Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Zubří plán :)

Obyčejné listí... ach. Ano. Zklamání. Absolutní zklamání. Chudák Peisia svěsila uši i ocas, nešťastná z tohoto zjištění. Proč byly všechny krásné věci v životě podraz? Proč? Proč?!
Zatímco Peisia rozjímala nad životem a jeho neférovostí, Peisia se přilepila jazykem k rampouchu. Pár momentů byla sledována a srnečce upřímně cukal koutek. Copak to děláš, stříbřenko? Přilepila ses? Potřebuješ asistenci? Ale Iona se osvobodila. Peisia se rozhodla, že jí neukáže, že se smála. I proto náhle byla celá rozhodná a neutrální a na jejím výrazu úsměv nebyl. I když by se ráda chichotala o sto šest. Kdepak! Iona si zachovala svou důstojnost!
,,Hm, máš pravdu, taky se mi ztratily..." přisvědčila a mávla ocasem. Jo, asi bude lepší zamířit zpátky k louce. Tak tedy tam! A jak bylo řečeno i srnečka udělala, míříc rozhodným krokem vpřed a rovně a... nahoru? Jakto, že najednou šplhaly nahoru do hor? Ale... bylo tam cosi zářivého!

>> Sněžné tesáky

Takže území Ioniny smečky. Dobře, dobře. To by snad mělo být v pořádku. Hele, Peisia by tam sama taky nevrkočila, ale teď, když jim tam utíkala kořist, pronásledovat ji musely... že?
,,To zní, jakože všechny smečky jsou tu k cizím docela milé," podotkla Peisia, protože teď nenarazila na nějakou, která by ji odehnala kousanci a vrčením pryč. Možná, že tu ani žádná nebyla? Ale aby byla Peisia zcela fér, tak se tu jednoduše pohybovala zase tak dlouho. Nebo dobrá, možná ano, ale většinou někde postávala a něčemu se věnovala, zcela zafixovaná na svou momentální činnost. Musela však uznat, že ten zlatý les byl skutečně krásný. Brala by z něj mít nějakou čelenku a nebo ještě lépe, náhrdelník. Zda-li se leskne na slunci?
,,Iono," špitla k vlčici, jakmile vkročily do lesa. ,,Je to listí za dne žluté a nebo se třpytí? Pověz, pověz." Její vnitřní straka vyváděla v momentě, kdy do lesa vložila tlapku a odmítala sklapnout. Tedy, nejspíše to listí bylo opadané a Peisia nějaké lístky viděla jen na zemi, místy uchráněné od sněhu. Její majitel se totiž nepamatoval, zda v tomto universu zlaté stromy opadávají a nebo ne a nechtělo se mu klikat do flóry.

>> Zlatý les

,,Protože ti je s ním dobře?" opáčila Peisia, ale vypadalo to, že vlčice ji stejně neposlouchá. I proto zavrtěla hlavou a taky se dál raději věnovala lovu. Podívej, Iono, jsi moc krásná a všechno, ale mírně homofóbní. A stojíš vedle jedné z nejvíc gay vlčic na celém Mois Grisu. Vážně, špatná volba slov. Mohla prostě ze země vystřelit nějakou skalku a odpálit tě až za hory do moře.
Dorazily však k rozcestí s hromadou stop a Iona si po chvilce zkoumání jednu vybrala. Peisia sklonila hlavu, zafuněla a nejnovější nános sněhu se rozletěl do okolí. Ne že by ji to nějak zaujalo, to ne, hlavně byla zvědavá na onu stopu.
Iona se pak beze slova rozešla vpřed a Peisia se na ni podívala a chvíli váhala, jestli by se neměla prostě vypařit. Iona vypadala tak neskutečně zažraná do svého pohledu na svět, že zapomínala, že vlci okolo byli jiní. Možná to ale nebyla její chyba... a tak ji Peisia pár skoky dohnala. Sotva po pár minutách už dvojice měla ničím nerušený výhled na srnce, co klopýtal o pár stovek kilometrů od nich u kraje zlatavého lesa. Peisia se podívala na Ionu a střihla ušima. Netušila, že je tu nějaká smečka, tudíž ji to nijak nezneklidňovalo. I když počkat... neříkala ohledně toho Iona něco? Tak či tak, byla připravená na její rozkaz.

