Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Tenhle Wu zní zajímavě," pokývala hlavou. Zmínka o magii ji lehce píchla u srdce. Cítila, že by se k obchodníkovi někdy měla vypravit, třeba by jí s magií mohl pomoci. Třeba by se ve smečce konečně necítila tak k ničemu. Trochu ji překvapila Usharina reakce na to, když zmínila svého otce. Ano, byla už dospělá a ano, otci bylo po tom, kde se toulá, asi velké nic. I tak k němu cítila jistý respekt, stále to byl jeden z mála vlků, který si u ní vypěstoval doposud nepřekonanou autoritu. "Už jsem se toulala dost... a asi by bylo fajn si s tátou konečně promluvit. S ním i všemi ostatními," zamumlala a vyslechla si i verzi červánkové vlčice. Ona rodiče neměla. Nebo alespoň ne tady na ostrovech. I to muselo být těžké.
O chvíli později už se obě oddaly krátkému spánku. Bylo odpoledne, sníh odkapával z větví hustých stromů a vzduch voněl čerstvě. Nora zamrkala a pohlédla na Ushari, která už se zvedala na tlapky. Následovala jejího příkladu a protáhla si namožené svalstvo. Ještě ji čekala cesta domů, měla by vyrazit. "Těšilo mě, snad Wua brzy najdeš," kývla vlčici na rozloučenou a sledovala její vzdalující se siluetu. "Třeba se ještě někdy potkáme, Ushari z pouště," zamumlala si pro sebe a vyrazila směrem domů.

>>> Les u Mostu

Jen co Ushari zmizela mezi stromy, rozplácla se do sněhu a úlevně vydechla. Tlapky měla jako z rosolu a vlastně byla ráda, že je ráda. Stařec ji během výcviku pořádně prohnal, a Nora se nemohla ubránit mrzutému zamručení, když cítila, jak na ni dopadá únava. Věděla, že by se měla brzy vrátit do smečky, ale momentálně se jí nechtělo hnout ani jedním chlupem na těle. Trpělivě vyčkávala, než se Ushari vrátí, a jakmile ji znovu zahlédla, ucítila letmý pocit zadostiučinění, když viděla, že je stejně zničená, jako ona. Tak přece jen nejsem takový slaboch, pomyslela si s potěšením a sledovala červánkovou vlčici, která k ní zamířila.
"To mi povídej," zamumlala. "Kdybych teď usnula, tak se možná už ani neprobudím." Sledovala, jak si Ushari kecla do sněhu a potom se rozpovídala o svých dalších plánech. "Obchodník... to je ten Wu?" zeptala se, aby si konečně začala dávat dohromady své znalosti ohledně ostrovů. Vzhledem ke své absenci věděla o všem mimo svou smečku velké kulové. "Nedivím se... já se budu muset vrátit do smečky. Jestli mě už teď táta někde shání, budu mít pořádný průšvih." Zašklebila se při té představě a následně zavrtěla hlavou. Momentálně s tím nemohla nic dělat. Viděla, že se Ushari pomalu ukládá ke spánku, a nakonec také složila hlavu na tlapky a na chvíli zavřela oči.

<<< Svatyně

Pomalými kroky vyšla... ne, vyplazila se zpět do džungle. Tlapky ji nesly spíše z povinnosti, jazyk div netáhla po zemi a ocas, ten se vzadu pohupoval nanejvýš sklíčeně. Měla toho dost. Jistě nepočítala s tím, že trénink s Mistrem bude jednoduchý, ale takový výdej energie taky nečekala. Snad jen kvůli podivnému nutkání zvedla hlavu, a když uviděla červánkový kožich vlčice, se kterou přišla, zamířila za ní. Ushari byla naštěstí díky barvě svého kožíšku dobře vidět i mezi stromy a liánami, proto byla ráda, že ji nemusí dlouze hledat. Jen co k ní Nora došla, kecla si na zadek a dlouze si odfrkla.
"Ten mě teda prohnal, dědek jeden," zabrblala, ačkoliv ke starému vlkovi stále pociťovala podivný respekt, kterého se nemohla zbavit, i když už před ním nestála. "Připrav se, že to nebude zrovna jednoduché," poradila Ushari a ušklíbla se. "Vlk tam musí běhat, šplhat, lovit, bojovat a u toho se snažit neumřít. Vážně idylka. Jsem tak vyčerpaná, že by mě bez problému skolila i moucha." V jejím hlase bylo jasně slyšitelné podráždění, a asi se nebylo čemu divit. Byla unavená, a to se jí nelíbilo. Nechtěla být slabá a malátná. Musela být přece silná. Ale najednou... najednou to moc nešlo.

