Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Kvetoucí louka

Peisia dle všeho dorazila na místo první. Ještě kdesi za ní kráčela Ushari a Nitocris, na území jinak viděla Merlin a Zohara. Nebylo to překvapení, že se tu oba dva vlci nacházeli... a že jich tu bylo tak po skromnu. Ve stínu oázy si všimla i černého obrysu Serbii. Přiběhla k ní, prohodila pár slůvek a pak se otočila ke zbytku smečky. Vážně to byl jen ničemný zbytek. Nebyl tu skoro... nikdo. Pusto, prázdno, jen poušť a kus oázy co považovali za vlastní.
Se Serbiou zůstaly ve stínu palem. I teď na jaře, kdy se jinde příroda teprve probouzela, v poušti začínalo být spalující horko. Peisia se dotkla země, aby vyvolala ze země několik chladných kamenů, na které si vlci mohli položit bříška a trochu se schladit. Serbia doplnila scénu větříkem, co jim čechral srst a plnil funkci větráku (// první mg větrák, yay!).
Peisia si spokojeně broukala a pro teď čekala, než se všichni vlci sejdou a uvelebí se. Kamení totiž samozřejmě doplnila i měkkým mechem. Ten tu sice dlouho nepřežije, ale co by jeden neudělal pro pohodlí, že ano?
,,Stalo se vám někomu něco zajímavého během těch pár dní mimo smečku?" zeptala se konverzačně, tlapky přepadající ze stran kamení a brada hezky opřená o okraj kamene, aby na všechny viděla bez většího úsilí.

>> Nížina hojnosti

Nitocris jakoby reagovala na Peisiiny nejniternější myšlenky - a to se vlčice snažila netvářit jako odraz toho, na co zrovna myslí. Zvláštní. Vážně na ní byly ty myšlenky tak vidět... a nebo Ushařina sestra dělala stejné přešlapy tak často, že se už naučila je automaticky obhajovat, jen se na ni někdo podíval? Ne, čtení myšlenek jí pořád přišlo pravděpodobnější.
,,Hmmm..." vydala pouze v reakci na její omluvu - nebo výmluvu? - a mávla ocáskem. ,,Nemusíš mi tyhle věci vysvětlovat. Máš právo na své myšlenky a své soukromí." S tím se však už trojice vydala přes hory a směrem k Namarey.
,,Očekávám od vás v Namarey nejlepší chování, Nitocris. Zaslechla jsem mezi vámi něco o Zoharovi a jakožto člen smečky spadá pod mou ochranu. Nemám ráda, když je někdo nepříjemný k mým členům smečky." Peisia automaticky převzala mateřskou odpovědnost a pokud si cizí vlčice začne vyskakovat, zase ji rychle uklidní. Třeba že to byla Ushařina sestra.
,,Mois Grisské ostrovy jsou ostrovy nových začátků. Možná se sem dostanou záblesky vaší minulosti, ale očekávám, že se od ní dokážete odprostit." Dotkni se Zohara, drahá, a bude to poslední, co uděláš. A to i když vlčice zmínila, že se chce omluvit. Její chování zatím nasvědčovalo tomu, že říká vlkům okolo to, co chtějí slyšet. Pokud by se Peisia snad spletla, neměla problém se později vlčici omluvit.
,,Jsme skoro tady. Ještě chvíli počkáme, jestli někdo dorazí a věřím, že můžeme začít..."

