Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Území Alateyské smečky přes Hraniční pohoří

Stín, který viděla mezi stromy, byl zřejmě jen výplodem její fantazie. Mysl si s ní pohrávala, jako vždy. Došla až na mýtinu, kde opravdu na nikoho nenarazila. To, co jí v šeru připomínalo vlka, se na otevřeném prostranství rozplynulo do mlhy, která se jí jen nenápadně mihla kolem tlapek a zase zmizela. Odfrkla si a chvíli jen přemýšlela nad tím, kam se vydat. Měla by se vrátit za Espenem, ale myšlenky jí náhle odběhly někam úplně jinam. Máma... Neviděla ji tak dlouho a zlobila se na sebe, že se v úkrytu lépe nerozhlédla, jestli ji někde neuvidí. Ne, měla by se jít Espenovi omluvit a vydat se hledat svou matku. Chtěla teď být u ní a nechat si vysvětlit, co se stalo. Jak však vykročila zpět, v čumáku ji zaštípal neznámý pach.

Zápis rychlohry s Třezalkou (1/3)
Nora potkala další členku své smečky, hraničářku Třezalku. Ta jí pověděla o smrti Cinder (kterou ale Nora neznala), probraly také Nořina otce, matku, všechny sourozence a obecně novinky ve smečce, které Nora promeškala, zatímco byla pryč. Dozvěděla se tak o Stině, Zinkovi, Yarovi a Letovi, Arrynovi a celé škále Třezalčiných sourozenců. Následně se obě vlčice vydaly zpět směrem k úkrytu, zatímco pokračovaly v konverzaci.

>>> Hraniční pohoří

Zatímco čekala na odpověď černobílého vlčete, rozhlížela se kolem sebe. Sněžení pomalu ustávalo, jen tu a tam zahlédla nějakou bílou vločku, která se snášela z oblohy. Měla zimu ráda, koneckonců to bylo její nejoblíbenější roční období. Přesto však nyní přemýšlela nad tím, co by si počala, kdyby teď zůstala někde sama. Mráz přituhoval, což jí díky jejímu huňatému kožíšku nevadilo, ale přesto se jí ta myšlenka z nějakého důvodu vkradla do hlavy. Noahovi musela být taky zima, připomněl jí hlásek v její hlavě, až z toho překvapením zaškobrtla. Ten vtíravý hlas už se nějakou dobu neozval, a to jí vyhovovalo. Proto teď jen mrzutě ohrnula pysky a raději se znovu zadívala mezi stromy.
Stmívalo se, a proto chvíli přemýšlela, zda je dobrý nápad se někde toulat. A ačkoliv Espenovu matku ještě nepotkala, uměla si živě představit její naštvaný výraz, kdyby zjistila, že Nora ohrožuje život jejího vlčete nějakým bezduchým potulováním se bůhvíkde.
Jak tak uvažovala nad rozhořčenou vlčicí, jejíž tvář prozatím neznala, zdálo se jí, že mezi stromy někoho vidí. Letmo přivřela šedá očka, aby lépe zaostřila, ale stín byl natolik neostrý a pomíjivý, že se jí to nedařilo. "Počkej tady," hlesla směrem k Espenovi a vykročila za stínem. Sama nevěděla proč, ale popadla ji nějaká zvláštní smečková povinnost. Pokud se jednalo o cizího vlka, měla by ho náležitě upozornit, že se nachází blízko hranic smečky. A kdyby bylo nejhůř, probudí v sobě dávno zapomenutý vřískot, jímž byla v mládí pověstná, kterým zaručeně zmobilizuje všechny vlky na území.

>>> Nížina hojnosti přes Hraniční pohoří

Espenova další slova jí přišla... chladná, ne-li útočná. Nemohla se mu divit, nebyla zrovna nejlepší společnicí. A on se zase nemohl divit jí, protože návrat do smečky po tolika měsících a zjištění, co všechno se za tu dobu změnilo... taky nebylo jednoduché. S frustrovaným zafuněním vzhlédla k obloze, ze které se začaly snášet první sněhové vločky. Dopadaly jí na kožich a čumák a nepříjemně zábly. S cvaknutím zubů se ohnala po jedné z větších vloček, která se k ní blížila, a ještě párkrát cukla hlavou, načež se ozvalo hlasité kýchnutí, když se jí jedna z vloček dostala do čenichu.
Znovu shlédla na Espena. Sestro. Taiclara jí tak nikdy neříkala a od Espena znělo toto oslovení spíše jako urážka. Jeho první větu tedy raději nekomentovala a zaměřila se až na to, co pronesl poté. "Máš ještě čas... věřím, že jednoho dne všem ukážeš, že jsi se změnil." Možná to z její tlamy vyznělo jako prázdná fráze, když černobílého téměř neznala, ale nic jiného mu snad ani říct nemohla.
Na jeho následný povzdech nereagovala. "Říkal, že se sejdeme všichni, jako... rodina," pronesla, ačkoliv jí po tom všem to slovo přišlo spíše směšné. "Ale pokud se chceš někam projít, asi můžeme... kdoví, kdy se otec vrátí," zamumlala trochu odevzdaně, protože stejně neměla nic lepšího na práci. A navíc... myšlenka, že by se vzdálila od smečky, se jí svým způsobem zamlouvala. Možná by nebylo odvěci zamířit jinam a alespoň na chvíli se vymanit ze svíravé náruče vzpomínek. "Pokud nepůjdeme do hor, je mi to jedno," dodala a zahleděla se na vlče po jejím boku. "Jen... co tvoje matka? Nebude mít starost, že se takhle touláš?" Nevěděla, jak to teď ve smečce chodí, ale Espen byl přece jen ještě poměrně mladý, a dost možná by Nora dostala pěkně vynadáno za to, že ho tahá po všech čertech.

