Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Tesáky (přes Bull)

Mátořivě jsem ťapala ztrácel kontrolu nad svým tělem. Tolik krve, co mi ubylo a tolik energie, co jsme vydal. Naštěstí tu ale byla ta bouřka, která mě držela při síle, asi moje jediná naděje. V lese už jsem sotva šlapal. "To-to nevadí, hlavně že jsi v pořádku," zamumlám, zatím jsem si ještě neuvědomoval následky ztráty jednoho oka. Její další slova už jsem moc neslyšel, spíše jsem se snažil jen máchat nohama a všechno kolem splývalo v nicotu. "Už-už jsme -t-t-tam?" zamumlám a polije mě horkost. Aileen si asi může všimnout, že jsem jí vůbec neposlouchat. Oko, které mi zbylo jen mžourá na přes sebe, když v tom přijde pád. Celý hořím, i když prší a je chladno. Rychle se začnu zvedat, naštěstí území Zlaté smečky už není daleko. To musím zvládnout! "Musíme-" žbleptnu najednou zadýchaně. "Honí nás medvěd! Utéct!" blouzním, jak mi dochází síla, dech i krev. Pře oči/oko se mi vrací výjevy z boje a tlama medvěda a ty jeho obří pazoury, jak se po mě ohání.

>>> Smečka

Nebyl jsme na tom nejlíp. Hlava mě bolela, celý svět se rozvlněl. "Aii- Aileen, jsi-jsi v pořádku?" ptám se rychle vlčice a otřu se o ní hlavou bolest nebolest. Její podpora je vítaná, ale jsem už vážně o dost větší než ona a hlavně moje břicho je jak ona celá skoro. "Ty za to nemůžeš, to já tam chtěl jít, aniž bych dal na tvoje varování," zakňučím a svěsím uši. Tepající bolest pravé strany tváře mi přináší ukrutnou bolest a mé tělo co chvíli projiskří, jak se s tím snaží vyrovnat. To může dát slabou ránu Aileen, ale já to neumím ovlivnit. Když chce jít domů, nemám jediné námitky. Tady není smečka, tady jsme sami. Její vytí bych rád doplnil o svoje, ale nějak na to nemám sílu. A přesně proto je lepší být doma, svět tady venku je krutý! pomyslím znechuceně. Trochu kulhám na levou přední, kterou mám zraněnou a jeden by nikdy neřekl, že držet rovnováhu bez ocásku je o něco málo těžší, vrtím proto zadkem sem a tam, abych to dohnal a rychle mířím zpět dolů, naštěstí dolů to jde snáz než nahoru a tak se to dá ještě nějak zvládnout. Její táta mě zabije, že jí kvůli mě ublížili, pomyslím a dál mlčky běžím domů, tohle bude pěkný průšvih!

>>> Zlatý les (přes Bull)

