Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aileenka - 5 % do lovu, děkuji :3

Nora vyletěla jako čertík z krabičky. Sestra ji poučovala a opravovala. Tak to teda ne! Nora ve všem chtěla být první a chtěla radit. Kdepak, že ji bude poučovat vlastní sestra! Ošklivě se na ni podívala a v rámci projevu velké lásky se ji pokusila tlapkou strhnout na stranu. "Bouci ne? No tak ne," řekla pak nakonec, ale to jenom proto, že takhle ukončila debatu sama, takže se technicky vzato i sama rozhodla, jak to s těmi bouky teda na světě chodí.
Její naběhnuté žilky uklidnil i fakt, že začala žužlat cizí vlčici, jenže pak si z toho vzpomněla, že má hlad. Otočila se na Claru a na chvíli přestala hulákat. Culila se na ni jako na svatý obrázek. "Já nežvu!" bránila se. "Já volám tatínka. Mám hlad. Kde je tatínek, no? Víš to, Claruško?" Pohlédla na sestru jako na raněné štěně. Když teda byla první narozená, ať jí s tím pomůže! To už ale žužlací hračka běžela pryč, takže se Nora zase rozeřvala, ale pak uslyšela, že žužlací hračka přinese něco na zub – což bylo trochu matoucí – a zase se uklidnila.
Nyní se na Vločku upřel pár ďábelských šedých očí hladového vlčete. "A já jsem Nora, protože se to líbilo mamince!" vymýšlela si. Samozřejmě si nemohla pamatovat, kdo ji pojmenoval nebo jak k tomu přišel. "Věděla jsi, že je moje maminka Astrid?" připomněla jí, protože jí to přišlo jako neskutečně zajímavý detail! A bylo to taky to jediné aspoň trochu zajímavé, co aktuálně tenhle malý capart jménem Nora věděl. Vykulila oči. "Já nic nebudu plašit! Tak, už jsem tichá jako pěna."
Zjevně se se sestrou v lumpárnách střídaly, protože sotva jim byla slíbena hra a sotva Nora zmlkla, Taiclara si to už štrádovala ven. Průser byl v tom, že v žádném případě si to nemohla Nora nechat ujít, a tak běžela za ní. "Počkej! Věděla jsi, že když nebudeš poslouchat tátu, utečou bouci?" bafla na ségru zákeřně. Sice nebyla moc svatá a asi nebrala tátu tak vážně jako ségra, pořád jí přišel extrémně důležitý a hustý na to, aby se šla jen tak promenádovat pryč. Nebo snad? Když ale vykoukla ven, sestra byla pryč. Nora začala natahovat moldánky. A bylo to tu zase.

Čauky, vezmu to ve zkratce!✨

Ráda bych zažádala o sedmý další charakter, páč ano, Adě je v tom druhém řádku hrozně moc smutno! Uvědomuju si, že v poslední době to prostě nedávám, ale myslím, že všeobecně aktivní jsem a snažím se psát – chaos občas vstoupí do života každého, ne? *mrk mrk*

• +- 3 roky na MG - s Khanem jsem tu cca 3 roky a 2 měsíce
• na prvním charakteru cca 350 postů - 377
• na druhém charakteru cca 250 postů - 266
• na třetím charakteru cca 150 postů - 160
• na čtvrtém charakteru cca 100 postů - 148
• na pátém charakteru cca 60 postů - 114
• na šestém charakteru cca 40 postů - 10

Uznávám, že u Ady je to opravdu ostudné, ale na moji obranu, je malá, a i když bych za ni chtěla hrát, rodinné hry se prostě většinou sekají. Zároveň si ale uvědomuju, že aktuálně to stojí na mně :šilh: Pokud si ale nezlomím na horách všechny ruce, potom svorně slibuju, že se polepším a zase na to psaní sednu v plné parádě!