// 2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 4/4

Iona byla docela drsná. Alespoň v tom ohledu, že kdo chce přežít, tak musí přispívat svým dílem. Někteří ale byli nemocní nebo staří, jiní se hodili na jinou práci než další, každá práce se svou vlastní zátěží. Ach, Iono, vážně ti musí někdo obrátit život vzhůru nohama. Zdá se totiž, že sama od sebe to nezvládneš.
,,Nu, ano, řekla?" Peisia se na stříbřitě bílou zadívala. Co to najednou vyváděla? Co na tom bylo špatného? V Peisiině světě tedy nic - v tom Ionině ale hodně. ,,Ale život není jen o tom přežít a rozmnožit se, Iono. Proč bys byla s někým, koho nemiluješ, jen proto, abys s ním měla potomky? Možná to tak u vás doma fungovalo, ale tady nemusíš bojovat o přežití a u nás doma už rozhodně ne. Pokud chceš vlčata, můžeš požádat někoho jiného, kdo by ti je odnosil a nebo ti pomohl je odnosit. A nebo vlčata nemusíš chtít vůbec." A moment na to, kdy Iona vyváděla nad lásko stejnopohlavních párů, už navrhovala Peisie tulení. Srnka se na ni jen podívala a nijak to nekomentovala.
,,Dobře, takže zůstaneme tady," souhlasila Peisia a i s Ionou pokračovaly dál, nyní hledajíc jiné stopy než kamzíka, co mířil nahoru do hor. A jak se dostávaly blíž k lesům a další planině, která se táhla kdesi za tím nazlátlým lesem, najednou se tu objevovala hromada stop. Peisia některá z těchto zvířat upřímně ani neznala. Zamyšleně mrskala ocasem.
,,Kterou stopu budeme následovat?" optala se Iony, zatímco se snažila poznat, co je co. Viděla nějaké králíky a kopýtka - srnky? - a pak pár ptačích stop. Ale nebyla si úplně jistá, jaký pták by to mohl být.

// 2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 3/4

,,Třeba se zadaří," souhlasila Peisia. Nemusí přeci jen nutně následovat první stopu, kterou objeví - zrzka věřila, že si můžou vybírat. Nebylo tohle přeci jen místo mlékem a strdím oplývající? Teda, vepřovým a srnčím oplývající? Takového divočáka by si ale Peisia lovit nedovolila, i kdyby tu nějaký žil. Docela se bála. Ty jejich kly byly pěkně ostré a vystavovat se tomu nechtěla.
,,A nebo zůstat v teple a nechat se obstarávat ostatními?" zakřenila se Peisia. Jo, to by se jí líbilo, ale asi by za tu zimu pár kil přibrala a to zrovna nepotřebovala. Pak by se jí hůř běhalo.
,,Oh, u vás se partneři přidělovali?" optala se Peisia a tak tak se zarazila od toho, aby pokračovala s 'poměrně barbarské praktiky'. Iona by asi neocenila, kdyby její kulturu nazvala Peisia barbarskou. Ne, jak to... kulantně... aha!
,,Máme jednoduše jinou kulturu. U nás sis mohla vzít, koho bys jen chtěla - jen aby ses o onoho vlka mohla oficiálně ucházet, musela jsi mu během zimy z moře vylovit škebli. Ta se pak otevřela a pokud v ní perla byla, znamenalo to, že vaše zásnuby mohou pokračovat a bylo to oficiální. Pokud ne, předci posílali zprávu, že by to nemělo proběhnout. Ale příští rok jsi měla šanci znovu," zazubila se. ,,Pak se to přesunulo do jezera s pitnou vodou, co jsme doma měli. A vlastně je docela zvláštní, že ty perly v té vodě vypadaly jinak než ty v té slané. Někteří ale neměli takové novinky rádi a pořád lovili škeble v moři. To aby bylo mnohem nebezpečnější a bylo tam docela vysoké riziko úrazu a neúspěchu," osvětlila Ioně. ,,A než se zeptáš, bylo jedno, který z páru loví, mohli klidně oba. Vlk vlčici, vlčice vlkovi, vlk vlkovi, vlčice vlčici... záleželo, kdo z dvojice chtěl žádat o zasnoubení." Tak. A tady to máš, Iono! Celá tradice!
,,Samozřejmě. Vy se na severu nedotýkáte?" optala se Peisia a jen švihla bambulkou ocáskem. To už se však Iona rozmluvila a Peisia kývala a poslouchala. Mhm, mhm. Dobře, dobře. Roztáhnout prsty. Zkoušela to, ale moc dobře to nešlo. Možná pak v budoucnu s troškou cviku... ale tak mohla se alespoň pokusit, aby Ioně udělala radost.
,,Nejspíš ne. Jsem hlavně zvědavá to vidět v praxi," přiznala. Jaké asi bude sledovat Ionu, jak se prohání sněhem? Určitě jí to bude moc slušet. Každopádně... Peisia se dívala dál po stopách kamzíka a chvilku je následovala, než se na hory zahleděla.
,,Takže co, chceme zkoušet následovat tu kozu a nebo si najdeme něco míň obtížného tady dole?" optala se Iony. ,,Nějaké srnky by tu snad být i mohly."

