Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sněžné Tesáky společně s Meduňkou

Objevily se na louce. Ta už ale nebyla červená, ponure zelená, místy zlatavá, stejně tak, jako většina luk, kterými vlčice prošly. Niya posmutněla. Sice jen na chvíli, protože věděla, že už se blíží jejímu domovu. Meduňku ujistila, že už budou brzy v jejich lese, a také, že tahle louka byla ještě před jejím odchodem opravdu nádherná.
Pomalým krokem zamířily k přilehlým horám, do jejichž zdolávání se ani jendé vlčici nechtělo. Obě se shodly, že hor bylo pro tentokrát opravdu dost, a že bude lepší hory obejít podél. Když překročily rozlehlou louku a dostatečně se pokochaly neodolatelnými výhledy z jejích útesů, zůstaly ve skrytu horského úpatí a opět se rozhodly pro odpočinek. Niya opět zavřela oči a v klidu si nechala zdát o tom, jak je konečně doma, jak se vítá s Tebem, matkou i s Vinem, se svým tátou. Těšila se ale i na Frekiho a Solari a všechny, které jako vlče tak dobře znala. Když se vzbudila, měla mnohem lepší a radostnější náladu. Tentokrát byla vzhůru Meduňka, která čekala, až se vzbudí i Niya. Pak pokračovaly v cestě.

//S Meduňkou pokračují podél Nejvyšší hory k Rokli

//Mlžné pláně, po boku Meduňky

Čekal je výstup do hor. Nejhorší na tom bylo snad to, že Niya si orpavdu nebyla jistá cestou. Šla tudy už před poměrně dlouhou dobou, takže její pachy v horách zanikly. Při jejich odpočinku při úpatí hory však došla k myšlence, jak podobné jsou tyto hory horám Mudenčiny smečky. Nebo ne? Ty jejich byly možná ještě o něco více spletité a nepřístupné. V některých místech tam šlo projít dokonce jen jedinou cestou, ostatně proto (a díky jejich čerstvým stopám) se dokázala z jejich území vymotat. Jenže co tady? Najdou v horách onu věc, co je přenese na červenou louku? Niyari se na chvíli otřásla v obavách, aby ta věc fungovala správně a opravdu je donesla na červenou louku. Zatřepala hlavou, jako by se snažila vyhnat takové myšlenky a podívala se na Meduňku, která byla odhodlaná pokračovat. A tak vlčice pomalu stoupaly po úpatí hor, kde se naplnily obavy Niyi a než konečně našly portál, uběhlo pár hodin. Jediným přínosem během jejich bloudění byla pitná, chutná a výživná pramenitá voda.
Když se obě dostatečně pokochaly a podivily nad tímto výtvorem, jedna za druhou zmizela v portálu a objevily se na Červené louce.

//Červená louka společně s Meduňkou

//Tichá zátoka

Klidné a příjemné prostředí se opět začalo zalévat mlhou. Obě vlčice si tak mohly být jisté tím, že jdou správně. Niya si však nebyla jistá tím, zda skrze mlhu trefí k horám. Přestože si byla jistá, že jdou stále rovně, měla pocit, že tu bloudí v kruzích. Tohle území ji naplňovalo svízelným pocitem. Občas se ohlédla pro uklidnění za Meduňkou, kterou však příliš nechtěla stresovat svými obavami, když viděla, že se její kamarádka pere se svým zraněním. Znovu se jí snažila podpírat a být jí nápomocno una každém kroku, dokud se před nimi po té snad nekonečné době konečně začaly rýsovat hory.
Vlčice ušly pěkný kus cesty a mladé, nevytrénované nohy Niyi to začaly pociťovat. Jakmile se dostaly z těsného objetí mlh, rozhodly se proto, že si dají další lehký odpočinek u úpatí hor.