SVATYNĚ
Zaplatím 8 mincí, tj. 64 % (zůstane jí 1 mince).
Síla: 4 % + 40 % = 44 % / 80 %
Vytrvalost: 2 % + 6 % = 8 % / 40 %
Rychlost: 4 % + 6 % = 10 % / 50 %
Obratnost: 2 % + 6 % = 8 % / 30 %
Schopnost lovu: 3 % + 6 % = 9 % / 50 %

40 + 6 + 6 + 6 + 6 = 64 %
<<< Mlžná džungle

Temná džungle se pomalu rozestoupila a před Norou se otevřel pohled na svatyni. Jednalo se o chrám, který působil velmi majestátně, a ohnivé louče napovídaly, že v něm rozhodně někdo přebývá. Vlčice pomalu zamířila blíž, načež vešla dovnitř. V chrámu její šedá očka spatřila vlka. Starého a jistě moudrého vlka, před nímž musela chtě nechtě sklonit hlavu. Původní plán toho, že se mu hrdě představí a vypne hruď jako správná dcera Alfy, ztroskotal, jelikož před dotyčným Mistrem téměř nebyla schopná slova. A to už byla u Nory velká věc. "Zdravím," dostala ze sebe nakonec, stále v mírném úklonu. "Slyšela jsem, že byste mi pomohl pomoci. Potřebuji zesílit." Mohl ji poslat pěkně k šípku, ale neudělal to. Ačkoliv totiž nemluvil, pochopila, že jí pomůže. A když zamířila do druhé místnosti, které si předtím nevšimla, začaly se dít věci.

Síla
Jako mrknutím oka se ocitla v ringu. Kolem ní bylo dřevěné hrazení a naproti stál Mistr, který na nic nečekal a rovnou vyrazil proti ní. Zaskočená tím, jak neztrácel čas, Nora skončila téměř okamžitě povalená na boku, jak se do ní váha starého vlka opřela. Hned ale vyskočila zase na tlapky a popoběhla stranou, aby si od Mistra stále držela dostatečný odstup. Vzápětí však přišel druhý náraz, a ona znovu skončila na zemi. Vycenila tesáky a zavrčela, když se znovu hrabala na nohy, ale nehodlala se vzdát.
V ringu po chvíli ztratila pojem o čase. Bojovali s Mistrem, ale ne na život a na smrt, jako tomu bylo s černým narušitelem kousek od hranic smečky. Ne... Mistr ji učil, ukazoval jí, jak se vyhýbat útokům a jak je naopak úspěšně oplácet. Připadalo jí, že se začíná zlepšovat, ale Mistr pokaždé přišel s dalším chvatem, jen aby si nemyslela, že už zná veškerou moudrost světa.

Vytrvalost
Nestihla se ani vzpamatovat z vyčerpávajícího boje s Mistrem, jelikož se vzápětí ocitla ve skalách. Hory sice znala jako vlastní tlapky, ale tyto skály byly jiné. Byly prudší, nebezpečnější, a tlapka se jí nejednou smekla, když se snažila zabrat. Vystrčila drápy, až se ozval nepříjemný zvuk, jak zaskřípaly o povrch skal. Jedním skokem se dostala nad problematické místo a pomalu postupovala dál. Tlapky ji nezrazovaly, a ačkoliv byly unavené, hrdě šplhaly nahoru, dokud neucítila, jak se pod ní skála drolí. Vykulila oči a snažila se rychle najít stabilnější místo, což ji stálo spoustu úsilí. Nakonec však přece jen objevila část skály, která nekladla větší odpor, a s neskrývaným sebezapřením a za vydatného funění se dostala až na vrchol.