// 3) Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem!
2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 2/4

>> Mlžné pláně

To rozhodně můžeme," odsouhlasila srnečka. ,,Už nějakou dobu jsem se plánovala porozhlédnout po zdejší zvěři a jsem si jistá, že najdeme něco, co dokážeme skolit i ve dvou. Když nic, alespoň nějakého drobného zajícovce." Nebo jednoduše zajíce. Králíka. Iona si nejspíše na podobné názvy stejně nepotrpěla, ale Peisia se rozhodla, že slovo 'hlodavec' tady nepoužije. Neměli náhodou momentálně všichni hlodavci absolutní, zimní půlnoc? Ach, to by se u nich doma beztak nikdy nestalo! Tam byli hlodavci celoročně. Nejspíš. Vlastně si moc dobře nepamatovala.
Peisia se zahihňala, když si ji Iona sjela pohledem. Ale? Obáváš se snad, krásná bílostříbrná? Že umrzne? A nebo že odněkud vytáhne další lektvar, hodí ho do sebe a ty pak budeš muset řešit následky? Oboje bylo samozřejmě možností. A že jí začala Iona povídat o tom, jak doma loví... Peisia se rozhodla nezmínit, že by lovkyní Namarey. A že byla v lovu setsakramenstky dobrá - alespoň zpátky doma. Tady už to bylo maličko jiné. Především proto, že žít tady beze smečky a bez pomoci bylo poměrně vysilující. Ale hej, pomalu se dostávala do lepšího stavu, než v jakém předtím byla!
,,U nás doma sněhu moc nebylo," přiznala Peisia. ,,Vlastně jsem žila na pobřeží. Víš, písek, vlny, útesy. Náš domov byl poměrně teplý po celý rok, takže jsme na sníh nikdy moc nenarazili. Vlastně si vzpomínám, že jednou pršelo a krátce nám zamrzla jezírka na výlov perel, ale stačilo na ně řádně dupnout a ten led se probořil. Ale ztížilo to rybolov. A zasnoubení docela dosti vlků," pronesla zamyšleně a zamávala u toho chvostíkem. Dodnes si vzpomínala na zasnoubeního Emeryho a Rowana a jak tehdy mrzlo. I když na to, jak bylo tady, to moc neměnilo. Ne, spíš vůbec. Tady padal sníh, byly tu závěje a stopy, co podle Iony šly docela jednoduše následovat, ale... doma to bylo docela jinak. Doma mohli leda tak následovat stopy v písku. Vlastně se pamatovala, jak jednou následovala stopy Citry a chtěla se na svou dcerku ještě podívat, než odejde, ale...
Pláň byla celá jako od cukru. Peisie se do něj bořily tlapky a jak nadešel večer, začínala jí i být větší zima. Nešťastně zaskuhrala. Alespoň se už obě dvě dostaly z té příšerné mlhy teď mohly pokračovat dál. Nejspíš najít nějakou kořist. Bylo tu pár párů tlapek a taky povědomí pach, který se ještě držel ve vzduchu. Peisia se na chvíli zastavila a zavětřila. Hm? Ale ne, to bylo nemožné, že by se tu její dcera objevila. Nebo snad ne? Zahleděla se na stopy paciček, které byly obtisklé ve sněhu a na chvíli jednu z těch stop překryla svou tlapkou. Skoro odpovídaly. Zvláštní... ale třeba to byl vážně jen vlk podobné velikosti a možná ho cítila někde jinde. Ale...
Naposledy viděly své dcery na přelomu léta a podzimu. Zrovna se všichni v její domovině připravovali na sklízení plodin a jejich následné sušení na zimu. Ačkoliv zima nebyla příliš krutá, pořád během ní nerostly plodiny a Peisia pomáhala Tundře a ostatním s plody plněnými vodou, které potřebovaly být položeny na pláty vysušené kůže. Trochu se nařízly, vytekla z nich voda a dužina se do pár dní usušila. V zimě pak z onoho ovoce byla dobrá, vysušená pochoutka, co si vlci brali do drobných brašniček když někam cestovali. Spolu s vysušeným, soleným masem.
