Příspěvky uživatele

< návrat zpět

TW (krev, usmrcení kořisti?) Nevěděla, co si myslet o té chuti, která se jí rozlila na jazyku. Ne že by nikdy žádné zvíře nezakousla, ale tuleň přece jen chutnal jinak. Nebo tedy, tulení mládě. Problém byl ovšem v tom, co jí našeptával hlas v její hlavě, a co jí její pomatená mysl předkládala za obrazy. Proč před sebou místo kořisti viděla Noaha? Proč prolévala jeho krev? Ačkoliv se zuby ustavičně zarývala do tuleního masa, rozhodně tak nečinila s čistou hlavou. Ne, ty proudy myšlenek, kterých se nemohla zbavit, byly dotěrnější než sebeotravnější hmyz. Vrahu, vrahu, vrahu, opakoval hlas v její hlavě posměšně, a ani zatřepání hlavou nepomohlo k tomu, aby se zbavila tíživého pocitu na hrudi, který se jí opět zmocnil. Ne! Vždyť tohle už je za mnou... už jsem jiná! Jsem silná! Jsem sakra Nora Fiske z Alatey! Ani vlastní sebepovzbuzování k ničemu nevedlo. Slovo vrah se jí opakovalo v hlavě jako mantra, a snad by se zacyklilo úplně, kdyby se u ní nezjevil další ze sourozenců. Arne. Skočil po tuleni stejně jako ona, a zakousl se. Po očku ho sledovala, zatímco s tuleněm stále bojovala, a jasně tak slyšela pokyn 'Prokousni mu hrdlo!'. Neváhala, protože kdo zaváhá, nežere, a tesáky zamířily k hrdlu mláděte, do kterého se zakously. Vrahu, vrahu, vrahu!

Hašteření svých nevlastních sourozenců poslouchala tak na půl ucha. Už chápala, proč o sobě Espen tvrdil, že je fracek, když ho Nora poprvé poznala. Tehdy to moc nechápala, dokud ho neviděla v akci. Nelíbilo se jí, jak se ke svým sestrám choval, nelíbilo se jí vlastně vůbec nic, co dělal. Odfrkla si a raději už se na něj nedívala. Nyní se museli před otcem předvést, na probodávání nevlastního bratra nepříjemným pohledem bude dost času později.
Taiclara zamířila s druhou skupinkou směrem k místu, kde tuleni polehávali. Nora šedýma očima sledovala jejich plížící se těla, zatímco se hrbila a krčila před nápory studeného větru. Počasí jim opravdu nepřálo, a chlad, který se jí zařezával do huňatého kožichu, napovídal, že se nachází v opravdu nehostinném prostředí. Čím dřív se odsud dostaneme, tím lépe, usmyslela si a přikrčila se, až ji ledová krusta pod jejími tlapkami zastuděla na břichu. Nezbývalo než trpělivě čekat, jak si povede Rannei a její skupina. Když Nora pozorovala Clařin ladný pohyb, hned si ověřila, že její sestřička opravdu nezahálela, a s lovem má již zkušenosti. Měla v ní bezmeznou důvěru. Věděla, že ona nic nepokazí.
Plížící se čtveřice si patrně vytyčila svůj cíl – Nora zaznamenala, jak mění směr a míří... k čemu to? Přivřenýma očima hledala v krajině jejich terč, dokud si nevšimla malého tuleního mláděte, které o nich zatím vůbec nevědělo. Snadná kořist, zkonstatovala v duchu, ačkoliv tuleně ještě nikdy nelovila. Ale tak... mláďata se přece neumí bránit, ne?
Solveig se na ni zadívala, načež jim s Espenem sdělila následující taktiku. Obklíčit mládě, zasadit úder. Jednoduché. Nora jen pokývala hlavou, jakože rozumí, ačkoliv jakmile odvrátila pohled, neodpustila si protočení očí a ohrnutí pysků. Nechat si rozkazovat od mladší nevlastní sestry jí nebylo zrovna po srsti, ale nechtěla před otcem dělat scény a se Solveig se hádat. Proto jen odstoupila do strany, a jakmile vlčice zavelela, zahájila pohyb vpřed. Skupina vedená Rannei hnala mládě od vody, a Nora se Solveig se mezitím plížily po stranách. A jakmile byly dostatečně blízko, chramst! V synchronizovaném pohybu skočily po mláděti a teď bylo na nich, aby ho usmrtily. Nora chtěla využít síly, kterou získala během výcviku, a proto mládě div nezalehla, až led pod jejich tlapami nepříjemně zaúpěl. Solveig po něm chňapala zuby, a Nora ho tlapami držela u ledu, aby se nemohlo příliš bránit. Jenže led klouzal a mládě se taky ohánělo, a když už toho měla vlčice tak akorát dost, v očích se jí blýsklo cosi rudého, otevřela tlamu a zakousla se mláděti do krku. Chtěla ho usmrtit rychle, respektive, to byl její záměr. Jenže vzhledem k tomu, že se jí mládě před očima měnilo v bezvládné tělo jejího mrtvého bratra, není zcela jasné, zda se jí to povedlo nebo ne.

