Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Červená louka

,,Vlastně ano! Dal mi ten zvláštní lektvar!" zazubila se Peisia na Ionu a hlavně na tu... vzpomínku. Haha! No jo, málem je pozřela země, ale to samozřejmě není problém, ne? Nějaké pěkné vzpomínky co budeš jednou vyprávět dětem! Jojo!
Peisia pokračovala za Ionou a docela ji překvapovalo, že to všechno bylo... jakoby se nic nestalo když tudy šly naposledy. Vždyť... se tehdy bavily o partnerech a... nezáleželo na tom. I Peisia sklonila hlavu a čenichala nízko u země, zatímco kráčela s Ionou směrem vpřed a jednoduše hledala králíka spolu s ní. Ne zajíce.
V jeden moment však cuknula uchem. Jakoby slyšela nějaký šepot. Pak si ale tiše odfrkla a hodlala ho ignorovat. Teď přeci lovily - a nebyl na to čas. Naštěstí je docela brzy do čumáčku udeřil pach zvířete. O ano, snídaně bude brzy naservírována jako na stříbrném podnose!

,,Jsem zpátky!" prohlásila vesele a to už se k ní Iona hnala. Zrzavou to skoor až překvapilo. Huh huh? Co to, co to?
,,Tohle? Od pana Wu. Znáš pana Wu, viď?" usmála se na Ionu a zamávala ocáskem. To už po ní však pokřikovala Nerys a Peisia se mírně nahnula, aby na ni dobře viděla. Iona byla vysoká a to přinášelo výhody i nevýhody. "Najdeš nás v poušti, na písku. Najdi oázu s jezírkem a palmami a u té většinou býváme i my," pokývla Nerys a ta se vydala na odchod. Znovu se uvidíme, drahá známá!
,,Snídaně zní dobře," přiznala Peisia a ještě se chvíli dívala za odcházející Nerys než zlehka šťouchla světlou vlčici čenichem. ,,Myslíš tu planinu kde nás málem snědla země? No, doufám, že tentokrát na nehody už nedojde." A že byla tím strůjcem nehod ona? Haha! Nepodstatné.
,,Vážně by mě zajímalo, jestli jsou stejné hvězdy všude a jen vidíš jinou část rozesetých perel oblohy - víš, protože jsi někde daleko od domova," nadhodila zamyšleně, ale to už byla Iona na odchodu. Peisia málem škobrtla, ale už už se hnala za ní.

>> Mlžné pláně

>> Tichá zátoka

Peisia prošla portálem jako kus hlíny, ale na druhou stranu byla vyplivnuta jako celé, nohaté tělo. Problém bylo hlavně to, že zakopla a udělala pár kotrmelců. Ovšem... ovšem pak se zase na nohy vyškrábala a přivřela oči.
"Iono, Nerys! Jsem zpátky!" zavolala po dvojici, která jakoby se ani za tu dobu tady ani nehnula. Mezitím si Peisia proběhla snad celý ostrov a teď se úspěšně vrátila. Uuuf.
"Pardon, že mi to trvalo tak dlouho. Vím, že jste na mě čekaly," ševelila zatímco si to valila za dvojicí v mírném klusu. To, co se během její absence stalo, neměla v plánu zmiňovat.
"Nechcete se někam projít? Ostrovy jsou v téhle roční době vážně krásné. Kdyby jeden šel více na západ, jsou tam krásné ostrůvky schované za kopci. Když projdeme zpátky portálem, tak je tam zase ten zlatavý les, což... víš..." jo, Iona byla odtamtud, ne? No, tak byl čas ji zase navrátit domů!
"Ale docela bych si pospíšila... už začíná vycházet slunce," podotkla a zvrátila hlavu. Na obloze svítily bělavé hvězdy. Připomínaly jí Ionu. V té své eleganci a zářivosti. Jenže Iona... neměla ráda vlčice.
"Měli jste doma stejné hvězdy jako jsou tady?" optala se nahlas, i když to původně nebyl její plán.