Moc daleko se stejně nikdy nikam vycestovat nedalo - jen k horám. Chránily však jejich komunitu před tím, aby přišel někdo, kdo by chtěl ničit jejich harmonii. Nebo je od toho, aby odešli. Oboje bylo samozřejmě možné.
V zimě většina vlků nosila oblečky z kůže zvěře, která putovala po otevřených pláních za jejich zády. Měli sice zvěř i doma, ale tu raději neporáželi - leda že by šlo o svátek a nebo snad něčí vdavky. V zimě však většinou leda tak probíhaly zásnuby... lov perel v moři, brzy zdomestikovaný a změněn na lov perel v drobné zátoce, co si vlci udržovali. Už dlouho ji mrzelo, že jí nikdo nevylovil perlu. To se však dalo čekat - nikdy nebyla příliš očividná se svými city a jednou, když snad měla šanci, žádnou perlu nevylovila. Pak to tady nemělo být. Osud v tomhle byl jasný.
Pamatovala se na zimu, když byla sotva dvouletá a veškerá zvěř jim vymřela na neznámou nemoc, mimo tří mladých kousků. Museli jít lovit na pláně, blízko k pohořím a nahánět tak kořist několik hodin, než se unavila. Byla to pro ni dobrá zkušenost, ale nerada by to opakovala. Krátce sjela pohledem k Ioně. Měli oni snad všechny zážitky přesně takové? Zima, nahánění zvěře, jídlo, spánek, opakování? Nelíbilo se jí to a tak aniž by něco řekla, udělala úkrok bokem k Ioně a zlehka ji ňuchla čumákem do srsti. Pořád byla vedle Peisii docela malinká a Peisia... na ni momentálně pohlížela hlavně na takové zatoulané jehně. Bylo jí Iony líto - a to i přesto, že si myslela, že je samozřejmě seveřanka moc pěkná - a i kdyby měla snad povolení, nic by na ni momentálně nezkoušela. Ach, k sakru, musela si na severu projít vážně příšerným peklem. Nezasloužila si, aby ji tu ještě nějaká zrzavá srnka k tomu všemu mátla.
Zatímco se však zaobírala Peisiou, zimou u nich doma a i možností toho, že by tu snad mohla potkat nějakou ze svých dcerek, oči jí přejely po perfektně bílém sněhu a zastřihala ušima. Ale? Kopýtka! Vedla ale tedy směrem nahoru, do hor, takže si Peisia nebyla úplně jistá, jestli to bude Ionu zrovna zajímat. Kdyby chtěla, určitě najdou směrem po pláni i nějakou další kořist, která je nebude nutně zatahovat nahoru do hor. Alespoň na to Ionu upozornila.
,,Podívej. Možná to bude nějaká koza? V horách jsem ale nikdy nelovila. A vlastně... ani na sněhu ne," věnovala Ioně takový mírný, nervózní úsměv. ,,Nerada bych tě každopádně zdržovala, protože to vypadá, že tu máš velkou váhu." Doma skutečně sníh nebyl, na rozdíl od toho Iona. Přišla si mírně hloupě. Kdyby tak lovily ryby v moři, to by pomohla! Moře nezamrzalo, pořád se pohybovalo a rybolov byl docela zábavný, dokud byl jeden dostatečně trpělivý. Když se nedalo nic pěstovat, byl to skvělý přísun živin. A, to jistě uhádnete, i ryby se daly vyudit. Většinou je však opékali nad otevřeným plamenem, spolu, jako komunita. Moc jí chyběla sůl...

// 2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 1/4
2) Popiš, jak tebe, tvou smečku, rodinu a nebo přátele zima ovlivňuje - alespoň na tisíc slov.