Jako další charakter bych ráda na Mois přitáhla členku elitní rodiny, Anniku Arvid, totiž dceru Jainy a neteř Einara. Konečně bych chtěla mít jeden normální charakter, na který nebudou vznikat meme (okay, Zarča je na tom dobře a Aileenka v rámci možností taky). Spíš bych ji ale přivedla někdy později, jen bych nerada čekala až na podzimní konkurz.

Kháně zdraví <3 a děkuje za zvážení!

Schváleno. Gratulujeme!

<<< Alatey

Máma! Máma! Jako by přesně tohle křičel úkryt na malou Noru, když se s tátou a sourozenci vracela domů. Byla docela utahaná, rozhodně víc, než by tátovi přiznala – to proto, že si chtěla ještě hrát. Ale bylo dobré, že už neměla hlad a moc se neprojevovala. Bouci očividně nezaujali pouze její starší sestru Claru, ačkoli bylo zjevné, že Nora... no, měla raději jídlo. Ale bouci... bouci se třeba taky dali žrát?
Jen co si tuhle myšlenku narvala do hlavy, začala řvát jak na lesy a poskakovat okolo otce. Stačilo však, že ji hlasitě oslovil jménem, a zavřela tlamu. To proto, že aktuálně ji mnohem víc štvalo, že máma... máma není. Potvrdil to jak táta, tak i nějaké dvě cizí vlčice. Jedna byla prťavá, ta druhá byla značně objemnějších rozměrů a zaujala Noaha. Nora se přirozeně nemohla držet zpátky, ale řekla si, že pro změnu oblízá kotníčky té menší, Sieře. Než se však něco takového mohlo stát, táta už všechny vykázal ven. Dobrodružství pokračovalo. "Bouci? Tati, kde jsou bouci?" zeptala se potom po cestě, ačkoli tím, jak to zamumlala, to spíš vypadalo, že s tou palčivou otázkou tatínka nechce trápit. Už ho jistě natrápila dost se svými "chci jídlo" výlevy.
Nakonec došlo na seznámení s dalšími dvěma vlčicemi. Nora byla asi moc mladá na to, aby chápala, že jedna z vlčic, Tiara, je smutná. Nevypadala sice tak vesele jako ona, ale to nemohla posoudit, protože na sebe neviděla. "Já jsem Nora," vypadlo z ní, jako by ji táta před okamžikem nepředstavil. Chtěla si své jméno pořádně vštípit do hlavy a taky se naučit komunikovat s cizími vlky. Tihle asi byli ze smečky. Tak či onak, Nora neznala v žužlání končetin a ocásku hranic, takže se hned jako torpédo přiřítila k Tiaře. Táta mezitím zmizel. Zbyla tu jen ona, Clara, Noah, Vločka a no... ta oběť, které zrovna lízala kotníčky. Vzpomněla si, že má zase hlad. "Hamu papu."
Netrvalo to ani pár minut, aby nejmladší dcera severního vůdce Einara a léčitelky Astrid rozeřvala na celé lesy. Totiž, na celý ledový komplex.

