Příspěvky uživatele

< návrat zpět

-9-

Spokojeně jsem kráčel tátovi za zadkem - jako vždy - a těšil se, jak si skvěle pochutnám na mase, které donese. Stejně jako on i já zavětřil zajíce, tedy o dost dýl, ale zavětřil a to se počítá. Spokojeně jsem se olízl, když prosvítal za keřem. Posadil jsem se a čekal, až se modrý vlk odrazí do skoku a vyběhne za ním. Místo toho se ale stáhl dozadu a svalil na zem. Zmateně jsem svraštil "obočí" a nechápal o co mu jde. Když řekl "hodně štěstí" došlo mi, že to hodlá nechat na mě. Ale notak, ví jak jsem marný, tohle nemůže myslet vážně? Jenže to mě k tomu zase popošťouchnul dalo by se říct citovým vydíráním a to tím, že Aileen má taky hlad. Nespokojeně jsem zaryl drápy do země a protivně se zamračil. Nemohl jsem nic namítnout, táta nevypadal, že by ho něco přesvědčilo. Moje nálada se rázem změnila na dost protivnou. "Fajn, jen se nediv, že to stejně dopadne jako vždycky!" oznámil jsem otci hrubě a ani vřelá slova malé vlčice mě neutěšila. Švihl jsem ocasem, snad abych se trochu zbavil vzteku, který ve mě byl a vykročil ke křoví. Ihned zašustilo a zajíc se začal rozhlížet, odkud to šlo, naštěstí se ale nikam nerozeběhl. Hmm to to skvěle začíná! pomyslel jsem ironicky a krev se ve mě začala vařit. Bylo mi jasné, že musím vyběhnout od keře, protože když jej obejdu, budu vidět a skrz něj bych si už vůbec nemohl, nemůžu riskovat už ani jeden zvuk navíc. S dalším povzdechem jsem se vyšvihl do skoku, abych přeskočil keř, nedával jsem do toho ale všechno, snad sotva půlku, rozhodně to nebyla taková akce, jako když jsem před chvílí lovil myš, neměl jsem prostě rád, když mě někdo nutí. Rozeběhl jsem se za zajícem - opět ne úplně naplno, jistě bych ze sebe vyždímal víc - a snažil se jej doběhnout. Moje zavalité bříško, jenž jsem měl jako vlče sice zmizelo, ale už se mi dělal další hrbolek, který se trochu komicky klepal, jak jsem běžel. Bylo to vlastně trochu nepříjemné. Běh ovšem neměl dlouhého trvání, protože hbitý zajíc prokličkoval mezi pár stromy a zmizel, což mohli všichni dobře vidět. Z běhu jsem zpomalil na lehký klus, až nakonec přesel do chůze a zamířil zpět k nim. "Jako bych to neříkal," zamrmlal jsem si pod "fousy" bylo vidět, že se moje nálada ještě zhoršila. Obešel jsem keř a ani se na ně nepodíval. "Hm asi jsme bez jídla, můžeme jít zpět..." řekl jsem jak nejprotivněji šlo, páč když někoho takhle naštvete a ještě má hlad, tak se moc jinak tvářit nebude. Zavrčel jsem protivně tak pro sebe, abych se trochu uvolnil a kráčel pomaličku k úkrytu.

-8-

K mému štěstí se táta hned starostlivě přihnal. Měl jsem fakt štěstí, že jsem ho měl. Trochu jsem se pousmál, ale pořád mi bylo nanic z toho, že jsem ještě nic neměl. Lov asi není nic pro mě. Nechal jsem se hýčkat a uklidnit, někomu by asi vadilo, že ho táta i v tomhle věku takhle tahá k sobě a olizuje jak malé vlče, mě ne, bylo to super. "Možná bych se měl držet já u tebe a bude to, stejně se na lov nehodím a tobě to jde skvěle!" navrhl jsem mu a koukl po Aileen, která měla očividně tady starost, tak nějak po svém. Usmál jsem se a nechal lov lovem, on táta něco vymyslí. Pohodil jsem ocasem na znamení, že je mi už líp a stejně jako modrý vlk i já se zvedl. Rošťácky jsem strčil čenichem do Aileen, která tak musela přešlápnout, což mě donutilo se i trochu zazubit. Navin se dal do pohybu a já samozřejmě nechtěl meškat. "Věř mi, maso ti bude fakt chutnat!" broukl jsem k Aileen a dál už mlčel. Věděl jsem, že zvěř se snadno vyplaší a pak nebude jídlo a já jídlo chtěl.

