Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice se omluvila a Peisia se zastavila a otočila jejím směrem hlavu. S mírně zdvihlou špičkou (a tedy i většinou) ocasu dávala najevo, že ji daná situace ani trochu netrápí. Otočila se na patě a posadila se, sledujíc černobílou vlčici před sebou. Ta se konečně svým způsobem i rozpovídala. Když Stina zmínila, že není zrovna upovídaná, Peisia se mírně usmála a naklonila hlavu na stranu, s ušima dost ostře natočenýma jejím směrem.
,,Alateyská smečka v horách?" zopakovala. ,,Neměla jsem tušení, že se tu nějaká taková nachází. Má Namarey je z pouště - i když tuším, že to je o dost přesnější umístění, než hory." S tím zlehka kývla hlavou, aby poukázala na širé okolí. Jen tady bylo možná až příliš mnoho hor. Z žádné z nich však necítila smečku a nikdo ji odnikud nevyháněl, takže usoudila, že to asi nebyly nějaké z hor, které přecházela, aby se dostala sem.
,,Předpokládám, že nemáš tušení o přilehlých lovištích, je to tak?" optala se s mírným povzdechem. Pořád byla mnohem více komunikativní a také expresivní než Stina, ale to se dalo vzhledem k rozdílu jejich původu očekávat - a to i přesto, že ani jedna z vlčic netušila, odkud by ta druhá mohla být. Už jen jejich jinak barevné kožichy něco málo napovídaly.
,,Tak či tak, vypadáš velmi hubeně, má drahá, a já mám za úkol najít potravu a donést ji zpět. Pokud by tě to tedy zajímalo, můžeme společně povečeřet. Za pomoci tvých očí možná i při svíčkách," pronesla, 'obočí' nadzvednuté v pobavení, sedíc a sledujíc pohyby a reakce Stiny.

Vlčice před ní osekávala své odpovědi a tak se jich k Peisie dostávalo úplné minimum. Přejela černobílou ještě jednou pohledem a když si všimla té drobné reakce v očích - protože ji sledovala poměrně upřeně celou dobu -, sama oči mírně přivřela. Ne, nebude někomu postávat a jednoduše se s ním vybavovat, když jediné, o co mu šlo, bylo jak z ní co nejdříve dostat co nejvíc slovíček, co by se snad daly použít proti ní. A nebo...
Peisia uměla být poměrně škodolibá, pokud se jí něco nelíbilo. Ráda se vyhýbala konfliktům, to ano, ale to pořád neměnilo nic na tom, že pokud vážně chtěla a někdo se jí nelíbil, dokázala to předvést bez škobrtnutí.
,,Drahá Stino," pronesla s povzdechem. ,,Tak překrásná vlčice, údajně i skvělá bojovnice, jak tvrdíš - a stejně v konverzaci očekáváš, že ji ostatní povedou za tebe a poví ti o sobě první až poslední. Je to tak?" zvedla ocas. Ne snad v agresivním postoji, ale v sebejistém. Udělala několik kroků do strany, aby se zastavila právě po boku Stiny, obě dvě otočené jiným směrem. ,,Věřím, že si jistě najdeš někoho dostatečně mluvného, aby ti toto přání vyplnil. Mne to však uráží a tak věřím, že se nadále nemáme o čem bavit. Konverzace není zábavná, pokud je vedena jednou stranou." S tím vlčice střihla ušima a dala Stině prostor, aby se zamyslela nad tím, co se právě stalo - a s tím udělala několik kroků k blízké pěšině, co vedla hezky dolů směrem z hor.

Pobaveně zavrtěla hlavou. Tahle vlčice... zvláštní kousek. Peisia se však nehodlala vzdávat. No... co ale vlastně přesně chtěla dělat? Zjistit, co je černobílá zač? Odkud pochází? Proč vypadá tak zesláble? Ani jedna z těchto věcí by pro Peisiu obyčejně nebyla důležitá. Peisia s ostatními vlky hovořila proto, že ji zajímali, nebo jednoduše proto, že jí spadli k tlapkám - nebo ona na ně, v případě Havrana.
,,A o čem tedy?" odpověděla jednoduše vlčici před sebou na její nejednoznačnou odpověď otázkou. Její výraz se stáhl z pobaveného na výraz jistého zadostiučinění. Vlčice mluvila velmi krátce, jakoby snad neměla víc co říct. Většina ostatních vlků se obyčejně rozmluvila, když jim bylo dáno vícero podnětů. Byla zvědavá, zda na podobný podnět narazí i s černobílou slečnou.
,,Jistě. Jsem Peisia. Peisia Namareyská," dodala poslední slova, když si vzpomněla na to, že je vlastně členkou smečky. Pokud však černobílá o Namarey už neslyšela, těžko by si to se smečkou spojila - alespoň to si Peisia myslela. Jistě tu muselo být vícero vlků, kteří měli i druhé přízvisko.

