Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Predátoři 3

Havran se jak medvěda provokovat. Peisia na to zírala a vypadala, že snad i na místě zamrzla. Byl snad blázen? Šílenec? Před medvědem se však náhle objevil oheň a obrovské zvíře zařvalo a ohnalo se. Havran narazil do Peisii a odpinkl ji bokem, za což mu upřímně byla i vděčná. Nerada by se dostala mezi něj a medvěda, který vypadal, že teď už couvat nebude. Havran jej i vyzíval.
,,Buď opatrný!" vyhrkla rychle Peisia, netušíc, jestli je tohle pro Havrana obyčejný pátek a nebo tentokrát skutečně může skončit zraněný. Nešťastně stahovala uši k hlavě a obklusala si kolečko tak, aby zůstala tam, kde se po ní medvěd jednoduše nenatáhne - stála u jeho zadku, i když s dobrou mezerou dvou, nebo tří metrů.
Když se Zeiran na zvíře vyhoupl, to zařvalo, až na chvíli Peisiu ohlušilo. Medvěd se postavil na zadní i s Havranem na zádech, což ji donutilo přiskočit k němu a rychle jej hryznout do chlupaté zadnice. Přeci jen nechtěla, aby Havranovi nějak ublížil. S tím se však medvěd zase postavil na čtyři a ač se stále snažil černého vlka shodit, pootočil se i po zrzce, která mu zjevně moc radost taky nedělala.

Predátoři 2

Peisia se na Zeirana usmála. ,,Není zač. Možná že budu alespoň nápomocná zdejším vlkům a to nakonec bude... no, nemyslím, že náplň života, ale aspoň nějaký cíl." A Peisia těch cílů nyní mnoho neměla. Nebyla smutná, nebyla v depresi, neměla tragickou minulost a ani jí kdo ví jak nikdo nechyběl - kromě jedné vlčice s bělavým kožíškem. Pořád tu však bylo podivné prázdno, které potřebovalo zaplnit.
Peisia stáhla uši když se k nim chlupaté, medvědovo tělo přiblížilo. Zeiran vypadal... že medvěda hodlá ignorovat. Co to dělal? Přál si snad zemřít? Ne, tohle nedávalo smysl. Byli zranění a zesláblí.
,,Zeirane, tohle možná není dobrý nápad..." nadhodila tiše a udělala krok zpět. Nebyla přeci jen dobrá bojovnice a ani on na tom nebyl nejlépe. Medvěd začenichal a zahleděl se na ně. Zatím nepodnikl nic agresivního - ovšem pokud mu budou stát v cestě, jistě se brzy pokusí dvojici zastrašit. Někteří medvědi byli možná zbabělci, ale krev nejspíš zvíře cítilo jasně.

Začátek predátorů - 1

Když se Zeiran zeptal na svět mimo tento, zamyšleně naklonila hlavu na stranu.
,,To je těžká otázka," odpověděla. ,,Místo, odkud jsem já, je mnohem... vyvinutější. Máme stavby, schopné léčitele a tak dále. Ale naše magie se taky trochu liší - ale nejspíš se dost možná vyvinula z toho, co je i tady," usoudila Peisia. ,,Máme vypálené hmoždíře, které používáme tlamou a ti nadanější telekinezí, díky vlkům ovládajícím vodu můžeme občas i vyplout na moře." Mrskla ocasem - no, tak trochu.
,,Nežijeme ani tak ve smečkách, byli jsme jednoduše rodina. Uprostřed vesnice se ale nacházel obrovský portál a občas skrz něj přicházeli vlci - a jindy odcházeli. Pokud se vlk necítil dobře doma, přišlo mu, že nemá žádný význam tam být, mohl ho jít hledat jinam. Já odešla, protože mě tam nic nedrželo. Někdo, kdo mi byl velmi blízký, tím portálem odešel také a když jsem dokončila svou dohodu s jedním ze svých přátel, tak jsem se jednoduše rozhodla, že odejdu." A tak byla tady. A zatím netušila, co si o tom myslet.
,,Možná, že se tam jednou taky ukážeš," pousmála se.
V tom si však i ona něčeho konečně všimla. Střihla ušima směrem k obrysu a maličko zaostřila. Blížilo se to, ač pomaličku. Zjevně oni a ti další vlci nebyli jediní, koho napadlo sem zajít.

