Příspěvky uživatele

< návrat zpět

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 3/5

Podběl se při dalším útoku zakousnul pumě přímo do krku a co nejpevněji se držel. Kočka se zmítala ze všech sil, avšak jen si své zranění zhoršovala. Snažila se ho podrápat, pokousat, no ani jedno jí nešlo, stál nadmíru chytře. No už ho začala chytat křeč do čelisti a tak jí pustil a uskočil. Avšak než se stihla na něj potřetí vrhnout, ze země se pod jeho vlivem náhle vynořily pevné šlahouny a kočku připevnily na místě. Nevěděl, že to uměl, avšak již věděl, že ovládal zemi, takže to rozhodně patřilo k ní. Puma se vší silou zmítala a snažila se dostat blíž a blíž k němu, no nešlo jí to, aspoň zatím. Sic by mohl čekat, dokud se nevyčerpá a nezačnou být její reflexy zpomalené, bohužel nevěděl, jak dlouho by dokázal šlahouny udržet a tak s tím moc nepočítal. Hlavně šlo vidět, že se šlahouny už začaly pomalu pod parou tíhy trhat. Dobře, půjde na to jinak. Ještě, než šlahouny pustil, přiběhl k pumě ze zadu a chytl ji za zadní tlapu. Trhl a puma už bez uvěznění šlahounů ztratila rovnováhu a tvrdě dopadla na zem.

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 2/5

Musel jednat. Asi by kočku nezabil, avšak mohl ji aspoň zahnat. Konec konců, byl to jeho úkol. Vycenil zuby a připravil se do bojovného postoje. Puma udělá vše proto, aby získala maso a Podběl udělá vše proto, aby ubránil sebe i svou kořist. A i tak musel udělat víc, aby nad kočkou vyzrál. Puma se pomalu přibližovala, až nakonec po něm bez přemýšlení skočila. Podběl stihl uskočit a zakousnout se pumě do boku. Ta bolestně mňoukla, avšak jinak se nenechala vyvést z míry, otočila a šla mu přímo po krku. Podběl ucítil zuby v kůži, avšak ještě stihl uhnout a kočku chňapnout za čelisti. No pumička měla samozřejmě i drápky a tlapou ho sekla do obličeje, aby ji pustil. Účinek to mělo, šedý vlk musel uskočit a setřást si kapky krve z obličeje. Puma zaútočila znovu.

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 1/5

Po tom, co nalovili králíky, bylo na čase se rozdělit, protože se chtěl Podběl vrátit na území, aby měla Alateyská smečka větší zásoby. A tak se prostě rozloučili a vydal se směrem na území. Cítil tady hodně pachů vlků, avšak vzhledem k momentálnímu neduhu by se nedivil, kdyby se sem šlo schovat i něco jiného. Nejen vlci hledali bezpečné útočiště a něco k snědku. A to se mu potvrdilo v momentě, kdy se za ním ozvalo tlumené zasyčení. Zprudka se otočil a pohled se mu naskytl na mladou pumu - aspoň působila mladě, nebo byla aspoň dost vyhublá. Ucítila čerstvou kořist, králíky, co s vlčicí lovili. A on jednoho měl. Upustil králíka a naježil se. Nevěděl, jaké měl šance, avšak o kořist byla zrovna nouze a smečka jídlo potřebovala! Hlavně se kočka nacházela blízko hranic, nemohl dovolit, aby vlezla přímo na něj.

