Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podíval jsem se po Wissových slovech na něj. Mě přišlo tedy že byl super. Ale když si to nechtěl nechat vymluvit... "Fajn, když myslíš," řekl jsem a pokrčil rameny. Nechal jsem to plavat. Nyní jsme před sebou měli mnohem zajímavější věc. Tedy spíše místo. Bylo opravdu perfektní! "Já si spíše myslím že bude neoběvené," prohlásil jsem přesvědčeně. Wiss se vydal blíže ke břehu a já jej s radostí následoval. Rozběhl jsem se a zastavil se až úplně těsně před vodou. "Jakto že je tu tolik vody? Co je to za místo?" zeptal jsem se užasle. No co, moře jsem ještě potkat nestihl. Viděl jsem zatím jen vodu v řece a malých jezírkách. Ale tady, tady se voda táhla až úplně pryč, někam do nekonečna a ztrácela se až úplně daleko za obzorem. Hrábl jsem do kamínků. A udělal ještě pár kroků blíže. V tom mi voda přejela přes packy a vrátila se zpátky. Vypískl jsem a ucouvl. Pak jsem ale zase zvědavě přišel blíž

//Les u Mostu

Poslouchal jsem Wisse a docela se mi ulevilo. "Aha, tak to jo..." řekl jsem už trochu veseleji. I tak jsem z toho trochu zesmutněl. Pak jsem se Wisse zeptal, proč nikdy neměl vlčta. "Hm, proč si to myslíš? Já myslím že bys byl výborný táta!" řekl jsem povzbudivě a zavrtěl ocasem. Wiss byl fakt super a byl na mě moc hodný! Zatím mi sním začínalo být líp než s tátou.
Za chvíli jsem na to ale zapomněl, protože jsme sse vydali na průzkum snad ještě neprozkoumaného místa. Peodírali jsme se super hustými keři, které byli čím dál hustější. Navíc začala cesta jít i po chvíli do kopce. Bylo to opravdové dobrodružství! Byla to vopravdu zábava. Semtam jme si museli, k mé radosti, trochu zašplhat. "Ano! Je to boží!" odpověděl jsem nadšeně na otázku černého. Keře najednou ale zřídli a po chvíli úplně zmizeli. Oběvili jsme úžasné místo! Oběvili jsme se na pláži a před námi na moři bylo plno menších ostrůvků. To místo bylo opravdu úžasné. "Wow!" řekl jsem nadšně. "Myslíš - myslíš si že jsmd právě nalezli neprozkoumané místo?" zeptal jsem se nadšeně černého. Nebylo tu totiž cítit žádné vlky, a to ani starší pachy. Byl tu úplný klid a no, všechno bylo opravdu úžasné...

//Vyhlídka

Poslouchal jsem Wisse co říká o mém otci a moc se mi to nelíbilo. "A můj táta se o mě nechce starat?" zeptal jsem se posmutněle. Bylo pravda ale že s Wissem jsem si zatím více rozuměl než s mým tátou. Wiss totiž na mě nebyl naštvaný když jsem mu omotal tlapky liánou, nebo když jsem si s ním chtěl dát prostě závody. Nebyl na mě naštvaný když jsem chtěl aby mě něco naučil a tak. Nebo alespoň to nedával najevo.
Po chvíli na vyhlídce jsme se nakonec vydali hledat nějaká ta neoběvená místa. Rozběhl jsem se zvesela zase dolů z kopce. "Oh, aha" řekl jsem. Na chvíli se mohlo zdát že jsem z tohoto tématu opustil, ale.... "A proč ne?" zeptal jsem se zvědavě. Poté co jsme prošli lesem Wiss našel perfektní místo. "Ooo, super!" výskl jsem nadšeně a začal jsem se prodírat hustým křovím, jako by mi šlo o život. Podlézal jsem, kličkoval jsem a přeskakoval ho. Byla to zábava!

