Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlče, spíše prakticky nevyspělý, Neteyam se podíval ohnivýma očima na vlčici, která se ho nyní ujala... byla už třetí. „Muset děkovat... Ty,“ vysoukal ze sebe a opatrně se rozeběhl za ní. Neznal místní končiny, a tak byl nesmírně vděčný, že mohl následovat o něco znalejší vlčici před sebou. Opravdu silně si vážil její ochoty, ačkoliv ji neuměl ani pojmenovat... ale i skrz to se pokusil udělat milý úsměv, kdyby na něj hodila oko, aby jí její laskavost opětoval.
Les byl převelice temný až děsivý... on však strachu příliš zatím nepoznal, neznal přirozené nepřítele a prakticky nepoznával ani obyčejný strom, a tak si vše... velmi, ale opravdu velmi pozorně prohlížel. Sem tam škobrtl, to ho naučilo zvedat nohy výše, ale brzy mohl jít jeho normálním krokem. Proč? Byl už na jiném místě...
„Co být?“ otázal se se zvedlýma ouškama hleděje na Solari.

→ Nížina hojnosti

Vlk v tváři mohl působit jako velmi mladý, a fakt, že sotva vyslovil pár slov... ten ukazoval na jeho mládí, avšak vlče se drželo a hodlalo v konverzaci s cizinkou pokračovat. Jako mladý se toho příliš nenaučil, tudíž se hodlal dále reprezentovat tím nejlepším, co uměl: nic. „Aaa... děkovat.“ zavrněl v hlase, když se vlčice nabídla o pomoc s jeho bývalým ocasem...
Faktem bylo to, že Neteyam neuměl ani základní hygienické zvyky, neuměl si obstarat potravu a jeho přežití muselo být záhadou ne jen pro jednoho z bohů. „Být Neteyam, jak ty být?“ tázal se šedé cizinky, která cosi mumlala, ale on významu slov příliš nerozuměl... proto pokračoval v milém chování, zatímco se od její maličkosti učil nové zvyklosti, jevy a další neznámé druhy chování, které on příliš neovládal... Prakticky se nemohl vyvinout ani co se povahy týče!

Neteyamův ocas byl nyní druhou, samostatnou částí. Díval se s vyděšenýma očima na místo, kde mezi kořeny zůstalo několik článků. Moudřejší vlk by se nad místem zarazil a přemýšlel: Jak je to možné? Tázal by se nejspíš nejeden, ale v osudných chvílích je nejspíše možné vše. Net ohnivýma očima přejížděl po dřevě, až jej vyrušil jakýsi hlas, který protrhl jeho křik. „Proč nevolat?“ vyšlo z něj poněkud zmateným tónem, kdy se podíval na šedou vlčici. Ohnivýma očima si její tělo prohlédl, opatrně olíznul svůj suchý čumák a následně jen snížil hlavu pod úroveň kohoutku. „Nevědět.“ odpověděl následně s ještě nejjistějším tónem...
Bylo pravdou, že Net za ten rok života příliš nepoznal. Čas mu protekl mezi tlapami a on byl stále v období pár týdnů až měsíců... „Bolet.“ oznámil vlčici a podíval se na pozůstalý zbyteček ocasu. Opatrně se otočil ke kousíčku a začal jej naivně olizovat, natočil se tak k cizé vlčici zády a ona měla otevřenou možnost útočit, kdyby chtěla. Trvalo to tak minutu a následně se podíval k šedé. „Mít hlad. Mít?“ vyslal k ní informaci a hned za ní otázku, kdy ji ohnivýma očima sledoval.

