Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spokojeně jsem kývnul, byla to férová nabídka. Pohodil jsem ocasem a ještě si několikrát olízl tlamu, kde jsem měl stále chuť krabího masa, které bylo fakt výborné! Podíval jsem se na úkryt, pořád tu nikdo nebyl. Že by došlo teď na můj odpočinek? Mmm jasně, že ne. Zásoby? Na co zásoby? Zamračil jsem se a propichoval tátu pohledem. Možná mám pořád potřebu být u něj a mazlit se, ale rozhodně nechci poslouchat, jak se musí furt lovit, je to nuda! Zabručím si něco pro sebe a odvrátím nastvaně pohled. Že by na mě šla puberta? Protože jsem o tom nic nevěděl, neřešil jsem to. ”Být vlkem je pěkná pruda,” zamručím a sednu si prudce na zem, je vidět, že jsem z toho fakt už dožraný a trochu protivný. ”Lovit, lovit, trénovat magie, to vážně vlci nemůžou dělat něco jiného? A nemá lovit smečka pro všechny? Kdybych já byl alfa, tak bych na to měl někoho, koho to baví a nenutil to dělat někoho, kdo o to nemá za drápek zájem,” zamrmlám naštvaně a pootočím celým tělem směrem od Navina, aby dal najevo, že mě fakt štve a trucoval.

Tátovi asi nevadilo, že tu jsem a tak jsem se trochu pousmál, přeci jen do mrzoutských let mám ještě daleko. Kývl jsem souhlasně a načíhnul dovnitř. Bylo to tu menší než úkryt, kde jsem byl předtím, ale na druhou stranu jsem se tedy s nikým nemusel dělit. ”Byli jsme s Aileen dolovit toho zajíce a pak jsme potkali taková malá vlčata, prý liščata a ta hledala pomoc, protože ztratila rodiče,” pověděl jsem a vynechal tu nejzajímavější část, moc se mi nechtělo mu říkat o tom, že jsem byl skoro až za hranicí smečky, to by se mu jistě nelíbilo. No a to že jsem nakupoval, to asi taky ne, chtěl jsem ho tím hlavně prěkvapit. ”Takže sem nemůže ani Aileen?” zeptám se trochu smutně, když vytáhnu hlavu a svěsím uši. Ale zas na druhou stranu tam bude klid na spánek. Tady se bude jinak spát, než venku před úkrytem, pomyslím spokojeně a chci jít jako první otestovat spaníčko v novém, ale to by nebyl Navin, aby nechtěl něco dělat. Odvrátím hlavu od úkrytu a od představy sladkého spánku a jak jinak, než že mu na to kývnu.

Rychlohra
Nax + Navin
Nax se nechá ukecat na nějakou činnost. Otec ho zavede ke břehu moře, kdy nejdřív ani trochu nesdílí myšlenku, že by se v té vodě měl vůbec pohybovat. Modrý vlk je ale jiného názoru a tak Naxe čapne a prostě ponoří do vody. Naxin že začátku vypadá dost nemotorně, ale společně s octovou pomocí a podporou se celkem naučí plavat. Hrozně ho zaujmou vlny, i když ho jedna smete. Voda a vodní aktivity nebudou asi nejoblíbenější zálibou, ale prozatím proti ní zas tolik nemá. Dál si promluví o magiích, Naxe trápí, že o ně nemá takový zájem jaký by jeho táta chtěl a tak se snaží si je nějak osvojit. Načež uloví díky bleskům a sní kraba, což bere jako velký úspěch.

Asi jsem na chvíli klimbnul, protože když jsem otevřel oči, byl prošlo kolem několik vlků do úkrytu. Asi si mě ani nevšimli, protože jsem byl rozteklý v trávě opodál. Zvedl jsem hlavu a chvíli čekal, zda s nimi není i taťka. Bohužel. Čekal jsem a čekal, až jsem se rozhodl, že bych vlastně mohl jít někam k vodě a napít se alespoň, bylo docela teplo. Rozešel jsem se proto někam po území, když jsem zahlédl právě modrého vlka. ”Tati?” oslovím ho tázavě. Nevím, zda je moje maličkost vítaná, když mě nešel hledat a sám si u tak něco šmudlá. Když se na mě otočil, začal jsem lehce mávat ocasem. Cítil jsem radost, že ho zase vidím, ale ne tak velkou, abych kvůli tomu skákal aź do nebes. Možná mě vážně nechce vidět. ”Teta Barnatt říkala, že chceš s náma dělat nějaký úkryt,” řeknu trochu zmateně, protože ani jednoho z bratrů nevidím. Možná jsou uvnitř, možná je to ten úkryt a jen mě na stavbu nepozvali? Snad mi na to odpoví.