Pobaveně se na Zeirana podívala, ale nic neříkala. Určitě se neutopí! Spokojeně tak splývala i nadále a čekala, jaký verdikt Zeiran vznese. A on skutečně zamířil hlouběji do vody, kde viděla jen jeho hlavu nad hladinou a i ta brzy zmizela. Chvíli čekala, upřímně se mírně bála, aby nebyl moc vysílený. Zeiran se však brzy vynořil s uspokojivou novinkou, která ji donutila zavrtět ocasem ač to nejspíš ani neviděl. Svítil! To se hodilo. Taky potřebovala nějaké svítivé znaky. I když... pak ji všechno ve tmě uvidí. Možná že to mělo dost nevýhod i výhod. Ještě nad tím bude muset popřemýšlet...
Sama se konečně rozplavala zpět na břeh, kde z ní tekla voda a tak odstoupila kus od Zeirana, aby se oklepala. Překvapivě však... najednou byl její kožich suchý. Zmateně se rozhlédla a pak se vděčně podívala na černého vlka.
,,Díky, Havrane," poděkovala za vysušený kožich a sledovala, co s onou chaluhou dělá. Nakonec přikývla. Zdálo se, že Mois Gris byl plný zajímavé flóry, magie a dost možná i fauny, ač zatím na nic nenarazila.
,,Kdo tě to naučil?" optala se Zeirana a sama vzala pár kusů chaluh a pokusila se je obmotat kolem ran. Držely, ale to ony všechny ze začátku. Byla zvědavá, čím se liší od klasických chaluh, co zná i ze svého domova.

>> Tichá zátoka

,,Říkal jsi něco?" zareagovala prvně, když se jí zdálo, že Havran něco říká. Spíše si to ale brblal pro sebe, takže se jí to asi netýkalo. Sotva jej však nějak lépe došla, přejela očima straku. Neptala se na ni, on by ji zmínil, kdyby chtěl. Stejně jí to přišlo vtipné, Havran a jeho doprovod straka. Znělo to jako zajímavý začátek příběhu, co se bude povídat u nějaké z vlčích hostin. Tedy, těsně po lovu, když jsou přítomní nasyceni.
,,Ne, nejsem," odpověděla. ,,Sotva pár dní a zatím se mi nepodařilo potkat mnoho dalších vlků," přiznala. Ale našla zajímavou květinu a teď se sama toulala s velkým, černým vlkem. Většina ostatních jí přišla podivně nízká, ale Havran? Kdepak asi vzal své geny a svítící kožich? Měla mnoho otázek, ale nehodlala je chrlit - nezdál se jako ten typ, co by rád poslouchal kupu věcí naráz.
Jakmile se dostali k vodě, Peisia nechala Zeirana vkročit a chvíli se dívala směrem, odkud cítila a kde viděla dvojici vlků. Rozhodla se na ně však nereagovat a po chvilce váhání očichala vodu, pohlédla na Zeirana, který si jí již užíval, a sama vkročila do chladné vody. Chvíli zvedala nohy komicky vysoko a aspoň na pár okamžiků si užívala, jak moc dobře vidí svůj odraz. Nakonec přešla do větší hloubky a jednoduše se na chvíli ponořila přední částí těla, až jí skoro vykukoval jen krátký ocásek. Když znovu vytáhla hlavu, celou ji rychle oklepala a pak se zadívala pod nohy. Bylo úžasné jak moc průhledná tato vodní hladina byla! Co ji však netěšilo byly štípající rány a krev, která barvila vodu okolo ní. A taky špína, kterou nachytala během toho, jak pršelo a následně se válela po zemi v okolí podivných totemů. A po pár chvilkách prostě povolila nohy a zůstala na hladině splývat jako ztrouchnivělý kus dřeva, který plave jen silou vůle.
,,Svítíš i pod vodou?" optala se Zeirana náhle a docela silně se u toho snažila, aby nenabrala do tlamy vodu.