Pro Neteyama minci a 10 kšm, děkuju

Zapsáno

→ Luka (ob 3 z 2. ostrova)

Kropenatý ksichtík se vydával čelem nebezpečí; ten fakt, že před rokem ztratil rodiče a stále se neseznámil s okolím byl poněkud komický. Vlče pokračovalo z Luk dále. Byl odhodlán najít nového ducha, který by jeho životu donášel příjemný vítr, jenž by čechral srst podivně zbarveného vlčete. Drobeček, no, již hubený puberťák si s ladností kroku ťapal dále. Osud či budoucnost ho zavedla kamsi do tmy. Nebyl si příliš jist tím, co za období je a ani počasí mu nebylo příliš známé, a tak... se jen zaujatě rozhlédl kolem hledaje kohokoliv, kdo by jeho ocásek, jenž se kroutil mezi zadníma nohama, vytáhl a nechal jej s ladností vrtět po psím způsobu.
„Být kámoš?“ ozval se do tmy, hledaje nějakého cizého vlka... čumáček zvedl výše snad jako kdyby někoho hledal: „Být nějaká vlko?“ ozývalo se tichým hláskem do tmy. Byl naivní, když hodlal věřit „nicotě“, která jej obklopovala společně s kořeny, které mu podrážely nohy.
Brzy se však nezastavily jen u nožiček, ale zachytily jeho ocas, který se pod kořenem zasekl. Začal kňourat, volat. „Mami?“ volal tiše do tmy, zatímco se jeho tělo plnilo chladným pocitem, jakýmsi podivným rýpáním, které oddělovalo kůstky v ocasu od sebe... Bolelo to a šíleně.

Hnědé vlče, jehož srst se začínala mísit s béžovými chloupky, stálo na povel černo bílé vlčice. Hleděl na ní a brzy se instinktivně přilepil k zemi, ocásek však nechal neznale nahoře a sledujíc cizačku jen jemně vrtěl sem a tam, jemně svou hlavu povznesl nad stébla trávy a ohnivýma očima sledoval, jak si vlčice počíná. Byla to opravdová paráda! Jednotlivé pohyby Stiny, její tělo bylo tak sehrané... její znalost každého pohybu. Neteyam jen ladně přesunul hlavičku ještě o pár kousíčků výš a... a tu... tun se ozval výkřik nějakého ptáčka. Neteyam během vteřiny zmizel pod stébla trávy, on si tedy myslel, že zmizel, ale... jaksi jeho tělíčko začínalo odpovídat staršímu vlčeti, které by mělo být, v jeho věku, schopné menšího lovu či náročnějších činností. Na něm byla jediná změna barva srsti, která se zvládala každým dnem a nocí přeměňovat.
Brzy se místem prohnala lahodná vůně, která vlče nutila docupitat za černo bílou samicí. Týjo! „Týjo!“ vyjekl se vším nadšením, když docupital vlajícím krokem za vlčicí. Nečekal. Své zoubky zahryznul do potravy, kterou ještě musela držet v tlamě. Byl neomalený, byl drzý, ale neznal to, že by měl čekat. Byl zkrátka hladový, a tak jednal. Jeho tlamičkou se pronesla železitá chuť krve, se kterou spokojeně mručel a odtrhával kousky srsti, jelikož neznal taktiku, jak se dostat k lahodným vnitřnostem.

Vlče bylo brzy nasyceno, a tak se zvídavě podívalo směrem k cizé vlčici, kterou se rozhodl brzy opustit. „Net... Jít, mít se.“ špitnul k vlčici a brzy se vydal kamsi do neznáma, kam ho to zkrátka zajímalo.

→ Temný les (přes Les u Mostu, Most)

Hnědá kulička, ze které odpadávala hnědá srst jak teplota stoupala, se začala mravenčími kroky vzdalovat. Niri neodpovídala, což Neteyama lehce znepokojovalo, a tak se rozhodl prozkoumat okolí místa, které viděl poprvé(?), ale on tajně v duši sám sobě nalhával, že tu už byl s maminkou, která mu však zůstala za nevyzpytatelným mořem tam... někde v dálce.
Vlče se začalo blížit k cizímu pachu. Bylo v životě neznalé a nepoznamenané chováním ostatních vlků. Už uměl trochu lépe ovládat své nohy, čas zde plynul rychle a s tím i jeho hlad. „Aój!“ spokojeně začal vrtět ocáskem s tím, že by na něj černo-bílá vlčice mohla reagovat. Neuměl se příliš dobře vyjadřovat na půl roku staré vlče... jeho tělo bylo i poněkud menšího vzrůstu s řidší srstí, známka podvýživy a tak nějak... známka i toho, že ho brzy něco sežerel, pokud on do té své drobné tlamičky něco nedá. Brzy se tak jen ladně skoulel na zemi, aby udržoval ještě lépe teplo, ač se kolem mísily letní teploty. „Hlad...“ špitnul k vlčici, stáhnul ouška dozadu a s mývalí maskou sledujíc její tlamu, zda si najde čas a nakrmí jeho hladový žaludek.

