Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mírně se usmála, když přišlo na vtip s palmami a v očích jí zlehka zaplály světýlka, která upřela na Ceruma. Pak však její pohled sklouzl zpět ke Khanovi, když započal jeho rozhovor na ni. Upřela na něj pohled, zlehka vrtěla ocáskem a nadzvedla přední tlapku, když jí nadhodila, že by snad mohla být Peisia Namareyská.
,,Peisia Namareyská zní moc pěkně," odsouhlasila a zlehka hnula hlavou směrem dolů, napůl v přikývnutí, napůl v úkloně. Pak však konečně vyskočila na nohy a rozhlédla se po okolí ze své výšky. Ani nijak nekomentovala, že dvojice samců je menší než ona, jelikož si na to po příchodu sem začínala poměrně zvykat. Všichni byli docela malincí. Bylo to roztomilé.
,,Pokud se můžu zeptat, cítím tu mnoho pachů. Co jsou zač ostatní členové smečky?" optala se Khana rovnou, aby zjistila, jaká jména a možná i funkce zastávají ostatní. Jelikož pokud by zde byl další lovec, bylo nadmíru jasné, že by s oním lovcem měla navázat kontakty. Alespoň tušila, kdo je místním léčitelem, pokud to snad pomohlo pomoci. S tím mírně zašilhala směrem na Ceruma.

Vesele se podívala na Ceruma. Vypadal, že by se tu chtěl taky usídlit. Přejela ho pohledem a snažila se určit, zda to je proto, že už je starší a potřebuje teplo a nebo má jednoduše rád písek. On totiž skutečně vypadal, že má srsti víc - brzy jí a Khanovi však bylo oznámeno, že vlastně jeho kožich není moc hustý a to taky znamená, že si na písku užije dostatek.
Zatímco Cerum mluvil a mluvil a mluvil a mluvil a mluvil a mluvil, Peisia se posadila a tiše na něj hleděla. To bylo dost titulů. Elitní bojovník, rádce alfy, skvělý bylinkář... vážně musel mít roky zkušeností. Proč ale teda odcházel z místa, kde na tom byl tak dobře? To nedávalo smysl.
,,Moc mě těší, Khan-fani!" pronesla spokojeně a zavrtěla svým drobným ocáskem. Vypadala docela vesele a zdálo se, že Khanova slova bere jednoduše pozitivně. ,,Moje jméno je Peisia. A když tedy máte území až na té louce, ráda bych tu zůstala. Vím, že smečky většinou preferují lesy a tak si nejsem jistá, jestli bych tu našla další, která je trochu otevřenější," osvětlila zrzkovi, sedíc, jen zlehka zvedla tlapku a položila si ji na hrudník. Brzy však znovu pokračovala.
,,Nevím, jestli můžu říct, že jsem tak zběhlá v boji a... no, ve všem jako tady Cerum, ale nejsem zlý lovec a mým plánem je prozkoumat ostrovy tak či tak." To, že umí s vlky mluvit, moc říkat nechtěla. To by mělo vyplynout, ne že mu to poví!

Dařilo se jí docela aktivně čistit kožíšek. Výtečně, brzy byla sice mokrá, ale očištěná. Když se zvedla na všechny čtyři, pořád sice kulhala, ale dařilo se jí stát docela pěkně a hrdě, ne jako předtím, kdy byla zpocená a zkrvavená. To už však uslyšela, jak onen zrzavý vlk mluví s bílým Cerumem a otočila tím směrem hlavu. No jo, ona to tady vážně byla smečka! A tak se Peisia rozkulhala jejich směrem. O necelou hlavu vyšší než Cerum a Khan se nad dvojicí tyčila, zatímco nad jejich hlavami pozvolna začínalo svítit sluníčko. Teda, snažilo se. Pomalu se prodíralo skrz tenhle mlžný den.
,,Zdravím vás!" pronesla k zrzkovi s žlutými/oranžovými značkami. ,,Takže vy budete tedy alfa smečky? Pouštní král, slyšela jsem?" střihla uchem. ,,Smečka je jen na poušti, nebo i mimo? Mám ráda volná prostranství a upřímně hledám smečku, která by se mě ujala," osvětlila mu. S tím její pohled padl na jeho uhryznuté ucho. Chudáček, nejspíše se dostal do boje - dost možná i díky tomu, jak mluvil. Už teď z chudáka Ceruma dělal idiota.