Co dodat, byl to hodně nerovný souboj. Na medvědovi jsem se dlouho neudržel a s hnusným řevem mě brzy střásl jak nějakého brouka. Spadl jsem na zem, ale tentokrát trochu jemněji. Aileen mi poradila blesky, ale co já s nima? Sejmou kraba bylo něco jiného, že stáhnout dolů tuhle obludu! Zavrčel jsem a čelil medvědovi tváří v tvář. Nedaleko od nás udeřil blesk, na který se moc netvářil, déšť náhle zesílil a promáčel oba naše kožichy. Déšť jsem neměl moc rád. Všechno kolem mě začalo jiskřit a mísit se s vodivou kapalinou. Medvěd si jen trochu odfrkl a už se po mě šel zase ohnat. Nemohl jsem dlouze nic vymýšlet, ani se moc soustředit na magii. Rozeběhl jsem se proti medvědovi a využil toho, že jsem přeci jen o něco menší a proklouzl mu kolem tlamy ke krku. Obratný manévr ale skončil zakousnuté jeho tlamy do mého ocasu. Do očí se mi vrhnuly slzy. Můj nebohý ocásek! Vůbec jsem nemyslel na to, že bych měl být rád, že to nebylo výš a neurval mi nohy. Ucukl jsem mu a v tom cítil svobodu pohybu téměř bez bolesti. Medvěd ale nepřestával útočit a zase se ohnal tlapama, uskočil jsem kus od něj a viděl v jeho tlamě svůj ocásek. Zaskočen touhle skutečností jsem už nestihl dost dobře zareagovat a v tom přišla další rána, která tentokrát zasáhla můj obličej. Se zakňučením jsem padl k zemi do špíny a chvíli nic nevnímal. Kolem mě se začal mísit déšť s hlínou v bahno a nově i moje krev. Jen jsem letmo viděl nějaké šmouhy, které představovaly medvěda, který se řítil zase na Aileen. Vydrápal jsem se na nohy, měl jsem v sobě nějaký pud, který mě nutil bojovat a chránit jí. Několikrát jsem zavrčel a snažil se ze sebe dostat všechno. Vztek ve mě shromažďoval mnoho blesků a bouře nad námi se začala stahovat přímo nad mou maličkost. Uhodilo několik blesků najednou a to rozrušilo i toho netvora. Když jsem dostatečně upoutal jeho pozornost, cítil jsem se docela "cool" a dost na koni. Tohle si od malého vlka nečekal co?! pomyslím provokativně a s lehkostí se odrazím předníma a dostanu tak horní část těla do vzduchu, jako bych si chtěl pořádně dupnout. Jak mé tlapky dopadnou k zemi, vyletí ohromný blesk, který to plnou parou narve do medvěda. Nemá šanci. Udýchaně jsem koukal na tu spoušť. Nebyl na něj hezký pohled, většinu tváře měl pryč a zbytek - no ble. Sednul jsem si a cítil se trochu mimo a vlastně dost vyčerpaně. Déšť mě celého máčel a z celé pravé tváře mi tekla krev, docela četně jsem jí začal ztrácet, ale bouřka mě nějak pořád držela při sobě, i když vědomí jsem pomalu ztrácel a všechno se najednou i tak trochu vlnilo. Ale... Zvládnul jsem to, ne?

Lichotka Aileen se rozplynula tak rychle, jako se přihnala bouřka. Utišil jsem své blesky kolem sebe a zaujatě sledoval jeskyni, ve které se ozývaly jen samé špatné zvuky. Neměl jsem problém s útěkem, protože jsem neměl potřebu si tu hrát na hrdinu a nechat se sežrat a co hůř, nechat ublížit Aileen. Začal jsem couvat s ní a měl se k útěku, moje nožky byly jasně rychlejší a stejně tak i otočka a odpich. Jenže už bylo pozdě, hodně pozdě. Nemyslím si, že bych stihl utéct, protože to co vylezlo bylo dvakrát větší než já. Medvěd, který sice neměl velikost dospělého jedince, ale medvídě to taky nebylo, s obrovitými tesáky a ještě většími drápy. Vyběhl načuřeně a máchal svým obrovitým tělem. Ten by nás doběhl jak nic. Aileen, která byla ještě za mnou byla v nebezpečí a já se fakt strašně bál, ale musel jsem něco dělat. "Hej, zkus někoho alespoň z části stejně velkého jako jsi ty!" štěknu po něm, i když mi asi nerozumí. Můj hrdinský čin má velmi rychlou dohru. Medvěd udělá dva rychlé skoky ke mě a než stihnu cokoliv udělat, sejme mě jeho velké tlapa a hodí na strom. Kožíšek na levé straně se zbarví krví. Udělám jedno salto na zemi a letmo okouknu levé rameno, kde je malá rýha od jeho drápů. Syknu bolestí a otočím se na něj. Očividně mě bere za hotovou věc a sápe se po Aileen. Na to se naštvaně zvednu a jako správný naštvaný vlk se prostě rozeběhnu a použiju zuby a drápy. Skočím medvědovi na záda a zahryznu se mu do nich vší silou, přičemž do něj zarývám drápy, kterýma se přidržuju.