Ulov si na horší časy 3/3

Oh, on se tu pořád nacházel obchodník s vozíkem! Asi se mu také nechtělo cestovat dál, když mimo hory určitě na některých místech řádila voda. Avšak kdo ví, třeba se pryč vydá. Vlčici ještě pokynul, aby šla. On už nakupoval nedávno a přeci nemohl chtít po obchodníkovi věci další. Takže se posadil, ale i tak se snažil přes déšť neztratit pachy králíků. Zatím tu byli. No šedá už se vrátila a Podběl se jí krátce zadíval do očí. Světle modré oči. Že by vzduch? Hm, nenapadlo ho nic, jak pomoci vzduchem, králíci je v momentálním počasí stejně neucítí, pokud nebudou až moc nápadní. Avšak ani nevěděl, jak si pomoci vodou. Té padalo už z nebes dost a nezdálo se mu, že by lovu nějak pomáhala. A tak zvolil tu nejlepší taktiku, co ho vzhledem ke kluzkým horám napadla. Jakmile tedy dorazili ke králíkům tak, aby je dohlédli, Podběl i přes všechno zkontroloval, zda se nacházeli proti větru a zatímco se přikrčoval, naznačil hlavou své společnici, aby ho nahradila. Podběl se následně začal plížit na druhou stranu, aby jí je nadehnal. Bohužel se to pokazilo. Králíci si ho všimli a rozběhli se pryč. To ne... pomyslel si zklamaně, kéžby se někdo objevil na té straně a donutil králíky obrátit se zpátky...no stalo se trocjhu něco jiného. Cítil menší úbytek energie, jakmile se půda zvedla a skutálelo se z toho místa pár kamínků. Už tak splašené králíky to vyplašilo a ti nevědomky zamířili směrem k čekající vlčici. Zazářily mu oči. Ta půda se pohla a udělal to on! Neovládal pouze vodu, byla mu nadělena i země. No za pár vteřin se vzpamatoval a šel pomoci zabít tu trojici králíků, kteří se blížili k šedé. Dokázal dohonit ještě jednoho pomalejšího a rychlým zakousnutím do krku ho zabil. Avšak doběhl a pomohl i vlčici, pokud měla nějaký problém.

Ulov si na horší časy 2/3

Pochopila to rychle a nevypadalo to, že by měla jakékoli poznámky k tomu. S mírně sklopenýma ouškama kývl, šlo na něm i přes dávné smíření znát, že se mu jeho omezení příliš nelíbilo. Avšak komu by se to líbilo? Nemoc mluvit, pořádně se projevit? Nikomu, samozřejmě. No aspoň, že to nebylo tak časté, asi. Nikomu by to nepřál. Avšak nad jejími dalšími slovy ouška znovu zvedl a se zavrtěním ocásku se usmál. Nejen, že ho nesoudila, avšak i projevila snahu s ním komunikovat i jinými způsoby! Takový každý určitě nebyl. Hned se mu o něco málo zlepšila nálada, když věděl, že existovali ochotní vlci i mimo smečku. Kde je vůbec Dail? pomyslel si na vlka, co neznal podběl, tak mu říkal kvítku. Momentální doby byly těžké a Podběl ani nevěděl, jestli patřil do smečky. No věřil, že byl v pořádku. Kromě pachů králíků, co následovali, avšak šedou vyděsil jiný pach. Při vyslovení Einarova jména zbystřil a ihned se k vlčici otočil a naklonil hlavičku na stranu. Ona ho snad znala? Do smečky určitě nepatřila, Alateyskou nepáchla a ani na posledním srazu nebyla. Musela ho znát odjinud. To se mezi nimi něco stalo? pomyslel si. Avšak znělo to logicky, pokud se od něj chtěla distancovat. I když kdo ví, zda by mu to řekla, konec konců, bylo to vlastně mezi nimi. Pokud by to neřekla, ani by to znát nepotřeboval. Nikdy neměl tu potřebu starat se do cizích vztahů. Vlastně ani pořádně nemohl, že... No pach králíků byl již silný, bylo na čase asi brzy nalovit, než zas zmizí nebo tak.

