Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nečekala, že jí přímo srazí k zemi. Ne, nenechá si rozdrábat břicho jak kdyby se chtěl dostat k šťavnatému masu králíka. Napřáhla pravou zadní tlapu, kterou měla zrovna volnou a kopla ho do břicha nejvíc, co to šlo. Svůj pokud zopakovala, aby se aspoň trochu uvolnil jeho stisk a ona se mohla odkutálet stranou. Nezvedla se, protože se chytl zuby jeho zad. To nebylo vůbec příjemný, vlastně to bylo i bolestivé.
Zavrčela, znovu ho chytla za tlapu a škubla, aby ztratil rovnováhu a spadl na zem. Kousance na zádech jí bohužel dostanou, to ale nebude smrtelný. To se doufejme zahojí.
Začala se cítit jako kořist a protivník zároveň. Kopnutí antilopy, hledání nejlepší taktiky u lovu zajíců a boj tygrů, jak kdyby soutěžili o to, kdo je lepší. Nechtěla se s nikým porovnávat, nechtěla se ani prát. Avšak tenhle vlk jí k tomu dohnal, taky si i začal. Tak co měla dělat? Stát na místě a dělat ze sebe sochu? To by si fakt pomohla.
Ach ta logika. Prát se nechci, no vzdávat se taky nebudu, pomyslela si rychle.
„O co ti vlastně jde? Chápeš, že tohle je úplně zbytečný boj?“ sykla, než by se opovážil po ní udělat další náhodný výpad. Fakt egoista. Co si tím chce dokázat? Některý jedince prostě nepochopí.

Vycenila zuby, když jí jeho drápy přistály na čumáku. Nejspíš tam nechal na památku pár krásných škrábanců. Určitě, cítila ty kapky krve uchycující se na chloupcích. Jak originální nápad zjizvit někomu obličej. Pokouší se o to snad každej, udělat z jedince odstrašující příklad pro mladé. Aspoň si uvědomí, že se nemají zbytečně prát.
Jeho tlapa byla mžiku na jejím boku. Ucítila tlak, neváhala a než stačil přisunout tlapu zpět ke svému tělu, zakousla se mu do ní. Když pustila, trochu se přikrčila, připravena na další útoky. Možná ho kopnout do břicha, možná mu nechat památku taky na obličeji. A možná se dočká obojího.
Nakonec nečekala a taky se mu ohnala po obličeji. Ne po čumáku, ne po očích, pouze po tváři. Aspoň něco. Na obličej je to přece nejlepší! Co lepšího si taky přát. Při těchto věcech asi radši nic.

Chvíli mezi nimi panovalo ticho, jen slunce se zatím stihlo schovat do své nory a spát. Asi lepší, než koukat na to, jak se dohadovali dva vlci. Kdo z nich byl hloupější? On, že si nepřiznal chybu, nebo ona, že jenom tento spor dotahovala k boji? Nevěděla.
První útok vlka ale jistě čekala. Dokázala se jeho stisknutí tesáků vyhnout, škrábanec na něm si však odnesla. Jak překvapivé.
Znovu se narovnala. „Ah tak, takže vlček se chce bít. Tak do toho, když dokážeš tolik,“ naváděla ho na další útok. Připadalo jí, že ze sebe dělá tak trochu boxovací pytel. Co si od toho vůbec odnese? Stejně mě nezabije. Nemá žádný důvod. I když to někteří nepotřebují, nakrčila znechuceně čenich. Proč se oni vůbec schylují k boji? Protože po ní skočil nějaký random vlk a pak se naštval? To je jako kdyby to bylo naopak.
Sama boje moc nevyhledávala, ani před nimi neutíkala. Když už se mělo stát, tak ať se stane. Nějak to vždycky dopadne.