Vlčice stáhla uši k hlavě když viděla, jak Zeiran vypadá. Srst slepená krví, místy dokonce kapala na zem. Ne že by na tom snad nebyla podobně. Když se na ni však Havran podíval a konstatoval, že vypadá strašně, napřímila se a zadržela dech, než se stihla urazit. Nemyslel kožich! A navíc, to se smyje. S tím znovu vydechla a podívala se na přední tlapky. Vážně s tím bude muset něco udělat - ideálně to celé spláchnout čistou vodou a nebo se vyválet ve sněhu a pak to na to spláchnout. Ach, jak jí chyběla horká voda z domova!
Na jeho slova jen kývla a znovu se rozhlédla po okolí, pohledem se zastavila jen na Cerumovi, který se přiblížil k černé vlčici. Započali hovor. Mírně se nad tím pousmála. Ostatní dva se zatím nejspíš pořád vzpamatovávali, jeden z nich byl pořád sova. Musela to být ta zlatavá vlčice, protože ji nikde jinde neviděla. Když se však otočila, všimla si, že Zeiran je už na odchodu.
Málem nadskočila a pak se vydala za ním. Nechtěla jej sledovat, ale vzhledem k tomu, jak vypadal, potřeboval dozor - co když se mu někde zamotá hlava? A pokud by snad šel k nějakému jezeru, Peisia by mohla využít jeho vedení a rovnou si v něm taktéž očistit rány. Proto bez rozloučení rychle klusala za černým vlkem a ani se nad tím dvakrát nerozmýšlela.

>> Kvílivec

Výbuch světla, slunce... bylo to dokončeno. Zahleděla se na oblohu, která se nyní utápěla ve slunečním světle, než rychle zase oči odvrátila, Krátkou srst jí cuchal větřík a všechno se zdálo být jako předtím. Skoro by si až myslela, že se tu nic nestalo - že její oči právě málem neosleply, že nebojovala s vlky a že Havran nezamířil bezhlavě do boje, aniž by se bránil. Jen něco následoval.
Přesto viděly sovy, viděly ostatní vlky a... černou vlčici? Předtím si jí nevšimla. Stáhla uši k hlavě a zavolala na ni, zatímco se rychlým krokem přesouvala k Havranovi: ,,Jsi v pořádku?!" Určitě tam nebyla, když bojovali. Ale její srst Peisie velmi jednoduše připomínala stín. Možná, že se sama nechala změnit v přízrak a teď se jí zadařilo se navrátit. Inu, jistě se o sebe postará - Peisia teď měla trochu větší trable. Havran se přeci jen kasal, jak se má schovávat za něj, pokud dojde na boj. A místo toho? Místo toho odkráčel za přízrakem s křídly a nechal si ublížit. I Peisiino tělo momentálně neslo několik ran. Necítila se moc dobře a potřebovala je co nejdřív vymýt, možná využít některé ze zdejších rostlin a zahojit je.
,,Havrane?"

Havran nereagoval - a to Peisiu upřímně vystrašilo. Co se mu honilo hlavou? Zahleděla se směrem, kterým šel, nemohla jej však následovat. Jen stáhla uši a rozběhla se k ostatním totemům, kde složila i ten svůj. Ještě se jednou otočila po Zeiranovi, který jednoduše kráčel pryč, k jednomu z přízraků.
,,Havrane!" zkusila na něj zavolat naposledy, aby jej probudila. Věci se děly moc rychle. Slunce, sovy, které letěly vzhůru pro totem a přízraky, které musela ona a onen černo-šedý vlk setřást. Vycenila zuby - Peisia nebyla rozený pacifista, ač si boje neužívala, a tak brzy zaťala zuby do jednoho z blízkých stínů. Těžko říct, zda mu to vůbec něco udělalo. Dvojice se tak pokoušela přeprat armádu, kterou snad přeprat ani nešlo. Museli zabránit tomu, aby se někdo dostal nahoru k sovám - a to šlo jen velmi těžko. Netrvalo dlouho a Peisia byla velmi zadýchaná. Už jen doufala, že tato noční můra brzy skončí.

Dostala se zpět nahoru a rozhlížela se okolo, zatímco sovy, které zde náhle byly všude okolo, se staraly o sbírání dalších totemů. Havran, od kterého očekávala, že jí snad pomůže, vypadat, že je duchem nepřítomen. Možná že skutečně nakonec viděl někoho, koho znal - jak se jej ptala předtím. Ona to štěstí neměla, především nejspíše proto, že nebyla z tohoto světa, ale odjinud - sem dorazila portálem. Navzdory všem možným možnostem i zcela dobrovolně. Netušila však, kam ji portál pošle. Svět, který našla, se zdál být mnohem nebezpečnější než čekala.
Vlk se nyní zdál být mimo a vlčice si byla docela jistá, že tohle není dobrý nápad. Pokud se nebude dívat kolem, může mu být ublíženo. Ať už byl jakékoliv povahy a ať už byl kdokoliv, nezasloužil si, aby mu někdo něco udělal. I proto do něj rychle šťouchla čenichem, nemluvíc, jelikož měla tlamu plnou totemu, a věnovala mu rychlý pohled. Doufala, že dotek jej probere. S tím mu kývla a rychle se rozklusala vpřed, snad směrem, kde by mohly být i ostatní totemy - a díky čemuž by se mohli dostat pryč z tohoto podivného místa.