//Tajné ostrovy

Wiss sice tolik z běhu nadšený nebyl, ale nevadí. Pak si ještě postěžoval že na běhání do kopcu nemá věk. "Tak jo," přikývl jsem a zazubil se na vlka. Bylo fajn že Wiss se tolik nebránil k dalším návrhům na závody. "Proč?" zeptal jsem se. Jeho slova jsem moc nechápal. Pročby můj táta neměl mít vlčata....vždyť měl přece nás, ne? A kdyby nás mít neměl, tak by nás přece....no neměl.
Wiss kupodivu s mým návrhem najít nějaká místa souhlasil. Radostně jsem zavrtěl ocasem a na tváři se mi vykouzlil velký úsměv. "To nevadí! My jistě něco najdeme!" řekl jsem nadšeně ve vidině nového dobrodružství. Černý se rozešel dolů z vyhlídky a já se poslušně rozběhl za ním.
"Wissi a tys měl někdy vlčata?" zeptal jsem se zvědavě.

//Les u mostu

Wiss ke mě tedy doběhl. Vypadal pěkně zadýchaně, zato já byl už skoro v pohodě. "Musíme si to pak zase zopakovat! Byla to zábava!" řekl jsem a zavrtěl ocasem. "Kdž jsem si chtěl dát závody s tátou, tak se na mě naštval a ani nezávodil," povzdechl jsem si lehce posmutněle. Pak jsem ale zase nahodil úsměv. Pak jsem se Wisse zeptal, jak to tedy vlastně poznáme, že to místo ještě nikdo neoběvil. Jeho odpověď mě tolik nepotěšila. "Oh aha," povzdechl jsem si. Na jeho další slova jsem ale zase ožil. "Tak se tam vydáme! Najdeme nějaké odlehlé, skryté a těžko přístupné místo a oběvíme jej! Třeba nějakou jeskyni! Jo, jeskymě Arra a Wisse!" řekl jsem nadšeně a začal se rozhlížet, jestli nějakou vhodnou jeskyni třeba neuvidím.

Jméno vlka: Arrow
Počet postů: 8
Postavení: Sigma
Povíšení: - - -
Funkce: Až vyrostu, chtěl bych být lovcem!
Aktivita pro smečku: - - -
Zhrnutí: Po tréningu souboje si Arr s dozorem Wisse procvičil magii a poté se vydali na výlet prozkoumávat okolí. (A Ar se snaží nalézt nové pohoří! :D)
Questy: - - -

Wiss se stále pro šplhání po horách nenadchl. Mé argumenty byly určitě přesvědčivé! Ale černý byl asi natvrdlej, nebo co. Můj návrhl na název nového pohoří ale odsouhlasil a tak jsem byl spokojený. "Teď už musíme jen nějaké najít!" řekl jsem a zazubil se. Jistě tu bude plno neoběvených míst! Jen je objevit! Pomyslel jsem si. No co, byl jsem poprvé konečně někde mimo rodné místo! Nemohl jsem přeci vědět, že takhle to asi úplně není.
Pak jsem tedy rozhodl že si dáme s Wissem závody. Na jeho názor jsem nečekal. Chtěl jsem přece vyhrát! Letěl jsem tedy jako střela nahoru do kopce. Měl jsem už docela dlouhé nohy. Netušil jsem kdy jsem stihl vyrůst. Vždyť ještě nedávno jsem byl úplně prťavej ale už při setkání s Wissem jsem viděl že jsem jaksi vyšší.
Tryskal jsem tedy navechol. Bylo to perfektní! Najednou se přede mnou oběvil sráz. Bylo to těsné, ale zabrzil jsem úplbě perfektně. Na to, že kdybych zabrzdil o pár sekud později, skončil bych dole v moři, jsem nemyslel. "Ha, vyhrál jsem!" vykřikl jsem vítězoslavně na Wisse. Začal jsem se rozhlížet. Výhled tu byl opravdu perfektní. Viděl jsem odsud i několik hor. "Hele Wissi, a jak vlastně poznáme že je to míst ještě neoběvené?" zeptal jsem se.

//Enlo!