Zamračil jsem se, protože mi nešlo do hlavy, proč by nechtěl hledat s námi, nebo proč by to doupě mělo být mimo smečku. Rozhodl jsem se to s Barnatt neřešit, protože si to raději pak pořeším s tátou. "Hmm, dobře," řeknu nakonec a nechám to být, no co, teď je to stejně jedno. "Rhaaxe jsem už nějakou chvíli neviděl, myslím, že není ani nikde v okolí smečky," řeknu trochu nechápavě, protože jsem nevěděl, co všechny táhne ze smečky, tady to úplně stačilo. "Počkám tu na tátu, doufám, že brášku najdeš brzy," řeknu a rozloučím se tak s ní.
Když Barnatt odejde, zaslechnu z dálky nějaký podivný zvuk. Neřekl jsme kde konkrétně zůstanu a třeba to je právě táta, nebo některý z bratrů. Rozejdu se proto tím směrem No co, když zavyje, jsem na doslech, konejším se v hlavě, když narazím na šedého vlka s obchůdkem. Je jen kousek od hranic smečky a proto se rozhodnu, že přeci jen jsem jen pár metrů od ostatních, tak kdykoliv můžu zase zpět. Přijdu tedy k němu a zapředu s ním rozhovor. Vzhledem k tomu, že táta pořád chce, abych mohl ovládat svou magii, neváhám ani chvíli a rozhodnu se v ní zlepšit. Vypiji tedy jeho nápoj a je mi trochu divně. Měl bych si jít asi lehnout, pomyslím a s díkem se s šedým obchodníkem rozloučím. Pak se pomalu odloudám domů. Možná jsem trochu přebral a nebo mám zase hlad? Kdo ví. Lehnu si kousek od úkrytu a poslušně čekám na tátu, až se vrátí a vše mi vysvětlí.



Nákup:

Na účtu: KŠM: 35||Rubíny: 20||Mince: 3
-> Měním vše (až na jednu minci na kšm) na kšm - 35 + 200 + 80 = 315kšm

Koupím 3-6lvl za 60 + 70 + 80 + 90 = 300kšm

zůstatek na účtě KŠM: 15||Rubíny: 0||Mince: 1

Stále jsem nějak nemohl najít radost, že vidím právě Barnatt, nějak jsem měl pořád pocit, že to kvůli ní se táta málo věnuje mě a to se mi nelíbilo. Přesto jsem si jí ale vyslechl s neutrálním výrazem. "A proč pro mě nepřišel on?" zeptal jsem se téměř okamžitě, protože jestli mě chce táta vidět, nemusí posílat jí. Posadil jsem se a jak viděl procházet Aileen, která šla do úkrytu, dal na sobě znát trochu smutnu, cítil jsem se nějak zkroušeně. "Bratři jsou s ním?" zeptal jsem se ještě dodatečně, protože mi přišlo líto, že když jsou někde oni všichni, tak mě sebou asi nechtějí. Proč mě sebou ale nechtějí? To bylo něco, na co bych si asi dokázal odpovědět, ale možná jsem spíše nechtěl. Tok myšlenek ale stejně přerušila černá vlčice, kterou jsem se i přes nerozhodnost, jak se k ní vlastně chovat rozhodl následovat. Měla mojí plnou důvěru, možná to bylo i tím, že jsem byl jen malé naivní vlče a možná i tím, že byla jedna z mála těch, co jsem znal od - no od narození říct nemůžu, ale - od doby co jsem tady a ne u maminky. Jak ta mi chybí.

