Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Fialová přikývla, bylo tudíž rozhodnuto. Tak tedy Fialka. Nora si i sama pro sebe pokývala hlavou, aby si tuto informaci pečlivě uložila do paměti. Fialka se následně zadívala směrem, kterým černý vlk zmizel. I Nora se dívala do houstnoucího šera, a přemýšlela nad tím, že musí zesílit. Alespoň tak, aby byla schopná se sama ubránit nepříteli. Jak totiž na vlastní kůži zjistila, svět kousek za hranicemi smečky byl mnohem zrádnější, než si pamatovala.
Když se fialové zeptala, jestli se vrací ke smečce po delší době, odpovědí jí bylo jen neurčité pokývání hlavou. Nora moc nevěděla, co si z toho vzít, ale nechala to být. Uvědomila si, že by se nejspíš měly vrátit domů. Minimálně by se slušelo informovat ostatní členy smečky a ujistit je, že nebezpečí, kvůli kterému vyla, je zažehnáno.
Po chvíli si všimla, že Fialka v jednom místě odhrabala sníh stranou a z půdy náhle vzešel život. Nora zvědavě popošla blíž, pozorujíc zelené šlahouny, které jí rostly před očima. Vypadalo to, že fialová s nimi něco zamýšlí, protože se před ní náhled objevila další rostlina, jejíž lístky začala rozžvýkávat. Nora poté sledovala, jak se Fialka obrátila k ní, rozžvýkané lístky si vyplivla na tlapku a natáhla se k jejímu zraněnému uchu. Chvíli zůstala překvapeně stát, ale nakonec sklonila hlavu, aby fialové usnadnila práci. "Děkuji," řekla a věnovala jí i letmý úsměv. "Mimochodem, jsem Nora. Nora Fiske z Alatey. Omlouvám se, ale v tom shonu jsem se ti ani nepředstavila." Jen co dokončila seznamování a počkala, až jí vlčice ošetří zranění, na tváři se jí usadil zamyšlený výraz. "Asi bychom se měly vydat domů a dát vědět ostatním," hlesla směrem k Fialce a otočila se k hnědému vlkovi, který postával opodál. "Ještě jednou ti děkuji, Lišáku, a nezdržuj se v horách moc dlouho. Není tu bezpečno." Věnovala poslední pohled místu, kde před chvílí zmizel hrubý narušitel. "Ještě se uvidíme. Dlužíš mi odpovědi na pár otázek," kývla na Lišáka významně. Chtěla ještě dodat něco ve smyslu, aby na sebe hnědý dával pozor, ale tato slova raději spolkla. Cítila potřebu se toho o svém zachránci dozvědět víc, aby si byla jistá, že mu může věřit. Ale smečkové povinnosti měly v tu chvíli přednost. Proto na Lišáka jen kývla, jako by mu tím chtěla dát najevo, ať se příliš nevzdaluje. Další pokývnutí patřilo Fialce, načež se vlčice vydaly dolů z hor směrem k území smečky. Domů.

>>> Území Alateyské smečky

Fialová vlčice se uvolnila, což bylo dobré znamení. Bojů a nervozity v okolí bylo za jeden den až až. I Nora si znovu oddechla, a věnovala vlčici povzbudivý úsměv, čekajíc na to, až se jí představí. Z jejího hrdla však nevyšla ani hláska. Němá? Najednou si připadala hloupě, že se jí ptala na jméno, jelikož se fialová jen omluvně usmála a kývla hlavou k Lišákovi. Tak možná on ji zná? Ne, nakonec to bylo úplně jinak. "Fialka?" zopakovala po tmavě hnědém vlkovi, který usoudil, že její jméno odhadl. "Tak se jmenuješ?" obrátila se s otázkou na fialovou vlčici, aby se ujistila. Ačkoliv... to jméno by k ní opravdu sedělo.
Nora vlčici nechala, aby jí očichala ránu na uchu, vážnějším zraněním však naštěstí unikla. Fialová se vydala i k Lišákovi, který si ji stále prohlížel dost nedůvěřivě. Nora se mu nedivila, byl v nevýhodně a zcela očividně si to uvědomoval. Zatímco se její smečková kolegyně odebrala stranou, zaměřila pozornost zpět na tmavě hnědého vlka. Ušklíbal se, snad mu byla Nora i celá situace úplně jedno. "Tak jsem měla štěstí," zopakovala po něm nonšalantně a ohrnula pysky, jelikož měl hnědý pravdu. A v reakci na jeho další slova jen pokývala hlavou. "Dopadli jsme ještě dobře... vůbec nechápu, co to toho vlka popadlo. Měl zvláštní přízvuk, nejspíš nebyl zdejší." Zavrtěla hlavou a povzdechla si. Ještě se s podobným chováním nesetkala. Členové její smečky takoví nebyli a na nikoho jiného ještě vlastně ani nenarazila.
Znovu se obrátila na fialovou, která stála opodál, a přešlápla z tlapky na tlapku. Nevěděla, jak si s ní povídat, když jí vlčice nemohla odpovědět, ale přece jen se o to alespoň pokusila: "Necítila jsem tvůj pach ani v úkrytu... vracíš se teď ke smečce po delší době?" zeptala se, dávajíc tak fialové možnost buď jen přikývnout, nebo zavrtět hlavou.