Rychlost
Měla toho už plné zuby, ale výcvik ještě nebyl u konce. Scéna se totiž zase změnila, a před ní se otevřelo široké prostranství. Mistr, který stál vedle ní, se vzápětí rozběhl vpřed, a Noře nezbylo nic jiného, než ho následovat. Snažila se tělo starého vlka neztratit z dohledu, ale občas jí zmizel za horizontem nebo se skryl mezi stromy, když se přiblížili k lesu. Ačkoliv se skoro bezhlavě hnala za ním, musela Nora cestou také dávat pozor, kam šlape. Bylo to skoro jako v džungli – kořeny, větve a další výhonky se jí pletly pod tlapky, stejně tak jí dávaly zabrat Mistrovy prudké zatáčky a otočky, kterými si získával pohodlný náskok. Snažila se jak chtěla, ale stejně ho nedohnala. Inu, na tomhle ještě bude muset zapracovat.

Obratnost
Párkrát mrkla a byla zase v džungli. Cožpak už se ze svatyně dostala pryč? Ale ne, kdepak. Teď musela zapracovat na své obratnosti, které teda do vínku moc nedostala. Pochopila, že musí šplhat po kořenech a snažit se proskákat až k cíli, ale to se snáz řeklo než udělalo. Kořeny totiž klouzaly a na některé ani nebylo možné vyskočit, proto je Nora musela podlézat. Liány, které visely ze stromů, jí její snahu také příliš neusnadňovaly, protože se do nich často zamotala a musela sebou chvíli jen naštvaně škubat, aby se z vězení rostlin vymanila. Před ní se objevil poslední kmen... hop, a byla tam! Snad už dosáhla toho, čeho chtěla...

Schopnost lovu
Ani omylem. Před Norou se totiž vzápětí rozprostřel les a k jejímu čenichu dolehlo hned několik pachů. Cítila... kořist, a díky tomu jí netrvalo příliš dlouho, aby si dala dvě a dvě dohromady. Musela něco ulovit. Ale co? Měla by začít něčím menším... co takhle myš? Nebo hraboše? Sklonila hlavu k zemi a snažila se podle pachu zjistit, kde by se její oběť mohla nacházet. Aha, tudy! Přikrčená k zemi postupovala kupředu, dávala si pozor, aby kořist nevyděsila prasknutím větvičky nebo jiným zvukem, který by mohl spustit poplach. A potom... ach, trefa! Za velkým mraveništěm spatřila rodinku hrabošů. Sklonila se k zemi, jak jen jí to její huňatá srst dovolila, a začala se plížit kupředu. Krok... krok... krok... skok! Pár rychlých pohybů a... CHRAMST! Z tlamy jí visel jen ocásek. To se dalo považovat za úspěch, nebo ne?

Nádech, výdech... Les pomalu zmizel a když se Nora rozkoukala, zase před sebou spatřila Mistra, který na ni pohlížel. Uklonila se mu, div že se před ním únavou nezhroutila na zem. Ale ne, musela si zachovat svou tvář. "Děkuji za vaši pomoc, jistě se nevidíme naposledy," pronesla a pomalu (jelikož rychleji to ani nešlo) vycouvala ze svatyně a zamířila zpět do útrob džungle, kde na ni snad stále čekala Ushari.

>>> Mlžná džungle

Schváleno

Moc ji nepotěšilo, že Ushari byla v džungli stejně ztracená jako ona, ale aspoň nebyla jediná, kdo nevěděl, kam jít. Ještě tak aby ji vlčice poučovala, to tak! Takhle mohly bloudit společně, zakopávat o kořeny a tiše nadávat. Idyla. "Najdeme, najdeme... jestli tu cestu k ní vůbec přežijeme," zamrmlala se stále zamračeným výrazem a oklepala se. Kožíšek už měla celý zaneřáděný, jak se jí do huňaté srsti dostávaly různé větvičky a další nečistoty. Nad tím zase strávím mládí, pomyslela si se skeptickým úšklebkem a protáhla se.
Jak tak postupovaly džunglí, začínala si zvykat na to, že se kořeny objevují tam, kde je nejméně čeká, a brzy znovu nabyla ztracené sebevědomí. To se jí však rychle vymstilo, jelikož se vzápětí natáhla jak dlouhá, tak široká, když jeden z vyčnívajících kořenů přehlédla. "Nic mi není," zabručela směrem k Ushari a rychle se vyškrábala zpět na tlapky, snažíc se se tvářit, jako by se nic nestalo. Už už měla na jazyku poznámku, aby ji červánková laskavě nepoučovala o tom, co má dělat, když vtom zahlédly něco, co vypadalo... inu, jako vstup do svatyně, ačkoliv Nora ještě nikdy žádný neviděla.
"To bude ono," pokývala hlavou a následně přikývla podruhé, když se Ushari zeptala, zda chce vstoupit jako první. "Že váháš," přitakala rázně a vykročila kupředu. Možná se hrnula rovnou do pasti, možná ne. Nebylo jiné možnosti, než to zjistit.

