Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlavní cíl - Fenrys + B&E&Vlčata(?)

Černá srna byla z oslepení Wendura svým způsobem vyděšená. Její dlouhé, atletické nohy byly náhle přichlípnuté na zemi a ona tušila, že je na čase vše zpakovat. Chtěla však to, co vlk na krku nesl. Hodlala mu darovat svou oddanost, ač cítila, že pokud ve svém poslání selže… bude prvním, koho Fenrys bude hodlat zakousnout. Její černé tělo se hodlalo postavit vpřed, když kolem ní se začala motat mihnoucí se záře, která měla tvar zvířete… Další pták, další nechutný pták. Obtěžoval ji, patřil totiž Ellie, nemohla s tím nic více dělat, jelikož každý pohybem se světlo tohoto světelného tvora přibližovalo k jejím očím a mohlo ji tak i úplně oslepit. Nemohla jednat. „Nevidím, pane, nic nevidím… Hnědá vlčice… ten prsten, pane!“ křikla Naive zoufale k Fenrysovi, aby hnědku obral o to, co bylo nejspíš nebezpečnější i pro něj samotného. Byla dostatečně zraněná, chytrá… a to se zkrátka Naive nelíbilo. Nemohla uprchnout její možnost odměny. Ale pokud by se postavila na stranu hnědky… Fenrysův náhrdelník by patřil jí. Odhodlaně se následně zbavila světelného tvora, zmizel. A ona mohla pokračovat dále.

Fenryr - hlavní cíl + B&E&W

Odražení elektrického proudu vlčice zkrátka nečekala, mírně se její srst naježila a ona sama se přesunula svižným krokem znovu za hnědou. Unavovala ji. Věčné mluvení, věčná potřeba zde promlouvat… skončeme to. Vlčice se začínala vrhat s vytrváním do zadních partií hnědé, když se hnědá vlčice pokusila o obranu, jediné, co jí zůstalo, byl další kousanec na jiné části těla. Hyeny. Dalo by se to přirovnat k jejich lovu. Svou kořist unaví neustálým dorážením, a když zvíře poleví… proleje se krev. Černá nehodlajíc zabít, potřebovala se dostat k vlkovi – vůdci. Jeho krk byl stále barven tím, co zkrátka hodlá získat. Pokračovala tedy dál, kdy dorážela na hnědou, a když se jí dostalo dobré příležitosti, jelikož hnědá vlčice zareagovala s chybou, svalila ji jedním šikovným štípnutím na zem. Možná i za pomoci Wendura(?) Bezradné místo pro každého vlka, její krk. Byl právě prostřen pro Wendura, Naive. „Nebudou pro vás žádným problémem, až se postaráme i o tuhle.“ zachraptila, zatímco dlouhým krokem již cupitala k ležícímu tělu hnědé, která se snažila bránit. Usilovně se postavit, ale vždy ji něco dostalo zpět k zemi.

Fenryr - hlavní cíl + W&N&B&E

Spása světa, kterou by jiní nazývali netvorem. Oči mé se plnily uspokojením z toho, jaký vlk byl. Okamžitě se mne jal slovy „ty“. Promluvil na mě! Během chvíle jsem na vlka přikývnula a s olíznutím bílých, čistých tesáků, které za chvíli budou barveny krví. Černá vlčice se dostala společně s jejím pomocníkem Wenduro. Její oči si hlídaly obě tlukoucí srdce, která údajně byla nepřáteli, zatímco se Wenduro věnoval hnědé, ona očima projížděla oba vlky zároveň. Byla vzadu. Uzavřela jim cestu ven a nyní bylo na čase, aby se jejich těl zmocnily tesáky vlků zde. Věděla, že element její je příliš slabý, ona sama je spíše vytrvalostním běžcem. Bude muset jít na útok hyeny. Kousnutí, uteču. Kousnutí, uteču. Ano. To bylo ono. Ukoušeme je. Utrápíme v nepříjemné chvíli. Naive se klidně začala nést v podobném rozpoložení těla jako Ellie. Naježený hřbet, hlava nízko u nohou. Zatímco ona jen klidně kráčela bokem. „Moc tlacháš, hnědko.“ zavrčela vlčice, kdy se svými bílými tesáky prohnala po zadní partii Ellie, která kníkla, hodlala reagovat, avšak svou hlavou uhnula k ní, nemohla se otočit. Nemohla útočit. Byla bezbranná. Její společník? Ten už se jen pekl.. Jakmile se Naive se srčím krokem dostala za Balroga, pokusila se zopakovat kousnutí, a následně jen hbitě odběhnout za Ellie. Sledovala u toho i ostatní vlky, kteří byli s ní. Doufala v jejich vřelou pomoc…

Fenrys - hlavní cíl.