>> Namarey

Tak sestry. Zajímavé. Peisia si prohlížela celé setkání s mírně odtažitým úsměvem, jako kdyby tam byl jen aby se neřeklo. Což možná taky i byla pravda. Něco na očích té nazrzlé vlčice se jí nezdálo. Možná jak ji sjížděla pohledem? Kdo ví.
,,Těší mě, Nitocris," pronesla konečně a pokývla jí na pozdrav. Nad tím, že vlčici pouštní smečka zaujala, nadzvedla neexistující obočí. Ne, pochybovala, že ji zaujala smečka, ale to, že tam byla její sestra. Jak by ji něco mohlo zajímat hned takto z kraje když o tom slyšela sotva pár slůvek a žádná z nich ani nebyla informativní? Jen zmínky o tom, že jde o smečku. Peisia však měla vychování hodné dámy a tak se na tento fakt nijak nedoptávala.
,,Samozřejmě.... drahá?" střihla oušky. Vlčice byla označená za vlčici, ale její stavba těla byla spíše mohutnější. Samozřejmě že to nijak nesoudila - každý vlk měl jiný tvar těla a všechny byly krásné. S tím pokývla na Ushari, protože vlčice se rozmluvila na ni a Peisia jim nehodlala skákat do řeči. Poklidným tempem se vydala směrem k Namarey a očekávala, že ji dvojice bude následovat.

>> Kvetoucí louka

Peisia se držela krajem od veškerého rozruchu a zdála se být... klidná. Pozorovala vlky, co sem přichází a jak odchází, poslouchala ukřičená vlčata a kývala na pozdrav všem, kteří ji zdravili. Nakonec se však většina vlků na nížině rozprchla různými směry a zůstalo tu jen pár posledních opozdilců. Vydala se směrem k Ushari, která na ni předtím zareagovala a hle? Najednou se k ní přiřítila i jiná vlčice, v hnědých odstínech a se zelenýma očima. Peisia mávla ocáskem a vlčici obešla, protože s ní momentálně neměla důvod jakkoliv interagovat.
,,Ushari, zdravím," začala, ,,předpokládám že budete směřovat zpátky ke smečce? Mohla bych vás doprovodit." Přeci jen tam bude směřovat taktéž, že? Očkem házela i po jejich společnosti, ale nenechala se stojícím sloupem v plotu nijak znejistit. Pokud bude chtít mluvit, tak mluvit bude.

>> Tundra

Peisia si nespokojeně tlapkala směrem k tajze - jenže než se z tundry dostatečně vzdálila, do nosu ji udeřila příjemná vůně, která ji místo tam zavedla na nížinu hojnosti. Och? Co se to tu děje? Byl tu docela velký sraz vlků! Peisia zaujatě zastříhala ušima a pokračovala směrem vpřed. Okřídlený vlk byl docela velkou kuriozitou. Téměř to převažovalo ty duhové rostlinky! Jakto, že voněly tak daleko? Co byly zač? Došla tam chvilku po odchodě nějaké černé vlčice a zastavila se tam. Nějaká šedá vlčice ještě zopakovala, co pověděla ta černá a Peisia se na ni usmála.
,,Děkuji moc! Ach, počkej, to jsi ty!" No jo, to byla ta vlčice z červené louky! Taky si zjevně udělala kolečko okolo ostrovů a teď byla tady! Peisiu to skoro táhlo ji následovat, ale nakonec se usadila tady. Ještě chviličku tu bude a pak se vydá zpátky za Ionou a Nerys. Možná by jim mohla kytičku utrhnout a ukázat jim ji! Hezky by rozzářila Ionin kožíšek.
,,Znáte tu někdo nějak lépe zdejší flóru? Kromě této váčkovky? Docela by se mi nějaká ta znalost hodila," podotkla Peisia. Podívala se po všech přítomných. Co, povíte jí někdo něco zajímavého?