,,Docela ano," zazubila se srnka a vyhrabala se na nohy, aby se zahleděla z jámy ven. Vypadalo to, že magie se skutečně uklidnila. Další pohromy se nedějí, vše je v pořádku. Zlehka mávla ocasem a zahleděla se na Ionu, která ji žádala, aby další lektvary už nezkoušela.
,,Ještě nám dal ty stejné," opáčila a pak na Ionu rozverně mrkla. ,,Ale možná by nebylo od věci už nic nepít na lačný žaludek." V tom měla Iona rozhodně pravdu a Peisia jí upřímně plánovala vyhovět. Jen se neboj, drahá Iono, alespoň... další půl hodinu budeš ušetřena od pokusů okoušet všechno možné i nemožné.
,,Ne, myslím, že to je už vážně konec," přiznala Peisia a postavila se k jednomu z okrajů, aby začala přetvářet hlínu. Ta se začínala měnit a krabatit a brzy před dvojicí byla nepříliš prudká cestička nahoru, zcela z hlíny a zpevněná kořeny co doteď ničily stěny jejich... kráteru.
,,Myslím, že kousek odtud by i mohlo být místo, kde můžeme najít něco k snědku. Máš hlad?" nadhodila Peisia. Nešly nakonec přeci jen lovit? Sice se ztratily, ale to už bylo vedlejší! Ale jídlo... jídlo čekalo! ,,Jak se vůbec lovilo zpátky u vás doma? Říkala jsi, že tam byla pořád zima, viď? Jak jste ty zimy trávili?"

>> Zubří plán

Smrt byla přeceňovaná. A zjevně mechová a barevná. A heboučká. A i když se země pod nimi stále třásla zemětřesením, Peisia ani Iona zjevně nebyly v nebezpečí. Okolo rašily ze země stromy, kořeny kdo ví čeho drtily stěny okolo nich a hlína se tak drolila dolů do průrvy, ale obě dvě byly jinak zcela v bezpečí a bez jediné úhony. Ale... no, Iona chtěla Peisie pomoct. Chtěla ji zachránit, než obě sletěly tam, kde si myslely, že jejich těla zůstanou už navždy.
,,...vypadalo," odsouhlasila Peisia rozhozeně a věnovala Ioně mírný, nervózní úsměv. Budeš se na ni teď zlobit, Iono? Víc by to ocenila, kdyby ses nezlobila. Ovšem, vztek by v tento moment byl více než pochopitelný...
,,Ehm, tedy, mrzí mě, že jsme skončily v téhle jámě, ale aspoň nás dokážu dostat ven a... máš zajímavou historku?" zkusila to trochu mezi nimi uhladit. ,,A někoho, kdo ti je vděčný, že jsi ho zkusila zachránit." I když to nebylo třeba. A vlastně jsi ho nezachránila, obě by jste umřely. To byly ale jen maličkosti. Řekněme, že celá tahle situace byla na nečisto, kdyby se snad nějaká další průrva ve tvém okolí v blízké době otevřela.
S tím zemětřesení přestalo, kořeny se přestaly rozpínat a květy otvírat. Najednou všechno utichlo. Magii byl konec.

Peisia se držela okraje co jí síly stačily. Když v tom se k ní Iona natáhla a chňapla ji za kůži na krku a už už ji tahala z jámy ven. Peisia zaúpěla, protože to jednak nebylo moc příjemné a druhak... no, ruku na srdce, vážně si v tento moment myslela, že umře. A tak vzlykla a jak ji Iona držela, vyrazila ze sebe: ,,Ne, Iono, jdi! Zachraň se! Aspoň ty se zachraň! Nezasloužíš si tu takhle skončit v hlubinách země se mnou!" Iona asi moc odporovat nemohla, protože měla tlamu plnou Peisii, ale zrzka se rozhodla, že přeci jen zabojuje. Zapřela se o přední nohy a jak ji Iona táhla, Peisia se vlastně o kousek posunula. Zachytila se o zadní nohy a přenesla na ně větší váhu, aby se mohla odrazit a začala z díry šplhat. Jenže její nezvedená magie se stále bouřila. A zatímco Ionu aktivně obkvétaly kytky - některé už se i vinuly po ní - zemina pod Peisiou byla nestabilnější a nestabilnější. Otřesy země taky nepomáhaly. A zatímco se Peisia o jeden takový schůdek zrovna opírala, doslova se jí rozdrolil pod packou - a v ten moment už vlčice plnou vahou visela jen na Ioně. Stříbrnobílá samozřejmě neměla šanci ji unést a tak se nejspíš po chvilce zápasení s Peisiou zřítila do jámy. A tam... tam na ně čekal neskutečně měkoučký kobereček z mechu a nejrůznějších květin. Okvětní lístky vybuchly všude okolo vlčic a brzy je už Peisia začínala plivat z tlamy.