× "Promluv" si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Ulov si na horší časy 1/3
× Vydej se hledat bezpečné místo 1/5

Na území už nedošel, protože se k němu přimotala cizí vlčice. I když neměl moc náladu (a v jeho očích šel smutek pořád znát), nedovolil by si ji odmítnout. Vyptávala se na počasí. Zadíval se na neutuchající déšť, následně na vlčici a se zavrtěním hlavy pokrčil rameny. Žil v podstatě tři roky, avšak tenhle déšť nepamatoval. Předtím mohlo být cokoli, ale to by se musela zeptat někoho staršího, pomyslel si a přemýšlel o členech, co by mohli mluvit o roky zpátky. Takových členů v Alateyské smečce žilo snad víc. Aspoň v tom smyslu, že by věděli něco víc. Podběl se nikdy nepídil po Moisgrisských katastrofách, i když by možná měl? Aby si v budoucnu dal pozor, mohlo se cokoli kdykoli vrátit. Avšak i tak nad tou představou dlouhého deště sklopil mírně ouška. Nevypadalo to vůbec dobře. Podíval se na šedivou, ta zrovna navrhovala lov a hledání úkrytu. Pohlédl směrem na území, stačil mu celkem kousek, aby se sám schoval. Ale copak ji tu mohu jen tak nechat? Ne, to by neudělal. Olízl si pysky a s menším úsměvem přikývl směrem k ní. Následně zavětřil, jestli neucítí nějakou kořist, králíky, co se snad šli schovat do chráněnějších míst, ucítil zanedlouho. Hlavou naznačil směrem před ně a následným pohledem očekávání pohlédl na vlčici. Dámy měly přece přednost! A taky čekal, zda je cítila taky.

<< Alateyská smečka

Ostrovy halila temná, zamračená noc a ani pršet nepřestalo. Tudíž ani nedohlédl nějak daleko, byť se nacházel v horách, protože vše ostatní bylo tak ponuré, za mlhou...Tohle počasí stálo za prd, to ano, avšak jako vždy jednou odejde. Podběla jeho kroky vážně donesly až mimo území, už do nikým ohraničeného území, no nechtěl odcházet nějak daleko. Chtěl si dát jen menší obchůzku v horách, na uklidněnou, vlastně ten déšť nebyl úplně na škodu. Vydával takový klasický uklidňující zvuk, jak kapky postupně dopadaly na skály. Jen být schovaný někde v úkrytu a jen ho pozorovat, poslouchat, ne být jeho součástí na moc dlouhou chvíli.
I přes déšť zanedlouho zahlédl obchodníka Wua, přímo tady v horách. Třeba by se dal u něj najít způsob, co by mu pomohl v rozvoji jeho schopností, nebo by tam třeba našel jiný způsob komunikace. Obchodník stejně kolikrát působil, že věděl víc, než obyčejný vlk. Zkusil se stavit... A následně se vydal směrem zpět na území.

Nákup

konto před nákupem: 403 kšm|| 43 rubínů || 11 mincí

směnárna:
- 38 rubínů na kšm = 380 kšm
- 11 mincí na kšm = 440 kšm
Dohromady: 1 223 kšm

magie:

Iluze: 220 kšm + 5 rubínů
2. level - 50 kšm
3. level - 60 kšm
4. level - 70 kšm
5. level - 80 kšm
6. level - 90 kšm
7. level - 100 kšm
8. level - 110 kšm
9. level - 120 kšm

země:
2. level - 50 kšm
3. level - 60 kšm
4. level - 70 kšm
5. level - 80 kšm

Dohromady: 1 160 kšm + 5 rubínů

Kyselé žížalky - 40 kšm

konto po nákupu:

23 kšm|| 0 rubínů || 0 mincí

Kyselé žížalky - 3 - 10 % do rychlosti - 5 % kamkoli
Schváleno

Bylo to kouzelné, co se stalo. Z místa, kde byla Cinder pohřbena, vyrostl stromek s ohnivými kvítky, jako kdyby se s nimi vlčice naposled rozloučila. Myslel na to a pozoroval ten strom ještě nějakou dobu po pohřbu. Sice mu již kožich zmáčel déšť, avšak na tom mu jakkoli nezáleželo. Původně ani nepřišel blíž k jejímu hrobu. Co by měl udělat? Mluvit neuměl, co nabídnout do hrobu neměl a samotnou Cinder ani příliš neznal. Takže celou dobu jen seděl s posmutnělým výrazem na tváři opodál. Po pohřbu odešly i jeho sestry, protože si je Einar pozval na nějakou obchůzku, úkol? Těžko říct, sám to přesně nespecifikoval. To, že zůstal hned po takové události sám, ho naplňovalo takovým divným pocitem. Ne takovým, že se snad cítil v nebezpečí, spíš...nechtěl být sám a zároveň neměl ani náladu kohokoli otravovat, k někomu se míchat. Každý trpěl svým zármutkem, proč ho zahlcovat ještě jiným? Po tom, co proseděl už blíže ke stromu, ještě sklonil hlavu, aby odevzdal aspoň nějakou dodatečnou památku, se konečně zvedl a oklepal se, byť to moc účinek mít nebude. Vydal se k hranicím a možná i dál. Menší procházka mu třeba prospěje.