-7-

Poslouchal jsem otce a usoudil, že to asi zas tak hrozné nebude, když tomu nevěnuje nijak velkou pozornost. Posadil jsem se vedle Aileen, která hned spustila, že magie tohle magie tamto. Asi by mě ani nenapadlo se o něco takového zajímat a taky jsem se dost znuděnej zatvářil. Povzdechl jsem a nezaujatě sledoval okolí, které začínalo bujet životem. Spokojeně jsem se zaposlouchal do okolních zvuků. Tátu to asi dvakrát nepotěšilo, protože už jednou se mi snažil vysvětlit, že by bylo fajn magiím porozumět. Pohodil jsem ocasem a svou pozornost zaměřil na hledání jídla. Ucítil jsem velmi pronikavý pach, který mi úplně dvakrát nevoněl. Byla to nějaká myš, která se ochomýtala nedaleko nás. Asi byla na přítomnost vlků zvyklá, kdo ví. Měla docela světlou barvu a tak byla dobře vidět. Bylo jasně vidět, že ty dva ignoruju a soustředím se na jídlo. Z tlamy mi ukápla slina, která spadla na zem mezi mé tlapky, které už byly připravené ke skoku. Instinkt lovce zafungoval a já se bez váhání rozeběhl za onou myškou. Jestli jsem měl šanci? No možná ano, ale já byl já a já dobrý lovec nebyl a asi nikdy nebudu. Udělal jsem několik dlouhých skoků a dopadl na místo, kde byla myš, ta už ale dávno brala roha. Rychle jsem nechal tlapky, aby mě zase vyšvihly a opět jsem skočil po myši - vedle. A zase - vedle. Nakonec jsem se docela naštval a když už mi ta potvůrka docela utíkala, rozeběhl jsem se co to šlo - a že to moc nešlo - a při poslední šanci se opravdu pořádně odrazil. Čím větší odraz, tím tvrdší pád. Dopadl jsem přesně na místo, kde zmizla v noře, bez jediné újmy na zdraví. Já z toho ale tak dobře nevyvázl, podhrabaná suchá půda se propadla a vytvořila malý ďolík, který mě vyvedl z rovnováhy a praštil se mnou o zem. Několikrát jsem se překulil přes boky, až jsem zůstal ležet na břiše. Nechal jsem hlavu ležet v trávě, protože mi z toho bylo krapet zle. Otevřel jsem oči a všechno se mi ještě chvíli točilo. Nespokojeně jsem zakňučel a moje břicho nesouhlasně zakručelo, aby mi připomnělo, že má jako fakt hlad - jako bych to sám nevěděl. Smutně jsem tam jen ležel a cítil se mizerně.

-6-

Jak jsem tak dováděl, ani jsem si nevšiml, že Aileen něco štíplo do čumáku, jen jsem tam tak dováděl a přišlo mi normální, že si tlapkou otírá nos, možná prostě jen šlápla na něco ostřejšího. Znovu jsem na ní štěkl, dokud se nepřidala. Bylo to fajn, že tam nezačala fňukat jako malá a opravdu vesele skočila do hry. Nemohl jsem si udržet, musel jsem si užívat, že na mě nemá, na rozdíl od bratrů, kteří mě furt shazovali, její pokus o vyskočení na můj hřbet semnou skoro ani nehlo. Vesele jsem jí zatahal za ucho, aby spadla a pak jsem jí tahal za ocas - což nijak nebolelo. Ale pak jsem se neudržel a celou jí zavalil svým mohutným tělem, zakousl se jí do krku - no "zakousl", znáte to, tak po vlčeťovsku - a přitiskl jí k zemi. Neuměl jsem si moc hrát, když jsem měl navrch, využil jsem toho. V mého dominantního postoje mě vytrhl táta, který se zeptal, zde chceme fakt jíst. Hloupý dotaz. Pustil jsem tedy malou vlčici a koukl na modrého vlka souhlasně kývajítc. Pak jsem se podíval na vlče podemnou, trochu mi došlo, že bych asi měl slézt, když jsem si všiml jejího čenichu. Měla v něm zabodnuté žihadlo od včely. "Tati?" oslovil jsem modrého vlka tázavě, už z toho musel cítit, že se něco děje. "Ona má trn na nose," ohlásil jsem a starostlivě jí čenich olízl, čímž jsem jí způsobil asi bolest. Celý čenich jí hořel a celkově to žihadlo - trn jak jsem si myslel já - nevypadal hezky. Svěsil jsem uši a čekal na radu staršího.

