Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Červená louka

V rokli nic nebylo. Žádné zajímavé kamínky, žádná kořist, jen tlapky otisknuté ve sněhu. Peisia se k nim sklonila a následně zavětřila, i když moc dobře poznala, kam míří a co za kořist je udělalo. Byl to zajíc. Jen se nad tím pousmála a mírně naklonila hlavu na stranu, Nebude daleko. Když trochu přidá, za chvíli se k němu dostane.
Obloha byla potažená svítivými krystalky a roztažené mraky, které měsíc obklopovaly jako roztažené závěsy, ji nutily k úsměvu. Krátce se zasmála a pak vyskočila na cestu na opačné straně, směrem k údolíčku před sebou. Tam snad konečně bude mít na onu kořist štěstí. Zajíců tu pořád pobíhal dostatek a Peisia si uvědomovala, že možná pokud jich pochytá víc než jenom jednoho, tak by se snad mohla skutečně pouštnímu králi zavděčit. Nebo by mohla dotáhnout nějakou menší laňku? Na to se však prvně musela vrátit zpátky k poušti.

>> Ostříž

Zatímco se všichni rozutíkávali do nejrůznějších směrů, Peisia si je tiše měřila pohledem a na tváři měla usazený úsměv, který napovídal, že si tak nějak užívá, když vidí odcházet všechny ty, kteří se dnes zasloužili o uzdravení Atrea.
Nakonec pokývla i Cerumovi.
,,Bylo by možné se za nějakou dobu setkat na území smečky?" optala se svého vlčího společníka. Pak by ji mohl provést. Nechtěla se však vracet domů s prázdnými tlapkami. I proto mávla ocáskem - což teda moc neudělalo - a udělala pár kroků vpřed, dívajíc se zpátky na místo, odkud přišla. Na tváři jí zůstával klidný úsměv a chvíli zůstala jednoduše zamyšlená a zaseknutá v pocitu toho, že možná, až spadne sníh, tak všechno bude v pořádku. Nemoc zmizí - snad. Byla přesvědčená, že tomu všichni dají to nejlepší, aby ji brzy vymýtili. Cerum se o to jistě sám zaslouží. A tak se nakonec rozklusala pryč s úsměvem na 'rtech', docela spokojená s tím, že Khanovi jistě brzy donese něco, z čeho bude mít radost.

>> Rokle

Peisia si načervenalou vlčici prohlížela se smutkem v očích. Zdálo se, že toto dítě je plné strachu... potřebovala někoho, kdo ji povede trochu zářivější cestou a dodá jí sebedůvěru. Ona na to však nyní čas neměla a už teď si vyčítala, že ho nemá.
,,Drahá," pronesla konejšivě. ,,Pokud se budeme léčit a nebudeme se příliš přibližovat k těm, kteří už nejsou, jsem si jistá, že nemoc brzy poleví. Musíš jen věřit," něžně do ní šťouchla čumákem a usmála se na ni. Netušila, jak moc povzbudivá bude a nebo naopak nebude.
,,Ale hlavně musíš věřit. Nejsi na tom tak zle, jako vlci, které jsme viděly. Jsem si jistá, že alespoň ty budeš v pořádku - a jistě nebudeš sama." S tím se odmlčela a zamávala dlouhými řasami, co přikrývaly zelenkavé oči. Peisia tady na louce a na sněhu zářila jako plamen tančící v lese. Jediné, co jí chybělo, bylo příjemné teplo podobného plamínku.
,,Pokud jsi nemocná, musíš hlavně odpočívat. Najdi tu vlčici, o které mluvíš a předej jí bylinky, ale mysli i sama na sebe. Jsem si jistá, že je tu někdo, kdo by se o tebe strachoval, pokud bys zůstala příliš dlouho pryč. Ano?" něžně do ní šťouchla čumákem. ,,Utíkej. A dávej na sebe pozor."