>> Duny

Kdy se z vlčice stal písek, to netušila. Ovšem uvědomění, že už se dostala do tiché zátoky a že vidí poměrně známou tvář... tělo z písku se zhmotnilo a Peisia si odklepala tlapičky tak, aby jí mezi bříšky nezůstával žádný písek. Pak si odfrkla a otočila tvář směrem k Tundře, která si povídala s jinou vlčicí. No...
,,Tundro! Pak bych si s tebou ráda promluvila!" zavolala na vlčici s krátkým ocáskem, než se její tělo znovu změnilo v písek a Peisia prostě... zmizela.
Magie byla vážně zvláštní, co?
Co už by dvojice nevěděla bylo to, že je však Peisia i nadále slyšela, ačkoliv byla teď na chvilku (chviličku!) zeminou a ryla si to zemí směrem do hor jako krtek. Tohle předtím taky nikdy nezkoušela, takže v téhle podobě zatáčet bylo poměrně nepříjemné.

>> Červená louka

Peisia ještě nějakou dobu setrvávala v dunách a tiše si povzdychávala. Zohar, Tundra... Bylo toho moc. Nikdy nechtěla vysokou pozici ve smečce. Nikdy nechtěla být... někdo důležitý. Chtěla naopak být volná, dělat si to své a nenechat si rozkazovat povinností. Jenže co dorazila sem, všechno se to jaksi změnilo.
Chvíli tu ještě setrvávala, ale pak se sjela po duně dolů a zbytek seskočila. Slíbila Ioně a Nerys, že se vrátí. A také to měla v plánu - jen se toho mezitím stalo poměrně hodně a ještě víc toho, s čím se Peisia odmítala aktivně potýkat. Dlouze si povzdechla a vydala se směrem k horám, odkud vedl portál směrem na louku. Obě dvě na ni čekaly. Musela si pospíšit. Možná tehdy Peisiino tělo obrostly rostliny a jak se rozběhla směrem v před, najednou si přišla rychlejší a ani do písku se tolik nebořila. Perky magie země se rozhodně nedaly ignorovat.

>> Tichá zátoka

Peisia se zhluboka nadechla a vydechla. Nehodlala na ni křičet a nehodlala se urážet, protože její sestra za tohle vážně nemohla. Byla to nehoda. Jenom hloupé neštěstí. A přesto se za to cítila zodpovědná. Sevřela víčka a chvíli zůstala s hlavou skloněnou. Ne, teď... potřebovala být sama, ne se dívat na Tundru a její nadšenou - ač momentálně spíše tedy lítostivou - grimasu. Až moc by jí to připomínalo Zoharův vyděšený pohled. I když byl kraj, kam zmizel, přátelský, nic nemohlo zaručit, že se vrátí. Nic nezaručovalo, že ho jeho sestry ještě nikdy uvidí.
,,Půjdeš najít Ushari, Tundro, a povíš jí, co se stalo. Řekneš jí, co o té zemi víš a jestli je možnost, že se zase někde vrátí," s tím zvedla tlapku. ,,Tamtím směrem je oáza. Možná tam bude - a možná ne. Buď opatrná, je to na území smečky."
S tím Peisia udělala pár kroků vpřed, pryč od Tumdry. ,,Vítej na ostrovech Mois Gris, sestro."

Klouzačka pocitů byla rozhodně něčím, čímž si momentálně Peisia aktivně procházela. Nejen že jí portál vcucl člena smečky - a ještě k tomu to vypadalo, že někam, kde se snad ani nebude umět uživit -, ale ještě k tomu portál naopak vyplivl její sestru. Za tou zablikal a zavřel se, takže i kdyby se Zohar chtěl vrátit, neměl jak a kudy.
Tundřino nadšené štěbetání dopadlo na hluché uši, protože Peisia jednoduše zírala do míst, kde byl ještě chviličku zpátky Zohar. Zohar, který už... nebyl. Kde byl? Přežije to tam? Bude v pořádku? To a tisíc jedna dalších otázek si položila v těch několika sekundách, kdy se portál před jejíma očima uzavřel. S tím se konečně podívala na Tundru.
,,Tundro," zadrkotala téměř zuby. ,,Víš ty vůbec, co se to právě stalo? Víš, co jsi provedla? Ten vlk tu má rodinu. Má tu smečku. Co si myslíš, že mi řeknou, když za nimi přijdu že zmizel a místo něj je tu moje sestra?"
Ne že by nebyla ráda, že ji vidí, nebo že by snad nebyla v šoku, že Tundru vidí... tohle všechno byl jako nějaký sen. Nebo spíš asi noční můra.

