Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S vrtícím ocáskem stále zíral na ty dva odrostlé vlčky, zajímalo ho o nich vše. Jak se jmenují? Kdo jsou? Odkud pochází? Kdo jsou jejich rodiče? Podíval se koutkem oka na sestru a pak hned na toho černobílého, který promluvil jako první. “Aha, to jsou hezká jména,“ pokýval hlavou. “A Mie je moje sestra, jmenuje se Mielei, tak jí říkal Mie,“ zazubil se.
Co by asi tak měl dál říct? Dlouze se zamyslel a zahleděl se do dálky, tohle mu připadalo trošku trapné. Bylo tu ticho a nikdo nic neříkal. “Ehm,“ vysoukal ze sebe. “A… A kde bydlíte? My s Mie žijeme v lese nedaleko odsud, máme tam domeček ve velkém stromě! Žijeme tam ještě s jednou sestrou, která se jmenuje Scallia. Pak máme i mamku s taťkou, takže náš domov je dost velký pro nás všechny. Ale sestra se tam zase tolik nezdržuje, hodně cestuje…“ na moment se odmlčel. Pak dodal: “Nechtěli byste taky cestovat? S námi?“ Ta představa, že budou chodit po světě a prozkoumávat okolí, se mu opravdu líbila. Sám by se však do světa (tak jako Scallia) nikdy nevydal, neb by mu připadalo, že by to nezvládl a někde by se ztratil.

<< les Alf

“Po čumáku?“ vyhrkl tak prudce, až mu u toho cuklo tělo. “Jsi boží, Mi, kde bereš takovou odvahu!!“ pochválil svoji sestru a v mysli zakňučel, že i on by si přál být tak odvážný jako Mielei. Neměl by spíše on, jakožto bratr a vlk, tvrdit takovou věc? On by měl chránit svoje blízké, ne oni jeho. Sklopil zahanbeně pohled, sice ho těšilo, že se o něj sestra tak starala, ale zároveň měl silné pochybnosti sám o sobě, a to nebylo dobré. Pochybnosti a nedůvěra ve svoji sílu a vůli nikdy nepřinášely nic dobrého. Nicméně se na ni usmál a souhlasně přikývl, nechtěl jí působit obavy. “Já budu podporovat tebe, budeme navždycky kamarádi, že?“ tlapkou ji pohladil po zádech a zavrtěl ocasem. Byl rád, že měl rodinu...
Zanedlouho došli z lesa do hor, zde nikdy předtím nebyl. Bylo tu daleko větší chladno, vstaly mu z toho chlupy na zátylku. Oklepal se a oblízl si párkrát čenich. “Je tu zima,“ zkonstatoval a u toho pozoroval svůj dech, který stoupal k tmavým nebesům. Nastal večer. Chladný zimní večer. Kdyby tu byl sám, jistojistě by ho popadl hrozný strach a chtěl by jít domů, ale tentokrát ne. S Mi se cítil sebejistěji, navíc konečně vytáhl čumák z rodného lesa, přece jen, už rostl a vše tohle si uvědomoval. Byl zalezlý v noře až moc dlouho, většinu svého dětství strávil tam, protože se bál okolního světa. Teď tomu bylo jinak, cítil chtíč zlepšovat se ve svých dovednostech a také chtěl poznávat nové vlky. Potřeboval být velký a silný, chtěl být jednou takový jako otec. Stejně úžasný...“Půjdeme za nima! To je jasný!“ vyhrkl bezmyšlenkovitě a s vypjatou hrudí vyrazil vpřed. Snažil se působit velice sebejistě. “Ahoj kluci!!“ zavolal na ně už z dálky, zrychlil svůj krok a začal se na vlky usmívat. Hlavou mu však kolovala velká spousta obav a vyděšených myšlenek „co by kdyby“. Koutkem oka sledoval svoji sestru, a čím blíže těm dvěma vlkům byl, tím více začínal zpomalovat, až nakonec zastavil přímo před nimi. Modrýma očima si oba dva prohlédl a zazubil se. “Jsem Nico, brácha od Mie,“ představil se. Tohle bylo úplně poprvé, co se setkal s někým cizím. Mísilo se v něm hned několik různých pocitů, převažovala však zvědavost a nadšení z něčeho nového. Žaludek měl stažený a poletovali v něm motýlci. Byl plný očekávání! “Co tady děláte? Je večer,“ zajímal se hned. Ocásek se mu rozvrtěl ze strany na stranu, již nedokázal své pocity dál skrývat a tvářit se vyrovnaně. Chtěl vědět víc!

