Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mám: 11 bodů
10 bodů = 1 tlapka

Děkuji :-))

Zapsáno

Postovaná 11

<< Němé údolí (přes Severní hory)

Když mě táta olízl, celý jsem se otřásl nadšením. Srdíčko mi zaplesalo. S úsměvem jsem vzhlédl do jeho očí a hleděl jsem na něj, jakoby to byl nějaký bůh. V mých očkách jiskřilo. Měl jsem jakousi radost z toho, že jsem s tátou na výletě. Zbožně jsem ho sledoval a vrtěl u toho ocáskem. “Tati, tati,“ zahalekal jsem tak rychle, až jsem se celý zakuckal vlastní slinou a spolknutým dechem. No hrůza, až mi z toho zaslzela očka. “Jak jste se seznámili s mámou? Kde jste se potkali?“ vysoukal jsem ze sebe. Nejdříve jsem měl takový přiškrcený hlas, ale to bylo z toho zakuckání se. Pak jsem se už konečně pořádně nadechl a hlas se mi spravil, takže jsem mluvil už normálně.
Přikývl jsem po varování a následné informaci, že jdeme do hor. Neuměl jsem si dost dobře představit terén hor, nechápal jsem, proč mi to táta říká. Proč bych jako měl být opatrný? Jak to tam vypadá? Nahlas jsem ale nic neřekl, jen jsem se hloupě culil a ťapal za ním. “Až Scall najdeme, půjdeme k jezeru? Můžeme se vykoupat,“ rád bych se ochladil. A navíc bych si i rád dal něco k snědku. V žaludku mu kručelo snad 20x za minutu.

>> Jižní hory

Postovaná 10

Koukal jsem na mámu, stále ležíc na zemi, a usmíval se jako vemínko. Měl jsem radost, že ji konečně vidím. Vyskočil jsem na nožky, otřel se o ni a přivítal se i se sestřičkou, jejíž jméno jsem si tak trošku nepamatoval. No, nevadí…
Rád bych s nimi strávil delší čas, ale táta chvátal za ztracenou Scalliou, tak jsem mu chtěl pomoci, přece ho nenechám pátrat samotného. Bylo by mu to líto. Usmál jsem se na obě vlčí slečny, které patřily k nám do rodiny, a s ocáskem zdviženým nahoře jsem odťapkal za otcem. “Pápá!“ štěkl jsem ještě na rozloučenou, a pak už jsem pelášil vpřed.
Táta byl někde vepředu, tak jsem ho musel doběhnout. Pak jsem zpomalil a šel po jeho boku, nechal jsem se vést. Úplně jsem zapomněl na to, že jsem měl žízeň a hlad. Sice bylo pořád velké dusno, nicméně sluníčko zapadlo za obzor a vylézal ven měsíc. Proto se počasí trošku zlepšilo, večer je vždy pro chlupáče lépe jak ve dne…