Tělo černé srny se hnalo bezmyšlenkovitě dále za tím, jemuž hodlala sklonit svou poklonu. Tomu vlkovi, který právě ostřelil něco od sebe. Měl náhrdelník na svém krku, černá věděla, že na získání oné věci bude potřebovat trochu svého šarmu. A tak, když se dostala na dohled tomu, koho zde všichni měli ještě před několika výbuchy za spasitele… postavila se do hrdého postoje. Svou bambulku držela mírně nadzvedlou nad úrovní těla a cinkajíc s ní zprava doleva, už mrtvolnýma očima hleděla na toho, který stále stál na stejném místě. Musela k němu blíž. „Pane, jste v pořádku? Snažila jsem se udělat co šlo, ti vlci zde… mají spoustu moci,“ vyslala chraplákem k rudobílému vlkovi, jehož krk byl zdoben cetkou, jež jsem chtěla získat… měl toho více, než bylo vidět. Mohla jsem mu nabídnout podobných služeb, které by jeho maličkosti mohly do jisté chvíle připadat…. Příjemné. Její bratr byl již prachem, nejspíše i řídkým bahnem po kterém vlčice šlapala, byla mu blízko. Sledujíc ten jediný přívěsek, který chtěla… fialový, její oči však hladově hleděly po jeho maličkosti, tušila, že nemá plán. Že je slabá. Chtěla však něco, co hodlá nyní získat. „Ah, pozor!.“ zvolala černá vlčice na běžící útočníky, kteří blížili k nim. Své tělo přepnula tzv. do módu sportovní režim, neměla plná čísla, ale běžet uměla jako zajíc či vyplašená srna. A pro vlka, jehož jméno neznala, hodlala udělat cokoliv.

Mé poklony a oddanost vlkovi nadřazenému… byly vymeteny v prach. Čas běžel, vše se točilo a mé oči zkrátka nestíhaly zachytit realitu. Byli jsme v bodě mrazu. Místo, které bylo nyní zcela změněno sílou vlků bylo něčím, co se mi zkrátka nelíbilo. Po mém bratrovi se během chvíle hnal kdosi, kdo jej hodil na zem. „Zvládneš to, bratříčku…“ štiplavým chraplákem jsem k němu řekla a se zazubením stáhnula své uši, kdy mrtvolné oči vyhlížely toho, jemuž sloužit chtěly. Pro chvíli. Válka v okolí, či spadnutí zapříčiněné nárazem mnohem lépe uzpůsobilých vlků… Černou nezastavovalo. Zvedla se vždy, ať už se jí cizí zuby zahryznuly do kůže či nikoliv. Byla atlet. Běžec. Musela jej najít. Chtěla něco, co měl. Chtěla to, co jeho krk zdobil. Chtěla náhrdelník, chtěla moc, která v něm nejspíše přebývala. Rvající se vlci, občas se černá srna přimotala ke konfliktu, kde přispěla jen pokusem zachránit hlavně sama sebe. Její nohy se míjely každou chvílí rychleji a rychleji, zatímco mrtvolné oči stále hledaly.