//Sněžné Tesáky

//Kvetoucí louka po boku Meduňky

Tohle místo se Niye moc líbilo. Bylo tiché, klidné a jeho hranice lemoval onen kouzelný, fialový les. Obě vlčice se nakonec shodly na tom, že bude pro obě bezpečnější a rychlejší jít kolem, než skrze něj. Hlavně s Medunčiným zraněním by to mohlo dělat problémy, nebo je to minimálně nečekaně zdržet na cestě. Niya se kochala nejen prostředím, ale i Medunčinou přítomností. Byla totiž přímo nadšená z toho, že může místní taje objevovat po boku někoho dalšího. Navíc i Meduňka, zdálo se, měla ráda přírodu, a i když nezkoumaly zrovna rostliny v onom fialovém lese, jak si původně plánovaly, mohly je zkoumat i tady, podél vod.
Niyari také chtěla uhasit svou hlubokou žízeň v místních vodách, jenže jak brzy zjistila, voda tady byla pěkně hnusná. Byla totiž slaná. Niya nikdy slanou vodu neviděla ani nechutnala a tento fakt ji velice překvapil. Nechápala, proč je ta voda tak nechutná, když přitom vypadala tak krásně! Ačkoliv vodu už nechutnala, najednou měla ještě větší žízeň, než předtím.

//Mlžná pláň s Meduňkou

//Tajga po boku Meduňky

Niyari se snažila své kamarádce pomáhat na každém kroku, hlavně, aby si mohla ulevit od bolesti, kterou jí "srážka" s prasetem způsobila. Louka, na kterou se dostaly, se zdála bezpečná. Obě vlčice se pak uložily ke krátkému odpočinku, než se odhodlaly na cestu dál. Přeci jen byl Daén ještě hodně, hodně daleko. Niyari konečně zavřela oči a doplnila trochu energie, kterou vydala k onomu vzrušujícímu zkoumání světa Mois Gris.

Po probuzení se ohlédla na ještě spící Meduňku a rozhodla se svou kamarádku na chvíli opustit. Znovu si prohlédla území, na kterém se nacházely a snažila si zapamatovat každé jeho zákoutí - no, ona jich tahle louka zrovna moc neměla. K jejímu čenichu se nesly jak vlčí pachy, tak i pachy jiných zvířat. Zejména srn a zajíců. Snad je skoro zbytečné připomínat, jak nerada tahle vlčice zabíjela, ovšem při pohledu na svou zraněnou kamarádku ji hnala kupředu potřeba pomoci. Nebyla sice dobrá lovkyně, ale zalovila v paměti po lekcích svého otce i matky a vydala se po stopách králíků. Nelovila už pěkně dlouho, a tak nebylo divu, že ten první ji utekl hned při první malé chybičce. Na druhého si už dala mnohem větší pozor, protože věděla, že čím více chyb udělá a čím více zvířat vyplaší, tím spíš nechytí už vůbec nic. Napodruhé králíka chytila a obratně ho zakousla, načež pak jen přispěchala k Meduňce, která již byla také vzhůru. O svůj úlovek, byť malý, se s kamarádkou rozdělila, aby mohly pokračovat posilněné v cestě. Niya následovala Meduňku, která svým kulhavým krokem následovala obzor fialově vzhlížejících stromů v dáli. Vlčice však šly tentokrát podél vod Tiché Zátoky.