Nechápal jsem, kde se v Aileen bere tolik štědrosti, byla tak milá a laskavá. Jen jsem se potěšeně usmál a pohodil ocáskem. "A co si trochu odpočinout, to bys nechtěla?" zeptám se místo her, co začne vymýšlet, ale samotnému je mi s ní tak dobře, že bych i nějaký ten další pohyb snesl. I když, takové polehávání na sluníčku má taky něco do sebe. Olízl jsme si čenich a rozhlédl se kolem po otci, kterého jsem začínal postrádat. Aileen mě ale opět dojala, že jí dělám tak dobrou společnost, že jí rodiče nechybí. Začal jsem házet ocasem a vesele poskočil. "Jistě se stýská i sourozencům, kolik vás vlastně je? Viděl jsem jen tvou sestru a možná ještě někoho u tvojí mamky," zeptám se jí a nasadím trochu svižnější tempo. "Myslím, že rodiče budou pyšní, jak jsi se k nim zachovala a sourozenci závidět!" řeknu lichotivě a dál jdu.
Netrvá to ale dlouho a zaslechnu vytí. Hlas je mi trochu povědomí, ale ještě se v tomhle tak dobře nevyznám, abych dokázal určit, kdo to je. Shodou náhod jsme ušli jen pár kroků a za stromy už byl vidět černý kožich Barnatt. Ani jsem nevěděl, jestli jí chci vidět nebo ne, ale naposledy byla s mým tátou, takže by mohla vědět kde je i teď, jistě šel zase za ní. "Ahoj teto, děje se něco?" zeptám se tiššeji a trochu neochotně, nejsem moc nadšený že jí vidím, přesto s ní mluvit musím pro víc informací.

Vesele jsem máchal ocasem a hrozně se mi líbilo, jak Aileen sluší. Cítil jsem se jako pravý gentleman, možná ze mě jednou něco bude, ale možná se takhle budu chovat jen k ní. Ona jediná se do mě nenaváží za to jak vypadám a myslí si, že jsem hrdina. Kdyby tak znala lépe mé čilé bratry, kteří se ničeho nebojí. Ještě že je nezná líp! pomyslím na to víc než sobecky a stále si jí prohlížím. "Tvůj táta i máma taky něco nosí na krku
a za uchem, jako to má můj taťka by ti to asi neslušelo," řeknu, protože jsem si tyhle věci automaticky spojil, že tak patří. "Možná si pak taky něco pořídím na krk!" řeknu vesele a najednou je strach pryč. Na to, že jsme daleko od ostatních, tam, kde už pach našeho teritoria slábne a může tu být cokoliv. "Možná bychom se ale měli vrátit, nestýská se ti po ostatních?" řeknu a obejdu Aileen, přičemž se vedle ní zařadím, abychom mohli zpět k úkrytu, kde je nejvíc vlků. Trochu se k ní nakloním a rozverně se o ní letmo otřu. Je to takový zvláštní pocit, ale hrozně mě uspokojuje, ona mi prostě dodává sílu a mám pocit, že alespoň chvíli jsem pravý vlk a ne jen překynutá bábovka.

Jen jsem nad Aileen zakroutil hlavou. Její táta byl o dost větší a hlavně mohutnější než můj a i kdyby ne, já byl oproti nim prcek a ještě k tomu byli kdo ví kde. Nechal jsem to raději být a šel dál. Liščata řešila kde vlastně byla a krom zavrzání zubů jsem na to neměl jinou odpověď. Mláďata pomatená, nedivím se, že se v přírodě zvířata žerou, pomyslím nespokojeně a těžce povzdechnu. "Byli jsme s Atroxem - bráchou - procházce, už je to dýl a byli tam takový kopytníci, myslím, že se jim říká srnky a jeleni, no a Atrox mezi ně zvědavě vskočil, takže pro něj skočil i táta a ta jejich kopyta - nic hezkého!" vyprávím jí i liščatům neutrálně. Obdivoval jsem ho za to, že se nebál a Aileen byla stejná. Proč nejsem tak takový? pomyslím zkroušeně. Najednou se ozvalo hejknutí, které mě donutilo se zasoustředit. "No vida!" povím spokojeně a pohodím ocasem. Sleduju, jak běží k červeným houbám. Dá se to jíst? pomyslím a koukám, jak tam chodí, když v tom zmizím. Uskočím před Aileen a nervózně zavrčím. "Co to je za kouzla?!" pomyslím zděšeně, ale pak se uklidním. Podívám se na šátek, který po nich zůstane. "Koukni!" ukážu na něj a opatrně k němu přistoupím. "Možná nám tím chtějí rodiče poděkovat, že jsme jim pomohli," řeknu a začnu zkoumat šátek. Protože úplně nejsem na růžovou, kouknu na Aileen. "Nebýt tebe, nezvládli by to," řeknu a vezmu šátek do tlamy. Už jsem viděl,jak vlci mají různé věci na sobě a přehodil jí ho jednou kolem krku. Vzhledem k tomu, že byla menší než já, šlo to lehce. Jenže šátek byl moc velký. "Hm, to ne," brouknu a obtočím jej ještě jednou - takže se dostane do podoby v jaké má být. "Vypadáš skvěle!" pochválím jí a vesele začnu vrtět ocasem.