>> Poušť

Konečně se dostavila směrem k oáze, která nacházela přesně tam, kde ji potřebovala - a kam vedly pachy. Cítila jich tu více a všechny byly aktuální, takže se obávala, že by snad mohla přicházet na území smečky. Značkování tu však necítila, takže tu možná byla stejná situace jako předtím u vody v zátoce o kousek vedle? Dost možná!
Rychle se rozešla k vodě a brzy klesla v předních tlapkách, aby je položila do pitného pramene a začala si čistit srst a ránu jazykem. Taky se chlemtavě napila. A další zvláštní věc, které si všimla, jakmile si ulevila od bolesti, byl vlk, který v noci prakticky zářil. Stál vedle menšího, který měl... bumerang? Peisia střihla ušima. Možná někdo z domoviny! To zjištění jí udělalo radost. Očistila si teda pořádně kožíšek a ještě rychle překontrolovala, jestli na sobě nemá další nečistoty. V tomhle připomínala spíš kočku než vlka.
Když byly tlapky, které byly nejšpinavější, očištěny, konečně se postavil a a pohledem vyhledala dvojici, z nichž jeden byl Cerum.

>> Hraniční pohoří

Loudala se směrem od pohoří dolů, do tepla. Bylo jí chladně a po noze se jí stále slévala krev, která jí nehezky barvila srst do karmínova. Vlčice tak musela trochu kulhat. Naštěstí však měla dlouhé nohy a to tak trochu pomáhalo aby se dostala na místo, kde potřebovala být, rychleji. Ocáskem zlehka mávala a prodírala se pouští. V jeden moment se prostě jen rozhodla položit do vyhřátého písku. Byl sice večer, ale to nevadilo. Zavřela oči a za pár momentů usnula.
Když se probudila, první, co jí projelo hlavou, byl Zeiran. Zeiran byl jediný, s kým cestovala a nebo komunikovala po delší dobu a měla starosti, že to vlček nezvládne. Byl zřízený, psychicky na dně a Peisia se modlila, aby po cestě našel nějakou z těch rostlin a vyléčil se. Upřímně si docela nadávala, že ho nechala jít samotného. Co když se někde po cestě složil a nedošel tam, kam potřeboval? Nebo se jen vydal domů a teď byl v bezpečí a ošetřený. Pohledem sjela zpět na hory. Doufala... doufala, že je ten mladý vlk v pořádku.
Pomalu si začínala uvědomovat, že má skutečně žízeň. I proto se oklepala a postavila na nohy. Zranění ji sice stále bolelo, ale alespoň se teď cítila trochu lépe. I proto zamířila směrem k vodě, kterou v dálce viděla. Aby se tam dostala jí taky pomáhaly pachy ve větru, které se tam sdružovaly. Možná nějaká smečka?

>> Oáza

Zeiran vypadal posmutněle. Peisiu mrzelo, že se necítí dobře. Možná že jednou bude - jednou. Rozhodně to měla v plánu. Nikam odcházet nechtěla a vypadalo to, že Zeiran neměl zrovna tu možnost tento svět pro teď opustit. Možná, že tu pořád bylo nějaké ponaučení, které mu zbývalo se naučit.
Nakonec, když už se loučil, jí přihodil ještě jeden, poslední typ: jak se jednoduše v tomto okolí uzdravit za pomoci rostlinky, která se jmenovala sioba. Peisia zaujatě poslouchala a zavrtěla ocasem. Nakonec přikývla.
,,Díky, Havrane. Budu si to pamatovat." Sama byla nervózní z jeho zranění. Musel si dávat pozor - a to mu taky hodlal říct. Aby se tu nepotácel sám, případně, aby se mu nezamotala hlava a nestalo se s ním něco špatného.
,,Příště. A dávej na sebe teď v té tmě pozor, ano? A brzy si odpočiň," dodala ještě rychle a pak sledovala, jak se Zeiran zdvihá a brzy odchází. Chvíli se dívala za jeho zářivým kožíškem, než se uložila vedle jezera. tady nahoře v horách bylo poměrně zima a ona se svým kožíškem tu nechtěla být příliš dlouho. Proto se i po delší době odhodlala, že zamíří směrem dolů, kde předtím míjeli s Havranem poušť. Kdyby se vydala stejným směrem jako on, nejspíše by nakonec stejně jen dorazila za ním, protože by o něj měla starost.