Peisia se vyřítila vpřed, aby zachytila jeden z totemů. Ovšem než jej stihla pořádně polapit, náhle ucítila, jak se ona díra šíří i pod její tlapky. Kdyby snad mohla pustit totem a křičet, asi by to i udělala. Stále však doufal, že by snad Havran mohl zasáhnout a chytit ji. Ani netušila, jak se stalo, že náhle napadala. Žaludek se jí však kýval a dělalo se jí zle z náhlé absence půdy pod nohama. V očích jí vyrašily slzy a tělem jí cloumala panika.
Nad hlavou slyšela hučení sov, její tělo sebou cloumalo kvůli poryvům větru, které do ní skrz rychlý pád narážely. Přízraky se dotýkaly její srsti, při každém doteku cítila pocit chladu - a nekonečný pád neustával.
Pomoc! POMOZTE MI NĚKDO, PROSÍM!
V tlamě držela totem a cítila, jak se jí chlad šíří celým tělem. Co se jí dělo? Nic nebolelo, ale pocit nevolnosti, paniky a strachu se jí zažíral do kůže a dral se až k srdci, plicím a mozku, které jakoby pomalu selhávaly. prudce sebou házela, ale ani to zrovna moc nepomáhalo. Jen zatínala zuby do onoho totemu, div že v něm nezanechávala stopy. A nebo možná přeci jen ano.
V ten moment ucítila, jak se do její srsti a kůže zaryly soví pařáty. Vlčice náhle přestala s prudkým škubnutím padat, až jí to vyrazilo dech. Málem pustila totem, který držela. Naštěstí se jí však zadařilo jej v tlamě udržet a brzy byla tažena na svobodu. Jakmile byla na pevné zemi, na rozklepaných nohou udělala hned několik skoků směrem od díry a zhleděla se na svého zachránce - sovu. Zmateně stáhla uši k hlavě, stále držíc onen totem.

Zavrtěla hlavou. Neviděla tu nikoho, kdo by jí snad připomínal domov. Vždyť ani nebyli součástí tohoto světa. Vlčice mávla ocáskem, což bylo téměř nerozeznatelné, a hnula se vpřed, stále zkoumajíc okolí kamene. Co jí však brzy bylo řečeno jí donutilo si hluboce povzdychnout. Možná že si nevybrala ten nejlepší svět na to, aby zde započala nový život. Inu, tak či tak, jednou tu byla a nemohla jen tak měnit svět, do kterého se přesouvá.
,,To dává smysl. Z toho, čeho jsem si prozatím všimnula, se tohle okolí zdá o dost jiné než můj domov. My jsme využívali magií tak, aby jsme si vytvořili co nejlepší podmínky pro život. Tady..." zamyslela se, jak větu postavit, ,,se mi zdají magie velmi divoké." A co se týkalo jejího nadání, to jakoby náhle neexistovalo. Bylo to jednoduše zvláštní.
Než se však stihla vzpamatovat z myšlenek na jejich svět, projel jí nepříjemný pocit, když se na ni veškerá pozornost duchů obrátila - a pak, když znovu totem odložila, byla znovu ignorována. Otřásla se. Tohle však nebylo o moc horší než to, když náhle země praskla a pohltila kámen okolo kterého se doteď s Havranem motali. Peisia prudce uskočila vzad, uši stažené k hlavě. Rychle pohlédla po Havranovi. Pokud spadne do díry ona, je tu větší šance, že ji Havran chytí než naopak. Proto rychle tlapkou strčila k vlkovi totem, co jí byl blíže a vystartovala směrem k tomu, který pomalu a jistě měl spadnout do hlubin, kam se ztratil i kámen.