>> za tátou

Postovaná 9

<< Ostříží zrak

Když jsem byl s tátou, cítil jsem se dobře, v bezpečí a milovaný. V mysli se mi na moment vybavilo, jak jsem byl sám v jeskyni, to bylo vážně úmorné. Proč jsem pořád spal? Vnímal jsem jen jejich hlasy a vůbec jsem neviděl, jak vypadají. Teď bych ani nemohl mámu nijak hledat, když nevím, jak vypadá. To bylo vážně dost tristní. To by přece člen rodiny měl vědět, jak další členové vypadají, ne?
Z myšlenek mě vytrhl hlas táty, který mi dal vědět, že Scall tady na této louce opravdu před nedávnem byla. “Takže jdeme správně,“ zahuhlal jsem, koukajíc zamyšleně kamsi před sebe. Měl jsem dojem, jako bych v dálce viděl sluneční paprsky odrážet se na hladině vody. Měl jsem žízeň. Bylo horko, slunce pražilo a začínal jsem se opravdu cítit dost nekomfortně. Horko, žízeň, hlad, starost o sestru. “Není tu někde voda?“ zažadonil jsem ukvičeně. Musel jsem dát pořádně najevo, že jsem nespokojený. Chtěl jsem co nejvíce tátové pozornosti!
Zastříhal jsem oušky, když zahlásil, že je tu matka. “Vážně?! Kde?!“ pohotově jsem vyhrkl a začal se rozhlížet. Těkal jsem očima sem a tam a sem a tam, až jsem je konečně spatřil. A dokonce jsem spatřil i jezero. Zůstal jsem hledět na matku, šedo bílou vlčici, a sestru, která měla zbarvení asi po ní. Na zádech měla jakýsi hnědý pruh, koukl jsem koutkem oka na tátu, ten byl hnědý. Bylo jasné, že je to má sestra, měla zbarvení po rodičích. Usmál jsem se, obě dvě vlčice jsem viděl z dálky a pouze jejich záda, ale bylo to příjemné zjištění. Hřálo mě u srdce, že jsem měl tak bohatou rodinu. Miloval jsem společnost. Začal jsem vrtět ocasem a bez dalšího vyčkávání jsem se rozběhl jako torpédo směr jezero. “Mámo! Mámo!!“ zahalekal jsem už z dálky. Bohužel, nabral jsem takovou rychlost z kopečka dolů, že se mi kousek před mámou a sestrou zamotaly nohy, upadl jsem a dokutálel se k nim v podobě valícího se sudu. Vyjukaně jsem zůstal mlčky ležet, zrychleně jsem oddechoval, neb jsem se při běhu v tomto horkém dni pořádně zadýchal, a plácal jsem ocasem radostně do země. Konečně vidím mámu!

Postovaná 8

Ještě chvíli jsem se snažil čenichat. Táta řekl, že mi to jde, tak jsem s hlavou u země zavrtěl ocáskem, abych projevil svoji vděčnost. Nicméně jsem neměl 2x pocit, že by mi to šlo. Chodil jsem tu od ničeho k ničemu a Scalliu jsem vůbec necítil. Ještě ke všemu se mi jaksi pletly nohy. S tichým povzdechem jsem přišel k otci a očichal jeho srst. Voněl. Poodstoupil jsem, zavrtěl na něj s úsměvem ocáskem a zase k němu přistoupil, abych si mohl ještě jednou čichnout. A ne proto, že bych si chtěl zafixovat pach Scall. Zavřel jsem oči a zavrtal čumáček do jeho měkké srsti na hrudi, tak nádherně voněl. Chtěl jsem se k němu přivinout a nikdy nevzdálit. Ale museli jsme najít sestru…
Jak jsem ucouvl o kus vzad, táta se rozešel nějakým směrem a vybídl mě, abych šel s ním. Jistě, bude daleko lepší, když on půjde první a já ho budu jako ocásek sledovat. Předtím jsem šel první já a akorát jsem ho zavedl kamsi pryč. Nebyl jsem dobrý stopař. Vydal jsem se tedy rovnou poklusem za ním, přičemž jsem srovnal krok s jeho úžasnou maličkostí. Chtěl jsem jít vedle něj. Blaženě jsem ho zespod pozoroval a byl jsem rád, že je tu se mnou. Napadlo mě ale, kde je asi máma? “A kde je mamka?“ zvědavě jsem zastříhal oušky. O Scall jsem se bál o trošku méně jak před chvílí, táta mi dodával jistotu. Věřil jsem, že ji najde a zachrání. Že se o ni postará.

>> Němé údolí

Postovaná 7

<< Les Alf

Očima jsem se podíval do těch jeho, když začal mluvit o stopování. Jakoby mi četl myšlenky! Asi věděl, že t o stopování pachu absolutně nechápu. Chvilku jsem na něj hleděl, jak stopuje, ale pak jsem přikývl, přičemž jsem sklonil hlavu k zemi, abych měl čenich úplně dole. Přišlo mi ale docela divné čenichat tak blízko země, když na ní bylo tolik různých věcí, které bych mohl vdechnout. Však už jsem se rozkašlal kvůli nějakým smítkům, to mám kašlat znovu?! Hlavu od země jsem zvedl a nejdříve jsem začenichal ve vzduchu. Nic jsem ale necítil. Začenichal jsem tedy znovu…a znovu…a nic. Tak jsem čenich přiložil k zemi a napodobil tátu. Soustředil jsem se na to čenichání tak moc, že jsem zanedlouho začal ztrácet pojem o směrech, takže jsem se točil dokolečka, až se mi začaly motat nohy. Nic jsem necítil. Bezradně jsem vzhlédl na otce. “To nejde, necítím ji. Nechápu to! Potřeboval bych si čichnout, jak voní, asi si to nepamatuju,“ kníkl jsem. Bylo to trošku potupné, tátovi čenichat šlo a mě ne. Jakto? Tiše jsem si povzdechl a ztrápeně vrátil hlavu zase k zemi, abych mohl pokračovat ve své důležité práci. Jak jinak Scall najdeme, když ne takhle?

