Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval jsem střídavě oba dva a nemohl věřit, že zrovna já jsem ten jediný, který se chce vrhat do akce. Chvíli jsem mlčel a v hlavě měl prázdno, ale vypadalo to, že přemýšlím, ale spíš jsem měl takový zásek. "No, tak dobře," řeknu, protože mé líné já je zbytečně do pohybu přemlouvat nebude. Posadím se už dost klidně a přemýšlím o Banatiných bratrech. "A proč tady nejsou?" zeptám se zvědavě, protože nemám nejmenší tušení, že na některé věci se třeba neptá a nebo se v nich nešťourá. "Mě bráchové chybí, tobě ne?" začnu zas, ale na to chce táta odlákat mou pozornost tím, že navrhne procházku. Znechuceně po něm kouknu. Tak když jsem chtěl být akční já, tak to néé, ale teď chce někam jít? Vždyť tady se dobře sedí! A za zadkem mám smečku. Nyní, když jsem byl více méně nucen něco dělat, se mi už vůbec nechtělo. "A dáme si někde něco dobrého?" zeptám se, protože mu nechci odporovat, ale zároveň se chci dobře nadlábnout a se dvěma velkýma vlkama - jo jo, ještě si moc neuvědomuju svou velikost - za zadkem to půjde jistě snadno.

Vyděšeně jsem sledoval situaci, ale více pochopení jsem se opět dočkal od tety Barnatt. Je ona je tady taky, dojde mi a začnu trochu slézat z Navina, ale přes to jsem byl na něj nalepenej jak klíště. "Jo, něco se děje," souhlasil jsem s černou vlčicí a pořád se dotěrně tiskl k tátovi v sedě a celou hrudí. Možná jsem při tom i trochu nabral Barnatt. "A co to teda bylo?" zeptal jsem se ho zvědavě. Asi mě neměl tak odbíjet. "Ty se nebojíš tati?" žbleptnu zase, než se stihne vymáčknout. Jemně podupu nožkama a ještě víc se naplácnu. "Co když se něco stane se smečkou? Nebos bratry? Jsou někde venku! Teto, máš taky bratry? Nebojíš se o ně? Tatí, musíme to vyřešit co se děje!" naléhám na modrého vlka a vyvalím oči, až mi skoro vypadnou. Uši jsem už dávno zapustil do krku a pohled, kterým je teď oba hypnotizuju je plný obav. Rozrušení je evidentní stejně jako fakt, že jen tak asi neodejdu.

<<< Smečka

Pelášil jsem co mi jen břicho dovolilo a když jsem konečně uviděl černý a modrý flek, rychle jsem to k nim metl. To, že si Navin myslel, že ho jeho vlčata nepotřebují nebyla pravda - tedy alespoň z jedné třetiny to nebyla pravda. Přiběhl jsem k němu a zavalil ho pořádným medvědím objetím. Bohužel jsem s tím okem neměl takový odhad a tak jsem mu spíše zavalil packy, než celé tělo. V tuhle chvíli už jsem byl větší než on, ale tak nějak mi to vůbec nevadilo. "Tati! Tati! Ve smečce se něco děje, všechno se tam chvělo a -a -a něco se děje se zemi!" vyletí ze mě při tom a obrovská koule zlatých chlupů se jen krčí vedle. Nechvěju se, jako bych při tom neměl vlastně strach, ale jeho přítomnost je mi milejší, než to podstupovat sám. Kouknu na něj smutnýma očima, jako bych byl zase malé vlče, co omylem něco vyvedlo, ale kdo ví, jestli zaberou i teď.

To, že se něco dělo na ostrovech mi bylo upřímně putna. Vyspával jsem si dlouho v úkrytu a odpočíval po tom všem, co se tu dělo. Po nějaké době jsem se přeci jen vzbudil a cítil se nesmírně odpočatý a plný energie. Rozhodl jsem se převalit na záda a užívat si nic nedělání. Jenže jak jsem byl vzhůru, najednou jsem pocítil, jak se země lehce chvěje a strop se tak trochu drolí. Protože jsem nebyl to nejhrdinštější vlče, vypálil jsem z úkrytu hledaje tátu. "Tatí" ozvalo se vystrašeně hlasem, které už neznělo tak úplně jako od vlčete. I tady venku jsem zpozoroval, že se toho dost děje a jak se chvějou stromy. Zapojil jsem nějaký ten vlčí instinkt a rozeběhl se hlava nehlava za pachem, který tu nedávno on a Barnatt zanechali.