Peisia poslouchala, co Zohar říká a zpomalila. Nechala vlka jít prvního a pak si dlouze, lítostivě povzdechla a podívala se směrem za sluncem. Vzpomínala si, jak opouštěla domov a vzpomínala si, jak se s nimi chtěla rozloučit... a nemohla. Že by ji nenáviděli? Nejspíš. Citra se tvářila ne zrovna nadšeně, když ji viděla. Nečekala, že ji budou oslovovat 'matko', ale...
,,Nejspíš. Mohla to být Citra, ale popis zněl spíš jako Melanis. Pokud je tu jedna, nejspíš tu můžou být obě," přiznala a povzdechla si. S tím střihla ušima. K sakru! Nerys a Iona na ni čekaly!
,,Samozřejmě, Zohare, samozřejmě. Ale teď už... huh?!" před Zoharem se otevřel ne nepovědomý portál a Peisia ztuhla. Zírala na vlka a v další moment už za ním mířily kořínky ze země. Jeden zachytil jeho ocas, ale Zohar proklouzl... a byl pryč.
Dunou se rozlehl výkřik plný šoku a zmatku: ,,ZOHARE!"

Peisia naslouchala Zoharovým slovům a mírně se u toho křenila. No co - to se přeci mohlo stát komukoliv. Ještě k tomu vlkovi z pouště. Jeho první setkání s bahnem bylo určitě kouzelné. Fakt, vážně a zcela.
,,Inu, mám podobné zkušenosti co ty, ale pramení z jiných událostí," osvětlila svou otázku nakonec. ,,Vypomohla jsem dobrému příteli odnošením jeho vlčat, ale jeho partner... nejspíš se bál a tak mi vlčata vzal a zatrhl mi s nimi jakýkoliv kontakt. Myslím, že mě teď nenávidí," pronesla svým libozvučným hlasem a poslouchal se skoro až tak dobře, že by jeden přeslechl, jak moc ji to trápí.
,,Nejsi v tom tady sám. Na ostrovech je hromada vlků, kteří ti pomůžou a kteří utíkají a nebo jednoduše odešli od své minulosti. Pokud chceš zapomenout, kým jsi byl, jsi na ideálním místě - nezapomeň na to," zlehka do Zohara drkla ramenem a usmála se na něj. Skutečně, Zohare, není se čeho obávat. Máš tu smečku a snad i budoucí partnerku a vlky, kterým na tobě záleží - a nebo bude záležet. Vztahy si přeci jen musel budovat sám.

>> Poušť

Peisia poslouchala, co jí Zohar povídá a její výraz se změnil v zamyšlený. zvláštní, jaké měly jejich minulosti paralely, co? Jednoho odnesl otec a matku nepoznal, další odnesli vlčata jejich otcové a taky se s nimi řádně nepoznala...
,,Přijde mi, že horší je ten ledový severák a tající sníh smíchaný s hlínou. Máš pak nehezky umazané tlapky a je to nepříjemné mezi polštářky," s tím se podívala na svoje tlapky, jakoby se ujišťovala, že na nich nemá slepenou srst a že tam není ani troška bahna. Ráda o svůj vzhled pečovala a zrovna umazané tlapky nebyly ideální image.
,,Jak u vás doma vnímali stejnopohlavní páry?" zašilhala po Zoharovi, aby si trochu oťukala jeho názory než skončí v horké kaši jako s Ionou.