Niyari

Peisia se na vlčici v červených odstínech soustrastně usmála a posadila se.
,,Poslyš," pronesla jemně, ,,není to žádná ostuda občas nevědět, co dělat. Někdy se jednoduše nedaří a nebo jeden není dost silný a nebo zručný na to, aby pomohl. Podívej na mě, já třeba magii vody nebo ohně neovládám. Kvůli tomu není třeba být smutná a nebo se omlouvat. Jsem si jistá, že najdeš něco, v čem sama vynikáš. Možná ne v téhle situaci, ale v budoucnu." S tím zvedla tlapku a opatrně ji položila druhé vlčici na záda, aby ji podpořila. Netušila, jak moc její slova budou něco znamenat, ale tato drobná slečna vypadala jako někdo, kdo nějaká slova, co by jí pomohla, potřeboval.
S tím konečně otočila oči směrem k představení, co ukazovali vlci s elementem vody. Pohodila ocáskem a pak pod Niyařiným tělem nechala vyrůst mech. Vlčice kašlala, i když docela mírně, a Peisia o ni měla starosti. Třeba že ji neznala a ani nevěděla její jméno, mateřské instinkty jely na plné obrátky drsnou většinu času. Zajímalo ji však, co dostane za odpověď od vlků Cerum a tak jen naklonila ucho tím směrem a čekala, co se dozví.

Osud, Cerum, Niyari

Popravdě byla poměrně překvapená, že se tu s Cerum setkává znovu. Asi to byl jednoduše její osud - být s ním ve smečce a tak. I proto zlehka mávla ocáskem. To už však Cerum mluvil o nějaké nemoci a Peisia trochu nervózně zastříhala ušima. To neznělo zrovna dobře. Vlastně... to ale dávalo smysl, vždyť viděla, jak jsou na tom i vlci, kteří se nacházeli tady. Jedna vlčice se zajíkala ve vlastních slinách, další chrchlal krev a Peisie se z toho až ježila srst na zádech.
Vlčice, Sirene, se taky ptala, jestli zdejší vlci ovládají oheň a vodu. Podala jim jasné instrukce, co přesně po nich chce, aby udělala - přesto sice někteří vlci vyslovili, že jeden nebo druhý element ovládají, ale neudělali nic z toho, co po nich vlčice chtěla. Peisia se jen pousmála. Asi všichni byli moc zmatení na to, aby něco takového momentálně zvažovali. Byla pravda, že ona by v jejich situaci nejspíše taky nevěděla, co dělat. Zrzavá znovu brala celou věc mnohem optimističtěji, než jak by to asi viděl obyčejný vlk.
To už však sjela pohledem k šedivé rostlině, kterou Sirene vyvolala. Co to bylo? Zvláštní miska, kterou listem rostlina tvořila. Peisie to připomínalo pálené misky, které měli zpátky doma. Že by snad zdejší vlci měli nějaké alternativní přístupy k nádobí? Dávalo to smysl. Navíc, někteří z nich už tak měli divné přívěšky a serepetičky, co by tu nečekala. To mohlo znamenat to, že tu přeci jen nějaké ty vymoženosti byly - většinou však všemu velela magie. Možná i proto ostrovy vypadaly o tak moc jinak než její smečka. Zpátky doma byly louky plné trávy, co povlávala ve větru. Pod směskou kamenných a dřevěných domů odpočívali vlci, na jejichž tělech byly často zpracované kožešiny. Studna uprostřed náměstí sloužila všem, kteří neuměli ovládat vodu. Jen ten portál, co tak nádherně zářil, byl jako pěst na oko.
Rostly doma podobné rostliny? Nejspíše se o to nikdy dostatečně nezajímala. Jistě, rostliny pro ni byly poměrně důležité - ovládala přeci jen magii země! -, ale ty zdejší pro ni byly taková enigma. Jakoby snad zdejší místo všechnu její znalost zašifrovalo. Peisia se sama pro sebe usmála. Měla tyto slova ráda - zněly skoro až jako taková podivná jména!
,,Co je to za rostlinu?" optala se konečně Sirene, která vypadala, že by snad mohla dodat bližší informace o tom, co je to za květ a listí. Pak její pohled dopadl na červeno-hnědou vlčici, která se víceméně hroutila mimo pohled ostatních. Co se s ní dělo? Doteď se nijak nezapojila do hovoru a jen tam tak seděla a hleděla jejich směrem. Peisia zastříhala ušima a v reakci na její omluvu pronesla dost nahlas, aby to vlčice slyšela: ,,Proč se omlouváš?"

