Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< úkryt alatey

Mírně se usmál, když měla radost nad tím, že aspoň někdo s ní šel. I přesto, že šlo jen o vlče, které neprohodilo ani slovo a celkově se nerado hrnulo do jakýkoli nebezpečí. Ocitli se v horách. Prostě... žili v horách. Velké zasněžené skály, zmrzlá cestička a studený větřík prohánějící se kolem, který mu ale překvapivě nějak moc nevadil. Rizika hor si dvě malá vlčátka ještě příliš neuvědomovala, no vlastně celkově rizik všech krajin. I když se Podběl osobně bál, tak to nebylo proto, že by snad věděl, co by ho tu mohlo čekat, no spíše z prostého vlčecího strachu z neznáma. O nic víc pravděpodobně nešlo. Taky předpokládal, že ucítí ten zvláštní pach jako chvíli po tom, co se všichni narodili. No nic. Tak co to cítil? Snad by si pamatoval, kdyby je někdo někdy přenášel jinam, ne? Či? No jo, holt ještě pořádně netušil, jak to v životě chodilo. Rozhodl se nakonec vylézt celý z útrobí úkrytu a rozhlédl se. Skála tam, skála sem, v dálce dokonce viděl... louku! Na druhé straně... taky! A ještě víc dál... modré, pomalu se pohybující, dosahující až někam... kam neviděl... co to bylo? Konec světa? Že by se narodili tak blízko kraje zeměkoule? Bylo něco za tím... koncem? Kdo ví. Však jednou to určitě zjistí! Zkoumal to asi nějakou dobu, koukal na tu nekonečnou modrou plochu a ztratil totální pojem o čase a o dění kolem sebe. Ale teď to určitě nerozlouskne. Jednou možná, jednou určitě!

Všiml si, že Máta se vydala pryč z doupěte sama, protože Hanka zrovna nasadila takový mimo mood víc, než to uměl on... i když třeba až vyroste, třeba to zvládne též, nevnímat až tak. No i když ho vidina pelechu a samoty lákala víc, nemohl ji nechat se toulat tím velkým světem samotnou. Vcelku se bál toho, co se nacházelo venku, akorát pořád šlo o jeho sestru a neodpustil by si, kdyby se jí něco stalo, hlavně, kdyby věděl, že vyšla ven. A on by nikomu nemohl říct, na co se chystala, prostě varovat, že kdyby se dlouho nevracela. Takže naposled koukl na pelech, kde snad někdo z jeho sourozenců i spal, otočil se na patách a vydal se klusem za ní, přičemž se snažil o cokoli nezakopnout tak, jak se to stalo prvně. Když ji dohnal, mírně do ní šťouchl, aby si ho všimla, protože vypadala spíš zaujatě hledáním východu a naštvaně na to, aby si všimla jednoho vlčete, který nepronesl ani slovo. No i když úkryt Alatey byl velký, východ jim netrval dlouho najít. Přece jen stačilo jít za světlem – denním světlem. Před tunelem ven se mírně přikrčil a máchal nervózně ocasem. Ta chvilková odvaha vyjít ven ho zas opouštěla. Taky musel přivřít oči, aby ho to světlo neoslepilo. No jo, z tmavého doupěte, kde týdny žil poprvé ven, na světlo, to udělá své. Kromě plno neznámých pachů cítil i chládek, co se venku proháněl. Do jaké krajiny asi vyjdou?

>> Alatey

Máta, zdálo se, svůj strach či nervozitu z neznámé překonávala a hezky se mezi sebou rozpovídaly. A Podběl sám? No ten jen hrabal do hlíny na zemi, se sklopenou hlavou k zemi. I když se ho asi snažily navádět, aby něco řekl, aby ze sebe vyplodil jediné slovíčko, prostě... to nešlo. Jako kdyby se jeho hlasivky sbalily a odstěhovaly se z jeho těla někam... pryč. O tom, jestli to bylo vůbec možné, ještě neuměl moc uvažovat. Dobře, znělo mírně pofiderně, aby se čas těla najednou rozhodla utéct z těla, ale co už. Hlavně, kdyby toto chtělo udělat jeho srdce, asi by už moc dlouho nežil. Jak ironické. A vůbec... o čem, že mluvily, zatímco on uvažoval o svém hlase? Hory, vítr, smečka,... uhm dokázal pochytit jen těch pár slov a i to byl celkem zázrak. No zeptat se, co se tu dělo, haha, samozřejmě nemohl. Co teda teď? Měl se nenápadně vypařit? Třeba zpět do doupěte a dělat, že spal... to by do něj nemusel nikdo kopat, že řekni něco a on by to nemusel trpět. Prostě by si jen tak lítal ve svých myšlenkách a nic neřešil. Jo a to se mu velice líbilo... takže když byly zrovna v nějaké velké řeči a už si ho tolik nevšímaly, pokusil se proklouznout kolem nich a zmizet někde v útrobí tohoto doupěte, který měl být údajně jejich domovem.

