Příspěvky uživatele

Bambulkovitý ocásek kmital nahoru a dolu. Vydával otravný zvuk, který dělal doprovod mým chraplavým slovům, která se ztrácela společně s tajemnem tohoto místa. Horní čelist se přilepila k dolní, past. Zavření. Cítila jsem se jako lovená zvěř. Jako srna, jejíž tělo každý z vlku s chutí žene… nebyla jsem vyjímkou. Zamručela jsem. Unavené tělo nebylo schopné s mým elementem pracovat. Nerozuměli jsme si, ačkoliv jsem jím musela být neskutečně posedlá. Část mé povahy, mě samotné. „Je vidět, že je tady opravdu skvělá společnost. Lemry.“ zamručel chraplavý hlásek, kterým jsem mířila ke všem vlkům okolo sebe. Ozval se zvuk vody. Něco procházelo kolem nás. Ze sedu jsem se dostala na všechny čtyři, hlavou hledajíc majitele, který se prošel vodou. Byla tu všude a málo toho zrovna nebylo. Písková vlčice, věnovala jsem jí pohled mrtvých očí do těch jejích, pozvednutí pysků a stažení uší bylo znamením pro ně, že s jejich jednáním už vůbec nesouhlasím. Zamručela jsem s chutí do klece strčit a svalit ji. „Hej!“ zavrčením jsem rozezněla svou klec, hledíc směrem dolu k vlčici, která zde dávala… vodu? Jiným vlkům. Vráska na čele od mračení neustupovala, přešlapování z pravé přední na levou a pomyslné bimbání ocásku vlčice bylo až příliš nervní. „Proč tu jsme? Co mám sakra udělat abych se z tý prokletý klece dostala ven?!“ nervní vyštěknutí vlčice za neustálého přešlapování. Sem tam jsem švihla bambulkou do jedné z mříží a čekala, co z vlčice vyjde ven.

Čas. Jediná jednotka, kterou vlk neuměl v žádném případě nijak přesouvat, neuměl v ní fungovat. Neuměl ji použít, říct. Černé tělo, které bylo s naprostým vyčerpáním položeno v čímsi bylo bezvládné. Vyhaslé oči, unavená mysl. Jedna z Naiviných tlap visela z klece ven, div se, že některý z vlků po ní již dávno neskočil – nenažral se. Vše ji bolelo. Její šílená mysl, potřeba ochutnat vlka… byla tím druhým na co by vlčice právě pomyslela. Cítila smrad, zatuchliny a zároveň slyšela jistou hrající hudbu – smích. Cosi, co jí zrovna k vlkům pod ní nesedělo. Mírně se přetočila, nepříjemně tvrdý povrch ji tlačil. Byla si vědoma, že ji čeká něco k čemu by jí její matka – Near – řekla jediné: „Zabij je všechny.“

Z černé tlamičky mi vykoukl jazyk, který byl zcela vysušen od nedostatku tekutin. Opatrně jsem tvrdým čímsi v mé hubě přejela po lehce vlkhkém čumáčku, vrátila jej do tlamy a mírně přežvýkla. Uzavřený prostor, mísící se šero a sem tam bublající zem. Donutilo mne se zvednout, sklopená hlava, uši. Otřepala jsem se svým tělem, které svrbilo od zaschlého bahna. Okamžitě jsem se usadila, svou zadní nohu natáhnula s zuby se zakousla do kůže, kterou jsem tímto způsobem chtěla zbavit nepříjemného svrbení. Následně hlava přešla do normálního místa a má hlava hledíc unavenýma, mrtvýma očima se jen porozhlédnula kolem. Viděla vše, co bylo již zmíněno a s nepříjemným zakňouráním jsem naslouchala cvakání drápků pode mnou. „Hej?“ zachraptěla jsem tichým hláskem k vlkům, kteří byli kolem. „Pánové? Cítím se velmi osamělá. Jste hrozné padavky, víte to doufám, že? Chodit celý den, ležet jako chcípáček…. Hah. To jste se… dopracovali?“ chraplavý hlásek líbezně stavěné vlčice se ozýval. Byla jsem si vědoma, že štvaní ostatních mi šlo, hecování společně s tím. „Slabší vlky jsem neviděla…“ zakňourala jsem smutně, zatímco bambůlkovitý ocásek začal spokojeně bouchat o spodek klece, otravný zvuk, ve kterém jsem hodlala pokračovat. Bílé zoubky vykukovaly z tlamičky a tvořily úsměv. Snažila jsem se. Únava však byla znamením toho, že nezvládnu jen tak vydržet v tomto déle.