Nebezpečí nedaleko nás o sobě chvíli nedalo vědět a mručení utichlo úplně. Pořád jsem to nevnímal a možná ani nebylo proč. Otočil jsem se na Aileen. Nevěděl jsem, jak se s těmi informacemi vypořádat. Táta mi jasně řekl, že si s ní smím hrát jen když to její rodiče dovolí, nejen táta, ale i alfa by se měl poslouchat. Nasucho jsem polkl. Na naše hlavy dopadlo několik dalších kapek, bouřka se sem hnala moc rychle, šanci, kdy se dostat domů v suchu jsme promeškali. "Asi nám nic jiného nezbyde," řeknu, jako by bylo všechno ostatní fuk a rozklušu se horama směrem, kterým jsme přišli, když už nic, tak nebudeme alespoň zacházet dál od Zlatého lesa. Uši, tak ty jsem moc nepoužíval, spíš jsem hledal očima, protože ani čich nebylo něco, co bych při hledání úkrytu chtěl použít. "Koukni, támhle!" řeknu a ukážu na docela velkou dutinu v hoře, kde je sice černá tma, ale snad tam bude trochu místa do hloubky. Otočím se za ní, zda za mnou běží a můj zrak spočine na blesku, který uhodí kousek od nás. Jsem jím hrozně fascinovaný, jako bych se ho chtěl dotknout. Ale dělají to vůbec vlci? Natáhnu zvědavě hlavu k oblakům a srst mi opět projiskří blesky. Tentokrát opravdu pořádně. Nechám Aileen Aileen a udělám jeden zmámený krok vpřed. Najednou se ozve další z hromů a já nic jiného nevnímám, než bouřku. Přivřu oči a plně se na ní začnu soustředit, dokud do mě nepraští další z blesků. Celý se rozjiskřím a rozzářím okolí kolem sebe. Energie, která je mi dána mě příjemně šimrá v břiše a příjemně mě vzrušuje. Když blesk zhasne, celá srst mi stále ještě trochu září. Podiveně se zahledím na své přední nohy a sleduju tu parádu co umím. Tak nějak cítím, že tohle je nějak spřízněné s mámou a jejím světem a jsem za to rád. Blesk snadno vstřebám a otočím se po Aileen, vesele vrtím ocasem, jako bych tohle potřeboval celý život. Pak se rozeběhnu za ní směr úkryt.

Blažený pocit z toho, že jsem udelal radost Aileen mě naplnil a možná ještě víc rozjiskřil. Nikdy jsem si nevšiml, že tohle moje srst dělá, ale Aileen na to jen koukala a tak mě nenapadlo se tím nijak zaobírat. Podíval jsem se zase na ten překrásný výhled a trochu se zasmál, když moje kamarádka zhodnotila mé vytí jako obstojné. Tedy tak jsem si to alespoň já vyložil z jejiich slov. Pohodil jsem spokojeně ocasem nad tou pochválou a opět se cítil dost pyšně. Na její otázku jsem jen kývl a pln nového elánu zavyl snad ještě líp. Ani její vytí nebylo tak hrozné, tedy, mě se vlastně celkem líbilo. Zastříhal jsem ušima a znovu táhle zavyl.
Zvuk se nesl daleko, daleko od nás až do nedaleké jeskyně, kde probudilo něco k životu. Něco, co nechtělo - co vůbec nechtělo - být rušeno od spolojeného spánku. Neměl jsem ve zvyku dávat pozor kde co lítá a nebo spíš mrzčí a tak jsem si spokojeně lehl. Na můj kožich se začaly snážet první kapky. ”Asi bychom měli jít, vypadá to na pořádnou bouřku,” řeknu soudě dle toho, jak byla temná obloha a k zemi jel jeden blesk za druhým a do toho to nepříjemné hřmění. Nebál jsem se, bouřky mě dost přitahovaly, klidně bych tu byl celou dobu! Čekal jsem ale, ať zavelím Aileen k odchodu, možná taky ještě pár kapek zvládne a dolů z hor je to do smečky konec konců docela kousek.

