Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Táta přiznal, že o Wissovi asi už slyšel. Přikývl jsem a lehce se pousmál. Ten vlk pro mě skoro jako druhý táta, nebo jako pokrevní strýc. Když jsem tátovi zhrnul všechno ce jsem zažil, ve vnitř jsem napjatě čekal na verdikt. Bílý vlk mi položil tlapku na hruď. Zacukal jsem ušima a zůstal stát, ale nevěděl jsem co mám očekávat. Táta promluvil a řekl....řekl....ty nejkrásnější slova. Slova, který každý potomek chce od své rodiče slyšet. Je na mě hrdý... Uvědomil jsem si a na tlamě se mi oběvil veliký, úlevný a dojemný úsměv. "Vážně?" zeptal jsem se pro jistotu. To bylo zatím to nejhezčí co jsem kdy slyšel. Potom i táta spustil svůj proslov. Oči se mi opět zalili slzami. Jeho omluva, jeho vysvětlení. Nemohl jsem už na něj být dál "naštvaný", takový jsen nebyl. Někomu by to sice asi nestačilo, ale to mě nyní říkal bylo vše, co jsem si celou dobu přál slyšet. Ani nevíte jak to přelepilo mé rány na srdíčku, které se tam mezitím vytvořily. A pak mi konečně odpověděl i na mou největší a při tom ze všech nejkratší otázku. Podíval jsem se mu do očí. To co řekl......bylo no chabé. Přesto jsem ale pochopil jak to myslí. Co tím chce říct. "To nevadí tati, to stačí," řekl jsem polohlasem. Ukápla mi slza, kterou jsem již neudržel. A pak jsem udělal k němu váhavý krok. Nakonec jsem se přeci jen osmělil a zabořil tátovi do srsti čenich a otřel se mu o krk. "Taky tě....mám rád tati," řekl jsem a s jemným úsměvem se otáhl.

Můj první "suchozemský" úlovek chutnal skvěle. Maso navíc krásně hřálo v mém dosud vyhladovělém žaludku. Teda, ještě jsem dožráno neměl, ale už teď jsem cítil, jak si hend po pozření něčeho udělalo lépe. A obvzláště tento úlovek fakt chutnal výtečně. Protože jsem to zvládl sám. Bez pomoci, bez návodu. Pomyslel jsem si a v očích mi spokojeně zajiskřilo.
Najednou se ozvaly kroky. Ten vlk se blížil přímo ke mě. Polekaně jsem vyskočil, otočil se a zavrčel. Co kdyby mi chtěl vzít můj úlovek? Když jsem ale vlka spatřil, rychle jsem pysky zase zkopil a radostně se mi rozzářily oči. Byl to to táta. Bílý hrdý vlk s barevnými odznaky a velikým pláštěm, kterého bych si nespletl. Jak dlouho už jsem ho neviděl? "Tati?" vydechl jsem jenom a rozhoupal ocas. Táta vypadal, že je rád že mne vidí, ale přitom byl smutný a mě po chvíli došlo proč. Když řekl svá omluvná slova, smutně jsem se na něj usmál. "Dlouho jsem tě neviděl, ani maminku. Aní nevím jak voní mí sourozenci," začsl jsem najednou. Ne nijak vyčítavě, spíše lehce smutně. "Potkal jsem ale Wissefoha! Je to moc hodný vlk, znáš ho?" zeptal jsem se a při vzpomínce na svého učitele jsem se usmál. "Naučil mě nějaké základy boje a oběvili jsme spolu nové místo a nové ostrovy! A naučil mě chytat ryby a tak...." řekl jsem tátovi veselo-smutně. Lítost z toho že to nebyl on, ani maminka. Odmlčel jsem se. Podíval jsem se na něj. "Podívej! Tohle jsem ulovil úplně sám! Bez pomoci a nikdo mě to neučil!" řekl jsem a ukázal na na půl snězeného zajíce. Řekl jsem to sic hrdě, ale i tak tam stále byla jakási lítost. "A to místo, a ty ostrovi, musím ti to ukázat!" pověděl jsem ještě nadšeněji, ale pak jsem se zase zklidnil. "Jo a ještě jsem s Wissem trénoval svou magii..." dodal jsem a posledního slova se zalknul. A on mě za ni nepotrestal... chtěl jsem doříct ještě. Do očí se mi nahrnuli slzy. Sklopil jsem hlavu. Nechtěl jsem aby si toho všiml. Najednou jsem dostal srach že mi vynadá. Že moc mluvím, že toho na svůj věk zase tolik neumím, na to že jsem jeho nejstarší syn. Za to že jsem byl pryč s cizincem.... Přesto mi ale po jeho prvních slovech bylo jasné, že i mu je to líto. Pozvedl jsem hlavu. "Máš mě rád tati?" zašeptal jsem potichu otázku, nad kterou jsem celou dobu odloučení přemýšlel. Máš mě rád?