Druhá vlčice přišla Peisie velmi zmatená. Ta se tiše zachichotala. Nedostávala moc často poklony? Zvláštní! Vždyť byla tak pěkná. A tak se Peisia rozhodla přiblížit k tmavé vlčici, která se snažila nějakým způsobem oplatit kompliment nazpět.
Zamávala ocasem, ač to téměř nešlo poslat a pobaveně se na vlčici usmívala. Šlo od pohled poznat, že se nejedná o posměch jako takový, spíše o soucit. ,,Ostatní ti moc komplimentů nedávají, viď?" optala se napřímo, jelikož co jiného? Peisia se povětšinu času uměla ptát jenom napřímo. Vypadala docela smířeně s tím, že jednoduše bude místo lovu obtěžovat cizího vlka. Tedy, pokud by snad skutečně obtěžovala, samozřejmě by se vydala pryč. Na rozdíl od některých dokázala pochytit signál, když jí ho někdo poslal. Proto sledovala docela obezřetně jazyk jejího těla a sama se snažila působit co nejuvolněji to šlo. Sice neuměla zrovna číst myšlenky, ale dle toho, jak vlčice vypadala, nejspíš tu nebyla moc dlouho. Na druhou stranu, i Peisia byla doteď pohublá, protože se musela sama teprv učit, jak pořádně lovit. Ano, i přesto, že byla lovcem Namarey. Docela ironie - ale konec konců, ona si to nevybrala.

>> Severní hory

Vlčice rychle tlapkala z hor dolů a pak zase nahoru. Začínala být poměrně unavená z toho, jak se všechna pohoří táhla a odmítala zastavit. Hrabala se do příkrého kopce a když jí konečně padl pohled na vlka, který nevypadal jako kdokoliv odtud, poměrně si oddychla. Našla pevnou půdu a na pár okamžiků se jí půda nedrolila pod nohama při každém pohybu. Na chvilku se posadila, lapajíc po dechu, než se zase otočila po cestě, co vedla dolů. Vážně tohle vyšla? No, s ulitou v tlamě by to jistě nezvládla. Nakonec se otočila ke své společnosti - a to tedy k černobílé vlčici s krásným kožíškem a šedému vlkovi, co vypadal až moc jinak na to, aby byl zdejší.
Zvedla se tedy a přešla k němu na nejistých tlapkách. Měl docela zajímavý výběr a upřímně? Připomínalo jí to domov. Poměrně spokojeně zavrtěla ocasem. Brzy už měla padnout tma a tak by asi nevadilo, kdyby se tady nahoře utábořila. Sice tu nejspíš bude trochu zima, ale druhou stranu... pořád ještě nebyla zima v plném proudu a tak to nebude tak zlé přežít. A kdyby snad ano, snad půjde sejít dolů bez větších problémů. Začala se vybavovat, ptát se na okolí. Když zmínila, že se jí nelíbí zdejší útesy, vlk - Wu ,jak se představil - jí pověděl, že jí může dát drobnost navíc, kdyby se snad ztratila a nebo potřebovala sejít do bezpečnějších míst. Brzy vypila i pár z jeho tlapiček a celá se oklepala. Oči jí z nich mírně světélkovaly.
A když si konečně odpočinula a předala Wuovi drobné kamínky co občas sbírala, její pozornost se zcela otočila na vlčici, která se procházela nedaleko. Byla vysoká - a to upoutalo Peisiinu pozornost. Nebyla vyšší než Peisia, ale o zas tak moc se nelišily. Rozhodla se na ni jen zavolat a pochválit jí kožíšek.
,,Máte vážně nádhernou srst, drahá!" a s tím se sama začala věnovat čištění svých tlapek, které po tomto dlouhém pochodu nepříjemně bolely a pulzovaly.