Líbilo se mi tady, líbil se mi ten výhled, už jsem se těšil, jak o něm povím tátovi. Měl bych to ale tátovi vůbec říkat? Zakázal mi někam chodit, pomyslím a vzpomenu na náš poslední rozhovor. Jenže když jsem měl počkat na bratry, tak ve smečce nebyli a taky jim to toleruje! pomyslím trochu naštvaně, že Rhaaxin a Atrox si chodí kde chtějí a já musím být ve smečce. V dálce se po obloze rozlije další blesk. "Ty blesky jsou tak nádherné!" vzdechnu a trochu mi zajiskří kožich, moje tělo už cítí bouřku a libuje si v tom. Aileen mě trochu vyděsila, když chtěla procestovat celý svět, ulevilo se mi, až když řekla, že jen očima. Měl bych jí to dopřát, je na mě tak hodná, musím jít o nějak vrátit přece, pomyslím a kouknu na ní. "Víš co Aileen? Až trochu povyrosteme, třeba až bude příští jaro. Tak když to tvoji rodiče dovolí, půjdeme a projdeme úplně všechna místa co bude chtít vidět! A zatím, no zatím můžeme prozkoumávat okolí a zůstat blízko smečce," navrhnu jí a doufám v nadšený souhlas. Tedy, alespoň si na něj alespoň trochu věřím. Podívám se na ní a pak mě napadne, že vlastně chtěla naučit vytí. Chvíli přemýšlím, jak se to vlastně dělalo a pak přijdu k okraji - ne moc blízko - cesty, kde jsme a Táhle zavyju na celé okolí. Překvapivě mi to jde docela dobře, na to jak to předtím znělo děsivě. Do dokonalého hlubokého vytí silného vlka to mělo ještě dost daleko, ale řekl bych, že mému věku to bylo dobré. Doufal jsem, že to Aileen zkusí sama, protože jsem netušil, jak jí vysvětlit, jak se to dělá.

<<< Bull meadow

Spokojeně jsem utíkal nahoru. Byl to vážně skvělý pocit, který mě motivoval, když mě Aileen pořád chválila a projevovala mi svůj vděk. Cítil jsem se tak hrdě! Pyšně jsem zvedl hlavu a jako páv jí zaklonil dozadu a čumák zvedl k nebi. Možná to vypadalo trochu vtipně, nebyl jsem žádný sebestředný pako. Teda pako jsem byl, ale ne v tomhle smyslu. Podíval jsem se na Aileen a užíval si tu energii okamžiku. V dálce opět zahřmělo a chvíli na to přišel i blesk. Zaujatě jsem se za ním otočil a byl jím naprosto zasfinován. Netrvalo to ale dlouho a Yalor si tu vybral svou daň. Velká námaha a čerství vzduch mě donutily trochu zvolnit na tempu. ”Ai-Aileen-n, proč-č-kej,” lapal jsem po dechu mírně, ale bylo to dost nepříjemné, protože to v krku dost řezalo. Na úplný vrcholek už byla cesta tedy trochu poklidnejší.
Jakmile jsme vystoupali dost vysoko, mohli jsme se rozhlédnout po celém okolí, ale kvůli špatnému počasí nebyly moc vidět úplně všechny ostrovy. Kecl jsem si na zadek a spokojeně zíral na krajinu a sem tam nějaký ten blesk. ”Tohle místo je fakt obrovský, tolik zajímavých míst,” řeknu unešeně a užívám si, jak mi vitr příjemně čechrá srst, protože tu docela dost studentem fouká, ale jak se blíží bouře, je docela dusno.

<<< Zlatá smečka (přes zbytek lesa)

"No, koukám, že to je nejlepší kamarádka se všema," řeknu trochu skepticky, protože očividně se tak dobře měla i k jiným vlkům, než mému tátovi, nerozuměl jsem tomu, ale nějak jsem to dál nehodlal řešit, teď na to stejně nemám chuť ani náladu. Pohodil jsem hlavou a zamyslel se nad tím vytím, posledně mi to moc nešlo. "No, moc mi to nejde, asi by bylo lepší se to fakt učit od rodičů," řeknu, ale jak na ní kouknu, tak se opět utvrdím v tom, že to je zase jedna z těch špatných odpovědí. "No, ale až někam dojdeme, můžeme to zkusit," řeknu alespoň tak, ale nejsem si pořád jistý, jak to bude probíhat.
Mezi tím před námi začnou mizet stromy a otevře se před námi velká pláň. Zaujatě přidám do kroku a vstoupím na území, kde roste jen tráva a sem tam nějaký barevný květ. To je velmi příjemná změna, mám pocit, že je to tady vážně ohromné, skoro nekonečné. Rozhlédl jsem se kolem a kolem. V dálce byla vidět nějaká pláž, zátoka a na druhé straně hory. "Páni!" řeknu docela nadšeně, protože mě to vážně zaujalo. "Pojďme nahoru do hor, tam bude vidět víc!" řeknu nadšeně a vesele vrtím ocasem. Rozeběhnu se po měkoučké louce a docela se začnu smát, je to tu fakt fajn. "Nemůžu uvěřit, že to tu bylo celou dobu jen pár kroků od smečky," kníknu po ní a běžím dál.