Nora byla víceméně smířená se svým osudem, pokud by se to tak tedy dalo nazvat, vzhledem k tomu, že neustále někomu kousala kotníčky, tahala někoho za uši nebo hlasitě pískala. Jestli se snažila napodobovat zvuky, jež slyšela ve svém okolí, nebo se jen po vzoru tatínka dovtípila, že by bylo dobré se naučit mluvit, těžko říct. Tak či onak, byla náležitě spokojená s tím, když ji táta hodil do sněhu, a ještě náležitěji spokojenější s tím, když Noah... no, prskal jiskřičky. Z táty toho vyšlo rozhodně víc než z něj, co tak na to Nora se zájmem koukala. Její mozeček to moc nepobíral. K čemu to šlehání jen bylo? A proč... proč ona dělá se sestrou něco jiného?! Copak to bylo spravedlivé? Chtěla přece být ve všem první! Za trest tedy vyplázla na Noaha jazyk a zakousla se mu do ocásku, což se neukázalo jako trest, jako spíš zábava. S tátou a sourozenci to pak začali praktikovat víc a víc, a nejvíc se jí samozřejmě líbily okamžiky, kdy se mohla vyškrábat tátovi na záda nebo mu lézt po břichu. Zklamaně zjistila, že tam skutečně nemá tolik výstupků jako maminka, jenom jeden velký až podezřele jinde, a že z toho červeného a tuhého, totiž masa, se stal nový koncept hamu papu.
Po vyčerpávající lekci stopování uždibla kousek toho ptáka (nakonec uždibla víc než kousek, někde se ty faldíky přece nasbírat musely!) a usínala šťastná a rozesmátá a s plným bříškem a dokonce už tak neřvala. Plamínky, jenž produkoval táta, byly zajímavé, ovšem asi jimi nebyla fascinovaná tak jak by se slušelo a patřilo na dceru, no, ohnivého vlka ze Severních smeček. Jaká to škoda, že? Nějak tatínka potrápit se sestřičkou musely!
Vrcholu jejich dobrodružství dosáhli patrně tehdy, co je táta vzal k vodě. Nora zjistila, že to cosi plovoucí má o něco řidší konzistenci než mámino mlíčko, ale zároveň je to skoro to samé, co spolykala, když na jazyku až příliš dlouho nechala rozpouštět bílý sníh. Co to jen bylo za magii?! Očividně padla snaha ji a sestru přesvědčit, aby se též pustily do stopování – což Nora hned poctivě začala plnit. Vydala se mokrým sněhem okolo holých stromků, zatímco čenich tiskla dolů k zemi. "Sestjííí, Taiclaro!?" zvolala – z její výslovnosti bylo patrné, jaká slova se pilně učila několik dní a jaká nepěkně zanedbávala. "Tady bouk," oznámila hrdě, hypnotizujíc šedýma očima obyčejný kus kamínku. Ať byl bouk cokoli, tohle jistě bouk byl, a že je uvidí až v létě? No, léto, to už určitě taky bylo. Před chviličkou totiž nesněžilo a sníh jistě znamená léto. Ne?

>>> Úkryt

"Hamu papu, hamu papu!" skandovala neúnavně malá Nora a překulila se před otcem na záda ve znamení naprosté podřízenosti. Kde jen bylo hamu papu? Kde byla máma?! Skandování hamu papu se nakonec proměnilo v naštvané kníkání, když se otec vzdálil a nakonec přišel s bílým zajícem v tlamě. Nora k němu už natahovala krk, ale to zajíc doslova zmizel v útrobách otcových. Nechápavě se zamračila. Ta jedna nervová buňka, kterou měla, jí jasně říkala, že to bylo mrtvé... a tak nějak dávalo smysl, že mrtvolky vzduchem nelítají. Z jakého důvodu to tedy táta hodil po Noahovi? Musela tomu přijít na kloub!
S bojovým výkřikem se rozběhla za letícím běloučkým a jistě i velmi chutňoučkým zajícem, zatímco cvakala zoubky po Taiclařiných kotníčkách. I tak by se to její snažení dalo nazvat, ale pravda byla taková, že běh ve sněhu byl pro její malé tlusté nožky obtížný a nakonec se musela spíš soustředit na to, aby se nenatáhla jak široká tak dlouhá, než aby stíhala sestru. To ovšem znamenalo, že by nebyla první! Zrada! Sestrozrada! Bratrozrada!
Nakonec se úspěšně probojovala za Clarou i Noahem a s tichým zavrčením zabořila čenich do masa. Skutečně to vonělo, i když to bylo celé rozsápané a červené. Oblízla si čumák. Cosi znovu letělo vzduchem. Tentokrát to však spadlo mnohem dřív. Byla to její sestra. "Takyyy!" vypískla Nora a hnala se bez přemýšlení za otcem, aby o nic nepřišla.