Natáhla do plic chladný vzduch a párkrát kuckla. Ochlazovalo se, což naštěstí díky svému huňatému kožíšku téměř nepociťovala, ale přesto ji každý nádech nepříjemně zaštípal.
Přemýšlela, co si s Espenem počít, obzvláště když neměla nejmenší ponětí, jak s ním mluvit, jak ho uklidnit nebo co vlastně udělat. Snad i proto se znovu jen zhluboka nadechla a rozhlédla se kolem. Na holé větve stromů, na oblohu, která se pomalu začínala zatahovat. Na trsy trávy pokryté jinovatkou a pak na vlastní tlapky, které stále kráčely neznámo kam. Otřepala se a znovu pohlédla na černobílého, který opět promluvil.
"Aha," reagovala stroze a na chvíli se ve vzpomínkách vrátila do vlastních vlčecích let. Nora nebývala nejukázněnějším vlčetem, to dokázala sama posoudit. Snad se i trochu ušklíbla, když si vzpomněla na všechno, co jako malá vyváděla. Až zatřepání hlavou ji donutilo se znovu vrátit do přítomnosti. "Jsi synem Alfy," začala, "a proto se od tebe asi očekává určitá úroveň chování. Ale... pořád jsi vlče. My s Taiclarou a... Noahem jsme taky nebyli žádní svatouškové." Jméno jejich mrtvého brášky jí pořád lezlo přes tlamu dost obtížně, ale snažila se před Espenem ovládat. "Pořád jsi mladý. A i když ti může být jedno, co o tobě kdo říká... ještě stále to můžeš změnit. A dokázat těm vlkům, že spratek nejsi." Rady, ty Nora rozdávala vždycky a ráda. Ale... skoro nikdy nedávaly smysl. Jenže tentokrát měla pocit, že se alespoň snaží říkat něco, co by vlčeti mohlo pomoci. Vždyť se sama často setkala s tím, že ji vlci ze smečky napomínali, protože byla uřvaná nebo hubatá. A... hele, kam se dopracovala.
Zároveň se až divila tomu, jak ji Espen dokázal rozmluvit. Myslela si, že ze sebe po návratu ke smečce nevyloudí ani hlásku, ale dokud nemusela mluvit o Noahovi a o tom, co se tehdy stalo, všímala si, že se jí pomalu vrací její výřečnost. To si sama pro sebe zhodnotila krátkým pokývnutím hlavy.
Espenův návrh s procházkou po ostrovech ji překvapil. Celkově nečekala, že s ní černobílý bude chtít trávit víc času, než bylo nezbytně nutné. Trochu pohodila hlavou, snažíc se tvářit nonšalantně. "Nevím, jestli bych se měla vzdalovat. Otec... říkal, že si chce promluvit, až se vrátí." Hledala výmluvy? Možná, ale opravdu si nebyla jistá, jestli bylo moudré se teď někde toulat. Stejně jako Espen předtím, i ona následně zavětřila. Cítila otce a Taiclaru v doprovodu známějších i méně známých pachů. Podle všeho měli namířeno do hor, kterým by se Nora osobně nejraději vyhýbala už do konce života.
Vlče po jejím boku se následně znovu rozpovídalo. Espen mluvil o Taiclaře a o tom, že by bylo dobré mít lepší vztah se starší sestrou. Nora jen máchla ocasem. Pořád si nemohla zvyknout na to, že má pět mladších sourozenců. "Na Claru se nezlob," pokusila se sestru bránit. "Rodina pro ni vždycky byla na prvním místě. I pro mě. A proto asi nenese úplně lehce fakt, že se ta rodina, kterou znala jako vlče, takhle rozpadla." Ačkoliv mluvila o tom, jak to asi vnímá Taiclara, vyjadřovala skrze ni hlavně své vlastní pocity. Ano, cítila se zraněná a ublížená, že jejich otec na matku zanevřel. Možná k tomu měl nějaký důvod, to Nora nevěděla, ale ani to ji nebránilo v tom, aby na něj byla naštvaná.

