Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srst jí mírně rozcuchávala vítr. Byl aspoň menší, než na mostě nebo v temném lese. Problém byl, že se přes ta dvě místa musela vrátit, aby mohla přijít do smečky. Jiná cesta pravděpodobně neexistuje, jak je podle mostu jasné. A i kdyby, kdo ví, kam by se dostala a jak je to daleko.
Z přemýšlení jí vyrušil nějaký hluk. Na poslední chvíli stihla uhnout před vlčicí valící se z nejblížšího kopce. I tak si neuhlídala tlapy, propletly se jí mezi sebou a svalila se zády do vody. Překulila se a zvedla se. Oklepala se a až poté shlédla na neznámou z půlky trčící na břehu a z druhé půlky ve vodě. Že jí to vlastně něco nepřipomíná...
„V pohodě?“ optala se mile, i tak trochu přivřela oči. Nemá příliš ráda tyto nečekané setkání, no zas to nedopadne tak špatně, pokud na Nessie nevyjede za něco, za co nemůže. Za co by vůbec mohla? Za co nedávno mohla? Kdo ví, nechala to radši být. Tady jí aspoň varovala.

<< temný les

Ulevilo se jí, když se dostala ze spárů temného lesa. Naplnil jí znovu klid a mohla se vydat dále. Tentokrát se objevila v rozsáhlém pohoří. Vypadalo to tu fakt hezky. Hory stoupaly až do nebes, na vrcholky nebylo vidět. Stromy byly nižší a nebylo tu příliš husto, tak se mohla volně pohybovat. Došla až k menšímu jezírku vonícím po rybách. Že by tu fakt byly ryby? Dlouho neměla, jen by si teď nedala, nemůže se přejídat. Uškodilo by, kdyby si jednu ulovila? Snad ne.
Vlezla do jezírka a pozorovala hladinu. Voda byla průhledná, tak to bylo jednoduchý. Hned jak jedna připlavala chňapla k ní, bohužel do prázdna.
Nevzdávala to a čekala na další. To už měla štěstí a držela jí v tlamě. Vylezla ven a oklepala se. Rybu zpořádala a olízla se. Chutné.
Poté se vrátila k jezeru a dlouze se napila. Ta cesta jí vcelku unavila, potřebovala doplnit tekutiny. Sedla si a pozorovala okolí. Tady se jí velmi líbilo.

<< most

Děs v ní se potvrdil. Tenhle les nebyl jen tak ledajaký. Na stromech sice nic nerostlo a vypadali, jak kdyby měli spadnout, tak i tak sem nedovolili proniknout světlu. Nevěděla, kam jít a co dělat. Nic necítila, nic neviděla. Jako kdyby někdo zhasnul denní světlo a uvěznil ho. Vítr tu foukal silněji a mlha jí nechtěla pořád opustit. Riskla a klusala stejným směrem jak do teď.
Taky jí připadalo, že se snad mezi stromy pohybují nějaké stíny, přízraky a démoni nepocházející z tohoto světa. Nezastavovala se a příliš se okolo sebe nedívala, nechtěla se zmást a ztratit nad tímto místem kontrolu.
Očekávala, že bude mít větší strach, možná jí trochu stoupla srst a cítila v sobě chlad, jinak se nic zvláštního nedělo. Může za to být vlastně ráda.

>> pityas

<< les u mostu

Chvíli jen tak stála u kraje a zpochybnila cestu dál. Most se zdál příliš nebezpečný a vratký. Přece se nenechám odradit nějakým mostíčkem, přivřela oči a pomalu se vydala přes něj. Našlapovala pozorně na každý kus prkna. Bylo vidět tak maximálně na pár kroků, okolím se nesla neprůhledná a vlhká mlha. Občas dřevo zapraskalo či se pod ní celé ohlo. Jak to tady dlouho stojí? zeptala se sama pro sebe. Hodně dlouho, most už nebyl vůbec v dobrém stavu, ještě nějaký čas a celý spadne. Zavrčela nad svými myšlenkami a málem šlápla na už prasklé prkno.
Oddychla si a přešlápla na další. Pokračovala a snažila se nekouknout dolu, jak má z výšek zvyk. To by nedopadlo dobře. K druhému konci zbýval jen kousek, mlha jako by zhoustla a jí objal děs.

>> temný les

<< luka

Po vydatném a čerstvém jídle vkročila do prosvíceného a jehličnatými stromy přemnoženýho lesa. Rozhlédla se. Nevěděla, kudy jít, kmeny byly všechny téměř totožný. Rozhodla se najít cestičku a tou se řídit. Určitě tu bude. Všude je.
Našla kamenitou stezku a vyrazila podél ní. Cítila hodně kořisti, jako kdyby jí pobíhala kolem tlap. Hlad už neměla, zvykla si jíst málo, aby byla připravena na nedostatek jídla. V dálce něco páchlo, nejspíš čerstvý trus nějakého zvířete, či hodně stará zdechlina. Měla radost, že se nepohybovala okolo toho a nemusela se bát, že do toho třeba šlápne.
Občas na zemi uviděla i žaludy z občasných dubů. Zajímavé.