Postovaná 6

Otec mě ujišťoval. Pořád mě ujišťoval a chlácholil, dělalo mi to dobře. Párkrát jsem přikývl, podíval se mu do očí a jemně se koutky tlamy pousmál. “Do-Dobře,“ souhlasil jsem, že s ním půjdu sestru hledat. Přece jen, nemohl jsem tu zůstat a koukat, cítil bych se totálně neužitečný! I když jsem si nevěřil, tátovi jsem věřil. On ji najde, já budu jen s ním. On ochrání mě a zároveň najde i Scalliu, věděl jsem to. Proto jsem souhlasil.
Pomalu jsem se tedy rozťapal tím směrem, kterým vlčice utekla. Ten směr jsem si samozřejmě pamatoval, věděl jsem, kde v dáli zmizel ten její tmavý kožich. Samozřejmě jsem se ale po krátké chvíli ohlédl na otce, jestli jdu správně, potřeboval jsem ujistit. Nevěřil jsem si, tohle bych určitě sám nesvedl! Nenašel bych Scalliu sám, nejsem dostatečně šikovný na to, abych je dokázal vystopovat. Jak se vlastně stopuje? uvědomil jsem si, že ani stopovat neumím. Neměl by to vlk umět? Mrzutě jsem svěsil hlavu dolů k zemi a s povzdechem se zamračil. Proč jsem neuměl tolik věcí? Chtěl jsem být jako táta. Zpomalil jsem svůj krok, aby mě táta předešel, pak jsem se zařadil za něj a nechal se vést. Pro jistotu.

>> za Dalem

Postovaná 5

Z očí se mi samovolně spustily slzy. I když táta přiběhl, aby mě utěšil, stejně jsem byl nervózní a nesvůj. Sotva jsme se shledali, tak už jsme se zase (ač nechtěně) oddělili. Přitisknul jsem hlavu na otcovu měkkou hruď a zarazil do ní čenich, a to hned ze dvou prostých důvodů – abych mohl nasávat jeho vůni, to byl ten první, a ten druhý, podstatnější, aby mě nikdo jiný neviděl, že brečím. Vzlykal jsem a třásl se, opravdu mě to rozhodilo.
Po krátké chvíli pláče a nářků jsem od otce poodstoupil a zaslzenýma zarudlýma očima jsem na něj vzhlédl. “A kam-kam ji odnesli? A proč? Něco pro-provedla? Nech-nech-nechápu to!“ vytlačil jsem ze sebe skrze vzlyky. Nerozuměl jsem tomu, proč to Scallie udělali. Jí se přece líbilo tady, u nás doma, tak proč ji odnesli pryč? Co si teď počneme? Najdeme ji? Porazí je táta? Bude Scallia v pořádku? Zklamaně jsem svěsil hlavičku. Já bych jí sám pomoct nedokázal. Jsem k ničemu. Nedokážu ochránit ani svoji sestru, hlavou mi běhalo hned několik různých výčitek svědomí. Proč jsem byl tak slaboučký?