//Les u Mostu

Vyšel jsem z lesa a hrdě vykročil na louku. Voda! Zajásal jsem v duchu, když jsem si všiml vodního toku, přetínající pásy trávy. Měl jsem už fakticky žízeň. Nadšeně jsem se tryskem rozběhl. A...a...aaaa.....teda skoro jsem to nedobrzdil no. Ale nakonec jsem zkončil ve vodě jen s předníma. Zasmál jsem se. Byl jsem o mnoho rychlejší než dříve. Mé kroky byly delší a bylo to boží. Sehnul jsem se k vodě a konečně se vděčně napil. Chladivá tekutina úplně snížila mou boles hlavy a pohladila vyschlý krk. Když jsem dopil, zůstal jsem ještě chvíli stát se svěšenou hlavou a pozoroval, jak mi z tlamy odkapávaj kapky. Pak jsem ale zaslechl zašuštění. Zvedl jsem překvapeně hlavu a našpicoval uši. Po chvilce hledání jsem si konečně všiml zapomenutého králíka, který nezdrhl, i když jsem tady dělal tak trochu bordel. V břišemi za kručelo. Králíka jsem vlastně ještě nelovil. Jen tu rybu, co mě naučil chytat Wiss. Došlo mi a já trochu zaváhal. Ne, to zvládnu! Všechno je jednou po prvý! Ujistil jsem se.
Přilehl jsem břichem k zemi s začal se k němu plížit vysoukou žloutou trávou. Vítr mi naštěstí hrál do karet. A už jsem byl blízko, ještě kousíček. "LUP" ozvalo se ale najednou a já sebou leknutím cukl. Bohužel to uslyšlel i zajíc. Našpicoval uši a rozběhl se pryč. "Sakra!" zaúpěl jsem a vyrazil za ním. Co nejrychleji jsem natahoval své dlouhé nohy. On ale začal kličkovat, což mě zmátlo, protože jsem to nečekal. Podjelo mi to a já zavrávoral. Měl jsem ale štěstí, jelikož on neměl zjevně poblíž žádnou noru. Vyrazil jsem dál a začal ho hnát k řece. A pak.....podařilo se mi najdenou z dobrého místa odrazit, mé přední tlapy dopadly přímo před něj a já ho svou váhou zalehl. Nevím ani jak se mi to podařilo, bylo to tak nějak instinktivní. Zanořil jsem mu zuby do krku a prokousl tepnu. Asi to nebylo to nejlepší zabytí, ale i tak byl za chvíli mrtvý.
Úlovek jsem si dotáhl k řece a tam si lehl a nadšně se do něj pustil. Právě jsem sám, bez pomoci ulovil zajíce! Hrálo mi v hlavě vítězoslavně a já se nemohl dočkat, až to oznámím rodičům.