Lovil? Spíš ten kořen si ulovil jeho. Už jeho tlapka poznala, že tato věc byla tvrdá jak... kámen. A tudíž by se toho asi moc nenajedl. A k tomu to někdo pořádně přidupl částí do země až tak, že by si ji ani nemohl vzít s sebou do pelechu a hrát si s tím. No zůstávat tady, tak daleko od pohodlného pelechu a vyhřáté srsti své matky, to se mu taky moc nechtělo. I okolí této obří nory mu připadalo furt tak... zvláštní, nebezpečné. I přes ten houf vlků okolo, kteří měli být nejspíše přátelé. A co teprve okolní svět? Jak ten musel být velký? A co tam vše mohlo být? Ach ani na to nechtěl pomyslet! Co když už za východem na ně čekala nějaká příšera požírající vlčata? Ale určitě ne, to by jejich rodiče nedovolili! To by rodiče jakýkoli vlčat nedovolili, aby jim jejich děti snědla nějaká bytost, ani nepocházející ... z tohoto světa. Zavrtěl hlavou, že ne, že tento kořen nelovil, no však na tom nějak nesešlo. Pozornost obou pak stejně upoutal malej brouk, líně si lezoucí, ignorujíc všechny ty vlky. Podběl ho očuchal též. Hm, nic moc, avšak upřímně ani moc nečekal, že to bude mít nějakou extra vůni či nějaký hodně specifický pach. Prohlédl si ho. Kořist, co jedli vlci, si též představoval mírně jinak. Copak budou jíst brouky? To neznělo moc na lákavé vyhlídky... A pak k nim přišla další společnost. Tentokrát ne jejich další sourozenec, avšak velká, dospělá vlčice! A mluvila cosi o královské hostině. Jo, občas mu šla část slov jedním uchem dovnitř, druhým ven. Hlavně počkat... tohle, že byla královská hostina? Hm no asi nic nebylo tak, jak si zatím představoval. Třeba i ten svět bude krásný a bezpečný, než si myslel i když na to příliš nespoléhal. Podíval se na vlčku znova, když promluvila o nějaké Alatey. Naklonil hlavičku na stranu. Ala- co?

Dlouho tu sám nezůstal. Přilezla k němu jedna z jeho sester...aspoň podle hlasu. Až pak se na ni podíval a zjistil, že šlo o Mátu...teda, aspoň myslel. Měl tolik sourozenců, až bylo složité si je ihned pamatovat všechny! Tím, že jí nemohl odpovědět, se musel asi pomalu smířit. Co se to s ním dělo? Ostatní už mluvili, kňučeli a on nevydal ani hlásku. To zůstane tichý až do konce života? Někdo by mu měl říct, co se to s ním dělo...Možná by mu někdo poradil...pak se někoho zeptá! Teda-ehm...No sami poznají, že vůbec nemluvil. Anebo třeba ještě mluvit začne, kdo ví. Zvedl se a oklepal se. Ukázal jednou svou přední tlapkou na kořen stromu jako že zakopl. Pochopí to? Těžko říct, jen si nebyl jist, zda se mu jí to chtělo ukazovat, zakopnout a narazit si čumák podruhé. Jednou stačilo, teď musel dávat větší pozor. Slepej ještě nebyl. Položila mu další otázku. Podíval se na ni. A co tu chceš zkoumat? pomyslel si, no natož, že ani to říct nemohl, tak jen přikývl a ukázal své zoubky v menším úsměvu. Rozhlédl se. Zeď, zeď, kořen, kámen a...brouk! Takové stvoření nikdy v životě neviděl, tak se vydal přímo za ním. Nebyl zvědavý, jen se to nacházelo v jejich doupěti, tak to nemohlo být nebezpečné, ne? Stejně jako všichni ti velcí vlci okolo, taky nevypadali nějak nebezpečně, aspoň zatím. Nebo to jako vše měli být jejich rodiče?