>>> Svatyně

>>> Les u Mostu

Znovu se ušklíbla. "Prozkoumej si, co hrdlo ráčí, já raději zůstanu v horách na severu," odvětila červánkové a ohrnula pysky v mírném znechucení, když si představila, že by se měla motat někde v poušti. Ten písek v tlapkách, nesnesitelné vedro... fuj! Bylo až k podivu, jak byly obě vlčice rozdílné. Nora nejspíš nebyla tak dobrodružná duše jako Ushari, ale to jí bylo upřímně jedno. Opravdu neměla ambice vymýšlet, jak by se z ostrovů mohla dostat pryč a objevit něco... o čem ani nevěděla, zda to doopravdy existuje!
"Smečka je moje druhá rodina," pokývala souhlasně hlavou nad dalšími slovy červánkové. Ano, sice neznala všechny členy tak důkladně, jak by se na dceru Alfy slušelo a patřilo, ale... přesto o nich věděla. A věděla také to, že by v případě nebezpečí bránila každého alateyčana vlastním tělem.
To už se ale ocitly v džungli. Ta byla pěkně nepřehledná, a nemotorné tělo mladé zrzky každou chvíli zakopávalo o kořeny nebo větve, které jí někdo úmyslně (jak jinak, přece nebyla taková nešika!) házel pod tlapky. "Takže ty nevíš, kde ta svatyně je?" hýkla překvapeně, když se znovu sbírala ze země. Trochu spoléhala na to, že Ushari ví, kam jde, a tím pádem jí usnadní práci. Inu, vypadalo to, že budou muset hledat společně. "U všech ledovců, kdo toto vymýšlel," brblala si pro sebe a věnovala nejeden nabručený pohled velkému kořeni, který se jí opovážil postavit do cesty.

Jak si s vlčicí povídaly, Nora se začínala pomalu uvolňovat. Stále v ní sice panovala jistá ostražitost, protože, jak už opakovala mnohokrát, vlk v těchto dnech nemohl věřit nikomu a ničemu. Ale Ushari se zdála jako férová osobnost, která se neskrývala za honosnými bláboly nebo přehnaně sladkými řečičkami. Není totiž nic horšího, než když vlk maže někomu med kolem tlamy. Dotyčný pak totiž většinou povolí na ostražitosti a se zlou se potáže.
"Jiná místa?" zopakovala Nora po červánkové, když se jí zeptala, zda by někdy nechtěla objevovat i něco mimo ostrovy. "No, poušť určitě ne," ušklíbla se, jelikož momentálně vypadala opravdu spíše jako kulička než vlk, a tušila, že na poušti by dlouho nepřežila. "Když jsem byla ještě vlče, nikdy mě nenapadlo, že existuje něco, co je mimo ostrovy. A i když jsem se ještě docela nedávno toulala, tenhle dobrodružný styl života asi není nic pro mě. A navíc, sestra by mi neodpustila, kdybych zase zmizela." Myšlenka na Claru v ní vyvolala letmý úsměv a tichý, téměř neznatelný povzdech. Kde té teď byl konec?
Zabraná ve vlastních myšlenkách si zprvu ani nevšimla, že les okolo vlčic začíná houstnout. Přecházel v džungli, přesně jak říkal Arryn. S novou dávkou elánu vykročila hrdě vpřed, připravená prošmejdit každý kousek té proradné džungle, jen aby našla toho, kdo jí pomůže.