//10% prosím rovnoměrně rozdělit do všech vlastností a zbylá 2% přidat do síly ještě

Ani trochu se mi to nezamlouvalo, vzdalovali jsme se dál od úkrytu a ostatních. Táta se bude hrozně zlobit, chce ze mě mít lovce a ne pomocníčka nebohých zvířátek, pomyslím naštvaně, protože jsem si myslel, že to tak vážně je. Aileen ale vypadala spokojeně, tak jsem se odpustil páru dlouhým povzdechem a šel dál. Jejich informace se mi opět nezdály dvakrát přesné, ale přeci jen to bylo něco víc než teď. "Jestli to bylo na kraji lesa, je to za hranicí smečky ale-" řekl jsem ne příliš nadšeně a trochu vyděšeně. "Aileen, tvoji rodiče jsou sice alfy a mají víc síly než můj táta, ale za hranicí ti nepomůžou tak, jako ve smečce, je to tam nebezpečné přece, koukni, jak snadno se dá ztratit!" řeknu trochu zbaběle - no vlastně dost zbaběle. "Jste si alespoň jistí, že to je někde u tohohle lesa - tohohle ZLATÉHO lesa?" zeptám se malých a všimni si, že se lištice pohybuje nějak blízko mě. Kouknu na ní a poslechnu si její naivní pohled na svět, který sdílelo snad každé mládě, každé kromě mě. Opět se mi vynořila hrůzná vzpomínka, kdy tátu pokopali kopytnatci, to bylo velmi nebezpečné a kdo ví, co za predátory ještě kde je. "Všechno může být nebezpečné, někam spadneš, něco spadne na tebe a těch zvířat co ti může ublížit, měla by ses bát!" sdělým malé a už asi nevypadám jako nějaký protivný netvor, protože s každým krokem dál od středu smečky se čím dál víc začínám bát. "Vidíš tu něco červeného? Asi tam ještě nebudeme, to už tě bolí nožičky, nebo jsem tě moc vystrašil?" řeknu opět trochu rýpavě a kouknu na Aileen. "Nechápu, jak si někdo může pořídit vlčata, dá to práce mít něco malého na starost," řeknu docela chytře po dlouhé době - to bude asi to dospívání. No a nebo fakt, že mi všechno přijde jako ukrutná překážka a jsem srábek a ještě ke všemu velký lenoch.

Povzdechl jsem a trochu se nechal uchlácholit lichotkou Aileen, ovšem když to zopakovala malá vlčice, nemělo to stejný efekt. Právě naopak, otočil jsem se na ní dost nevrlým pohledem a nechal být všechno co se řeklo doposud. Budu tedy hodný vlček, který pomáhá slabým tvorečkům. Nějak mi nedocházelo, proč jsem na to vlastně kývl. "Houby? Houby a tráva?" zopakoval jsem nevěřícně. "Jsme v lese, tedy jsou houby a tráva všude, všimli jste si?" zeptal jsem se opět trochu podrážděně. Trochu jsem s nimi ztrácel trpělivost a to jsme ještě nikam nedošli. Přesto jsem ale koukl na Aileen a uklidnil se. "Půjdeme s vámi k hranici smečky, pak už trefíte, ne?" nadhodil jsem, protože jsem nepočítal s možností, že překročím hranice, to by se tátovi určitě nelíbilo a konec konců ani mě. Tam jsou mnohem větší predátoři než vlčata, navíc jsem se necítil jako moc silný jedinec, který by zvládl někoho ochránit. Nervózně jsem švihl ocasem a počítal každou vteřinu do konce tohohle utrpení, které bylo snad někonečné, už jsem je chtěl mít z krku, navíc jsem měl už zas docela hlad a tam vzadu byl nedojedený zajíc. Otočil jsem se na něj a doufal, že tam na mě snad ještě počká.