Snížila jsem hlavu společně s přední částí svého těla do úklonu. Byla by to neskutečná příležitost se právě s „velkým alfou“ potkat. Byl to pro tyto vlky někdo, koho nesmírně milovali a jejich nekončící přízeň k němu se mi až příliš líbila. Měl dvě věci. O jednu z nich jsem stála, mrtvolnýma očima si jeho maličkost projížděla a s odhalováním bílých zoubků mu věnovala mírný úsměv s velmi jistým obličejem. Můj bratr byl nyní tím, co mě zajímalo nejméně. Byl to zvláštní vlk, kterému jen tak někdo nepřišel na kloub… cenila jsem si jej však, a to už jen kvůli své matce, která nám všem, kteří zůstali, dávala ty největší naděje. „Chovej úctu bratře… jsi nechutně oprsklý vůči někomu, koho vůbec neznáš.“ zasyčela chraplavým hlasem černá srna, která se nyní očima vpíjela do těch jeho. Nejspíš jí nevěnoval oční kontakt, ale oba moc dobře věděli o co zde jde. O něco, co mohli získat či ztratit. „Můžeme využít jeho moci…“ zavrněla tiše, když její tlama byla pár centimetrů od ucha Lyriho. Jeho pach se jí dostával každou vteřinou víc a víc do čumáku. Zapisoval se do pomyslného seznamu, díky kterému už jej neztratí jen tak. „Ti vlci moc dobře vědí co chtějí… mají mnohem víc, magie…“ pokračovala se svým pokusem o naznačení toho, co chce získat k jeho uchu.

Elegantní atlet se nesl špinavým prostředím, které by nejspíš pro „korunovanou“ bylo méně cenným. Naive si tohoto místa svým způsobem vážila. Byla zde spousta vlků, kteří pro její maličkost mohli být vhodnou lovnou. Chybělo jí mazlení se s cizími, dělat dobře jiným svou přítomností. „Doufám, že lovci jako vy… mě přiučí novým, lepším věcem.“ špitnula tiše, zatímco její bambulka se hýbala zprava doleva. Kroky se míjely, s nimi její tlapy byly víc a víc špinavé od bahna. Sledovala skupinu vlků ohnivýma očima, které si prohlížely ze zvědavosti oba vlky zezadu. Pro její informaci to byl spíš záchytný bod k vlídným slovům, která jim hodlala darovat… přeci si každý z nás zaslouží lichotku. „Doufám, že v takových výšinách budeš jednou i ty, Illyriane…“ pokračovala klidně s těmito slovy dál, vnímala skrz ně i slova dvou vlků, která jí příliš do uší nešla… lov se nekonal, sešlost. Její oblíbená část – míst společnost. Nehodlala však upozorňovat na samu sebe, naopak. Hodlala splynout s davem, projevit náklonost jejímu novému vůdci. Určitě to byl nový vůdce! Jeho dokonalé tělo se Naiviným očím líbilo. Sledovala jej jako boha, který jí může ukázat více jak jen jednu srnu. „Chovej se slušně, bratře, musí v tobě být ještě špetka slušnosti.“ drcnula do něj znovu svou bambulkou, zatímco se její bílé zoubky obnažovaly v úsměv.

Díky za odměnu, prosím % na Naive do schopnosti lovu a kšm dát oběma na účet. Díky

Zapsáno

Debatující vlci dole byly pro černou srnu nyní nepodstatným. Jednalo se možná o chvíli, kdy mohla navázat další slova s nimi. Proplétat je mezi nimi a s naprostým klidem jen seděla za zvuků vrzajícího se houpání klece, ve které srna seděla. Klidně opírající se zády o mříže, které ji svíraly mezi dřevy, kovy? Její klid se houpal nahoru a dolu. Klidné houpání klece jejímu tělu už za tu chvíli začalo lahodit. Chvílemi jako kdyby houpání napomáhala nakláněním svého těla. Ty nepříjemné zvuky se jí líbily. Jak řezaly do jejích uší s nicotnými slůvky, která dokázala nejspíš vnímat jen a pouze ona. Mrtvolné oči hleděly dále do míst, která jim byla už na oko až moc dobře známá. Klidně se zvedal její hrudník, zatímco naslouchala debatě. Vypustí je ven. Unavená. Neschopná. Následující fungování černé vlčice bylo až moc zřejmé a jí samotné bylo zřejmé, že ona sama i za jisté… okolnosti, kdy se její klec začala z houpání dávat do klidu a „padat“ k zemi. Již jen červenýma očima pohlédla na ostatní vlky.
„Moc dobře jsem se tedy nevyspala,“ utrousila nemístnou poznámku, zatímco její ohněm prohnané oči prohlížely jednotlivé vlky, kteří jí nyní byli tak blízko, pravé oko cukalo vpravo… něco, co jejím chutím bylo nepoznáno a ona sama jej chtěla vždy s chutí.. stačí. „Doufám, že jste si vědomi našich dokonalých loveckých schopností, pánové.“ řekla s naprostým klidem, když pozvedla hrdě hlavu, společně s ní i bambulku a s lehkými nášlapy udělala krok vpřed. Nad nepříjemným zvukem bahna se jen ušklíbnula a podívala na bratra, ke kterému nesložila ve svém obličeji naprosto žádnou úctu. „V očích jsi stejný jako Orion.“ špitnula tiše chraplavým hláskem ke svému bratrovi, o kterého se počas jejích drobných kroků otřela bokem, pokračovala, hodlala jít v klidném klusu dále zatímco bambulka se stranou přichlípla na tvář bratříčka. Mírné plácnutí jako plácačkou na mouchy a následné odchlípnutí s vítězným zaculením se na tváři černé.
„Near s námi nejde?“ zaryla klidně chraplavý hlásek do jednoho z vlků svou otázkou, kterou položila tak, jako kdyby jí slova vlka vůbec nepřišla k uším. Nepoznala je. „Cítíte ten strach pánové? Koho jste tu už ulovili?“ zazubila se s klidem, nebráníc se nijak otevřenému chování, které nabízela. Milé. Odhodlané. Její tělo se neslo v plné kráse její postavy. Mírné flíčky skrz tmavou stránku tohoto místa zanikaly na černé srsti, a tak nejvíce výrazným bodem byly oči, kterýma se rozhlížela po okolí zatímco se řídila tím, na co kývnula. Zatím.