Měla pocit, že toho promeškala tolik, že už nebylo možné, aby se někdy znovu zorientovala. Xandera si matně pamatovala ještě z vlčecích let, o jeho družce ale snad nikdy neslyšela. Jak by mohla, byla ještě malá, mohla být vůbec ráda, že si pamatovala pár jmen. Všechno to bylo tak dávno...
Espen znovu zopakoval, že otec asi její matku neměl doopravdy rád, když měl vlčata s jinou. A jakkoliv ji toto tvrzení dráždilo, asi mu musela dát zapravdu. Nemohl ji mít rád... ne, jinak by něco takového přece neudělal. Chtěla se vztekat, chtěla to ze sebe všechno dostat, ale... měla na krku plačící vlče. Proto se zhluboka nadechla a znovu se obrátila na červenookého vlčka.
Hory... Opět před sebou viděla Noaha. A ani zatřepání hlavou nepomohlo k tomu, aby se toho obrazu zbavila. Otec nezvládne zachránit všechny... Espenova slova ji ničila, aniž by o tom černobílý věděl. Přesto v nich cítila něco víc. Něco skrytého. Proč by jinak přemýšlel o tom, že by ho měl potkat stejný osud jako ono mrtvé vlče? "Nevím, co všechno se změnilo za tu dobu, co jsem tu nebyla, ale... táta by svým vlčatům nikdy neublížil. A o jakém chování to vůbec mluvíš? Udělal jsi snad něco, čím bys tátu naštval?" Snažila se pochopit pozadí jeho úvah, opravdu. Zadoufala totiž, že řešení problémů druhých alespoň na chvíli utiší hlasy v její hlavě. A skryje její vlastní problémy, kterým se věnovat nechtěla.
Po pár krocích si všimla dvou vlků, kteří v lese odklízeli nepořádek, který po sobě zanechala velká voda. Chvíli zapřemýšlela, jestli se k nim Espen nebude chtít přidat, ale vzápětí si vzpomněla na jeho slova o tom, že nechce, aby někdo viděl to, co se bude dít. Pravděpodobně tedy zrovna dvakrát netoužil po tom, aby ho v tomto stavu někdo viděl. Proto jen dvojici kývla na pozdrav a pokračovala s Espenem dál.

Nora tomu nerozuměla. Jak mohl mít její otec vlčata s jinou vlčicí? Proč... proč by to dělal? Espen vypadal, že jejímu rozpoložení rozumí, což jí následně potvrdil i slovy. "Pět?" vykulila oči v neskrývaném překvapení. Takže mám... pět nevlastních sourozenců, zopakovala si v hlavě, ale nahlas si jen rezignovaně povzdechla. Co s tím mohla udělat? Zhola nic.
Trochu posmutněla, když Espen přiznal, že její matku nezná. Jeho další slova ji však donutila znovu překvapeně vykulit oči. "Jak jako, že ji nemá rád?" pípla trochu dotčeně, ačkoliv neměla ani v nejmenším právo na to, aby se dotčeně cítila. To ona ve smečce celé ty měsíce absentovala. Ona, Nora, nikdo jiný. A přesto cítila jistou zradu, že o ničem z toho, o čem Espen mluvil, až do té chvíle nevěděla. "Říkáš to tak klidně... jako by to bylo úplně normální, že má táta vlčata s někým jiným a že vlastně na mámu úplně kašle!" pronesla možná hlasitěji, než chtěla, jako by to snad malému Espenovi vyčítala. Nemohl za to, to přece věděla. Ale bohužel byl v daný okamžik první na ráně. "To... to snad není možný!" pokračovala, jak se v ní nahromaděná frustrace z nevlastních sourozenců začala pomalu uvolňovat. "Táta... táta je přece ten velký Einar Fiske z Alatey. Má... má jít příkladem! A ne mít vlčata pokaždé s někým jiným a ještě to neříct vlastní dceři!" Ano, ublížilo jí to. A nevěděla, jestli ji víc mrzelo to, že to otec udělal, a nebo spíš to, že jí o tom neřekl, než se vrátili do úkrytu. A než to všechno musela zjistit sama.
Veškerý její vztek ale musel ustoupit do pozadí v momentě, kdy se vlče vedle ní rozplakalo. Znovu na něj kulila oči, jelikož pokud něco opravdu neuměla, tak utěšovat druhé. Vždyť ona sama potřebovala utěšit! "Hej, co je? Co jsem řekla?" začala se zajímat, čím by ho mohla tak rozhodit. "Já to tak nemyslela," dodala pro jistotu, kdyby si její předchozí výlev vzal nějak osobně. Nakonec se ale ukázalo, že to nebyl její výlev, co Espena tak rozhodilo. A jen co začal mluvit o mrtvém vlčeti, krev jí ztuhla v žilách. A zase měla před očima Noahovo tělíčko, ještě při vědomí. To tělíčko, od kterého utekla. Někdo ho tam venku nechal... bylo to příšerné. Espenova slova spolehlivě zajistila, že se jí do srdce zabodly nepříjemné jehličky viny. Viny, kterou s sebou nesla a kterou s sebou ještě dlouho ponese.
"Kdes to vlče viděl?" pípla, hlas podivně přiškrcený. Chtěla slyšet cokoliv, jen aby ho nenašel v horách. Kdekoliv, jen ne v horách... Samozřejmě jí nedošlo, že incident s Noahem se stal snad ještě dříve, než se malý Espen vůbec narodil. Ne... v tu chvíli měla pocit, že každé mrtvé vlče musí být její malý bráška.
Znovu ji probrala až vystrašená otázka černobílého. "Cože? Proč by ti měl táta něco takového udělat?" odpověděla otázkou, nechápavě naklánějíc hlavu na stranu. "Táta... táta by přece nedovolil, aby se jeho vlčatům něco stalo." Vždycky je chránil, to byla pravda. Jen... ne všechny stihl zachránit. Nora pomalu cítila, jak se i její oči začínají plnit slzami.