Všichni začínali hrabat a ona k nim jen natáhla hlavu. Hledali Rumněnku. Vždyť tu ona přeci znala! Stejně jako toho nemocného vlka. Pomyslné obočí se jí stáhlo a věnovala mu soustrastný pohled. Když byla však požádána, aby ustoupila, poslechla. Vlčice, co byla oslovena jako Sirene, vypadala, že to sama už nezvládá. Vlci okolo se tedy rozhodli k ní přidat. I Peisia přivřela oči a podpořila půdu, která byla pod jejími tlapkami řádně zmrzlá. Potřebovala, aby rostliny trochu pookřály, než je někdo bude trhat. Musely být už promrzlé... chudinky rostlinky, Peisie jich bylo skutečně líto.
Netrvalo to dlouho a někteří vlci začali výskat s tím, že našli rostlinky. Snažila se identifikovat, jestli někdo vážně měl to štěstí a našel Rumněnku, ale bylo tu tolik zvuků a tolik věcí, že si nemohla být jistá. Musela stáhnout uši, když si všimla tmavé vlčice s nazrzlými odstíny, jak začíná kašlat. Co se to tu dělo? Všichni byli nemocní? Možná by to měla zmínit Khanovi.
To už se k ní však přiloudil Cerum. Překvapeně zamrkala a pak se na něj široce usmála, což se možná k momentální situaci moc nehodilo: ,,Ah, to se omlouvám. Docela lehko se na něco zaměřím a pak mi zbytek světa splyne nějak do sebe. Něco zajímavého, co Khan zmínil a musím to vědět?" Zamávala ocáskem. Třeba že to ani nevadí, že tam nebyla!

>> Nejvyšší hora

Vlastně ji ani nepřekvapilo, že na louce byla hromada vlků. Když sem poprvé přišla, taky jich tu byla spousta. Možná, že to bylo něco jako roční střetnutí? Přeci jen to byl právě asi rok s nějakým tím týdnem navrch, co tudy poprvé procházela. Nastražila proto uši a snažila se zorientovat v tom, co že se to tu vlastně děje. Někteří vlci hrabali, jiní komunikovali a... hele, Cerum!
Poměrně ji potěšilo, že měla to štěstí najít léčitele Namareyské smečky. Vlastně ho na stejném místě potkala i poprvé. Byla by na něj zavolala, kdyby se tón celého tohoto hrabání nenesl v poměrně souživém a nepříjemném duchu. I proto zvedla nohy a s ocáskem pěkně nahoru si to doklusala blíž. Schoulená kulička, která byla téměř celá zakleslá do sněhu, si získala její pozornost. Vlastně to byl vlk. Zmateně k němu natáhla hlavu a nabrala ho čumákem. Pořád hřál. Jeho otřesy kašle ji však donutily ucuknout a udělat krok vzad. Co se to tu, k čertu, dělo?

>> Ostříží zrak

Čím víc uvažovala nad Khanem a smečkou, tím víc ji hnalo svědomí, že tam už nějakou dobu nebyla, kupředu. Cítila se špatně! Přidala se ke smečce a pak se vypařila jako pára nad hrncem. Kdyby aspoň k nějakému kloudnému účelu. Jediné, co z toho všeho vytěžila, bylo setkání se Stinou a v tento moment vlastně i ta rostlina. Tedy, stromek s jedlými plody. Možná by se dal zasadit v oáze a pak se z něj mohli krmit, když by zrovna nebylo maso? Oklepala se. Myslet na oázu a teplíčko bylo fajn, ale stejně jí tedy byla pěkná kosa. Kdyby se tak mohla jednou myšlenkou přemístit, to by bylo příjemné! A určitě taky pěkně rychlé a aspoň by nemusela obíhat celý tento ostrov. Už tu konec konců byla, viděla ho celý a v tomto sněhu nemohla sbírat žádné kvítky nebo serepetičky, co by ji motivovaly, aby pokračovala dál. Už aby byla na louce... a u portálu!

>> Červená louka

>> Dračí průsmyk

Pokračovala v cestě. Zdálo se, že tady nebylo tolik napadaného sněhu jako v průsmyku, ale to neměnilo nic na tom, že tu sněhu stále bylo poměrně dost. Musela se v něm brodit a upřímně jí začínalo být poměrně chladno. Drkotala zuby, nepříjemně se mračila a raději rychle přidala do kroku, aby se dostala k portálu co nejdříve. Khan určitě musel být nespokojený, že ještě pořád nedonesla něco k snědku, jak slíbila. Nespokojeně protáhla obličej a zase přidala.
Ne, musí myslet pozitivně. Určitě najde a donese něco dobrého a Khan ji pochválí! Nebo... tak něco. Už stihla přijít na to, že její nový alfa není tím nejpříjemnějším společníkem, ale to mu alespoň dávalo možnost rozvoje. Třeba když mu poví o tom stromě, o kterém se dozvěděla, brzy bude schopna předávat vícero různých pouček a jeho to potěší! A pak už nebude tak nerudný. Spokojeně zamávala ocáskem a pokračovala v cestě.

