z břehů a zmocní se jich.
Zhluboka se nadechla a vydechla, když viděla, že voda je už zase klidná a nikam se nevylévá. Uvědomila si, že je mokrá jako vydra a důkladně se otřepala. Samozřejmě stála vedle Atraye a samozřejmě ji ani nenapadlo si popojít někam dál. A samozřejmě se strašně divila, když voda doletěla až na něho. "Jééje! To jsem nějak neodhadla, ha, vypadá to, že tě ta koupel stejně neminula," zasmála se a po předešlém stínu na její tváři rázem nebylo ani stopy.

Zaskočeně naklopila hlavu na bok, až jí svěšené ouško zaplácalo. "Jó? Myslíš?Asi jsem o tom nikdy nepřemýšlela, určitě musí být i hodnější vlci, než jsem já!" zazubila se, ale ta pochvala ji potěšila. Bylo to na ní ostatně vidět. Kdyby její tvář úsměvem zářila ještě o něco víc, pravděpodobně už by mohl pohled na ni Atrayovi vypálit oči. Uznal, že její důvody jsou v pořádku, načež se vlčice znovu krátce zasmála, ale už k tomu také neměla co dodat.
Navíc je teď čekalo něco mnohem zajímavějšího. Jezero! Zlatá rybka! Mokoš to se svým nadšením jako obvykle trochu přehnala. Zřítila se do vody jako zralá hruška, ale naštěstí se jí nic nestalo a přistála na mělčině. Plavat uměla jen tak, aby se neřeklo, takže měla zase jednou štěstí. "Jojo, ani kousek nechybí," ujistila vlka, jen co vyprskala vodu z čenichu. "Čtyři tlapky a ocásek," přepočítala si končetiny a už lákala strakáče, aby se šel koupat. Jenže ten nechtěl. "Ale nezamotááám," protestovala a co nejvíc nenápadně se snažila uvolnit si zadní nohu, kterou v řasách zamotanou měla.
"Voda je příjemná, jen trochu - no, jo, docela kalná a špinavá a-" Najednou jí to už nepřipadalo tak super, hrdlo se jí trochu sevřelo vzpomínkami na potopy. Zarazila se, stáhla najednou ocas a tělem jí proběhl krátký třes. Vyskočila na břeh, až řasu, která ji držela, vyrvala ze dna a táhla za sebou jako stužku. "Brrr, máš pravdu, vůbec to není na koupání," pípla a podezíravě zírala na vodu, zatímco jí z těžkého kožichu jen kapalo.

//Zubří pláň přes Baštu

Bylo dobře, že se jí Atray nepokoušel nic vyvracet, protože by šlo nepochybně o plané plýtvání energií. "To teda je! Hlavně je strašně speciální. Teda - byl by," zasmála se, zapomínala, že tu zlatou rybku v hrsti ještě nemá. Maličká překážka, kterou jistě brzy překonají. Nic, co by ji trápilo. "Proč bych se nepodělila?" pootevřela nechápavě tlamu a zastavila se na chvíli ve svém poskakování. "Být lakomý není hezký a navíc, kdybych si schovávala všechno jen pro sebe, ani bych nevěděla, co s tím dělat," objasnila Atrayovi a pokračovala ve svém poklusávání a hopkání trávou okolo strakatého vlka. Vypadala jako mimořádně vypasený králík. "Kdybych se snažila sníst nekonečno malin, akorát by mi z toho bylo špatně a ty, co bych nesnědla, by zplesnivěly a nikdo by z toho neměl nic."
To už se přiblížili k jezeru a Mokoš se zatajil dech nad tou krásou. Paprsky slunce si s vodou pohrávaly, až se jevila opravdu jako roztavené zlato. "Ó! Atrayi! To je náááádhera!" protáhla, div se na místě nerozplynula. "Něco takového jsem ještě nikdy neviděla! Neříkej mi, že tady nežije žádná zlatá rybkaaa-"
Šplouch! Během své řeči vlčice poklusávala po kluzké hlíně na břehu jezera teď jí tlapky na zrádném podloží podjely. Výsledek mohl být jediný. Zřítila se přímo do vody a nabrala si plnou tlamu vody s blátem. "Pfuj! Pfeh!" vynořila se s koláčem řas mezi ušima, prskala vodu, zároveň se však přitom smála na celé kolo. "Hehe, pojď taky do vody, je fakt příjemná," pobízela Atraye a šplíchla na něj tlapou pořádnou spršku.

