Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Reakcí na smrt blízkého existovalo víc. Někdo jen smutnil, někdo k tomu i běsnil. Vittani očividně patřila k tomu druhému, protože její odsekávání starší vlčici bylo až moc nápadné. Ošil se a to ani ne zimou. Chápal ji, kdyby byl sám jiný, taky by při takové události běsnil. Jenže on osobně už odmalička vše držel v sobě. No logicky, nic jinému mu nezbývalo. I kdyby brečel, nemohl by ani pořádně říct, co ho trápilo. A upřímně, ani by ho nikdo neslyšel. Kdekdo by si řekl, o jaký život tím pádem vůbec šlo, ale... Ne, chtěl žít a snad ještě dlouho žít bude, aby posloužil smečce, našel si nové přátele a snad i nějaký smysl života. Vydali se po stopách. Déšť postupně vše smýval, avšak pak je Vittani na cosi upozornila. Zbystřil a přišel k ní, Stina už se u ní nacházela taky. Šlo očividně o misku s nějakou bylinnou mastí. Přičichl k ní, no pak se odtáhl. Nemělo cenu se asi obsah identifikovat. Jak už zmínil, květiny se nikdy pořádně nenaučil. Na druhou stranu, nebyl součástí mastí plazivec? Ten, o kterém Šalvěj ještě na srazu mluvila a ukazovala ho? Hmmm... takže léčiva mast. Znělo to logicky, jeden z útočníků byl zraněný. Netrvalo však dlouho, co začal sledovat nějaké stopy. Ty se však po chvíli rozdělily. Jedna trasa vedla zpět do hor a druhá... tam trochu jinam. Pohlédl na své dva společníky, kteří už museli na stopu taky natrefit. Kudy se vydat? Vrátili se zpět do hor a tam někde číhali nebo se schovávají v té druhé trase? Kdo ví, avšak už z tohoto rizika by se oddělovat neměli.

Odznáček malíř Podběl - 10 kreseb

<< hraniční pohoří

Slézali z hor, přičemž museli dávat pozor, aby kvůli dešti neuklouzli a no...víme co. Usoudil, že i pomyslet dnes ještě na smrt nechtěl. Jedna stačila. Nemůže jich být víc! Všiml si, že se jeho kožich vysušoval, avšak společně s tím Stiny. Pomáhala mu nejspíše udržet se trochu v suchu. Byl za to rád, sám takovou magii neměl. Těžko se usuší vodou, že? I když svou magii ještě snad nikdy nepoužil, věděl jen, že měl modré oči, tak vládl magií vody. Když slezli z hor a nacházeli se už na louce, černobílá vlčice začala na Vittani mluvit. On na důkaz jejích slov na mladou vlčici přikývl, ve tváři smutek, avšak i soucit a pochopení. Však vlastně přišel o dva bratry. Při myšlenkách, co mu probíhaly v hlavě před chvíli, mu došlo, že vlastně u jejich smrti nebyl, mohl se rozloučit tak maximálně s hlavou zvednutou k nebi, Udělala by z nějakého důvodu i teď, avšak na poslední chvíli mu došlo, že by dešťové kapky přímo v očích nebyly to pravé vořechové. Oddechl si a zavrtěl hlavou. Ne, fakt se museli soustředit na svůj úkol. Bolelo to a bolelo to dost, Alatey by měla dosáhnout své pomsty za zničený život. Proč byli někteří tak zlí? Přemýšleli vůbec, že neubližují jen tomu vlkovi, ale i třeba jeho rodině, přátelům...? Empatii očividně někteří postrádali a to bylo špatně. Nakonec se jen souhlasně podíval na Stinu, když jim pokynula hledat jakékoli stopy a vrhl se do toho. Snad tu ještě něco zbylo...