<<< Úkryt Alateyské smečky

Chvíli mlčky následovala mladého vlčka, načež se jí začal omlouvat. Mručel si sice něco pod čumákem, ale přesto jeho slovům rozuměla. Za normálních okolností (tedy za dob svých vlčecích let) by mu jistojistě dala přednášku na téma, ale tentokrát si to odpustila. "To nic," hlesla místo toho a pomalým krokem mířila za černobílým dál směrem k území, odkud před chvílí přišli s Taiclarou a otcem. A jen co k ní tato myšlenka doputovala, její společník se představil. Espen Fiske z Alatey. Syn Einara Fiske a Stiny Ezry. Žádnou Stinu neznala, nebo si ji alespoň nepamatovala, ale přesto ji tato informace viditelně zaskočila. Táta měl vlčata s někým jiným než s mámou? Na chvíli zůstala jako opařená, ještě když Espen dodal, že je tím pádem její poloviční bratr. Bratr... Jakkoliv nechtěla na Noaha myslet, ta vzpomínka se jí stejně vkradla do hlavy. Prudce se nadechla, až ji chladný večerní vzduch zaštípal v plicích. Maska! Tichý hlásek v její hlavě na ni křičel, protože její plán o hereckých výkonech nabourávala každá jedna zmínka o Noahovi. A jak už její divadlo získávalo stále další a další praskliny, tušila, že se dříve nebo později rozpadne na tisíce malých kousíčků, které už dohromady nikdy neposkládá.
Další hluboký nádech. "Aha," utrousila, aby alespoň něco řekla. "Je vás víc? Chci říct.... máš nějaké vlastní sourozence?" zeptala se ho, jelikož ji to opravdu zajímalo. Kolik věcí se tu změnilo od dob, co jsem tu nebyla? A vůbec... Najednou se prudce nadechla. "A kde je máma? Teda... Astrid?" položila i druhou otázku, která ji pálila na jazyku od chvíle, co se Nora dozvěděla, že má nevlastní sourozence. "Znáš ji? Stalo se jí něco?" Pouhé pomyšlení na to, že zatímco byla pryč, její matku postihl nějaký tragický osud, v Noře vzbudilo nekontrolovatelné chvění, kterého se nemohla zbavit. Espen ji ale vedl dál. Moc nechápala, kam jdou nebo jestli mají nějaký cíl, ale když vlče vyslovilo svou prosbu, trochu překvapeně na něj pohlédla.
"Tak jo," pokývala hlavou, a snažila se tvářit alespoň troch znuděně, ale bylo poznat, že se její maska skutečně rozpadá. Pohled, který Espenovi věnovala, totiž rozhodně znuděný nebyl: "A... cože je to, co se bude dít?"

