Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Tajga

Zima. Zima. Zima!!! Uh!
Peisia se proklínala, ale co, musela experimentovat a poznat i tyhle studené zákoutí! Do háje, byla Peisia Namareyská. To zvládne! Když přežije horka pouště, přežije tu zimu tady. Vůbec nepomáhalo, že už pomalu začínala kýchat. Uch. Tohle se jí teda rozhodně do plánů nehodilo. Proč kýchala, sakryš? Vždyť v té zimě tak dlouho ani nebyla! Život byl nespravedlivý.
Během následování světel se konečně dostala k pláním, ale pořád jí výhled zakrývaly jakési vysoké hory v dálce a tak se rozhodla, že si najde lepší místo odkud bude obdivovat polární záři. A, světe div se, rozhodla si to vzít přímo přes jezero. Bylo pevné a i když na něj prvně pokládala váhu jen zlehka, vypadalo to, že ji udrží. Vlastně brzy přestala mít jakékoliv obavy. Udělala na ledu pár skoků. Ani prasklinka! Haha! No jo, to muselo být zamrzlé asi permanentně. Hm. To ji tak zajímalo, jak tuhý je tenhle led proti tomu na zbytku ostrova. To se musí vyzkoušet! Než ale dokončila myšlenku, na ledu se jí noha smýkla a vlčice jednoduše narazila čumáčkem do ledu.
"Auch!" vykvíkla a začala se rychle stavět na nohy. Marně. Rychlý pohyb celou situaci leda tak zhoršil a tak zrzečka chvíli jen skončila pohřbená v ledu a sněhu, končetiny ztuhlé a ocásek nespokojeně kmitající ze strany na stranu jako prachovka. "Chmmmm," vypadlo z ní nešťastně. Nakonec se na druhou stranu začala plazit jako červ. Trvalo to... no, až příliš dlouho. Nakonec se tam však dostala a pak se rychle rozběhla směrem vpřed. Takovou chybu už nikdy neudělá!

// 8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu ✔️
// 3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 1/2

>> Dvojčata

>> Modrák

Chlad se zakusoval Peisie pod kůži, zarýval své mrazivé prsty a vlčice se klepala. Ale ne! Musí se hnout vpřed! Ta světla ji očekávala!! Bylo na čase udělat v jejím životě něco produktivního a podívat se do okolí. Vždyť tento svět ještě ani pořádně neprohlédla! Bylo tu toho tolik k vidění a ona se zdržovala pořád ve svém teplém pelíšku v poušti. Huh. Schválně, jestli ji někdo z Namarey sháněl. Třeba takový Khan. Už nějakou dobu zpátky slíbila, že donese zpátky kořist a pak nic takového neudělala. Bylo na čase na sobě zapracovat.
Přesto ji popadla dětské nadšení, když se začaly z nebe snášet vločky. Ty většinou doba nevídala. Bylo to na nábřeží a taky tam byly jiné teploty - to se ví, jinak by s tímhle hebkým, ale k ničemu kožichem prostě nepřežila. Když se jedna z vloček dostala podezřele blízko a začala tiše a pomalu tančit směrem k Peisiině čumáku, vlčice jednoduše otevřela tlamu - a brzy ji vločka zastudila na jazyku. Bylo to jenom takové rychlé štípnutí zimy. Přešlo než jeden stihl vůbec mrknout. Hm. Zvláštní, jak byla ta sněhová přikrývka celá tvořená těmito drobnými fragmenty zimy.

// 2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V) ✔️

>> Ledovcové jezero

Jeden mrkl a scéna se celá změnila. Z léta byla najednou zima a Peisia stála pod tím obřím stromem sama. Tiše se zahleděla nahoru pak zmateně kolem. Jediné, co přetrvávalo, bylo pár pachů které... si sotva pamatovala. Ten vlk s pruhy a maskou na obličeji. Toho cítila. Zvláštní. Že by nějaká anomálie, která se tu vyskytla? To bylo to nejvíce uvěřitelné vysvětlení. Hm. Ať tomu nakonec bylo jakkoliv, bylo na čase se hnout. Sníh se jí nepříjemně lepil na kožich a studil. Chudinka se oklepala a pořád se ho nemohla zbavit. Proto po pár minutách jednoduše pokusy vzdala, posadila se a zahrála si na kočku. Kožich si začala čistit jazykem, alespoň kam dosáhla. Slízala nepříjemnou, studenou vodu a ač si potřebovala někde rozehřát kosti a ztuhlé svaly, vlastně ji zaujala světýlka, která se vyskytovala na obloze. Z její polohy je ale vážně jen těžko pozorovala - proto bylo na čase se vypravit na sever a to rychle. Nechtěla umrznout!

