Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ach ano, chvíli si vlk musel myslet všelicos. Až po jeho zásadním gestu Letovi došlo, s kým měl tu čest. Skvěle, pochopil to, to byl základ. Jakmile se Leto představil, hodlal to provést i on sám. V srsti měl už nějakou dobu zapletený kvítek Podbělu, který aspoň zatím pořád sloužil svému údělu. Vytáhl ho ze srsti a držel ho v tlamě, s pohledem upřeným na Leta. Znal Podběl? Znal aspoň jakoukoli květinu? Od té doby, co potkal Daila, věděl, že ne každý byl takto znalý. Každý měl v životě jiné poslání. Někdo znal květiny a neuměl bojovat, anebo naopak. Připadalo mu to normální, takže nikdy nikoho za jeho (ne)schopnosti neodsoudil. Když si zapletl kvítek zpět do srsti, žlutý vlk se rozmluvil znovu. Chápavě přikývl. Teda, nemohl to chápat úplně. Ve smečce se narodil a celý svůj život v ní žil. Ale rozuměl tomu, když se někdo teprve učil. Jako každý se musel vše, co neznal, naučit. Stejně jako se teď bratři učili, jak žít pořádně ve smečce. Pak hlavou ukázal směrem k horám, jako že by měli jít na území. Upřímně, dlouho se tam neukázal a nechtěl, aby ho považovali snad za nevěstného, nebo ještě hůř mrtvého. Taky už měl hlad a žízeň a tak si potřeboval zaplnit žaludek.

>> Alateyská smečka

Z vlka vylezlo jedno jediné slovo a tím byl pozdrav. Jo, on nevěděl, kdo před ním stál a tak asi čekal, že to Podběl začne konverzaci. Haha, kéž by mohl...Teda, to bylo sporný. Se svým hendikepem se už dávno smířil a snažil se s ostatními vlky komunikovat všelijakými jinými prostředky, avšak i tak občas třeba přemýšlel, jaký by měl hlas, jak moc by mluvil? Jasný, za svůj život by toho měl na jazyku hodně, jenže co v momentální okamžik? To byl sakra rozdíl! No aby tu na sebe jen nečuměli a Leto si pak nemyslel, že šedý vlk se choval jako nějaký mentál, tak udělal jedinou věc, která ho zrovna napadla, no ale která se i zároveň dost hodila. Packu natáhl k tlamě a zavrtěl hlavou. Vlastně mu tím řekl, že nemohl mluvit. Pak tlapu zas položil na studenou zem a naklonil mírně hlavu na stranu. Určitě muselo být krémovému vlkovi už jasný, že to on musel začít konverzaci, pokud o to vůbec stál. Podběl zas chápal, že ne každý uměl, anebo chtěl, se snažit komunikovat s němým. Konec konců on by zas nechtěl trávit čas s vlky, kteří by ho odsoudili, případně se mu vysmáli.

<< ledovcové jezero

Podběl se potuloval ledovými oblastmi, kde by si klidně udělal přístřešek a žil tu do konce života. No bohužel kořist ani žádný normální vodní zdroj se tu nenacházely, tak by tu brzy exl na hlad a žízeň. Avšak život v horách a v Alatey se mu líbil, tak nebude vymýšlet kraviny, no ne? Občas přemýšlel ještě jako vlče, no aspoň, že to nemohl vypustit ven, to byla nejspíš jediná výhoda jeho němosti - prostě nemohl z tlamy vypustit něco, čeho by pak litoval. Vše zůstalo jen v jeho hlavě! Problém nastane, až mu někdo začne číst myšlenky. Zanedlouho ucítil poblíž pach Alatey. Někdo se očividně vydal též na výlet! Vydal se k vlkovi, ať šlo o kohokoli a když ho zahlédl, už věděl, o koho šlo. O Leta, bratra Yara, který ho přivedl přímo do úkrytu při srazu a strhla se z toho mela. No oba se stali Omegami a Podběl usoudil, že to byl pořád lepší konec, než aby je oba alfa popálil a ještě vykopl. A vlastně každý člen se hodil. Vydal se k němu a když si ho Leto všiml, pokývl mu na pozdrav. Tenhle asi nevěděl o jeho postižení.

Pach vlka ze smečky ucítil zanedlouho. No nějak extrémně si ho nevšímal. Byl daleko, někdo nejspíš v dálce jen procházel. Vždyť Alateyští měli asi celkově radši zimu, když žili v horách. Zbystřil, až když se začal pach přibližovat. Možná ho vlk, či vlčice ucítila a přišla se na něj podívat. Zanedlouho vlčici uviděl. Nejspíše ji už nejednou ve smečce viděl, avšak nějak blíž ji nepoznal. Když na něj promluvila, mírně stáhl uši dozadu. Asi jen nečekal takový posměšný ton. Jen se obyčejně bavil. Bylo to snad špatně? Proč by mělo být? Zvedl se ze svého rozplácnutí a doklouzal mimo zmrzlé jezero až k vlčici. Posadil se a naklonil hlavu na stranu, přičemž začal mávat ocasem. Třeba od ní mohl čekat i něco pěkného, byť to na první pohled nevypadalo. Ovšem kdo ví, třeba jí jen nebavilo klouzání se po jezeře. Každého přece bavilo něco jiného, vždyť to chápal. Jen by lhal, kdyby nesouhlasil s tím, že si mohla tu neslušnou poznámku odpustit!