>> Namarey

Peisia byla neskutečně rychlá když se jí chtělo, ale nehodlala Zohara tak úplně ztratit a jen někam zaletět. To ne, to vážně ne! A tak po pár desítkách metrů zpomalila, otočila se jeho směrem a pobaveně se na něj usmála.
,,Ještě mě stíháš, lovče?" broukla pobaveně, dokonce do toho vpředla i zpěvavou notu. Pak zpomalila do kroku a ačkoliv po písku nechodila tak šikovně jako Zohar, bylo poznat, že tak nějak tuší co dělá. Kráčela hrdě a ladně a ani sesouvající se půda pod jejími tlapkami ji v tom nijak nebrzdila.
,,U nás doma jsme byli na pláži. Bylo tam docela hezky, občas. Ani zdaleka ne takové horko jako tady. Pršelo a když byla zima, měli jsme sníh," podělila se se Zoharem. ,,Takže to pro mě nebyl takový šok, přijít sem. Už jsem to všechno tak nějak znala. Ale pro vás s Ushari to musí být docela nepříjemná změna, viď?" loupla po něm očima.

>> Duny

,,Tvoji smečku? Nikdo tě neznáme. Tobě patří leda tak prach," sykla Peisia a zlehka přivřela oči. Kde se jinde vyhýbala konfliktům, zde se cítila uražena. Vlk ale i nadále brblal a dal se na odchod. Nebyl tudíž nijak důležitý. Stočila zraky směrem za Nitocris a pak jí kývla. Vítej ve smečce, vlčko.
S tím však už konečně dorazila za Zoharem. Ač si s ním jeho sestra chtěla popovídat, zdálo se, že Zohar nebyl zrovna kdo ví jak z této myšlenky nadšený. Tak Peisia mávla krátkým ocáskem.
,,Půjdeme se projít? Ukážu ti zdejší kořist," slíbila vlkovi a s tím se ještě podívala po ostatních. Merlin se vydala pryč s Akrosem - docela rychle si spolu sedli a dali se na odchod, zajímavé - a Nitocris s Ushari nejspíš hodlaly zůstat tady. Nijak se tomu nebránila. Stejně teď potřebovala mít řádný rozhovor hlavně se Zoharem.
,,Jak se ti v písku běhá?" popíchla Lišáka a pak se rozběhla hlouběji do pouště.

>> Poušť

Léčitelka. Učitelka. Lovec. Peisia kývala a naslouchala jejich žádostem o přiřazení role. A pak? Pak dorazil cizí vlk a začal si nárokovat Khana. Peisia nadzvedla pomyslné obočí a pohodlně se usadila. Tohle zvládne se zavázanýma očima. Dokonce ani nezareagovala na popis své dcery, ve které místo očekávané Citry rozeznávala popis Melanis.
,,Obávám se, že Namarey už nadále není smečkou Khan-faniho. Opustil nás a my na oplátku opouštíme jeho. Máte ještě nějaké dotazy? Pokud ano, poprosím o zmírnění tónu. Tohle je naše území a cizinci by nám měli projevovat určitý respekt."
S tím však dorazil další cizinec, černý vlk s oranžovými tlapkami. Peisia si ho se zájmem prohlédla, od hlavy až k patě. Ptal se na smečku a na přijmutí. Peisia bez dalšího zájmu tedy prošla okolo cizího vlka - jen ať se pokusí ji napadnout zezadu. Krátce i těkla očima směrem k Serbii, která se stále držela na svém kameni, Nevypadala, že by měla námitek.
,,Jak se jmenuješ maličký?" optala se ho zlehka, s přátelským tónem a vyčkávala, jak jí vlček odpoví a pak... zvedla k němu zelené oči a zlehka ho ťukla čumákem.
,,Jsme drobná smečka, Akrosi, budeme rádi za všechny členy. Vítej v Namarey." A s tím... byla schůze víceméně u konce. Peisia pokývnula Akrosovi do jejich společnosti, aby se trochu seznámil se zdejšími vlky a ještě se podívala po Nitocris, zda změnila názor a chce se snad do smečky v tento moment ještě přidat. Pokud ne? Nu, jednoduše se rozešla směrem za Zoharem.