>>> Mlžná džungle

Vznešené? To si piš, pokývala nad Usharinými slovy v duchu a zadívala se na vlčici o něco pozorněji. Nenesla se kdovíjak majestátně, proto bylo pro Noru poněkud obtížné odtušit, kam ji zařadit. Tulačka to nebyla, to už si ověřila, ale do dalších úvah se raději nepouštěla. Koneckonců, co jí bylo po tom.
Následně se dozvěděla, že Ushari se na ostrovy dostala už před dvěma zimami, na což reagovala dalším pokývnutím. "Ostrovy jsou rozmanité, jak jsi sama naznačila," dodala, aby jen nekývala hlavou jako úplná hlupačka. "A vlci, na které se můžeš spolehnout, se taky hodí. Obzvláště v této době," zamumlala a znovu lehce ohrnula pysky. Vzpomínky na narušitele zase na chvíli zaplnily její mysl, ale rázným zavrtěním hlavy se jí podařilo se jich zbavit. "Ano, narodila jsem se tu," odpověděla raději červánkové, aby nad černým vlkem nemusela dál přemýšlet. "Já i mí sourozenci neznáme nic jiného než ostrovy. A tak je to správně." Co tím Nora myslela, to ví jen ona, ale ať už to bylo cokoliv, Ushari by neměla její slova brát příliš vážně. Přece jen, tahle zrzka vždycky dřív mluvila než myslela.

<<< Temný les přes Most

V těchto částech ostrovů ještě nikdy nebyla, a proto postupovala velmi opatrně. Nechtěla nechat nic náhodě, jelikož se jí to už několikrát vymstilo. Jen co stanula opět na pevné zemi, protáhla se a vzhlédla k nebi, které se začalo pomalu rozjasňovat. A když na ni červánková znovu promluvila, všimla si jejího milého úsměvu, což Noru vykolejilo. Nebyla zvyklá, že by se k ní vlci chovali hezky. Minimálně tedy cizí vlci. Na této vlčici bylo něco zvláštního. Neznala ji, a přesto jí byl její pach trochu povědomý, když se na něj zaměřila o něco důkladněji.
"Mhm," broukla jen tak, aby přerušila ticho, které se mezi nimi rozhostilo poté, co jí červánková oznámila, že má do svatyně také namířeno. Náhoda? Chvilku přemýšlela nad tím, jestli právě nepadala do rafinovaně nastražené pasti, jestli se jí černý narušitel nesnaží nachytat nepřipravenou. Ale... vlčice neměla pach podobný černému, ne... spíše... Spíše Lišákovi, uvědomila si a máchla ocasem. To mohlo být dobré znamení.
Vlčice se následně představila jako Ushari. "Mé jméno je Nora Fiske z Alatey," oznámila vzápětí, s hrudí hrdě vypnutou. Červánková se rozpovídala o různorodosti ostrovů, na což Nora reagovala jen neurčitým pokýváním hlavy. Pravdou bylo, že kromě smečky skoro nikoho nepotkala. A když už ano, nedopadlo to kdovíjak slavně. Zmínka o poušti ji ale zaujala. "Pocházíš z pouště? Tak to sis nevybrala úplně ideální prostředí pro život... teď, když jsou celé ostrovy pod sněhem, to tu poušť moc nepřipomíná. Ani vzhledově, ani teplotně," utrousila s lehkým ohrnutím pysků.

Našlapovat po sněhu bylo sice příjemné, ale hlučné. Snad i proto sebou červánková ani necukla, když se k ní Nora zezadu přiblížila. Musela o ní vědět už dřív. Zrzka si z toho nic nedělala a držela si svůj nonšalantní výraz, zatímco po vlčici nedůvěřivě pokukovala. Ne, už nemohla věřit nikomu. Sice se mohlo zdát, že jí nebezpečí nehrozí, když se po ní červánková hned neohnala, ale raději byla opatrná. Vlk nikdy neví.
"Dobře," pokývala hlavou, když jí vlčice oznámila, že skákat neplánuje. Byla to pitomá poznámka, ve skutečnosti opravdu nechtěla být svědkem něčeho podobného. Červánková následně vstoupila na most, a Nora ji, velmi ostražitě, následovala, připravená skočit hned zpět, kdyby se vlčice o něco pokusila. Ona však kráčela dál a dokonce se na ni i otočila s otázkou, kam má namířeno. Co je ti po tom, odfrkla si v duchu, ale navenek jen vypnula hruď a zadívala se na cizinku pochodující před ní. "Do jisté svatyně. Měla by být tímto směrem... slyšela jsem, že tam vlk může zesílit," rozhodla se nakonec pro upřímnou odpověď, ačkoliv měla na jazyku několik ironických poznámek. Snad chtěla dát červánkové najevo, že na sobě plánuje pracovat, a proto není úplně dobrý nápad si s ní zahrávat. "A ty?" zeptala se na oplátku, aby nepůsobila jako nevychovaný spratek.