➻ Dračí průsmyk

Ohnivé oči se procházely bez zapálení loukou. Prohlížel si neznámé místo, které však ve své hlavě bral již za poznané. Žil ve lži, žil v tom, že Niri jest členem jeho smečky plné lovců, která mu vždy věnovala jen to nejlepší. Byl zvyklý na to, že byl mezi vlčaty silnější a lovecky zaměřen, ač nezažil příliš, lovec v jeho srdci byl jakýmsi totemem, který jej bude doprovázet do konce života.
Očima vyhledal Niyari, která jej právě opravila a on si tak její jméno mohl lépe uložit do paměti. Byl trochu zmatený, avšak se začínal dostávat k stoprocentní soustředěnosti na lov. „Motýlky ulovím!“ slova vyskočila z jeho tlamy, snad vylétla s naprostou ladností a elegancí a křídla doznívajících slov se otírala o její tlamu, byl to stále velmi jemný a křehký hlas, který Neteyam každým slůvkem posiloval. „Dobře.“ přikývl, brzy se otočil očima ke keříku, který měl za svým tělem a předními tlapami se pokusil dostat pod něj, tak, aby bylo co nejméně, čteme co nejvíce, vidět.
Hnědý hřbet mu koukal z pod keře, zatímco mazané ohnivé oči s mývalí maskou sledovaly počínání vlčice. Byla dobrá, a to ho zaujalo. Sledoval Niri s ještě větší radostí a zájmem, ač mu bříško naříkalo... držel.
„Juu!“ brzy se radostně vynořil z keře a rozeběhl za vlčicí, aby se vrhnul na čerstvé maso. Krev mu protékala srstí a tlamou, užíval si měkké části, které byl schopný sám najít, a tak se k dobrému dostával přes břicho. Sem tam si pomáhal tlapami. Díval se občas i na Niri, na kterou mile zavrtěl ocáskem a po naplnění žaludku se spokojeně převrátil na hřbet.
„Niri, dobrý lov!“

➻ Irisin ráj

Neteyam se nechal nést dokud Niyari svolila. Byl na ni už nyní silně upnutý a její ztráta by pro něj byla silná. Brzy se však musel dostat na vlastní končetiny, jelikož potřebovala jistě odpočinout a on musel nohy nechávat sílit. „Niri?“ ozval se pisklavý tón směrem k vlčici, kterou právě doběhl nemotorně. Tlapy zvedal neznale do vzduchu, působilo to tak, že pro něj byly příliš těžké na to, aby s nimi normálně našlapoval, a tak jen spokojeně zavrtěl hlavou, když se mu podařilo vlčici dohnat.
„Ham, ham?“ zahýbal jemně svým čumáčkem, když se jí podíval směrem k zornicím, které si prohlížel svýma ohnivýma očima. Měl hladík, ale bavilo ho zároveň kráčet jako statný vlk po místech, kam by jindy sám nešel. Matka jej z nory pouštěla jen s otcem a nyní? Nyní mohl konečně přesouvat své tmavé tělíčko dále. Sem tam se v něm objevovaly krémové proužky, které každým dnem přibývaly... co za nimi asi bylo? „Niri dobrý!“ spokojeně se jí přitulil k tělu a brzy se podíval s údivem na noční louku. „Juuu!“ vyjekl nadšeně a spadl. Zakopl o vlastní nohy, ale i přes to hleděl s údivem na překrásné místo, které nikdy neviděl... „juuu.... dobrý!“ spokojeně začal vrtět ocáskem a převalujíc se na záda sledoval Niri.