Vlci začali přicházet jeden po druhém. Vlci, co toužili najít ty, co ublížili její kamarádce, spojenkyni, v případě Vittani i matce. Bylo mu hrozně i za jeho rodinu, ta šance, že prostě o ní možná přijdou, že ji možná nezachrání... Vidět smrt svého blízkého na vlastní oči muselo být hrozné. Na druhou stranu se s ním mohli pak aspoň rozloučit. Pokud by se něco stalo jeho rodičům, vlastně by to zjistil až pozdě. Ulevil by si od smrti, ale nerozloučil by se. Oni se mohli rozloučit, jen té smrti se nevyhnou. Co bylo lepší? Co bylo horší? Smrt byla zapeklitá věc, v ní asi neexistovalo horší a lepší. Když ho Einar oslovil, zbystřil. Společně s Vittani se pod vedením Stiny mají vydat na kvetoucí louku, zda vetřelci neodešli nebo po sobě něco nenechali právě tam. Neměl ani strach, kdyby narazili na je samotné, byli na ně tři, i když byl fakt, že on a Vittani byli mladí a měli ještě mezery. Avšak to by zvládli, určitě. A pomoc by následně přiběhla brzy. A teď nebyl čas ztrácet čas. Přikývl, že rozuměl a vydali se na louku.

>> kvetoucí louka

<< úkryt (přes Alatey)

Déšť mu začal okamžitě smáčet kožíšek, avšak to momentálně neřešil. Skoro běžel a určitě nebyl sám, když se snažil dostat na místo co nejdříve, než voda smyje krvavou stopu. Ta zatím ještě byla celkem nápadná a tak ji sledoval a pomalu se dostával snad k hranicím. Na hranicích uviděl plné následky předchozího souboje. Kdo to mohl udělat? Kdo měl to právo obtěžovat na hranicích a ještě útočit na vlka, který patřil do smečky, kterému ty hranice patřily?! Měli ještě kvůli dešti šanci najít nějaké větší stopy, případně samotné viníky? Asi byli už dávno pryč. A stopy budou brzy taky. Zatím se tu teda nacházelo ještě dost krve, ale na jak dlouho? Museli jednat rychle. Zavetřil, aby nasál ještě nějaké pachy a i když by mohly být vodou zesílené, šlo poznat, že útočníci už před nějakou dobou odešli. Mohli být už vlastně mimo hory... Oni se už domluví, co dál, jak je najít a potrestat, případně přijít na to, o koho šlo.

Celý sraz se zvrtl v okamžiku, kdy se do úkrytu dobelhala členka Cinder a se závažnými zraněními se svalila do bezvědomí. Propukl naprostý chaos. Slyšel řev, pláč, slova od různých vlků se mu míchala do jednoho jednoho chumlu. Dokázal vnímat aspoň zběžně práci léčitelek pokusit se Cinder zachránit a zároveň postřehl, jak vlčata naháněla k sobě, asi aby nepřekážela, nemotala se zmateně kolem. Zvedl se, že pomůže, jenže jak by pomohl? Potřebovala péči léčitelů, ne němého vlka, který se květiny nikdy pořádně nenaučil, i když jako malý chtěl. Avšak, nikdy nebylo pozdě na změnu, ne? Zatímco se léčitelé pokoušeli Cinder zachránit, Einar vydal další rozkaz. Vydat se po stopách viníka. Najdou ty, co narušili hranice a skoro zabili jednu členku? Šel. Bylo to v jeho náplni práci a asi ani tak by se mu nechtělo nejít. Koutkem oka se podíval po ostatních, co se vydali na hranice za alfou. Vyšel do právě probíhajícího deště. Aha, tak tohle nebude úplně jednoduché...

>> hraniční pohoří (přes Alatey)