//Tichá Zátoka s Meduňkou

"Doufám," pousmála se Niya, když se jí Meduňka snažila podpořit v tom, že jí máma uvidí určitě ráda. Bylo těžké domyslet si reakce její ctižádostivé matky, když ji při svém odchodu ani neviděla. Bylo jí tak moc smutno po jejím domově, že to dokázala sotva vyjádřit. Její stesk teď navíc umocňovala únava a hlad, které se v ní každou další hodinu kupily.
Vlčice se přiblížily k blízkému jehličnatému houští, kde se chtěly uložit ke spánku. Namísto toho však jejich přítomnost narušila prasnice, která po nich bez okolků vyběhla a snažila se je odehnat. Niyari se s tímto zvířetem nikdy nesetkala a Meduňka na tom asi nebyla o moc lépe. Z počátečního šoku se musely vlčice rychle oklepat, protože se k nim hora svalů a štětin blížila rychlostí blesku. I když Niya neměla mnoho času na to, si zvíře více prohlédnout, neboť prasata mohla pozorovat zatím vždy tak maximálně z pěkné dálky, neuniklo jí pár neblýskaných "tesáků", které se z huby prasete tyčily do stran. Rozhodně se s prasnicí o prostor nechtěla přít, a tak vzala nohy na ramena. Meduňka ji po chvíli následovala, ovšem než se mladá vlčka zcela vzpamatovala, prasnice stihla klem uhodit do přední Medunčiny nohy. Jen stěží se pak obě vlčice vzdálily z dosahu prasečí matky, která je po chvíli nahánění opustila, aby se vrátila ke svým potomkům ukrytých v lese.
Niyari věděla, že čím dříve budou v Daénu, tím lépe nejen pro ni samotnou, ale i pro Meduňku, která měla teď zraněnou nohu. Vlčice se zastavily až v bezpečí o území dál.

//přesun i s Meduňkou na Kvetoucí louku; manipulace od Aetas povolena

//Alateyská smečka

Cestu si pamatovala navzdory její komplikovanosti. Nebo možná právě pro její složitost ji snáze utkvěla v paměti a ona z území smečky pomalu vyšla. Alespoň si to myslela podle ustupujících ostrých pachů Alateyské smečky.
“Taky mám ten pocit, že nic nevím… hlavně, když mluvím s mámou. Ale to jsem naposled byla ještě hodně malá, třeba bych teď tak zabržděná nebyla,” zavzpomínala pár měsíců nazpět už s trochu lepším pocitem, protože věděla, že už se vrací. Pomalu, ale jistě. “Myslím, že už jsme mimo území,” řekla pro jistotu Meduňce své zjištění a rozhlédla se po okolí. “Mohly bychom si odpočinout třeba támhle v houští,” usmála se na Meduňku a zahleděla se na nízký jehličnatý porost opodál. Vydala se tedy jeho směrem. Ani ve snu ji však nenapadlo, že by se tam mohlo skrývat nebezpečí.
“To jo… ale hodně dlouho jsem tam nebyla, mám z toho zvláštní pocit,” přiznala se. “Navíc, když jsem odcházela, matka byla někde na obchůzce a já nevím, jestli se jí třeba něco nestalo,” pokračovala již smutněji. Při vstupu do houští uslyšela podivné, chrochtavé zvuky. Zprvu tomu nevěnovala moc pozornosti, protože to bylo dost daleko. Jenže za chvíli se to ozvalo znovu a mnohem, mnohem blíž. Když se Niya ohlédla, viděla akorát, jak už to k nim v plné rychlosti mete prasnice. Vlčice nejprve zaraženě stála, vůbec něco takového nečekala. Zježila se jí srst po celém těle a nakonec se zprudka otočila, až vrazila do Meduňky. "Utíkej!!!" zakřičela ze všech sil. Neměla tušení, co s tím tvorem dělat. Přirozeně se ho bála.