Jestli na ni Taiclara ještě před tím, než se předešlého dne rozešly spát, mluvila, Nora si z jejích slov nepamatovala zhola nic. Byla natolik zaskočená familiárností, která ji v úkrytu objala, že vlastně nevnímala nic a nikoho kolem sebe. Tedy, téměř. Zavadila pohledem o skupinku okolo otce, ke které se přidávali další a další vlci. Zahlédla i Taiclaru, ale ani ta ji nedonutila zamířit za nimi. Vetřelče, vetřelče, povídal si s ní hlas v její hlavě. Co povídal, vysmíval se jí. Byla to její jediná společnost po celé ty měsíce, kdy byla pryč, což se na ní asi náležitě projevilo. S dlouhým povzdechem se znovu rozhlédla kolem sebe, ale její pohled se příliš daleko nedostal. Zastavil se totiž na přibližně půlročním vlčeti, které se náhle zjevilo před ní. Nasála jeho pach a zvědavě naklonila hlavu na stranu – voněl tak zvláštně povědomě, načež došla k závěru, že se asi jedná o jednoho z jejích sourozenců, o kterých mluvil otec. Ale... nevypadal jako on nebo Clara. Trochu se na něj zamračila, když k ní promluvil. Ani se nepředstavil, jen zkonstatoval situaci a prohlásil 'jdeme'. Jak jako jdeme? Chtěla se na něho obořit, ale výraz v její tváři mluvil za ni. Už dlouho jí nikdo nerozkazoval. Naposledy snad otec. Ale 'jdeme' od otce a 'jdeme' od tohohle malého špunta byly dvě rozdílné věci.
Ale což, vydala se za ním. Ale proto, že sama usoudila, že bude lepší nechat otci a ostatním prostor, aby si popovídali. Přece jen, neměla v plánu se toulat někde daleko. Clara by jí to neodpustila a ona ji nechtěla ranit. Ne znovu. Maska, Noro, maska! Zatřepala hlavou a hrdě zvedla bradu.
"Jen abys věděl, nejdu s tebou proto, žes mi to řekl," pronesla směrem k černému vlčeti narovinu, aby si náhodou nemyslel, že snad Nora skáče tak, jak on píská. To nikdy nedělala a neměla v plánu s tím začínat. "Co jsi vůbec zač?" vypustila z tlamy vzápětí, možná trochu hrubě, ale potřebovala se přece jen přesvědčit, že se jedná o někoho, s kým by pravděpodobně měla vycházet. Myšlenka toho, že byli rodina, se jí nepozdávala, ale nechala prcka, aby se prvně vyjádřil sám.

>>> Území Alateyské smečky

<<< Hraniční pohoří přes Území Alateyské smečky

Když se blížili k území, zjišťovala, že hrát si na statečnou a vyrovnanou bude těžší, než si původně myslela. Všechno se jí vracelo. Vzpomínky, pocity, myšlenky. Když procházela spolu s otcem a Clarou známými místy, dýchala na ni ta povědomá atmosféra, kterou už dlouho nepoznala. Domov. Jednoduché slovo, které v sobě skrývalo celou škálu významů. A když tlapkami po tak dlouhé době stanula v úkrytu své rodné smečky, srdce se jí rozbušilo takovým způsobem, až si myslela, že jí brzy vyskočí z hrudi, kterou ještě pořád statečně vypínala vpřed.
Otec byl unavený, viděla to na něm. Sliboval, že si později promluví, na což reagovala jen pokývnutím hlavy, ale doufala, že se jí podaří tuto promluvu oddalovat co možná nejdéle. Nebyla na ni připravena. A tušila, že ani nikdy nebude. Otcova další věta ji ale zarazila. Pokud potkáme... sourozence? Nora naklonila hlavu na stranu v nevyřčené otázce, ale nevypadalo to, že by měl otec prostor zodpovídat její dotazy. Proto nechala otázku zaznít jen ve své hlavě a zamířila stranou, když se otec vydal do jedné z komůrek. Marně se Nora rozhlížela po matce, která by byla posledním článkem ve skládačce s názvem 'nejtěžší chvíle znovushledání'. Zamířila proto kamkoliv, kde bylo místo, a tam se schoulila, aby si alespoň na chvíli zdřímla.

TIME SKIP

Dlouhé, táhlé vytí. To ji ráno vzbudilo. Poznala otce, který pravděpodobně svolával vlky k rannímu průzkumu území, jak avizoval předchozí den. Ještě chvíli ležela s hlavou položenou na předních tlapkách a zadumaně hleděla před sebe, načež se přece jen donutila vyhrabat na nohy. Pohledem zavadila o skupinku okolo jejího otce, ale rozhodla se, že se bude držet raději stranou. Rozhlédla se tedy kolem sebe. Byla doma, ale... cítila se jako vetřelec. A věta o sourozencích, o kterých předchozího dne mluvil otec, jí neustále běhala hlavou. Jako by už těch myšlenek neměla sama dost! Povzdechla si a mírně se protáhla. Nikdy by netušila, jak si může vlk ve svém vlastním domově připadat tak cize. A vůbec... byl to ještě vůbec její domov? Vlky kolem sebe téměř nepoznávala, ačkoliv jí některé tváře připomínaly postavy z jejích vlčecích let, které už si však téměř nepamatovala. Byl to zvláštní pocit. A nějak nevěděla, jak s ním naložit.