// 4) Splň jeden ze smečkových miniquestů ✔️

>> Tajga

~ 3 ~ Vino, Bryce

Zdálo se, že skutečně všichni přišli za stejným cílem - a Peisiu to už nijak nepřekvapovalo. Spíš si tak nějak unaveně uvědomila, že se kouzlům ostrova nevyhne, ať bude dělat co bude dělat.
,,No, zdá se, že ano," odvětila na otázku vlčice a zahleděla se na opeřená zvířata, na která poukázal vlk s pruhy. Ten se moment na to vytratil a Peisia si dovolila udělat pár krůčků směrem vpřed, aby upřela zraky na ta dlouhonohá zvířata, která oždibovala jakési podivné keříky. Mezitím se už pruhatý vrátil.
,,Hm, možná že to je vážně nějaká pouze zdejší fauna? Jsou vůbec... k lovu?" naklonila hlavu na stranu, jak považovala, jestli by dané bytosti byly chuťovkou a nebo ne. Kdyby Khanovi nějakého takového tvora donesla, možná by se nezlobil, že byla pryč tak dlouho? A nebo naopak ano, protože na nich nebylo nic masného a chutnali vážně odporně. I na kvalitu masa si dobrý lovec musel dávat pozor.

2

>> Začarovaný les

Nevěsta s černým závojem a pláštěm přešla okolo všeho, co bylo připravené v hlavní části lesa. Zatím se ničeho nechtěla dotýkat - možná se tak i maličko obávala, že by s tím vším něco mohlo být... v nepořádku. Její nejistota však částečně odlehla v moment, kdy se jí do uší dostala hudba. Zněla tak nějak příjemně, skoro až nostalgicky. Jak dlouho to bylo, co Peisia slyšela jakýkoliv druh hudby? Přidala do kroku a brzy se vynořila na palouku u vysokého, modrého stromu v jeho středu. Zalapala po dechu - byl tak nádherný!
Okolo byli podivní tvoři, kteří jí vzdáleně připomínali podivné, opeřené ovce na dlouhých nohách. Možná byli něčím podobným, jako ona. Prostě se jen příliš podobali na jiný druh. S tím jí pohled padl na jiného vlka, který celou scenérii pozoroval zrovna jako ona. Pomalu k němu přistoupila.
,,Vypadá to, že tu dnes bude atrakcí podivná zvěřina tohoto světa, že?" střihla ušima a závojík se na její hlavě zavlnil. Korálky narazily do korunky a vydaly jemný zvuk, který jednomu až evokoval zvonkohru.

1

>> Červená louka

Peisia postupovala poměrně rychle. V tesácích jí bylo chladně a pokoušela se z nich co nejdřív dostat a když se dostala dolů do mlhy, na chvíli se dokonce i ztratila. Nebyla by to ale naše drahá srnka, aby si nenašla cestu kam, kde měla být. A to přesně k fialovému lesu, který doteď nikdy neprošla.
V momentě, kdy do něj vkročila, se její květinová korunka změnila na stříbrnou a zpod ní se rozvinul závoj v tmavé barvě, který zakryl Peisiinu tvář bez velkého znevýhodňování. Přes záda se jí rozlil plášť, ze stejného materiálu, poloprůhledný. Byl sepnutý okolo jejího krku a hrudníku a zdobený černým peřím, které nahazovalo modré a zelené odlesky jako to stračí. Pár drobných provázků se zelenými korálky obmotaly její tlapky a přichytily k nim palmové listí. Vlčice se na chvíli zarazila, zamrkala a zvedla tlapky. Pak nad tím jen zavrtěla hlavou a dlouze vyfoukla.
,,Takže... zábava?" projelo jí hlavou a rozešla se hlouběji do lesa. Myšlenky na smečku ji náhle přešly.