>> Nejvyšší hora

>> Ovocný lesík

Jak se zase objevila tady? Mírně zmateně zastříhala ušima a rozhlédla se, uvědomujíc si, že jde špatným směrem. Musela pořádně zvedat nohy, protože sníh byl dost vysoký na to, aby do něj nějaký drobný vlk dokázal i zapadnout. Naštěstí Peisia měla nohy dlouhé jako dobře rostlý stromek a tak se nemusela ani tak brouzdat, jako sněhem lehce proskakovat jako srnka. Ocásek měla spokojeně zdvihlý a zanechávala za sebou zvláštní sněžné stopy, které by jeden vlkovi asi jen tak nepřisoudil. Srny přeci měly důvod, proč běho-skákaly, když se snažily někam rychle dostat! především ve sněhu. Neprobírat se tím vším šetřilo mnoho energie a Peisia si toho byla zcela vědoma.
Nakonec zpomalila do klusu a začala se závějí prodírat, protože jí docházel dech. Rozhodla se to nakonec vzít přes portál, protože se jednoduše zdálo, že na druhou stranu to bude moc zdlouhavé. Kdyby tak jenom tušila...

>> Ostříží zrak

>> Irisin ráj

Vlčice se zrzavým kožíškem si kráčela s pavím perem v tlamě rovnou k místu, odkud přicházela ona záře. Nemohla tvrdit, že není zvědavá. Přeci jen to zářilo do širého okolí! Copak to mohlo být? Něco hezkého, co si mohla odnést? Nějaký poklad? Už měla přeci jen brko, které vzala v ráji. Mohlo se jí poštěstit ještě více? Brzy se však ukázalo, že se jen jedná o vlka s nějakým stromkem. Zrovna viděla, jak odtamtud odchází hnědá vlčice a také tam stál vlk, u kterého čekala, že bude hnědou následovat. Jen jim oběma pokývla a to i přesto, že je neznala. Bylo to přeci jenom slušné!
Vlk, který tu seděl, se podle všeho jmenoval Anoth - tak se aspoň představil, když se mu naopak představila Peisia. Nikdy ho neviděla, ale měl skutečně zajímavý kožíšek. Uvažovala, jak se to stalo, že měl podobné skvrny na kožichu - na druhou stranu ona měla velmi podobné. Nikdy se sama sebe ovšem neptala, jak je možné, že její znaky jsou tak pevně vryté v její srsti. To však brzy sama se sebou přestala rozebírat, jelikož se zaposlouchala do toho, co má co říct onen hnědý vlk před ní. Chtěl sníst ty oranžové plody, co ze stromu visely, jenže se zdálo, že byly zmrzlé. Peisia se posadila a zamyšleně na stromek hleděla. Možná, že kdyby je nechal rozmrznout na jazyku, tak by to nějak šlo. Ale na druhou stranu... to by mu mohly k jazyku taky pěkně lehko přimrznout.
Zle se na plody podívala, jakoby se je snažila rozmrazit jen tím a odložila paví brko, které u sebe doteď měla.
,,Tak se na to podíváme," pronesla jednoduše a strom si obešla. Byl poměrně drobný, alespoň vedle těch ostatních stromů, co tu Peisia předtím viděla. Pro ni tyhle stromy byly všechny docela malé, jelikož její nohy jí poskytovaly výhodu výšky, co většina vlků skutečně neměla. ,,Rozehřívat v srsti by je jeden taky určitě nechtěl, protože pak by byly tou srstí oblepené," rozhodla se říct nahlas, zatímco pořád zaujatě hleděla na strom.
,,Hmmm, rozmrazit je za tebe asi nemůžu," řekla, ,,ale můžu ti určitě dát pár typů, jak na to!" zavrtěla ocasem a zahleděla se na vlka před sebou, který měl na ony zmíněné plody takovou chuť. ,,Najdi vlka s magií ohně a požádej ho, aby ohřál nějaký vodní tok. Potom tam ty plody polož a můžeš jíst. Možná to bude chviličku trvat, ale aspoň zůstanou v tomhle stavu a nezkazí se ti, než se rozhodneš je sníst!" vyhrkla, velmi nadšená svým nápadem.
Anoth jí poděkoval a Peisie podobná věc docela zvyšovala ego. Zdálo se, že ji těšilo být nápomocná, ať už to bylo komukoliv. Ještě více ji však těšilo, když jí o rostlině, jejíž plody chtěl jíst, řekl ještě něco víc. Takže tohle byl mimir oranžový a plody byly - ne zrovna překvapivě - jedlé. Peisia by si jich i pár natrhala a donesla je zpátky do oázy, ale obávala se, že by nikdo nechtěl jíst to, co nesla celou cestu v tlamě. S masem to přeci jen bylo ještě jinak. Nakonec se s Anothem rozloučila a vyrazila si vlastní cestou - i když přesně naopak.