Černá vlčice s bílými flíčky po těle až moc dobře tušila, co za boudu se na jejich strany hraje. Její bratr jí dal jasně najevo, že o tomto všem již zkrátka věděl. Naive se zamaračila, její bambulka se pustila k tělu a ona sama se napřímila. Neodpočinula si. Byla unavená a zesláblá zimou podzimu. Její řídká srnčí srst nebyla moc dobrým darem do chladného počasí, ještě že měla svůj vrozený element – oheň. Když přišla opět béžová vlčice, pouze nadzvednula obočí a hleděla dále dolů za zvuků houpající se klece. Veškeré informace, dostatečné, jí dal vlk vedle ní. Nechtěla samozřejmě dopadnout jako on, a tak jen sledovala a naslouchala rozhovoru pod houpající se klecí s jejím velmi drsným bratříčkem, jemuž by za některá ze slov drápem zajela mírně pod kůži. Byl krví prolit více jak bylo zdravé. Měl k ochutnání vlčí krve mnohem blíže jak… jak ona? Inu, jeho krev se jednoho dne zajisté prolije mezi tesáky srnečky, třeba… stačí jen pouhé rýpnutí a její drápky budou s ladností a ignorancí putovat po měkkých částech. Příjemná masáž těla, prokrvování veškerých míst a… a?

Vzal ti co? Vzal ti ji. Vyhaslé, mrtvé oči se vpíjely do těch mých. Porozhlédnula jsem se kolem. Všude temnota… žádný ráj, krása. „Magie…“ špitnula jsem tiše, když jsem si uvědomila původ šedých očích. Ona matka Near… vždy o tom mluvila. Vyhasle mrtvé oči – sebrání magie, skončení. Jejich cílem bylo z nás dostat magie. Vlk o ně přijde, zeslábne a bude trpět v kleci tak jako zbytek. Fialové oči Near, neznání činů vlastní dcery, která za působení ve smečce nezkřivila ani chlup. „Bratře, není to naše matka.“ zavrčela jsem, když okolnosti zapadaly víc a víc do sebe. Byla jsem unavená, věděla jsem to… ale okolnosti mi nedávaly spát. Vše bylo tak nechutně hnilé, byly to lži. Jedna za druhou. Co když Near už nežije? Co když má opravdová matka je ve spárech tohoto? Co když jí někdo ublížil.
Hlava se zakynklala zprava doleva. Nohy se začaly podlamovat, tělo padalo na ně. „Chtějí nás jen na magii…“ zašeptala jsem tiše, pokoušeje se slova dostat k mému bratrovi. Bylo znát, že význam mého jména nikdy nepochopí.. Naivní. Ne já. Ale okolí. „Fialové oči, fialové oči.“ chraplala jsem k němu. Zatímco nechuť k oné vlčici rostl. Lži. Jediné, co jsem ve skutečnosti měla vždy chuť zničit. „Připaví nás o magii. Tak jako všechny vlky zde…“ zamručela jsem naposledy a během chvíle již se zvednutím se na všechny čtyři vrazila do strany klece.