Postovaná 4

S natočenou hlavičkou do strany jsem svýma velkýma modrýma očima koukal na tátu, když mi říkal důvod, proč mě nevzbudili. Whááá, jsou ta hodní!! Chtěli mě nechat spinkat, to bylo roztomilé! Rozzářila se mi očka a začal jsem se usmívat jako měsíček na hnoji. Zubil jsem se. Kdo ví proč, ale měl jsem najednou takový dobrý pocit a radost. Zavrtěl jsem ocáskem a nosíkem zachrochtal, aby táta viděl, že mám opravdu tak moc energie, jak si přál!
Ohledně toho lasičáka Franka, kterého Scallia pořád tahala na zádech, mi bylo řečeno, že je to vlk obchodník. Znělo to zajímavě, ale vůbec jsem nechápal, s čím jako obchoduje? Kde ty věci na obchodování vzal? Kde je sehnal? A co všechno má a co všechno dokáže? Chtěl jsem se na vše zeptat, ale sestra hnala na lov a táta se přizpůsobil. “Uhm, ale… počkat…“ zakoktal jsem se, přičemž jsem se chtěl dostat zase zpět ke slovu, ale táta se začal chystat na lov. Těkl jsem očima ze ségry na tátu a zase zpět, měli oba dva vystrčené zadky nahoru. “Chytit pach? Jako do tlapek?“ nechápavě jsem na ne hleděl. Chtěl jsem je ale napodobit, takže jsem připleskl čenich i celou hruď na zem, zadek nahoru a už jsem rejdil čumákem o zem. Chytit pach, chytit pach, opakoval jsem si. Nojo, ale jak jsem mohl chytit pach do tlapek, když jsem po nich musel chodit? To už mi nikdo neřekl! Čenichal jsem, ale jak jsem se trošku více nadechl, vdechl jsem nějaké smítko ze země, takže jsem hlasitě kýchnul. A pak znovu. Kýchnul jsem tak moc, že to škublo celým mým tělíčkem. Překvapeně jsem koukal před sebe a tupě se zasmál. “Hehe,“ otřel jsem si tlapkou usoplený čenich a pak ho zase připleskl zpět na zem, abych mohl dále chytat pach do tlapek a nasávat bordel ze země.
Jenže v tu ránu z křovin vyskočila nějaká černá vlčice. Lekl jsem se, spadl jsem na zadek a vylekaně zapištěl. Vlčice chňapla Scalliu a rozběhla se s ní pryč. Naléhavě jsem udělal několik kroků směrem, kterým utekla i s mojí sestrou v zubech a pak se bezradně ohlédl na tátu. "Tati, tati! Odnášejí ji, odnášejí ji! Běží pryč, je pryč!!" halekal jsem velmi nešťastným tónem, přičemž jsem pochodoval sem a tam. Mé tělo zalil divný pocit. Ztuhly mi svaly a mozek zatemněl. Myšlenky utichly a v hlavě jsem měl prázdno. Kde je má sestra?!!

Postovaná 3

Zmateně jsem koukl na vlka, když promluvil. Tohle je táta?! vykulil jsem oči. Nepamatoval jsem si, jak vypadá, ale podle pachu a hlasu to byl určitě on. Usmál jsem se. Nevěděl jsem, jak bych měla správně reagovat, byl jsem trošku takový zmatený z toho všeho, co se teď dělo. Nejdřív ségra, pak Frank a pak táta. “Proč jsem spal tak dlouho? Proč jste mě nevzbudili?“ zakvičel jsem na tátu. Nechápal jsem, jaktože sestra lítala po venku a já spal v jeskyni. A vůbec, proč se o mně bál? Vypadal jsem snad nějak špatně? Nechápal jsem ho.
V tom přiběhla i Scallia, zavrtěl jsem na ni ocasem a pohlédl znovu na toho divného tvora na jejích zádech. Prej lasice. “Takže takhle vypadají lasice,“ hlesl jsem tiše a přicupital k vlčici, přičemž jsem pozvedl tlapku, abych se mohl té frankovské lasice dotknout. Frank je jen jméno! připomněl jsem si rychle. Nojo, nějak se mi to pletlo. Měl jsem pocit, že frankovská lasice je druh zvířete. Tlapkou jsem se teda toho drobného tvorečka jemně dotkl, šťouchl jsem do něj. Bylo to zajímavé, takové příjemné. Tlapku jsem položil zpět na zem a zasmál se. “Je měkkej,“ vypustil jsem první „inteligentní“ větu, která mě napadla. No, byla to pravda – Frank byl drobnej a měkoučkej. Podíval jsem se na tátu. “Tati, ona má lasici, jmenuje se Frank!“ zahlásil jsem a přiběhl k němu, přičemž jsem se mu otřel přátelsky o nohu. “A jakej starej vlk ti ho dal, Scallio?“ zaujatě jsem se zeptal na lasici, která mě hodně zaujala. Byla zvláštní, nikdy jsem nic takového neviděl. Takže něco takového normálně běhalo po lese, jo? “A co ještě běhá po lesích? Ne jen vlci?“ naklonil jsem zvědavě hlavu do strany. Ohledně lovu už jsem se nevyjádřil, nevěděl jsem, jak bych měl lovit tak… jsem radši nic neřekl.