Deník? A sem mám jako psát, jo? No jo, když to musí bejt...
Takže... ahoj, deníku, asi? Jsem Nora, Nora Fiske z Alatey, velevážená dcera Einara a Astrid, nebojácná, všehoschopná, sebevědomá-
Co? Jak jako že nemám kecat? U všech ledovců, to je otrava, to svět neviděl.
No, tak dobře. Nora jsem, v tom jsem nelhala. Ani o svých rodičích. Jen možná nejsem tak nebojácná, všehoschopná, ani sebevědomá. Spokojení? No, ještě aby ne. Prostě toho teď bylo moc. Ten návrat do smečky a tak... Vlku to nepřijde, ale vlastně je to dost podstatná změna. Když jsem se zase ocitla na známých místech, myslela jsem si, že bude všechno při starém. A ono ho-... no, nic. Všechno se za tu dobu změnilo. Táta si udělal vlčata s jakousi Stinou a já mám tak pět nebo kolik mladších nevlastních sourozenců. Teda, já a Clara. Aspoň ta mi zůstala. Jedině na moji sestřičku je skutečně spoleh.
I táta se změnil. Má víc jizev a křídla... křídla! Nechápu. Všichni mají něco extra a jen já, dcera Alfy, mám akorát tak velký kulový a PTSD z vlčecích let. Jo, pořád vidím Noaha před sebou. Pořád si říkám, co všechno mohlo být jinak, kdybych nebyla taková poseroutka.
No co, mám být upřímná, tak jsem. Už mě nebaví se schovávat za maskou vyrovnané a rádoby nezaujaté vlčice. Bolí to. Všechno to bolí. A hlas v mojí hlavě mi pořád připomíná, že to nikdy nezmizí.
Dost, už stačilo. Tohle mě nebaví. Nazdar.

