Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Iona byla skutečně roztomilá když si hrála na bochník. Asi jako kdokoliv. Jen jí písek k srsti tolik neseděl, Peisia si ji spíš dokázala představit ve sněhu než tady v ruinách. Ale... no, teď to byla! A taky se jí teplíčko líbilo! Bylo to příjemné, trošku si rozehřát kosti. Peisia se na ni nadšeně zazubila a následně do ní šťouchla čumáčkem.
,,To nevadí. Upřímně mi přišlo, že tu Khan byl jen proto, aby po všech házel kyselé pohledy a občas někoho přijal. Moc vlků tady jsem ani neznala," osvětlila Ioně. Následně se zamyslela, třeba že jen krátce. ,,Proto mě ani nemrzí, že ta šedo-červená, ta Tania, odešla. Neměli jsme moc blízké vztahy. Nikdy jsme se jako smečka nesetkali. Bylo to takové zvláštní, být ve smečce a stejně nikoho neznat. Tedy, kromě Ceruma - ale těžko říct, kde tomu je konec." Léčitel jakoby se do země propadl. Peisiu to mrzelo, byl to dobrý vlk.
,,Každopádně díky za gratulaci! Nečekala jsem, že by mi někdo podobné postavení dopřál, ale rozhodně si ani nemůžu stěžovat." A co se týkalo praktického zařízení... ,,Vlastně jsem tu taky poprvé," přiznala. ,,Ale je tu teplo, to je fajn. Docela jsem zaspala na vavřínech, plánovala jsem si k zimě vyrobit kabátec... přišla zima a nic," povzdechla si. ,,Napadá tě nějaký dobrý zdejší kopytník, co by se dal dobře nosit? I když ty nejspíš podobné věci nepotřebuješ, jsi huňatá..."

>> Namarey

Ah, skutečně tu bylo hned větší teplíčko, když se dostali do úkrytu! Hezky píseček a příjemno a Peisia zamířila hlouběji jen aby se do písku sesunula a okamžitě do něj zabořila v pozici bochníku všechny nožky a i obličej. Byl tak příjemně vyhřátý! Ach, jak úžasné.
,,Hm, no. Jo. Možná si všimli, že se tu setkává víc vlků a tak se prostě přišli podívat?" Kdo ví? Podívej, Iono, někteří se prostě srocovali protože měli zájem zkoumat a tak se prostě náhodně přidali do smečky. Chvilku zůstala ve své pozici, ale pak se vyvalila na bok, protáhla si nohy a na stříbro-bílou se podívala. ,,Chceš si taky lehnout? Ten písek je pěkně teploučký a i když ti ta srst nejspíš izoluje, taky musíš trošku rozmrznout." A pak potkala místo vedle sebe. Pojď se poňuchat a rozmrznout, drahá Iono! Peisia byla zcela ready na tu ňuchací část. Proč taky neohřát severní soudružku?