Mlžná louka? No moc se jí to tedy jako louka nezdálo. Spíše taková nížina. Přeci jen to bylo takové rozsáhlé... i když těžko říct. Ono se to rozsáhlé klidně zdát mohlo a přitom to bylo jen pár metrů čtverečních a ta mlha prostě kazila její odhad. Ale čím déle šly, tím více by se vsadila, že přeci jen tahle nížina bude delší, než si jen myslela. Rozhodně to nebyla maličká louka. Na druhou stranu, kdo říká, že louka nemohla být rozložitá? Třeba přeci jen Iona měla pravdu.
,,To nejspíš ano. Za zády vánice, před námi mlha... jeden si nevybere, viď?" povzdechla si zrzavá, ale povzbudivě se na Ionu usmála. Však vy už to nějak zvládnete, Iono. Podívej, jsi s cestovatelkou, co vždycky ví kudy kam! I na ostrovy došla dobrovolně, to se ví! Takže i mlhou si cestu najde, třeba že oklikou. Spokojeně zafrkala na Ionina slova. ,,Pokud nikdy nic nezkusíš, nikdy se nic nedozvíš." Jo. A pak lektvar vypila a začaly se dít věci.
Zatímco to za nimi křupalo, rostly kytky a země se třásl, Iona rozhodně neposlouchala Peisia varování a neutíkala. Jen si uskočila, aby nespadla do kráteru a jinak se moc nehýbala. To Peisia zas ne. Peisia byla připravená zmizet rychlostí světla!
,,Iono! Copak blázníš? Říkala jsem, ať utíkáš!" vykvikla Peisia a vrhla se za bílou vlčicí, že jí pomůže. Ovšem díky její absenci pohybu je rozevřená země dohnala - a prořítila se kolem, jen aby za Peisiou zůstala rozšklebená, tmavá jáma a zrzčiny nohy se jednoduše svezly a její půlka těla jednoduše zajela do tmy, zatímco drápky předních tlapek zůstala zarytá ve sněhu a hlíně pod ní, zatímco se mermomocí snažila vydrápat ven. Na Ionina slova o tom, ať s tím něco udělá, tak neodpověděla. Ono moc nebylo jak, když bojovala o holý život.
Také bylo nutno zmínit, že i když celá scéna působila jako epický boj na život a na smrt a do jámy nebylo moc vidět, bylo to hlavně stínem a zapadajícím sluncem. Byla totiž pěkně mělká a vystlaná mechem a další zelení.

>> Tajga

,,Číst a psát... hm. No, viděla jsi na některých místech takové podivné znaky? Jako tohle," a načrtla do sněhu drápkem pár znaků, které pro Ionu nic neznamenaly. ,,Jsou jich různé variace. Říká se jim písmo a podobné shluky znaků pak znamenají různá slova. Tohle je třeba tvoje jméno. J. O. N. A. Pak by byly různé variace. Třeba moje jméno místo J má I, ono se to vyslovuje stejně. Takže by se tvoje jméno mohlo psát i takhle - I. O. N. A. Jestli se to u vás doma neřešilo, tak asi jak se ti to líbí víc." Ale pak zavrtěla hlavou. ,,Vysvětlím ti to víc, až se protáhneme tou sněhovou bouří, ano?" usmála se na ni a drcla do ní bokem, než obě dvě vstoupily do té ďábelské díry, které se říkala vánice.
Vlčice se dostaly k Wuovi, od Wua, Peisia se stihla ztratit, ale ne tak úplně a najednou byly obklopené mlhou o celé území vedle.
,,Huh, toto není tundra? No, to je asi jedno. I tak bude menší problém se odtud bez problému dostat," povzdechla si vlčice, protože celé místo bylo křížem krážem pokryté mlhou. Hm. A tehdy Peisia dostala absolutně vyjímečný nápad.
,,Zkusím ten lektvar od Wua - třeba nám to pomůže najít cestu?" nadhodila a věnovala Ioně zkoumavý pohled. Tehdy se před ní lahvička jednoduše objevila a Peisia se napila. Chutnalo to docela dobře. Ale počkat, to bylo zvláštní.
,,To je divné, nic se neď-"
Půda se pod Peisiinýma a Ioninýma tlapkama začala třást a Peisia někde zpoza nich zaslechla pukání. Vykulila oči a otočila se. I přes mlhu viděla, jak se země začíná rozevírat, zatímco se okolí zcela chvělo. Okolo trhliny začaly uprostřed zimy růst pestrobarevné rostliny, celé koberce mechu a miliony barevných teček.
,,Iono... Iono! IONO UTÍKEJ!"