Jen co trochu zklidnila dech, zadívala se na vlka o něco pozorněji, všímajíc si kromě jeho světlých očí také tmavě hnědého kožichu, který byl v šeru téměř nerozeznatelný od černého. Vyčkávajíc na jeho odpověď ze sebe jen oklepala sníh, který se jí dostal do srsti, a vzhlédla k nebi, k němuž se následně vznesl obláček páry, když dlouze vydechla. Jemný vítr ji pohladil po tváři, ale kromě toho k ní také donesl nový pach. Stočila hlavu stranou, jelikož v něm cítila něco povědomého. Cítila v něm hřejivý pocit něčeho blízkého, až se jí z toho skoro zamotala hlava. Smečka, uvědomila si a zamávala ocasem.
Z šera se vyřítila postava, kterou neznala. Vlčice zajímavých barev do ni zabodla fialové oči a okamžitě zaujala místo po jejím boku, měříc si nedůvěřivým pohledem tmavě hnědého vlka opodál. "To je v pořádku, pomohl mi," snažila se uvést věci na pravou míru, aby náhodou svému zachránci nezpůsobila nevyžádané potíže. "Ten, který mě napadl, už zmizel..." Zamračila se směrem, kterým černý vlk zamířil, načež se znovu otočila na fialkovou vlčici. "Nečekala jsem, že mě někdo uslyší... děkuji, že jsi přišla. Vrátila jsem se ke smečce teprve nedávno a... nevěděla jsem, že jsou hranice tak zrádné." Ano, Třezalka jí vyprávěla, co se stalo Cinder, ale Nora netušila, že toto nebezpečí přetrvává. "Nepamatuji se, že bychom se potkaly, jak se jmenuješ?" zeptala se fialové a poté se otočila zpět k hnědému vlkovi, který se jí konečně představil. Lišák. Zajímavé jméno, ale nekomentovala ho. Jen pokývala hlavou a pokusila se o drobnější úsměv: "Děkuji, Lišáku. Přišel jsi jako na zavolanou." Ta tam byla její hraná hrdost. Jediné, co v tu chvíli cítila, byl upřímný vděk.

Snad to bylo její zavytí, snad zásah vyšší moci, ale z hromádky, na které se trojice ocitla, najednou jeden vlk zmizel. Černý narušitel cvakl čelistmi naprázdno a stáhl se, vlkví, co ho k tomu vedlo. Jen co ze zad setřásl druhého vlka, štěkl směrem k Noře poslední výhružku a zmizel v šeru, které je začalo obklopovat. Nora chvíli jen ležela na boku a oddechovala. Z ucha jí tekla krev, možná měla ještě pár nepatrných šrámů na těle, ale ty ji nezajímaly. Dokonce ani rozcuchaný kožíšek, na který jindy tak dbala, pro ni tentokrát neznamenal téměř nic. Byla naživu... a ne tak úplně vlastním přičiněním. Pohledem zabloudila k druhému vlkovi se svítícíma očima, kterého černý před chvílí setřepal, ale nevypadal, že by ho u toho nějak vážně zranil.
"Děkuji," vypravila ze sebe po chvíli a ohrnula pysky. Nebylo to nepřátelské gesto, ale děkování a uznávání cizí pravdy jí nikdy nebylo zrovna dvakrát po srsti. Vydrápala se na všechny čtyři, aby mohla na vlka pohlédnout o něco důstojněji. "Jsem Nora Fiske z Alatey," představila se, tentokrát však neměla důvod vypínat hruď hrdě vpřed, jak to normálně dělávala. Snad se spíše mírně uklonila. "Komu vděčím za pomoc a záchranu?" Chtěla znát jméno toho, kdo jí zachránil kožich. A chtěla si ho zapamatovat, aby mu tuto službu nikdy nezapomněla.