Peisia na dvojici, která si povídala o kus dál, momentálně zírala tak, že se jeden divil, že nepadli k zemi mrtví. Fajn, možná tu měl svůj obchůdek Wu, ale nevidíte, že se tu už jeden rozhovor odehrává? Její výraz pro ni byl prakticky netypický - vlčice se obyčejně konfliktům vyhnula, ale dvojici, co si tu tak nestydatě chodila, teď měla chuť něco říct. A to pěkně jasně.
Citra vypadala, že měla podobný názor - moc uší, moc očí. Na rodinné drama tu nebyl čas, vlastně i díky tomu, že tu měla přítelkyni. To donutilo Peisiu si vzpomenout na Ionu, kterou opustila. Cítila v tlamě hořkou pachuť, jak si uvědomovala, že ji prostě nechala na louce s Nerys. Povzdechla si. Sotva to vyslovila, zahleděla se na Citru a zase jí to celé vypadlo. Kdyby jen to... co když mezitím Iona už stihla s Nerys odejít? Ne, na tom nezáleželo. Peisia byla neslušná, že ji tam tak nechala, ale nemělo se rozčilovat nad jednou známou v porovnání s její dcerou. I když by ji nejspíš za matku neoznačila.
,,Promluvím si později," zopakovala a kývla na ni. ,,Tak tedy naschledanou, Citro... a Mielei," pokusila se usmát na hnědou vlčku. ,,Nechť je vám moře přívětivé do našeho příštího setkání." S tím se Peisia vydala pryč - a pokud by snad měla po cestě jednoho z těch narušitelů, nevybíravě do nich narazila ramenem než se odklidila pryč. Naučte se trochu slušnosti.

>> Nížina hojnosti

"Peisio".
Z těch slov se jí zachvěla duše. Z ničeho nic její jméno znělo tak... chladně. Jakoby nezbývala ani jiskřička tepla v jakémkoliv písmenku. Veškerá jeho něha a elegance se vypařily, zůstával jen chladný kámen. Jako citrín, po kterém byla Citra pojmenovaná.
,,Já..." na chvíli jí vypadlo, že se vlčice vůbec představila. Na zádech v té době už měla za pomoci Wua připevněný pláštík. Nic prakticky nevážil a byl víceméně průhledný, přesto se cítila trochu lépe. Pořád jí ale byla zima. Sklopila oči. ,,Těší mě, Mielei." Nechtěla být vůči cizí vlčici neslušná. Pevně sevřela víčka, když se okolo protáhla hromada dalších vlků, co si u Wua nakupovali kdo ví co. Párek se dokonce zastavil nedaleko a začal si povídat. Stihla zuby.
,,To je v pořádku, jsem si jistá, že Citra spíš ocení vaši přítomnost, Mielei, než tu moji. Měla bych jít, čekají na mě... mé známé." Nechtěl říct přítelkyně, ale přesto těkla očima k Citře, jakoby čekala, že na ni bude mít vztek. Že ji obviní, že se tu má dobře a domov zcela zapomněla. Jenže ne, to nešlo. Skoro všechno tady k domovu přirovnávala. Neustále.
I když zavřela oči.

>> Tajga

A pak dorazila na pláně. Otisky tlapiček ve sněhu byly pořád poměrně nové. Čistý, bělostný sníh jí ukazoval cestu a podporoval tak co, zrzka cítila. A brzy... brzy jí na dvojici teček na severu dopadl pohled. Peisia přidala do kroku. Byl tu Wu. Toho by mohla využít, když už tu byla... ale ne, Peisio, na co to myslíš? Neměla bys upřednostňovat Wua před svou vlastní dcerou. Zavrtěla hlavou a už se k dvojici řítila. Zatímco prvně klusala, pomalu zpomalila do chůze a docela ostražitě si vlčici měřila pohledem. Jakoby si nebyla jistá, jak tento rozhovor začít.
,,Citro," pronesla, i když ji v krku škrábalo a hlas byl chraplavější než obvykle. Nejspíš si přeci jen odnesla následky z toho, jak tu pobíhala v zimě. Byla by bývala i mluvila víc, ale Wuovi oči kmitly kamsi za ni a Peisie došlo, že sem míří další vlk. Tohle nebylo ideální. Sklopila oči k zemi a otočila se k Wuovi.
,,S-samozřejmě... jen... jen předměty." Vůbec tu nebyla kvůli Citře. Vůbec ne. A tak se začala přehrabovat jeho výběrem a pár drobností našla a rozhodla se je zakoupit, zatímco očima nervózně kmitala k hnědé vlčici s krátkým ocáskem vedle.
Vlčice dorazila až k nim a začala si s Citrou povídat, zatímco se Peisia snažila vypadat, že nemá co říct a věnuje se jen nákupu.