NÁKUP
Stav konta před nákupem: 534kšm 8 rubínů 4 mince
2-7má tlapička do země - 450kšm
1 slot na magie - 100kšm
Pírko snů - zdarma
Konečná cena: 550kšm
Měním 2 rubíny na 20kšm
Stav konta po nákupu: 4kšm 6 rubínů 4 mince

Zapsáno

>> Les u mostu

Peisia si to pádila hezky vpřed, stále fňukající nad tím, že se její krásná lastura rozbila. Zajímalo ji, co to bylo za sešlost malých vlků. Možná to byla nějaká školka? To by i dávalo smysl, přeci nemohli všichni být sourozenci - nejspíš se rozmnožil větší pár vlků ve stejný okamžik a teď se jednoduše všichni drželi ve stejný moment na stejném místě. Asi to bylo lehčí, než je hlídat po jednom. A nebo, pokud to skutečně všechno byli sourozenci, možná že by to ta chudák matka nemusela rozdýchat. To jí přišlo upřímně poměrně smutné - nebo byla matka ten malý, dospělý vlk. V tom případě ji litovala, jelikož její partner musel být obrovský. Už teď byla některá z vlčat vyšší než ona.
Udržovala tempo mírného klusu a drápala se do hor, ač si nebyla úplně jistá, zda míří správným směrem. Nespokojeně mlaskla a vydrápala se na jeden z výše posazených paloučků, odkud měla přehled a výhled. Další hory před ní. Inu... občas jeden musel zdolávat hory, doly aby se udržel v kondici. A možná že by i konečně mohla začít hledat, co donese domů do Namarey.

>> Furijské hory

>> Temný les

Peisia pokračovala poměrně rychlým tempem směrem vpřed, s lasturou v tlamě. Na přechodu z mostu v les se jí podařilo potkat stádečko miniaturních vlků a dvou trošku větších. Dávala si pozor, aby se mezi nimi propletla bez problému, ale v jeden moment se jí zamotaly nohy a vlčice jednoduše upustila lasturu, co si celou dobu tak opatrně nesla v tlamě na červenou louku. Lastura udělala několik kotrmelců a když k ní Peisia přispěchala, jen nešťastně svěsila uši k hlavě a povzdychla si. Lastura byla nehezky naprasknutá a to taky nehezky kazilo její skoro až skleněný, jemný povrch. Vlčice smutně zírala na zničený poklad a pak věnovala zlý pohled černobílému vlčkovi, kterému se snažila vyhnout. Pak se teda otočila a pokračovala dál v cestě, jelikož její lastura byla nakřáplá a zničená. Bude si později muset najít novou a hezčí. Měla vlčata ráda, ale když se jí motala pod nohy a byla ve velikosti drobných goblinů, hned ji přecházela chuť s nimi sdílet nějaké poklady.
Po cestě alespoň objevila pár popadaných peříček, jak se nejspíš něco popralo se zdejším opeřencem. Pár pěkných ukradla, zastrčila si je do srsti a pokračovala v cestě.

>> Severní hory

>> Duny

Vlčice rychle klusala s plnou tlamičkou lesem, co se jí ani trochu nepozdával. Ale upřímně... no a? Měla hezkou věcičku, kterou si nesla kamsi pryč, směrem na tu červenou louku, a hodlala se s ní chlubit všem, které potká. A kteří jí její nový poklad nebudou chtít krást, samozřejmě. To, jaká je atmosféra lesa, kterým probíhá, ji ani nezajímalo. Jen směřovala směrem vpřed a to přesněji k místu, kde se nacházel takový postarší, vrzavý most, který přeběhla poměrně bez problému. Už to tu znala a tak se ani zrovna moc neobávala toho, že by se pod ní snad mohl propadnout. Vesele přivírala oči, zatímco klusala i nadále směrem vpřed a vrtěla ocasem jako pominutá.
Kdyby se teď propadla nějakou z děr do toho, co se pod ní rozprostíralo, dost možná by tak veselá nebyla. Ne, křičela by, skučela a zmítala se v meziprostoru. Tahle myšlenka ji ponoukala, ať se podívá dolů, ale poměrně rychle ono nutkání potlačila.

>> Les u mostu

>> Palmová pláž

Peisia si nesla v tlamě lasturu, skoro až musela mít vyhozenou tlamu z pantů, jak si ji vesele nesla s ocáskem nahoru. Párkrát se jí podařilo zakopnout, ale i nadále držela svůj poklad v bezpečí a rychle klusala směrem v před s mírně nepřítomným, veselým výrazem. Kdyby ji v tomhle stavu viděl Khan, asi by se docela divil, ale Peisie na tom upřímně nijak nezáleželo. Ukradla si tuhle pěkně vypadající věc a teď hledala místo, kde by ji mohla bezpečně ukrýt, než ji najde někdo cizí, kdo by jí ji mohl ukrást. Peisia neměla v plánu se dnes dělit. Hodlala být pěkně sobecká a nechat si všechny pěkné drobnůstky, které najde. A tohle byla jedna z nich.