>> Modrák

>> Ostříž

Peisia ťapkala jakoby snad měla úděl. No, možná, že ho vlastně skutečně měla. Hlavu měla spokojeně zdvihnutou, ocásek zrovna tak a snažila se zapomenout na to, co se právě stalo. Vážně... vážně? Ze všech se nechala okouzlit zrovna ona a k tomu i cítila lásku? Dlouze a frustrovaně si povzdechla. Alespoň to byla vlčice a ostrovy ji nevedly k něčemu, co by se jí samotné kdo ví jak nelíbilo.
Tedy, ona už i ta myšlenka, že náhle zažehne láskou pro někoho, koho ani neznala, se Peisie zrovna nepozdávala... ale co už, že? Co se stalo, stalo se a Thia se k celé té věci nejspíš vyjadřovat nechtěla. I proto se Peisia rozhodla na to pro teď zapomenout a alespoň si vymyslet nějaké dobré výmluvy pro to, proč se zdržovala kdo ví kde a nikdo o ní celé týdny neslyšel. Přeci jen nebylo slušné se přidat do smečky a pak se rovnou vytratit... ach, snad to Khan neponese zrovna zle. Cerum tady na louce už dlouho nebyl, tak třeba už doma předal zprávu o tom, že je v pořádku a pomalu na cestě.

>> Začarovaný les

Nevypadalo to, že by se momentálně cítila Thia na povídání a tak se na ni jen Peisia usmála, zvedla tlapku a pod jejími tlapkami vykvetlo několik kvítků, které pasovaly k její korunce.
,,Tak se možná uvidíme v budoucnu?" navrhla. S tím se konečně vydala kamsi dál. Tak nějak bezmyšlenkovitě, Mávala u toho ocasem, tvářila se trochu jakoby snad nad něčím truchlila a... dlouze si povzdechla. Celá tahle věc teď po jejím provedení prostě působila špatně. Stály tu spolu, pletly si věnečky a nakonec to končilo tím, že se z toho nejspíš ani jedna necítila zrovna komfortně. Měla by se co nejdřív vydat zpátky ke smečce. Kudy že to vůbec šla? Huh... zavrtěla hlavou a nakonec se otočila na patě a rozhodla se to vzít druhou stranou, zpátky přes louku a před ty hory, ve kterých se nacházel portál.

>> Červená louka

S Thiou všechno probíhalo tak hezky. Peisia pro jednou necítila to divné pnutí, když vedla podobný rozhovor s jinou vlčicí. Nebo alespoň když mluvila s jinou vlčicí... takhle. Polkla naprázdno a na tváři se jí jednoduše držel úsměv. Ale tak nějak... všechno pomalu začalo padat zpátky do přítomnosti. Byl hezký den, slunce svítilo a vlčicím na hlavách seděly korunky. Zrzečka zamrkala a pak dlouze vydechla. Měla už zkušenosti s tím, jak zdejší magie fungovala, ale toto pro ni bylo nové. I proto se jí obličej mírně zkřivil, když se zasmála. Vážně? Vážně musela pěkné momenty prožívat s tou myšlenkou na to, že je očarovaná? Bolestivě ji píchlo u srdce. Vypadalo to, že na těchto ostrovech si vlk skoro až nemohl pocítit něco reálného a nebo si prostě jen žít. Když nešlo o nemoc, tak šlo o hromadu dalších, třeba to, co se jim dělo teď. Ani Peisia nebyla tak přítulná, aby si nechala od vlčice před sebou nechat líbit úplně všechno, co se právě přihodilo. Navíc pořád někoho v srdci měla - a mladá Thia, co stála naproti ní to nebyla.
,,Mrzí mě to," broukla pak, jakoby to byla její chyba. Zaťala zuby a podívala se bokem. Nepříjemný pocit do žaludku se vrátil skoro okamžitě.

~ 5 ~ KONEC

Peisia se zahihňala. Lichocení od Thii ji jednoduše těšilo. Kterou vlčici by líbivá slovíčka od jiné netěšila, no ne? S tím konečně sklonila hlavu a o moment později jí už Thia položila věneček na hlavu a i z Peisii se v ten moment stala princezna. Zašilhala na něj, což asi moc přitažlivě nevypadalo, ale stejně nic nevykoukala. Jen nějaké rozmazané okvětní lístky, které nedokázala pořádně zařadit. S tím se však Thia už začala oddalovat a než se Peisia nadála, už jí oblízla Thia tvář a brzy ucukla. Peisia jen zmateně zamrkala a nemít srst, tak se červenala až za ušima.
,,To- to, hm, ah... hehe... to nevadí," vykoktala, protože ji podobná věc zaskočila poměrně nepřipravenou. Nebyla úplně zvyklá podobným věcem čelit čelem, jelikož... no, přeci jen to bylo maličko trapné! Sotva se potkaly a už si vyznávaly podobnou náklonnost. I když tedy uznávala, že jí to nějak přišlo přirozené... vlastně jí tu s Thiou bylo příjemně. Ani nemusela spěchat za nějakým pouštním králem, když měla svou prérijní princeznu.
,,Jsem ráda, že jsem tě mohla dnes potkat, Thio."