Takže jedné skupině bude velet Rannei, druhé Solveig. Nora si obě vlčice prohlédla svým typickým nicneříkajícím pohledem. Nevěděla, jaký na to všechno mít názor, pokud vůbec nějaký. Proto se jen zhluboka nadechla a pokývala hlavou, jakože souhlasí, protože byla přesvědčená, že s tím stejně nic neudělá. Nakonec se ozval i vlk nejvíce podobný otci, který říkal něco o lovcích. Nora sama nevěděla, čím by se ve smečce měla stát. Upřímně, pořád se cítila jako vyvrhel, ale snažila si tuhle skutečnost nepřipouštět. Mohla by se stát lovcem, nebo čímkoliv jiným. Byla silná, zvládla by přece cokoliv! I bez té pitomé magie...
To už ale promluvil otec. A jen co k jejím uším dolehla Einarova slova, vypnula hruď a div nepukla pýchou, když ji otec pochválil. Nikdy si nemyslela, že to takhle vnímá. Že je obdivuhodné, že se o sebe dokázala nějak postarat. Nechtěla mu vykládat, že to ne vždycky bylo úplně sluníčkové, přece jen nechtěla rozbít tu iluzi statečnosti a obdivuhodnosti, kterou kolem sebe momentálně měla.
Když si sestry stouply po boku otce, ještě jim říkal něco, co Nora neslyšela. Místo toho se k ní opět přitočila Taiclara. "Nevím," hlesla jen místo odpovědi a zadívala se na sestru. "Neslyšela jsem přesně, o čem se bavily," přiznala, protože jí rozhovor nevlastních sester byl víceméně jedno. Koneckonců, v té chvíli byla zabraná do vlastních myšlenek.
Do týmu si ji nakonec vybrala Solveig, což ji vlastně překvapilo a (trošičku, opravdu jen malinko) potěšilo. Přece jen, druhou kapitánku v podstatě neznala, a se Solveig už alespoň prohodily pár slov, jakkoliv podivný a ne úplně příjemný rozhovor to byl. Povzdechla si, střelila ještě šedým očkem po Claře a už se poroučela za sestrou, u které nakonec skončili s Espenem. Nora si černobílého prohlédla, v krátkém gestu ohrnula pysky a zatřepala hlavou, až jí uši párkrát pleskly o tvář. Bez komentáře.
Skupiny se nakonec domluvily, že budou spolupracovat. Na to Nora opět příliš nereagovala. Ve výsledku to bylo jedno, odměnu by měl přeci dostat nejlepší jedinec, ne skupina. A pokud Nora sejme tamto zavalitý plácající se cosi, jistě získá spoustu plusových bodů. Výcvik u Mistra nebyl jednoduchý, ale cítila se po něm silnější než kdy dřív. A věřila, že ho při tomto lovu zúročí.
Otec si neodpustil ještě jednu poznámku směrem k Espenovi, načež je nechal o samotě a uvelebil se na vyhlídce, aby měl všechny pěkně pod dozorem. Když k němu Nora vzhlédla, všimla si jeho pronikavého pohledu. Nevěděla, co to má znamenat, ale cítila ho na sobě ještě dlouho po tom, co trhla hlavou zpět k tuleňům rozvaleným na břehu.
Skupina pod vedením Rannei vyrazila jako první, aby to zvíře odtáhla od vody. Nora spolu se Solveig a Espenem tedy zůstali stát a čekali na svůj okamžik, který už si Nora hrdě rýsovala v hlavě. Jak po tom tuleni skočí, srazí ho k zemi a ukáže otci, že je jiná, než dříve. Ačkoliv, možná spíš toužila dokázat něco sama sobě. "Tak jdeme na to," hlesla možná k ostatním, možná sama k sobě. A byla přesvědčená, že pokud se jí Solveig pokusí rozkazovat, nemůže zaručit, že ji bude poslouchat. Chtěla jen všem – a hlavně sama sobě – dokázat, že ta Nora Fiske z Alatey, kterou pohřbila spolu s Noahem, je zpátky. A bude o svoje místo náležitě bojovat.