>> Poušť

Mlčel - a Peisia nehodlala jít hlouběji, než ji pustí. Pokud nechtěl mluvit, nemusel. Měl na to právo a ona mu jej nehodlala brát. Na jeho slova o respektu a strachu jen zavrtěla hlavou.
,,Strach není v tomto případě správný. Ale věřím, že si pro sebe najdeš správnou cestu." Jak už nad tím přemýšlela i dříve, nebylo možné jej nutit, aby si myslel, co chce, aby si myslel. Byla to jeho cesta, jeho život a jeho rozhodnutí. ,,Možná ne, ale věřím, že každý se může změnit. Pokud bys snad i někdy chtěl, můžu ti ukázat jak," zavrtěla ocáskem a pak tiše kývla na jeho slova o odchodu. Nejspíše toho na něj naložila příliš. Nebyla nadšená z toho, že odejde takto zraněný, ale rozuměla tomu. Potřeboval čerstvý vzduch a zpracovat, co se mu nyní muselo dít v hlavě.
,,To je dobrá otázka. Upřímně nevím," pohlédla zpátky tmou dolů, odkud přišli a pak na druhou stranu. ,,Nejspíš se budu toulat někde v okolí hor. I když jsou lesy vážně pěkné, dávám přednost otevřeným pláním," osvětlila Zeiranovi. Pak se však zarazila a nastražila uši. Tlapkou si prohrábla srst a našla jednu drobnou mušličku, která při jejím zběsilém běhu nevypadla. Tu pak nabídla pro Havranovi.
,,Pro štěstí. Třeba ti mě v budoucnu pomůže najít." A pak se usmála, jak jen to vlci uměli.

Uvažovala, jak správně formulovat větu, která se jí rodila v hlavě. Nakonec tiše sjela pohledem dolů a střihla ušima. Snažil se chodit v botách svého otce, ale ty byly velké a nikdy by je nedokázal pořádně naplnit. A z toho co slyšela, jeho otec nebyl příkladný vlk. Takže tedy výchova?
,,Strávili jste spolu hodně času?" zeptala se, doufajíc, že Zeiran pochopí, kam tím míří. Možná, že se jen snažil zaplnit místo otce, kterého nikdy neměl. Od pohledu Peisia poznávala, že je mladý.
Tiše si povzdychla nad jeho slova ohledně vlků, které by určitě porazil. Sama konečně opustila vodu, poodešla několik kroků od Zeirana a oklepala se. Ten konečně odpověděl i na další její otázku. Peisia se konečně posadila a dlouze se na něj zadívala. Uvažovala, co říct. Problém byl, že tohle byla věc, kterou mu mohl každý opakovat milionkrát, ale stejně si na to musí přijít sám. Pohledem přejela zpátky na hvězdy.
,,Tak proč budit strach? Stačí ti respekt - pak tě vlci nezradí a ani nebudou chtít, protože tě budou respektovat." Jistě, vybudovat respekt bylo těžší než donutit vlky, aby se báli. Ovšem... nestálo to pak za to? ,,Pokud ti nevadí smečky, možná by ses k jedné měl přidat. Vyšplhat výš po žebříčku, získat si respekt alfy i těch ostatních. Vím, že to možná není to, co bys rád dělal, ale... omluv mě, Havrane, nepřijdeš mi jako někdo, kdo má rád chaos a destrukci. Přijdeš mi jako někdo, komu bylo ublíženo a teď se bojí, aby se to neopakovalo." Pohlédla na něj. ,,A to je v pořádku. Pokud by jsme se nikdy ničeho nebáli, nemohli by jsme být ani nikdy stateční."

Peisia Zeiranovi ničivé tendence nijak nekomentovala, spíš uvažovala, jak je dobře usměrnit. Přeci jen byl pořád mladý a pokud se do toho někdo vloží v blízké době, šlo by to stále napravit.
,,Co se s tvým otcem stalo?" optala se, i když nečekala, že se jí s tím Havran svěří. Z toho, co říkal, však vyvodila, že rodinu nemá. Tudíž jej otec opustil a nebo zemřel. Možná obojí. Peisia takové případy znala. Nezbylo po něm tak nic než nevyplněné boty a vztek. Směřovaný na svět - ale směřovat by měl na rodiče, který jej opustil. A co matka? Nejspíš podobný případ.
,,Problém s mocnými vlky, kteří budí strach, je ten, že vlci se neradi bojí. Pokud jsi vystrašený, často ubližuješ těm kolem - a mohli by přijít ublížit i tobě." Pak se odmlčela. ,,Ale myslím, že jen chceš respekt a uznání. Nepřijdeš mi jako někdo, kdo by si užíval zapálené lesy a krev náhodných vlků. Nebo se pletu?" podívala se na něj a střihla ušima.