// 9) Ohřej se v libovolném úkrytu ✔️

Iona musela počkat, řešily se tu totiž docela důležité věci a to hlavně takové, co poměrně Peisiu překvapovaly. Khan tu nebyl, nebyl tu ani Cerum a ta šedo-červená vlčice oznámila, že odchází a odkráčela. Do toho se objevil další vlk, kterého v životě neviděla - takový nazrzle bílý - a ptal se hned po Khanovi. To se tu ale asi ptali všichni, když se nad tím jeden zamyslel. Jen Khan byl fuč. Nikdy se o svou smečku moc dobře nestaral, takže se Peisia ani nedivil že najednou zmizel kamsi do tramtárie.
Takže beta? Nu... ne že by to očekávala, ale nevadilo jí to. Dobře, Serbio! Dobře!
,,Bude mi potěšením," zavrtěla chvostíkem. Tak tedy bylo na čase se řádně představit, no ne?
A přišli další vlci - zrzka, která se dívala na toho hnědozrzavého a na Peisiu -, které byl věnován milý úsměv. Ahoj a vítej, veveruško! Pak flekatá, hnědá vlčice s bílými a černými fleky. Vypadala poněkud nešťastně, ale Peisia si k ní dovolila udělat pár kroků a zazubit se. Chtěla jí něco říct na uvítanou, ale to už neplánovaně do všeho skočil ten hnědozrzavý a Peisia se po něm překvapeně podívala. Huh. Ten byl pěkně drzí - ale měl pravdu, Khan se tu o to moc nestaral.
,,Děkujeme za poznámku, určitě na tom zapracujeme," mávla ocáskem a pak se konečně pozorností přesunula k flekaté. Chudinka byla celá úzkostlivá, to Peisie nedělalo problémy rozeznat.
,,Vítej v Namarey, maličká. Snad to pro tebe domov nyní bude," a jemně se o ni otřela čumáčkem, zatímco ocas zlehka mával stranou na stranu. Díky jeho délce to samozřejmě nebylo tak očividné, ale... pak jen špitla: ,,Nemusíš se bát, Serbia je moc hodná. Nevím, co se ti doma stalo, ale tady se o tebe postaráme." Budiž milována, flíčku!
Ten vlk s ostrým jazýčkem, pokud neucukl a nebo nevypadal, že by to neocenil, taky dostal jemné, láskyplnné ňuchnutí. To aby to nevypadalo, že Peisia preferuje anxiety ridden teenagery.
A veveruška? Sice zatím nemluvila, ale Peisia do ní povzbudivě drcla bokem když procházela a pak se usmála na Serbiu. Zurbya pořád jaksi vykukovala a existovala v okolí a Peisia si i ji dovolila ňuchnout.
,,Ukázala bys mi úkryt?" optala se. ,,Chci se trošku ohřát a pak půjdeme." A... byl čas se jít ohřát! Takže kývla na Ionu, aby následovala, Peisia se nadšeně rozloučila s "Ať máte všichni pěkný den! Uvidíme se, hm, za dva dny! Za dva to bude ideální, viď, Serbio?" a prchla společně s pěknou, šedo-bílou slečnou do úkrytu.

>> Úkryt

Iona, Tania, Zohar, Serbia

Pokud nic jiného, rozhodně byla Iona lichotnice. Peisia se na ni zazubila. No to teda měla skvělé nohy! ,,Taky ti to moc šlo," uštědřila nějakou tu chválu Ioně. ,,A tvoje nohy rozhodně schovává ta huňatá srst. Není ti tu horko?" optala se jí zvesela. Bylo to zvláštní, ale i v takové kose byla ta poušť pěkně teplá. Spíš to byly takové snesitelnější teploty než obyčejně. Peisie to teda moc nevadilo, měla pěkně jemný a krátký kožíšek.
,,Ah, neboj se. Tohle je Namarey a jsem její členka. Není důvod, aby tě někdo napadal když tu jsi se mnou," pronesla Peisia vesele a jednoduše se přesunula k oáze, ze které začala chlamstavě pít. Po chvíli se přesunula o kus hlouběji do vody a prostě si do ní lehla. Černo-červená vlčice se ukázala zrovna v moment, kdy se Peisia převážila na záda a ve vodě se prostě vyráchala. Zvedla hlavu, mokrá srst všude přilepená k jejímu obličeji a na chvíli připomínala netopýra.
,,Khan? Ne, netuším, kde by mohl být," odpověděla a znovu se vydrápala na nohy, jen aby se oklepala - a možná vodou ohodila i černočervenou. Ne že by jí na tom nějak záleželo. Však tu bylo teplo! Zchlaď se! A zbav se toho divného úšklebku, žádné vlčici neslušel.
Brzy na to se ukázal i zrzavohnědý vlk, který však ale nepozdravil a ani nic neřekl. Peisia se postavila mezi Ionu a černočervenou. To jen kdyby snad náhodou měla ta vlčice nějaké... sklony. Už tam se šklebila a Peisia ji tu předtím nikdy neviděla. Aby byla fér, moc členů Namarey nikdy neviděla. Kdepak asi tak byl konec Cerumovi? Docela jí chyběl, byl to dobrý společník.
To už se však objevila Serbia. Ah, tu znala! Jen tak krátce, ale ano. Takže ta druhá se jmenovala Tania? Vypadalo to, že je tu alespoň trochu přehled o tom, kdo sem patří a kdo ne. Co se týkalo Iony, Peisia zavrtěla hlavou.
,,To je jenom moje společnost." Pak ale zašilhala po tom druhém vlku. Taky byl krátkosrstý a do zrzava, takže sem třeba patřit měl? Kdo ví. Ale vypadalo to, že svou stříbrnou dámu bude muset opustit. Otočila se k Ioně a zvedla tlapku. Ze země vyrašil Trychtýček, Peisia jej utrhla a natáhla se k Ioně, kde se rostlinka za pomoci kořínků a stonku uchytila a vykvetla na vícero místech.
,,Omluv nás teď, Iono - pokud se tu necítíš dobře nebo někam spěcháš, klidně můžeš jít." A pak přidala jemnějším hláskem. ,,Ta květina se jmenuje Trychtýřek. Louhuje se a dezinfikuje, ale hlavní je, že v zimě hezky zahřeje když se z něj udělá čaj," mrkla na Ionu. S tím se od ní konečně odlepila, i když skutečně pěkně květinka za jejím uchem voněla a Peisia si užívala společnost tak hezké slečny.
,,Takže o co jde? Že tu skoro nikdo není? Nebo že tu není Khan a ani Cerum? A.... zjevně dlouhodobě ani nikdo další?" optala se Serbii a zastavila se kousek od ní, kde se posadila.