Ještě chvíli na sebe s otcem hleděli, než k nim přišla i Taiclara a zabořila Noře čenich do hebké srsti. "Claro..." zamumlala Nora téměř plačtivě a následně se k sestřičce pevně přivinula. Snad ani nedoufala, že se někdy dočká okamžiku, kdy znovu ucítí její pach a bude ji moct obejmout. Taiclařina další slova ji však zmrazila na místě. Noah... Zabila jsi Noaha, zabila jsi Noaha, skandoval hlásek v její hlavě neúnavně, jako by si to ona sama neopakovala už tisíckrát. Takže o Noahově smrti vědí, odtušila v duchu. Nebylo to překvapivé, někdo ho ve sněhu musel najít. Museli ho najít... tak, jak ho tam nechala. Museli pohlédnout na jeho mrtvé tělo. Museli udělat to, co Nora tehdy nedokázala. Z té vzpomínky jí přeběhl mráz po zádech, a když si uvědomila, že by asi měla něco říct, slova se jí pletla na jazyku: "Noah... on... já... nic mi není," dostala ze sebe po chvíli snažení, jelikož nechtěla, aby otci a sestřičce přišlo její mlčení podezřelé. "Omlouvám se," zopakovala, jelikož Taiclaře v daném okamžiku nemohla slíbit, že už je nikdy neopustí. Měla pocit, že se co nevidět rozuteče pryč, až na ni dolehne tíha okamžiku. Až ji vina začne znovu sžírat zevnitř. Až pochopí, že před ní nikam neuteče.
Nová vlna tepla umlčela její myšlenky. Otec kolem nich rozprostřel svá křídla (jejichž existence Noře stále tak trochu nedocházela), a pevně je objal. Nora dlouze vydechla, jelikož přesně něco takového potřebovala. Obejmout, utěšit. Ale utěšovat ji nikdo nemohl, jelikož nikdo nevěděl, co se doopravdy stalo. Od otce se odtáhla až v momentě, kdy k nim přišla další vlčice. Neznala ji, ale otec ji oslovil jako Shine. Skrčila se a schovala za Taiclaru, ale když vlčice začala otci léčit jeho rány, pochopila, že pro ně černá nebude hrozbou.
Hrozbou však byl onen návrh, který Shine předestřela a otec následně přijal. Návrat do úkrytu. Stáhla uši k hlavě a kdyby se nekrotila, snad by i nahlas zakňučela. Ne! Nesmíš tam přijít jako spráskaný vlk! Znovu se narovnala v zádech, vystřela huňatý krk, zhluboka se nadechla. Hrát divadlo bude patrně to nejlepší, co může udělat. Vrátit se ke svému starému já a nechat sžíravou vinu za sebou. Proto se s hlavou hrdě vztyčenou vydala za otcem směrem k úkrytu Alateyské smečky.

>>> Úkryt přes Území Alateyské smečky

Zdálo se jí, že na zakrvavenou postavu svého otce zírá celé hodiny. A když k ní zvedl zrak, útroby se jí sevřely ještě o něco pevněji. Stála na místě jako kamenná socha, než ji vyrušil povědomý hlas. Taiclara. Jestli se Noře před chvílí téměř zatmívalo před očima z návalu vzpomínek, které hory i pohled na otce vyvolaly, nyní měla pocit, že se skutečně vyvrátí. Clara jí však stihla položit jen dvě neúplné otázky, než si všimla otce. Na rozdíl od Nory se k němu však okamžitě rozběhla a začala ho ošetřovat. Nora byla pořád jako opařená, a rozhodně to nebylo až nepřirozeně teplým podnebím, které v horách panovalo. Sluníčko ji hřálo a její kožíšek, nyní už téměř suchý, odrážel různé odlesky zrzavé. O potopách, které postihly ostrovy, toho příliš nevěděla, jelikož byla povětšinu času zalezlá v jeskyni v horách a občas zakousla jen nějakého malého hlodavce, který si holt vybral špatné místo pro úkryt.
Jak tak pozorovala Claru, která poskakovala kolem otce a snažila se ho dát do pořádku, pocítila silné nutkání se otočit a odejít. Vycouvat a tvářit se, jako by se nic z tohohle nikdy nestalo. Nevěděla, co si myslela, když se vydala směrem k území smečky. Že nikoho nepotká? No, smůla. Narazila rovnou na Alfu, který byl shodou náhod jejím otcem a někým, kdo se rozhodně nesměl dozvědět, co se tehdy v horách s Noahem doopravdy stalo.
Myšlenka na bratra jí k uklidnění příliš nepomohla. A když už si opravdu myslela, že útěk bude to jediné možné řešení, otec sebral ze země sviště, kterého zakousl jen před pár okamžiky, a vydal se směrem k ní. Nora udělala nesmělý krok vpřed, pak ještě jeden. Co se teď stane? Vynadá mi, že jsem byla tak dlouho pryč? Vykáže mě z území smečky, do které už nepatřím? Nebo- Další katastrofické scénáře už nestihla vymyslet, jelikož to už stál otec přímo před ní. Očichal ji, a ona zase jeho, jako by ani jeden z nich nevěřili tomu, že opravdu stojí naproti sobě. Zubožený vlk stojící před ní jí následně k tlapkám položil malého hlodavce a přisunul ho k ní, jako by jí ho nabízel. Trochu nerozhodně těkala pohledem mezi svištěm a otcem, jelikož sice měla hlad, ale nepřišlo jí vhodné, aby se do kořisti pustila. Otec se nadechoval, snad jí chtěl něco říct, ale místo toho se rozkašlal. Až to ji nejspíš probralo z transu. "Tati," pípla tiše, jelikož to byla už celá věčnost, co promluvila nahlas. "Promiň." Nevěděla, co jiného říct, a omluva se jevila jako to nejrozumnější řešení. Alespoň v momentální situaci, kdy rozhodně nebyl prostor na to, aby otci a Claře vysvětlovala, kde celé ty měsíce byla. A navíc... musela si důvod své nepřítomnosti v podstatě vymyslet, jelikož jim rozhodně nemohla říct pravdu. Ne teď a ne nikdy jindy. Zkrátka to... nešlo.