Jsem možná padající šílenství z nebe, které působí přehnaně uměle, které chce jen nosit neznámý pocit všem, kteří se dostanou do mé cesty. Tlapy přešlapovaly sem a tam. Mrtvý pohled mé maličkosti mířil jen a pouze na mého nejmilejšího bratříčka. Byli jsme si vždy tolik podobní, kopie naší skvělé matky, ve které jsme oba viděli něco mnohem více. „Sešli se tu ti nejlepší,“ držíc pysky nad zuby už jsem se zas v kleci skrz unavené oči hýbala zprava doleva, cvakání drápů o povrch klece se rozezníval společně se zatuchlým světem, kde jsme byli, „Orion by se protáčel v hrobě, to by ti lichotilo, mamá.“ špitnula jsem k ní, zatímco bambulka začínala s naprostým klidem rozeznívat svůj zvoneček. Cvak. Cvak. Cink. Zvuky se propojovaly. Vše se dávalo dohromady, zatímco má matka se s klidem a hrdostí procházela dole. Byla pod mou úroveň. Možná mnou její krev proudila stále, možná byla vždy mým vzorem… ale ne tato „Near“. Zazubila jsem se, prohlížejíc si ostatní vlky, kteří v místnosti byli. „Nic nevydržíš, zas skuhráš nad svou tlapou a ještě tě musí léčit cizí. Ah, bratříčku.“ zacinkal chraplavý hlásek černé srny, jež hleděla s klidem na svého bratra za doprovodu rušivých zvuků, které vydávala.

Můj klid ustal, šílenství procházelo skrz kůži ven společně s odchodem matky. Zvednutí pravé tlapy, se kterou jsem udeřila do kovových mříží, které mne držely zpět. Jak moc mě tohle místo iritovalo, jak moc jsem si přála jít ven. „Co je?“ ozval se můj milý, potřebami mizící hlásek. Vlk ve vedlejší kleci se ke mně přiblížil. Jeho oči… jeho tělo. Jednalo se snad o mého mrtvého bratra? Šedé oči se vpíjely v upřeném pohledu na něj do těch mých. Cítila jsem radost, jak mne něco hřeje uvnitř a bez větších mezí se hlavou přiblížila blíže. Jeho čumák mohl skrz prázdno mezi mřížemi snadno protáhnout? Nejspíš. „O co tu jde?“ zírala jsem s klidem na vlka, kdy bambulka se držela vysoko nad zemí, zatímco cvakání s cinkáním již přestalo. „Víš něco víc?“ zašeptala jsem tiše, zatímco chraplavý hlásek zněl jen a pouze pro uši jeho.

Zavrčela jsem ke své matce s radostí, když její slova se společně s fialovýma očima upoutala ke mně. „Fialové oči…“ přemýšlela jsem na chvíli ve své hlavě s klidem, zatímco se bambulka vzadu uklidnila ze šíleného švihání sem a tam. Past. Volající neznámá v mé hlavě převládala nad propalujícím pohledem mé… „matky“. Její oči, její tajemná mluva a přikývnutí k mé lži hrálo do toho, co jsem si hodlala ověřit. Má matka moc dobře věděla, že se vyžívám ve strachu a v bolesti. Nikoliv ve smrti. Dostala se do sítě, která ji jako pavučina chytala lepkavým hedvábím za její překrásně lesklou srst, kterou nedoprovázely plameny na nohou.
Opatrně jsem na svou matku hleděla mrtvolnýma očima. Oči prohánějící se nekončícím šílenstvím a láskou k nekalostem se táhly každou chvílí více a více k ní. Jako magnety. „Samozřejmě, matko.“ odpověděla jsem za olizujícího se čenichu, když jsem přešlápnula z pravé a levé tlapky. Bambulkovitý ocásek se během chvíle rozutekl ze strany na stranu za doprovodu cinkání se mrtvolné oči upnuly jinam. Na neznámě známého. „Vítej v novém domově bratříčku,“ vycenila jsem zuby do úsměvu a s přizavřením očí jej s milým, chtivým úsměvem začala vítat i za mírných poskoků podobajícím se elegantních skoků srn, „dlouho jsme se neviděli. Ti nejdokonalejší z vrhu společně na jednom místě, o… děkuji!“ řekla jsem k tomu, kdo mi dodal vodu k níž jsem prvně nevěřícně přičichnula a se zvědavě vykulenýma očima již hleděla dolu.