// 5 – všechny magie, které vlastníte, se na dobu tří postů zbláznily a aktivují se samy od sebe. Kolem vás se rozpoutá chaos.

>> Kvetoucí louka

,,To tedy žila!" zasmála se Peisia Ioninu úžasu. ,,Upřímně, přijít sem je pro mě taky poměrně šok. Zdejší vlci neumí číst, psát nebo vyrábět nádobí..." povzdechla si. ,,Z jílu, víš? To je taková hlína. Zemina. Bahno." Ne, tomu stejně asi rozumět nebude. Uh. K sakru. Zase se rozpovídala. Iona ale vypadala zvědavě. Možná by jí Peisia mohla povědět později víc?
A pak vlčice vběhly do tajgy, připraveny stopovat. Problém však bylo počasí, které s nimi házelo ze strany na stranu a jejich život tak docela aktivně zhoršovalo. Vločky do Peisiina těla narážely ze strany, štípaly ji do očí, na čenichu a i jinde na těle, její srst plápolala ve větru jako drobné ohnivé jazyky a upřímně bylo v okolí tajgy dost těžké do lesa vůbec vstoupit. Stromy naštěstí vánici trochu blokovaly, ale Peisia se pořád cítila nejistá na tlapkách. Podobné věci doma neměli a i když občas vítr foukal, většinou to nebylo něco tak hrozného. Jednou zažila hurikán, co většinu jejich přístřešků zničil, ale to tehdy vlci taky přežili - a tohle určitě přežije taky. Jen kdyby nebyla taková zima! A tak se alespoň rozhodla vydat za světlem - což byl takový drobný stánek. Wu! Hah. Vlastně s ním prohodila sotva pár slov, než jí cosi vecpal a už si to štrádoval zase dál. Ta vánice obchodu asi taky moc neprospívala. Peisia se však rozhodla vůči Wuovi trošku slitovat a pár věcí od něj čapla, než se s Ionou vydaly dál - a Peisia se tak trochu ztratila.

Nákup:
Konto před nákupem: 136kšm 11 rubínů
Tajemný lektvar - 40kšm
Lístek domů - 100kšm + 2 rubíny
Lektvar lásky (za naučení rostliny)

Cena nákupu: 140kšm + 2 rubíny
Přemění 1 rubín = 10kšm
Konto po nákupu: 6kšm 8 rubínů

Schváleno

>> Mlžné pláně

>> Úkryt Namarey

,,V příbytcích. Hlína dole, vypálená, ale držela. Na ní kameny, někdy dřevo. A taky si po nich malujeme barvičkami. Můj domov měl žluté a tyrkysové znaky. Má kamarádka uměla nádherně malovat. Vždy jsem jí nosila štětce z veverčí srsti. Dělají se z nich obstojné štětiny, víš? Ale... ale to tě asi stejně nezajímá," střihla ušima a usmála se na Ionu s omluvným výrazem. Asi ani nevíš, co je to štětec, co? No... to nevadí. To bude dobré, Iono. Fakt. Jednou se pokrok dostane i do Mois Grisu.
,,To dává smysl," kývla Peisia a na Ionu se usmála. Vlastně i chápala, kde se u nich zasekl pokrok. Když má jeden sotva čas se vyvíjet tak se moc neposune. Nejspíš neznali moc jiných zbraní mimo zuby a drápy. Jenže drápy byly u vlků dost neúčinné. No, co se dalo dělat.
Peisia se zahihňala, když jí Iona složila poklonu a pokud bílá neucukla, Peisia jí oblízla líčko a líně pokračovala z úkrytu ven.
Jakmile byly vlčice venku a už si ťapkaly pouští směrem k louce, Peisia vlastně udělala pár zastávek, aby označkovala území. Tu se o něco otřela, tu zvedla nožku, jednoduše jakákoliv pachová stopa se zrovna hodila v daném prostoru. I když je obnovovala už Merlin se Zoharem, pořád se jednalo o poměrně nové a cizí vlky, tudíž se hodilo, že by zrovna její pach byl cítit na vícero místech. Byla beta, no ne?
Brzy však už vlci kráčeli sněhem a chudák Peisia co moment zvedala pacičky a zbavovala se sněhu zaseknutého mezi bříšky. Pokoušela se držet nohy ve svých stopách, ale i tak jí byla docela zima a podobná koordinace pro ni byla docela těžké. Potřebovala kabátek jak hrom.
,,Tak se prvně podíváme po těch sobech?" navrhla a zamířila směrem k tajze. Nad tou se momentálně proházel poměrně ošklivý, bílý mrak, ale Peisia tušila, že moc dlouho nad lesem nebude. Už se pomalu přesouval dál, směrem přes pohoří a na druhý ostrov.