>>> Úkryt přes Území Alateyské smečky

Nora nevěřila tomu, že se do těchto míst ještě někdy vrátí. Jakmile její šedá očka spatřila pohoří, které pro ni drželo tolik bolesti a vzpomínek, žaludek se jí stáhl v nevyslovitelné úzkosti. Snad to mohlo být i tím, že už poměrně dlouho nic nepozřela, ale přičítala to hlavně své minulosti.
Vlastně ani nevěděla, kam jde a proč tam jde. Mířila patrně stále blíž k území smečky, ale prozatím se nerozhodla, jestli chce někoho ze smečky potkat. Hloupá otázka. Samozřejmě že nechtěla. Nebyla připravená nikomu čelit. Co by jim tak vykládala?
Její stará známá výřečnost byla po všech těch měsících tatam. Ploužila se pomalým krokem a ostražitě sledovala všechno kolem sebe. Každé křoví, odkud se mohl někdo vynořit, každé zákoutíčko, které mohlo skrývat nějaké nebezpečí. Fakt, že prozatím na nikoho nenarazila, Noru poměrně uklidňoval. Dokud se horami nerozlehlo táhlé zavytí, pocitově ne až tak vzdálené od její pozice. Ztuhla na místě a kdyby mohla, snad by nejraději splynula se skalami kolem sebe. To ale bohužel nemohla. Pomalu udělala jeden krůček vpřed, poté další. Dobře, možná se mi to jen zdálo, uklidňovala se v duchu. Nějaký vlk mohl výt klidně na druhé straně hor, a zmátla mě jen ta ozvěna... ach ano, to je určitě ten příp-
Svou druhou myšlenku nedokončila, jelikož zrovna prošla malou zatáčkou a naskytl se jí pohled na zrzavého vlka s křídly, s tváří potřísněnou krví. Zamračila se na něj, snad proto, že se snažila přijít na to, čím je jí onen vlk povědomý. Žádné vlky s křídly neznala, ale když krátce zavětřila a k jejím nozdrám doputoval povědomý pach, začala si spojovat dvě a dvě dohromady. Povědomý pach a povědomé zbarvení... znala přece vlka, který by až na ta křídla odpovídal popisu, a to byl-
Pokud předtím ztuhla na místě, tentokrát zcela zamrzla. Einar. Ten Einar Fiske z Alatey. Alfa. Vážený člen smečky. Její otec.
Možná trochu naivně doufala, že si jí nevšimne, ale to bylo téměř nemožné, jelikož mu stačilo jen lehce pootočit hlavu a měl by ji přímo před čenichem. Nedokázala se pohnout, ani vypustit jakoukoliv hlásku. Prostě tam stála, zírala před sebe na krvácejícího vlka a v hlavě měla úplně prázdno. Tedy, téměř úplně. Co si počnu? Ta otázka se jí opakovala v mysli jako mantra. A nejděsivější na tom všem bylo, že na ni nebyla schopná najít odpověď.

Inu, Nora si moc neuvědomovala, že by svými výroky mohla tatínkovi pořádně zavařit, ale na tu druhou stranu... copak neříkala pravdu? Máma to ale tak dramaticky neviděla, asi, protože aktuálně měla větší starosti s tím, kam se poděla její starší dcera. Což štvalo i Noru, protože... jak si to Clara mohla jen dovolit?!
Nakonec se obě dospělé vlčice dohodly, že bude nejlepší vzít Noru a Noaha s sebou a při příležitosti pátrání po ztraceném vlčeti se rovnou porozhlédnou po území. Na tváři maličké (už ne tak maličké) Nory se zjevil pobavený úšklebek. "Ano prosím!" Její šedé oči se rozzářily a jeden by v tu chvíli snad i řekl, že se v nich skrývá jakási magie a nejsou pouze... šedé a nijaké. "Čekala jsem, kdy to řekneš." Někdo tu měl evidentně prořízlou tlamu. Snad začínající puberta? Během toho, co se vydala za matkou a Vločkou, stihla svým ocasem poplácat Noaha. To kdyby mu náhodou bylo líto, že se neřeší on, ale sestra.