Černý vlk se zdál naprosto zaslepen svým hněvem, který byl z nějakého důvodu namířený na ni. Snažila se cenit zuby a vrčet, ale pravdou bylo, že začínala mít strach. Nevypadalo to, že by si nechal domluvit, a jestli ji přece jenom zabije, smečka bude v ohrožení. To nemůžeš dopustit! Hlásek v její hlavě se jí pro jednou nevysmíval, ale snažil se ji povzbudit, což kvitovala s povděkem. Znovu zavrčela, ale to už se po ní cizinec vrhnul se vší vervou. Skočil po ní a svalil ji tak, že narazila hřbetem do skály za sebou. Z hrdla se jí vydralo vyjeknutí, jak ji tvrdý náraz překvapil, a v rudě svítících očích, které na ni hleděly, zahlédla něco, co v nich do té chvíle neviděla. Tentokrát jí chtěl opravdu ublížit, ne-li ji rovnou zabít. Jsem nahraná.
Vlk stojící opodál se však naštěstí také zapojil, a odrazil se od skály, načež se po černém vrhnul. Ať už ho svalil úplně či nikoliv, získal Noře čas, který se rozhodla řádně využít. Ztemnělými horami se ozvalo hlasité zavytí, následované sérií ozvěn, kterým dávala Nora všem v doslechu najevo, že smečce hrozí nebezpečí. A taky že ona sama lítá v poměrně slušném maléru.

Měl nad ní poměrně jasnou fyzickou převahu, tak nebylo překvapením, že ji držel na zádech bez větších obtíží. Noře se ale vzápětí podařilo zasáhnout popálené místo na jeho hřbetu, na což reagoval vyprsknutím a letmým ústupem. Využila příležitosti, překulila se a vysmekla se z jeho sevření, načež odběhla stranou a mohutně oddechujíc na něj znovu vycenila zuby. Náhle ji však do čumáku uhodil další neznámý pach a kousek od ní se zjevila tmavá silueta vlka. Zklamaně zjišťujíc, že se nejedná o nikoho z alateyských, se začala smiřovat s tím, že přesilu rozhodně nepřepere, ale druhý příchozí začal na černého vlka mluvit a opakoval podobná slova jako Nora před několika okamžiky. O nedaleké smečce, o ubohé ukázce síly... Neměla čas přemýšlet nad tím, kdo to je a proč jí pomáhá, ale byla mu v tu chvíli neskonale vděčná. Znovu na černého zavrčela, když měl ještě tu drzost se ptát, jestli chce ještě. "Nevím, o co ti jde, ale nic jsem ti neudělala. A rozhodně nemám v plánu tě pustit blíž k území smečky, když bezdůvodně útočíš na každého, koho potkáš!" štěkla po něm v obraně a popošla trochu blíž k druhému vlkovi, načež se znovu přikrčila a naježila.