postovaná 2

<< úkryt

Když zmínila, že už sám nebudu, pousmál jsem se. “Být sám se mi moc nelíbí,“ zkonstatoval jsem. Sotva jsem vylezl před vchod, prudce jsem ve svém běho-skoku zabrzdil a ucouvl rychle o několik kroků vzad. Lekl jsem se. Stáhl jsem uši a ocas, přičemž jsem nevěřícně hleděl na tvora, který se tu usmíval jako měsíček na hnoji. Byl jsem venku dřív jak sestra, takže jsem ho samozřejmě spatřil dřív jak ona! A ten tvor byl divný. Měl dlouhé tělo a krátké pacičky, vypadal jako…. Jako housenka. Jen byl větší. A chlupatější. Co kdyby mě chtěl sežrat?! Už jsem chtěl nějak reagovat, ale Scallia to zachránila. Jen co vyšla ven, tak on na ni vyskočil a divně se jí šmrdolil v srsti. Cosi tam dělal, neviděl jsem přesně co, ale nějak se tam prostě zvláštně hemžil. Zamračil jsem se, přičemž jsem o krůček blíže přišel a natáhl jsem hlavu co nejvíc nahoru, abych to „cosi“ viděl. “Hmm,“ hlesl jsem, stále zaujat tím podivným tvorem. “A co je Frank?“ zeptal jsem se pak sestry, když jsem na ni přenesl svůj zvědavý pohled. Přicupital jsem k ní a nechal se vést její maličkostí na místo, kde měl čekat otec. “Frank je nějaký druh takhle divného zvířete? Je dlouhej. Nikdy jsem to neviděl. Tady přece žijou vlci, ne Frankové, ne?“ nechápavě jsem se zamračil. Z tohohle jsem byl těžce zmatenej.
Už jsem se vzdalovali od domova, měl jsem z toho smíšené pocity. Těšil jsem se na dobrodružství, ale svým způsobem jsem se i bál. A navíc, jak vlastně poznám tátu? Vždycky jsem je slyšel mluvit jen tak na půl ucha, ale aspoň jsem je slyšel. Jenže za to jsem je mockrát neviděl. Hodně jsem toho naspal a... prostě jsem si nevšímal toho, jak vypadají. A...a jak jsem vlastně vypadal já?