„Není má věc? Ten strom si nesrazil,“ ušklíbla se. Vlk si asi myslel víc, než je normální. Taky tipovala, že půjde do cíle snad před cokoliv. Možná i přes mrtvoly, ozvalo se jí v hlavě. Kdyby fakt k nějakému boji, tak buď, ona se jen tak nenechá zabít. Trochu ucouvla a naježila se, připravena jakkoliv zaútočit. Tento jedinec nebude nejspíše příliš přátelský ani nějak milý, tak je potřeba jednat jinak.
„Já a uklidnit? To spíš ty, vlčku,“ použila pojmenování, které ho nejspíš trochu naštve, jen jí to prostě nedalo. „Začal jsi to ty, já jsem v klidu,“ odfrkla si a koukla na něj. Zatím jsem v klidu.
O co se asi teď pokusí? Myslí si, jak mě roztrhá na kusy, to ještě asi neví, že umím trhat a drápat taky, trochu zakroutila hlavou a dál pozorovala každý jeho pohyb.

Zavětřila. Ucítila čerstvý pach vlka a byl asi hodně blízko. Rozhlédla se, nic necítila. To však nečekala, že na ni vlk skočí a s výkřikem jakésiho jména jí svalí na zem. Dopadla tvrdě na zem, až jí to málem vyrazilo dech. Oklepala se a rychle se zvedla. S tázavým a trochu i naštvaným pohledem na něj koukla. „A tohle má znamenat co?“ zavrčí a napne svaly.
Přece si nenechá líbit to, aby po ní takhle každý vystartoval. A už vůbec to není žádná... Severa? Či co to říkal. I když takové jméno by se mi i líbilo, trochu se uklidnila touto myšlenkou, ale vlka pohledem propalovala furt. Stačil by okamžik a mohl by se jí zakousnout do krku.
Když o tom tak přemýšlela, mohl si ji s někým splést. Bílých vlků je hodně a většinou se liší jen nějakými znaky. Někdy je ani nemají. Prověřit si to stejně mohl.
Třeba je to trochu i blázen, pomyslela si.

Nessie se rozhodla dát si přestávku od hor a vydat se po dlouhé době někam jinam. V horách se jí líbilo, jenom se z nich nechtěla zbláznit. Kousek za horami našla tento lesík, nebo spíše takový sad. Na zemi ležela shnilá jablka, která byla na podzim určitě lesklá a čerstvá. Tušila, že tu nebudou jen jabloně, očekávala i další plody. Stejně by jí bylo toto očekávání zbytečné, na jaře se teprve rodí květy. A ty nejí.
Pomalu pokračovala dále mezi stromky a keříky. Paprsky pomalu zapadajícího slunce pořád prosviťovaly mezi větvičkami a vytvářely na nějakých místech oranžový lesk. Byl to pro ní vcelku hezký úkaz, viděla i lepší věci, tohle se jí však taky líbilo.
Taky jí napadlo, když už se bude stmívat, kde se vyspí? V okolí to neznala a uslat si jen tak pod stromem a se svou bílou srstí si tu jen tak ustlat není dobrý nápad. Je to tu hezké, ale nikdo neví, co se tu může v noci toulat. Stejně mám času dost, zatím mohu najít jiné místo anebo zalezu prostě do nějakého rozlehlého a hustého podrostu, pomyslela si a souhlasila se svou myšlenkou.

Nessie pouze kývla, když už chtěl Asket odejít. Byla ráda? Nebo ne? Na tom nesešlo, i kdyby ano, nikdo proti tomu nic mít nemůže. Možná to asi nebude nejlepší přítel, ovšem na jednu stranu ráda poznala nového vlka. Proč ne.
„Šťastnou cestu. A budu,“ ušklíbla se a rozešla se na druhou stranu. „A možná budu silnější,“ zamumlala si pro sebe. Vypadá to, že si spíš příliš věří, ale boj si trénuje částo. Potřebuje být kvůli tuláckému životu silnější, z každého rohu na ni může vyskočit jakýkoliv predátor.
Pořád bylo světlo, i když už asi bude vcelku podvečer. I tak se vydala si najít nějakou opuštěnou noru, kde přežije další noc. A musí to stihnout, než se úplně setmí.