Tak jsem to s menším přemlouváním Rozárky přišla taky zkusit, a požádat o normální 2. charakter! ❤️

No, dobu pobytu tedy splňuji perfektně, bo tu už budu skoro rok, ovšem s postíkama jsem taktéž bohužel pozadu, jelikož my chybí ještě 33 postů.... No, ale tak za zkoušku nic nedám, že :D
Vím tedy že na to že jsem tu rok mi postů chybí hodně, ale tak ono to bylo hlavně tím že jsem byla hodně dlouho zasekaná ve hře s rodinou... Vím sice že jsem mohla se odtrhnou, ale přišlo mi to takový blbý, když je to přeci jen rodina. Každopádně jsem nakonec zdrhla (xD) a myslím že má aktivita se zlepšila o dost ^^ Sice, žel, nejsem fretka, ale, pokud na to že mám odepsat nezapomenu, dokážu hrát i aktivně. ^^
Co se týče mého 2. charakteru, ten už mám vymyšlený dlouho. Jednalo by se o sestru mnou navrhovaného NPC (který se tedy ale neschválil). Pro mě by tato povaha byla tedy poněkud nová, protože, co mám vlky na jiných rp, většina z nich je podobná Arrowovi a tak se na ni docela těším. Navíc se bude jednat o můj první traumatizovaný char, jej! :D
No a pokud to nevýjde, tak zase na podzim nom.

Moc děkuji za zvážení, nebo alespoň za to, že jste si to přečetli a nepřejeli mé jméno s pobaveným usmátím...xD
❤️

Váše Sunčí Arrow!

Neschváleno, do 13. 4. máš čas dohnat případné posty

//Severní hory

Dostal jsem menšího zprda za to že jsem si stěžoval. No a? zakroutil jsem v duchu očima. Doprovod mu přeci jen dělal tak jako tak, tak co. I když muselo se nechat že byl Wiss opravdu hodný že se na mě nevykašlal, i když, jak sám řekl, klidně mohl a nikdo by nemohl říct ani bů. Každopádně jsme se nakonec vydali na průzkum. Bohužel lehce mimo hory, ale tak nevadí. Po chvilce putování se před námi otevřela louka hezky do kopce. Foukalo tu docela silně. Koukal jsem jak zelený plášť, co měl Wiss kolem krku, vlaje ve větru. Bylo to docela fascinující. "Ale mě to baví! Je strašně super někam vyskočit a chodit po té skále a šplhat nahoru a tak!" opáčil jsem vesele na Wissův povzdech. Wyss se potom nad úžasným jménem, které jsem vymyslel pro nové pohoří uchechtl. "Hm to asi jo no," zamyslel jsem se, "tak by to mohlo být hen Arrovo a Wissovo pohoří!" řekl jsem a zavrtěl ocasem. "To zní taky dobře, ne? zeptal jsem se pro jistotu černého.dorazili jsme tedy k úpatí kopce. Byla to sice louka, ale byla alespoň na skále. Na vysovu výzvu jsem spokojeně přikývl. "Tak jo! Vsaď se že tam budu první!" výskl jsem a rozběhl se co nejrychleji do kopce.

Wis zjevně neměl v plánu pro mě něco zajímavého vymyslet. Ještě že jsem byl tak akční a navrhl něco sám. Chtěl jsem nejlépe dělat úplně všechno z toho co jsem před chvílí vychrlil! Na slova černého, že bych mohl něco zkusit sám jsem jej sjel nedůvěřivým pohledem. "Ale to je nuda! ajá chci nějaký úkol!" zabojoval jsem za nějakou aktivitu. "Tss, jsem nejlepší horolezec na světě!" řekl jsem a vypjal hrdě hrudník. "To by sis něco zlomil spíš ty," řekl jsem provokativně s úsměvem. Nakonec se ale rozhodlo pro oběvování. "Jo, už jdu!" řekl jsem nadšeně a doběhl Wisse. "Třeba oběvíme nějaká nová místa a pojmenujeme po nás," napadlo mě, "třeba Arrowovo a Wissefeohovo pohoří!" zasnil jsem se. Cha, určitě oběvím nějaké nové místo a sestry mi budou závidět a budou litovat toho že byli na mne a na Akrose zlé! Pomyslel jsem si škodolibě.