Slova Aileen se mi vůbec nelíbila. Na jednu stranu jsem se trochu začepýřil, že řekla, že jí ochráním, že jsem velký vlk, ale já jí takhle chránit nechtěl! Proč se musí zbytečně vystavovat nebezpečí! Co mi je po nich! Nemají se vzdalovat od rodičů, jejich problém! pomyslím naštvaně a zamračím se. Další debaty jsem se neúčastnil, neb jsem to skoro ani nestihl. Aileen se na mě podívala a já na ní, bylo to něco ve stylu - jako děláš si ze mě prdel, že o tom uvažuješ? "Nevím, jak bychom vám mohli pomoct? Nemám nejmenší tušení odkud jste, stopovat umíme zhruba stejně a největší starosti by vám měli dělat větší predátoři, což jsou vlci, tady je smečka a ta-" zarazím se, když vidím vlčku vedle mě. Zavřu oči a chvíli vedu souboj mezi svou povahou a jejíma krásnýma očima. Povzdechnu a kouknu na malé lišky. "A ta nemá důvod vám nepomoct, že, konec konců, zuby mám větší než vy," řeknu a výhružně kouknu na samce, který očividně chrání svou sestru podobně, jako já teď bráním Aileen. "Jestli z toho bude průšvih!" zavrčím podezíravě k Aileen a udělám k liščatům dva kroky. Pořád se mi to nelíbí a tak neumím mít takovou milou náladu jako hnědá vlčka. "Fakt nevím, jak vám ale pomoc?" dodám skepticky a posadím se, protože očekávám, že budeme plánovat nějakou taktiku, nebo že nám řeknou nějaké informace. Nelíbí se mi to!

Sledoval jsem Aileen a pomalu do sebe sypal maso, jako by mělo zahojit všechny mé problémy. K mé smůle maso dostatečně neuspokojilo vlčku přede mnou a začala se zajímat o to, kam mi ujíždí oči. Nasucho jsem polkl. "Jen vyhlížím tátu," snažil jsem se to zakecat, ale očividně to nebylo ničemu platné. Zvědavka se zaměřila přesně na liščata. Nevěděl jsem, co to bylo přesně za tvory, ale věděl jsem, že to vlci nejsou. "To nejsou vlci!" řeknu rázně, ale to už mektá něco o seznámení. Skoro se udusím, jak špatně polknu maso, které jsem měl zrovna v tlamě, načež už se malá zvedá a jde to prozkoumat. Maso - Aileen - maso - agrrrr! pomyslím naštvaně a zvednu se od jídla - nerad! Donutím se k rychlejšímu pohybu a doběhnu těch pár kroků Aileen, před kterou si obranně stoupnu a zastavím jí tak. "Tohle nemůžeš, co když jsou nebezpeční!" napomenu jí protivně, protože fakt nechápu, co si o sobě myslí, že takhle někam vyletí. Na to ale přijde jedna z lišek a začne na nás mluvit. Docela mě překvapí, že mu rozumím. Ustoupím od Aileen, ale když na ní to mrně promluví, probodnu ho pohledem. Nemám rád cizáky. "Neviděli!" odseknu liščatům stále trochu protivným rázem, nelíbí se mi ani trochu. Možná jsou o dost menší než já, ale rozhodně jim pomáhat nebudu. "Tady jste na území smečky, takže byste měli jít pryč," procedím skrz zuby a beru to za hotovou věc, takže se mám celkem k odchodu. Hnědá vlčka ale asi ne, kouknu na ní a čekám, co z ní sákryš vypadne.