// 2

Postovaná 1

Plakal jsem, byl jsem fakt smutný. Už jsem nikoho neviděl několik hodin, byl jsem tu úplně sám. Nechápal jsem, co se děje a proč mě tu nechali. Vzlykal jsem a pacičkou si utíral vlhkou srst pod očima i samotné zaslzené oči, ale bylo to k ničemu, protože se mi z nich stále řinuly další a další slzy, přičemž se k tomu všemu přidal i sopel z čumáku. Silně jsem posmrknul, několikrát zavzlykal a s dalším posmrknutím jsem si znovu otřel obličej. Ještě chvíli jsem smutnil, „k životu“ mě probraly až sluneční paprsky, které pomalu pronikaly skrz vchod do našeho stromového domova. Bylo poznat, že bude krásný den. Hned, jak se mě ony paprsky dotkly, jsem cítil, jak mi příjemně prohřívají srst i baculaté vlčecí tělíčko. Trošku mi to odvedlo myšlenky jinam, navíc mě konejšil i fakt, že konečně něco vidím. Předtím byla zřejmě noc, protože tu byla šílená tma a to mě děsilo. Tma a samota, to byla kombinace, kterou jsem nesnášel. Porozhlédl jsem se zvědavě po úkrytu, ještě párkrát zbytkově zavzlykal, ale pak už se věnoval paprskům, které se dobývaly do našeho domova čím dál tím více. Hbitě jsem zvedl zadek ze země a začal vrtět ocáskem. Opravdu se mi líbilo, jaké zajímavé obrazce paprsky vytvářely, když se skrze stromy prodraly až k našemu vchodu. Líbilo se mi to tak moc, že se mi rozvrtěl i celý zadek a na tváři se mi objevil maličký úsměv.
A v tom jsem uslyšel kroky. Na chvíli jsem ztuhl, lekl jsem se, že je to třeba někdo cizí. Zůstal jsem hledět před sebe, jen jsem zastříhal oušky, přičemž jsem čekal, co bude. No…a bylo. Byla to sestra. Hlasitě jsem si oddechl a začal se vesele čuřit, měl jsem radost, že ji vidím. Konečně jsem tu nebyl sám! “S-Sc-Sc-Scallio!“ vykoktal jsem radostně a několikrát na ni přátelsky pohodil hlavou. “Kde jsi byla! Bál jsem se! Byl jsem tu úplně sám!“ na moment mi přes tvář přeběhl opět onen smutný a lítostivý pohled, nicméně zmizel v momentě, kdy na mě sestra promluvila. Zalil mě příjemný pocit. Srdíčko se mi blaženě rozbušilo a ocásek i celý zadek se nechtěl přestat vrtět. Oplatil jsem jí přátelské otření se, aby věděla, že ji rád vidím, a u toho jsem několikrát zacupital vesele na místě. Jakmile však zmínila lov, stáhl jsem uši k hlavě a překvapeně se jí zakoukal do očí. Ty mé, na rozdíl od těch jejích, byly ještě trošku zarudlé po tom intenzivním pláči. “Lov?“ zopakoval jsem nevěřícně. Nikdy jsem nelovil. Jak se lovilo? A co bych vlastně měl lovit? Ustoupil jsem dva krůčky vzad. “Já nevím, jestli zvládnu lovit,“ pípl jsem nakonec, nasucho polkl a sklopil na moment pohled zahanbeně k zemi. Trošku jsem se styděl. “Neumím to. Nikdy jsem to nedělal,“ přiznal jsem se, kdyby to jako náhodou nevěděla. Pak jsem vzhlédl a tiše kníkl. Byl jsem mírně rozrušen! “A proč táta něco neuloví a já to jen nesním?“ nechápal jsem jediný důvod, proč se musím naučit lovit sám. Pohodlnější by bylo, kdyby mi lovila mamka nebo taťka. Já bych to jen snědl a… bylo by to. “Určitě mu ten lov nějak překazím,“ se ztrápeným povzdechem jsem vyrazil k východu, přičemž jsem u toho vždycky jednou za čas nadskočil zadní tlapičkou nahoru. Tlapička to ale dělala sama, já ne, přísahám! Měl jsem jen děsnou radost, že pro mě někdo přišel. Už nikdy nechci být sám, problesklo mi myslí. Pak jsem vesele vyběhl jako laňka vysokými hravými skoky pryč.

>> les alf

// 1

Otevřel jsem oči a rozespale koukl po úkrytu. Chvíli mi trvalo, než jsem se probral a uvědomil si, kde vlastně jsem a co jsem zač. Připadalo mi, jako bych spal dlouho. “Ta-tati?“ bezbranný roztřesený hlásek se ozval celou jeskyní, nikdo však neodpověděl. Začal jsem mít divný pocit. Zvedl jsem se do polo lehu, opřel se o pravdou tlapku a mlčky hleděl do noční tmy. Nic moc jsem neviděl, ale… přesto jsem hleděl. Těkal jsem očima sem a tam. “Táto!“ s pootevřenou tlamičkou jsem divoce dýchal, mé tělo pohltil strach. Byl jsem tu sám. Nikdo neodpovídal. “Co se to ď-ď-děje?!“ rozvzlykal jsem se, proč tu nikdo nebyl se mnou? Nechali mě tu? Opustili mě? Co se děje? Srdce mi začalo bušit, přičemž mě podivně rozbolelo na hrudi. Rozplakal jsem se. Bezradně jsem si sedl, tlapičkou si začal otírat uplakaná očka a hlasitě jsem posmrkoval. Nehnul jsem se z místa…Jen jsem si pořád dokola kladl otázku „proč?“. Chtěl jsem volat i na mámu, ale po delším chaotickém přemýšlení jsem usoudil, že je to zbytečné. Oni mě asi nechtějí, nechali mě tu. Možná, že odešli někam na výlet a neřekli mi to, abych je u toho výletování neotravoval. Smutně jsem sklopil hlavu, svěsil uši a nechával kapat teplé slané slzy na chladnou zem.