>>> Zlatý les

Opravdu jsem nevěděl, co si o tom všem mám myslet. Vlčice mě litovaly a vlastně i chválily za hrdinství. Moc se mi to nezdálo a tak jsem se na to moc netvářil. "Ještě mám oko jedno, to nějak půjde," řeknu jen, aby toho nechaly být, bylo mi dost jedno, že na mě není asi nejhezčí pohled a přeci jen nejsem tradiční vlk, ale táta měl taky hromadu jizev a nevnímal jsem ho díky tomu nějak jinak. Přesto mě ale štvalo, že v jeho očích už nejsem ten samý Naxin. Dospívání bylo kruté, nejraději bych byl zase vlče a motal se mu pod nohama. jen jsem na něj kývnul a cítil se dost pod psa, když jsem ho viděl zase k sobě zády a odcházet. Ale po téhle situaci jsem ani já netoužil být nějak extra v jeho přítomnosti natož osamotě s ním. Bylo mezi námi takové podivné dusno, které jsem se rozhodl prolomit nějakým časovým odstupem.
Povzdechl jsem a zbylí vlci mohli jasně vidět můj stesk a smutek, které se míchaly. Stáhl jsem uši a svěsil hlavu. "Tak já asi půjdu," řeknu pořád tak nějak smutně neutrálním hlasem a rozejdu se dál od nich.

Dost mě mrzelo, jak jsem vyjel po Aileen, opravdu si to nezasloužila a hrozně mě to hlodalo uvnitř mě. Přesto jsem si ale nemohl pomoct, byl jsem zraněný, ne fyzicky, ale psychicky, jako bych si to snad vybral vpadnout do rány medvědovi. Povzdechl jsem a vyčkal slovům alf, které nevypadaly vůbec nadšeně stejně jako Navin. Přesto ale po jejich dalších slovech došlo k příjemnému obratu, když najednou začali spíše omlouvat naše chování a Barnatt se přidala. Zvedl jsem hlavu a koukl po nich. Donutilo mě to se zvednou a když mi dokonce poděkovali za záchranu Aileen, měl jsem pocit, že se chci i usmát. Dojatě jsem zamžoural na oba její rodiče a pohodil kouskem ocásku, co mi zbyl, což mi trochu rozmlnilo zadek jen, ale bylo vidět, že jsme jim vděčný a o to šlo. "Díky, já jen..." začnu mektat rozpačitě a kouknu po malé vlčce. "Kvůli mě se vzbudil a vyjel po nás, nemohl jsem jinak," dodám stále trochu nejistě a snažím se v sobě ustálit všechny své emoce. Podívám se na Barnatt a přestanu jí tak moc odsuzovat, když se mě zastane. Možná jsme byl jen přehnaně zlý a skeptický vůči ní. Ale když vidím, jak mi bere tátu, nemůžu si pomoct. Navin se ke měn moc nevyjádřil, jen chtěl najít řešení pro mé oko. Nesouhlasně couvnu. Dostatečně tak naznačím, že nic z toho nechci, prostě se s tím všichni naučí žít, to zvládnou a mě ta bolest snad jednou přejde.

POST č.9

Nechtěl jsem být k otci neuctiví, ale čeho je moc toho je příliš. Uraženě jsem od něj dovrátil zrak a byl jsem tak dožraný, že jsem byl protivný i na Aileen, která mi ještě chtěla pomoct. "Nech mě být, ještě po tobě taky vyjede, že máš držet tlamu," procedím skrz zuby naštvaně a na Aileen trochu zavrčím. Je vidět, že mám pěkný vztek. V tu chvíli ale do úkrytu vrazí rodiče Aileen. Nemám potřebu se kvůli nim namáhat. Mám z nich sice respekt, ale podlézat jim nebudu. Ach ta puberta! Otočím se na ně se svým protivným výrazem a ukážu svá rozsáhlá zranění. Probodnu je pohledem a jen pohodím hlavou. Nevím co bych říkal. Nechci mluvit, ještě řeknu něco špatného a vyženou mě. Už tak stačí to, jak jsem jim zrychtoval jejich dceru. Do dění se přidá i Barnatt a Navin k ní hned přiskočí jak poslušný psík. Pche, všichni si courají kde chtějí a je z nich unešený, můžu já za to, že jsme narazili zrovna na medvěda? A co třeba nějaká pochvala, že jsem ho zneškodnil? Hm?! Nic! pomyslím nabručeně a je vidět, že trucování mě asi jen tak nepřejde. Pohnu ocasem, jako bych ho chtěl stočit k tělu, ale jen se pohne malý výčnělek a nic se neděje. Naštvaně odfrknu a všechny protivně sleduju, co udělají, rozhodně čekám ještě nějaké kárání od všech třech rodičů a tety Barnatt.