// 10) Prozkoumej, jak zima ovlivňuje pouštní oblasti
1) Potkej tři členy své smečky a popovídej si s nimi (za předpokladu neaktivity jsou k dispozici NPC) 2/3

>> Kvetoucí louka

Tryskala směrem na Namarey, přeci jen se domů potřebovala vrátit! A vlčice za ní. Jiný vlk by si možná myslel, že ji táhne do pasti, ale Peisia se upřímně vážně jen chtěla vzdálit od ostatních. Běžela, uši stažené, oháňku nahoru a jazyk jí plandal. Smála se a lapala po dechu a běžela sněhem, kličkujíc, aby se k ní bílá vlčice jen tak nedostala. Ani si neuvědomila, že ze sněhu pomalu sbíhají do nažloutlé trávy a následně do písku. Sníh se jí na srsti roztékal a vlčice lapala po dechu - a konečně zastavila. Zalapala po dechu a otočila se po své společnici.
,,Máš docela kondičku!" zasmála se. Naštěstí tady už nebyla tak kousavá zima, ale rozhodně tu bylo klasické horko mírně utlumené. Jen dobře pro bělku, protože jinak by se tu asi přehřála. Peisia se vydala směrem vpřed, aby se napila z oázy, která se nacházela několik desítek metrů od nich. Přeci jen zase tak daleko neběžely.
,,Chceš se napít? Je tu oáza," pobídla ještě vlčici. Ani neznala její jméno, ale... necítila tu žádné nové pachy, tudíž se Khan zlobit nebude.