Niyari byla nejen unavená, ale také hladová. Nepřišlo ji ale, že by měla na výběr. Možná byla příliš ostražitá a opravdu by se nic nestalo, kdyby tu na chvíli složila hlavu. Její strach však pramenil nejspíše právě z její neznalosti. Nervozitou by tu nejspíš stejně ani nezamhouřila oka, protože by čekala, kdy jen se nad ní objeví naštvaný alfák.
“Já opravdu nevím… A jaké postavení tu vůbec tvoji rodiče mají, nevíš?” nečekala, že ba to Meduňka věděla, ale zkusit to musela. “Je to škoda, opravdu jsem doufala, že tu potkám aspoň někoho,” byla zklamaná. Čekala, že tu nasbírá informace, které by pak mohla předat matce. Třeba, že se seznámila s alfou, a že jsou tu všichni moc fajn. Jenže se nic nedělo. Lehce se otřásla chladem a rozhlédla se po okolí. Kam všichni zmizeli?
Nakonec uslyšela někoho v dáli volat. Otočila se na Meduňku, zda to slyšela také a zároveň měla pohled, jako by se ptala, zda se mají ozvat nazpět. Tiše si pak povzdychla. Měla pocit, že ji hrozně tlačí čas. Musela se vrátit domů, ale zároveň nemohla, protoźe neměla dostatečný důvod proto, proč byla tak dlouho pryč. Byla vůbec ještě jejich smečka? A patřila ona do ní ještě?
“Jasně, že tě tam chci. Snad tě tam bude chtít i máma” zazubila se. “Spíš mám obavy, aby tam ona chtěla mě,” úsměv se trochu křečovitě stáhl, protože si stále dělala srandu, ale realitou si opravdu jistá nebyla. Nakonec, i když slyšela hlasy, se rozhodla vydat se zpátky. Samozřejmě jen tehdy, pokud ji Meduňka následovala. Chtěla si odpočinout mimo dosah jejich alfy a pokračovat k nim domů. Takový byl jejich plán.

//Tajga přes Hraniční pohoří

"No... Umm..." vyrazila ze sebe prvně, když Meduňka navrhla, aby si tady odpočinuly. Ona se tu určitě cítila bezpečně... a odpočinek nebyl špatný nápad, ale... co když jí tu najde spící jejich alfa? Zatřepala hlavou. "Já nevím. Radši bych odpočívala jinde. Víš... přeci jen jsem cizí, nejsem z vaší smečky," řekla nakonec. Sice si nebyla jistá důsledky plynoucími z toho, že by tu zůstala déle a ještě si tu třeba schrupla, ale věděla, že být jako nečlen na cizím území není dobré. Ne? Přece i proto si vlci chránili svá území. Aby tam neměli vetřelce.
Bylo jí zvláštní, že už dávno nemají za zády nějakého smečkového pověřence. Možná betu, když ne alfu? Kohokoli, i řádového člena. Pachy tu cítila, ovšem zdálo se, jako by území vlci snad opustili, nebo co. Šli někam na průzkum? Nebo snad obsadit další území? Niya měla docela bujnou fantazii, obzvlášť, měla-li z něčeho strach. Odpočinek by jí ale opravdu bodl.
"Je to škoda. Doufala jsem, že tu někoho poznám. Je to tak zvláštní a jiné... být jinde, než doma," rozpovídala se znovu a pousmála se. "Třeba je Heřmánek zrovna u nás doma a zkoumá to tam stejně, jako já tady," zachichotala se při té představě.

"Jasně," usmála se. Byla ráda, že pozná někoho nového. Konečně. I když z toho měla trochu obavy, toužila po nových kontaktech. Vlastně prahla po všem, co bylo nové. Byla sice mimo svou smečku už dlouho, ale stále si dokázala užívat všeho, co nebylo odtud.
Opatrně našlapovala po vzoru Meduňky. "No jo. Máte to tu docela... nebezpečný," dlouho vybírala vhodné slovo, které by jejich prostředí dokázalo dobře vystihnout a zároveň neurazit Meduňku. Vlastně chtěla říct, že se jí to tu jeví jako vcelku nepřístupná holodíra, avšak musela uznat, že když se sem špatně dostával vlk, musel se sem špatně dostávat i medvěd a další nebezpečí. Možná proto se tu vlci zdržovali!
Meduňčin bratr nebyl nikde k nalezení. Niya opět znervózněla, když slyšela její skoro zoufalé volání po něm. Evokovalo to v ní pocit, jako by se mělo něco stát Tebovi. Stejně tak, jako toužila poznat nové, se toužila vrátit, aby se ujistila, že je celá její rodina v pořádku. Měla tak smíšené pocity a připadala si tak... rozpolcená. Nebylo to jednoduché být průzkumníkem! "Vypadá to, že se už taky vydal za hranice smečky zkoumat okolí," pousmála se, aby ujistila Meduňku v její domněnce.