Nora měla vědět, že stavět se otci na odpor nebyl dobrý nápad, ale nemohla si pomoct. To, že nejspíš udělala chybu, si uvědomila až v momentě, kdy se do ní zabodl otcův chladný pohled. Cítila, jak zebe, cítila studenou šipku, která se jí vkradla do hlavy a zaplnila celou její mysl. Musela několikrát rychle zamrkat a zatřepat hlavou, aby se toho nepříjemného pocitu zbavila. Co to bylo? Že by měl otec nějaké nové schopnosti, o kterých nevěděla? Bylo to možné... on celý byl jiný, než si ho pamatovala. Možná získal i něco jiného než křídla. Tak či onak mohla být Nora ráda, že otec zvolil tento typ trestu. Dostat céres před celou nastoupenou jednotkou sourozenců, asi by se hanbou propadla do země.
To už se k ní ale přitočila Clara, která chtěla vědět, co se vlastně mezi jejich nevlastními sourozenci stalo. "Tamty dvě se začaly hádat a Solveig se ohnala po té černobílé," poukázala prvně na dvojici vlčic, které už nyní vypadaly, že si po krku nepůjdou. "Potom přišel Espen, ten je v boji podporoval a přihodil ještě kousavou poznámku. Něco ve stylu, že vlčice jsou přecitlivělé a podřadné a dobré tak akorát na plození vlčat." Nora shrnula to nejpodstatnější a s pohledem upřeným na Espena znovu ohrnula pysky. Ten malý parchant se jí začal protivit. Co se to s ním stalo? Nebyl takový, když ho poprvé poznala, a teď jako by před ní stál úplně cizí vlk. Co mu jen přelétlo přes čenich?
Otec už se však rozpovídal o o těch tuleních, které měli lovit, a proto nebyl čas cokoliv dodávat. Nora mlčky pozorovala ty velké hromady masa válející se na břehu. Vypadalo to snadně, ale pravděpodobně to tak pouze vypadalo. Einar nezapomněl zmínit také všechny možné magie, na což Nora mohla reagovat jen nepatrným protočením očí. Jako by ji nevědomky trestal podruhé. Ona jediná neměla ve skupině magii, a byla si toho setsakramentsky vědoma. Snad i proto zpozorněla, když otec oznámil, že se mají rozdělit do dvou týmů a nějakého tuleně ulovit. Lákala ji odměna, kterou zrzavý vlk zmínil vzápětí. A proto už se nadechovala, že se přihlásí o slovo, ale Rannei ji předběhla. A potom i Taiclara. A dokonce i malý Arne se ozval. Nora si přejela jazykem přes zuby a nespokojeně mávla ocasem. Představa, že jí bude rozkazovat někdo z mladších nevlastních sourozenců, jí byla slušně řečeno proti srsti. Ale pokud už si něco odhlasovali, asi by s tím stejně nic nezmohla. A taky... kdoví, jak moc by jim byla platná jako jediná vlčice bez magie. "Když to musí bejt..." zabrblala tedy jen a raději odvrátila pohled, připravená na potupnou situaci, kdy si ji nikdo z vlčat nevybere, protože ji vlastně nikdo nezná. Paráda. Může být dnešek ještě horší?

V hlavě jí vířilo nespočet myšlenek, kterými se nechtěla zaobírat, ale které naopak potřebovala nějakým způsobem zpracovat, aby ji dále nerozptylovaly. Všechen ten sníh a led okolo v ní vyvolávaly nepěkné vzpomínky. Vzpomínky na Noaha. A jakkoliv se jim chtěla bránit, prostě to nešlo. Nešlo a nešlo a-
Co to? Zastříhala ušima, když k ní dolehly zvýšené hlasy. Její nevlastní sestry kráčely opodál a handrkovaly se, což po většinu svého přemýšlení vnímala spíše jako ruch v pozadí, který ji ani trochu nezajímal. Taiclara se někde zdržela a když Nora kráčela sama, rozhodně neplánovala trávit čas tím, že bude řešit slovní spory svých nevlastních sourozenců, které pomalu ani neznala. Její seznámení s dalším černobílým nevlastním bratrem bylo víceméně krátké a nijak záživné, proto jen pokývala hlavou, když Arne odvětil, že ho těší, ačkoliv jeho slovům nevěřila. Znovu ji však upoutala hádka Solveig a Rannei. Docela ji překvapilo, že Solveig dokáže taky něco udělat, místo toho, aby jen stála v pozadí a mlčela. O to víc byla Nora překvapená jejím výpadem, když se po sestře vrhla. Espen, který se u nich vzápětí zjevil, je v tomto boji akorát podporoval, a neodpustil si ani několik poznámek ohledně postavení samic v jeho pomyslné hierarchii. A ještě měl tu drzost se na Noru podívat. Hleděl jí do očí povýšeně, jako by byl pánem všeho tvorstva, a rozhodně nevypadalo, že by bral na vědomí fakt, že je jeho nevlastní sestra starší. Nora ohrnula pysky a zavrčela, snad po Espenovi i cvakla zuby, než se na něj obě sestry, které se od sebe mezitím odtrhly, vrhly. Skočily svému bratrovi po krku a až mohutná zrzavá postava, která se v tom okamžiku vynořila ze stromoví, je od sebe odtrhla. Otec. Nora ho pozorovala, jak sourozenecké klubko těl rozpletl, a jak samozřejmě nezapomněl také poctivě vynadat všem ostatním, kteří nezakročili. Nora znovu ohrnula pysky. "Kdybys tu byl, nestalo by se to," zamrmlala si pro sebe a koutkem oka zavadila o Claru, kterou také viděla přiběhnout k místu rvačky.
Otec jim vzápětí oznámil, že půjdou lovit tuleně, a pokud chtějí, mají se na to připravit v obchůdku u Wua. O něm už Nora slyšela, jenže momentálně nevěděla, co by mu nabídla. Nebo co by on nabídl jí. Přece už trénovala s mistrem... byla připravená, ne?