>>> Hraniční pohoří přes Území Alateyské smečky

Nora nechápavě naklonila hlavičku na stranu. Tohle nedomyslela! Zkrabatila obočí a dala se do usilovného tichého kníkání, což byla asi známka toho, že usilovně přemýšlí. Proč ji mohl Einar potřebovat? "Potřebuje, abys mu pomohla s bouky!" Nakonec to vymyslela tak parádně, až se jí z toho šoku zamotala hlava a dopadla na zadek. Jenže hned potom jí cvaklo, že by si to Vločka mohla vyložit tak, jako že Nora není hledání brouků schopná. Podrážděně zakníkala.
Co se týkalo Vločky a její snahy si hrát... řekněme, že Nora tím sice byla zaujatá, ale než se nadály, už tu byla máma. Totiž hamu papu. Nora si zlomyslně užívala, že musela Vločka Astrid vysvětlit, že ztratili Claru. Noru totiž bolelo srdíčko z toho, jak sprostě ji tu její velká sestřička nechala, a přišlo jí děsně suprové, že se může alespoň odreagovat nějakým dramatem. Potíž byla v tom, že to až tak dramatické nebylo, poněvadž máma se jen zamračila.
Aha. Takže to znamená, že jsem ta oblíbenější dcera? Zatímco Nora dumala nad svým postavením, vrhla se k ušákovi. Měla hlad, cítila potřebu řvát, a už jí i docela začalo docházet, že o řvaní nikdo nestojí a měla by si čas od času zalepit tlamu. Začala tedy pomaloučku žvýkat a pak trochu rychleji, až v ní skončila polovina králíka. Noah ji mezitím odstrčil a Nora se zabavila tím, že zatímco jedl, žužlala mu nohy.
Máma mezitím vedla tichý rozhovor s Vločkou, jenže to by to nebyla Nora, kdyby se k nim tak trochu nepřipletla a jako pijavice si nestoupla přímo k Vločce. "Táta tu není, táta nás tu nechal a ošklivě o mě řekl, že často řvu!" napráskala ho rychle, s nevěřícně vykulenýma očima. "Mamí, to se nedělá, viď že ne? A kde je Claruška? Ona mě tu taky nechala, no chápeš to?!" Ještě štěstí, že měla protentokrát plný žaludek, protože se jí těžko řvalo, a tak se jen zívla. Byla tu zavřená už moc dlouho a měla pocit, že se jí nedostává kyslíku. Chtěla ven!

Nora se nedůvěřivě zamračila. Vločka doopravdy vypadala jako velká huňatá koule, takže teoreticky mohla i hezky hřát, a dokonce byla i podobně světlá jako maminka, ale maminka to tedy rozhodně nebyla, takže? Někde byla jistě chyba! Třeba si myslela, že je Nora nejen uřvaná, ale i hloupá. To by tak hrálo! Zatvářila se jako největší rozumbrada a kousla Vločku, velmi zlehka, do nohy. Moc sílu v tlamě neměla, ale zoubky přece jen měla docela ostré! Nevinně se posadila.
Hodně rychle ale začala zpytovat své svědomí, protože ona velká žužlací bílá koule měla skutečný zájem dozvědět se od buclaté Nory moc moc zajímavé fakty! "Uhuhuuu," vypískla a rychle mávala ocáskem. Teď byla ve svém živlu! Skoro zapomněla, že má hlad. Že u-mí-rá hlady! "Věděla jši, že bouci rostou jen v létě? Jo a myslím, že bys měla jít plyč, protože tě potřebuje táta! To je Einar." Patrně se naladila na Taiclařinu vlnu a už zjišťovala, jak se Vločky zbavit! Ale přirozeně, že to byla nejlépe mířená rada.
Taiclara potom zmizela. Budeme hrát? Nadšeně si poskočila. Chtěla být spíš sama, ale... Mohli by to třeba zkusit spolu? Vykulila na Vločku oči, kousla Noaha do ocásku, a než stihla pelášit pryč, východ z jeskyně zastínila...
"Hamu papu!" zařvala a už se vrhala k mámě. Chvíli na ni zírala a potom na ušáka. To po ní už zase chtějí něco jíst zubama?! To nemohla jen cucat? Zklamaně kecla na zadek.