Řvaní, to byla Nořina jistě oblíbená aktivita. Jen co totiž až po uši zahučela ve sněhu, pištěla, jako když ji na nože berou. Lepkavý sníh se navíc znenadání vzdálil z dosahu jejích tlapek. V tlamě Stiny se kroutila jako žížala a kopala nohama. Nelíbilo se ji, že jí zvedají. A obzvlášť tak obrovská monstra, jako byla ta neznámá černobílá vlčice! Chudák holka se nemohla rozhodnout, co vlastně chce, ovšem viset ve vzduchu se jí nelíbilo ani trošičku.
Dramaticky sklapla čelisti a když je chtěla opět otevřít a začít ječet, najednou se ocitla zpátky na sněhu. Probodla vlčici varovným pohledem a potom nechápavě pohlédla na tátu. Kde byla máma? Tohle totiž rozhodně nebyla máma! Noře se při vzpomínce na teplou mámu sevřelo srdce, takže měla o to větší důvod chovat se jako malá dotěrná pijavice a lézt všem na nervy. Kecla na zadek. Vyčerpaná pijavice, to bylo zlé znamení. Byla hladová, mrzutá a byla jí zima. Od severu vál štiplavý chladný vzduch.
Rozhodla se ho s naštvaným mručením pronásledovat. "Baf! Bhaaa!" odháněla poryvy větru, přítomnost drobné vlčice, jež zmizela stejně rychle, jako se objevila, ji tentokrát až tak nezajímala. Hanku ostatně znala jen velmi okrajově, ještě z doupěte, než ji dali na hromadu s tím vlčecím vetřelcem. Nora se kutálela sněhem, a jakmile se přiblížila k sestřičce, vzala ji za ocas. Potom se otočila zpátky na tátu. Určitě se někam chystal! Rozběhla se tedy zpět, díře v zemi se tentokrát raději vyhnula obloukem.
"Hamu papu?" oznámila hladově.

<<< Úkryt

Nora pěkně vychovaně ťapkala za tatínkem, ačkoli si pořád stála za tím, že bylo docela divné, že Taiclara se nese a ona musí... chodit. Podle jejího vřískání sice usoudila, že je to vážně privilegium, ťapkat po svých, ale co když... co když ne?! Nora zakvičela a s otcem a sourozenci se vydrápala ven. Terén pod tlapkami se okamžitě změnil. Už necítila na bříšcích tlapek chladný kámen a sem tam ostré výčnělky. Chodila po čemsi měkoučkém... a taky šeredně studeném. Zhluboka se nadechla, jako by tím mělo dojít k tepelné výměně. Do plic si tak nevědomky natáhla takové množství studeného vzduchu, že se nejdříve hlasitě rozkašlala a potom udělal její čumáček hlasité "Pšík."
Bylo to tak dvě vteřiny předtím, než pro změnu Taiclařino tělo udělalo bum bác. Nora zvedla uši. Dřív to nešlo a měla je permanentně přitisknuté k temeni hlavy, ale teď zjistila, že jimi může lépe hýbat. Hezky pěkně, jak se slušelo a patřilo na dámu jejího věku, se jí začaly narovnávat. Nechápavě se dívala na díru, do níž sestra zajela, a potom se podívala na tatínka. "Škrí? Škrííí!" Během chvíle vřeštěla jako pomatená. Sestra ji najednou až tak nezajímala. Zajímala ji zrada, kterou utrpěla tím, že ji tam nehodili taky. Však... chtěla být ve všem přece první! A taky měla hlad. Kde bylo to jídlo, no?
Taiclara se mezitím vyhrabala a vydala se na lov Noaha. Nora se rozhlížela okolo. Instinkty vlčete jí velely, aby se k nim přidala, hlad jí velel, aby zůstala a vykřičela si jídlo u táty. Copak se z toho, co mu viselo z nohou, nedalo taky pít mlíčko jako z máminých cancourů? Ještě než se to vydala zkoumat, došla k nim cizí vlčice. Byla obrovská. V Noře trochu zatrnulo. Potom se ji rozhodla jít ožužlat, ovšem než tam došla, byla až po uši pohřbená pod sněhem. Skončila v té samé díře, do jaké předtím Einar rozhodně upustil její sestru.