>>> Rozbitý sever

Skupina pokračovala víceméně v tichu. Otec kráčel napřed, všichni ostatní ho následovali a snažili se přijít na to, jak vůbec chodit po něčem, co je v podstatě čistý led. Nora se mračila na vlastní tlapky, které ji ne vždy úplně poslouchaly a čas od času sklouzly tam, kam nechtěla. Byla zvyklá na chlad, sníh a při opravdových mrazech i led. Ale že by někdy chodila po něčem, co byl jen a jen led, to ještě nezažila. A velmi rychle zjistila, že se jí to vlastně vůbec nelíbí. Netušila, kam je otec vede, ale popravdě ten směr, který vytyčil, nevypadal vůbec lákavě. Nora jen ohrnula pysky a tiše zamručela.
To už se ale dočkala odpovědi na svou otázku položenou tak nějak do prázdna. Nazpět se na ni dívala taková vybledlejší verze Espena s modrýma očima. Jak jen se tenhle capart jmenuje, dumala v duchu, zatímco ho pozorovala. Naštěstí se jí její nevlastní bratr záhy představil sám. Arne, no jo. Shlédla ho od uší až ke špičce ocasu a pozvedla hlavu, aby si připadala ještě vyšší. "Nora," hlesla rádoby nonšalantně, přece jen by bylo asi divné používat při představení celé své jméno, když ho se sourozenci patrně sdíleli všichni. "A ani mě nepřekvapuje, že nic nevíme... typický táta, něco si zamane a tak to prostě je," dodala tiše, aby ji otec neslyšel, ale přesto byla v jejím hlase jasně slyšitelná nevole vůči celé této výpravě.

<<< Úkryt Alatey přes Území Alatey

Celá skupina společně vyrazila za otcem. Nora po očku sledovala ťapkající chásku, tedy pětici svých nevlastních sourozenců, a vděčně se zařadila po boku své vlastní sestřičky, Taiclary. Ta jí vyprávěla něco o Stině, jejich nevlastní matce, a Nora jen beze slova pokývala hlavou. To, že se vlčice umí rvát, bylo sice hezké, ale Noře to bylo vlastně docela jedno. Popravdě, pořád moc nechápala, co se ve smečce během její nepřítomnosti stalo a proč měl otec vlčata se dvěma vlčicemi. Nevěděla nic a pomalu si na to začínala zvykat. Přepadla ji jakási... apatie, proti které vlastně ani nechtěla bojovat.
Po chvíli nechali smečku za sebou. Úkryt zmizel v mlze, území také, a najednou se vlci ocitli... kde to vlastně ksakru byli? Všude kolem viděla Nora jen led. Tichý, chladný, nicneříkající led. Skoro jako by v něm viděla samu sebe. Pro sebe se uchechtla a jelikož otec kráčel kus před všemi ostatními, rozhodla se pronést dotaz: "Kam si myslíte, že jdeme?" Dívala se primárně na Taiclaru, jelikož s kým jiným by se tu taky měla bavit, ale koneckonců jí mohl odpovědět asi kdokoliv, kdo její dotaz zaslechl.

Jméno vlka: Nora Fiske z Alatey
Počet příspěvků: 1
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Stojí zaseknutá s rodinnou hrou při odchodu z úkrytu.
Smečková minihra: -