"Odpověz!" naléhala na cizince, který však nevypadal, že by měl v úmyslu s ní vést nějakou akademickou debatu. Vlastně... jakoukoliv debatu. Jako by ji pomalu ani neviděl, zkrátka po ní skočil a povalil ji do sněhu. Nora sebou házela ze strany na stranu ve snaze se z jeho sevření vyprostit, a cvakala zuby do míst, kde tušila jeho tvář. Drápem se mezitím pokoušela dosáhnout na vlkův hřbet a zasáhnout popálené místo, kterého si předtím všimla. Ani cizincovy tesáky však nezahálely, a proto v jedné chvíli ucítila štiplavou bolest, když se jí zakously do ucha. Kníkla a znovu sebou začala házet, ale to už se ocitla přímo pod vlkem. A zase ty rudé oči, jimiž jí vypalovat díru do hlavy.
Mohutně oddechovala a sledovala, co vlk udělá. Byla drzá, zatraceně drzá, ale boj o přežití v ní probouzel staré návyky a móresy, které jí byly vlastní už jako vlčeti. "Co uděláš, zabiješ mě?" zavrčela vlkovi do tváře, pysky ohrnuté, tesáky vyceněné. "Tady, kousek od hranic smečky? Nebude trvat dlouho, než mě tu někdo najde. Než někdo z mé rodiny ucítí tvůj pach. A než budeš mít za kožichem celou smečku rozzuřených vlků, kteří mě budou chtít pomstít." Snažila se hrát o čas, možná se vlkovi chtěla dostat do hlavy. Neměla šanci ho přeprat, toho si byla vědoma, ale mohla takticky vyčkat na moment, kdy neznámý poleví v ostražitosti, a v tu chvíli se mu pokusit vysmeknout.

Vlk byl ve výhodě a věděli to oba dva. Alateyská smečka sice opravdu sídlila nedaleko, ale Nora tušila, že by jí ani hlasité vytí nepomohlo – pokud by po ní cizinec skočil, zardousil by ji dřív, než by stihla vydat jedinou hlásku. Jeho rozzuřenost Nora svým způsobem nechápala, a její zmatení se ještě umocnilo v momentě, kdy naznačil, že na území smečky ani vstoupit nechce. Že by to nebyl narušitel? Chtěla mu něco odpovědět, ale to už na ni cizinec vyjel. Úderu tlapou, který mířil Noře na hruď, se vyhnula, načež několikrát sekla drápy směrem k vlkovi, který měl tu drzost se po ní ohnat. S vyceněnými tesáky následně odskočila stranou a až tehdy si všimla popáleného místa na vlkově hřbetu. Slabina. Nehodlala se s ním prát, jelikož by s jistotou prohrála, ale rozhodně neplánovala jen tak pláchnout a nechat ho tu, potulovat se tak blízko u hranic. "Tak co tu tedy chceš!?" vyštěkla a výhružně zavrčela. "Spálit naše území na popel!?" Jeho rudé oči jí napovídaly, že vládne ohněm, vždyť i její otec měl takové, stejně tak Espen. Proti magii ohně by toho příliš nezmohla, naštěstí ji však obklopoval sníh, do jehož objetí by se mohla uchýlit, kdyby bylo nejhůř.

Hr-HROMADA CHLUPŮ!? Tak takhle ji snad ještě nikdo neurazil. A jestli někdy využívala postavení svého otce jen tak pro legraci, nyní vycítila příležitost ho využít v kritické situaci a řádně toho drzouna usadit. "Dávej si pozor," zavrčela, "takhle bys s dcerou Alfy mluvit neměl." Celá její smečka mu mohla být fuk, ale přece jen si chtěla získat alespoň nějakou psychologickou výhodu. Přece jen, měla za zády svou rodinu a všechny ostatní členy. Co měl on? Leda svou nevychovanost!
"Moje smečka je nedaleko, a jestli vkročíš na její území, se zlou se potážeš!" Nechtěla mu sdělit přesnou lokaci, co kdyby jich tady v okolí bylo víc? Sice nikoho jiného necítila, ale vlk nikdy nemohl být 'až příliš opatrný'. Další cizincova věta ji však div nerozesmála. "Vyrušen? To tys vyrušil mě!" bránila se a podrážděně cvakla zuby, když se po ní cizinec ohnal tlapou. "Já o společnost nestála! A vůbec, nejradši bych byla kdekoliv jinde!" křikla po něm, snad to byl náznak bolesti, slyšitelný v jejím hlase?