Na jeho představení pouze kývla a následně se věnovala oněm totemům. Stejně jako Havran se je pokoušela trochu přemístit - jak na kameni, tak mimo kámen.
,,Nejsem si jistá, ale zdá se, že je něco srazilo. Možná, že ta světla udeřila sem a kvůli tomu popadaly na zem?" předala mu svou pracovní teorii, stříhajíc zamyšleně ušima. Nakonec celý kámen obešla (pokud to bylo možné) a pro jednou se odhodlala zkoumat duše.
Znala někoho? Znal on někoho?
,,Připadá ti některá z nich povědomá?" nadhodila k Havranovi, aby se na ony průhledné vlky více zaměřil. Nakonec si tiše odfrkla a posadila se, mírně zmatená a tížená tím, co se tu děje.
,,Je tohle normální?" optala se konečně. Přeci jen zmínil něco o 'naposledy'. ,,Dějí se tu takové věci často?" Nebyla zrovna nadšenec okultismu a teď, když byla ve slepé uličce, se velmi silně snažila zachovat si dekórum a nezanadávat. V jejím podání by to nejspíše bylo pořád mnohem slabší než třeba od takového Zeirana, ale to na věci nic neměnilo.

To, co se okolo nich dělo, bylo zvláštní. Kam to teď mířili? Proč... byla cesta lemována svícemi? Lampiony? Peisiino srdce samozřejmě plesalo radostí z toho, že vidí tolik různorodých světélek, ale rozhodně to všechno bylo tlumeno situací ve které se nacházeli.
Vlk, jehož jméno stále neznala, promluvil a dal jí jasně najevo, co si myslí o tom že neumí bojovat. Nebyl nijak nepříjemný, jen ji víceméně informoval o tom, že on bojovat umí. Přesto v jeho hlase a postoji slyšela něco, co ji donutilo zpozornět. Krátce se na černého zahleděla, tentokrát jemněji než předtím. Tušila, že je s ním něco špatně, ptát se ho však nemohla - bylo by hloupé takovou otázku položit. Možná, že ani netušil, že tomu tak je.
Na konci cesty poseté svícemi na ně však čekalo... překvapení. Ne zrovna příjemné. V ten moment si už Peisia broukala melodii, aby ulevila svým uším. Nesnáze hudebního sluchu byly ty, že jste slyšeli sebemenší škobrtnutí jiného zpěváka - a tento utrápený tón pro ni byl příjemný asi jako nehty na tabuli.
V momentě, kdy se zastavili a jejich pohledy konečně padly na průhledné vlky krčící se okolo kamene, Peisia se rozhodla, že pro teď bude věřit tomu, že se nachází na místě, kam odchází duše před svým přechodem. Nebyl tu však žádný most, stejně jako předtím pro ni se zlatavou.
,,Mimochodem, mé jméno je Peisia. Jak se jmenuješ ty?" zeptala se opatrně, přerušujíc melodii na pár momentů, než se vydala blíže k průhledným vlkům. Pokoušela se identifikovat, zde se krčí před kamenem jako takovým a nebo celkově před rozházenými totemy. I na ty s zahleděla, snažíc se ohledně nich získat víc informací. Během celého jejího kolečka i trochu zvýšila hlas, aby tesklivou melodii přehlušila svým hlasem. Nekřičela, jen se pokoušela pomoci svým uším.
Po pár momentech se vlčice sehnula a jeden z totemů vzala do zubů. Pokusila se jej postavit na kámen a určit, zda se něco změnilo. To by pak mohlo pomoci jejímu budoucímu postupu.