>> Temný les

>> Namarey

Peisia si dala dost záležet na tom, aby neprošla okolo oázy, kde se nacházel jejich drahý alfa. Pořád přemítala nad tím, jak mu nenápadně naznačit, že jiný přístup by mohl přilákat vlky, kteří by snad i mohli mít zájem přidat se ke smečce. Mlaskla a zastavila se u slané vody, která omývala pláž, která byla plná palem. Peisia se zamyšleně zahleděla do dálky, přes moře - kde viděla poměrně známé místo. Vysoká hora, louka a velmi matně lesknoucí se portál, kterým sem na tyto ostrovy dorazila. To znamenalo, že nebyla tak daleko.
Zatímco se pohybovala po pláži, začala sbírat různé, drobné mušličky. Schovávala je různě po srsti, přenášet je v tlamě, brzy jich však bylo příliš a Peisia tak začala agresivně kopat o té z největších palm, kde začala svoje poklady schovávat. Co nejhloubš, aby se k nim nikdo nedostal. Nakonec je i všechny zahrabala. Než však odešla, čapnula ještě jednu lasturu ležící na pláži a vydala se směrem, kudy by čekala, že bude oklika směrem k červené louce na druhé straně.

>> Duny

>> Oáza

Peisia si protáhla tlapky, které zapadaly hluboko do písku a nakonec se položila někde v jeho středu, načež se převalila na záda a začala si užívat horkého, sypkého povrchu, který se pomalu dostával do její srsti. Tohle bylo příjemné... a Cerum? Ten nebo snad Khan ji momentálně nezajímali. Spokojeně si oddechla, když konečně skončila na břiše, protáhla si nohy a zavřela oči. Na pár minut si na tomto příjemném, teplém místečku schrupla. Přeci jen si zasloužila trochu odpočinku, nebo snad ne? Spokojeně přivřela oči a brzy se dostala do světa snů, kde si nějakých pár desítek minut pobyla. A když to všechno skončilo, vlčice se jen převalila, zastříhala ušima a rozhodla se využít poslední teplé noci na to, aby se prošla. Slíbila přeci jen, že něco uloví - ale už neřekla, kde že to přesně uloví.

>> Palmová pláž

Když Cerum odmítl možnost s ní jít na lov, vlčice mírně nadzvedla obočí, ale nic neříkala. Její pohled sjel po okolí, i na dvojici bílé a tmavšího, šedavého vlka, který se držel v povzdálí. Pak i sjela pohledem kamsi za Khana, načež mu pokynula hlavou a sama se vydala na odchod. Uvažovala, co bude po zbytek dne dělat. A... kde a s kým. Ano, měla jít na lov, ale den se pomalu schyloval k večeru a ona nechtěla lovit jen tak po tmě, s nikým po boku. Mohlo to být nebezpečné - na druhou stranu by však mohla alespoň zkusit někoho vystopovat.
Proto se i s touto myšlenkou vydala mimo oázu, s čenichem vysoko ve vzduchu, jak se snažila rozklíčovat, kam by měla momentálně vyrazit. Nakonec si dlouze povzdychla a rozklusala se směrem vpřed, tlapky zlehka natažené a hezky hlouběji do pouště, protože se zdálo, že tam by i mohla být Namarey.

>> Území

Peisia pozorovala celou situaci a vypozorovala, že s Khanem ještě bude kus práce. Ovšem, říkat mu něco takového jako novopečená členka smečky rozhodně nehodlala. Jen přešlápla na místě. V reakci na Khanovi přimhouřené oči se jen tajemně usmívala.
,,Dobře," odpověděla jednoduše na Khanovi povely a s tím její zraky znovu zapátraly po okolí a směrem ke dvojici, která byla nedaleko od nich a kterou považovala za členy smečky. Jen se sama natáhla, aby překontrolovala, zda je její kožich čistý a zda nepotřebuje nějak upravit nebo třeba i načechrat. Nakonec však usoudila, že ničeho takového není pro zatím zapotřebí. I proto spokojeně sjela pohledem zpátky na Khana.
,,Věřím, že to bude vše. Pokud nás zde tedy stále nepotřebuješ, Khan-fani, myslím, že bych se podívala po okolí po kořisti, kterou bych mohla přinést pro smečku, až se sejde." S tím jen zlehka mávla ocáskem a podívala se z jednoho vlka na druhého. Cerum jí přišel mírně naježený, ač by to nejspíše obyčejný pozorovatel zrovna nezachytil. S tím však opět obrátila pohled na Khana, který před nimi stále seděl. A nad jímž se Peisia tyčila jako sloup.