Žužlání Xandera, táta Einar, Noah a Taiclara
Nora čekala všechno. Že ji okřiknou, že se na ni spustí hromada naštvaných vlčat, ale místo toho... přišel táta a pochválil ji? Tedy, nepochválil, ale minimálně – očividně – šel převzít velení a nevypadalo to, že by se na ni zlobil. Nevšiml si snad ďábelských jiskřiček v očích své sladké nevinné dcerky? Nora nad tím pokrčila rameny. Koneckonců nedělala nic špatného. Jen trochu drastickou, žužlající formou pomohla Vittani si uvědomit, že neleží na kupce svých sourozenců, ale slídí mezi rodinou vznešených Fiske.
Nořina střeva se kroutila a bříško kručelo. Její žužlání Xanderovy nohy zesílilo, což bylo jasné znamení, že má už vážně hlad. "Škrí! Škrííí!" Situace to byla skutečně vypjatá a Nora sebou začala všelijak mlátit. Tolik k tomu, že ještě před pár dny v poklidu spala u maminčina břicha a nezajímalo ji nic jiného než mlíčko. Kde totiž to mlíčko bylo teď, no?
Táta najednou vzal Taiclaru a Noaha a ji instruoval, aby šli za ním. Mlíčko! Její buclatá tvářička se rozzářila, do nožek vlila nová energie a už si to pádila za tatínkem. Ale proč její sestru nesou?! Nora chtěla taky, to nemohla nechat jen tak! Chtěla vyskočit k tátově tlamě, ale docílila leda tak toho, že spadla na zadek. Dostatečnou prevencí proti jejímu dalšímu ohlušujícímu řevu byla právě Taiclara, když sebou začala šít. To znamenalo, že jít pěšky je lepší. A tak Nora šla. Náležitě pyšná na tatínka, jak hezky mu to ťapká, zatímco jí to drhne.

>>> Alatey dobrodružství uuu

Vittani, Xander
Nora nejdřív nebyla na kupě zrovna dvakrát spokojená a nabručeně kňourala, zatímco se vrtěla jako žížala, ale později zjistila, že jí je takhle podobné teplo, jako když se tiskne k mamince, a tak jí to až tolik nevadilo. Cipher, totiž to vlče, které se ji ještě v doupěti snažilo usměrnit a zastavit její příšerný řev, kamsi zmizelo s jedním identickým samcem. To znamenalo, že na kupě zbyla ona, Noah, Taiclara a... Nora si prohlížela hnědou vlčici, Vittani, jež tak trochu narušovala jejich sourozeneckou kupku. Možná, že ji tu zapomněli? Přistoupila k ní blíž a hlasitě jí zapištěla do ucha, tváříc se při tom, jako by právě zachránila svět. Tak, teď určitě ta malá ví, že ji tu zapomněli, a může s Norou podniknout patřičné kroky ke znovunalezení. Kde jen byla její máma? A její táta?
Vždy, když už to vypadalo, že se Astrid nebo Einar vrátí, přišel někdo naprosto jiný. Nejdřív postarší bílý vlk, potom veselá chundelatá vlčice, naposledy huňatý vlk nápadně podobný Cipher a spol. To ji v tu chvíli ani tak nezajímalo. Spíše jí došlo, že má hlad. Vyčítavě se na Xandera podívala, jako by za to mohl on, a potom ze sebe vypravila: "Muma? Škrí!" Ať už to bylo cokoli, slyšet vlastní hlásek ji přinutilo radostně zamávat oháňkou po zemi a pyšně se zazubit. Bylo to naprosto jasné. Nora byla učenlivá a šikovná. Jen škoda, že jí asi nikdo nerozuměl, a tak šla pro jistotu Xandera kousnout do přední tlapky, aby nikdo nepochyboval, že je takhle malá buclatá příšerka hladová.