//Zlatá smečka přes Zlatý les

Vymyslet nějaká přání bylo vážně hodně těžké, ale Mokoš si s tím naštěstí poradila. Ovšem Atray to druhé shledával spíše plýtváním kouzelnou mocí rybky. Očividně to vůbec nechápal! "No jistě, jistě, to by bylo bezva a taky bych se to ráda naučila, ale tohle by nebyl jen tak obyčejný maliník. To by byl kouzelný, a byl by jen jeden jediný a byl by můj, chápeš? I když já bych se samozřejmě se všema o svoje maliny rozdělila, protože nekonečno malin bych sama nesnědla," zasmála se a zašmikala ušima. Keř od zlaté rybky by byl zkrátka výjimečný.
Atray mínil, že by nemusela žít na místě, které se od ní přímo čeká. Vlčice se nad tím zamyslela. "Víš co, to asi dává smysl, kdyby byla tam, kde ji všichni najdou, tak by ji furt někdo otravoval. A když je kouzelná, tak může být asi kdekoliv," rozhlédla se kolem sebe do všech stran, jako by čekala, že uvidí zlatou rybku poletovat nad loukou. Při té příležitosti si dopřála několik srnčích skoků mezi jarními květy. "Hele, támhle už to je!" zvolala nadšeně, když spatřila třpytivou hladinu jezírka před nimi a rozběhla se tím směrem, až Atraye úplně předběhla.

//Zlaťák

"Tak to ti ji určitě ukážu, až ji najdu," slíbila Mokoš, nicméně Atrayova otázka jako by jí najednou úplně zkratovala mozek. Co by si mohla přát? "No, no, no, třeba - áh, ale já nevím! To je hrozně těžký, takhle na místě vymyslet," přešlapovala z nohy na nohu, byla jako u vytržení. "Už vím!" vyhrkla rázem. "Chtěla bych, aby mi pomohla najít moje sestry, a pak taky maliník, na kterém nikdy nedojdou maliny. No a... no a to třetí přání bych si schovala, až ho budu fakt potřebovat!" Nadšeně se zazubila, jak to krásně vymyslela. Tak, teď už tu rybku jen najít.
Hlučinu si zkoušela zapamatovat. Kdoví, co jí v hlavě uvízne a co se zase vysype ven, ale jisté bylo, že ji to docela zajímalo. Zkusila by to. Pozornost se jí ale přesunula k placatým kolečkům, kterým Atray říkal mince. "Takže ony se jako samy množí, jo? Bezva! Tak to já si ještě počkám a pak si nakoupím, co hrdlo ráčí," culila se spokojeně. Trpělivost nebyla její nejsilnější stránka, ale naštěstí byla schopná na mince během chvíle zapomenout a kdoví, kolik jich bude, až jí zase přijdou na mysl?
Atray netušil, jestli tam nějaká taková rybka bude. "No, to zjistíme jen tak, když tam dojdem," usoudila a vyrazila bez váhání za strakatým vlkem. "Já myslím, že tam bude. Kde jinde by měla žít?"