Neznámý měl pravdu, její skála to nebyla, ale otec by jistě neuvítal zjištění, že se takhle v blízkosti smečky pohybují cizí vlci. Dobře si pamatovala na to, co jí říkala Zalka – jednu z členek smečky narušitelé hranic zabili. Tlapky se jí trochu podlomily tíhou okamžiku, když se k ní vlk s vyceněnými zuby začal blížit. Nora zůstala stát na místě, stále přikrčená v tichém vyčkávání, co se bude dít. Za normálních okolností by hrdě vypla hruď a náležitě se cizinci představila, ale tušila, že kdyby jen na chvíli odhalila své slabé místo, šel by jí po krku.
Neznámý došel až skoro k ní. Jeho rudé oči svítily ve tmě, rozzuřeně zabodnuté do těch jejích. Vybízel ji, vyloženě ji popichoval. Musel poznat, že se rozhodně nejedná o bojovnici nebo hraničářku, která by mu byla schopna být rovným soupeřem. Znovu vycenila zuby. "Blížíš se k hranicím smečky," zavrčela, ale neucouvla. Musela si držet svou pozici. "Nemáme rádi cizince," pokračovala, aby dala vlkovi jasně najevo, že by se měl otočit a hezky rychle zmizet tam, odkud přišel. Zároveň přemýšlela, co by dělala, kdyby se po ní vrhnul. Vtom si všimla, že se ze hřbetu narušitele zvedá... kouř? Ano, chvíli předtím ve vzduchu cítila spáleninu, ale nepřikládala tomu příliš velkou váhu. Znovu se zahleděla do rudých očí. "Co jsi zač?" zeptala se, aniž by uvolnila křečovité postavení těla, které se stále krčilo pod nepřátelským pohledem cizince.

Po chvíli otevřela oči a její pozornost upoutal záblesk světla a salva neznámých slov, což působilo ve ztemnělé krajině opravdu nepřirozeně. Zaostřila do šera a najednou dokázala rozpoznat siluetu vlka. Ve tmě se blýskly dvě rudé oči a okolím zazněl ostrý hlas s jasně slyšitelným přízvukem, ze kterého se jí zježila srst na zátylku. Tohle není nikdo z Alatey, uvědomila si a skrčila se, přičemž i jí se z hrdla vydralo zavrčení. Musela působit sebevědomě, nemohla dát cizinci najevo, že je sama a vlastně není tak úplně v rozpoložení, ve kterém by dokázala nezvaného hosta zahnat na útěk, či ho dokonce porazit v boji. Když nad tím tak přemýšlela, vlastně nikdy s nikým doopravdy nebojovala. Její odpovědí byl výhradně útěk, ale... nemohla ho přece zavést až na území smečky, co by jí na to řekl otec?
"Já se neschovávám," odvětila raději cizinci a s dalším výhružným zavrčením se naježila, aby působila ještě o něco větší. "Zmiz," zkusila narušitele nejprve vyprovodit po dobrém, "tady nemáš co pohledávat." Zatímco hleděla do neznámých rudých očí, zvažovala svoje možnosti. Když udělám dostatečně velký rámus, tak mě někdo ze smečky uslyší... že? Bylo hloupé doufat v cizí pomoc, ale v danou chvíli jí nic jiného nezbývalo.

<<< Úkryt přes Území Alateyské smečky

A zase ji tlapky zavedly do hor. Jako by se jí sám osud vysmíval. Chichichi. Zdálo se jí to, nebo opravdu slyšela posměšný hlásek ve své hlavě? Nedivila by se. Byl to její věrný společník, který utichal pouze... vlastně poprvé pořádně utichl až v momentě, kdy poznala Zalku. Při vzpomínce na šedou mírně pozvedla koutky, ale ty hned zase spadly, když si vybavila, čeho byla svědkem v úkrytu. Nejspíš to nic neznamenalo, ale když viděla svou matku ve společnosti toho černobílého vlčete... něco se v ní pohnulo. Cítila, jak se jí šedá očka plní slzami. Kecla si na zadek a nechala chladný vítr, aby si pohrával s její načechranou srstí. S dlouhým výdechem vzhlédla k obloze, která postupně tmavla. Bylo chladno, ale vlastně jí to nevadilo. Užívala si to, že je sama, a že může zase na chvíli volně dýchat. Nevěděla proč, ale v úkrytu se zkrátka cítila jako v pasti.
Zavřela oči, a aniž by ji zajímal svět okolo ní, chvíli jen existovala, dýchala chladný večerní vzduch a vnímala jen přicházející šero, které ji pomalu halilo do tmavších barev. Do tlapek ji studil sníh, který se v horách držel, a proto jen pozvedla koutky v blaženém úsměvu a nechala chladné podnebí postupně chladit i její rozdivočelou hlavu.