~ 4 ~

Peisia nechala věneček z kvítků žlutavé barvy, aby se jí vytvořil u tlapek. Byl trochu větší než ten Thiin, ale to bylo především i proto, že Peisia měla jednoduše větší hlavu. Mírně se culila, když ho pletla. Na tom Thiině po jednom pohledu vykvetl navíc jeden žlutý kvítek, zatímco v Peisiině věnečku se objevilo pár růžových kvítků. To aby spolu zcela dvojice ladila.
,,Občas," odsouhlasila. ,,Hlavně při lovu pěkných vlčích slečen, jako jsi ty," zavrkala pak a následně se tiše zasmála. Proč dneska tak otevřeně flirtovala? Jistě, obyčejně proti tomu nebyla, ale dnes skutečně šla přes čáru. Zvláštní...
,,Hmmm... myslím, že mi ho můžeš už položit na hlavu," střihla ušima a mávla ocáskem, když byl věneček hotov. Ani ho Thie nepodávala, nechala černobílou vlčici, aby jej ze země zvedla sama a Peisia mezitím sklonila hlavu. Skoro, jakoby se Thie klaněla. Možná, že to i nějaké to klanění bylo... třeba se Peisia místo povýšení na princeznu měla stát Thiiným rytířem a teď skláněla hlavu, aby ji milosrdná princezna mohla označit za svou věrnou rytířku, co ji dostane i z té nejvyšší věže, kam by ji snad mohli zavřít. Peisia by rozhodně takové postavení před princeznou preferovala, ale to už pak byla jen drobná volba. Tak maličká v porovnáním s důležitostí věnečku...

~3 ~

Zahihňala se. Těšilo ji, že se Thie její jméno líbilo. Jak by taky ne? V tento moment chtěla vypadat skoro až dokonale. A pokud si Thia myslela, že tak vypadá... Peisie se v hrudníku zavrtěl pocit spokojenosti.
,,No tak tedy dobře. Jakou barvu kvítků by měla mít moje korunka, hm?" optala se, aby dala černobílé vlčici alespoň nějakou tu šanci rozhodnout, co za korunku Peisia dostane. Vlčice byla o něco nižší než Peisia, ale věřila tomu, že pokud by sklonila hlavu, tak na ni bez problémů dosáhne. Takže věneček teoreticky vytvořit mohla - a pak mohla i Thiu nechat, aby jí ho nasadila jako korunku. Hned dnešek vypadal lépe - docela tomu pomáhalo i slunce, co se vyhouplo nad obzor a pomalu stoupalo výš a výš.
,,Geny," zopakovala po Thie. Teď ji zajímalo, jak mohli asi její rodiče vypadat. Přesto však pobaveně přivřela oči, když vlčice i zmínila, že to jistě mělo co dočinění i se setkáním s Thiou. ,,To je ta otázka, že?" zaculila se.
Ale vážně, kde vzala Peisia tak pěkný kožich? Možná, že za to mohlo to, že měla pěkné rodiče a nebo to, že se měla s Thiou jednou sekat. Třeba to byl osud, že měly obě tak pěkné a výrazné kožíšky...
,,Moji rodiče měli tmavší srst, takže něco z toho je nejspíše štěstí," odpověděla pak. Byli spíše v hnědých odstínech, i když část matčiny rodiny byla pěkně zrzavá. Peisia zjevně jednoduše podědila to nejhezčí z obou světů. S tím konečně sklonila hlavu a věneček, který předtím nechala Thiu popsat, začala pomalu tvořit.