//Zubří pláň přes Zlatý les

Mokoš překvapeně zamrkala. Atrayova poznámka se tak zásadně rozcházela s jejím vlastním světonázorem - totiž že všechno kouzelné je skvělé a zajímavé - že chvíli ani nechápala, co se tím snaží říct. "Kouzelná rybka, která ti splní tři přání," opáčila pohotově, jakmile se vzpamatovala. "Nebo kouzelný strom, na kterém ti vyrostou srnčí kýty!"
Poslechla si o hlučině a pokoušela se si to co nejlépe zapamatovat. Ještě se nerozhodla, jestli k tomu, aby se houbě vyhnula obloukem nebo k tomu, aby ji dovedla najít a ochutnat. Jistá si byla jen tím, že to všechno vyzvoní Sedně, jen, co se zase objeví. "To zní, že je docela běžná, nemělo by být tak těžké ji najít," uvažovala a zamžourala koutkem oka po Atrayovi. "Teoreticky, samozřejmě." Nechtěla, aby jí to vlk začal rozmlouvat, když se zdálo, že sám takovým pokusům moc nakloněný není.
Povídání s Atrayem bylo ale rozhodně poučné. Mince, pěkné kamínky... "Jé, no jasně, asi jsem takové věci už viděla! Mince se tomu říká, jo? Ale mám jich děsně málo, za to si nekoupím ani starou bačkoru," odfoukla si trochu otráveně, kdyby bylo po jejím, vykoupila by klidně všechno. Proto asi bylo dobře, že po jejím nebylo.
Vypadalo to, že nejvyšší strom už možná viděli. Přesvědčit se nemohlo uškodit, ale zlaté jezírko ji přece jenom vábilo více. Nesklopené ouško jí hned vstalo do pozoru a i to druhé se o kousíček narovnalo. "Jo, jo, jo, pojďme k jezeru! Zlaté jezírko jsem ještě neviděla, třeba v něm fakt žije zlatá rybka?"

Atrayův postoj k halucinogenům byl jaksi opatrnější, než ten Mokoš. Což nebylo nikterak překvapivé, skoro každý musel být opatrnější, než to strakaté třeštidlo. "Joo? Myslíš, že to může být nebezpečný?" protáhla zvědavě do otázky, oči obrovské jako podšálky. "Hlučina... hu, to jsem asi neslyšela, ona Sedna úplně přesně neříkala, co jde sbírat, jen že nějaké houby co- mění vnímání nebo takového něco?" lovila z paměti přesná slova své kamarádky a také velké šéfové, která jí ten úkol v prvé řadě zadala.
"O tom nepochybuju. U nás doma se vůbec nedělo tolik zajímavých věcí a dobrodružství a všecko tam bylo o dost poklidnější," zasmála se. "Ne, že by mi to vadilo, bylo tam fajn a krásně, ale to je i tady - ale tady se vlk prostě nenudí," zašvihala ocasem. Dolina jí pořád chyběla, ale tušila, že kdyby se tam teď vrátila, už by jí to tam připadalo tak nějak malé.
"Páni, to bych ráda, ale já asi nemám nic, čím bych mohla Mistrovi zaplatit," povzdechla si, byla to fajnová nabídka, kterou by ráda přijala. Snad později, až si trochu naškudlí blýskavých serepetiček. "Co on vlastně chce? Nějaké pěkné kamínky nebo tak?"
"Já mám ráda všecky období," shrnula to Mokoš jednoduše. "Ale jaro je nejhezčí," povzdechla si zasněně a zašmikala ušima, jak se zamyslela nad Atrayovou otázkou. "Nenudíš mě, to vůbec, ale tak třeba... třeba se můžeme jít podívat na největší strom v lese! Nebo na nejlepší místo k vyhřívání na sluníčku!" sypala ze sebe nápady, ačkoliv tohle asi vlk na mysli úplně neměl.