//Temný les (přes Mostu)

Stiskl jsem zuby k sobě a opatrně se rozešel. Byl jsem ale celý pomačkaný a tak jsem se nejdřív pořádně protáhl. Pak jsem ale nakonec konečně vyšel. Rozhodl jsem se vrátit tam, odkud jsem přišel, ať to bylo kdekoli. Kupodivu jsem zjistil že mám asi dobrý orientační smysl, protože jsem doopravdy za chvíli spatřil vysutý most. Usmál jsem se. Poklusem jsem se rozběhl a přeběhl ho. Cítil jsem, jak se pode mnou nebezpečně houpá, a měl tentokrát už trochu strach. Předtím, jsem to ale přeběhl úplně bez problémů! Napomenul jsem se. Za mostem mě obklopil mnohem hezčí, přívětivější les. Přidal jsem do kroku. Věděl jsem že tudyma se někde dostanu na naše Tajemné ostrovy, které jsem tak hrdě pojmenoval. Pak se musím pochlubit sourozencům! Zakřenil jsem se sám pro sebe. Na sostrovy jsem se ale teďka nehodlal. Nyní jsem šel rovno, abych byl doma co nejdřív.

//Luka

Procitl jsem. Strašlivě mě bolela hlava. Otevřel jsem oči a čekal až se mi rozmazané šmouhy točící před pohledem změní v určitý obraz. Když se tak konečně stalo, lehce jsem nadzvedl hlavu. Ležel jsem kdesi pod keřem uprostřed velkého tmavého, strašidelného lesa. Zavřel jsem oči a svraštil obočí. Vůbec jsem si nepamatoval že jsem se ukládal ke spánku. Vybavil jsem si místo toho černého vlka s pláštěm a uvědomil si, že jsem sám. Ale nebyl jsem. Byl se mnou Wis předtím. Na něco jsem se ho ptal. A pak zatmění. Věděl jsem ale že on za to nemohl. "Wissi?" zkusil jsem pro jistotu, i když jsem věděl že tu není. Snad je v pořádku. Napadlo mě. Ne, určitě je. Je to moudrý, zkušený vlk. Jemu se určitě nic nestalo. Řekl jsem si.
Opatrně jsem se posadil a protřel si tlapkou čelo. Měl jsem hlad a žízeň, ale zdálo se, že bolest hlavy ustupuje. Máma! Táta! Musím domů! Uvědomil jsem si najednou. Bylo to opravdu dlouho co jsem je neviděl. Vlastně to byl už skoro rok. Opatrně jsem se postavil na nohy a všiml si že jsem vyšší. Dospěl jsem. Došlo mi najednou.

//Les u mostu (přes Most)

Wiss na mě chvilku hleděl, ale pak mi přitakal. "Aha," přikývl jsem. Po jeho dalších slovech jsem se ještě poplašeně podíval do rokliny. "Ou," hlesl jsem. Bezedná jáma byla pro mě docela nepředstavitelná. "To bych už jako navěky věků jen padal?" zeptal jsem se poněkud zaujatě. Byla to fakt divná představa.
Po tom co jsme tedy zašli hlouběji do lesa mi Wiss zač al vyprávět o tom co tu prožil. "Jo taaak," přikývl jsem, když mi vysvětlil co je to lešij. Nad jeho vysvětlením ducha jsem se ale pozastavil. Přikývl jsem, jakože to úplně chápu, ale můj výraz pravil pravý opak. "A co je duše?" zeptal jsem se po chvilce, lrotože mi to stejně nedalo.