Spokojeně jsem jako "velký bratr" seděl u Aileen, připadal jsem si jak její velký průvodce, i když jsem toho sám o světe zatím moc nevěděl. Tátovo rýpání ohledně mé postavy mi vůbec nevadilo. "A to něčemu vadí?" řekl jsem trochu pohrdavým tónem, vzhledem k jeho hubenější postavě, ne že bych ho chtěl soudit, ale každý jsme nějaký, ne? Došel k nám a popadl Aileen, vyskočil jsem na zadní, jako by mi máchal hračkou před čenichem a já jí chtěl zpět. Trochu smutně jsem koukl, že jsem přišel o vlče, se kterým jsem si mohl hrát. Udělal jsem několik svižnějších kroků za otcem a nakoukl k alfám, které spíše trochu podřimovaly - no jo, tak proto se vlčata rozutekla. Zůstal jsem ale stát kousek od vchodu, jen abych viděl co se děje, protože stejně jsme chtěli jít ven a konec konců musel bych jít zbytečně tam i zpět takovou dálku. Přestože jsem byl s otcem rád sám, uvítal jsem někoho na hraní, takže když Athai rozhodla, že může jít s námi, spokojeně jsem zavrtěl ocáskem a hravě na malou vlčku štěkl. Táta už byl skoro u nás, ale malá moc nestíhla, poskočil jsem na místě, protože jsem chtěl už fakt jít, ale počkal jsem, dokud nepřiběhla blíž a až pak se rozeběhl k východu. Protože jsem měl náskok, Navin neběžel a malá mě i tak neměla moc šanci doběhnout, proskočil jsem dírou do země a dotkl se měkoučké trávy jako první. Lahoda! Zastavil jsem se kousek od úkrytu a začal pobíhat kolem, abych trochu uvolnil energii, jenž jsem měl z polehávání v úkrytu, sluníčko krásně odráželo mou zlatou srst a mě příjemně dobíjelo baterky. Rozeběhl jsem se kolem nich a provokoval Aileen ke hře, aby zase běhala, i když tu není motýl. Bylo mi tak nějak jedno, že je poprvé venku, prostě jsem potřeštěně běhal kolem a občas radostně štěkl. Vždyť bylo tak krásně, to se muselo využít!

>>> Zlatá

-4-

Přemýšlel jsem o procházce, no rozhodně se mi to nechtělo sedět na zadku a nic nedělat, měl jsem docela dost energie a tady to začínalo působit dost depresivně. Přeci jen, strávit dětství jen v šedé noře, to prostě nechcete. Podíval jsem se na bratry, kteří ještě spali. Na jednu stranu by bylo fajn jít s nimi, ale mít Navina pro sebe to byla taky výhra. Ale zas představa že musím šoupat nožičkama s lehkém klusu, to nebylo zrovna lákavé. Zamyšleně jsme svraštěl obočí, a chvíli nic nedělal. Toho využila Aileen a začala se pomalu vytrácet ven. Myslím, že bylo rozhodnuto. ”Doufám ale, že se někde stavíme na jídlo,” broukl jsem k modrému vlkovi celkem příjemně naladěn. Když jsem se ohledl po malé vlčce, kterou jsem měl v plánu zahnat k rodičům - no jsem spíš doufal, že jí tam odnese Navin, zjistil jsem, že už si to šine právě jen z úkrytu. Co jí tam tak přitahovalo? Vyhoupl jsem se na nohy a oklepal se - no víte jak, ona nemůže utéct, někdo by za ní jistě běžel. I tak jsem se ale rozklusal za ní, no to víte, někdo na ní musí dohlédnout. Došel jsem k ní a zastavil se těsně u výhledu ven kde stála ona. Byl moc hezky slunný den, nebo spíše slunné odpoledne, i když dle délky stínů už se blížil i podvečer. ”Lepší než ta díra za náma, co?” špitl jsem k ní spokojeně a těšil se, jak si to venku s Navinem užiju. Nějaké to válení v jarní trávě - no proč ne! Otočil jsem se na něj a čekal až malou vrátil.