Musela se splést a nebo si s její myslí hrály přeludy. Nebyl tu nikdo - ovšem otázku nahlas vyslovila a nyní se hluboce zastyděla. Vypadala před černým šíleně? Doufala, že podobný přešlap brzy zapomene.
Pohledem se zabodla do straky, která se od dvojice odlepila a rozletěla se dál, hlouběji do území, které měli nyní obnovit. Černý vlk se rozešel bez dalšího slova směrem vpřed. Přišlo jí, že nemá příliš velkou radost z její společnosti - oba spolu ovšem nevykročili zrovna dobrou nohou. Vlčice na něj doslova spadla z nebes. I proto se pokoušela mlčet. Důležitějším důvodem jejího mlčení však bylo to, že si nebyla jistá, zda zde v okolí není čekající nebezpečí. Co moment zvedala hlavu a větřila, dívala se pod své tlapy a hledala jakékoliv stopy někoho nebo něčeho co se mohlo plížit ve stínech.
Nakonec velmi tiše pronesla k černému vlku: ,,Omlouvám se, ale pokud budeme nuceni s něčím bojovat, nevím, zda budu schopná příliš pomoci." Její zkušenosti a znalosti ležely v bylinkách, flóře jako takové a občas i fauně. Nebyla zdatná bojovnice a tak se držet za ocasem černého vlka byl skutečně ten nejlepší nápad, který v téhle situaci mohla mít.
Naštěstí nemusela černého dobíhat, protože se zatím i díky délce svých nohou podivného havrana držela. Nedokázala si představit, co by se dělo, kdyby byla poloviční jako mnoho jiných vlků které znala. Nejspíše by po jeho boku musela klusat a občas ho dobíhat i rychlejším tempem.

Jen zavrtěla hlavou na Cerumova slova.
,,O té rostlině vím. Jmenuje se Rumněnka a věřím, že je nyní odkvetlá. Přeci jen, rostliny si vybírají vlastní čas na to, aby samotné vykvetly. Můžeme se však později podívat," navrhla jednoduše. I ona přeci věděla, že ne všechny rostliny rostou všeročně. Možná že tomu tak bylo ve světě, odkud Cerum pocházel - zatím se docela tvářil, že není odtud.

Zatímco se pokoušela na mostě zjistit, jak pomoci trojici vlků ve vodě, nepovšimla si monster, které se na ně řítily. Ovšem zlatavá vlčice zakročila. Peisia od ní rychle odvrátila hlavu a pevně sevřela oči. I přes zavřená víčka cítila, jak se okolí rozsvítilo. Když rozeznala, že Mireldis přestala svítit, zahleděla se na ni s překvapením vepsaným ve tváři - ovšem, bylo zde i nadšení, které pociťovala. Zdejší vlci uměli tvořit světélka? To znělo skutečně kouzelně! Musela tento svět prozkoumat podrobněji.
Než se však stihla vyjádřit k tomu, co se jí na oné líbezné magii tak zalíbilo, ucítila, jak se jí pod nohami bortí pevná půda. Tedy, v tomto případně most.
,,Rychle!"
Sama vyrazila vpřed. Její tělo a dlouhé nohy ji nesly poměrně rychle ale i přesto neměla moc šancí dostat se na jeho konec než se zhroutil kompletně. Během moment si uvědomila, že už pod nohami nemá nic - jen vzduch. Peisia navzdory tomu nekřičela, pouze se pokoušela ve vzduchu nasměrovat své tělo tak, aby dopadla na všechny čtyři - jako kočka. To se však nezadařilo.
Místo tvrdého setkání se zemí se tak setkala s černým vlkem. Bylo štěstí, že vlčice byla i přes svou výšku poměrně drobná a nemohla tak mohutnému černému vlku způsobit velká zranění. Chvíli omráčeně zůstala ležet, ale když si uvědomila, co se právě stalo, rychle se odkulila bokem a starostlivě se naklonila k černému.
,,Omlouvám se! Most se mi rozpadl pod tlapkami. Jsi v pořádku? Bolí tě něco?" optala se starostlivě, mírně vykolejena z toho, že snad mohla cizinci s lesknoucím kožichem i ublížit. To rozhodně nebyl její účel. Počkala, než promluví a zahleděla se do vody. Vlci se už drápali na břeh a zlatavá vlčice dopadla na hřbet jednoho z nich. Jen doufala, že se oba neutopí.
Překvapeně uskočila, když se zahleděla vpřed a její pohled padl na cizího vlka s kloboukem. Možná měla hned klást otázky... ale to nebyla Peisia. Musela se narovnat a tvářit se elegantně - což se jí zrovna nedařilo vzhledem k tomu, že právě spadla z výšky na druhého vlka a její žaludek byl stažen nejen vlivem ostrova, ale i tíhou výčitek. Nerada způsobovala bolest a byla si jista, že pád na cizího nebyl příjemný.
,,Kde to jsme? Tušíte, co se děje?" optala se tak pevným hlasem jak to jen dokázala, stále kmitajíc očima i k černému s modrými znaky. Těm ve vodě by bohužel pomoct nedokázala - nebyla na to dost silná. Jejich záchrana byla teda v jejich tlapkách.