Ulevilo se mu, když nakonec Mielei o lovu více nemluvila a souhlasila s tím, že lovit teda nebudou. S tichým vzdechem se pousmál a přikývl. “Tak jo,“ prostě lov nebyl nic pro něho. Alespoň ne teď, ještě přece nebyl úplně dospělý. Nebyl lov spíše pro dospělé vlky? Co když by ho pak nějaký vysoká nohatá zvěř srazila a pošlapala? Stát se může v životě cokoliv!
Byla tu velká spousta pachů a Nica upřímně zajímalo, komu všechny ty pachy patří. Jak neměl rád lov, tak společnost cizích a zkoumání něčeho nového mu nikterak nevadilo. Navíc poznávat nové vlky byla zábava, co když si s nějakým cizím skvěle sedne a bude tak mít nového kamaráda, který ho bude... Například hodně moc obdivovat? “Mi?“ oslovil sestřičku a doklusal ji, protože ta se už vydala pryč vstříc novému dobrodružství. “Myslíš, že se někomu jinému bude líbit, jak vypadám?“ zeptal se a u toho zavrtěl ocasem. “Třeba moje hnědá barvička tady dole na hrudi. Na prsou," tlapkou si poklepal na svoji jedinečnou náprsenku. "Co když ji nikdo jiný takhle nemá? Třeba mě budou chválit, že jsem moc pěkný. A nebo moje nohy, myslíš, že mám silné a svalnaté nohy? Třeba jako táta? Bude mi někdo závidět?“ celý se blahem zatetelil nad tou myšlenkou, že by ho někdo vychvaloval a vyzdvihoval. Ten pocit totiž miloval. Prahnul po tom být něco extra. “A trefíme pak domů?“ zastříhal oušky a ohlédl se za sebe na cestu k jejich domovu, kterou nyní společně opouštěli. On si moc dobře byl vědom faktu, že cestu zpět si pamatovat nebude. Ale třeba Mielei ano. “Chci mít kupu novejch kámošů. Chci mít aji kámošky. Vlčice voní jinak než vlci, že?“ lišácky se pousmál a zlehka vycenil hravě zoubky.

>> Furijské hory

<< úkryt

“Jo, jo!“ halekal stejně tak jako Mielei. Samozřejmě, že z toho byl happy jak dva grepy. Podíval se očima rychle na tátu, který vyšel z úkrytu a někam šel. Nica zajímalo, kam měl táta namířeno a chvilku ucítil uvnitř sebe nutkání ho následovat, aby se to dozvěděl. Nicméně teď byl přece na samostatném dospěláckém dobrodružství s Mielei, takže nechal tátu tátou a věnoval se své sestře. Usmál se na ni a nechal se zatahat za srst. Zasmál se a zaujal hrací pózu s hrudníkem připláclým k zemi a zadkem naopak vyšpuleným do oblak. Zavrtěl jím ze strany na stranu a zahopsal předními tlapkami sem a tam. “To zní skvěle, Mi! Najdem ho a bude to aji můj kamarád. A pak... pak můžeme někam vyrazit, třeba on zná nějaká místa, která my dva ne.“ Postavil se zpět na tlapky a vyzval Mielei pohledem, aby ho tedy vedla. Když však stočila téma na lov, zatuhnul. “Eeeh, lov?“ ofrnil se a nasadil zhnusený výraz. “To né, to není zábava, to nechci!“ zavrtěl důrazně hlavou. Navíc bych to ani nezvládl, neumím lovit. Nechci lovit! “Já bych chtěl radši za tím tvým kámošem, jak že se jmenuje? Akos nebo co? To by mohla být aspoň pořádná sranda, určitě to bude aji daleko, takže procestujem hodně lesů a luk!“ důležitě pozvedl hlavu a zaklusal na místě. Těšil se na všechno. "A pak se budem chlubit Scallie," podvraťácky se zazubil. Byl to rošťák každičkým coulem. Hodně se změnil...
Když nasál vzduch do plic a začenichal ve vzduchu, zjistil, že je zde opravdu velká spousta pachů. “Ale...“ hlesl tiše a znovu začenichal. “Myslím, že tady jsou taky nějací vlci,“ s výdechem oznámil svůj poznatek a rozhlédl se okolo. “Chceš jít za nima? Můžem je najít,“ navrhl a zavrtěl ocasem. On chtěl hodně moc poznávat nové vlky... Hodně hodně!