>>> Sněžné tesáky

Nemohl jsem si nevšimnout, že jsem svojí odpovědí Aileen asi dost zklamal, stáhl jsem smutně uši a rychle přemýšlel, jak jí přesvědčit o tom, že nemá pravdu a být doma v lese je to nejlepší pro vlka. Už jsem si připravoval řeč o tom, že tu má rodinu a nemusí se vlastně o nic starat, že když se jí třeba nepovede lov, tak i tak bude mít jídlo a vždycky kde přespat. Když mi ale poděkovala, že jsem jí upozornil na tu ostrou větývku a děkovně mě lehce olízla, trochu jsem se začervenal, nebo spíše mě polila taková vlna tepla po tvářích, to by sedělo víc. Dojatě jsem se na ní podíval a usmál se. "Někdo tě přece musí chránit!" řeknu mile nazpět a přejedu jí lehce po hlavou po tváři.
Netrvá to dlouho a oba si uvědomíme špatný směr, mám dvě možnosti, využít jejího strachu a vzít jí domů, kde bych se taky viděl raději, ale vím, jak moc chce prozkoumávat svět a já se přeci jen cítím, že už bych jí mohl zvládnout chránit. Blíží se ale bouřka, pomyslím a kouknu vzhůru, kde se začínají honit černá mračna a dokonce v dálce zahřmí. "Táta mě jednou učil výt, vyla si někdy? Vlci tak hledají ostatní, aby se necítili sami, třeba když mě hledala teta Barnatt, tak zavyla a já přišel, takže bych řekl, že podle toho nás vaši najdou," řeknu a rozejdu se směrem pryč z lesa. "Jen to projdeme a než začne pršet, tak budeme zpět, hm?" řeknu Aileen docela hrdinsky, nevím proč, ale s ní se tak nebojím a není to tím, že bych si myslel, že mě ona ochrání, spíš naopak. Navíc jsem si vedle ní připadal fakt velký a to nejen v obvodu trupu. Nedal jsem jí moc šanci přemýšlet a abych překonal i své pochyby, rozeběhl jsem se takovým volným výklusem pryč.

>>> Přes zbytek lesa na Bull Meadow

Aileen se dala docela dost do řeči s čímž jsem byl naprosto spokojený, hezky se mi to poslouchalo, i když to co říkala mě trochu děsilo. Než jsem ale stihl odpovědět, Aileen zase spustila. Zavřel jsem tedy připravenou tlamu něco říct a dál poslouchal. "Hm, nikdy jsem o tom nepřemýšlel, smečka mi vždycky byla tak nějak dostačující," odpovím a skoro poprvé za svůj život si pohraju s myšlenkou, že bys prozkoumával svět, ale znělo mi to jako hrozné sci-fi, prostě nemožné! Já a cestovat, to ne. "A ty by si šla i sama?" zeptám se trochu smutně. Aileen táhlo srdce pryč, ale mě zase k ní. Co když bude chtít jít i přes to, že bude sama. Ne, ne, ne to nemůžu dopustit, někdo jí přece musí chránit, pomyslím a do toho lehce zakroutím hlavou. "Pozor!" křiknu najednou a hlavou zastavím vlčici, která skoro šlápne na ostrý klacík, který je v zemi zapíchnutý tak akorát, aby si ho někdo vrazil do tlapy a možná si jí i propíchl. Kouknu na ní a kouknu, zda je celá, pak tenhle ohavný trn obejdu a jdu dál, pomalu ale jistě se dostáváme na území, kde už není tolik cítit naše smečka, jsme na hranicích. Asi jsme někde uhnuli špatně, protože po těch červených houbách nikde ani stopy.

”Ještě že se blíží ta bouřka,” řeknu jen a nechám vodu vodou. Pomalu si to cupitám lesem a líně zívnu. Přeci jen jsem ještě před chvílí pospával. ”To nevím, ale asi by to nebylo moc dobré, za lesem to neznám a kdo ví, jestli by nám někdo poradil kudy domů,” řeknu a trochu ustrašeně stáhnu uši. ”Byla jsi už někdy venku z les?” zeptám se jí a zahledím do dálky. ”Co tam asi je?” řeknu jen tak, když tak koukám mezi stromy, ale je jich tu tolik, že za ně vidět není. Je tam další les? Nebo něco jiného? Myšlenky jsem ale rychle pustil z hlavy, protože se to stejně nedozvím, táta na to neměl moc čas a bez něj tam nemůžu. Podíval jsem se na Aileen a pousmál se. Vypadala jako vždycky tak vesele, ještě aby ne, měla skvělou rodinu a jako vlče Alf to měla zajištěný už teď, ne jak já - nechtěné vlče z cizího světa.