>> most

<< křišťálové jezero

Po krátkém rozhovoru s polovlčetem se vrátila na louku. Nebyla si jistá, co si o tom myslet. Snad od ní neočekával, že mu bude popisovat každý detail svého života ne? Asi ještě nechápal, co je a není nutno vědět, sama taková byla. Každý takový byl.
Místo toho, aby se vrátila k jížním horám zamířila na sever. Přála si poznat nová místa a ne zůstat navždy trčet tam. Nasála pachy a než stačila něco ucítít, kořist uviděla. Dvojice králíků si zrovna pochutnávala na kytkách. Skrčila se a začala se nenápadně a tichými kroky plížit. Když otočili hlavu jejím směrem, zastavila se a čekala. Až se zas začali věnovat svým činnostem, trochu popošla a vrhla se ně. Králíci začali utíkat, Nessie měla výhodu v tom, že jeden z nich měl zraněnou tlapu a mohla ho snadněji chytit. Chytla ho do zubů a jedním kousnutím ho zabila.
Najedla se.

>> les u mostu

Zarazil jí jeho tón. Co vlastně od ní čekal? Nic dramatického v životě stejně nezažila, ani neviděla. A i kdyby, stejně by mu to neřekla. Nikdy nemluví o svém životě před cizími. No prostě vlčata, ty vždycky čekají víc, než uděláš, chtěla se uchechtnout, ale nehodilo by se to. „Nemusíš, já si jí najdu,“ pokusila se po úsměv, kterej určitě selhal. Nechtěla mu už déle lézt do života a ani netoužila, aby on lezl jí. Jsou nějaké meze a on si je ještě moc neuvědomuje. Bude lepší, když se zas oddělí a každý se vydají svojí cestou.
Naposled se napila a s protáhnutím se zvedla. „Tak jsem si dost odpočinula, asi už vyrazím. Měj se hezky,“ rozloučila se s ním a vydala se vstříc novými místy.

„Ani jedno, smečka, ve které jsem jako menší žila, se rozpadla,“ odpověděla mu, drobnosti však nezmiňovala. Nebylo potřeba, aby věděl vše o jejím životě vlk, kterého vůbec nezná. A ještě k tomu polovlče. „A ano, toulám se krajinami a hledám nějakou smečku, kde bych mohla žít,“ dopověděla.
„Proč všechny ty otázky?“ zajímalo jí. On je sám tulák ne? Či není? Vlastně není. To je jasný. Proč by se ptal? Jak si před chvíli pomyslela. To by znamenalo, že tu poblíž musí nějaká smečky být. Proč by jinak chodil tak daleko od ní? I když v okolí nic necítila, žádné pachy více vlků, pouze osamocené staré pachy, což budou nejspíš jen tuláci.
Oddychla si, asi si dává falešné naděje. To já ráda.

„Ano, jsem už dlouhou dobu tulačka.. záleží na úhlu pohledu. Někomu to problém nedělá, no někdo by si to nedokázal ani představit. Mě to téměř nevadí. Ano, jsem radši ve smečce kolem jiných vlků, avšak dá se zvyknout na všechno,“ odpověděla mu. Přemýšlela, jestli i on je tulák, nebo se zatoulal od své smečky. I když ptát se ho nechtěla, budou na řadě určitě lepší otázky. Blbá myšlenka, to by se jinak neptal.
Jak jí ten smečkový život chyběl a to v ní strávila jen dětství. Na dětství mají být hlavně dobré myšlenky, no ty většinou postrádala. Snažila se to brát pozitivně, věděla, že jsou, jen nevěděla, jaké.

Nessie se znovu koukla na polovlče. Vypadalo vcelku naštvaně a podíl na tom má asi i ona. Ach, proč musím být někdy tak zlá? pomyslí si ne zrovna nadšeně. Ale proč se vůbec sama diví? Do teď jí štvou někteří jedinci, co potkala, a zanechávají jí zkaženost na duši. Té by se měla zbavit a to brzo.
„Ani ne, přišla jsem si tu jen chvíli odpočinout tlapy, pak vyrazím dále,“ odpověděla už konečně normálně. „Asi trochu ruším co?“ koukla zpět do vody. Ovšem proč by měla rušit? Jeho místo to nejspíš není, může si sem chodit kdo chce a kdy chce. Jen chce být aspoň trochu milejší.