Nákup
Účet po schválení převodu: 212kšm 8r 8m
Motýlí plášť - 150kšm + 3r
2. level magie proměny - 50kšm
Magický herbář

Cena: 200kšm + 3 rubíny
Na pčtu mi zbyde: 12kšm 5r 8m

Schváleno

>> Mlžné pláně

Peisia mohla křičet, co jí hrdlo ráčelo, protože Citru jí to stejně nepřivolalo. Ale... konečně se jí alespoň něco zadařilo. Někdy během tundry se podařilo zrzavé vlčici zachytit její pach. Nechtěla ji nutit, aby šla s ní teď na červenou louku, nechtěla jí brát čas, ale chtěla ji... vidět. Chtěla ji obejmout a říct jí, jak moc ráda ji vidí a jak moc jí chtěla dát sbohem. A teď měla šanci.
Její pach našla už v tom podivném, fialovém lese a držela se ho směrem na sever, kde byla zima promrzal jí tam kožíšek. Už nekřičela, hlas měla chraplavý a nutně se potřebovala napít. Přesto nezpomalila a hnala se směrem v před za hnědou vlčicí, která mnohem víc připomínala koloucha než daňka. A přesto to byla její dcera a... Peisia si spoustu věcí, co se týkaly jejích dětí, vyčítala.

>> Tundra

>> Červená louka

,,Citro!" zavolala Peisia sotva proskočila portálem. No a co že jí bylo zle. Potřebovala svou dceru najít. Vypadala, že s ní zrovna mluvit nechce, ale... Peisia si uvědomovala, že i tak by ji měla zkusit najít. Když už tu nebyla sama a byla tu ona i Nerys, mohly by se sejít a dát dohromady... ne jako rodina, ale jako staří známí.
,,Citro! Citro, slyšíš mě?!" volala dál i když sešla z hor a pomalu ji začínalo škrábat v krku. Cítila se provinile. Proč... proč se tak cítila? Zavrtěla hlavou. Na tom nezáleží. Nezáleží! Citra nebyla její dcera, jenom dítě jejího nejlepšího kamaráda a jeho chotě. Tak. Jinak na ni myslet nesměla. A přesto to tak hrozně bolelo, vidět ji, jak se na ni dívala a... ne, Peisio, vzpamatuj se. Okamžitě. Pochlap se, srnečko!
,,Citro!!!"

>> Tajga

Iona vypadala celá zmatená, což donutilo Peisiu se jen mírně usmát. Ach, podívejme na stříbrnou homofóbku! A jak se tvářila, když ji jiná vlčice olízla. Jakoby si ani neuvědomovala, jak moc toho jeden podobný výraz prozradil. Těžko ale říct, zda si nějaké z prozrazených tajemství Peisia uvědomovala, jelikož sama byla příliš plná myšlenek. Pro teď stočila zraky k vlčici s bílým obličejem, která znovu přeříkávala slova šediváka. Peisia zlehka mávla ocáskem. Tak Peisia, huh? No, dobré vědět! ,,Slyším!" odsouhlasila šedivce.
,,Ach, má známá..." Peisia se znovu po Nerys podívala a pak už je vlčice zastihla a začala na ně mluvit. ,,Samozřejmě že jsem to já," odpověděla zrzka s mírným úsměvem, ,,s kým by sis mě tak mohla splést? S daňkem z nížiny?" pobaveně na ni mrkla. Byla si velice dobře vědomá svého zbarvení.
,,Samozřejmě, samozřejmě... Iono, toto je má známá z domova. Nerys. Nerys, toto je má nová zdejší přítelkyně, Iona. Taky sem dorazila odjinud." A teď...
,,Pokud by vám to nevadilo, jen... si odskočím," podívala se k portálu. ,,Počkej na mě chviličku, ano, Iono?" usmála se na ni. Potřebovala se podívat, jestli Citru třeba ještě nezachytí a s Nerys se Ionu chvíli zanechat nebála.
,,Nerys, nebuď nepříjemná. Iono... ty jsi milá celou dobu," šťouchla vlčici čumáčkem a pak se rozklusala k portálu.