-3-

Spokojeně jsem pohodil ocasem, když jsem viděl, že se má malá Aileen ke hře a nebude tam jen sedět vyjukaně jako před chvílí. Docela jsem se při tom zadýchal a tak jsem se musel několikrát mohutně nadechnout, což znělo asi trochu komicky v souvislosti s tím, že jsem to tu oběhl jen třikrát. Podíval jsem se na taťku, který už působil mnohem klidněji a tak nějak celkově už jsem měl dojem, že by se nemusela tolik bát, přeci jen to, jak se začal probírat asi působilo trochu děsivěji. Vzpomněl jsem i na to, jak jsem se ho bál já poprvé, ale tu už je minulost - tedy pro mě je to veeelká minulost, pro ostatní je to asi spíše jak kdyby to bylo minulý pátek. "Uh, další procházka?" zajásal jsem, protože chodit kolem úkrytu bylo celkem fajn, tedy, bylo to lepší než smrdět tady, ale na druhou stranu dlouhé tůry někam dál bez odpočinku a jídla, to taky nebylo nic pro mě. "Půjdeš na lov?" zeptal jsem se a hypnotizoval motýlka, který poletoval kolem malé vlčice. Chtěl jsem po něm taky chňapnout, ale přítomnost Aileen mě nějak nutila, abych se choval dospěleji - jsem přeci o tolik starší, nebudu se snižovat na úroveň malého vlčete. Přesto jsem si však neodpustil kolem Aileen sem tam poskočit nebo popoběhnout, skoro to mohlo vypadat, že jí chci chránit, ale já nějak ani nepřemýšlel nad tím, jak to vypadá, nebo co dělám, prostě jsem si jen tak hrál, ale s tím, abych jí nějak nezranil a měla po sebe toho modrého motýlka převážně ona.

-2-

Upřímně, nevěděl jsem co mám dělat. Nevěděl jsem to ani teď! Navin ke mně přišel a opřel se o mně tlapkou jako nejakej starej pardál. Podivně jsem na něj koukl, co to jako dělá a pod tíhou tlapky se posadil. Dal Aileen kázání o tom, že nemá chodit ven bez rodičů. A proč vlastně? Co by se jí mohlo stát? Podíval jsem se na ní a nevypadala o moc klidnější. ”To jí asi moc nepomohlo hele,” řekl jsem tátovi a zavrtěl nesouhlasně hlavou. Pak jsem se pomalu rozešel za tou malou. Jsem přeci vlče a ona taky to půjde! Když jsem upoutal všechnu její pozornost, lehl jsem si na břicho a hlavu připlácl mezi přední tlapky, už bylo trochu znát, že jsem zavalitější než moji bratří a že mi světlá srst na některých místech. Svěsil jsem uši a chvíli na ní jen Koukal, zajímalo mě, jak dlouho bude trvat, než jí to přijde divné. Najednou jsem zvedl pomalu zadek a začal mávat ocasem. Vlastně jsem byl celý najednou v postoji “jdem si hrát” a doširoka se na ní zazubil. Tohle musela pochopit i ona. Vesele jsem poskočil, jako by mi někdo vrátil včelu do zadku a začal kolem ní potřeštěně běhat kolečka. Jedno, druhé, třetí a zase jsem se před ní zastavil v tom hravém postoji a čekal, zda si půjde hrát taky.