Spokojeně pohodím ocasem, když souhlasí s mým plánem. ”Je tu jen řeka a nebo moře, ale blíží se bouřka a je tam moc vln, do toho nemůžeme,” zavrtím nesouhlasně hlavou a rozhlédnu se kolem. ”Třeb bychom něco ulovili s tvým talentem,” brouknu lichotivě a rozejdu se někam po lese na opačnou stranu než je moře dál do zlatého lesa, který už není součástí smečky. Neujdeme nijak velkou vzdálenost a narazíme na onu řeku. ”Hm,” brouknu zamyšleně, když vidím, že po těch vedrech tu není skoro žádná voda. ”No, tak asi můžeme jít dělat něco jiného, chceš se tu po lese projít?” navrhnu, ale nezní to jako moc velká zábava asi, já sám si s tím nápadem přijdu docela nudný. ”Nebo se můžeme jít kouknout k těm červeným houbám, jak se mají ta liščata, co ty na to? Sice je to na kraji smečky, ale to snad nevadí,” dodám pyšně, že mě něco napadlo a rozejdu se tam.

Spokojeně jsem poskakoval a radostně přešlapoval sem a tam na místě. "Aha, no tak to máme podobný," řeknu, když vypoví, že ani její rodiče nemají dvakrát moc času. Trochu přitom posmutním, ale hned jak zase začne švitořit, že si půjdeme někam hrát, padne na mě zas skvělá nálada. "No to si piš, bude zábava!" řeknu, i když nemám nejmenší tušení co jít dělat. Její "veď mě" mi taky moc nepomůže, protože jsem nikdy nebyl mimo území smečky, nevím jak to kde vypadá, les je to jediné co znám. "Přijde na to, co by si chtěla podniknout," řeknu a pohodím ocasem, třeba mi dá sama námět na to, co dělat. "Táta mě nedávno učil plavit, mohli bychom jít někam k řece tady a smočit se, určitě by tě to bavilo," navrhnu, protože si představuju, jak budu sedět u břehu a ona se cachtat, což mě nebude stát moc námahy a ona bude zabavená nějakou čiností a co si budeme povídat - to plavání mě dost vyčerpalo. "No lovili jsme minule, tak bychom se mohli vrhnout na něco jiného," dodám ještě rychle, aby nechtěla zase lovit, protože to se mi váážně moc nechtělo. Možná táta chce, abych se jen zdokonaloval v magiích a lovil, ale věřím, že s Aileen vymyslíme i něco lepšího.

Čekání na bratry bylo vážně nudné, zvládnul jsem i na chvíli usnout a i když jsem otevřel oči o dost delší dobu po tom, nikde nikdo. Osamělost úplně nebyla moje hobby a tak jsem se rozhodl kouknout po smečce, jestli tu není někdo z rodiny, nebo kdokoliv, kdo by se mi věnoval, asi by nebylo na škodu poznat i jiné vlky ze smečky. Táhl jsem se jako slimák, ale něco ve vzduchu mi říkalo, že se blíží příjemné počasí a to mi dodalo trochu energie.
Území Zlaté smečky nebylo moc velké a pro vlka, který už zkoušel stopovat nebylo moc obtížné zjistit, že kolem úkrytu se pohybuje známý pach. Spokojeně jsem pohodil ocasem a po pár krocích zahlédl Aileen, mou nejlepší kamarádku - asi? Rozklusal jsem se za ním a už z dálky na ní hravě štěkl. "Ahoj Aileen!" řeknu vesele, když k ní přicupitám a divoce vrtím ocasem. Konečně někdo na hraní. "Kde jsou vaši? Nechceš něco podniknout? Táta je zas pryč a bráchové mají asi vlastní zábavu," zeptám se vlčice, protože zaprvé jsem dbal na to, že táta říkal, že alf se musíme ptát, zda dcera někam smí a pak taky mohla mít vlastní plány. Rovnou jsem jí ale informoval, že jsem zcela nevytížený a odpočatý, takže by nějaká zábava přišla vhod.