>> Mlžné pláně

Z hráče na hráče
Ze Zinka 6 mincí na Hvozdíka

Z postavy na postavu
Ze Zinka 200kšm na Peisia
Poplatek 10kšm převést ze Zinka

Schváleno

Iona, Citra, Nerys, okrajově šediváci

Peisia se bavila s Ionou a moc si okolí nevšímala. Dokonce se odklidila trochu bokem, aby nestály uprostřed všeho dění. Bylo tu hodně vlků, které zrzečka neznala a bylo jí poměrně chladno. Ach... to nevadí. Stálo to za Ioninu pozornost. Ta nadšeně blábolila vlčici, Konvalince a Peisia ji mírně pobaveně sledovala. Pobavení jí však v očích zmrzlo na podzimní jinovatku, když jí zraky padly na hnědou vlčici, co se tu po okolí taktéž pohybovala. Byl to mix zmatku a zděšení, když viděla, jak si Citra kráčí okolo. Jak se po ní dívá. Na pár okamžiků byla schopná všechno ignorovat a zrakem ji následovala až k portálu, kterým propadla a zmizela. Srdce jí v hrudi prudce bušilo a vypadala poměrně vyplašeně.
Jenže to už jakýsi vlk začínal vykřikovat a Peisia otočila tvář jeho směrem. Následně Iona utrhla tu pichlavou kytičku na zemi a nějaká vlčice ještě nahlas přeříkala znovu, co jim tam ten šedivý šeptal. Hm. Bylo tu hodně šedých vlků, co? A příliš mnoho hnědých... znovu očima kmitla k portálu. Pak se však zaposlouchala do Ioniných slov. Vlčice jí donesla květ. Peisia se na ni usmála, natáhla se a oblízla jí čelo.
,,Děkuji ti Iono. Nebolí tě tlama?" a tak Peisia pomalu potlačovala rostoucí paniku z toho, že tu viděla jedno ze svých dětí a z toho, jak se Citra tvářila. Jakoby s ní nechtěla mít nic společného. To sice bylo fér, ale... bolelo to. Bolelo to velice. Bylo jich tu víc? Ne, ta myšlenka ji děsila. Skutečně děsila.
,,Neměla bys být opatrná s trním, v tlamě máš velice delikátní kůži," dodala a zlehka Ionu ňuchla. Neubližuj si, severko. Alespoň jedna z vás by dnešek mohla přejít bez toho, aby si ublížila. Peisia si však alespoň rostlinu prohlédla a zapamatovala si, co jí o ní Iona pověděla - když už si stříbrná dala takovou práci.
A do toho... huh? Její oči se stočily k Nerys a Peisia zastřihala ušima. V mírném šoku. ,,Nerys? Jsi to ty?" Kde se tu všechny ty známé tváře náhle braly?!