POST č.8

Upřímně mě udivuje, že Aileen do příběhu nějak nezasáhla. No, proč taky, řekl jsem ho myslím přesně a dostačujícně. Táta se stejně víc nezajímal a místo toho udělal iluzi něčeho, co se mi ani trochu nelíbilo. Zamračil jsem se - i když mi střelila prudká bolest do pravé části hlavy - a kouknul na tu věc. Nechci to na sebe a lehnout si taky nechci. "To se ti tak hnusím?!" řeknu podrážděně a skoro vycením zuby. No jasně, jsem pěknej tlouštík, to už jsem si vyslechl, ale to že nemám oko není nic, za co bych se musel styděl. "A za ocas dostanu taky nějakou náhradu? Zapleteš mi tam nějaké kořínky nebo jiné kytky?!" dodám hned na to podrážděně a uraženě se zvednu, aniž bych hleděl na následky. No jo, nejhorší vlče na světě, jednou si vytáhne paty a udělá se ještě hnusnější! pomyslím zakomplexovaně na svůj vzhled. I když jsem na to tak trpěl, nedokázal jsem odolat jídlu a donutit se k nějakému mě nadměrnému pohybu, abych nevypadal jak obří koule. Rozešel jsem se naštvaně do rohu jeskyně a hodlal se tam uraženě usídlit, dokud... Nevím, dokud se mi neomluví? Dokud co? Nezkrásním? No moc jsem to promyšlené neměl, ale teď jsem měl fakt vztek.

POST č.7

Pořád jsem z toho neměl dobrý pocit. Nebyl jsem kdo ví jak znalý v rozpoznávání pocitů druhých a tak mi přišlo, že mě táta snad zavrhne, než aby mi tohle kdy odpustil a zase se na mě usmál. S láskou jsem vzpomínal na chvíle, kdy jsem s ním mohl polehávat a smál se. Tiše jsem zakňučel a stále sbalený tak nějak sám do sebe jsem se táhl jak smrad na místo určení. Kdybychom nešli k té jeskyni, nikdo by se nic nedozvěděl! pomyslím naštvaně, protože stačilo tak málo a ani jeden z našich rodičů by nic nevěděl o našem malém výletu.
Když jsme došli až k úkrytu, jen jsem tam zalezl, tak trochu jsem se těšil, že to tu Aileen ukážu a provedu jí, ale to se dneska asi úplně konat nebude. Posadil jsem se naproti Navinovi do prostřed místnosti, protože nás očividně nechtěl nechat odejít si po svých, ale ještě nás hodlal týrat výslechem. "Jen jsme šli tam přes louku do hor a začalo pršet, tak jsme se chtěli schovat, ale vzbudili malýho medvěda," vyleze ze mě jak z chlupatý deky a jen rejdím tlapkou po zemi nervózně. Vůbec jsem nevěděl, jak se v takovéhle situaci chovat a tak jsem tam jen seděl jako oukropek a dával si pozor na to co ze mě vypadne.

POST č.6

I když se mě Aileen rozhodla zastat, nic to neměnilo na tom, že táta byl pořád naštvaný. Nikdy na mě takhle nekřičel a nebylo to vůbec příjemné. I když jsem byl skoro velký jako on, cítil jsem se teď maličký jako když mě viděl poprvé. Zakňučel jsem a čím víc mluvil, tím to bylo horší. Ani jsem se neopovažoval mu pohlédnout do očí, sám jsem měl problém se hlavně nerozbrečet, tolik mě to trápilo. "Promiň tati, já fakt nechtěl," pípnu smutně. Jakmile zavelí k odchodu, jen se ještě víc přikrčím a projdu kolem něj pomalu směrem k úkrytu. Jeho slova k Aileen dobře poslouchám, ale tohle si přeci jen vyřídí lépe ona. Neopovažuju se mluvit, nikdy jsem neměl povahu rebela, nebo vzpupného syna, otce jsem respektoval a konec konců měl pravdu. Pravdu? Pravdu? A máš se tu čekáním na něj unudit k smrti? Bratři chodí kam chtějí, ale slíznu to vždycky jen já! pomyslím, ale dál se chovám spíše s úctou, než abych mu to kdy vyčítal. Kouknu smutně po Aileen, jestli jde s námi. Jestliže táta reagoval takhle, kdo ví, jak bude reagovat Aetas.