>>> Les u Mostu přes Most

<<< Území Alateyské smečky přes Hraniční pohoří

Začínalo se rozednívat, což jí hrálo do karet. Nebyla kdovíjak rychlá, vlastně se spíše jaksi valila kupředu, ale její mohutný kožíšek ji alespoň chránil před zimou. Krátce přeběhla po okraji hor a už se zase ocitla v lese. V lese temnějším, než jí bylo příjemné. Měla ráda sníh, ten vždycky pěkně zářil, ale ani tady bohužel nepomohl k tomu, aby koruny stromů nějakým způsobem rozjasnil. Všude byla podivná tma, ze které jí vstávaly chlupy na hřbetě. Ale nezastavovala se. Ne, dokud v dáli konečně nespatřila most, k němuž se měla vydat. Pokyny Arryna měla stále čerstvě v hlavě a nehodlala na ně v nejbližších chvílích zapomenout. Kupředu ji pohánělo prosté odhodlání. A snad i trochu vzteku z toho, jak slabou ji černý vlk zastihl.
Zavrtěla hlavou, nechtělo se jí přemýšlet nad tím, jak snadno si s ní mohl poradit, kdyby opravdu chtěl. Ne. Dostala druhou šanci. A proto se na sobě rozhodla také řádně pracovat, aby mohla při příštím setkání černému dokázat, že s dcerou Alfy se do křížku opravdu pouštět neměl.
Jak tak postupovala lesem směrem k mostu, ke kterému upírala pohled, všimla si, že v lese není sama. Kousek od mostu totiž postávala vlčice teplých, zrzavočervených, snad až červánkových barev, která k Noře stála zády. Mohla se k ní připlížit a řádně ji pozdravit, ale na nějaké velkolepé entrée neměla náladu. Proto prostě přišla blíž a zastavila se vedle cizinky. "Pokud plánuješ skočit dolů, udělej to rychle, nemám na to celý den," pronesla s lhostejným mlasknutím a protáhla se. Ano, červánková jí stála v cestě a to se Noře ani trochu nelíbilo.

S letmým úsměvem sledovala Fialku, která zamířila za Podbělem, zatímco si Nora povídala s Arrynem. Bylo zajímavé pozorovat, jak se spolu ti dva dokáží bez problému domluvit i beze slov. Nora často nedokázala vyjádřit své pocity nebo myšlenky, a to i přesto, že mluvit zvládala bez obtíží. Ostatně, někdy možná mluvila až moc.
Lichotky hnědého vlka, ke kterým následně upřela pozornost, ji donutily jen mírně zavrtět hlavou: "Jsi příliš laskavý, děkuji," pokývla hlavou a zadívala se vlkovi do pronikavých fialových očí. Byla nevychovaná, když staršímu a výše postaveného vlkovi tykala? Možná. Ale nijak ji to netrápilo. A kdyby mohla, nad jeho dalšími slovy by jen nonšalantně mávla tlapkou. "Tvá zavázanost je nemístná," snažila se věc uvést na pravou míru, "narušiteli jsem se sice snažila postavit, ale byla jsem proti němu bezmocná. I proto potřebuji zesílit." Odfrkla si, stále ještě ne zcela smířená s tím, jak ji černý vlk ponížil. Arryn ji sice pobízel k odpočinku, ale Nora měla pocit, že nedokáže zamhouřit oka, dokud nenajde způsob, jak se proti případným útočníkům lépe bránit. A tento její pocit ještě umocnil fakt, že hnědý následně zmínil její mladší sourozence. Měl totiž pravdu. Narušitele mohl potkat na hranicích nebo kousek za nimi kdokoliv. A vlčata by proti dospělému vlkovi neměla sebemenší šanci. Ne že by z jejich existence byla kdovíjak nadšená – vlastně ještě stále čekala na vysvětlení, jak k tomu všemu vůbec došlo – ale přesto se v ní probudilo cosi jako smečková povinnost. A spolu s ní i jakési nutkání bránit členy smečky i své vlastní rodiny, nehledě na to, kdo je komu patří a proč.
To už se ale Arryn rozpovídal o jisté svatyni, o níž Nora nikdy předtím neslyšela. Na jih, přes most, na druhý ostrov, do džungle... Instrukce byly jasné jako slunce, které již pomalu mířilo na svou denní pouť oblohou. Na tváři zrzavé vlčice se usadil spokojený úsměv. "Děkuji ti za cenné rady, Arryne, věř mi, že si tvé pomoci nade vše vážím," pronesla s úctou a mírně se uklonila. Následně přelétla pohledem všechny přítomné a věnovala o něco delší pohled dvojici vlků: "Ráda jsem vás poznala, jistě se brzy uvidíme," pokývla hlavou. "A buďte opatrní. Vlk si teď nemůže být jistý ničím a nikým." Přidala i mírný úsměv, načež se otočila na Fialku a pozvedla pysky o něco víc. Pomalu k ní natáhla hlavu a lehce se dotkla čumákem její tváře. Vypadala unaveně a Nora nemusela být kdovíjaký génius, aby si toho všimla. "Běž si do úkrytu odpočinout," promluvila k ní tiše a svá slova potvrdila letmým pokynutím hlavy směrem k místu, kde se smečkový úkryt nacházel. "Potřebuješ to," dodala ještě, kdyby měla Fialka náhodou ambice protestovat. "A kdybys potkala mého tátu, vyřiď mu prosím, že se vrátím brzy," poprosila vlčici, zatímco se pomalu otáčela. Možná chtěla ještě něco dodat, ale veškerá další slova raději spolkla. Naposledy kývla všem na rozloučenou a vyběhla zpět směrem, odkud s fialovou přišly. Mířila na jih. Tam snad konečně najde odpovědi na své otázky. Snad právě ve svatyni u Mistra získá vše potřebné k tomu, aby už ji žádný vetřelec znovu nepřekvapil.