>> Dračí průsmyk

>> Irisin ráj

Vesele si tlapkala a nechávala za sebou šlápoty ve sněhu, který se pomalu rozpouštěl, jak se ho dotýkala voda. Vločky ji sice chladily, ale upřímně? Nevadily jí. Však brzy bude doma, v Namarey, ideálně i s nějakým jídlem. Jenže kde by ho měla nechat, když se ani nemohla pořádně dostat do úkrytu? Khan přeci jen řekl, ať tam nechodí. Zamyšleně zvedla hlavu, zamávala ocáskem a přidala v chůzi, aby se co nejdříve dostala k onomu mostu, co už jednou přešla. Třeba i na cestě najde nějaké poklady!
Když se tak řešily poklady, vlastně jeden našla i po cestě přes toto území. Paví brko, které si teď vesele nesla v tlamě. Jen tedy mířila dál, dokud ji do očí neuhodila zářivá kulička. Zmateně zamrkala a vydala se tím směrem, aby zjistila, co se na onom místě momentálně děje.

>> Ovocný lesík

Popovídala si docela příjemně se Stinou, jenže pak už byl čas jít. Stina se rozloučila a něco ji táhlo kamsi pryč, což znamenalo, že zanechala Peisiu samotnou. Té to natolik nevadilo - rozhodla se prostě projít po okolí. Stejně se musela pomalu vracet zpátky do písků. Měla ráda to teplo tam a když začalo z ničeho nic sněžit, celá se oklepala. Aspoň se na chvíli někde schová - na to muselo být ideální žít v písečných ruinách, nebo snad ne?
Spokojeně přešlápla na místě a vydala se dolů z hor, směrem přes ráj, který již tak dobře znala. Možná, že by se tam mohla i krátce zastavit a nasbírat trochu sil. Jistě, nebylo tam nic, z čeho by se mohla pořádně napít, ale to jí upřímně zase tak moc ani nevadilo. Momentálně si jen vesele klusala směrem dolů, aby se vydala směrem, kde ji čekal domov a jistě i pár hladových krků. Měla by vážně po cestě najít nějakou kořist.

>> irisin ráj

Jméno: Flidais
Preference: Párky i nepárky, všecko

// přísahám bohu, že vás kuchnu za to, jak nás spamujete

Stina se konečně trochu rozpovídala a celou dobu si ji Peisia měřila s trpělivým výrazem matky, která čeká, než se konečně dostanete s vaším příběhem k momentu, na který se ptala. Nakonec se na svou společnici jen usmála a postavila se na všechny čtyři, překvapivě s krotkým a poklidným výrazem.
,,To je v pořádku, přemístění většinou tělo vyčerpá - a pokud ne, určitě ti moc nepomohlo ani tvé okolí, viď?" s tím mrskla ocasem a trochu se otočila, aby sama poukázala na svá zatím viditelná žebra.
,,Myslím, že všichni co sem dorazí, začínají jako slabá vlčata, od znovu. Nezáleží, jestli jsi princezna nebo nejnižší a nejprašivější z vlků." Všichni byli tak hubení. Cerum, ti ostatní vlci, kteří byli v zálivu... a pak tu byl Havran, který tu nejspíše byl už dlouhou dobu, který byl silný a měl znalosti tohoto světa. Bylo to vtipné - jakoby někdo chtěl vlkům, co dříve byli generály, chtěl rozdat stejné karty jako nuzákům. Peisia si nijak nestěžovala.
,,Stejně nevěřím, že ulovím něco velkého. Ne dokud se nesžiju s okolím," přejela očima po tmavé obloze. Ta se pomalu rozsvěcela. Copak tu seděla celou noc? Zdálo se. S mírným povzdechem se podívala tam, odkud se brzy slunce vyškrábe na horizont.
,,Pověz mi, Stino, jaké maso ti chutná nejvíce?"