POST č.5

Poslušně jsem si položil hlavu na zem a jednou tlapkou si oboje ta nějak přidržoval, moc to nešlo skloubit s pohodlným ležením, ale alespoň něco. Aileen se ke mně pak posadila, moc jsem to nečekal, ale vítal. Co teprve ten šok, když si ke mně lehla, přitulila se a ještě mě tak nějak na dobrou noc olízla. Byl jsem z toho dost mimo, ještě že na mě nekoukala. Přitáhnul jsem hlavu k ní a lehce jí olízl za uchem. Pak jsem zas hlavu vrátil k tlapce a zavřel oči.
Netrvalo to ale dlouho a na scénu vběhl Navin. Vystrašeně jsem vyskočil na všechny čtyři a vyšlo ze mě něco mezi uleknutím a zavrčením. Šátek, i kvšechno, co na mě Aileen díky magii nasázela ze mě spadlo jak nic z většiny míst. "Tati!" řekl jsem šťastně - tolik mi chyběl. Místo šťastného pohazování jsem jen vrtěl macatým zadkem trochu. Jeho výraz ale nebyl nejpřívětivější a tak jsem se zase uklidnil a uvědomil si, že dostanu asi pěkné kázáníčko. Sklopil jsem hlavu a podřízeně stáhl uši a celý se trochu nakrčil. "Promiň, jen jsme se chtěli trochu projít, je to moje vina," zakňučím a sklopím zrak. Doufal jsem, že táta bude křičet jen na mě a Aileen nechá být, ona za to vůbec nemohla. Tiše jsem zakňučel a modlil se ke všem bohům, aby to nedopadlo nějak extrémně zle.

POST č.4

Když se ke mě Aileen nakloní s tím, že mi začne svým malým jazýčkem čistit ránu, jsem trochu nesvůj. Líbí se mi, jak se o mně stará, i když mám výčitky. Zavřu oko a nechám jí mi pomoct. Zavřel bych i druhé, ale medvěd mi tam utrhl kůži, takže ta děsivý díra po oční bulvě nejde nijak schovat. Přeci jen to chvíli trvá a tak se na chvíli stihnu uklidnit. Trochu to pálí, rány jsou čerstvé, ale ona je tak něžná, že se to dá vydržet. Zasním se trochu do černých obláčků, comi létají před zavřeným okem a tak když skončí, proberu se z téhle nálady lehkým trhnutím. Překvapivě je mi dobře, ale kdo ví, jestli si to jen nesnažím nalhat, protože mě hřeje a dojímá péče mé kamarádky. Dokonce se na ní usměju zasněně a chvíli jen vejrám. Co by na tobě měla vidět, nejen, že jsi jak koule, ale teď jsi i zrůda zohavená! pomyslí mé kritické já, které mi nechce dopřát slepé štěstí. Zase mi klesnou koutky do takového smutnějšího výrazu a zrak prudce odtrhnu a kouknu do země. "Je to mnohem lepší, děkuju," zamumlám zkroušeně. Ještě jsem se ani neviděl, ale už ted vím, že je to hrozné, stačí vidět ocas - nebo spíš nevidět ocas. "Pojď si odpočinout," vyzvu jí a letmo po ní kouknu. Měli bychom se i trochu zkusit prospat.