>>> Temný les přes Hraniční pohoří

Byla ráda, že s Fialkou na někoho narazily. Dva vlci, patrně také členové smečky, se objevili jako na zavolanou, a Nora se k nim proto také vydala, aby jim mohla sdělit, co se v horách stalo. Fialová vypadala z jejich přítomnosti nadšená, nebo přinejmenším z přítomnosti hnědého vlka s pronikavýma fialovýma očima. Druhý vlk byl šedý, a jeho pach byl svým způsobem povědomý. Nad tím však prozatím jen zavrtěla hlavou a rozhodla se jít rovnou k věci.
"Zdravím, mé jméno je Nora Fiske z Alatey, jsem dcera Einara Fiske a Astrid," pronesla s lehce vypnutou hrudí, zatímco pomalu sbírala ze země své pošlapané sebevědomí. "A Fialku asi znáte," dodala a několikrát přeskočila pohledem mezi trojicí vlků. Následně se hnědý představil a meziřečí zmínil i jméno svého společníka, na což Nora reagovala jen letmým pokýváním hlavou: "Těší mě, Arryne, Podběli," kývla vlkům na pozdrav a o něco pozorněji se zadívala na šedého Podběla. Ten však nepronesl ani slovo, a tak Noře začalo vrtat hlavou, jestli se za tu dobu ve smečce nestalo něco, co mohlo zapříčinit podobnou reakci. Možná tu o hlas přišlo více vlků... Co všechno ještě o událostech v Alatey nevěděla?
Zmínka o vytí ji přinutila k ráznému pokývnutí, a ačkoliv se stále cítila ponížená, snažila se na sobě nedat nic zdát. "Ano, to vytí... to jsem byla já," přiznala následně a střelila pohledem k Fialce. "V horách kousek od hranic smečky jsem narazila na vlka... vládl magií ohně, byl černý a zjizvený. A ty jeho oči... tak rudé oči jsem snad ještě neviděla," popsala narušitele a ohlédla se směrem k horám. "Napadl mě," pokračovala a lehce při tom ohrnula pysky. "Snažila jsem se ho vyhnat dál od smečky, ale nedal si říct. A když došlo na boj, neměla jsem šanci. Naštěstí se objevil další cizinec, hnědý vlk jménem Lišák, s jehož pomocí jsme nakonec černého zahnali. A tady Fialka přiběhla krátce poté a postarala se o můj šrám na uchu." S poslední větou věnovala vlčici vděčné přikývnutí a poté pohledem znovu přeskočila z Arryna na Podběla. "Tím chci říct... že nebezpečí je protentokrát zažehnáno, ale vlci jsou čím dál troufalejší... Hranice smečky už nejsou tak bezpečné, jak jsem si pamatovala." Nechtěla vyznít jako uplakánek, ale pokud s něčím opravdu nepočítala, tak právě s tím, že ji někdo napadne kousek za hranicemi smečky. Možná Arryn bude vědět, co s tím, zadoufala v duchu a rovnou se na hnědého otočila. "Pokud se budou podobné situace opakovat, musím být připravenější... my všichni. Nevíš, kde najdu obchodníka Wua? Nebo kohokoliv jiného, kdo mi pomůže zesílit?" zeptala se ho rovnou, protože potřebovala vědět víc. Fialka jí sice naznačila, co by měla udělat, ale... uvítala by i jakoukoliv doplňující informaci.