>> hraniční pohoří

<< úkryt

Jakmile začaly sestry a další vlci odstiňovat vodu, aby nepadala na ně ani na kožešinu s tělem, pokusil se pomoci taky, usoudil, že to bude chtít práci více vlků. Nevěděl, zda jakkoli pomáhal, ovšem podle náhlého úbytku trochu energie asi ano. Určitě ne tolik, jako jiní, však se svojí magií nikdy pořádně nemanipuloval, nemohl ji hned perfektně ovládat, ovšem určitě lepší než aby nedělal nic. Pokračoval v cestě s ostatními, přitom se snažil vyhýbat pohledu na kožešinu s tělem, i když stejně občas pohledem zavadil. Jeho a nikoho jiného smutek to stejně nezmírní. Našli asi vhodné místo a tak se zástup zastavil a nastoupili na řadu vlci s elementem země. I kdyby takový měl, nedokázal by zároveň udržovat štít proti deštěm a zároveň otvírat zemi. Takže jen pozoroval Xandera a Hanku, jak pracovali se zemí a jak Cinder klesala níž a níž do země. Zatím se přesunul ke svým dvoum sestrám a usadil se vedle nich, přičemž následně položil hlavu na rameno Šalvěj. Nebrečel, přece jí nebude smáčet kožíšek! Jen jí tím chtěl dát najevo, že byl při ní a rozhodně ji jako léčitelku nevinil za to, že to jedna členka nepřežila. Protože věřil tomu, že jí tyhle myšlenky hlavou určitě prolétly. Nedal se zachránit každý. Mohou za to jen ti, co jí to udělali.

Menší reakce Šalvěj a Máta

Tělo Cinder již bylo čisté a suché, takže jejich práce skončila a už byli odstoupeni trochu v pozadí. Avšak i tak s údivem sledoval, jak fialová vlčice nechala na těle vyrůst květiny! Bylo to...fascinující, krásné, byť se nacházeli v situaci, v které se nacházeli. Kvítka skrývala ta nejhorší zranění. Neznal fialovou vlčici a ani její původ, avšak i tak byla schopná a aktivní, snažila se pomoci smečce jak nejvíc uměla. Taky nedostala roli pomocníka jen tak, že? Z jeho myšlenek ho vytrhla Máta, která do něj povzbudivě dloubla čumákem, i když sama by to potřebovala. Vlastně každý by to tu potřeboval momentálně. Sklopil ouška a pokusil se na sestru aspoň trochu usmát, byť smutně. Byl tak rád, že je měl, i když se tak často nesetkávali. Avšak ta nejsilnější pouta se nepřetrhnou ani tak. S dalším menším úsměvem a zamáváním ocasem pozdravil i Šalvěj, která se k nim dostala už též. Následně se obě vydaly na území a on ihned za nimi. Vlci už kožešinu s Cinder odnesli, tak bylo na čase pokračovat v...obřadu.