➻ Luka

Pravidelný rytmus oceánu, který sem tam narušoval déšť... Tak primitivní sdělení, ze kterého by Neteyam poznal jen dvojici slov. Sledoval ohnivýma očima Niyari, oči napovídaly, že skleněný odlesk od spodního okraje očí, že vlče se dostalo navěky věků od své rodiny. Nedával smutek znát, prakticky neuměl emoce smutku pojmenovat, jelikož jej zatím otec učil jen dobrým zvykům, těm... těm podstatným! Plamínky v očích brzy nechaly vyběhnout páru od slz a následně se otočil k oceánu. Její větu příliš nepochopil, a tak s naježenou srstí nemotorně povznesl tlapičky a srnčím klusem se ukryl za vlčici. „Tam ne... tam... mhm... brr!“ naznačoval chlad z oceánského moře, který procházel, ještě pár minut zpět, jeho tělem. Opatrně se přitiskl k Niyari, bylo to... poměrně odvážné, poněvadž samici prakticky neznal, ale... on neznal ani nebezpečí, neměl pořádně ustálené hranice...
„Maminka tady, joo?“ zvedl ve vteřině uši i pohled k vlčici, zahýbal čumákem a spokojeně se rozešel za ní. Krok měl proti vyspělé táhlý, sic to bylo jakoby se zde objevil dvouměsíční a nyní začínal nabíhat na třetí měsíc, ale byl stále velmi malý. Neměl dostatek jídla a ani možnost pořádně vyrůst.
„Lovit? Jo! To... to taky!“ za doprovodu tenkého hlásku se snažil Niyari říct, že lov už zná a lovit umí. No, měl k tomu jisté predispozice! Proto ji následoval, sem tam se dostal k jejímu ohonu či tlamičku vykoupal v hlíně, ale brzy ho jeho nová společnice vzala jako maminka za krk, pouze stáhnul tlapy k tělu, aby jimi nedřel o zem, a spokojeně sledoval, jak se za rytmu kroků Niyari přesouvají do dalších tajemných míst.

➻ Dračí průsmyk

Malý Neteyam byl z místa zmaten a v těle mu hrála zvláštní směsice emocí, kterou sám neznal. Tělo se začínalo opět klepat od zimy... aby taky ne, byl na světě pár měsíců a zatím trčel nějakou dobu jen a pouze tady. „Tam,“ opatrně se hlavou otočil čelem k divokému moři, které ještě před chvíli drželo jeho tělo u hladiny a on se sotva mohl nadechnout, „tam... maminka... tady, jo?“ zeptal se a stáhnul uši ke své hlavě, následně se opatrně přiblížil k Niyari, která si mohla povšimnout, že jeho srst není ještě schopna chladnějších teplot; ty sic ustaly, ale byla noc a on měl stále jen pár měsíců, byl promrzlý oceánskými doteky, hlad mu taktéž zrovna nepřidával.
Tmavě hnědá srst se mu proplétala s pár krémovými flíčky, měl na tváři viditelnou mývalí masku a pod ní pár tmavších flíčků. „Hlad...“ opatrně řekl k Niyari, na kterou momentálně hleděl jakoby byla jeho poslední nadějí na přežití. Neměl kam jít, neměl zde nikoho... Jeho tělo se začínalo třepat zimou, která mu opět doteky procházela až ke kostem... bylo to bolestivé, a tak po chvíli jemně kníknul, a to i z vycházejících nepříjemných záležitostí, které vycházely ze žaludku. Au... au... prošlo mu hlavou, a následně se začal skládat k zemi, na které se skoulel do klubíčka.