"Plazivec, aha!" pokývala hlavou, když její natvrdlá palice konečně pobrala správný název rostlinky. Měla radost z toho, že Fialka promluvila, ačkoliv to byla jen jednotlivá slova. Zamávala ocasem a o něco spokojeněji postupovala po území směrem k domovu. Přitom nasávala okolní pachy a snažila se najít někoho, koho by mohly informovat. Věděla, že otec je pravděpodobně ještě stále pryč, a proto se rozhodla, že bude nejmoudřejší zkrátka odchytit náhodného kolemjdoucího, splnit si povinnost a pak zalézt někam hodně hluboko do úkrytu a užít si chvíli samoty.
A nebo se vydat hledat nějakého Wua. Nora s úžasem sledovala světelnou projekci, kterou před ní Fialka předestřela, snad i údivem pootevřela tlamu. "Páni, to je teda něco!" usmála se a zamávala ocasem. "Myslíš, že by mi tenhle Wu pomohl získat magii? Já ji totiž... nemám," zamumlala skoro až potupně, jelikož opravdu byla nejspíš jediná z rodiny, kdo se narodil bez magie. Styděla se za to, a proto to nevykládala každému na potkání. Ale, když se nad tím opravdu sobecky zamyslela, zrovna Fialka ji kdovíjak zkritizovat nemohla, no ne?
Jak tak pokračovaly dále po území, Nora si mezi stromy všimla dvou vlků, které viděla už dříve, když tu byli s Espenem. Třeba bychom to mohly říct jim, pomyslela si, kývla na Fialku a namířila kroky směrem k nim. Sice je neznala, ale když si dala dvě a dvě dohromady, došlo jí, že vzhledem k její dlouhé absenci bude snad každý vlk ve smečce výše postavený než ona. Tedy, kromě vlčat. Přesto vypnula hruď a kráčela vpřed s grácií sobě vlastní, jak se na dceru Alfy slušelo a patřilo.

<<< Hraniční pohoří

Dolů sestupovaly pomalu a koncentrovaně, přece jen sebou nechtěla plácnout někde do sněhu a skutálet se až dolů. Na to byla Nora až příliš hrdá. Všimla si, že ještě než opustily hory, Fialka dala Lišákovi některé ze svých rostlin, přičemž ty zbylé si vzala s sebou. Nora měla rostlinky ráda, koneckonců se jim věnovala její matka, ale nikdy si k nim nevybudovala takový vztah, aby mohla bylinky s jistotou poznávat.
V tom byla fialová zřejmě o něco napřed, jelikož vytvořila mast na Nořino ucho a i další bylinky patrně dobře znala. Kráčela kousek před Norou, když se k ní najednou otočila a ukázala jí, co si nesla v tlamě. A pak z ní vyšla dvě velmi tichá slůvka, až z toho Nora málem zakopla o vlastní tlapky. "Ty mluvíš!" vyjekla překvapeně a usmála se. Tak přece jen není němá! "A co že jsi to říkala? Mlazivec lékařský?" Na první dobrou jí moc nerozuměla, ale chtěla si jméno rostlinky zapamatovat správně, aby o ní třeba jednoho dne mohla říct matce a pochlubit se, že se přece jen něco z její profese naučila.
"Ty, Fialko, nevíš náhodou, jak bych mohla zesílit?" zamyslela se potom nahlas a upřela pohled na vlčici po jejím boku. "Potřebuju se umět bránit... v horách teď opravdu není moc bezpečno." Fialová přece jen vypadala o něco znalejší života, a proto si Nora usmyslela, že musí znát odpovědi na všechny otázky světa. A teď, když zjistila, že může mluvit, byla najednou konverzace ještě o něco jednodušší.