// 23

Mie souhlasila, Nico krátce zavrtěl ocasem a pohodil na ni vesele hlavou. “Hehe, tak jo, tak jo!“ zvolal rošťácky a zatočil se dokolečka kolem své osy. Byl rád, že s ním Mie půjde. Měl dobrý pocit, cítil, že z nich budou i v budoucnu prostě ti nejlepší kamarádi. Což bylo důležité, každý přece potřebuje mít kamaráda na život a na smrt, ne? Doufal však, že jím časem bude i Scallia. Jenže ona se pořád toulala někde pryč, takže neměli možnost spolu trávit moc času. Trošku ho to mrzelo...
Jakmile Mie oznámila rodičům jejich naplánovanou výpravu, podíval se nejdříve na tátu a pak na mámu, ale Mie nečekala na odpověď. Vyběhla z nory ven a pelášila pryč. Nico zaťapkal na místě, nemohl ji nechat odběhnout moc daleko, pak by se mu ztratila a z dobrodružství by nebylo nakonec nic. Koukl na tátu a na jeho varování, aby byli opatrní, přikývl. “Neboj!“ ujistil ho, přičemž se rozběhl ven tak, jako před chvílí Mie.
“Mimi počkej!“ zahalekal, ale naštěstí ona neodběhla daleko. Vlastně byla hned venku před úkrytem, zřejmě na něj čekala. S úsměvem na tváři k ní přiťapal a pohlédl na ptáčka, který jí sedl přímo mezi uši. “Kam půjdem? Co budem dělat? Budeme někoho hledat, abysme se s někým seznámili?“ pořád se usmíval. Měl vážně velkou radost.

>> les Alf

// 22

Měl pořádně plný žaludek, takže mu bylo dobře. Byl s rodinkou, bylo tu příjemně teplo, jídla měl až až... jen to, co říkala Mielei mu taky leželo v hlavě. “Jo, proč je Scallia furt pryč a my jsme tady?“ zamumlal s táhlým zamračením se. Taky chtěl zažívat dobrodružství! Hodně moc nových dobrodružství!
Přicupital pomalu k sestře a postavil se vedle ní. “Mie, co kdybychom šli ven spolu? Ty a já?“ pošeptal jí do ucha, čenichem jí mazlivě prohrábl srst pod ouškem a pak se s úsměvem odtáhl. Chtěl by něco zažít, něčemu se naučit, poznat nové vlky a novou část této země. Však Mielei si určitě pamatuje cestu domů a on, jako velký brácha, ji ochrání. Takže se vzájemně budou na jejich první společné výpravě hezky doplňovat. Ochránil bych ji... Jasně že jo, hehe, potlačil pochybnosti, podíval se očima do stropu a proklel sám sebe, že už není konečně pořádně silný a velký jako táta. Chtěl by jednou být svalnatý a silný, aby uměl ochránit všechny kolem sebe. Chtěl umět všechno! “Mohli bysme taky zažívat dobrodružství, jen bez Scallie, když ona ho zažívá sama. Pak se sem zase vrátíme, tak půjdem?“ šeptem dál přesvědčoval sestru. Doufal, že jeho návrh přijme, on sám by si asi netroufl někam vyrazit. Však si ani nepamatoval cestu do tohoto lesa. A tuhle noru ve stromě by taky jistojistě sám nenašel. Stáhl uši trochu poníženě k hlavě, nesnášel ten pocit, že něco neví a neumí. Nerad si přiznával, že něco nezvládne. Bohužel tomu tak bylo...

// 21

<< Ostříží zrak (přes les Alf)