Rozhlížela se po jeskyni. Byla složena z velkých a pevných kusů kamene. Avšak i tak to vypadalo, jako kdyby se to mělo brzo zbortit. Nejspíš jen můj dojem, kdo ví, jak dlouho to už tady je, zívne a mávne ocasem. Byla unavená a přitom se jí spát nechtělo. Ale usnout si jen tak ve společnosti se skoro cizím vlkem by bylo taky riziko.
Radši se zvedla přesně ve chvíli, kdy Asket promluvil. „Nevím kam, prostě někam dojdeme,“ pokrčila rameny s úšklebkem a sešla pomalu dolu.
Rozhlédla a přemýšlela kam, než dojde černý vlk za ní. Aby byla upřímná, chtěla, aby už zas byla na cestách sama. Společnost jí sama o sobě nevadí, ovšem tento vlk jí přišel mírně vlezlý. Sejde na tom? nakrčí čenich, dál už nad tím nepřemýšlí. Vždyť proč se zbláznit ze samoty.

Nessie také zavětřila. Fakt tu hodně dlouho nikdo nebyl, jestli tu vůbec někdo byl. Taková velká jeskyně se skrytým vchodem by se hodila každému. Asi nikdo nenašel ten vchod. Kdyby tu s někým zrovna nebyla, začala by tu žít. V horách moc kořisti není, ale ona není žádný žrout, vystačila by si klidně s dvoumi malými zvířátky denně.
„Nedopadli jsme nijak,“ pokrčila rameny, nic ani neočekávala. „Já nevím, jak ty, ale já se jdu odpočinout,“ řekla a lehla si dál od něj.
Ani se jí nelíbilo pojmenování Ness, zní to, jako kdyby měla něco či někoho nosit.

„Tak s tím příliš nepočítej lepidlo, buď rád za změnu,“ ušklíbla se. Netipovala by ho přílišně na nějakého profesionálního baliče, ovšem nehodlala to teď řešit, to už je každého věc, jak na něj jedinec zapůsobí.
Myslela se uchechtnout, když jí dal přednost, ale prostrčila se mezerou a vydala se po úzké cestičce pomalu nahoru. Ani to tu neklouzalo, nebyly tu drobné kamínky, prostě nic, nad čím by mohla spadnout, tak se šlo dobře.
Cesta se začala rozšiřovat, zanedlouho vyšla nahoru přímo do jeskyně. Ta byla prázdná. Nebyli tu ani vlci, ani jiná zvířata, ani žádný poklad. To se dalo předpokládat. Jeskyně jinak byla prostorná, vešlo by se sem tak 10 vlků, ne jen pět. „Tak boje se konat nebudou. Jsi zklamaný?“ trochu si z něj vystřelila, když došel za ní.

Pokrčila rameny. Tak to na mě jde vidět, nasadila normální výraz. „Jako jo... “ odpověděla pouze. Nechtěla si to příliš přiznat, neví, jak by to mohl využít. Ale zas jak využít to, že má nějaká náhodná vlčice ráda hory? Ach, ty hloupá. I když on by si způsob našel.
„Huh, díky,“ ušklíbla se. Její jméno se jí vcelku líbilo, ovšem jsou i lepší jména. A taky nechce být nějak egoistická.
Rozhlédla se. Nějaká cesta? Bez problémů, vždycky se nějaká najde. Přišla blíž k velkým balvanům a procházela sem a tam. Strčila čumák do jedné větší mezery. A fakt! Pod kamenem byla skrytá cesta. Trochu úzká, ale když on tam chce, tak ať. Pokud to vůbec vede do té nory, pomyslela si.
„Nějak mě chválíš se mi zdá,“ uchechtne se. „Ale dobře, když myslíš, pět vlků dáme,“ dokončila a ukázala mu cestičku.