Nahnědlý hřbet s pár kromovými pírky se stále tak podivně až bázlivě blížil a zas ustupoval od vlčice. Niyari, prošlo mu hlavou, a tu jen opatrně začal zvedat zeslábnutý ocásek, na kterém viselo sotva pár tmavě hnědých chlupů, se kterými jemně zatřásl. Neteyam se ještě neuměl tak dobře vyjadřovat, proto volil jemu známá slova, kterým již rozuměl a případně si napomáhal citoslovci: „E-e,“ zavrtěl hlavou a na sekundu zastínil ohnivé oči, se kterými následně vyhledal Havrana, kterého vlastně za kamaráda měl, ale... tomu slovu zkrátka příliš nerozuměl, „není... smečka? Mhm...“ zamručel tiše, uši stáhnul ke své hlavě a se začínajícím se chvěním si začal opatrně lehat do klubíčka, aby zajistil aspoň trochu tepla svému slabému tělu.
„Neteyam,“ odpověděl brzy, když mu došlo, že Niyari bylo její jméno, a brzy se pokusil k vlčici opatrně doplazit, aby si uloupil trochu jejího tepla, „mmm... mňam?“ podíval se po ní ohnivýma očima, ve kterých zablýskla jakási drobná jiskra, se kterou jeho potencionální kamarádků mohl obtěžovat. Neměl tu nikoho z jeho rodné smečky, byl proto nucen být závislý, a to nejen na cizích.
Svými drobnými tlapičkami se stále plížil k těm jejím, které byly už mnohem větší jak ty jeho! Musel se na ně i zadívat. Hlava jej ještě trochu převážela. Byl nemotorný, ale uměl s tím bojovat. „Máma není, oni... šli s tátou lovit.“ vyšlo pisklavým, chraplavým tónem z jeho tlamy a následně si kýchnul.

Tmavá srst jak kdyby splývala v noci. Neteyam se držel u tmavosrstého obra, který ležel poblíž něj a zahřál jej. „Já, tam-,“ nastražil uši ke zvuku, který se blížil jak kdyby ke dvojici. Jelikož mu Havran zatím více neodpovídal, hodlal se vydat někam dále a prozkoumat tak to, co se blížilo. Byla to jakási součást jeho druhu... vypadalo to podobně jako vlk, ovšem neměl takové zbarvení. Všichni zde obecně vypadali tak trochu jinak než většina vlků z jeho smečky.
„Tam, tam?“ pokývalo drobné vlče, které se rozcupitalo poněkud vratkým krokem k vlčici, která seděla uprostřed místa. Jeho srst již byla pouze slepená od slaných kapek vody, tudíž jej to více nemuselo trápit... Byla však stále řidší, jelikož mu za tak krátkou dobu nestihla vyrašit nová. Neteyam byl stále zmaten, byl hladový a cítil, že jeho svaly jsou natažené, a tak trochu nepatrně ho vše bolí...
Věřil však nadějně v to, že jej cizinka přijme kladně, tak jako to udělal Havran, který stále ležel opodál. „Já Neteyam,“ kývl k vlčici svým tenoučkým tónem hlasu, byl stavbou těla stále nedochůdě, které nemělo stále nabráno dostatečných živin na plnohodný vzrůst, jediná změna na něm byla maximálně ta, že v tmavě čokoládové srsti se sem tam objevovaly jakési světlé flíčky, a to zatím konkrétně dva, převážně na hřbetu, „Havran...“ otočil čumáčkem k černému vlku, který ležel opodál a příliš se k vlčici neměl. Neteyam se následně otočil čelem k Niyari, tedy cizince, která seděla a opatrně se k ní přiblížil, čímž stál jen odvážné dva metry od ní. Hlava se mu sem tam natáhla s hýbajícím se čumáčkem k vlčici... Voní? dostávalo se mu jakýchsi neznámých informací, se kterými se sem tam pokusil tlapkou našlápnout před, bylo to však jako kdyby jej písek kousnul hadími zuby a on ji během vteřiny ze strachu vrátil zpět a ještě k tomu ucouvl.
Kdo to byl, proč voněla jak voněla?... Chudé vlče neznalo příliš za svých pár měsíců na světě, a tak jen doufalo, že si bude třeba chtít hrát.