Došlo jí, že to bude ještě nějaký pološtěně. Zprve vypadal jako už dospělejší vlk, no podle jeho mluvy si nemělo cenu myslet, že fakt je.
Ale že to říkám já, která nemluví skoro vůbec. A v myšlenkách dělám slohovky, trochu se zamračila. Nestyděla se, nebyla nervózní, ale mluvu si nechávala jen na chvíle, kdy to bylo nutný. Proč jinak plýtvat slovy.
„Pěkné jméno,“ na tváři se jí objevil i mírný úsměv, který beztak po chvíli zmizel. Znala lepší jména, ovšem proč to neříct každému. „Já jsem Nessie, vlčice, živočich, stvoření... myslím, že už je to jasný,“ ušklíbla se. Samozřejmě je to jasný.

Když už měla srst bez jakýkoliv kousků, naklonila se k vodě a opláchla si tlamu. Jak si myslela, voda přes zimu dosti promrzla.
Olízla si tlamu a otočila hlavu na mladého vlka, který na něj právě promluvil. Tak jasně, že nebude teplá, když byla zima, pomyslela si, nahlas to však nevyslovila. Nechtěla se dostat do nějakých dohadů o tom, kdo je rozumnější.
„Celkem ano,“ odpověděla mu pouze a zopakovala jeho činnost napití se. Zvedla se a seskočila z kamene. Pak se protáhla a zavětřila, jestli poblíž nebude nějaká kořist. Ale kromě starého pachu myší nic necítila. Zvláštní, u vody vždycky bývá nejvíce kořisti.

>> luka

Nessie už v dálce cítila pach vody, čisté vody. A měla pravdu. Došla k jezeru rozléhlému až někam do dáli. Pomalu z něj ledová pokrývka mizela, začalo se oteplovat. Momentálně na něm plaval slabý, až vodnatý led, skoro neviditelný.
Bílá vlčice usedla na jeden velký placatý balvan a koukala na svůj odraz v zrcadlové vodě. Pár klacíků v něm plavalo, ale kde to není?
Její srst taky nebyla dokonalá, byla místy ušpiněna a v srsti nejčastěji na bocích měla zapletené různé kousky čehosi. Dlouho se nekoupala, dlouho vodní zdroj nenašla, pila jen z kaluží, co našla.
Hned by do té vody skočila, ale v tuhle dobu bude ještě příliš ledová. To jí ani nevadilo, ovšem beztak radši použila zuby a začala si bordel ze srsti vyndávat po staru.

<< jižní hory

Nessie se vydala z velikých a pořádně neprozkoumaných hor na jakousi louku. Neměla příliš ráda otevřené prostranství, kde jí nic neobklopuje, byla radši, když měla kolem sebe něco, co jí více brání v útoku nějakých predátoři. Na druhou stranu by hned viděla, kdyby na ni někdo něco chystal. To by musela být dosti nepozorná, kdyby si v těchto místech nikoho nevšimla.
Z trávy začaly vykukovat první květiny různé výšky a barev. Začaly i po okolí roznášet svoji zvláštní a nepopsatelnou vůni. Oddechla si. Kéž by i ona byla tak bezstarostná a pozorná jako tyhle květiny. Bohužel není. Myšlenky se v ní mýsí jedna přes druhou, některé dobré, některé už horší. Kvůli tomu ztrácela často dění ve světě. To se musí přece napravit!
Něco zabrblala a rozhlédla se. Dala svoje tlapy znova do pohybu a klusala skrz trávu a hlínu.
Cítila vodu. Dlouhá doba, co nepila, měla by si doplnit tekutiny. Mířila tedy tam.

>> křišťálové jezero

Takovej tupec! Tak on to ještě svede na ni! Co měla čekat? Ne každý si svou chybu přizná a protivník vypadal jako jeden z nich. Odfrkla si. „Koledoval sis o ty kecy. Mohl by sis konečně přiznat svoji chybu, nic jsem ti neudělala. A mě už se teda vést zbytečné boje nechce. Tobě snad jo?“ trochu se zamračila. Co se ptám? Jemu určitě ano, když na mě zaútočil, málem se i ušklíbla. Z toho sešlo, protože by poznal, že si z něj myšlenkách utahuje. Avšak pro by nemohla? On určitě není pozadu.
Ne, že by jí bojovat nebavilo, no boje musí mít nějaký důvod. Tohle, jak už přemýšlela, důvod nemělo. Třeba ještě trochu rozumu dostane. A když ne, zůstanou tu dva mrtví rozkrváceni vlci. V takovým krásným místě, to by byla vcelku škoda.
Taky si neuměla pomyslet, že oni by se i usmířili. Buď těsně před smrtí jednoho z nich ten druhej odejde, nebo na sebe ještě párkrát zavrčí a odejdou. Pf, asi záleží, jak se bude vlčkovi chtít, něco zabrblala, pak na něj znovu koukla.