Atrayova pochvala Sedny přiměla Mokoš nadšeně přikyvovat, div, že si hlavu nevyvrátila. "To teda jo, je boží, má vždycky ty nejlepší nápady a spoustu toho ví, je to skvělá vlčice, jen počkej, až ji poznáš!" zubila se a srdéčko se jí zachvělo citem k Sedně, který zcela jistě začínal přesahovat hranice přátelství. Ovšem Mokoš byla Mokoš a tak si s tím nelámala hlavu. Aspoň ne teď. "Přesně, jak říkáš! Doufám, že ty houby najde... třeba nám donese ochutnat! Už jsi někdy zkoušel jíst kouzelné houby? Já jo, akorát že to nebyly ty správný, jen se mi po nich hrozně motala hlava a myslela jsem si, že umřu," vykládala stále se širokánským úsměvem.
"Snad je taky zase léta nezažijou," přisadila si na moment i celkem vážným tónem, potopy se jí nelíbily ani v nejmenším. Teď však už byly za nimi a jejich stín se jí rychle vytrácel z mysli.
Atray ten strom sice neměl úplně prozkoumaný, ale určitě to byl ten samý. Hrdě se zazubila, že to uhodla a že se na ostrovech už umí trošku orientovat. Zdaleka však ne tolik, jako strakatý vlk, který jí ochotně pověděl o tom, jak veliké ostrovy jsou a co dalšího zvláštního se tu dá najít. "Brrr, přes ten most jsem ještě nešla, to bych si pamatovala," otřásla se. "Ale portál už jsem vyzkoušela! Fakt divná věc, co? Jeden podobný mě z rodné Doliny odnesl až sem na ostrovy!" Zmínka o malém ostrůvku ji přiměla našpicovat uši. "No to skoro zní jako nějaké tajné místo," rozzářila se jí dvoubarevná očka. Záhady, to bylo něco na ni.
Dozvěděla se i o mistrovi - vlastně Mistrovi, s velkým M. "Uf, těžký trénink a ještě se za něj musí platit," zakřenila se, to ji zrovna neokouzlilo. Atrayovo pojetí celé věci ji ale přimělo se nad tím trochu zamyslet. "Je pravda, že být silnější by nemuselo být na škodu... To je fajn, že chceš ostatním pomáhat, určitě se ti povede zesílit, že si na tebe a na Zlatou smečku nikdo netroufne," zamávala oháňkou jako praporem a zamžourala do světla vycházejícího jarního slunce.
Sníh mizel a jaro už bylo skutečně, nepopiratelně tu. "To vypadá, že dneska bude krásně, já tak miluju jaro," zabroukala spokojeně a natáhla zhluboka do plic svěží vůni lesa a vlhké půdy.

//Úkryt

Vyhlídka na to, že by se tu mohla mnohému přiučit a kdeco zajímavého zažít, jí dělala radost. "Už se těším!" máchala ocasem a poklusávala vedle Atraye jako rozjívené vlče. Pak zavrtěla hlavou. "Né, přišly jsme se Sednou až potom. Sedna je moje nejlepšejší kámoška, akorát šla teď hledat houby," doplnila jedním dechem vysvětlení. "Ty potopy byly ale strašný! Ale bez nich bysme to tady možná nenašly, protože na konci těch záplav nás potkala Renbli z vaší smečky a díky ní jsme věděly, že už to není daleko."
Atray, rodák z ostrovů, už tu měl prochozených mnohem více míst, než stihla Mokoš za svůj krátký pobyt zde. "To jsem ale možná viděla! Jenže jsem neměla čas si ten les pořádně prohlédnout, no," potřásla hlavou. "A taky je tam blízko jeden modrý strom jen sám samotinký, že?" Strakatý vlk jí vykládal dál, zatímco tlapkali pod zlatými stromy a Mokoš hltala s pootevřenou tlamou každé slovo. "Páni, jak veliké ostrovy vlastně jsou? Celou dobu, co tu jsem, se různě potuluju, ale hodně z toho, co říkáš, jsem vůbec neviděla! Kdopak je třeba ten mistr?" vyptávala se zvědavě a snažila si to všechno vtlouct do hlavy. Musím to všechno převyprávět Sedně, až půjdem na průzkum, ať víme, co hledat!