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 4/4 ✔️

Peisia sprintovala pryč s ušima staženýma k hlavě, ocasem hezky zdviženým nahoru a prostě směrem vpřed. Pak oblouček, osmička, další smyk, jak se ve sněhu otočila. Udělala v bílém sněhu sudy, pak zvedla hlavu s nastraženýma ušima a než se stihla rozhlédnout a kompletně se postavit, už se k ní dostala bílo stříbrná a smetla ji nanovo.
Srnka - jak jí tu všichni přezdívali - se rozesmála a nechala se chvilku od modrooké ničit, ať už ji plácala tlapkou, snažila se ji udržet na zemi a nebo ji v tom sněhu kompletně vymáchala. Jakoby ji to snad mělo nějak rozhodit, pche! Však si jen hrály a co by byla hra kdyby jeden pořád musel vyhrávat a pořád být nahoře? Nuda. To by to bylo.
Jenže louka začínala být mírně plná a i když jí nevadilo, že ji s bílou vlčicí vidí, raději by měla trochu soukromí. A víc nepošlapaného sněhu. Takže ji od sebe shodila, odehnala hravým cvaknutím a uskočila, jen aby se rozběhla znovu.
,,Chyť mě, jestli to zvládneš!" zahulákala, zatímco se smála a nemohla se pořádně nadechnout.

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 3/4

>> Namarey

,,Ahoj!" vykřikla Peisia jen, ale stříbrná nevypadala, že by to kdo jak oceňovala. Nuda. Vážně, holka, je pěkná zima - proč se neproběhneš a trochu nezahřeješ? Ona by i byla Peisia nad tím zavrtěla hlavou, ale to už se i ta hnědá vlčice tvrdohlavě odmítala přidat do hry. Ženy! Buďte trošku hravé! Vždyť takhle vám ten ocas k zadku přimrzne!
To už ale zmizela ve sněhové díře a brzy zjistila, že jí vlčice oprašuje ze sněhové pokrývky. ,,Na lumíka? Možná tak spíš tak kamzíka! Vy dvě tu pěkně zmrznete, když se vůbec nebudete hýbat!" Jenže to už přišel někdo třetí. Třetí vlčice! A ta už se do nějaké hry pustila. Peisia se proto přestala zabývat nějakou hnědou vlčicí, nebo přimrzlou stříbřenkou a vyrazila za novou sněhulkou.
Hrábla po ní tlapkou a už běžela pryč. Sníh za ní létal do všech stran a Iona ji tak mohla poměrně lehko následovat - a ten zrzavý kožich se schováváním zrovna nepomáhal.

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 2/4

Prosím libovolnou magii za 9 žetonů - Snění, na Vex.
6% Peisie do každé vlastnosti - 25 žetonů.

Dohromady 34 žetonů.

Schváleno

>> Slané jezero

Co že to dělala vlčice s kožichem tak jemným, že by ho letní vánek profoukl, na horách? Umírala. Umírala na zimu. Peisie o sebe klapaly zuby jak se třásla a mrkala a mávala ocáskem, který jí leda tak pomáhal ve víření studeného vzduchu na záda.
Když konečně uviděla pevnou, zasněženou louku, z kopečku se napůl sklouzla, napůl ho seběhla - a roztryskala se jako srnka směrem do otevřeného prostoru. O ano! Tohle jí rozhodně bylo víc po chuti než ty podivné, dlouhé hory!
Na planině před ní byli dva vlci. Jeden z nich měl takovou obyčejnou, hnědou barvu - ten druhý byl však stříbřitý, se všemi barvami sněhu, popela a havraního peří. Peisia vypískla a už letěla směrem k chudákovi Šalvěji, kterou oběhla, chytila smyk až se kolem rozprskl sníh a u toho všeho se hrozně smála. Krátce klesla hrudníkem k zemi, zadek nahoru a mávající ocas - pak už však odskočila a sprintovala směrem k hnědé vlčici, kterou oběhla zrovna jako Šalvěji původně. Udělala si okolo dvou takovou osmičku a po cestě zpátky za Šalvěji jí jednoduše pod nohama povolil sníh a vlčice zajela do zasněžené díry. Brzy už vykoukla zrzavá hlava se sněhovou nadílkou mezi ušima a na čumáku.