Šalvěj - plazivec, Cipher, Vittani - pohled

Započal sraz. Prvně přišly na řadu omegy Yaro a Leto, kteří se očividně pořádně naučili žít život ve smečce a tak se stali sigmami. Podbělovi ani neunikl Letův děkovný úsměv, což sice netušil za co, avšak přijal ho. Možná, že se k němu choval dobře? No on se osobně snažil chovat je každému dobře, hlavně ve smečce! Nadále fialová vlčice, u které nikdo snad neznal ani jméno, zůstane omegou a bude vypomáhat, jak bude potřeba. Taky nemluvila, měla snad stejný hendikep? Určitě si z ní udělá kamarádku! Taky ho zaujal hon vlčat na zajíce a i když by se rád zapojil, no nemohl. On nebyl vlče a tento úkol byl jen na nejmladších, on se nají i bez toho. No informací proběhlo hodně. Povýšení a povýšení... a jako minulý sraz, kdy alfa pozval zájemce o povýšení na delty a Podběl nešel, tak neměl moc ambice jít ani teď. Necítil se být pro smečku natolik užitečný, aby postoupil. Konec konců neměl jistotu, že by si uměl vyjednat nějaký respekt kvůli nižším postavením a stejně by nemohl ani nikoho zaučovat. Být takový postranní člen na kappě pro něj možná bylo nejlepší. Stihl taky zaregistrovat Šalvěj, co zrovna mluvila o kytkách a dodatečně plnila svůj úkol na povýšení a zahlédl plazivec, který se rozkousal a nanesl na ránu, což ránu následně lépe vyléčilo. Bylinu si zapsal do paměti a i když nebyl léčitelem, léčitelství se mu dosti líbilo a třeba se mu to bude jednou hodit. Třeba někomu pomůže! Neopominul ani vesele zavrtěl ocasem, když jeho dvě, mnohokrát ambicióznější sestry, povýšily právě na delty. Pod vírem událostí mu ani nedošlo, že si k němu a Třezalce sedla další vlčice, Vittani. No že se o kus dál hádaly dvě vlčice, to už se přehlédnout nedalo. Usoudil, že si tu hádku mohly nechat až po srazu, ale... no vlastně by se nemusely hádat vůbec! Neměl rád, když se někdo hádal. No skoro se lekl, když se na něj v podstatě jedna z těch vlčic následně nalepila a zastávala se ho? Necítil se nějaký ignorovaný nebo přehlížený, přece jen to byl on, kdo dotáhl jeho sestru na sraz, aby na těch hranicích vážně nezkameněla. Chtěl od Cipher trochu odstoupit, no to by narazil do Třezalky a pravděpodobně její kamarádky. No byla to právě ta kamarádka, které vlčice nadávala. Otevřel tlamičku, že něco řekne, no hned mu došlo, že to nebude možné. Tak jen nakonec sklopil ouška a na tváři mu hrál mírně smutný výraz. Cítil se vážně přehlížený? Nevěděl, občas možná. Zmínil už nejednou, že se cítil sám. Krade pozornost jiných? podíval se na Vittani, jak byla oslovena, a zamyslel se nad těmi slovy. Každý měl právo na své přátele, nikdo neměl důvod trávit čas jen s jedním vlkem. Jo, rád by potkával sestry častěji, avšak měly právo i na jiné závazky. Nebo dělal chybu, že se jim nesnažil "vnutit" více? No to už stihly obě vlčice utéct a snažit se o povýšení na delty. Nebyly na to ještě mladé? Možná, avšak nic to neznamenalo. On sám se cítil jste nadmíru nedospělý, nějaký pomalejší, tak to neměl co soudit... A co, mohl si najít plno jiných přátel, ve smečce žilo členů... nemusel přeci otravovat jen sestry!

<< Alateyská smečka

Pouze Třezalka, ale je free pro další společnost

Poslouchal slova Třezalky. Ano, bylo už na první poslech jasné, že své práce si cenily nadevše. No jako lovec a léčitel měl snad každý aspoň občas hroudu povinností. Ne, že by se cítil nepotřebný, vlastně mohl být rád, že se tu zatím nenacházelo takových hrozeb, avšak možná by potřeboval nějakou pravidelnější činnost... No určitě jí neuniklo, že na konci jejích slov ztuhl, no než to stihla dopovědět, přerušilo ji zavytí, volání na sraz. Pro něho spíš naštěstí. Copak chtěla říct?? Jaké komplikace??? Jo, jasný, lov vysoké rizika mělo, avšak to se neříkalo... Nebo ano? No vlezli teda do úkrytu, kde už se shromažďovali vlci. Když zahlédl bíločerný kožíšek své další sestry, co s dalšími zrovna táhla soba. Jaký kámen mu spadl ze srdce, obzvlášť po Třezalčiných slovech! Nic se jí nestalo! pomyslel si a šťouchl vesele do Třezalky, přičemž na Mátu ukázal. A šťouchl do ní o trochu silněji, aby už neříkala taková slova!