-1-

Sledoval jsem dvě malé vlčky, stále jsme vnímal to, o kolik jsou menší než já. Ale přeci jen i když jsem měl jiné geny, byly mezi námi dva měsíce, takže jsme byli špunti všichni. Olizl jsem si čenich a trochu se pousmál, když na mě jedna z nich promluvila a řekla mi své jméno, zastříhal jsem ušima naslouchajíc jejímu zamítnutí mé výzvy. Už jsem chtěl něco říct, když v tom se zamnou začal vrtět Navin, všichni jsme na něj koukli, protože jsem více-méně zapomněl, že zamnou spí. Jakmile se začal probírat, vesele jsem začal pohazovat ocasem a několikrát k němu poskočil, abych mu mohl popřát dobré ráno a upozornit, že mám opět hlad. Maličká Aileen ale byla jiného názoru a celkem se táty lekla. Všiml jsem si toho a měl se k tomu jí uklidnit. Chápu, jak to asi vypadalo vidět vlka jako on - no hlavně to zbarvení. ”Neboj, to nic není,” broukl jsem tiše a zároveň s tím se otočil na patě. Udělal jsem několik kroků k vlčeti a starostlivě se k ní natahovat, když se z couvání stal zběsilý útěk. Neváhal jsem ani chvíli a ihned po ní skočil. No, ne že bych na ní přímo skočil, ale protože jsem měl přeci jen už trochu delší nožky, rychle jsem jí předběhl a zatarasil jí možnost vyjít ven. Vlastně jsem nevěděl proč to dělám, mohlo ku být jedno, jestli uteče nebo ne, není to přece moje starost, no ne? Trochu jsem se uvolnil a koukl zmateně na tátu, jestli k tomu něco řekne, protože by asi fakt měl, protože já vůbec netušil.

Chvilku pro sebe mi rychle narušila vlčata, která se zamnou po chvíli vydala. Nevypadala už tak nemotorně, ale pořád byla nemotornější než já. Zvedl jsem hlavu a koukl na bílou vlčku, která na mě neohroženě kníkla - nebo spíš udiveně? Kdo se v tom má vyznat. Každopádně skončila na zadku a skoro strčila do druhé samičky, která mě fascinovala a proto jsem se měl k tomu, abych se mnohem více napnul a nastražil uši. Překvapivě kurážně vyšla před sestru a já si ji mohl prohlédnout celou. Nějak jsem z toho nic neusuzoval. V jeskyni bylo poměrně ticho a tak jsem se "ujal slova". "Já jsem Naxin a vy?" špitl jsem, že mě krom vlčic nikdo nemohl slyšet. Ano, stále jsem hodlal být spíše mlčícím vlčkem. Posadil jsem se a koukl po sourozencích, vlčata se rodí vždycky ve třech? Asi. Natočil jsem hlavu a opět trochu zatrpkl. "Nemáte být u mámy? Jste moc malé na to se tu poflakovat sami - jako já," nezapomněl jsem dodat a hrdě zvedl hlavu, protože jsem byl už "velký vlk" a ony? No z mého pohledu byl mezi námi zkrátka markantní rozdíl. Zvedl jsem se a udělal k nim rázný krok, že je zas zaženu k matce, kam patří.