Krátce po ní se přiřítila Solveig, které se pohled na otcovu jizvu podle všeho ani trochu nelíbil. Nora se jí nedivila, taky z toho nebyla kdovíjak nadšená. Její nevlastní sestrou to však nekončilo, jelikož se kolem Einara začal tvořit hotový dav. Po Solveig přišla černá vlčice s bílými znaky, která vrhala po zrzavém vlku pohledy, jako by od něj snad něco očekávala. Nora se tím však nezabývala příliš dlouho, jelikož to už zahlédla Claru. Trochu pajdala, ale byla naživu. Noře z tlamy unikl úlevný výdech, když viděla, že je její sestra v pořádku. "Sestřičko," pípla a krátce se o Taiclaru otřela, když přišla blíž, netrpělivě vyčkávajíc, co jí otec odpoví. Oba si podle všeho prošli něčím nehezkým, a část Nory byla ráda, že se rozhodla toulat jinde. Ačkoliv... ani ona nevyšla úplně bez úhony. Ucho bylo již sice téměř zahojené, o to se koneckonců postarala Fialka, ale některé rány přece jen ještě krvácely. Hlavně ta na jejím egu.
Po Claře se zjevil Espen. Nora mávla ocasem, byla ráda, že se černobílý dostal zpět do úkrytu, když ho musela tehdy tak narychlo opustit a pak už ho neviděla. "Nápodobně," odvětila na jeho slova a kývla hlavou, jelikož si byla téměř jistá, že by dostala pěkně za uši, kdyby se tomuhle capartovi něco stalo. Chvíli pohledem přeskakovala z Espena na černobílou vlčici, načež jí došlo, že jsou si zatraceně podobní. Mohla by to být...?
Objevilo se další černobílé vlče. Vlčice. Podle oslovení 'mami' a 'tati' Nora poměrně rychle usoudila, že neznámá vlčice bude asi opravdu matka jejích nevlastních sourozenců. Bylo zvláštní ji doopravdy potkat. Ale než se stihla zamyslet pořádně, skupinku doplnili pravděpodobně další dvě vlčata ze stejného vrhu jako Espen a Solveig. Jeden byl nápadně podobný otci, druhý, menší, zase té černobílé vlčici. Najednou bylo všude kolem tolik podnětů, a Nora nevěděla, jak se v tom všem nějak zorientovat. A hlavně podvědomě trochu doufala, že středem tohohle podivného setkání bude ona. Její příchod, návrat. Proto se tu všichni sešli, ne? Kvůli ní. Rozhodně za to nemohla otcova škaredá jizva, o které jim snad chtěl něco povědět, kdepak...
Alfa ji rychle vyvedl z omylu. Začal mluvit o Chaosu a boji, kterého byl účasten. Clara podle všeho taky. A ta černobílá vlčice vypadala také unaveně a poměrně zuboženě. Co se tam u všech ledovců stalo...? Po očku sledovala Solveig, když otec zmínil, že jsou ve válečném stavu. Zrovna tato mladá vlčice vypadala vyděšená celým světem, a válka? Nora začínala mít strach, jestli ji z této informace neporazí. Otec však pokračoval, a Nora si vybavila své malé dobrodružství v horách. Rozhodla se o tom raději taktně pomlčet, jelikož jí bylo jasné, že by otec zrovna dvakrát radostí do vzduchu neskákal. Při zmínce tréninku zastříhala ušima. "Já už trénovala," pronesla, napůl hrdě a napůl uraženě, že by ji otec poslal trénovat s mladšími sourozenci. Pf!
Vzápětí nadešel čas na představování. Sindri, Arne, Rannei. Espena a Solveig už znala. Pokývala hlavou, jakože rozumí, a shlédla sourozence nicneříkajícím pohledem. Až poznámka týkající se jejich matky ji donutila zabodnout šedé oči znovu do otce. Kde vůbec byla? Proč tu nebyla taky? Když už tu s nimi postávala i vlčice, kterou zrzavý vlk následně představil jako Stinu. Svou... družku. Šedé oči putovaly směrem k ní a Nora si ji prohlížela možná až příliš dlouho. Nic neřekla, nijak se netvářila. Vlastně si možná ani nic nemyslela. Cítila... prázdnotu. A ačkoliv se Stina pousmála, Nora ze sebe dokázala vyloudit jen téměř nepatrné ohrnutí pysků. Otec naznačil, že se Nora může s matkou kdykoliv setkat, až skončí tohle rodinné... cosi. To jí prozatím muselo stačit.
Einar chtěl, aby jeho potomci zamířili mimo území smečky. Podle jeho slov už se o to někteří pokusili, což nehodnotil jako moudré rozhodnutí. I to Noru utvrdilo v přesvědčení, že by se o narušiteli kousek od hranic raději neměla zmiňovat. Nepotřebovala poslouchat, že je hloupá, slabá a naivní. To bohužel podvědomě věděla i bez otce, ačkoliv by si to nikdy nepřiznala. S povzdechem a ničím dalším se ho rozhodla následovat, přece jen neměla moc na výběr.