"Nic... Jen... jsem trochu nesvá," sdělila své kamarádce a rozhlédla se po okolí, jako by na ní měl číhat naštvaný alfa. Když konečně dorazily na místo, nervozita z ní částečně opadla, ačkoliv ve vzduchu cítila spoustu cizích pachů. Čím dál víc si uvědomovala, že je úplně sama, a že kdyby tu někdo jen trochu chtěl, skončila by rozkouslá vejpůl. Přišlo jí to tu však prázdné. Smečku zde tvořila jen skupina pachů a Niya byla vlastně ráda, že nestojí přímo u nich.
"Asi jdeme nevhod... Co myslíš?" otočila se na Meduňku. Vlastně ani nevěděla, proč by měli přijít nevhod. Jen nikoho neviděla a ani nikoho hledat nechtěla. Vlastně chtěla co nejdřív zase do "bezpečí". Držela ji tu jen myšlenka, že by se snad mohla dozvědět něco, co by potěšilo její matku. Nebo že by se naučila cokoliv, co by Lissandra dokázala ocenit. Bylo opravdu těžké se jí zavděčit a Niya ani nevěděla, zda se může domů vrátit jen tak. Navíc stále měla pocit, jako by jí matka opustila - měla o ní strach, když jí viděla naposledy, byla o dost menší... a pak maminka vyrazila na jednu ze svých pochůzek... a už se neviděly. Niya opravdu ztrácela pevnou půdu pod nohama, ale nehodlala se jen tak vzdát. Prahla po tom, naučit se nové věci a vrátit se domů jako právoplatný průzkumník.

//Tundra

Cítila, jak se chladný poryv větru dotýká její kůže. Zimu sice už zažila, ale překvapilo jí, o kolik chladněji tu bylo oproti místům, odkud cestovaly. Byl to tedy pořádný kus cesty a Niya byla pyšná, že se dostala tak daleko. Nevěděla sice, zda to ocení i její matka, avšak ona své cíle prozkoumávat svět naplňovala. Bolely jí sice už pěkně nohy a její žaludek začínal znovu zet prázdnotou, nic jí však nebránilo v tom, aby poznala území jiné smečky. Málokdo by věřil, nakolik vzrušující pro Niyari tato událost byla. Ještě nikdy nebyla na území žádné jiné smečky. Věděla, že to není zcela dle pravidel a stejně se k jejich území blížila. Byla tak chtivá poznat neznámé, že se překonala a po boku Meduňky se odhodlala cizí smečku navštívit.
"To nevím," odpověděla opět nejistě, když se kamarádka zeptala na to, zda se dá změnit barva očí. Opět si vzpomněla na Taylora, který měl oči opravdu zvláštní. Stejně tak zvláštní, jako byl jeho barevný kožich. Nedokázala si představit, že se takhle už narodil. Třeba to díky magiím nějak změnit šlo...
"To bych ráda... ale není to jednoduché," usmála se na Meduňku, která Niyu ujišťovala, že jednou bude mistryní ve své magii.
Čím blíže byly, tím více cítila ostrý pach vlků, kteří si tak značili své území. Tohle všechno Niya už znala od Lissandry. Věděla, jak to chodí a věděla, kdy už se nacházela na jejich území. Země to byla nehostinná, pro Niyino oko také nepěkná. Ani jejich pas jejímu daénskému nosíku nevoněl. Úplně poprvé cítila někoho jiného, než "daéňany".
"Páni... je tu... zima... To tu žijete... pořád?" zeptala se možná přitrouble, ale vedle jejich lesa jí tohle připadalo jako úplná pustina. Jak tu dokázali přežívat? Dojmu přidávala hlavně ponurá a zamračená noc, která okolí odhalovala jen velice ostýchavě při svitu potemnělého měsíce. Musela ale uznat, že tady to vypadalo už mnohem lépe, než ta příšerná cesta skrz hory sem. Bylo to vyčerpávající, byť svým způsobem okouzlující. I když jí kraj připadal drsný, líbil se jí.