Atrayova příhoda s jeskyní, která navíc nebyla ojedinělou, když to zažila i velká šéfová, ji silně zaujala. Měla nejrůznější nápady, jak by se vlkům mohlo zabránit představit se jeden druhému, ale jak to bylo ve skutečnosti, to by ji nikdy nenapadlo. Hezky od srdce se tomu zasmála. Možná to nebylo úplně k smíchu, obzvlášť ne pro někoho, kdo v té situaci sám musel být, ale představa toho, jak místo vyslovení jména krká a od tlamy jí jdou bublinky ji upřímně pobavila. "No tohle! To je teda vážně bomba," smála se uvolněně. "Pořád se učím další a další způsoby, jakými si můžou kouzla s vlky pohrát. Je to ještě divočejší, než jsem si kdy představovala," máchala ocasem. "Snad taky jednou něco takového zažiju!" vyslovila přání, které se mohlo zdát podivné. Kdo by chtěl něco podobného? Být neschopný říct, co má na mysli? Jenže to byla zkrátka Mokoš. Strašně ji to zajímalo a chtěla to zkusit na vlastní kůži.
Teď ale bylo na čase jít poznávat krásy lesa. Spokojeně střihla ušisky, když ji Atray pochválil a po menším výčtu svých zálib mohli vyrazit. "Tak jdem," hrnula se za ním ven a jen věnovala krátký úsměv vlčici, na kterou už málem zapomněla. "Třeba někdy jindy," houkla za ní omluvně a zařadila se vedle Atraye. "Z těch míst, co jsem zatím viděla, jsou fakt jedny z nejkrásnějších. I když tady na ostrovech je toho krásného tolik... Ještě jsem to nestihla všechno prozkoumat, to vůbec ne, a ty potopy to teda taky docela pokazily, ale to, co jsem zatím stihla poznat, jéje! Víš, že jsem třeba vůbec nikdy nebyla v horách, než jsem sem přišla?" A Mokoš mlela a mlela, evidentně zcela ve svém živlu. Atray bude mít brzy nejspíš úplně vytahané uši.

//území

"To by bylo," přitakala, "ale stát by se to mohlo!" Znělo to, jako by si Mokoš snad i trošku přála, aby se něco takového stalo - což byla přesně pravda. Najednou ji totiž hrozně zajímalo, co by toho hypotetického vlka v téhle hypotetické situaci k tomu vedlo.
Sotva se nad tím zamyslela, z hlubin úkrytu se vynořila Alyanna, neboli velká šéfová a podělila se o svůj zážitek. "Vau vau vau, vážně? Prostě jen tak ses octla v jeskyni? Páni, to je- to je teda rozhodně něco!" Alyanny se na to víc vyptat nemohla, protože se vypravila pryč, ale strakatý vlk to zřejmě zažil také. "No tedy, já ještě žádnou takovouhle kouzelnou záhadu nezažila, to muselo být dobrodružství. Jakto, že jste se ale nemohli představit? Nemohl jsi mu prostě říct, jak se jmenuješ? Nebo když to vypadalo, že už se prokecneš, vylezl nějaký skřítek a praštil tě klackem po hlavě?" Mokoš byla absolutně u vytržení všemi těmi možnostmi, které jí letěly hlavou a zdálo se, že každou chvíli vyletí z kůže.
Šance, že by byli skutečně příbuzní, se smrskávaly s každou další větou. "Ah, já se narodila v Dolině květin, ale tam o těmhle ostrovech nikdo asi nevěděl a jestli jo, tak o nich nikdy nemluvili," podělila se s vlkem ochotně o trochu ze své minulosti. Pak už se dozvěděla i jeho jméno - Atray. "Já tě taky ráda poznávám. A líbí se mi tu, i když jsem zatím neměla moc šanci to tady prozkoumat a poznat ostatní... ale už jsem poznala tebe, takže to je pokrok," zasmála se spokojeně.
Otázkou, co ráda dělá, Atray docela riskoval. Mohla klidně spustit lavinu slov, pod kterou by zůstal naprosto zavalen. "Jé, toho je! Ráda sbírám kytičky, ráda jím, ležím na sluníčku, běhám, poznávám nové vlky, zpívám, hůůů, co ještě - ráda třeba zkoumám nová místa," a u toho se zasekla, naštěstí, protože jinak mohla vymýšlet další a další věci třeba do božího rána. Poznávání nových míst totiž souviselo s Atrayovou nabídkou. "Tak jo! Ráda si víc prohlédnu les. Ty zlaté stromy jsou taaak krásné a teď, když začíná jaro, budou určitě ještě mnohem krásnější," rozplývala se už předem. "Tak nás veď," pobídla vlka a poskakovala z tlapky na tlapku, připravená vyrazit ven.