>>> Ledové pláně přes Alateyskou smečku

Jméno vlka: Nora Fiske z Alatey
Počet příspěvků: 2 (listopad), 8 (prosinec), 30 (leden)
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: Snažila se zahnat narušitele, který byl až příliš blízko hranic, seznamovala se s dalšími členy smečky.
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Vrátila se po dlouhé době toulání, znovu se shledala s otcem a sestřičkou, načež se seznámila s jedním ze svých nevlastních sourozenců, Espenem. S ním chvíli putovala, načež se rozloučili a Nora prozkoumávala okolí. Přitom poznala Třezalku, se kterou v milém rozhovoru došly zpět do úkrytu, ve kterém ale Nora opět moc dlouho nevydržela. Vydala se do hor, ve kterých narazila na agresivního vlka s divným přízvukem, se kterým nebyla normální řeč. Napadl ji. Potom na scénu přišel Lišák, vlk, který Noře pomohl cizince zahnat. Následně se objevila také Fialka, další členka smečky, se kterou se Nora seznámila a s níž také putovala zpět domů. Situaci na hranicích nahlásila hraničáři Arrynovi a Podbělovi, které s Fialkou potkaly, načež Nora znovu odťapkala kamsi do pryč. Zatoulala se, potkala Ushari z pouště, se kterou navštívily Svatyni v džungli, aby zesílily.
Smečková minihra: asi nic :<

>>> Území Alateyské smečky

Domov. Jupíjájej, prohnalo se jí hlavou, jen co opět stanula v úkrytu. Vlastně se ani moc nerozhlížela, jen nasála okolní pachy, obloukem se vyhnula všem, které mohla potkat, a pak zaparkovala v jednom stinném a téměř zapomenutém zákoutí, v němž se uložila. Velmi záhy upadla do dlouhého a jistě potřebného spánku.

Zápis rychlohry se Solveig (+2 herní posty)
Poté, co se probudila, se Nora seznámila se svou nevlastní sestřičkou. Moc toho spolu neprobraly, ale stihly si říct pár slov o rodině, Solveig vyprávěla o svých sourozencích a Nora zase o těch svých. Probraly také nějaké smečkové záležitosti a role, které jeden může ve smečce zastávat, načež si šly zase každá po svém. (KONEC)

Nechala Solveig i s tou podivně hopsající věcí o samotě a vykročila pryč ze zákoutí, ve kterém si povídaly. V úkrytu bylo mnohem víc vlků, než před pár hodinami. Byly to vůbec hodiny, které prospala? Nevěděla, čas jí tak nějak splýval v jedno podivné cosi. Přesto se však cítila silnější, když její únava opadla, což hodnotila potěšeným pokývnutím hlavy. Kromě toho ji do čenichu praštily pachy, které už nějakou dobu necítila. Táta se vrátil, uvědomila si a udělala několik kroků směrem ke středu úkrytu, kde se přece jen pohybovali skoro všichni členové smečky, kteří byli zrovna přítomni. Otce mezi nimi nemusela hledat dlouho, jeho křídla byla přece jen opravdu těžko přehlédnutelná. Co však také nepřehlédla byla jeho rozšklebená jizva, která se jí do zorného pole připletla vzápětí. Pomalu, snad až nervózně vykročila směrem k němu. "Tati? Co se ti stalo?" zamumlala, když se přiblížila, a krátce se k otci přivinula. "Kam jste tehdy všichni zmizeli? A kde je Clara?" Trochu poplašeně se rozhlédla kolem sebe. Pokud i otec skončil s takovým šrámem, jak asi dopadla její sestra?