<< Noram

Když už si začal zvykat na zatuchlý pach dřeva a na vrstvičky prachu kdo ví kde, najednou cítil zas nové, pro něj úplně cizí pachy. Nespal, jen předstíral, že spal. Spíše proto, že hřejivá srst matky byla příjemnější, než se toulat tím pro něj pořád neznámým světem. Cítil se pořád moc nechráněný na to, aby se jen odvážil vystrčit drápek ven, jen se pohnout ze svého pohodlného pelechu. Oči otevřel, až když ucítil kromě pachů svých sourozenců i nějaké cizí vlčí pachy. Co tu dělali? Co po nich chtěli? Také zjistil, že v podstatě všichni jeho sourozenci už zmizeli prozkoumávat místo, kde se ocitli. On nechtěl, on chtěl ležet, chtěl doopravdy spát, jenže všudypřítomný ruch a okolní chládek ho donutil postavit se na tlapy. Krátce zívl a rozhlédl se. Velká místnost, plno vlků, plno cizích pachů, až se mu z toho všeho motala hlavinka. Opatrně vyšel z "postele", jako by očekával, že ho tam sežere nějaká příšera. A třeba jo... Rozešel se přes tu... noru(?), jeho oči tikaly sem a tam pořád dokolečka. No tím, jak se nekoukal pod tlapky, docílil maximálně toho, že o něco zakopl a rozplácl se na zemi. Chtěl zakňučet, jenže z něj vyšlo maximálně něco jako téměř neslyšitelné zachraptění. Uh.

Jméno vlka: Podběl
Počet postů: 1
Postavení: sigma
Povýšení: --
Funkce: ¯\_(ツ)_/¯
Aktivita pro smečku: Narodil se三三ᕕ( ᐛ )ᕗ
Krátké shrnutí (i rychlohry): Narodil se v Noramu, snad ho a jeho sourozence brzy někdo vyplivne na území smečky.
Smečková minihra: :3

\\ ano, prosím akcickuuu

//had jde spamovat

První, co uviděl, bylo...no nic. Samozřejmě jen oslepující tma, nepropustná, nekonečná. Však oči mu otevřít nešly, ani trošičku, byť se snažil, či ne. Malý vlček ucítil náhle divné pohyby a zvuky, pocházející od svého žaludku. On netušil, že to znamenalo hlad. Chtěl si tolik postěžovat, dostat cokoli, aby to přestalo, no když otevřel tlamičku, nic z něj nevyšlo. Ovšem tohle byl fakt, který si přibližně týdenní vlče ani nemohlo uvědomovat. Vše pochopí, až bude růst a postupně se vyvíjet. No nakonec si našel chvilkovým narážením do něčeho měkkého cestu k jednomu z nejbližších struků a muselo se uznat, že přesně tohle potřeboval. A teď to bylo zas bezstarostné vlče....no možná bezstarostné unavené vlče. Dlouze zívl a chtěl se posunout zpět odtamtud, odkud se doplazil až k jídlu, no docílil maximálně tomu, že si přičetl další srážku s čímsi chlupatým a měkoučkým, tentokrát ne s tak hřejivými a huňatými chloupky, no s čímsi jemným a umaštěným. A ono to mělo taky tep! Copak tu nebyl sám? Jen on a ta velká hřejivá věc? Copak se to tu dělo? Kdo byl vůbec on? A co tu dělal? Existoval, či byl jen nějaká iluze? Ach možná, kdyby tak viděl...viděl, co měl okolo sebe a viděl sebe, možná by zjistil odpovědi. Ale na takové otázky byl vlčík ještě mladý, příliš nezkušený a zranitelný. Takže nehledal smysl života, jen nějaké, jakékoli teplé místečko, kde by mohl spát! Akorát všechno okolo působilo tak hlasitě. Taky kolem sebe zastřehl hromadné pískání neznámého původu, které se zrovna jemu nepodařilo vydat. Otočil za tím mírně hlavičku, jako by mohl zjistit, o co šlo, no hned mu spadla zas na zem a už hned chrupkal, byť by se divil, že tu vůbec usnul, když by už dokázal víc myslet. No své teplíčko u té teplé věci nenašel, tak nakonec mrzl někde mírně stranou.