S úsměvem přikývl na její slova. Přece tam nemohla zůstat navždy! By tam zkameněla a stala se jednou z místních skal... nebo to asi ne, avšak i tak. I moc práce škodilo. Netrvalo dlouho, co začala mluvit o povídání si. Jo, on by si moc rád povídal, celý svůj život by si rád povídal... no to mu příroda bohužel nedovolila. A co nějaká vyšší moc? Byla schopná něco udělat? Cokoli? Teda ne, že by zaprodal duši ďáblu za hlas, přece jen, taková bytost jako on nemohla jít po smrti do pekla! Musel se k ní otočit a mírně naklonit hlavičku. V jednu chvíli to vypadalo, že jí to došlo a podruhé zas řekla něco, co to vyvracelo. Neměl jí to za zlé, nikdy by to neměl nikomu za zlé. Už zmínil nejednou, že ne každý uměl a chtěl komunikovat s někým, kdo mluvit nemohl. No zjistil, že i jí zajímal stav jejich ostatních sourozenců. Uvažoval, zda se s nimi též nesetkávala anebo jen načala tato slova, aby mu pak řekla, že byl zbytek v pořádku. Stáhl uši a smutně zavrtěl hlavou, šlo na jeho reakci dost znát, že měl prostě obavy. Pak ukázal tlapou na ni. Usoudil, že dost dobře pochopila, že se jí ptal, zda něco nevěděla ona. Třeba jo a pokud ne, možná nějakou ze sester potkají na srazu! To už alfa Einar zavyl a vedl smečku do úkrytu. Byl čas, tak honem vejít dovnitř, někoho hledat, případně se s někým seznámit a hlavně vyslechnout novinky.

>> úkryt

Sestra byla z jejich setkání stejně nadšená jako on. Taky aby ne! Však sourozenci se mezi sebou tolik neviděli... teda nebudem si lhát, nevěděl, jak na tom byla Třezalka, jenže pokud tady na hranicích strávila věčnost, pochyboval, že se s někým jiným z nich setkala. Ano, jdu pro tebe, bude sraz! pomyslel si tak nadšeně, že to dokázala uhádnout. Avšak teda popravdě, nevěděl, že se zde nacházela, no sraz se blížil a určitě by se nehodilo, aby ho zmeškala, že? Takže párkrát přikývl a ukázal hlavou směrem na území. Když už ji našel, tak ji dovede na setkání. Aspoň počítal s tím, že se něco dít bude, nacházelo se tu momentálně hodně vlků, jinak každý někde lítal...a hlavně, nějaké zvěsti už se tu roznášely, určitě to tak bude. Nad jejími posledními slovy zavrtěl hlavou a poklepal ji jemně po rameni. Určitě se ti jen tak nic nestane, jakoby jí říkal. Byla přece šikovná a silná! A konec konců, byla jediná, o které zatím věděl, že byla v pořádku, nedovolí, aby o ní a o jakéhokoli dalšího sourozence přišel! Tymián a Heřmánek stačili! A i ti mu občas chyběli. Hvozdík odešel ze smečky a tak mu tady zbyly sestry. No většinou asi měly dost práce a brali ji nejspíše dost vážně! To viděl teď, kdy se Třezalka ani nechtěla odpojit od hranic. Následně se rozešel a po pár krocích otočil hlavu, aby se ujistil, že šla za ním. Nevěděl, kdy přesně sraz započne, ovšem... mohli být předem připraveni a třeba i mohli pokecat i s někým dalším. Nějaké interakce potřebovali určitě oba.

Po tom, co s Letem nalovili hlodavce, Leto jich pár odnesl vlčatům a Podběl si sežral svou porci, tak osaměl. Jako neříkal nic, samota mu celkem vyhovovala, na druhou stranu ho i mrzelo, že se vlastně za ty skoro tři roky svého života s moc vlky neznal. Ono jasný, ne každý uměl komunikovat s němým jedincem, jenže byly chvíle, kdy se prostě sám cítil. Avšak asi to i chápal. Hodně vlků mělo hodně práce a nezbyl jim čas na nějakého, no dalo se říct random člena. Cítil se random? Možná, avšak jako u ničeho, ani to se nikdo nedozví. Procházel se tak poblíž hranic, jakoby tam něco čekal, no nakonec přece jen na někoho narazil. Třezalka! vyhrkl si v mysli, jako většinu svých sourozenců dlouho neviděl ani ji. Rozešel se vesele k ní tak, aby na něj viděla a už z dálky jí zamával. Posléze jí pokývl na pozdrav a krátce ji objal. Nakonec se trochu odtáhl a naklonil hlavičku na stranu. Neruším? nebo Kde jsi tak dlouho byla?, jakoby se ptal. No jak to pochopí přesně ona, netušil.