<<< Zlatá

Následoval jsem otce, který mě vedl zpět dovnitř. Připadalo mi, že jsme venku sotva chvilku a už jsem zas na tomhle tmavém místě. Opět mi nebylo do řeči. Sotva prošel vchodem, už jsem slyše hlasy, který nasvědčovali spousty vlků. Svěsil jsem uši a rozešel se pomalu za ním. Šel jsem opravdu pomalu a tak jsem jen zaslechl útržek jeho rozhovoru s alfami, které se tulily k novým přírůstkům. Měl jsem v plánu o to nejevit vůbec žádný zájem, cítil jsem z nich spíše hrozbu, to my jsme tu vlčata! Navíc, oni měli oba rodiče a dle definice "alfy" jen mi vysvětlila Athai, se budou mít líp než my. Povzdechl jsem a vyhledal pach pláště, ve kterém nás Risa přinesla. Ach mami, tolik mi chybíš, pomyslel jsem smutně, když mě z mého tichého tesknění vyrušily ty otravné hlásky vlčat, která se zalekla Navina. No, toho jsem musel přece bránit. Takže jsem se nakonec nevydal k plášti, ale načíhl jsem mezi otcovými nohami k alfám a jejich vlčatům. Hodlal jsem na ně hodit protivný, obranný pohled, který by říkal "zapomeňte, ten je můj a pod mojí ochranou!", ale sotva jsem se rozhlédl po místosti, kde všichni spokojeně ležely, něco ve mě poroztálo. Viděl jsem jednoho vlčka a hned na to průbojnou vlčici, byly tak malý. Můj zrak nakonec upoutala tmavá vlčice, která se zdála být nejbázlivější, docela jsem se v ní viděl. Pohlédl jsem jí do zelených očí a chvíli na ní jen udiveně zíral, byla tak-tak zajímavá! Zvedl jsem hlavu a zvědavě jí naklopil. No, pořád to nebylo to co jídlo, ale... Hmm... Z mého hloubání mě vyrušil až Navin, který se hnul. Podíval jsem se opět na šťastný pár a v tom jsem pocítil hněv. Tohle přece nebylo fér, proč i moji rodiče nemůžou být spolu. Trochu mi zamžikal čenich, značil mou slabost, přesto jsem však setrval v hněvu a ráznou chůzí se rozešel za svou rodinou. Trochu jsme při tom i dupal. Navin se opět uvelebil kde měl a já chtěl být s ním. Bylo mi mizerně a chtěl jsem si vlastně trochu odpočinout. Přišel jsem k bratrům a o oba se otřel čelem na přivítanou. Pak jsem se schoulil k tátově zadním nohám, někde k hýždím a ocasu, chtěl jsem být sám, ale zároveň s tátou a bratry, no hlavně s tátou. Očima jsem hypnotizoval roh, odkud jsme přišli a kde byla ta rodinná idylka. Všechny ty pocity jsem začal pomalu vstřebávat a přemítat o tom co znamenají a co s nimi.

Dobře, fakt se mi nikam nechtělo, ale zase jsem zvládl projevit vděk nad tím, co pro mě udělal, ano byl jsem vděčný i za to, že jsme byli chvíli venku. Líně jsem zívl, protože jsem se tak nějak zastavil z toho skotačení a přišla únava. Oklepal jsem se, abych to trochu zahnal a vykročil opět motajíc se Navinovi pod nohama. No, teď už jsem byl docela velký, ale stále jsem se tam zvládal motat. "Vlastní? To by bylo fajn," řekl jsem zamyšleně. Vlastně mě ti vlci docela štvali. "A budeme tam mít taky spoustu masa a jezírko?" zeptal jsem se nadšeně a měl toho najednou plnou hlavu. Znovu jsme se oklepal a trochu se už chvěl, přeci jen, venku pořád nebylo nejtepleji a já se trochu zapotil a vyválel ve sněhu. Znovu jsem hluboce zívl a trochu protahoval cestu do úkrytu, který mi začínal být maličký a plný vlků, jenž mi nebyli úplně po chuti.

>>> úkryt

Vesele jsem poskakoval tak, jak táta chodil, docela mě to bavilo, bylo to jak hra, něco jako když jsme se pošťuchovali s bráchama. Podíval jsem se na něj a v očích mi zablesklo. Byl jsem trochu rozjívený a s plným žaludkem i spokojený. Nebyl jsem ale dostatečně mrštný a upřímně jsem nepředpokládal reakci, jaká od něj přišla. Skončil jsem na zádech a obraně ho mydlil zadníma do hrudníku, což ho spíše mohlo lechtat, než bolet, možná by to mohla být i příjemná masáž. Začal jsem se smát, nějak mi nevadilo, že jsem v "souboji" prohrál. Zastříhal jsem ušima a znovu na něj zavrčel se svým křenícím šklebem, který byl fakt spíše jen pro smích. Vesele jsem házel ocasem, dokud Navin neřekl, že je čas jít za bráchy. Nějak jsem nevěděl, zda z toho být smutný nebo veselý. Chyběli mi, to jo, ale na druhou stranu čas jen s Navinem byl vzácný, nějak jsem si neuvědomoval, že jsme spolu jen chvíli a máme plno času před sebou, ale prostě... Na chvíli jsem se zarazil a kouknul na něj takovým rozpačiným pohledem. "Půjdeme zase ven spolu? Pak?" zeptal jsem se skromně, i když jsem po něm chtěl něco trochu sobeckého. Věděl jsem, že mě zase strčí do úkrytu a odejde a proto jsem chtěl mít aspoň naději, že mě zas vezme na vzduch. Docela si to vyžehlil, že mě vzal ven a věnoval se mi, no jeho prostě nešlo nenávidět, byl to skvělej táta! "Mám tě rád tati!" řekl jsem a vděčně ho olízl. Chci aby věděl, že ho mám rád, kdyby byl zas dlouho pryč. Protože jsem byl poslušný synek, začal jsem se zvedat a připravovat na cestu, jakmile jsem tak učinil, rozhlédl jsem se, nikde ani noha. Všichni byli asi v úkrytu, aspoň tam bude co dělat - snad.