//Začarovaný les

Meduňka měla oči docela jiné, než její rodina. Nepřipadalo ji to ale zvláštní. Teb, matka ani otec také neměli stejný odstín. "Jo. No vzduch je taký modrý. Ale asi jinak. Upřímně je moc od sebe nerozeznám," asi na to neviděla dostatek vlků obojí magie. Pak si vzpomněla na Frekiho. "Jeden náš člen má velmi světle modré oči. Moc hezké. Vlastně jako nebe. To bude asi vzduch," provedla krátkou úvahu. Musela se při vzpomínce na něj usmát. I jeho by zase moc ráda viděla. Byl to přece její huňatý "tatínek". Pak jen vesele přikývla. "Nemá ale moc času. Je to skvělá učitelka. Určitě by ti se zemí pomohla. Nebo to můžeme zkusit spolu, já vodě taky zrovna nevládnu," zasmála se a následovala kroky své kamarádky. "Matka se mě to snažila učit jako vlče. Prý se mám soustředit a představovat si, co chci udělat. Možná, že se mi jednou skutečně něco povedlo... ale nevím. Možná jsem svedla pohnout s kapkou vody," znovu se musela zasmát tomu, jaký "zázrak" se jí to tehdy povedl. Jejich cesta vedla z lesa na chladnou, jehličnany zarostlou pláň. Cítila, že se stále více ochlazuje. A pak si znovu vzpomněla na to, co jí povídala matka. Že v zimě na sněhu přeci žijí zvířata podobně zbarvená. Mířili někam ke sněhu? A byla proto Meduňka skutečně bílá? Přišlo ji to absurdní. Naslouchala jejím slovům a jen přikyvovala. Čím blíže byly, tím více pociťovala nejistoty. Jen doufala, že to není špatný nápad a že to přežije bez úhony. Byl to její nejodvážnější a největší krok v životě. Ještě nikdy takhle daleko nebyla!
"To zní jako bezva plán!" odsouhlasila Meduňce její návrh, přičemž se snažila skrýt svou nejistotu tak, jak nejlépe dovedla. Ve skutečnosti nedokázala vůbec myslet na to, jak někde zkoumá les. Před očima měla teď jen jejího naštvaného alfu.