Dobrá otázka. Peisia si nebyla jistá, co odpovědět. Její oči se tak upnuly na oblohy. Na hvězdy. Kdyby teď spadla dolů hvězda, co by si Peisia přála? Vrátit se domů? Necítit to prázdno, co ji stravovalo?
,,Dlouho byl můj důvod, abych po sobě zanechala nějakou stopu. Odkaz," přiznala Zeiranovi. ,,A tak jsem přivedla na svět nový život do rodiny, která jej na svět přivést nemohla." Mírně se usmála a podívala se na Zeirana.
,,Dohodli jsme se, že do jejich rodiny nebudu zasahovat. A teď jsem tady a to všechno je daleko za mnou. A já upřímně nevím kam dál. Nemám nikoho, na kom by mi záleželo, nebo na koho bych se mohla obrátit. Ale takový svět je - něco ztratíš, něco získáš. A já doufám, že ten někdo se časem najde."
S tím se sama přesunula do vody. Bylo to tu už mnohem chladnější než předtím u jezera pod horami. Vinila noc a také nadmořskou výšku. Rovnou se i napila a pak si začala čistit rány. Vyslechla si, co má Zeiran co říct a jen tiše přikývla.
,,To je dobrý cíl - najít si někoho, nebo něco, co chceš ochránit. Taková věc ti pomůže vstávat den po dni," souhlasila. ,,Pokud ale nerad chráníš, můžeš něco vybudovat. Něco objevit. Něco získat. Je tu spousta cílů, jen je těžké je objevit ze dne na den."
S tím se na moment odmlčela a zahleděla se do odrazu hvězd na obloze.
,,Jak bys chtěl, aby si tě ostatní pamatovali? Co bys rád byl?"

>> Kvetoucí louka

Neměl nikoho? Tiše k němu zvedla oči. Její myšlenka se jen více prohloubila a tak chvíli šla v tichosti, kulhajíc na přední nohu, kterou jí zranil medvěd. Zeiran však po chvíli škobrtnul a roztáhl se na zemi jako dlouhý, tak široký. Okamžitě zpozorněla a udělala k němu několik kroků. Vlk se však vyhrabal na nohy a jen jí předal informace o rostlině, která byla u jeho tlapek.
,,Viděla jsem ji, ale nikdo mi o ní ještě neřekl," přiznala. Natáhla se k rostlině a očichala ji. Až ji příště najde, utrhne ji. S tím se však rozešla s Havranem hlouběji do hor. V tichosti. Potřebovala se rozmyslet, jak to, co teď řekne, formuluje.
,,Víš," začala, ,,občas vlci, kteří jsou samotní, mají tendence vrhat se do nebezpečí, protože jim na sobě nezáleží." Pak se odmlčela. ,,Protože chtějí, aby jim někdo ublížil." Podívala se na Zeirana a tiše vyčkávala na jeho reakci.
,,Nevím, jestli to je to, co se ti děje v hlavě, ale nezasloužíš si, aby ti někdo ubližoval nebo tě zabil. Nikdo si to nezaslouží."
Možná, že se Havran teď urazí a uteče - doufala jen, že ne moc rychle, protože byl zraněný a nechtěla ho nechat v tomhle stavu samotného bloumat po horách. ,,Samozřejmě, nejsem tu od toho, abych rozebírala tvoje vnitřní pocity, nebo ti tvrdila, že tě chápu. Nevím, co se s tebou děje. Ale možná by ti pomohlo si najít ve světě nějaký cíl. Nemusí to být nic velkého, třeba jen malá věc, co tě ráno přesvědčí, že stojí za to se pořád držet na nohou."

>> Kvílivec

Peisia si tiše prohlížela Zeirana a pokoušela se zjistit rozsah jeho zranění. To však přes huňatou srst nebylo vůbec jednoduché. Proto si jen povzdychla a zahleděla se vpřed, než Zeiranovi položila možná trochu podivnou otázku.
,,Máš tu někoho, na kom ti záleží, Havrane? Rodinu? Partnera? Nebo nějaké blízké přátele?" To, jak se choval, jí přišlo značně sebedestruktivní. Možná, že pokud má nějakou rodinu, mohla by mu alespoň ta pomoct se uklidnit. Možná že už byl dospělý, ale nechoval se tak. Nehodlala někoho soudit jen proto, že jí nepřišel takový, jaký by klasický vlk měl být - v tomto případě vyrovnaný. Pokud zde však byla možnost, že by černému mohla nějak pomoci, byla odhodlána to udělat. Přeci jen, zachránil jí život.
I když toho medvěda vyprovokoval.