"Shni-lý," zopakoval jsem po Wisdovi jako vlče, co se právě učí mluvit. Ano, hádáte správně. Samozřejmě, že jsem nevěděl ani todle slovo co znamená. A myslím, že na mém výrazu to asi bylo poznat. Wiss pak ještě dodal, co přesně to znamená pro mne a já již srozuměně přikývl. Todle už jsem samozřejmě chápal. "Takže je to asi nebezpečný, co?" konstatoval jsem. Podíval jsem se na most a na tu hloubku pod ním. "Tam bych fakt sletět nechtěl," dodal jsem a polknul.
Hele, moje slovní a vědomostní zásoba byla vzkutku omezená. Ale divíte se mi? Kdybych měl normální výchovu, věděli by jste, že jsem vskutku chytrý, ale prostě nejde být chytrý, když vás nikdo nic nenaučí a ani neučí. Tedy vlastně už učí, protože Wiss je fakt supr učitel jo, ale todle jsem měl dávno vědět od rodičů...
Našlapoval jsem opatrně lesem vedle Wisse. Viděl jsem, že çerný je stále seběvědomý, až poněkud lhostejný k tomuto místu, ale já byl napnutý jak strunka. Pak tedy černý na mou výzvu dokončil příběh a já se nalíp ještě blíže k němu. "Co je to lešij?" zeptal jsem se ořece jenom. Znělo to podle popisu ale opravdu strašidelně. "Duch?!" vyjekl jsem nejdřív a podíval se poplašeně na Wisse. Pak mi to ale došlo. "Uhm, a co je duch?" zeptal jsem se a nevině se zatvářil.

Když tedy Wiss konečně došel na konec mostu (nwchâpz, proč to jako nemohl přeběhnout taky), my vysvětlil že ten most, co jsme teď přešli je.......no, prostě most. Když došel, bylo vidět hak se most ještě pohupuje nad nebezpečně hlubokou roklí. Měl jsem fakticky štěstí no. Na Wissova další slova jsem zastříhal ušima a podíval se na něj. "Eh, a co znamená "ztrouchnivělý?" " zeptal jsem se opatrně. Bylo mi už trapný, že se jej na vše musim ptát. Byl už jsem dost velkej na to, abych to věděl, to mi bylo jasné, jenže jak jsem mohl vědět co to znamená, kdyžmi to zatím nikdo neřekl? V tomdle věku bych měl mít za sebou už i ulovenou nějakou srnu ve zkupinovém lově a plno dalších zvířat. Jedné, co jsem zatím za ten rok a něco ulovil byla ryba. Jo a abych nezapoměl, stále tu byl fakt, že rodiče jsem už neviděl....půl roku? To asi není úplně nejlepší. A todle všechno jsem si moc dobře uvědomoval a věděl, že to rozhodně není v pořádku.
Nyní jsem ale byl s cizím vlkem, který už ovšem nebyl tak úplně cizí, vzhledem k tomu, že jsem se s ním pomalu zatím viděl víc než s rodiči, v temném a strašidelném lese. Celá atmosféra toho místa na mne dýchla a v žilách mi nyní koloval strach a nervozita. Když jsem ale poslouchal Wissovo skorovyprávění, tep se mi zase začal trochu zklidňovat. "A co to bylo?" zeptal jsem se zvědavě s napětím.

//Les u mostu (přes Most)

Wiss zabručel, že ho to ani nepřekvapuje. No, pravdou bylo, že já ještě sni brouky pořádně neměl čas oběvovat. A taky bylo pravdou, že ani ty ptáky jsem nestihl pořádně pooběvovat. Vlastně mi jako podivný, nový pták mohl přít i takový racek. Což je smutný. A víte co je ještě smutnější? Že vlastně skoro všechno co teďka umím a znám, mě naučil a oběvil jsem s úplně neznámým vlkem, kterého jsem jen tak náhodou potkal.
Šel jsem tedy v závěsu za černým. Les začal řídnout a přednáma se oběvila obrovská rokle. "Woah, to je vyyyška!" řekl jsem a slovo "výška" jsem schválně zvýraznil. Kus od nás se tyčily dva kůli. Wiss šel k tomu a já jej následoval. Od kůlů se tyčilo cosi dřevěného a vedlo to přes celou rokly. "Co to je?" zeptal jsem se zvědavě. Wiss zatím na tu věc vkročil. Vypadalo to hodně vratce. Vypadalo to super! Rozběhl jsem za Wissem a nad vratkostí mostu již nepřemýšlel. Protáhl jsem se kolem něj a běžel na druhou stranu. Prkna děsivě vrzala a most se houpal. Byla to zábava. Doběhl jsem na konec a zůstal stát na druhé sraně. "Ať už je to co chce, je to super!" zavolal jsem na Wisse a sledoval, jak opatrně přes ten most kráčí. Tooo bude na dlouho. Pomyslel jsem si a posadil se. Když Wiss došel, vyrazili jsme do lesa. Měl pravdu, byl fakticky strašidelný. Nalípl jsem se k Wissovi a rozhlížel se opatrně. "Tady je to fakt děsivý," poznamenal jsem.