Nessie přestala myslet na jídlo a rozhlížela si kolem. Proč tu nežít, tak krásný, fascinovalo jí to, ale nedala to příliš znát. I přesto to na ni mohlo jít trochu vidět. Uslyšela z úst vlka asket. Nejspíše jeho jméno, doufala, že to tak je. „Hezké jméno,“ řekla přesto a okem na něj koukla. Pak otočila pohled směrem před sebe. Cesta byla pořád dost široká, se sem vešli oba. Na hodně místech v horách jsou některé cesty úzké, dost úzké, tak byla ráda za tuhle.
Pak koukla na jeskyni, o které Asket mluvil. To má lézt nahoru? Spadnout a zabít se netouží, chce zažít ještě spoustu věcí. „Nějaký horolezec ne?“ ušklíbla se. „I kdyby tam vlci byli, tak třeba proti pěti vlkům máš šanci už menší. Ale proč ne,“ pokrčila rameny s dalším ušklebkem. Asi rád vtipkuje, ale humor je do života třeba.

„Tak ciť,“ uchechtne se a zavětří do okolí. Přemýšlela, jestli jsi myslí, že vyhraje, anebo o tomto nepřemýšlí vůbec. A přemýšlí o tom ona? Ani ne, to se musí nechat osudu a ne svému egoistickému já. Trochu se zamračila při jeho slovech o prvních dojmu. Podobnou větu už říká tak potřetí? Nevím. A jak ho myslel? Taky nevím, ale asi dobře.
„Můžeme zkoumat hory, to já i ráda,“ zazubila se a vydala se náhodným směrem podél hor.
„Když už spolu máme strávit čas, a abysme se nemuseli oslovovat ‚Ty‘, ‚Vlku‘, či naše oblíbené ‚Neznámý‘, co se tak seznámit? Jsem Nessie, přeber si to jméno jak chceš,“ představila se mu a rozhlížela se kolem. Tak, aby to nešlo vidět, hledala nějakou kořist. Ten pták nestačil, olízla se.

Chceš? Ti natrhnu kůži na krku, vlku, pomyslela si škodolibě a kývla, že souhlasí. „Pokud si na to troufáš, tak dobře,“ ušklíbne se a odfrkne si při pojmenování neznámá, stejně jak to udělala ona jemu. Ale to jí tak napadlo, setkají se ještě někdy? A chtěla to Nessie vůbec? Je super, že se s někým seznámila, avšak v této divočině nemohla někomu stoprocentně důvěřovat. Jemu ale asi můžu, řekla si i přesto, že si nebyla furt jistá. „To nevím, ale nejspíše ne, nejsou tu cítit žádné pachy vlků a ani jejich značek. Je to tu s velkou pravděpodobností prázdný,“ uvažovala nahlas. Možná by byla radši, kdyby tu nějaká smečka byla a ona by mohla zažádat o přijetí. Ale teď bych se tu potulovala jejich územím jak kdybych byla němá a to by nebyli moc šťastní

Nessie se zvedla srst z toho, jak jsi jí prohlížel jako náhodný kámen při cestě. Jsi jak úchylák, prohlížet si cizí vlčice, avšak nahlas to neřekla, nechtěla to příliš urazit. Nebo chtěla? Přesto to neudělala. Pro jistotu držela papulu zavřenou, někdy to je lepší. „Víš, neznámý,“ oslovila ho takto, aby si nemyslel, že mu nějak věří, „možná nemám svaly až někam do nebes a hned na každého nevrčím neznamená, že neumím bojovat,“ odfrkla si. Ten by potřeboval pořádnej kousanec, málem se nad svou myšlenkou uchechtla. „A ještě, většina smeček tě z území jen vyžene, ať se chovají jak se chovají... no a podruhý si dáš pozor, ať se tam nezatouláš zas a oni by ti neprokousli krk, jak tady tvrdíš,“ ušklíbne se. Měla chuť vypadnout a už se s ním tady nedohadovat, avšak v celku jí to bavilo. A to ani nemusím být takový hádací typ, pomyslela si. Když si tu myšlenku zopakovala, nevěděla, jestli vůbec existuje slovo hádací, ale na tom ani nesešlo, když si to říkala pro sebe.