~ 2 ~

Peisia se usmívala. Jak by se měla představit? Měla by ji požádat, aby jí říkala srnečko jako doteď? Ne... to jí nějak nesedělo. Thia si zasloužila její pravé jméno. Spokojeně přivřela oči a pak se konečně vyjádřila.
,,Peisia Namareyská," odpověděla konečně a nijak jí nevadilo, že i zmínila, k jaké smečce to náleží. I když otázka jak dlouho ještě bude, když tam nebyla ani se nepamatovala. A když Thia skutečně sklonila hlavu a nechala si korunku nasadit, Peisie se na tváři rozsvítil úsměv. Z nějakého důvodu ji ani nezajímal nářek, který slyšela dost přerývaně kvůli větru, co jí bušil do uší.
,,Měla bych?" odpověděla pobaveně a natáhla se k černobílé vlčici, aby se jí otřela o líčko porostlé bílou srstí. Z nějakého důvodu jí nevadilo být přítulná. Aspoň pro tentokrát se s někým cizím cítila zcela komfortně. ,,To by ale znamenalo, že jsme obě dvě princezny, nebo ne?"
Samozřejmě si mohla jednu sama vyrobit, ale chtělo se jí, když by nebyla tak ceněná jako ta, kterou jí mohla dát Thia? Peisia se pro teď rozhodla raději zkoumat její flíčky. Nebo spíše fleky, protože pokrývaly velké části jejího těla.
,,Jak se stalo, že máš tak krásnou srst? Jsou to geny? Je poděděná? Nebo ti jednoduše požehnali všichni, co věděli, že mě jednou potkáš? Protože musím přiznat, že jsem zcela okouzlená."

~ 1 ~

Vlčice se do ní prvně pustila s tím, že Peisia je lehko přehlédnutelná.
Ach, projelo srnce hlavou, je stejně namyšlená jako samozvaný Pouštní král. To vlastně bylo docela i smutné. Měla tak pěkný kožíšek a Peisia se jí plánovala zeptat na nějaké dobré místo, kořistí obsypané. Vlčice však brzy jaksi... zjihla. A Peisia musela zatřást hlavou, protože jí samotné jakoby cosi z ničeho nic stouplo do hlavy. Oklepala se a jen viděla, jak kolem jí létá třpytivý prášek - nemohla si však ani za nic vzpomenout, jak se jí na srst dostal a odkud. Černobílá si však získala její pozornost a prášek tak znovu brzy sešel z mysli. Otevřela tlamu a nadechla se, jakoby snad něco chtěla říct, ale pak se jen usmála.
,,To mě těší," pronesla a pak se zamyšleně rozhlédla po svém nejbližším okolí. Napadlo ji něco, co by pomohlo očím vlčice před ní ještě více vystoupit. Říkala si princezna? Princezny musí mít korunku. Bylo sice skutečně chladno, ale tohle bylo něco, co dokázala Peisia zařídit. Sklonila se k zemi a na chvíli zaštítila jedno místečko před nenechavým větrem. Z toho vyklíčilo několik růžových kvítků, které Peisia opatrně uškubla a pak jejich stonky zmanipulovala tak, aby se propojily a zapletly, až vytvořily věnec tvořený v barvě ne nepodobné jejím očím.
,,Skloň hlavu, princezno. Potřebuješ svou korunku," zamávala ocáskem. Ani netušila, proč ji přepadla ta veškerá něha, kterou cítila. Opatrně zvedla věneček ze země.

>> Rokle

Všimla si, že přes ostříž vede několik čerstvých stop, ale příliš se jimi nezabývala. Konec konců tu po okolí musela chodit hromada vlků - dávalo to smysl. Znamenalo to však, že přišla o své stopy zaječích tlapek. Pár kožichů se na zasněžené pláni schovávalo, ale ten černý docela zářil. Peisia se rozhodla, že pro tentokrát ocení společnost, než se vydá dál. Nejspíše zpátky k pláži.
Zhluboka se nadechla, ze široka se usmála a ocásek zdvihla pěkně nahoru, aby si už z dálky čarnobílá nemyslela, že Peisia je snad laňka, která se hodlá nechat ulovit. Měla na to sice ideální výšku a poměr těla k nohám, ale kromě toho moc jako srnka nevypadala. Vedle toho, že měla spíše dančí skvrny a docela jasně vlčí tělo, převážně ostré zoubky poukazovaly na fakt, že toto skutečně býložravec není.
,,Zdravím tě, má milá," oznámila, s ocáskem hezky zdviženým a veselým výrazem. ,,Nemohla jsem tě na tom všem sněhu přehlédnout. Docela záříš," mrkla na ni pobaveně. Proč by po ní rovnou nehodila pár... trochu přátelštějších vět, když mohla? Když to vlčici bude vadit, jednoduše vycouvá. Ona se však sama za sebe nestyděla.