//Tajné ostrovy

Prodírali jsme se houštím, které bylo potřeba projít, aby jsme se dostali k ostrovům. Ne, stále mne to neomrzelo. Přeskakovak jsem a podlézal křáky. V srsti jsem měl zase zamotané nějaké větve, ale moc mi to nevadilo.
Wiss mi přitakal. Pak ale dodal, že i brouci jsou nebezpeční. Nebo alespoň někteří. "Fakt? Já zatím žádného nebezpečného brouka nepotkal," řekl jsem. Po chvíli houštiny prořídli a my zase byli v normálním lese. Černý zrychlil a natáhl krok. Udělal jsem to samé. Došlo mi, že vlastně mé tlapky jsou již delší a já Wisse stíhal úplně v pohodě, bez toho, abych musel poklusávat. Od seznámení s Wissem jsem hodně povyrost. Bylo smutné, že rodiče mě vlastně vyděli naposled ještě jako pár měsíční vlče... Teď už mi byl rok. Zazdálo se mi najednou, jako bych ucítil jednu ze sester. Pozvedl jsem hlavu a rozhlédl. Určitě tudy jedna prošla. Která jsem ale netušil, protože jsem s nimi strávil až moc málo času.
Černý mi sdělil, že mne zavede na opravdu strašidelné místo. "Už se těším!" řekl jsem nadšeně. Strach jsem ještě neměl čas okusit.

//Temný les

Na Wissova slova jsem se rozesmál. "No jo, co bych bez tebe dělal!" řekl jsem se smíchem. Ne, ale fakt. Vážně mi nepřišlo ani trochu reálné to, že by nás to pidi mindi tentononc mohlo roztrhat jako kus papíru a pak sníst. Vždyť to ani nemělo žaludek, nebo střeva, ne? Protože to bychom asi viděli. I když tedy na takouvou dálku, těžko říct. "Hmm, to máš asi pravdu, ale tak, co třeba brouci?" nadhodil jsem. "Ti jsou taky pěkně divní..." dodal jsem a trochu se zakabonil.
Nakonec jsme se ale po jídle přeci jen rozhodli odejít. Na mou otázku, kam pudem tedy, se Wiss zamyslel. "Jo, tak jo!" řekl jsem zaujatě. "Ještě jsem žádný strašidelný místo neviděl!" dodal jsem nadšeně a vyskočil na nohy. Potom jsme tedy s Wissem zapluly zpět do houštin, abychom mohli objevovat dál.