Tak nějak jsem si konečně poskládal, co teda asi pro mě tenhle vlk je. Jestli jsme jeho a maminky, tak je na stejné úrovni jako ona, takže máma a táta. Hmm. Ještě někoho dalšího jsem? Spokojeně jsem kývl, že tedy dobře. "Dobře tati," řekl jsem poslušně a olízl ho po čenichu. No prostě vzorný chlapeček. Dál jsem ale přežvykoval. Mluvit bylo docela příjemné, vlastně jsme se dost dozvěděl. Stále jsem přemýšlel o dalších členech, co tu pro mě jsou a chtěl jsem se vlastně dál ptát, ale v tom na mě vycenil zuby. Něco mi říkalo, že bych na to měl asi zareagovat. "Vraawuu!" zavrčel jsem ne úplně hlasem vlka, ale spíše to znělo jak přejetá kočka s epylepsií. Pobaveně jsem po něm máchl tlapkama v domnění že je to hra, ne, vůbec mě neděsil. Převalil jsme své naplněné bříško a začal se zvedat. Očima jsem jej sjel pohledem a jako správné vlče jej začal zrcadlit. Tedy, snažil jsem se o to. Ocásek jsem sice zvedl nahoru, ale spíše tak nějak hravě, trochu jsem se přikrčil, ale opět spíše tak, jako bych ho vyzýval ke hře a o vyceněných zubech ani nemluvě - spíše jsem se křenil. Z vesela jsem po něm máchl tlapkou a aktivně poskočil, avšak shledal jsem se s nemilým vedlejším efektem a to že se mi něco hnulo ve střevech a vyšlo ze mě slabé říhnutí. Trochu jsem se zarazil a pozastavil se nad tím. Nějak mi to projelo krkem. Začal jsem se chichotat a nebral to co se mě snaží skrytě učit moc vážně.

Konečně jsem dostal co jsem chtěl a opravdu si vychutnával každého sousta, co se mi do tlamy dostalo. "Takže jako jsme bráškové s bratry, tak my jsme synové?" zopakoval jsem zvědavě, to slovo jsem slyšel párkrát od maminky, ale vlastně jsem nevěděl co pořádně znamená. Možná jsem věděl, co je strom, zajíc, nebo nově i alfa, ale rodinné vztahy mi nějak unikaly, kdo je kdo a na co vlastně je. otočil jsem se v jeho tlapách na záda a koukal na něj svírajíc kus přední tlapy. Byl jsem se sebou naprosto spokojený, byl tu on, bylo tu maso a taková pohodička. pohodil jsem ocasem a když se naše pohledy střetly, spokojeně jsem se usmál s plnou tlamičkou a tlapkou mu přijel po čenichu, který už nebyl o moc větší, než můj polštářek. Trochu jsem se přitom zachichotal, měl jsem rád všechnu jeho pozornost pro sebe a tohle bylo opravdu něco, co jsem si chtěl napořád užít. Spokojeně jsem vzdechl a ládoval do sebe další kusy masa, když v tom jsem se opět dotkl Navinova čenichu a mezi mou tlapkou a jím projel malý výboj. Trochu to zabrnělo, ale dostat do tlapky je pořád lepší než dostat do čenichu. Jak jsme se miliskovali, asi mě trochu nabil a vzniklo z toho tohle, rošťácky jsem se ušklíbl a několikrát za sebou mi položil tlapku na čenich v domnění, že se to zopakuje, bohužel se tomu tak ale nestalo, protože všechna energie co se ve mě nahromadila už byla pryč.