Nico ťapal za otcem a matkou přes rozlehlý les, ve kterém se stále sám nedokázal dobře orientovat. Přitom tento les navštívil už tolikrát. Popoběhl, aby snížil vzdálenost mezi ním a zbytkem rodiny, přičemž zavrtěl ocáskem na sestru, která reagovala na jeho otázky, jak by se měl v případě vzdálení se, bezpečně vrátit domů. “Jenže mě tenhle les připadá úplně stejnej, jako každej jinej les,“ hlesl. Pak se na ni zahleděl, po chvilce se zasmál a poskočil si. Nedělal si z toho hlavu, zatím ne. Když začala máma mluvit, přiťapal k jejímu boku a vzhlížel k ní. Prohlížel si detailně její tvář, aby si ji dobře zapamatoval, až jednou bude sám. Aby mohl jednou povídat svým vlastním vlčatům, jak krásnou měl mámu. S lehkým úsměvem na tváři přikývl a přitulil se hlavou k její noze. “Mám tě rád,“ hlesl tichounce. “A na jakej výlet půjdem?“
Jakmile dorazili do úkrytu, uvědomil si, že vůbec nestíhal věnovat pozornost cestě. Zase nevěděl, kudy sem vlastně přišli! Stáhl uši k hlavě a přešlápl bezradně z tlapky na tlapku. Napadlo ho, jestli má zpomalený mozek, když on to neví a sestra jo? Zastříhal oušky, táta odložil maso na zem, takže k němu Nico přiklusal. “Můžu?“ optal se nejdřív táty, přičemž trošku zdrženlivě natahoval hlavu k masu. V žaludku mu kručelo brutálním způsobem, doslova požíral sám sebe. Bylo mu z hladu zle, strašně to maso chtěl, ale slušnost byla se optat, ne? Nakonec to však nevydržel a akčně se přihnal k masu, přičemž do něj zabořil čumák. Ukusoval a polykal, hltal kusy, div se skoro nezadusil. Až se jeho hlad začal mírnit, teprve pak v hodování zpomalil a začal více kousat.
Až se najedl dosyta, poodstoupil od masa, přičemž se zahleděl na otce. Usmál se, několikrát si oblízl tlamu a zavrtěl ocáskem. “Děkuji za jídlo!“ pronesl. Porozhlédl se po úkrytu, bylo příjemné být zase doma. V bezpečí a teple, v blízkosti své rodiny. Hřálo ho to u srdíčka, protože, kdykoliv si vzpomněl, jak tu byl sám - vyděšený a bez rodiny, postavila se mu srst na zátylku. Tohle už znovu nikdy nechtěl zažít.

// omlouvám se, nemoc mě dostihla... Teď už ale zase chodím do práce, tak je to lepší :)

// přecházím na psaní ve třetí osobě :D první mi nesedne, ve třetí píšu všude a vždycky :D

“Vážně?“ podivil se, jakoby to bylo totálně fascinující, a ještě jednou si modrý šáteček prohlédl. “A jak jsi mu pomohla, mami?“ zvědavě zastříhal oušky. Jemu by se také nějaká taková ozdobička líbila, úplně si sám sebe představil, jak mu na krku visí něco podobného. Prudce se nadechl do hrudníku tak moc, že se mu celý vzedmul, na moment zadržel dech a poté vše zase vydechl. To už ale maminka začala říkat, že by bylo lepší, kdyby se neztrácel nikdo. Nico pokrčil rameny. “To asi jo, ale bylo zábavný někoho hledat, bylo to dobrodružství,“ zazubil se a vzhlédl jí do očí. Ta jeho zářila nadšením a mladistvým elánem. Rád by podnikal nějaká taková dobrodružství, ani si momentálně neuvědomoval, že když se někdo ztratí, nemusí to vždy dopadnout dobře. Když vše s hledáním Scal proběhlo tak hladce, prostě si myslel, že to tak bude probíhat vždy, když někoho budou hledat. Myslel si, že je to vlastně zábavná hra. Pohled přenesl na tátu, když na něj začal mluvit. Poslouchal ho a pak souhlasně přikývl. “Dobře, to nezní špatně,“ pousmál se.
Následoval oba své rodiče, kteří mířili do úkrytu za účelem odpočinku. On se prospal v lese, takže nebyl nikterak znaven. Byl však poměrně hladový, něco by zbodl. “A kdy potkám někoho nového? A kdy někam budu moct vyrazit sám? A kdy si zapamatuju cestu domů? Jak na to?“ začal se vyptávat obou rodičů (střílel ty otázky tak do větru – neurčitě) hlasitým halekajícím hláskem.