//Les u Mostu

Podíval jsem se trochu nevěřícně z Wisse na toho tvora a pak z toho tvora zpět na Wisse. "Hm, to si teda nedážu představit ani já..." řekl jsem pochybovačně. Furt to bylo dost....mrňavý. Vypadal ale, že se mu docela ulevilo, že jsem se za tím nerozběhl do vody. Poslouchal jsem co mi řiká a přikývl jsem, jako že rozumím. "Ovšem, i ptáci jsou barevní a někte|í i divní, a přece ti ni neudělají," namítl jsem přeci jen. Pak jsme se tedy s příjemným výhledem na moře pustili do jídla. Mě ta mořská ryba fakticky chutnala, i přes to, že byla taková slanější. Wiss uznal, že není špatná a já jen souchlasně zamručel. Ojedl jsem rybu, co nejlépe to šlo, protože jsem měl za a) fakt hlad, a za b) Mi opravdu chutnala. Ségřel jsem si jazykem zbytky ryby z pysků a podíval se na Wisse. Na jeho slova jsem sice trochu posmutněl, ale nakonec jsem přikýv. "No tak jo," řekl jsem a pomalu vstal a protáhl se. "Kam jdem teď?" zeptal jsem se rovnou z vesela a zavrtěl ocasem.

Na Wissův argument jsem se musel zasmát. "Ale no tak! Vždyť je to tak malé, že by ses do toho určitě nevešel!" řekl jsem se smíchem. Wiss se pomalu pustil do svojí ryby ale já ještě stále postával u břehu a koukal do vody. "Hm, to je asi pravda," uznal jsem nakonec a zastříhal ušima. S mírným povzdechem jsem se otočil a popadl svou rybu. "To ani nemám v úmyslu," řekl jsem, když jsem pustil svou rybu vedle Wisse a poskládal se vedle něj. Nakonec se tedy taky zakousnu do své ryby. Její maso je takové, křehké a je slaná. Chutná ale dobře. Přidržím si ji packou a vyškubnu další sousto. "Chutná fakt dobře ta ryba," uznám a oblíznu si tlamu. "Zatím jsem měl jen srsnu," dodám a ukousnu si znovu.

Koukal jsem na tu divnou věc. Tlamu jsem měl plnou slané pachuti a chuti krve. Popravdě to nebyla zrovna nejchutnější kombinace. Měl jsem z té slanosti trochu žízeň, i když teda, hlad jsem měl větší. "Á-ha," řekl jsem nechápavě. Wiss se ale pak rozvášnil na téma "neznám to, ale jistě nám to ublíží," takže jsem nakonec tedy pochopil, proč jsme před tím zdrhali......asi..... "Já nevím, podle mě to moc nebezpečně nevypadá," zaváhal jsem a zamžoural do vody, ve snaze si to co nejlépe prohlídnout. "Vypadá to tak nějak křehce a neškodně," dodal jsem a stále si tu podivuhodnost prohlížel. "Vlastně to vypadá i docela hezky? Tak nějak zajímavě hezky...." zamyslel jsem se nahlas.

Wiss mě pochválil a věnoval mi dokonce úsměv. Zazubil jsem se spokojeně a prohlížel si rybu před sebou. Byla docela velká. Dost velká na to, abych se z ní najedl,ale tedy pro dva nestačila ani náhodou. Kus odemne se začolo ozívat šplouchání. Otočil jsem se v čas, abych uviděl Wisse v akci. Se zájmem jsem sledoval jeho lov. Byl rychlý a přesný. Samozřejmě. Zavrtěl jsem ocasem. Jeho úlovek byl ještě o trochu větší než můj, pro Wisse akorád. Nebo, alespoň jsem si to myslel. V tom se Wiss kamsi zadíval a najednou rychle zavelil j ústupu. Tedy skoro jsem mu nerozuměl, ale nějak jsem pochopil co chce. Popadl jsem ryby a rozběhl se do vody za ním, proběhl jsem kolem něho a tryskem dorazil na pláž. Voda stříkala všude kolem a bylo to strašně super. Vyhoupl jsem se skokem z vody na písek a pak prudce zabrzdil. Pustil jsem svůj úlovek navzem, vydechl jsem si a podíval se na Wisse a na to, před čím jsme utekli. Byly tam děsně zvláštní věci. Takové skoro průhledné zaoblené plátečky s jemnými šňůrkami. Překvapeně jsem zamrkal. "Co to je, a proč jsme před tím vlastně utíkali?" zeptal jsem se.