Zamručela jsem, ozývající se hlas mé matky… mluvila tak cize. Využití slov, jež jsem jí nehodlala sežrat. Zvláštní místo. Byla zrádkyní. Nechala mě, nechala mě jako mého otce, jehož jsem viděla naposledy… ani netuším kdy. Bambulka se mrskala ze strany na stranu. Každým dalším slovem jsem černé vlčici byla dál a dál, ač se jednalo o někoho, kdo byl mým bohem. „Měla jsi najít spíš Oriona, ten bídák tě opustil. Z vlčat jsem ti byla nejvíce po bok, vždy. Samozřejmě nejsilnější,“ utrousila jsem domněnku a s vyceněním zubů se začala rozcházet zprava doleva, „jsem silná. Dokážu všechno. Pamatuješ si snad, jak jsem tehdy zabila vlče hlavních alf?“ otázala jsem se se stažením uší, vycenila zuby nad krveprolitou událostí. Bylo to něco, co nejspíše nepatřilo v tomto tak úplně mně. Matka moc dobře věděla, jak to s mým životem a temnými choutky vždy bylo. Temné, radostné. Představa prolévající se krve cizích vlků mou tlamou. Vzrušení. Tělem mi projíždělo příjemné uspokojení nad tím pocitem, nad teplotou krve kohokoliv, kdo by ji obětoval. Spíše… koho bych jej zbavila.

Bylo to marné zkoušení se dostat ze šílenství. Zavření v kleci. Už nyní v mé hlavě běhalo cosi, čemu se normální chování dalo říkat. Únava. Víčka začala padat a má snaha oklamat se ztrácela. „Zvládnu pro tebe udělat vše, zvládla jsi ovládnout tolik vlků… Matko. Budu po tvém boku vždy, jen mě pusť ven ať mohu prolévat krev.“ vycenila jsem mírně bílé tesáky zpod pysků, které se zvedly a v očích projely jisté jiskřičky. Bambulka se stále vrtěla, zatímco nohy již slabě přešlapávaly.

Vlčice pokládaly jednu tlapu za druhou, zvuk vody byl slyšet. Mírné vlnění v podivném šeru vypouštělo zvláštní odlesky, které na pár chvil připoutaly mrtvolný pohled k nim. Naive netušila co dělat nyní dále. Otravné chování bylo pro její maličkost kolikrát tím úspěchem, který mladá vlčice uměla ovládat v plném rozsahu. Když se do místa dostal i zvláštní hlas, tak se bambulkovitý ocásek dal znovu o něco více do pohybu. Matka. Její oči spatřily toho, kdo ji zachránil. Otázka: „Co by zde Near dělala, když ji Naive ještě před nedávnem opustila?“ nebyla na místě. Vlčici se zvedly koutky, společně s nimi se víčka rozevřela a bambulkovitý ocas švihal svižněji do tyčí, které ji držely v uzavřené kleci. „Nikdo mi nechybí, matko. Tak jak jsi mě to učila.“ zašeptala jsem tiše, zatímco mrtvolné oči sledovaly černou vlčici s červeným zbarvením – matku Near. Jedinečné barvy, které se v Naiv mysli ukládaly až moc přesně. Tušila, že je něco jinak, ale byla to její matka. „Proč jsi mi nic neřekla, když jsem opouštěla smečku? Proč jsi tajila něco takového a nyní zde máš za potřebí věznit vlastní dceru?“ vycenila jsem mírně zuby, hledíc na toho, komu jsem vždy s největší chutí dávala svůj respekt. Oddávala se jí. Srst na hřbetě se ježila, neřekla jsem ano ani ne. Čekajíc na odpovědi už jsem si svou matku měřila pohledem. Byl to zrádce? Byla to ona, jen to i na mě celou tu dobu hrála? Otce zradila, opustil nás a vykašlal se na nás. Byla snad i ona taková? Zamručela jsem a stáhnula uši k hlavě na náznak nejistoty. „Když jsem tu já, proč tu nejsou další od nás, matko?“