>> za rodiči do úkrytu

Když jsem ucítil vlhký jazyk své mámy, celý jsem se blahem oklepal. S úsměvem jsem na ni hleděl dál a dál, jako bych ji nikdy dřív v životě neviděl. Byla tak krásná! Pak jsem očima ale sjel na něco, co mě velice zaujalo...zdvihl jsem tlapku a jemně se dotkl věcičky, která visela mamce na krku. Pak jsem se jí dotkl znovu a znovu. “Co to je?“ zvědavě jsem nahnul hlavu na stranu. Taky to chci, jak bych asi s takovou věcičkou kolem krku vypadal? A kde se to dá sehnat?
Málem jsem zapomněl odpovědět na otázky, které mi podala, trhl jsem s sebou a pak se zazubil. “Měli jsme se fakt dobře, hledali jsme Scalliu a našli jsme ji. Bylo to poprvé, co jsem někoho hledal, hehe,“ sklopil jsem uši ke krku a pak je zase našpicoval. “Myslím, že teď už budu moct být fakt dobrý hledač ztracených sester, klidně se může ztratit ještě Mielei, já ji s tátou taky najdu,“ mrkl jsem laškovně na sestru. Ve skutečnosti jsem si ale až tak nevěřil, sám bych to jistojistě nesvedl. Vždyť jsem neuměl najít ani cestu zpět, byla náhoda, že jsem našel ty stopy v písku...
“Jaká vlčata? Já ještě žádná cizí neviděl!“ vyhrkl jsem hned, jak jsem uslyšel, že se baví o cizích vlčatech nějaké její kámošky. “Že, že tati?!“ zažadonil jsem o přitakání. “Ještě jsem nikoho nepotkal,“ přešlápl jsem několikrát z tlapky na tlapku, těšil jsem se, co odpoví. Mohl bych je snad taky poznat a seznámit se s někým novým?!
Sluníčko, které konečně vylezlo na oblohu, začalo hřát a mě zalilo příjemné teplo. Mělo ještě docela sílu, začalo sušit můj vlhký kožíšek, to bylo příjemné. Přece jen, ten slejvák v noci a během minulého dne byl fakt protivný...

<< Irisin ráj

No, netrvalo dlouho, a otce jsem opravdu vystopoval. Ulevilo se mi, spadl mi těžký kámen z celé hrudi. Tísnilo mě to, ale teď už nemuselo. Naštěstí. Zastavil jsem se opodál a sledoval zdálky otce, který tam stál i s dalšími vlky. Nejdříve jsem je nemohl z té dálky poznat, v dešti jsem měl zhoršené vnímání. Pak jsem si ale uvědomil, že to je máma a sestra, takže jsem měl radost. Rozběhl jsem se za nimi a už z dálky vrtěl ocasem. Jak jsem se vyspal, měl jsem dost energie. “Mami!“ vykřikl jsem, když jsem byl nedaleko, a zaparkoval to u její nohy, na kterou jsem se láskyplně natulil. Chyběla mi. Vlastně jsem s ní nestrávil ještě skoro žádný čas, to mě mrzelo. “Co tady děláte?“ zíral jsem na ni jako na obrázek. Pak se koukl na tátu a dodal: “Tati, našel jsem tebe i mámu,“ pyšně jsem pozvedl hlavu k noční obloze, ale pak se už věnoval jen mamce. Svojí krásné, úžasné mamince. Ségře jsem samozřejmě věnoval pohled, který naznačoval pozdrav, ale šlo mi teď hlavně o mámu…

<< Ovocný lesík

Ta dlouhá noc a odporný déšť, to bylo fakt únavné. Celou dobu, co jsem ťapal, jsem se mračil. Nelíbilo se mi být osamocený, mokrý a ve tmě. Bohužel jsem se tu momentálně placatil od ničeho k ničemu, necítil jsem ničí pach, déšť všechno smyl. Cítil jsem se opravdu ztracený.
Jediná má záchrana byl fakt, že tohle území jsem prošel v krátké době již několikrát za sebou. Pamatoval jsem si tuhle pláž a okolí, navíc na písčitém povrchu se držely v tom mokru stopy. Mnohdy je sice déšť dost narušil, ale pořád tu nějaké byly vidět, takže jediná má naděje byly právě tyto stopy. Šel jsem podél nich a doufal, že otce brzy vystopuji. Tohle mě vážně nebavilo. Byl to blbý nápad, vydat se někam sám. Příště se rozhodnu jistojistě jinak.