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 1/4

>> Tundra

Vlčice spokojeně pochodovala směrem vpřed, hledajíc nějaké místo, přes které by mohla pohodlně překonat hory. I s tím se dostala k jezeru, které mělo o dost jinou vůni než klasická, čistá voda. Škoda ale byla, že i přes to všechno, voda byla jednoduše zamrzlá. Huh? Aha! Takže ta zima, co cítila teď, byla dostatečná na to, aby zamrzla hladinu jezera! A tak se Peisia rozhodla, že otestuje, zda je jezero pevnější a nebo ne než to ledovcové. Už tak měla výsledky pokusu v mysli, ale teorie je vždy velice jiná než praxe, ne?! A tak prostě na led skočila... sklouzly se jí drápky, odjela pár metrů na led a pak se jí přední nohy prostě ledem propadly až po břicho. Pleskla sebou na led jezera, narazila si čelist a chvilku tam vyjukaně ležela, mrkala a vypadala, že se hned asi tak nezvedne. K tomu ji donutila až studená voda. Peisia nešťastně vytáhla pacičky a pomalu se odplazila na druhou stranu. Uh-oh. Dobře, tenhle led moc pevný nebyl.. chm! Čas jít někam do nížin a ohřát se.

// 3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 2/2 ✔️

>> Kvetoucí louka

>> Mrazivá jeskyně

Vlčici ten jazyk pořád svrběl. I když se ho nesnažila z rampouchu dostat silou, pořád na něm asi něco málo z jejích buněk zůstalo a zrzka to zrovna neschvalovala. Pořád ho drhla o vrchní patro, ale zrovna to nepomáhalo. Alespoň že tady už nebyla taková příšerná zima! Huh. No co už. Ale... no, možná by nebylo od věci se trochu rozptýlit od jejího zcela zničeného jazyka. Třeba by mohla něco vyrobit na okraji tundry - hlavně aby ostatní varovala, že je tam fakt příšerná zima! To by sice mohli cítit taky, ale teď se za světly dost možná potáhne dost vlků a tomu bylo třeba zabránit.
A tak začala tvořit - za pomoci kořenů. Na okraji tundry - bylo vůbec něco jako okraj tundry? - a nížiny hojnosti tak brzy stálo... něco. Bylo to dílo, skvělé dílo, určitě! Kořeny vypadaly jako vlk přilepený k obřímu rampouchu, který teda spíš připomínal převrácenou mrkev, protože kořeny ze vzduchu nerostly. Peisia však musela samozřejmě doladit detaily. Jasně, byla to varovná socha a tak, ale... přeci na ní musí vypadat dobře, ne? A tak se jala nechat porůst rampouch oblizující vlčici nejrůznějšími kvítky. Hlavně oranžovými, jako byla ona. Akorát teda musela některé barvy nahradit, protože si nebyla stoprocentně jistá, jestli nějaké zelené a nebo černé květy v přírodě existují. Pro černou prostě použila hluboce fialovou a pro zelenou? No... modrou. A trochu žluté. Hele, když se ty barvy smíchají, zelená z toho je, ne?!
A nakonec odcházela spokojená. A co že ty kytky umrznou? Ona vytvořila své dílo a kdokoliv, kdo to uvidí, jistě nesmí pochybovat, co že to zamýšlela stvořit!

