Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Nejvyšší hora

Pokračovala procházkovou chůzí dál od oné hory a elegantně si kráčela dolů do prohlubně, rokle, která se před ní rozléhala do snad nekonečné délky. Nebyla si jistá, kam by to až mohlo pokračovat, ale tentokrát to nechtěla zkoumat. Přála si najít místo, kde se bude moct napít a tam bude upřímně více než spokojená. I proto pokračovala rychlým krokem na druhou stranu. Ze dna rokle se zdála být výška maličko zastrašující, ale Peisie to nevadilo. Byla zvyklá na dlouhé procházky a bezmyšlenkové chození po okolí. Dělala to tak už doma a tady to nejspíš nebude jiné. I proto spíše zaplula do svých myšlenek, než že by snad přemýšlela nad něčím... speciálním.
Vlastně se její myšlenky zabíraly jejími dětmi. Viděla je naposledy, než odcházela. Uvědomovala si, že její potomci ani pořádně netuší, že byla jejich matkou, ale bylo hezké, že se s ní chtěli alespoň rozloučit. Jejich otcové tam samozřejmě byli s nimi. Ale růžové oči, které úpěnlivě hledala - a věděla, že nenajde - nebyly nikde k nalezení. Sama pro sebe se usmála a pohodila krátkým ocáskem, než vylezla nahoru a vydala se na rozlehlou planinu hned před sebou.

>> Ostříží zrak

>> Červená louka

Spokojeně si trajdala s rostlinkou v tlamě. Vypadala vesele, mávala droboučkým ocáskem a sem tam se rozhlédla po zdejší přírodě. Vykřičníček nad hlavou tu, vykřičníček nad hlavou tam a veselá nálada zůstala všudypřítomná. Zvesela si kráčela okolo hory, která se tyčila vysoko nad její hlavou. V tlamě si táhla červenou rostlinku a vypadala celkově zaujatá svým okolím. Líbil se jí ten přechod rudých květů do obyčejné, zelené trávy. Tady, nad mořem, byl cítit slaný vzduch a zatímco jí sluníčko prohřívalo srst, Peisia uvažovala nad tím, zda byl skutečně dobrý nápad sem zamířit. Ovšem... měl by být. Doma na ni nečekalo nic - a nikdo. Povzdechla si a zavřela oči, aby si poslechla šepot větru ve svém okolí. Ne, bylo na čase jít dál. Květ v její tlamě slabě zakolísal ve větru a vlčice přidala do kroku, stále naplněna převážně pozitivní náladou.

>> Rokle

Vesele se na Vina usmála. ,,Děkuji! Jste velmi milý. Doufám, že budete mít příjemný den," pronesla k Vinovi a otočila se k odchodu, bez zaslechnutí toho, co o ní pronášela Lissandra za jejími zády. Tak či tak by si z toho nejspíše nic moc nedělala. Ještě se zastavila u rudého kvítku a zamyšleně si ho prohlížela. ,,Co třeba Ruměnka vlčí nebo Mák nepravý, když už roste tady?" navrhla něco málo a pak se jen rozloučila s Atreasem, který ji původně o všem poučil, a také ke Stray. ,,Doufám, že budete mít pěkný zbytek dne!" pronesla zvesela a pak se rozešla z louky, jen si po cestě utrhla jeden rudý květ a pokračovala si vesele svou cestou pryč. Dnešek skutečně začínal dobře. To, že mimo tohle místo poměrně solidně prší, ještě netušila, ale brzy se to nejspíš dozví. Asi si bude muset najít přístřešek. To nebylo to nejlepší, co se jí mohlo stát, ovšem... zvládne to. Veškeré nové výzvy tohoto ostrova musí zvládnout. ,,Za horou je rokle, pak projít planinu a dojít k pohoří..." mumlala si cestu, co jí vlk poskytl. Docela se těšila. Doufala, že to bude nějaký čistý potůček, když něco. Bylo dobré si založit tábor někde na místě, kde bude mít možnost každé ráno jít a napít se z čistého, vodního zdroje.