>> Alateyská smečka

Umývání těla Cinder s Mátou, chvíli pozoroval Doryu

Stál po svolení rodiny poblíž Máty a pozoroval, jak svou magií pomalu smývala zaschlou krev z Cindeřiného těla. Asi by to svedl též, jenže nejen, že svou magii ještě moc neovládal, no asi nebylo třeba jí namočit úplně celou. Případně jen pomohl ručně se vší šetrností odstranit tu krev, která šla hůř i vodou a bylo potřeba trochu "manipulace". I tak stát poblíž mrtvého vlka, kterého byť tolik neznal, bylo... srdce drásající. Snášel to víc z dálky, usoudil, že mu snad po líci tekla i slzička. No když sestra špitla k němu, otřel si oči, přikývl na ni a pustil se do práce. Ach, trochu citlivka byl, i když se o takové situaci snad nedalo říci, že by někdo byl přímo citlivka. Že ne? Podběl byl vždy citlivější nátury, no tady to fakt nic neznamenalo. Každý tu trpěl smutkem, úkrytem nasákl jak zemina vodou. Začal tedy odpařovat už špinavou vodu z kožíšku, aby ji nepohřbívali mokrou a špinavou a na kožešiny ji položili již suchou. Vody nebylo moc, tudíž dokázal vypařit vodu v podstatě se vší dokonalostí. Měli vůbec nějaký pohřeb mí bratři? pomyslel si náhle, jakmile dokončoval práci. Nic velkého jako tohle určitě neměli, to by si pamatoval. Možná je rodiče pohřbívali soukromě. Jenže kde? Kde je mohl navštívit? Cinder tedy vysušil a pak uhnul, aby dal prostor fialové vlčici, která zrovna prováděla úklid. Chvíli ji jen tak neslušně pozoroval. Jak už věděl, též trpěla němostí jako on. Řekl by, že byl i rád, že nebyl jediný, na druhou stranu kdyby mohl, komukoli jinému by to nepřál. Je to velké omezení v komunikaci, řekl si v mysli, následně odstoupil ještě dál, v podstatě vedle Máty a sklonil hlavu, přičemž si prohlížel své packy. Nevěděl, jak jinak nadále reagovat, nejspíš prvně museli počkat, až pod tělo dají kožešiny. Hm, dokázal bych vůbec zaštítit ostatní od deště? zapřemýšlel nad tím. Uměl vypařit vodu a přivolat ji, tudíž kdo ví, čeho byl ještě schopný.

<< Alateyská smečka

Protáhl se do úkrytu a pečlivě, stranou od všech, se oklepal. Nechtěl se momentálně chlubit svými schopnostmi. V úkrytu panovala atmosféra tísnivá, smutná. Samozřejmě se nedivil, však se bude pohřbívat mrtvá členka... Pŕocházel zrovna kolem přeživší rodiny, partnera a jejich tří dětí. Sklopil u nich ouška a zároveň hlavu, vzdával jim upřímnou soustrast. Následně se ohlédl na Einara, který momentálně popisoval vlky, jenž zahlédl na své obchůzce. Bylo jich tam očividně více, včetně vlčat, ale jen dva z nich zapříčinili...tohle. Jen pomyslet na to je hrozné. Ale ono se to dělo, nedokázal si zde představit člena, který by z toho nebyl zničený. Nikoho z jmenovaných podezřelých neznal, aspoň mu vůbec nic neříkali, ovšem očividně muselo jít o nějakou smečku. Takových vlků pohromadě? To nemůže znamenat jen tak něco... A ještě s vlčaty! Následně nastal čas očistit a pohřbít tělo. Od pozůstalé rodiny se již vzdálil, avšak jeho sestra Máta se nabídla na očištění těla. Taky by mohl...taky by-ale co by měl experimentovat na těle vážené členky? To by si nedovolil! Mohl bych ji pak vysušit, ale bude to potřeba? pomyslel si, zatímco pohlížel na své tlapky, jakoby měl dokázat něco...něco víc. Při tomto pomyšlení náhle vytvořil malou loužičku. Mírně ucouvl, přece tu nezatopí úkryt! Ihned vodu vypařil a byť na místě zůstal mokrý flek (protože ještě tolik vody nevypaří), určitě to nezpůsobí pohromu. Nevinně se usmál, byť se mu v očích zračil smutek, a naklonil hlavičku na stranu. Mohu pomoci. Nevěděl do jaké míry, ani se moc dopředu nehnal. Třeba bude na to stačit pouze jeden vlk. Taky pohled jako předtím Máta stočil ke zbylé rodině. Konec konců bylo jejich rozhodnutí, kdo to udělá či neudělá.