Možná, že bílo-černá opeřená k snědku nebyla, avšak ve vlčeti vytvářela stejně jakýsi pocit chuti na maso. Chvíli ji ještě potom sledoval, ohnivýma očima přejížděl po její stavbě těla a s pootevřenou tlamičkou, čumákem nasměrovaným k ní a jakýmsi sedem, kdy jeho zadní nohy byly nezdravě odhozeny na zemi ji vnímal už jako kamarádku, která mu v bříšku vyvolala jakýsi hlásek - kručení, hlad.
„Neni mňam?“ stáhnul uši k hlavě, jako kdyby se cítil být pokárán, ale následně se s touto informací vyrovnal a sledoval mohutný kolos jak si lehá na zem. Byl to taky ptáček nebo vlk? Ta křídla na zádech byla majestátní a pro vlče velmi neznámá. „Havran?“ zopakoval po něm, na to jak byl malý, uměl poměrně dobře opakovat a složitější slova pro něj nebyla „Dostal?“ podivně vydechl a jen se očima ohlédl na vodu, která byla za ním.
Byla to rozlehlá, nekonečná pláň hýbající se tak divně... Nikdy to Neteyam neviděl. Byly mu pouhé dva měsíce. „Neteyam,“ pustil k němu jméno a následně se zvedl, noční vítr jej sem tam odtáhl doleva a on tak nejistě udělal krok k vodě, „tam, tam...“ snažil se naznačit odkud se dostal sem, víc si nepamatoval, když Havran zmínil zda je od dvojice vlků, jen zavrtěl hlavou na znamení ne a brzy se začal opatrně přibližovat k němu doufaje, že u něj najde teplo.

Tělo se klepalo chladem, který jako ledové doteky projížděl jeho srstí a začínal je těmi štiplavými mrazíky bodat do kůže. Neměl dostatečně hustou srst, on sám nebyl dostatečně připraven na přežití sám. Jeho ohnivé oči se tak procházely po okolí hledaje jediné stopy po Nexovi. Měl za to, že se zde narodil... neměl totiž ani tušení, co jeho drobné tělo potkalo.
Když tak stál, cítil, jak jeho tělo zvláštně bolí... Byl to tak zvláštní pocit, kterému se dostávalo s velkou nepříjemností, že musel upustit pár smutných kníknutí. Neměl zatím ani vědomí o tom, že už se nad jeho maličkostí slétá straka, která o jeho existenci dává vědomí nově příchozímu vlku, který se mu brzy ze tmy jak kdyby vyčaroval. Měl tmavou srst, která byla poseta modrými znaky a jeho tělo mělo něco navíc, čemu už takto malý Neteyam nerozuměl.
Ohnivýma očima se podíval přímo na něj, stáhnul uši k hlavě a se vším strachem začal ustupovat zpět do ledového oceánu, který jej brzy pomocí větší vlny dotlačil k nově vzniklému plameni, který si se strachem prohlédl. Nebylo mu zrovna příliš do řeči, no, prakticky neuměl ještě ovládat základní slova a s jeho strachem, který se jevil na třesoucím se těle, už vůbec. Rodiče? prošlo mu hlavou a jen zahýbal čumáčkem jak do něj natahoval zvídavě pach černého cizáka s modrými znaky.
Polknul a brzy mu došlo, že by na jeho slova měla přijít odpověď. Srst mu schla, a to stál kousek od plamene, ale neměl už příliš možností kam uhýbat, a tak povolil. „Oni... oni to,“ hluboce se nadechl zadržujíc pláč aby neukázal slabost, „šli... oni to... lov...“ vyšlo z něho tiše, když stáhnul uši k hlavě a následně se jen usadil a ohnivýma očima zajel do planoucího plamene, který jej udivoval snad ještě více jako vlk s tím něčím na zádech a létajícím... motýlkem?
Brzy však pohled otočil k němu a nechal očka vyvalit jak sledoval to okřídlené, malinké stvoření - vránu, „to je mňam?“ zeptal se, když koukal na vránu jak létá kolem černého vlka.