// 5) Vytvoř za pomoci magie něco kreativního ✔️

>> Slané jezero

>> Ledové pláně

Uh oh! Čas se někde pořádně ohřát. A ačkoliv tohle byla pořád mrazivá jeskyně, asi to bylo lepší než být venku v té fujavici a neustálém bombardování sněhovými vločkami. Peisia ani nešla nijak hluboko, jen se schoulila do klubka a jala se obnovovat si tělesnou teplotu. A ono to fungovalo. Kdyby se k sakru tak moc nenudila! Kdy to bylo naposledy co měla dobrý a zábavný rozhovor s někým zajímavým? Pěkně dlouho! S těmi vlky v tom podivném lese si sotva popovídala a už byli fuč a ona na cestě. V poušti nebyla taky pěkně dlouho... začínala jí společnost chybět.
A tak se vlčice konečně zvedla, že je na čase jít - překonat se, projít zimou a vrátit se domů! Tak! To by ji však nesměla upoutat velká a třpytivá věcička.
Byl to jednoduše rampouch. Zmrzlá voda, co si spokojeně visela z jeskyně dolů a odrážela barvičky z polární záře co byla venku. Peisia zvědavě chvíli rampouch obcházela. Jasně, už předtím nějaké rampouchy viděla, ale ne takové, co by naváděly párty světla po zmrzlé jeskyni. A tak proti nejlepšímu vědomí a svědomí tu barevnou věc oblízla... a přilepila se k ní.
Peisia nebyla hloupá. No, teď možná i trochu jo, když oblízla rampouch. Jen tak. Bez důvodu. Ale věděla moc dobře, že nesmí jazykem trhat a nesmí se snažit odejít. To by jí tu ten jazyk taky mohl zůstat! No... a tak místo jazyku zůstala celá Peisia. Trvalo to pár desítek minut, ale jazyk byl konečně volný a vlčice se znovu vydala na svou cestu.
Taky si zapsala do imaginárního deníčku, aby neoblizovala rampouchy - ani ty pěkně barevné.

// 1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů? ✔️

>> Tundra

>> Rozbitý sever

Upřímně, pláně přišly Peisia skoro až nekonečné. Docela aktivně se nudila, jak šla tím bílým ničím. Rozhodně to nestimulovalo její chuť objevovat. Kdyby to tu aspoň bylo porostlé rostlinami! To by je mohla trhat a mohla by si je vzít domů. Nebyl tu ani žádný pomník, který by rozsekl pláň napůl. Hm a pročpak ne? Inu, odpověď byla docela jasná: nikomu se s něčím takovým tady uprostřed ničeho nechtělo dělat.
Teda... až na Peisiu. A tak se stalo, že zrzka jednoduše uprostřed toho všeho začala připravovat sněhovou kupku. Shrabávala ji packami ze všech možných směrů. Jakmile měla dostatečně silný základ, uplácala jej a začala kutálet několik koulí. Trvalo to možná až moc dlouho na to, že se plánovala zase sebrat a brzy pokračovat ve své cestě směrem na jih. Sever ji moc nezajímal.
A co že to po sobě vlčice zanechala? No, byl tu podstavec a na něm malá pyramida ze sněhových koulí. To tu krajinu trochu opepří, nebo snad ne?!

// 6) Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu ✔️

>> Mrazivá jeskyně

>> Dvojčata

Vlčice sešla z rozhledny a dole se jí to všechno najednou zdálo teplejší. Tam nahoře, na dvojčatech, byla neskutečná kosa! Ačkoliv ten výhled rozhodně stál za to, byla ráda, že tam nemusí trávit příliš mnoho času. Rozhodně to nebylo nic pro ni! Hah. Ale aspoň se rozhodla, že než odtud na dobro vypadne, podívá se na ty rozpraskané kry tady co nejvíc severně to jde.
Spokojeně si pluly ledovým oceánem a Peisia je sledovala se zájmem vědce. Zda-li pak unesou její váhu? Nešlo ani tak o že by chtěla dokazovat odvahu, ale její zvědavý mozeček jí jednoduše oznámil, že pokud to nezkusí teď, tak to nezkusí nikdy. Chm. Fajn, dobře, duše objevovatele! Zkusíme to teď!
A tak si vlčice našla stabilní a relativně blízkou kru, na kterou upřela pohled. Fajn. Fajn. Odrazit se a udržet se na ní. Tak se tedy přikrčila, chvíli se odhodlávala a - hop! Už byla na kře!
"Ha! Haha! Já to zvládla! Vážně to vlka udrží!" zahihňala se, celá nadšená svým vítězstvím. Mírně nadskočila na kře a málem z ní sletěla, takže zase ztuhla. Uh-oh. Dobře, takže zase dolů! A tak Peisiin výlet na ledovou kru skončil. Čas jít domů. Nebo aspoň tím směrem!