//Alatey

Bylo to vlastně logické, ano. "Určitě zemi. Všichni se zelenýma očima to tak mají," ujistila Meduňku, přičemž si opět připomněla svůj "hřích", že se narodila s vodou, i když měla mít zem. Stále ji to trochu štvalo, i když by se magie vody vzdávala nerada.
"Je to moc složité. Matka se v tom docela vyzná, ale já bych sotva uměla něco s tou svojí magií," řekla upřímně a zavzpomínala, jak se jako vlče snažila posunout kapku vody po stéblu. Dnes věřila, že to tehdy byla jen náhoda, že se to povedlo. Možná, že kdyby se v magii trochu zlepšila, potěšila by matku při svém návratu. Musela přeci přijít s něčím triumfálním. Znovu si prohlédla zamračenou pláň, než zmizely v lese úplně. Meduňka měla pravdu. Když jeden myslí na hezké věci, hned je krásnější i vše kolem. Usmála se.
"Snad sem trefím," zachichotala se. Byla moc ráda, že našla někoho, koho bude moci chodit navštěvovat. Do teď byla její jedinou kamarádkou Solari, jenže ani o té teď nevěděla, kde je jí konec. Niya prostě doufala, že budou všichni pohromadě na území, až se vrátí domů. "Jasně! To by bylo bezva," naznala, když Meduňka chtěla vidět i jejich les. Ani ve snu ji nenapadlo, že by to mohlo vadit třeba Lissandře, a že se třeba cizinci na území jen tak nevodí. Cožpak by zrovna Meduňka mohla nějak ublížit? Tomu Niya nevěřila. Byla ještě velmi naivní, ačkoliv se zrovna v případě Meduňky nejspíš nemýlila. Představovala si, jak se s Meduňkou budou učit třeba magiím, poznávat rostliny a přírodu. Byla nadšená, že se Meduňce příroda také tak líbí - nebo se tak alespoň zdálo, když si tak zamilovala zdejší les.
"Musím se sem pak vrátit. Třeba tu rostou i zajímavé byliny, nejen stromy," řekla Meduňce doufajíc, že se na to její přítelkyně chytne a že by mohly jít jednou spolu. Třeba by tomu i rozuměla víc, než osamocená Niya. Pak už následovala Meduňku, natěšená, že pozná její smečku. Snad. Musela přiznat, že určité nejistoty z přijetí měla.
"Určitě... To bude zas dobrý," usmála se nakonec, i když si vůbec nebyla jistá tím, že to dobrý bude.

//Tajga

"Má matka jim vládne. Já mám třeba magii vody. Ona... ona má zemi, ale mnoho dalších. Umí třeba vytvořit iluzi medvěda. Tak si říkám... ten dým by mohl být něco podobného. Už jsem přemýšlela, jak to, že ty magie ovládáme, víš... Jako odkud vůbec jsou? A proč třeba nečaruje... srna?" rozpovídala se před Meduňkou a ohlédla se za svá záda na nejspíš věčně zataženou louku. Vypadala zlověstně. Niye se moc nelíbila představa, že bude muset jít skrze ni znovu, pokud se bude chtít vrátit domů do lesa. "Nemám z té louky vůbec dobrý pocit," dodala, když pohled vrátila své sivé kamarádce.
"No jo. Je úplně jiný, než ostatní, co jsem viděla. Ta barva se nedá přehlédnout," usmála se, zatímco pohledem div ne skenovala každičký kmen a jeho statnou, barevnou korunu. Les byl opravdu... kouzelný. Pak se zasmála. "Jo... taky bych ho ráda potkala... Fakt dlouho jsem ho neviděla," zavzpomínala na to, jaké to bylo, když byli ještě úplně malá vlčata. Byla to hřejivá vzpomínka, i když ne tak vzdálená, Niye se vybavovala, jako by to bylo před deseti lety. Při té vzpomínce doufala, že je celá její rodina v pořádku. Když odcházela ze smečky, pěkně dlouho se tam neukázala její matka. O tu měla strach nejvíc. "Máte krásná jména," musela uznat s veselým úsměvem. Opravdu se jí líbila, nesla se ve znamení země a přírody... a to ona ráda.
Na její otázku nedokázala odpovědět a jen se nejistě zatvářila. Nedokázala jí tvrdit, že je to v pořádku, když... to tak nevypadalo. A hlavně, když na něj neviděla. Meduňka se pak rozběhla k nejbližší tůni a Niya napjatě čekala, až si její kamarádku svůj odraz v tůni prohlédne. Pak se opět zatvářila velmi nejistě. "Já... opravdu nevím, Meduňko... Můžeme najít nějakého bylinkáře nebo někoho se schopností... léčit? Já nevím. Třeba by ti pomohl, abys viděla lépe," řekla trochu zoufale. Snažila si vzpomenout, jak jen se jmenovala ta vlčice v jejich smečce, co sbírala veškeré býlí. Třeba by jí na to oko něco mohla dát...!