Vlčice Mokoš nějak neodpovídala, což ale její dobrou náladu pokazit nedovedlo. "Jó, asi jdu nevhod, co? Jasný! Chápu! Tak já se odklidím támhledlenc a kdyby něco, tak stačí houknout, já hned přiběhnu," zastřihala ušima, skočila stranou a tak málem nabourala do Sedny, která jí přišla říct, že se vydává na cestu za houbami. "Tak jooo, já- bych tu asi měla počkat?" Vlastně nevěděla, moc ráda by šla se Sednou, ale přišlo jí, že by se nejspíš neměla jen tak vypařit, když sem sotva přišly.
Ještě přemítala, jestli nemá přece jen vypálit za svou nejlepšejší kamarádkou, když se vedle ní ozval neznámý hlas. "Jé, né, nerušíš," vyjekla mírným leknutím, ale na tváři jí hrál veselý úsměv a oháňka kmitala sem a tam. Vlk měl flekatý kožíšek, klidně to mohl být nějaký její ztracený příbuzný. "Hehe, už se ti někdy stalo, že ti někdo zakázal se mu představit?" zasmála se místo odpovědi, neboť jí ta představa hned vlezla do hlavy a připadala jí mimořádně vtipná. "Jak by to asi fungovalo? 'Ne, ne, nepředstavuj se mi, já nechci vědět, kdo seš,'" začala máchat teatrálně tlapou ve vzduchu, zatímco zuřivě vrtěla hlavou a oči měla pevně sevřené. Vzápětí však víčka zase odpáčila od sebe a zazubila se na svého nového smečkového kolegu: "To mělo ale být jen jako, víš co. Já chci vědět, kdo seš. Trochu vypadáš jako nějaký můj dávno ztracený bratranec. Já jsem Mokoš."

první část - Birch, Dakomn, okrajově Sedna; druhá část - Aileen

"No jasně jasně, bude to úplně nejsuprovější, spolehněte se," pokyvovala souhlasně hlavou a bojovala s nepořádkem v úkrytu. Doslova. Chvílemi se s naplavenými klacky, mokrou trávou a kdoví čím vším ještě prala, jako by to byla lítá saň a nejen neživé předměty. Všichni společně se do toho pustili a tak jim to šlo od tlapy jedna báseň. Mokoš celá zářila. Konečně měla nějakou činnost, konečně mohla dokázat, že je užitečná a že se posnaží a... a tak vůbec všechno! Čas od času se přes rameno zazubila na Sednu, která měla ale nejspíš ještě plné tlapky práce s vlčaty. I když Alyanna měla pro ni už nachystaný nějaký úkol. I když dál pracovala, špicovala Mokoš zvědavě uši, protože jí prostě nemohlo nic uniknout. Houby? Tyjóó, to bych i vyzkoušela, měla co dělat, aby to nevyjekla nahlas. Naštěstí jí tlamu zrovna zacpával velký kus dřeva.

Nakonec se při úklidu začala spíš plést, než aby dělala další pokrok. Nepořádku rychle ubývalo a zdálo se, že je na čase si najít jinou činnost. Nebo nečinnost? Odpočinek by možná bodnul, ale Mokoš byla rozjetá a v jednom kole, takže se její pozornost zabodla do hnědé vlčice, jejíž jméno nepostřehla a která teď cosi čmrkala na zeď. Celá debata o úpravě úkrytu jí unikla, takže vůbec netušila, o co jde, ale to jí nebránilo strkat do toho svůj růžový rypáček. "Ahoj! Copak tu plánuješ?" vykoukla na Aileen zpoza ohybu chodby střapatá hlava a vmžiku byla Mokoš vedle ní. "Já jsem Mokoš, možná jsme se předtím nějak minuly, nebo to už zapomněla, ups, "jsme tady se Sednou nové," zagestikulovala neurčitě přibližným směrem ke své kamarádce. "Chceš pomoct s- s- nooo, s tím, co děláš?"