>> za tátou

Byla hluboká noc s ne příliš pěkným počasím. Blesky, které jednou za čas osvětlily celou oblohu, se sice začaly klidnit, ovšem déšť neustával. Já byl ale schovaný pod keřem a v té nejhlubší fázi spánku, nemohlo mě nic probudit.
Má noc však byla bezesná.
Pomalu jsem začal procitat. Jako první jsem si po tomto delším spánku uvědomil, že mám asi úplně promočenou srst. Pocítil jsem jistý diskomfort, to mě probralo. Modrýma nevinnýma očima jsem přejel okolí, vybatolil se zpod keře a oklepal se. Na čumáček mi spadlo hned několik kapek vody, nakrčil jsem ho a vzhlédl k obloze. Byla černá, tmavá a hodně moc z ní pršelo. Ani jsem si to během noci neuvědomil, ale co. Tohle se dalo přežít. Spíš mě trápilo… Jak se teď dostanu domů? Porozhlédl jsem se, jestli neuvidím tátu nebo sestru, ale byli pryč. Osaměl jsem. Zase, tiše jsem si povzdechl, tohle mě nebavilo. Proč mě všude nechávali samotného? Proč jsem pořád byl já ten, který „byl za nimi“ a „byl až jako druhý“? Lesem se ozvalo tiché kníknutí, které patřilo mé osobě. Nevěděl jsem, co teď mám dělat.
Když jsem šel, pod mými tlapkami žbluňkalo. Zem byla tak promočená, že už další vodu nedokázala tak rychle vstřebat, takže jsem se cítil jako někde v močálech. Bylo to nechutné. Voda mi pronikala mezi prstíky a pod polštářky tlapek, tohle se mi fakt nelíbilo! Přitáhl jsem uši k hlavě a koukl koutkem oka na keřík s červenými plody, jež byl po mé pravici. Na moment jsem se pozastavil, nicméně pak, stále nevědíc, kudy jít, jsem se rozešel kamsi za nosem.

>> Irisin ráj

<< Irisin ráj

“Tati?“ hlesl jsem polohlasem a cupital poklusem vedle otce. “Já se asi vrátím domů, jo? Jsem nějakej unavenej,“ začal jsem zpomalovat krok, až jsem úplně zastavil. Zůstal jsem s ušima našpicovanýma hledět na tátu se Scalliou, oni vypadali, že jsou plní energie. Asi bych jim tu jen zavazel. “Potkáme se doma!“ vyštěkl jsem ještě tak, aby mě oba dva slyšeli, pak jsem se otočil a capkal pryč.
Popravdě, cestu domů jsem si nepamatoval. Jen jsem doufal, že se vrátím. Netušil jsem, kudy jít. Navíc padla černočerná tma, nastala noc. To mi zvedalo srst za zátylkem, neměl jsem rád tmu. Jak jsem ale šel a šel, již jsem se od táty a sestry vzdálil natolik, že jsem je ani po ohlédnutí se, neviděl. Chtěl jsem to nějak vyřešit, možná se za nimi i vrátit, ale byl jsem už tolik unavený, že jsem to zakotvil za prvním keříkem, schoulil se do klubka a během chvilinky usnul.

<< Jižní hory

A pak, když jsem se pomaličku šoural, co tlapka tlapku mine, za tátou, vykřikl sestřino jméno. Unavená očka se mi najednou otevřela dokořán a já s vrtícím se ocáskem těkal očima po okolí. Když jsem ji uviděl, rozběhl jsem se nadšeně za ní. “Scallio!“ vyhrkl jsem a začal se k ní tulit, div jsem ji skoro neporazil na zem. “Kde jsi byla? Stalo se ti něco? Jsi v pořádku?!“ štěkal jsem otázku za otázkou a u toho si ji s rozzářeným výrazem ve tváři prohlížel. Měl jsem radost, že je konečně s námi a že už ji nebudeme muset více hledat. “Bylo hodně náročný tě najít, už mě začaly bolet nohy! Jsem rád, že tě konečně máme,“zazubil jsem se a oba dva následoval.

>> Ovocný les (přes Jižní hory)

<< Irisin ráj

Zatímco jsem ťapal, poslouchal jsem tátův příjemný hlas. Povídal mi, jak se seznámili s mámou. Když to dopověděl, zvědavě jsem na něj vzhlédl a zastříhal oušky. “Jak jako sblížili? Co to je?“ naklonil jsem hlavičku zlehka do strany, ale po jeho návrhu ohledně jídle jsem nadšeně poskočil a několikrát rázně přikývl. “Jo, jo, mám hlad!“
Já jsem ještě zas tak moc lovit neuměl, takže jsem se spíš držel vpovzdálí a sledoval svého úžasného božího tátu, jak nám loví obídek. Byl tu nějaký zajíc, tátovi to moc práce nedalo. Zakousl ho, přinesl ke mně a já se dosyta najedl. Táta pak dojedl zbytek.
Společně jsme poté šli zase hledat sestru, začínal jsem ale být značně unavený. Zaostával jsem, naříkal a kňučel. Bolely mě nožky a vůbec jsem nechápal, proč a hlavně kam ten cizí vlk sestru odnesl. “Už ji najdeme? Kdy to bude? Je někde tady?“ pištěl jsem.

>> Irisin ráj