>> Tajga

Iona vážně vypadala z toho všeho v šoku. Hm? Doma to vážně fungovalo tak moc jinak?
,,Dobrá otázka. Asi příliš ne? Moc jsme ho neznali, jen ty jeho výlevy. Byl takový zvláštní. Menší než ty, zrzavý a měl žluté znaky po těle," osvětlila Ioně, pořád bochníkujíc na zemi. ,,Jak říkám, moc jsem neznala ani ostatní členy smečky. Moc to nebyla smečka, spíš... vlčí společenstvo, co se nikdy nesetkalo." Bylo to poměrně smutné. Když Iona popsala netradičnost jejich uskupení, Peisia se zachichotala.
,,Možná. Pro nás je netradiční bydlet v jeskyních a norách, takže nejspíš záleží, odkud jeden pochází." S tím se i podívala po téhle jeskyni. Ano, ano, velice netradiční. Velice.
,,Tvá domovina zní... krutě," podotkla Peisia a zvědavě si Ionu prohlížela. Možná proto byla bílo-stříbrná tak ztuhlá? Peisiu by to nepřekvapilo. Odbochníkovala jednu pacičku a natáhla ji tak, aby se dotkla té Ioniny. ,,Tady je jakákoliv magie ceněná. A ty jsi stejně speciální jako jakýkoliv vlk s magií ohně," pronesla jemně. Ano, Iono, jsi speciální sněhová vločka!
,,Rozhodně to můžeme zkusit! Jen se obávám, že bez nože to půjde těžko," vysvětlila Ioně. ,,Nůž je taková kovová věc s dřevěnou násadou. A kov je... no, na tom nezáleží. Půjdeme?" zvedla se konečně zrzavá a na druhou vlčici mrkla. Pojďme, Iono!

>> Kvetoucí louka

Iona vypadala celá vykolejená když si Peisia rýpla do Khana a to donutilo zrzečku se nahlas a od srdce zasmát. Kdo by ji tu tak slyšel?
,,Proč? Ani jeden z těch nových vlků ho nezná a Zephyr se Serbiou zůstali venku. Zubraya se taky vrátila. Je to můj názor a klidně bych ho pověděla Khanovi do obličeje pokud tu byl." Vlastně jí vždycky přišlo, že si něco kompenzoval, ale rozhodla se vyhnout jakémukoliv rozbroji a tak do něj ani nerýpala.
,,Tam, odkud jsem, máme sněm starších. Nejsou to jen staří vlci, i když je název zavádějící - jednoduše skupina vlků, co se podílela na řízení našeho domova. Vesnice. Vlastně jsme pořádně ani nebyli smečka, nebyla u nás hierarchie jako tady," osvětlila. ,,Vím, že zdejší vlci to vnímají jinak, ale přijde mi hloupé se bát, že mě někdo uslyší, když s něčím nesouhlasím. Vždyť jak bych pak rozeznala sebe a ostatní členy smečky pokud bychom všichni byli jenom ovečky?" hnula celým tělem a šťouchla do Iony. Co ty na to, ledová slečno?
,,Sob by mohl být problém ke stažení," přiznala zamyšleně. ,,Ale to bude bez řádných nástrojů asi každé zvíře. To nevadí, jednoduše se po něčem porozhlédnu," rozhodla se než Iona pokračovala. ,,V poušti? Ano. Ale tam na severu je pěkná zima. Jen jsem se prošla a mrzla jsem. A vlastně všude po ostrovech je teď díky sněhu chladno. Pokud chci být dobrý lovec, budu se muset podívat po okolí a najít zvířata, která by stálo za to skolit - což také znamená, že budu muset tou zimou procházet."