<< kvetoucí louka (přes Alateyskou smečku)

Nechali křižovatku za sebou a vydali se zpět do hor, na území Alatey, účastnit se nadcházejícího pohřbu Cinder. Déšť nadále sužoval ostrovy a zatím nevypadal, že by měl přejít. Jeho kožíšek už nikdo nevysušoval, takže za chvíli vypadal jako zmoklá slepice. Bohužel neměl element ohně, nebo o něm aspoň nevěděl. No jeho oči byly modré, to znamenalo, že by měl ovládat vodu. Jenže i tak, jak tak přemýšlel o schopnostech své magie a zároveň na svůj mokrý kožich, najednou se necítil tolik mokrý. To musí být jen pocit, prošlo mu hlavou, ale mýlil se. Při pohledu na své tělo šla pára, jakoby se určitá část vlhka z jeho srsti prostě vypařovala. To jsem udělal já? ptal se sám sebe a pohlédl na Stinu, zda to nebyla zas její práce, avšak ta vypadala plně soustředěná na cestu před sebou. Sice i tak mohla hlídat jeho kožich, nemohl si tím být vůbec jistý. Na chvíli zastavil a zkusil to znovu. Znovu se z jeho kožíšku vypařilo trochu vody. Určitě to dělám já! Nabyl nového druhu radosti nad tím, že aspoň nějakým způsobem uměl ovládat svůj hlavní element. Nebylo to dokonalé a ještě nějakou dobu určitě nebude, jeho kožich úplně suchý nebyl, ovšem...zvládl to a kdo ví, co ještě mohl dokázat. Následně zrychlil, aby vlezl konečně do úkrytu, protože mu došlo, že se kvůli svému poznatku trochu zapomněl v dešti. Avšak určitě po pohřbu někomu ukáže, co u sebe objevil! Na druhou stranu po takové události ani on sám nebude mít chuť být šťastný. A co pak teprve rodina zemřelé?

>> úkryt Alateyské smečky

K dnešní konzervaci v Alatey chatu jsem se rozhodla zkusit tuto herní akci s Podbělem. Smečková akce by mu doufejme pomohla v rozvinutí zvukových schopností (ne přímo mluvení, prostě klasické vlčí zvuky), no pokud si mám tedy vybrat další nějakou odměnu, tlapičky a procenta se hodí vždycky

Vím, na co myslíš, pomyslel si při pohledu na Vittani, jakmile se ocitli na křižovatce. Ta představa, že se vetřelci nacházeli v druhé trase, ho naplňovala takovým pocitem... ano, takovým děsivým pocitem, až se mu z toho naježily chlupy v zátylku, na jejichž reakci musel rázně zavrtět hlavou. Rozuměl jí, kdo by nechtěl pomstít smrt svého příbuzného, udělat mu dokonce to stejné? Za tohle ta pomsta možná stála, ale... ale já nechci zas takhle přemýšlet. Honilo se mu hlavou takových věcí, avšak ano, musel to uznat. Nebyl na boj tolik ještě vycvičený, ani Vittani ne. Pohání ji především žal a vztek, proběhlo mu myslí, i když nad tím musel sklopit uši. Vždycky bude toužit po prolití krve a nebude jediná, avšak vztek způsobuje chyby. A chyby mohou způsobit ještě horší věci. Nemohou umřít další nevinní vlci. Pořád se sklopenýma ušima, ale zároveň se soucitným pohledem, se čumákem dotkl ramene mladé vlčice, přičemž následně i přes déšť vzhlédl k tmavému nebi. Pořád na ně bude dohlížet a hlídat je, jen ne napřímo. Třeba doopravdy ostrovy brečely za jeden ztracený vlčí život. Bylo na čase se vydat domu, uctít památku drahé přítelkyně. Střihl uchem a vydal se v pořadí jako druhý zpět do úkrytu.

>> Alateyská smečka (přes hraniční pohoří)