Kolikátý den to byl, to Nora nevěděla, ovšem jednoho krásného dne – nebo snad večera? – poznala taje zákonu akce a reakce. Totiž ve chvíli, kdy se dala do hlasitého vřískání a její sestra neváhala a začala vřískat taky. Nora na chvíli zmlkla a otočila se za jejím hláskem. Byla snad moc zaneprázdněná svoláváním všech živých a mrtvých, že si nevšimla, že se Claře něco přihodila, nebo byla její sestra doopravdy jen hérečka a opičila se po ní? Nora ovšem musela uznat, že jim to společně znělo opravdu hezky, a tak ještě chvíli vřískala, než se Astrid podařilo ji uklidnit. Vyčerpaně se rozplácla na zem, ale rozplácnutí jí nevydrželo dlouho. Do doupěte totiž vtrhly dvě cizí tváře, jejichž existenci přirozeně nemohla ignorovat. Usoudila, že ani jeden z vlků nebude její otec. I přesto, že hodně spala nebo měla tvář zabořenou u mámy, aby pořádně doplnila síly, na otce si pamatovala. Nechápavě se podívala na sestru, potom se odkutálela od Astrid a přistála kousek od... no, to byl její plán. Ona totiž nakonec nepřistála u nikoho, zato jí na tváři přistála facka. Vykuleně vycenila dásně na to přerostlé stvoření, jež nyní mávalo ocasem, jako by se vůbec nic nedělo. Ale kdeže! Dělo se toho spousta. Tak třeba, Nora zase řvala. A taky měla v hlavě sobeckou myšlenkou – Jak si jako myslíš, že mě budeš mlátit, když jsem dcera... no, svého otce a své matky?! Chudák malá ještě nevěděla, jak populární její tatínek je, a tak se jím moc nemohla chlubit. Na Cipher se zamračila a potom očima zabloudila k té ještě obludnější věci, již předtím přitáhla cizinka číslo dvě. Vonělo to... ošklivě. Nebo hezky? Nějak se nemohla rozhodnout, co se bude líp žužlat, ale rozhodla se začít s Cipher.


Ještě než však došlo na to správné žužlání nebo na prozkoumání, co je zač ta velká věc, o níž si Nora nebyla jistá, jestli jí voní, nebo páchne – mlíčko rozhodně vonělo lépe –, cizinka odtáhla Cipher a máma vzala všechny tři z doupěte. Noru překvapilo, že něco mimo doupě existuje, i když to asi dávalo smysl. Cipher a béžová se přece nemohly jen tak zjevit, musely odněkud přijít. Nečekaná vycházka očividně udělala dobře, protože Nora si spokojeně vykračovala vedle mámy, tvářila se, jako by spolkla všechnu svatost světa, a hlavně nevřískala. Což se klidně mohlo každou chvíli změnit. A taky že změnilo. Skoro. Vešli kamsi, kde bylo na Nořin vkus moc vlků, ale nějakým záhadným způsobem se jí vlastně představa, že se na ni všichni koukají, líbila. Problém byl v tom, že to možná byl jen výplod její fantazie, který se nakonec proměnil v naprostý opak. Vypadalo to, že se veškerá pozornost přemístila na černou vlčici, která najednou zkolabovala. Nora žárlila, vskutku. Bum uměla udělat i ona a žádné, že byla tichá jako pěna. A i tak měla černá najednou mnohem víc pozornosti, dokonce i tu máminu. Astrid jednoduše utekla. Nora se otočila okolo své osy, přičemž se při tom málem rozplácla, aby pochopila nastalou situaci. Její sestra i bratr tu naštěstí pořád byli. Zkusmo ožužlávala Noaha a hned poté chtěla to samé udělat s cizí vlčicí, s níž jim bylo nakázáno zůstat. Než se nadála, byla součástí velkého chumlu dalších vlčat. Vydala ze sebe nespokojené odfrknutí. Kam se jen vytratila spravedlnost?