Iona, Zinek, Ásleif, Šalvěj

>> Sněžné tesáky

Iona stepovala za portálem a tak když se z něj Peisia vyvalila, jednoduše se přerazila o Ionu.
,,Aaaa! Iono, proč stojíš tak blízko?!" vyhrkla zrzka, která se sotva o chviličku dříve zamotala do stříbrné vlčice a následně se o ni aktivně přerazila. Teď ležela na zemi v bílém sněhu a sbírala se, aby se mohla postavit. No teda! Tady to vážně znala! Vždyť to byla ta louka, na kterou tehdy přišla, roky zpátky!
,,Podívej, Iono! Tady už jsem byla! Jsme jenom na začátku, ne úplně pryč!" nadšeně sdělila své společnici, která nejspíš netušila, která bije, kde jsou a tak dále. Peisia pak ukázala náhodným směrem do dálky (teda, ne úplně náhodným, ona totiž přesně věděla, kam ukazuje!) a pokusila se Ioně tímto krátkým poukázáním vysvětlit, že támhle jako před chvilkou byly, ale teď jsou tady a že takhle to prostě funguje. Odvedla taky Ionu trošku bokem, protože se zdálo, že tudy prochází vážně docela dost vlků a chvíli dumala nad tím, kam dál. Tudy už jednou šla, ale tehdy tu nebylo tak zasněžíno...
,,Pojď, podíváme se na to támhle, zdá se, že tam je něco zajímavého." Chodilo tam, zdálo se, hodně vlků a Peisia byla odhodlaná zjistit, co tam je a co se děje. Jak se tam rozešla, prohnal se kolem ní stříbrný blesk, tedy Zinek a brzy skončil u vlčice, ke které zrovna kráčela. A brzy byl následován. Peisia zalapala po dechu.
,,No počkat! Vás znám z louky!" to jsou ti, co s ní nechtěli poskakovat ve sněhu, než přišla Iona! Ti kakabusové... a nějaký nový, neznámý vlk. Ale všichni byli vážně nějací divní. Co se to tu dělo?
Když však dorazila blíž, slyšela, jak šedivý na vlčici volá, že ja Konvalinka a jediný pohled Peisie stačil, aby zjistila, že to, co tam ta Konvalinka měla, není žádná novinka, ale stará dobrá Rumněnka vlčí. A tak se otočila k ioně, protože proč to dělat na 600 slov, když můžeš kývnout, že Peisiu slyšíš a smrsknout to na dva řádky.
,,To je rumněnka vlčí, roste jen tady a je zázračně léčivá. Ale... jsou to podzimky, rostou jen ke konci roku. Je zvláštní, že se jedna zachovala," zamyšleně mávla chvostíkem a přišla blíž ke Konvalince, která nadšeně vítala druhou skupinu a jak se Peisia přiblížila, tak se i jí začala - méně nadšeně než rodiny - vyptávat na novinky.
,,Novinky? Hmm, nic mě nenapadá. Možná, že Khan je fuč, Namarey je stále Namarey a já jsem povýšila. Vlastně, i Cerum je jaksi pryč. Netuším, kam se vypařil. A myslím, že i víc členů smečky prostě zmizelo. Kdo ví kam..." na chvilku se zdála být ze svých vlastních novinek docela... rozpačitá... ,,Ale to nevadí, my to přežijeme, jako tahle rumněnka! Možná obalení jinovatkou a zmrzlí, protože zima zrovna není náš element, ale věřím nám!" dodala o poznání optimističtěji.

// 3) Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud)

>> Zlatý les

Ne, Iono, tvá hrdost je v bezpečí a nikdo se jí ani nedotkne. Přísahám na své svědomí.
,,Vidím. Je to portál!" odpověděla Peisia Ioně zvesela, jakoby to byla ta nejlehčí věc, o které jí kdy mohla povědět. Nelíbí se ti portály, Iono? A nebo jste je spíš doma neměli, co? No, to nevadí. Otázkou však bylo, kam je tenhle přenese - ale i kdyby to bylo někam, kde to neznají, budou tam spolu. A třeba Peisia zapracuje na té Ionině homofobii a-
,,Iono, počkej, jsi moc blízko!" No, jenže Iona už nebyla. Peisia si povzdechla, oklepala se zimou a rozhlédla se. No co. Tak tam neskočí naráz jako v nějaké romantické povídce. Povzdechla si a vydala se blíž k portálu. Snad neskončí na nějaké nehostinném místě. To by Peisia zrovna neschvalovala. Navíc... nevypadal tenhle portál stejně jako ten, kterým přišla? Možná, že ji to vrátí zpátky domů. A nebo byly propojené s tím druhým. Tehdy skončila na louce plné červených máků...
Chvíli tam stála a stepovala, vypadala zamyšleně a zírala na portál. Sakra, Iona! S tou myšlenkou skočila dovnitř.

>> Červená louka