Děkuji za akci a proklínám vás za to malování >:(

Za Taniu mám tedy 4 kola, tak mám 40 bodů a ráda bych využila 2 tlapky za 30 bodů = jedna do ohně a jedna do pavučiny a 2 mince za 10 bodů.

Přikývl. Samozřejmě, aspoň většina léčitelů musela znát tak "obyčejnou" květinu, jakou byl podběl, no ne? A tady v Alateyské smečce jich žilo víc, Leto si mohl dokonce vybrat! No avšak prozatím k lovu. Už měl hlad jako vlk. A možná by pak mohli něco donést vlčatům a jejich matce, ne? Samozřejmě záviselo na tom, kolik toho uloví, s jednou myší za nimi určitě nepůjde, avšak takových pár krys/potkanů jako svačinka, to už znělo lépe. A nenechali na sebe dlouho čekat! Skupinku velkých hlodavců zachytil čumákem zanedlouho. Vydal se po stopě, dokud nenašel skulinu ve skále a v ní určitě nějaké hnízdo. Pokynul Letovi a sám se vydal o něco blíž. Při falešném pokusu se do hnízda dobýt začali odtamtud vybíhat vyplašení potkani. Začal je chytat a zabíjet, někteří mířili i směrem za žlutým vlkem, hlavně ti, které nedokázal chytit on sám. V konečném výsledku jich moc nebude, avšak nic úctyhodného tady v horách taky nečekal. Dostanou však svačinku oni i případně pak vlčata, to bohatě stačilo.

Nepochyboval o tom, že se Leto brzy jeho jméno dozví. Vlastně mu to mohlo říct plno vlků tady ve smečce, třeba jeho sestry, co tu zůstaly. To mu připomnělo, že je taky dlouho neviděl, ale fakt dlouho. Neodešly taky? Těžko říci, pokud nevěděl, kde je hledat, spojit se s nimi prostě nemohl. A na území je zrovna neviděl. Kdo ví, třeba bude mít štěstí a přijdou. Vždyť měly nějakou možnost svobody, no ne? Na jeho slova se usmál. Jasný, že mu to nevadilo, hlavně, jak už zmínil, zval ho tak už i jiný vlk. No Podběl dostal asi novou přezdívku... pro vlky, co neznali podběl. Nad jeho slovy o vlčatech zavětřil znovu a vážně, pach vlčat se nedal přehlédnout. A muselo jich být víc. Přikývl. Prvně chtěl zamířit do úkrytu a obhlédnout to, no pak si to rozmyslel. Nebude se tam cpát a rušit je. Stejně dřív či později s nimi do kontaktu přijde i shodami okolností. Takže se zaměřil spíš na činnost, co plánoval předtím a tím bylo získávání potravy. Nechtěl nakonec brát jídlo z hromady jako nějaký chromý mrzák, budou ho určitě potřebovat jiní. A tak se vydal do odlehlejších částí území, kde určitě najde něco dobrého aspoň na chuť. Nejlepší by byl třeba párek vypasených potkanů, co se hor týkalo.

<< ledové pláně

Pohled na Podběla držícího v tlamě podběl a snažící se tím říct jeho jméno, by mohl být pro někoho nadmíru vtipný. On to považoval jako základ konverzace pro němého vlka. Když už našel způsob, jak některým vlkům sdělit své jméno, proč to nepoužít? No na jeho slova přikývl, i když to bylo, jak předpokládal. Leto květ neznal. Avšak při jeho zmínce o tom, že mu bude říkat Kvítku, mu vykouzlila úsměv od ucha k uchu. Žlutý vlk nemohl vědět, co ho tak rozveselilo, no tohle mu přesně řekl i Dail! Ty jo, to měli tito dva vlci nějak nevědomky propletené mozky? Bylo to prostě fascinující! Cítil se teď prostě vesele. Nakonec se oba vydali do hor, na území jejich smečky. Když překročili hranice, Podběl se zhluboka nadechl a zavětřil čerstvé pachy. No vypadalo to, že mnoho vlků se toulalo někde po ostrovech, ovšem některé by tu někde určitě našel. Pohlédl na Leta a posléze se vydal najít něco k snědku. Při jídle by mu mohl jeho nový kamarád třeba něco vyprávět. Co nějaký příběh? Nebyl malý, avšak příběhy si vyslechl rád každý. A konec konců, někdo by tu mluvit měl, když on sám nemohl.