>> Hraniční pohoří

Predátoři 6 - KONEC

Zeiran se zvedl a vlčice polekaně uskočila o kousek zpět. Zírala na medvěda, který se k němu blíží. Uvědomovala si, že pokud se ještě přiblíží, nejspíš medvěd zabije oba z nich. Jen se modlila, aby Zeiran měl víc rozumu, než předtím, a do ničeho se nepouštěl. Černý vlk se však jednoduše zvedl a kolem se začaly pohybovat stíny. Nebo alespoň... ne klasické stíny. Vypadalo to na stíny dalších vlků. Peisia po nich rychle přejela pohledem a poměrně nešťastně ucouvla.
V tom se jeden z nich... stal Zeiranem. Místo toho, aby stál o několik metrů dál, stál u ní. Poplašeně uskočila a na okamžik i vycenila zuby, než si uvědomila, co se děje. Magie. Popohnal ji, aby pokračovali směrem, který vybral a Peisia nic nenamítala.
Medvěd za jejich zády ještě naposledy stoupnul na zadní a zařval - byl vítězem toho kola. Ovšem na zadarmo.
Cítila krev, kterou se Zeiraova srst zmáčela, i když nic neviděla. Tiše stáhla uši k hlavě. ,,Měli bychom se někde zastavit. Pomůžu ti ty rány vyčistit," navrhla opatrně. Ale od jezera byli vyhnáni a kdo ví, kde najdou další?

>> Kvetoucí louka

Predátoři 5

Havran přišel na pomoc - a Peisia mírně panikařila. Možná by ho mohla jenom požádat, aby odešli a když poběží dost rychle, medvěd je nedostihne. To se jí upřímně zdálo i jako velmi dobrý nápad. I proto polkla naprázdno a pokoušela se ignorovat bolest, zatímco Zeiran se rozhodl na medvěda znovu zaútočit.
Přiskočila blíž a sama cvakla po medvědově srsti, ale ani se jej nedotkla a zase se stáhla, sledujíc jeho tanec se Zeiranem. Oba dva si obcházela, hledala místo, kde by sama mohla zarýt tesáky a doufala, že se brzy Havran vzpamatuje a oba dva odejdou někam... pryč.
Jenže než zkusila aspoň zavolat svůj návrh, že to mohlo stačit a že by mohli vzít do zaječích, Havran... upadl. Dopadl na zem a následně byl odhozen jako nějaký hadřík bokem.
,,HAVRANE!"
V panice se podívala po dvojici vlků, co tu viděla předtím, jenže ani jeden z nich tu už nezůstal. Byli to jen oni dva, ona a Havran proti medvědovi. Doteď ani nerozuměla tomu, proč na něj Zeiran začal dotírat. Kdyby to neudělal, možná by se teď někde choulili do klubíčka a připravovali se na spánek.
Bylo hloupé myslet na to, co mohlo být, zatímco v reálném životě jí šlo o život. Medvěd sice nebyl nejrychlejší, ale Peisia mimo formu mu horko těžko uhýbala když se po ní ohnal a brzy také rozběhl, když se dala na zběsilý útěk. Problém jen byl, že po pár metrech se rozhodl zrzavou vlčici ignorovat a jeho pozornost se obrátila zpět k Havranovi.

Predátoři 4

Peisia skutečně odtančila pryč od medvěda a Zeirana, uši stažené k hlavě a tesáky vyceněné. Tohle se jí nelíbilo. Tohle se jí sakra nelíbilo! Zeiran po medvědu skákal, ani nepoužíval magii, jen hrubou sílu. Byla si docela jistá, že medvěda Zeiran nepoloží.
I straka se zapojila do souboje, zatímco Peisia se ježila a vrčela na medvěda, který se Zeiranem bojoval o právo nazývat se 'největší problém v okolí'. Zatím vyhrával medvěd, ale Havran se k tomu docela dost dobře blížil. Peisia však nastražila uši, když si všimla, jak Zeiran po medvědu skáče a zakusuje se. Dvojice následně spadla na zem, zatímco medvěd Zeirana silně držel. Peisia nehodlala černého vlka nechat na holičkách a vyrazila, aby se pustila do medvědovi tváře - do očí a čenichu. Po něčem takovém jistě Zeirana pustí. Problém byl, že hlava medvěda byla stále docela blízko a i když Peisia byla mrštná, pořád byla zhýčkaná z domova.
Medvěd se ohnal zuby a nad jezerem se ozvalo hlasité zakňučení a vykvíknutí, jak se Peisie zakousl do přelomu nohy a plece. Naštěstí neměl díky Zeiranovi možnost se zakousnout pořádně.