//Na Vyhlídce

Moje obrovité nadšení Wiss moc nesdílel, ale pochválil mě…...na rozdíl od táty. Potom mou liánku lehce setřásl. Když řekl že magie mi určitě zesílí časem, radostně jsem přikývl. „Takže co teď?“ zeptal jsem se nedočkavě. „Budeme cvičit tedy tu magii? Co mám udělat?“ zeptal jsem se rychle. Opravdu mě to bavilo! Táta přišel o výborného žáka! Nebo to jsem si aspoň říkal. „A nebo se půjdeme někam podívat? Zažít nějaké dobrodružství?“ Vychrlil jsem další otázky. Wiss byl moc hodný. „Můžem si dát třeba závod, kdo bude první na tady té hoře!“ pokračoval jsem s nápady. Šplhání po horách mě fakt bavilo! A myslím že mi i šlo! Bylo tolik věcí co by se dalo dělat! Taky jsme mohli pokračovat v trénovaní souboje a tak!
Mezi tím už se opět zjevil večer. Obloha byla dneska jakási temná a srst nám čechral studený vítr. Oklepal jsem se. Zima mi sice nebyla, ale bylo to trochu nepříjemné.

"Ne dobrý, už dobrý," sklidnil jsem se rychle a zazubil se na Wisse. Rozjímání o mé rodině mě začalo trochu táhnout do úzkosti. Co jsem vlastně udělal, že jsem jim tak ukradený? Vždyť jsem se tak snažil! Proč mě táta seřval za to, že jsem si jen chtěl hrát na závod. Ani mě nepochválil pořádně za toho hada! Já se tak snažil. Proč mě místo rodosti z toho že jsem oběvil svou magii jen potrestal?! Začal se mi trychlovat dech. Klid Arrowe! Uklidni se! řekl jsem si razantně v duchu a stiskl zuby. Pořádně jsem se nadechl a zhluboka vydechl. Nechtěl jsem se před Wissem přece rozbrečet! Naštěstí se mi podařilo rychle uklidnit a zahnat úzkostné myšlenky do pozadí. Možná si toho Wiss ani nevšiml. Aspoň jsem v to doufal.
Trochu jsem omilem zkomolil Wissovo jméno. "Wissfeoh," opravil jsem se. Naštěstí souhlasíl s tím abych. mu říkal jen Wiss. Dost se mi ulevilo. Pak jsme tedy přešli k učení. "Ooo, vážně?!" nadchl jsem se hned pro jeho první slova. Znělo to opravdu důležitě. "Wow," zalapal jsem po dechu, když vykouzlil kolem nás sněženky. "To je krása!" dodal jsem ohromeně. Na jeho další slova jsem jen nadšeně přikývl. Země. Zní to tak velkolepě! Pomyslel jsem si. Zadíval jsem se na Wissovi tlapy a představil si opět tu liánku, co předtím obmotala Riccu. Nechal jsem na chvíli do popředí vystoupit ten smutek co mě přepadl před chvílí. Bylo to tedy opravdu teňoučké, ale podařilo se mi to vytáhnout až k jeho pleci. Byl jsem na sebe hrdý. Smutek jsem rychle zahnal do kouta své mysli. Teď mou magii živilo štěstí z toho "výkonu". Šťastně jsem se podíval na Wisse. "Tak co?!" zeptal jsem se nadšeně.