>> Nejvyšší hora

Za poměrně krátkou chvíli se na jednom místě vyskytlo více než mnoho vlků. Peisia nestíhala zpracovávat veškeré vjemy, ale aspoň každého nově příchozího vlka pozdravila. Pozdravu se tak dostalo Sillarei, Ahvaryanovi, Cerumovi, Eleanor, Lissandře i Vinovi. Jednoduše to brala jako jistou slušnost. Dokonce si i zvědavě prohlížela Sillareiin a Vinův kožich. Vypadaly vážně skvěle! Vypadá jako někdo, kdo ví, co chce, projela jí i hlavou myšlenka o Lissandře, která mluvila na Atrease poměrně... prudce? Jen zavrtěla ocasem - tedy, tím čímkoliv, co měla - a ještě jednou si je všechny prohlédla. Většina se nepředstavovala, tedy, kromě Allari a Raziela, na které už mluvila, ač na ni příliš nereagovali. To ale nevadilo, byla ochotná to přejít, ač to bylo trochu neslušné. Ne všichni museli být ukázkou slušnosti, někteří vlci měli jiné povahy a nebylo jim tedy co vyčítat. Zvědavě se však přiblížila k černému s vlku s pruhy, protože jí nepřišel tak strašidelný? jako jeho společnice a stejně byli oba dva poměrně blízko - jako prakticky všichni tady - a za otázku nic nedala. ,,Nevěděl by jste, kde se tu v blízkosti nachází pitný vodní tok?" optala se ho, jelikož Atreas byl už teď zahlcen dotazy a reakcemi ostatních. Potřebovala jen rychlou odpověď, aby mohla zase odejít, jelikož už tak to tu bylo přesyceno hromadou hlasů a kožíšků.

Peisia zaujatě poslouchala, co jí vypráví Atreas a v očích jí svítilo dětské nadšení z objevené novinky. Ostrovy Mois Gris? Fascinující! Byla nadšená jako malé dítě z bompari bonbónu navíc. Vesele vrtěla tou zakrslou částí ocasu, co jí zbývala a zapisovala si všechny informace do imaginárního deníčku někde ve své hlavě. Upřímně jí však ujížděla mysl k různým mušlím a lasturkám, co mohla posbírat někde na pláži. Docela se na to těšila. ,,To zní vážně skvěle. A můžu si jednu vzít, nebude to ničemu vadit?" A co se týkalo dvou příchozích... vesele střihla ušima a kývla jim. ,,Zdravím vás," pronesla a přešlápla na místě, aby si přeměřila kožíšky nově příchozích. Ta růžová měla zvláštní znaky a ten tmavý taky neměl kožich vrstvený tak, jak byla zvyklá. Dělalo jí to radost. Vážně! Bylo tu tedy víc vlků než tihle dva, ač se jeden vlk tvářil mile a o vlčici neměla šanci si udělat jakýkoliv obrázek. Na odpovědi růžové však nechala slovo Atreasovi, aby si nekradla příliš mnoho pozornosti, o kterou beztak ani nestála. Byla jen neskutečně nadšená z toho všeho. Dnes byl vážně úspěšný den! Nemohla se dočkat, až se projde po území dál.

>> Portál

Peisia sotva prostoupila portálem a jala se jí podivná nevolnost. Bylo to prvně, co takhle prošla portálem a tušila, že již není cesty zpět. Zelené oči upřely pohled za sebe a na chvíli se naplnily smutkem, než se otočila před sebe a povšimla si veškerých těch květů. To jí jakéhokoli smutku okamžitě zbavilo. Nastražila uši a zahleděla se na dvojici vlků, kteří stáli osaměle uprostřed květinového pole. Moc ji nezaráželo, že by snad mohli být nepříjemní a neradi kvůli tak náhlému vyrušení, jednoduše se k nim vydala. Přehodnotila pohledem oblohu ještě než k nim dorazila a pak se na oba dva usmála co nejmilejším úsměvem. ,,Dobrý podvečer přeji! Věděl by někdo z vás, kde jsem se to objevila?" optala se dvojice a jen přejela pohledem ocas kolem Strayina krku. Asi ji nijak neděsil - nebo možná počítala s tím, že o ten její s jeho velikostí skutečně zájem nebude. ,,Mé jméno je Peisia a objevila jsem se tu sotva pár okamžiků nazpět," dodala zrzečka ke dvojici vlků. To už však její pohled zaujaly červené kvítky. ,,Velmi zajímavé rostliny! Ty jsou zdejší?" zeptala se s neskrývaným nadšením. Tak přeci měla štěstí! Cizí země, s cizími rostlinami. Jen skutečně doufala, že zdejší vlci mluví stejným jazykem jako ona.