<<< Temný les přes Hraniční pohoří

Záhy se ocitla na území smečky. K úkrytu to byl už jen kousek, a snad i proto se na chvíli zastavila a vzhlédla k obloze. Sluneční paprsky mátly, vlk by si myslel, že ho budou hezky hřát do kožíšku, ale ne, byly ještě příliš chladné na to, aby dokázaly teplo poskytovat. Taková bys měla být taky, připomněl jí hlásek v hlavě, načež zakoulela očima. I když byla sama, nikdy nebyla úplně sama. Ta myšlenka se jí nelíbila, a proto prudce zatřepala hlavou ve snaze se jí zbavit.
Znovu vykročila kupředu. Levá, pravá, levá, pravá... Připadala si jako šílenec. Pravděpodobně bude potřebovat ještě notnou dávku spánku, aby se nějakým způsobem vzpamatovala. Kdoví, jestli na ni ten stařec neuvrhl nějakou kletbu nebo tak. Zaksichtila se a máchla ocasem. Unavovalo ji to. Unavovalo ji všechno. Letmo nasála okolní pachy, mezi kterými poznala akorát Podběla a pár dalších členů smečky, se kterými ale ještě do kontaktu nepřišla. Jelikož neměla náladu se s kýmkoliv bavit, zamířila rovnou do úkrytu.

>>> Úkryt Alateyské smečky

<<< Les u Mostu přes Most

Překročila most, který rozhodně nepatřil mezi její nejoblíbenější místa na ostrovech. Cítila se jistější, když konečně zase stanula na pevné zemi. Blížila se domů, své okolí poznávala a na jednu stranu se jí trochu ulevilo, že už nemusí bloudit neznámými končinami. Bylo jí jasné, že neprošla ani zdaleka všechno, co by mohla. Jako vlče téměř nevystrčila tlapky z domu a zatímco se toulala... vlastně ani nevěděla, kde je, proč tam je ani co tam dělá.
Mrzutost ji nepřecházela. Slunce sice svítilo a ona se cítila silnější, ačkoliv byla pěkně unavená, ale přesto nenacházela nic, co by jí dělalo radost. Ohrnula pysky a zavrčela do prázdna. Byla naštvaná. Snad jen na sebe. Hlasy v její hlavě si dělaly co chtěly a nedávaly jí možnost oddechu. Bylo to zpátky. Ne že by se toho snad někdy zbavila, jen to občas ustupovalo do pozadí. Ten otravný hlásek, který ji mučil, trýznil a neustále jí připomínal, že za nic nestojí. Nikdy neodejde úplně. To by byla příliš idealistická představa. Tohle byla realita. A ta se s nikým nemaže.

>>> Alateyská smečka přes Hraniční pohoří

<<< Mlžná džungle

Počasí bylo překvapivě hezké. V huňatém kožíšku bylo Noře příjemně, sníh se střídal s poměrně rozbředlou břečkou, ale moc velké starosti si z toho nedělala. Stejně už vypadala jako chlupaté strašidlo, co byla trocha bláta navíc. Odfrkla si a pomalu vlekla jednu tlapku za druhou, pomalu, systematicky. Zpomalovala. Domů se jí vlastně vůbec nechtělo. Nevěděla, co má otec v plánu. Proč chce, aby se celá rodina sešla. Tak či onak se jí to ale nelíbilo.
Odfrkla si a zaměřila se jen na svou šouravou chůzi. Zírala na svoje tlapky, jedna míjela druhou a ačkoliv občas zaslechla ptačí zpěv, v okolí bylo ticho. Možná až moc. Sníh vždycky přikryl celý svět bílem a tichem, částečně se jí to vždycky líbilo, protože tak byla lépe slyšet ona a její, jistě velmi podstatné, názory. Z tlamy jí unikl povzdech, když se myšlenkami vrátila ke svým vlčecím letům. Tehdy jsi ještě nebyla vrah, co? Otázka hlásku v její hlavě ji zastihla nepřipravenou. Zakopla a zaryla čumákem do hromádky sněhu. "Kruci," ulevila si, vyškrábala se zpět na nohy a rychle se rozhlédla kolem sebe, aby se ujistila, že ji nikdo neviděl. V mrzutém rozpoložení pokračovala dál.

>>> Temný les přes Most