POST č.3

Nesmím usnout, nesmím usnout - jí se to řekne. Trochu jsem funěl a když na mě začala používat svou magii, pocítil jsem hned několik věcí najednou. Zaprvé to opravdu velmi příjemně chladilo, zadruhé to dost bolelo, jak se to popínalo po ránách, ale fakt jsem cítil, že je to dobře. Štiplavá bolest mě donutila trochu cukat koutkem úst a vždy tělem v místě, kde mě ošetřovala. "Nedělej to, vyčerpáš se!" ohradím se a máchnu k ní tlapkou, kterou minu její tělo. Všechno mě tak bolelo! Zakňučel jsem, ale nechal se, věděl jsem, že to musím vydržet. Proto, když přišla její otázka jsem po ní jen láskyplně kouknul. "Tobě vždycky," řeknu a trochu se uklidním, jako by to byl lék sám o sobě myslet na důvěru k ní a uvědomění si, že když je tu ona, tak mě nic nehrozí. Trochu jsem se převalil na bok a vyvalil tak velký měch, bylo to tak pohodlnější a líp se mi dýchalo. Jakmile ze mě přestala unikat krev, bylo mi celkově líp. Sice jsem asi vypadal fakt příšerně, ale mělo to něco do sebe. "Aileen," oslovím vlčici, než ještě začne "léčit". "Neubližuje ti to, že ne?" chci se pořádně ujistit, že užívání magie jí nic nedělá, sama musela být úplně vyflusaná a ještě tu kolem mě poskakovala, jenže co jsem měl dělat?

POST č.2

"Mu-musí tě to hrozně bolet," řeknu starostlivě, když se o mně moje nejlepší kamarádka otře. Je to jako by mi to vrátilo trochu jiskry do žití. Pomalu jsem upadal do říše snů, když mě zas a znova Aileen probrala, zamžoural jsem na ní okem a cítil se dost zle. "Ale já chci spát," zamumlám a zase si dlouze zívnu. Usínám, dokud nezačne volat rodiče. Přidám se k ní a taky dlouze zavyju, abych našel tátu. "Je mi zima," zakňučím. Od táty jsem trochu rozmazlený a chovám se krapet sobecky, Aileen asi taky není úplně dobře a já si tu stěžuju jen na sebe. Bude to se mnou mít vždycky těžký. "Tvůj táta se bude hrozně zlobit, vyštve mě odtud," zakňučím, protože si uvědomuju fakt, že jsem mu zranil dceru čím dál víc. "Co když už se neuvidíme," začnu zase vyšilovat a celý se zachvěju. Představa, že už nejsem ve Zlatém lese je strašná! Kam bych šel? Nejsem jako bratři, že mám potřebu se courat všude kde to jde. Znovu zakňučím a celý se rozechvěju, těžko říct, zda strachy, nebo vyčerpáním. Rozhodně přítomnost Aileen a klid smečky mi pomáhá, ale i přes to to bude chtít ještě hodně spánku a nebo nějaké léčivé bylinky. Snad nám brzy někdo pomůže.

POST č.1

<<< Zlatý les

Dopajdal jsem konečně na území smečky, bylo mi fakt hrozně, skoro jsem měl pocit, že vidím všechny svaté. Bouřka pomalu ustupovala a my se nacházeli ještě docela daleko od obou úkrytů. Zakňučel jsem a sedl si pod jeden ze stromů, kde se to zdálo celkem přívětivé. "Chvíli si jen odpočinu," zakňučím a pomalu se sesunu do lehu na břicho. Hlubose oddechuju a s jazykem venku se snažím chladit. "Je to moc zlé?" zeptám se a ohlédnu za svým ocáskem, respektive za zbytkem svého ocásku. Pak se kouknu na Aileen a docela se zděsím. "Proboha, to ti udělal ten medvěd?!" vyjeknu a rozbuší se mi infarktově srdce. "Kde je?! Já mu ukážu!" blouzním zase a snažím se zvednou na všechny čtyři, místo toho se ale celý spíše zavlním a rozechvěju a stejně se nikam nedostanu. "Ukážu mu! Nebude ti nikdo ubližovat!" štěkám zase pomateně. Ani nemyslím na to, že je mi zle, jako na to se pomstít. Chybějící oko sice podivně bolí, trochu tlačí, ale jinak se to dá přežít, bolest hlavy by tu byla asi stejně, nebylo to tak zlé. Celé tělo mi zajiskří, ale to mě ještě víc vyčerpá. Pociťuju hroznou potřebu spát a tak ze zlého poštěkávání se stané spíše dlouhé zívání, kdo ví, jestli je to dobrý nápad si za těchto okolností dát šlofíka, ale když mě se tak moc chce. Přimhouřím oko a unaveně položím své tělo do klidu, hlavu trochu svěsím, ale protože chci dál Aileen bránit, nepokládám jí, spíše jí jen držím stále nad zemí, ale ona pomalu padá. "Musím hlídat," mrmlám nesrozumitelně a pokouším se neusnout.