// 4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever) ✔️

>> Ledové pláně

>> Ledovcové jezero

Vyhlídka byla zahlcená sněhem. Krok a jeho zvuk tlumila jemná pokrývka sněhu, která toto místo objímala celoročně. Nenapomáhala příliš komukoliv, kdo by se snad snažil jednu z hor zdolat - lehko se zde smýkla noha. Naštěstí však cestičky byly vychozené jiný tvory, kteří zde žili. Ač v nejnovějším nánosu sněhu žádné jiné tlapky nebyly, momentálně se tiskly do sněhu pod Peisiinými kroky.
Jakmile se vlčice konečně dostala nahoru po strmém výšlapu jednoho z dvojčat, rozprostřel se před ní celý sever. Místo navždy ztracené v zimě. Lesknoucí se povrch a odraz sněhu, který šlo vidět až v těchto výšinách. Miliony miniaturních krystalků, které kradly svit měsíce a momentálně i svit polární záře.
Růžové, fialové, zelené a tyrkysové odstíny vládly obloze a rozsvěcovaly celé okolí miliony barev, které nemusely ani nutně odrážet to, co se na obloze momentálně dělo. Vlčice byla strnulá, zírala na oblohu a odstíny růžové jemně laskaly její obličej a barvily její srst do odstínů, v jakých si ji doteď ani nedokázala představit. Světelná show, která poctí jen málo vlků a ještě méně může tyto vzpomínky sdílet díky tak blízkému pohledu. Vždyť už jen ta cesta sem, na vyhlídku, byla složitá. Vyplatila se však? Ano. Jendoznačně.
Vítr tady nahoře řezal srstí ať už jemnou nebo hrubou a huňatou. Chlad se zakusoval do masa... ale výhled na rozlehlé pláně, třpytící se moře a světla bojující s temnou oblohou za to stál. Jindy by zde určitě šlo zahlédnout hvězdy - dnes se však skrývaly. Čistá obloha se dnes pyšnila jiným šatem a i měsíc bylo velice těžké přes to všechno zahlédnout. Jakoby tam ani nebyl.
Jediné, co možná náladu kazilo, byly občasné, šedivé mraky. Byly naducané a určitě hrozně heboučké - Peisia si neskutečně přála do jednoho z šedavých beránků zapadnout a schoulit se do něj jako do postele. Muselo to být úžasné, i když neskutečně studené. Právě tyto šedavé mraky byly zdrojem milionů a milionů bílých krystalků, které se vznášely ve vzduchu a padaly dolů do prohlubně pod horou. Byly důvodem, proč byla země pod nekonečnou a novou pokrývkou. Sníh.
Ačkoliv s ním Peisia měla velice zamotaný vztah, dokázala ocenit jeho ladnost a jak moc ke krajině a barevné show nad její hlavou seděl. Vločky nikam nepospíchala, pouze se tiše snášely směrem dolů a pár jich dokonce zastudilo zrzavou vlčici na čumáčku. Jaká to příjemná atmosféra - jeden už jen očekával nějaký podivně andělský hlas aby protnul ticho a začal zpívat. A nakonec... proč ne? Proč nedoplnit atmosféru o zpěv?
Peisia se rozezpívala. Byl to táhlý zpěv, její jemný hlas se odrážel o hory a dodával zpěvu podivný nádech tajuplna. Přízračna. Jakoby zpíval duch ledových plání. A možná že Peisia momentálně takovým duchem byla. V tom všem mrazivém klidu se jednoduše stala součástí mrazu i tancujících světel na obloze, přispívající svým kouskem mrazivé krásy.
Světlo se odráželo i v jejích stopách, které vedly nahoru na vyhlídku. Světlo se v nich odráželo i minuty potom, co Peisia přestala pět spolu s polární září. Odráželo se v nich i v momentě, kdy je sníh pomalu začínal skrývat, zatímco mráz je uceloval do nezapomenutelné části cestičky vedoucí na rozhlednu.

// 6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři✔️
// 7) Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov ✔️

>> Rozbitý sever