Černý oponoval, že učitele by rozhodně dělat nemoh. Naklonil jsem hlavu lehce na stranu. "Když myslíš..." zamumlal jsem si akorád. Pak jsem tedy povikládal své důvody, proč mě určitě nikdo nebude hledat. Černý nakrčil čenich. Nad jeho poznámkou jsem si jen povzdechl. Pak jsem ale stáhl uši. "Vrátit?! Teprve jsem konečně někam vyrazil! Chci zažít nějaké dobrodružství a s rodiči ani se sourozenci se mi to asi nepovede!" vzepřel jsem se.
Vlastně jsem měl z rodiny nekradši Akrose. Byl to muj malej brácha, který mě měl fakt rád a byl jsem jeho vzor! Ricca byla jen tatínkův mazánek, Solari se akorád jen někam zdejchla. Po prvé mi navíc překazila výlet a po druhé povídání s mamkou. Táta měl asi rád jenom Riccu.... A mamka? S tou jsem vlastně ještě nic pořádného neprožil. Bylo to dost smutné. Vlastně, když bych se nad tím zamyslel, tak jsem byli s bráchou takový outsideři a ani nevíme proč. Proto že nelzeme rodičům do zadku? Proto že jsme se nerozhodli jen tak ztratit? Proto že jsme byli prostě kluci? Kdo ví.
Černý se mi konečně rozhodl představit. "Wissefoh," zopakoval jsem. "Může být Wis?" zeptal jsem se, jelikož takhle snad bylo jednoduší mu říkat černý. Pak jsem tedy navrhl aby mě naučil něco dalšího. Nejdříve asi chtěl říct "ne", ale pak se zarazil. Podíval se mi do očí. "Asi zemi, jednou jsem vyčaroval nějakou tenkou trávu co obmotala ségře nohy!" řekl jsem rozhodně. Při té vzpomínce jsem se v duchu uchechtnul. Má nechat Akrose na pokoji!

Černý se posadil a tak jsem se posadil proti němu taky. Sedl jsem si hezky rovně s našpicovanýma ušima. Pobídl jsem černého aby dopověděl větu, u které se zasekl. Zaplácal jsem ocasem o sníh, když mě pochválil. Na jeho další slova jsem jen naklonil hlavu na stranu. "Náhodou bys mohl klidně učitele z fleku dělat!" řekl jsem povzbudivě. Černého výcvik mě opravdu bavil! Tohle vlastně se mnou měl dělat táta ....kdyby nepřišla Ricca. pomyslel jsem si a v duchu se zamračil. Na jeho slova o mé rodině jsem se trochu ošil. "Nemyslím si," odfrkl jsem si. "Táta určitě učí Riccu, to co slíbil že naučí mě! A mamka vlastně ani neví že jsem pryč, protože šla hledat Solari. Jedinej, komu bych mohl chybět je Akros, ale ten si asi hraje se svou kámoškou...." zamyslel jsem se. Vlastně jsem se ani nestihl skámošit s nikým. Akros a Ricca měli přece Mil a Solari měla Niyaru. Já sice znal obě, ale jen na pár sekund. Nikoli mohp být faj, ale ten musel jít domů, než jsme se skámošili víc. Trochu jsem si povzdech. "Hele Černý a naučil bys mě něco dalšího? Třeba výt, nebo pomoct mi s mou magií!" napadlo mě a ihned se mi na tlamëzase oběvil úsměv.

Po skluzu mé tělo narazilo plnou sílou do "tenkých" tyček - zadních noh černého. Kupodivu jsem se o ně nezastavil a jsem dál. Černý ten tah neustál a svali se do sněhu. Na tlamě se mi rozlil spokojený úšklebek a rychle jsem se postavil. Než jsem ale stihl provést cokoli dalšího, byl černý již na nohou. Dostal jsem pochvalu. Tedy moc nadšeně to. neznělo, ale furt to bylo lepší než nic a já byl na sebe hrdý. "Díky," zazubil jsem se spokojeně. Potom ale černý pokračoval a já pozorně poslouchal jeho monolog a snažil se jeho rady vrýt co nejvíce do paměti. Potom se ale zarazil. "Protože jedině co?" pobídl jsem černého dychtivě. Fakt mě to zajímalo! Rodiče mě moc učit nestihli. Potichu jsem si při té myšlence povzdych. Táta mi slíbil že mě naučí výt, ovládat magii a ruzný kytky a prd z toho... Pomyslel jsem si. Tak moc mě to všechno zajímalo! Budu se na to muset zeptat Černého. Usmyslel jsem si.