Okamžitého napětí, které přišlo když Nitocris dorazila, si Peisia samozřejmě povšimla. Zlehka přivřela oči a semkla tlamu do úzké čárky, zatímco sledovala, jak se situace vyvine. Nakonec však všichni zmínili, co dělali. Kromě Ushari nikdo nic moc. Když pak Lišák zmínil vlčici, se se představila jako Evelyn, ale neznala ji... Peisia střihla ušima.
,,Jak vypadala? Měla krátký ocas a tmavou srst? Modré oči?" popsala Citru, jelikož věděla, že se na ostrovech nachází. Ani by ji nepřekvapilo, kdyby tvrdila, že Peisiu nezná. Ach, to ji zabolelo... ,,Každopádně, myslím, že jste se naposledy po mém odchodu bavili o funkcích, ale nikdy nebyly řádně rozdané?" hodila pohledem po Serbii, která jen tiše kývla. Vypadala, že když nemusí, tak si radši bude držet svůj klid a nechá slovo Peisie.
,,Takže tedy... prokázali jste někdo nějak že jste schopní toho, co si chcete vybrat?" netušila, že Ushari chce být léčitelka nebo Zohar lovec. Prvně to museli zmínit.
,,A co se týče tebe, Nitocris - jestli se chceš přidat do smečky, máš mé i Serbiino požehnání. Ale pokud budeš Zohara jakkoliv obtěžovat, trest tě nemine." S tím stáhla tlapky a následně seskočila z kamene dolů. ,,Tak či tak - a to se vás týká všech - potřebujeme pár nových členů do smečky. Šiřte jméno Namarey a tak, prostě nás nabídněte a dostaňte na trh," mávla tlapkou. I když... tito vlci nejspíš netušili, co je trh. ,,Ale chytře. Vlkům s krátkými kožichy, co se jim nehnusí myšlenka pouště. Už začíná být teplo, takže se určitě můžete rozprchnout do světa mimo poušť." Neumrznete, Ushari i Nitocris si to už stihly potvrdit.
,,Já... se zajdu podívat do přilehlých smeček. Na nížině jsem zaslechla cosi o smečce v horách, tak uvidíme, zda tam bude něco zajímavého. Merlin, možná by nebylo od věci všechny tři poučit o tom, co je zač Wu a co prodává za předměty, hm, co dál..." vypadala zamyšleně.
,,Dostaňte mi sem z pouště nějaké přímorožce, zpracujeme kůži a na zimu vám připravím kabátce, aby vám nebyla zima."

Kdyby jeden porovnal bety této a jen o pár kilometrů dál vztyčené smečky, nejspíš by se mu dostalo poměrně vtipných porovnání. Zatímco jedna z nich se válela po kamení a moc nedala na to, aby vypadala ladně a hrdě, ta druhá se bála plamene svého alfy a učila se kvůli němu nosit kamennou tvář. Určitě by z nich byly dobré kamarádky.
,,Křínka modrá? To zní pěkně," zamávala Peisia ocáskem a na Ushari se zazubila. ,,Jsi šikovná, že se učíš o rostlinách takhle od zdejších. Hmm..." naposledy, když jí Serbia zadávala úkol, Peisia už byla v trapu, ale takhle mohla zrzku aspoň něco naučit. Mírně se převážila vpravo, aby dosáhla tlapičkou na zem a ve stínu palem vyrostl květ s lístky lemujícími v dvojicích stranu stonku.
,,Tohle je Trychtýřek. Může se z něj udělat odvar a nebo čaj, slyšela jsem, že skvěle v zimě zahřeje. A taky dezinfikuje, ale to spíš po vnitřním užití," osvětlila Ushari a mávla ocáskem. Krásně voněl... ,,Je to luční bylina, takže nejspíš poroste i na našem území." Pak se podívala po ostatních příchozích.
,,Co vy ostatní, co vy jste zažili?" vytáhla packu zase zpátky nahoru a nadále se chladila kamením.