Rozhovor mezi Khanem a Cerumem probíhal dobře, proto se vlčice jen usadila a sledovala, co se bude dít dál. Výroba misek se odsouhlasila a na jejím obličeji se usadil spokojený úsměv. Výborně! A co se týkalo barev, s mírným pobavením se podívala na Khana a mávla ocasem.
,,Samozřejmě, je to také skvělý nápad. Jak by to mohlo mého alfu nenapadnout?" mírně jí zacukal koutek, ale jinak se ke Khanovu komentáři nevyjadřovala. Ono totiž nebylo zrovna moc co říct. Brzy na to se však přiřítila vlčice a Peisia ji pozorovala s těžko skrývaným pobavením. Ovšem, každý vlk byl jiný, tudíž se rozhodla, že vlčici nebude příliš soudit. Z toho, co pochytila, Khan na ni měl poměrně vyhrazený názor a ani Cerum se neubránil jistému komentáři.
,,Taktní," pronesla směrem ke Khanovi zvesela. Dobře pro ni. Zdála se být sic zvláštní, ovšem zjevně věděla, co dělá. Peisia se však musela brzy ohlédnout přes rameno a její pohled padl na dvojici vlků, kteří se přiblížili. Ani jeden nebyl pískový a pokud se jednalo o členy smečky, jistě to byl Wuwi s Aerrav. Peisia je však nijak nenaháněla a nechala je přijít blíž, pokud by snad ráčili.
,,Jak máme naložit s cizinci na území smečky?" zeptala se konečně. ,,Máme je vyhnat a nebo zvolit taktičtější zjišťování, zda jsou potencionálními zájemci?"

Peisia naslouchala tomu, co dvojice samců říká a natáčela k nim střídavě uši. Khan docela dost mluvil, ale to dávalo smysl, když je musel tedy nějakým způsobem spravit o tom, co mohou a nemohou najít tady v písčinách. Vyslechla si celý opis úkrytu a nakonec se rozhodla sama něco dodat, jelikož to muselo být náročné ukazovat každému členu zvlášť, kudy tudy chodit.
,,Možná by ušetřilo čas označit chodby barevnými značkami. Pokud bychom našli nějaké štětce, daly by se vypálit misky a v těch by se potom dala skladovat barva," osvětlila dvojici svůj nápad. ,,Pak by jen stačilo příchozím říct, jaké značky sledovat a jaké ne." Nevěděla, zda vlci tady na ostrovech barvu znají, ale samotný Khan měl přívěšek a taky bumerang na opasku. Nějaké znalosti tu mít rozhodně museli.
,,Určitě ráda něco ulovím. Zatím menší zvěř, ale pokud se mi podaří přesvědčit ostatní členy, možná doneseme i něco většího." Lovec přeci jen mohl sám lovit jen drobné úlovky, jako zajíce a ptactvo. Byla si ale jistá, že nějaké bažanty by tu najít mohla - bylo zde docela příznivé počasí. Nejlepší však bylo lovit ne přímo na území smečky, jelikož v době nouze by se zde jídlo rozhodně hodilo.
Oplatila Cerumovi pohled a kývla. ,,Havran mi ukázal léčivé rostliny, které rostou nedaleko odtud," rozhodla se rovnou se zdejším léčitelem nasdílet svou zkušenost. ,,Jmenuje se trychtýřek a má červený květ. Z toho, co jsem pochytila, se z něj dělají vývary, má totiž léčivé účinky. Kdyby se přidalo trochu zvířecího tuku, určitě by obstál i jako skvělá mast," osvětlila Cerumovi rozvážně. ,,Měly by být i na území, jsou to luční rostliny."
S tím se otočila zpět na Khana, který začal osvětlovat, jací členi smečky tu jsou, Kývala hlavou a pokoušela se ta čtyři jména zapamatovat. Aerrav, Wuwi, Neith a Stryx. To by nemuselo být zas tak zlé. A pak tu byla ještě Zubraya, která byla zjevně plná elánu. Zajímavá sešlost.
,,Nevadí mi zůstat," odpověděla jednoduše. Ale možná by mohla donést na důkaz dobré vůle nějaký úlovek?