Kývl jsem na Aileen s tím, že jí klidně nechám právo zakousnout svou první oběť, dělalo mi radost jí dělat radost - jsem já to ale dobrák. Spíše lenoch, děláš to jen protože tě to samotného nebaví, ozve se hlas v hlavě, kterou zatřesu, abych negativní myšlenky zahnal pryč. Pak kouknu na Navina, který už se s námi očividně dost nudí, jen zamručím a kouknu zpět na svou malou přítelkyni. Než se ale naděju, táta mi dá malé vlče na starost a zmizí někam pryč. Jen udělám jeden zoufalý krok k němu a trochu zmateně koukám jak mizí v dálce - zase. Agrrr, tohle je hrozný! pomyslím ohledně nezodpovědného otce, který je zas te tam a prdí na mě. Povzdechnu a kouknu na vlče alf. Vlče alf? Jestli se jí něco stane, můžou nás taky pěkně vykázat ze smečky a to by táta nechtěl, agrrr jak se o ní mám jako postarat? Je hrozně živá! Škrábne se někde po prvních 3 krocích, už to vidím! Hrůza tohle! pomyslím zoufale a kouknu na ní s úsměvem ala "všechno mám pod kontrolou" i když nemám. "No tak se asi najíme, ne? Maso ti bude fakt chutnat," řeknu a pomalu k ní přistoupím na pár kroků, urvu si kus stehna a zbytek nechám jí, aby si sama vybrala co chce. "Maso je tohle, ne ty vnitřnosti a tak, to asi není dobrý a kůže je plná chlupů, taky nic dobrýho," informuju jí a přitom odloupnu kus masa ze stehna, které vypadá přímo božsky. Tím, že začnu jíst se docela uklidním, jsem jen vlče, zodpovědnost mi moc neříká. Jak si tak ale žvýkám, zahlédnu dvě mláďata - potencionální hrozba. Jsou kousek Aileen za zády - a sakra! Jestli si jich všimne, bude si chtít určitě hrát a to se nesmí stát, ještě jí ublíží! pomyslím a snažím se donutit tam nekoukat. Nevím, že liščí mláďata nejsou zas takovou hrozbou, ale bude asi lepší se jim vyhnout. "No, tak co, jak ti chutná?" zeptám se abych se vyvaroval tomu, že se otočí a půjde si hrát. Bylo to na mě dost poznat, že jsem nesvůj, trochu s mi chtěl hlas chvílema a přísahal bych, že tu někdo přitopil!

-11-

Opravdu jsem nechápal, kde malá bere to odhodlání k lovu, nebylo na tom vůbec nic super, jen spousta námahy! Posadil jsem se a čekal, až se bude něco dít. Mé otrávení neznalo mezí. Zastříhal jsem ušima a když se zajíc začal blížit, nebylo moc co dělat. Stačilo se na něj jen vrhnout vlastně. Podíval jsem se letmo na vlčici, která na něj vypadala víc než natěšeně, ale já? Já nic, ani to se mnou nehlo, ani záchvěv, ani zrychlený tep. Postavil jsem se a přikrčil, mohl by si nás všimout a uhnout, ale to on neudělal. Opravdu ho Navin štval přímo k nám. Dobrá tedy, je čas něco udělat. Nevěděl jsem, kdy je ideální chvíle vyskočit, ale asi jsem vyskočil moc pozdě a na druhý odraz se dostal k zajíci, kterého jsem pořádně kousnul do zadku, až se všude rozlila krev a vypadalo to vlastně dost nechutně. Přesto ale ušákova rychlost byla tak velká, že než jsem pořádně se cvakl zuby a pevně jej chytil, vysmekl se mi z tlamy a běžel dál. Zranění byla dost velká na to, aby i tak brzy umřel a hlavně tu ještě byla Aileen, která ho mohla dorazit, v tomhle stavu jí asi moc neublíží a ani už nebyl dost rychlý, aby někam dál odběhl. A kdyby ne, tak jsem dost blízko na to, abych jí případně pomohl.

-10-

Nespokojeně jsem zamručel, když se táta rozhodl, že prostě musím něco ulovit. Protivně jsem se po něm podíval a dupnul tlapkou do země. Nemohl jsem nic dělat, ani kdybych chtěl, protože si mě přitáhl tlapou. Stáhl jsem uši a myslím, že pro Aileen to byl docela komický pohled. Ta si toho ale nic nedělala a chtěla se dokonce zapojit. "Vidíš, ona je do toho celá hrr, možná bys měl svou snahu vložit do ní a neztrácet čas se mnou!" brouknu a hodím packou směrem k malé vlčici. Přesto je mi ale jasné, že jí k tomu pořádně nepustí, páč je ještě mrně a já se to musím naučit. Nespokojeně jsem vstal a rozešel se za ním. "Proč chceš lovit? Je to namáhavý, stejně takhle malý nic neulovíme pořádnýho," zeptal jsem se Aileen, protože mi to nešlo do hlavy, proč by se někdo hna dobrovolně do lovu. Bylo to přeci hloupý. No určitě bylo, nebo já si to alespoň myslel a to jsem ještě nikdy nic neulovil. Možná jsem byl trochu odtažitý ke všemu novému a hlavně pak všemu, co se týkalo pohybu, ale když mě to prostě nedalo, neměl jsem to rád, procházka mi nevadila až tak, ale běh? Fuj... Co jsem měl ale dělat, musím tátu poslouchat a když se tak snaží, tak by mi nedalo mu jen tak říct ne. Povzdechl jsem a šel dál nespokojeně za ním.