Nora se... nudila. Ostatně, kdo by se nenudil. Jak dlouho už tu byla? Uvědomění, že nemá sebemenší tušení, zhmotnila do zoufalého vykviknutí, současně s tím, co tlamičkou hmátla po matčině struku. Ta tekutina ještě stále chutnala dobře a bylo to, jako by se při každém občerstvováním opět vracela do svého vlčectví. Ne, že by už byla kdovíjak stará, ovšem rozhodně byla na sebe pyšná, co všechno už dokázala! Tak třeba spát. Spánek měla moc ráda. Někdy byl klidný a bezesný, jindy snila o roztodivných věcech, které jí nedávaly smysl. Bylo to, jako by se v těch snech vzdalovala od matčina béžového kožíšku a sladkých struků – jako by něco takového bylo možné! A občas se taky stalo, že během dřímání s ní šili všichni čerti, což je ostatně něco, co bude Noru doprovázet v nejednu chvíli jejího života. Pokud by ovšem měla určit svoji vůbec nejoblíbenější aktivitu, bylo to právě být nalepená k matčině břichu a také žužlat věci, jež s ní koexistovaly tak nějak už od pradávna... jako třeba oslintávat svého... brášku a sestřičku? Ano, asi tak nějak to bylo.
Nora se zrovna překulila na plné bříško a zjistila, že když se zapře, nožky už nevypovídají službu okamžitě, ale dovolují jí... se zvednout. A co víc, dokonce získaly natolik speciální schopnosti, že se díky nim mohla vyloženě pohybovat. Svět najednou přece jen nebyl tak nudný a z kdysi rutinního spaní se nyní stalo rutinní skotačení. Astrid pravděpodobně měla plné tlapky práce, aby její mladší dcera nepřišla k úhoně, protože Nora... se nezalekla ničeho. Že to není úplně to nejlepší nastavení mysli, jaké může být, jí došlo až ve chvíli, kdy jí podklouzly nohy a čumáčkem se zaryla do země. Alateyským doupětem se rozhostilo hrobové ticho a hned na to Nořino řvaní. Jak něco tak malého mohlo vydávat tak hrozitánské zvuky?

Nejdříve byla tma, prázdno. Bylo zvláštní, že si na nic takového Ada nepamatovala a zároveň měla v prvních chvílích, co její drobné tělíčko vyklouzlo na svět, pocit, že něco takového kdysi, na nějakých alternativních ostrovech daleko od Mois Grisu, existovalo. Kdyby jí teď někdo řekl, že strávila dva měsíce v bříšku maminky, za prvé by tomu nevěřila a za druhé by to považovala za pořádnou podpásovku! Jak se něco takového mohlo bez jejího vědomí dít? Momentálně však maminka představovala jen rozostřené obrysy, a to v tom lepším v případě. Nebylo to totiž tak dávno, co měla očka ještě zalepená a jediné, co si uvědomovala, bylo... co vlastně? Ano, do tlamičky jí cosi teklo, a to cosi chutnalo neznámě, a přesto tak velmi lahodně. Cítila, že je správné to do tlamičky nechat téct, a pokud se náhodou stalo, že se ta velká cosiózní věc kousek odvalila, což Astrid dělala málokdy, začala cucat o to vehementněji. Někdy během těchto okamžiků si začínala uvědomovat, že není jediná, kdo se vrtí na zemi. Někdo tu byl s ní. Další zdroj té tekutiny, jíž vypila možná víc, než by měla? Zatím ji to přirozeně netrápilo. Když zkusila ožužlat i tu druhou vrtící věc, zjistila podstatný detail – svět najednou není černý! Vydala cosi jako zvuk a potom se svalila přímo na Noaha, čímž spustila řetězovou reakci, poněvadž Noah se jistě zákonitě musel posunout a vzít po hlavě Taiclaru. Malé buclaté Noře se to zdálo tak náročné, že okamžitě zase usnula.