V úkrytu byl poměrně klid. Hlouběji v jeskyni slyšela nějaké hlasy, ale moc se jí za nimi nechtělo. Ale pak k ní zavítal jeden pach... Byl povědomější než ostatní, snad až podivně nasládlý a vítající. Mohla to být...? Nora to nakonec nevydržela a opatrně se vydala dál. Jen co pod tlapkami ucítila měkký lišejník, zastavila se a srdce jí vynechalo několik úderů. V ten moment ji totiž spatřila. Máma. Stála tam, byla živá a v pořádku. Nora se už už chystala rozběhnout za ní, ale na poslední chvíli se zastavila. Její matka s někým mluvila. S vlčetem... které bylo až nápadně podobné Espenovi. Ne... Nora ucouvla a málem zakopla o vlastní tlapky, jak se následně rozběhla pryč, jen co její matka pootočila hlavu stranou. Sice se smrákalo a v úkrytu bylo přece jen o něco tepleji než venku, ale cítila, jak se dusí. Potřebovala čerstvý vzduch, a proto vyrazila zase pryč.

>>> Hraniční pohoří přes Území Alateyské smečky

<<< Hraniční pohoří přes Území Alateyské smečky

Espena už po cestě neviděla, a proto se bez dalšího otálení ocitly k úkrytu. Domov. Alespoň tak se tu tomu vždycky říkalo. Co to bylo teď? Mohla by tomuto místu Nora přece jen ještě někdy říkat domov? Nevěděla, jelikož se v úkrytu prozatím necítila zrovna vítána. Co za to mohlo? Těžko říct, ale už od chvíle, co tlapkami vkročila dovnitř, cítila, jako by na ni všichni vlci upírali pohrdavé pohledy, kterými jí dávali jasně najevo, že už k nim nepatří. Nejspíš se jednalo jen o další výplod její fantazie, jelikož byla všem okolo patrně ukradená, ale přesto se toho pocitu nemohla zbavit.

Zápis rychlohry s Třezalkou (3/3; celkem +6 herních postů)
Nora s Třezalkou společně došly do úkrytu. Popřály si hodně štěstí, jelikož Třezalka mířila hledat svou matku a Nora zase tu svou. Nebo otce či někoho dalšího z rodiny, na tom jí příliš nezáleželo. S Třezalkou se domluvily, že se zase brzy potkají, a každá se poté vydala svou cestou. (KONEC)

Jen co osaměla, začala nasávat okolní pachy. Cítila starší stopy vlků, které znala, ale také zcela neznámé pachy, případně takové, na které už za tu dobu stihla skoro zapomenout. Kde jsi, mami? Tiše zakňučela, ale hlouběji do úkrytu se jí nechtělo. Připadala si... zranitelnější, když po svém boku neměla žádného dalšího vlka. Proto se posadila hned na kraji, aby mohla sledovat dění okolo a mít přitom pocit, že není všem přítomným spíše na obtíž.

<<< Nížina hojnosti

Do hor se jí původně vůbec nechtělo, jelikož je neměla spojené se svými nejlepšími vzpomínkami. Vlastně, spíše s těmi nejhoršími. Přesto do nich však nakonec opět vstoupila, jelikož cesta zpět do úkrytu Alateyské smečky bohužel jinudy nevedla.

Zápis rychlohry s Třezalkou (2/3)
V horách vlčice probíraly převážně Třezalčiny sourozence, jejichž jména si Nora snažila zapamatovat. Hvozdík, Meduňka, Šalvěj, Máta, Podběl, Konvalinka, Tymián, Heřmánek... Bylo jich hodně. Třezalka se svěřila, že i ona má nějaké nevlastní sourozence, ale moc toho o nich nevěděla. Zmínila jen 'Citrónka', kterého Nora automaticky přihodila na hromadu jmen, ke kterým nebyla schopná přiřadit tvář ani pach. Kromě toho si povídaly o rodinných vztazích, o Třezalčině matce a svých oblíbených kratochvílích. A také se shodly na tom, že jsou kamarádky. V dobrém rozpoložení pak již skutečně zamířily do úkrytu.

>>> Úkryt přes Území Alateyské smečky