>> ledové pláně

<< tundra (přes ledové pláně)

Cítil chládek na svém kožíšku, a ten chládek mu prosakoval až do kůže. Křupal pod ním studený, bílý sníh a místy se musel vyhýbat zledovatělým cestám. Přece netoužil po tom uklouznout a natlouct si, že? Jeho cesty polárními oblastmi ho zavedly až sem, k věčně zmrzlému jezeru. Určitě věčně. Vždyť přece tady nemohlo nikdy odmrznout! Panovala tu věčná zima, dusící a zároveň tak fascinující. Led musel být tlustý jak dobře živený vlk. I kdyby po něm skákal a dupal, určitě by nepraskl. Když se rozhlédl, v dálce zahlédl dvojici skal a kry, jinak všude ležel sníh, který skoro až oslepoval. I když to tu riziko, že led praskne, nebylo, i tak položil na led první tlapku opatrně. Nic se nedělo. Tak pak přidal druhou třetí a čtvrtou, dokud nestál celý na zledovatělé vodě. Pokoušel se klouzat, no většinou to ihned končilo rozplácnutím se na ledě. Musel vypadat celkem komicky...

<< temný les (přes nížinu hojnosti)

Měl vždy pocit, jakoby ho v tomto lese někdo neustále sledoval. Avšak cítil tu plno pachů vlků, ať už nových nebo starých a tak usoudil, že tudy projde plno vlků, ať už dobrovolně či nikoli. Anebo šlo jen o nějaký klam? Past? Brr, už aby odtud zmizel. Když se tak konečně stalo, oddechl si a zamával ocasem. Na cestu na sever mu zbývala překonat ještě tato velká nížina, sousedící s nekonečným mořem. Pro něj nekonečné bylo, nikdy se jím neplavil a nikdy se s jeho pomocí sem nedostal, když se na ostrovech narodil. I tak si ho prohlížel jako něco neuvěřitelného, co snad ani nemohlo existovat. Pak pokračoval přes dlouhou trávu až do cíle.

>> ledovcové jezero (přes ledové pláně)

<< les u mostu (přes most)

Bylo teplo a bezvětří. A tak se Podbělovi po chatrném mostě šlo lépe. Avšak, jak moc chatrným? Očividně tu stál už hoodně dlouho a poskytoval jedinou cestu nahoru, pokud teda nešel na druhou stranu na portál. No musel uznat, že portály ho celkem děsily. Co kdyby ho to náhodou odportovalo pryč z ostrovů? Už by nikdy neviděl svou rodinu, svůj domov. Tohle byly síly, kterým nerozuměl a které nechtěl příliš zneužívat. A tak se radši přebrodil přes starý most, než aby si hrál na Boha. Z mostu skončil ve starém známém temném lese, kde se mu už automaticky ježila srst.

>> tundra (přes nížinu hojnosti)

<< svatyně (přes mlžnou džungli)

Naposled se rozhlédl po velkolepé svatyni. Pak vylezl ven a prohlédl si stavbu ještě zvenku. Škoda, že nemluvil ani on, ani ten Mistr. Třeba by mu Mistr řekl, jak to dokázal postavit! Nebo kdo to postavil! Působilo to trochu jako Božské dílo! Avšak, byly na místě takové závěry? Kdo ví. A i kdyby ne, stejně zůstanou jen v jeho mysli. Dokud mu nikdo nebude číst jeho rozbouřenou mysl, bude to asi dobrý. Když se objevil poblíž mostu, uvědomil si, že někde zapomněl Dala. Nacházel se vůbec ještě u svatyně? Nebo odešel? Tyjo, nejen, že se mu nechtělo vracet do té nebezpečné džungle, no zavolat na něj taky nemohl. Ne, vždyť Dale byl dospělý a samostatný vlk, ten to zvládne i sám, jako už i Podběl. Jen ho mrzelo, že se s ním ani nerozloučil...No nic, teď ho čekal most. Tato stavba už pro něj znamenala něco o hodně horšího, než ten chrám v džungli, jenže se chtěl jít ochladit na sever a tohle byla jediná cesta. Copak on si na to teplo nikdy nezvykne?

>> temný les (přes most)

14 mincí = 112% (1 mince = 8%)
Bonus 20% = 22% navíc
Dohromady mám 134%

- Vlastnosti před tréninkem:
Síla 19 %/80 %
Vytrvalost 37 %/60 %
Rychlost 12 %/50 %
Obratnost 21 %/70 %
Schopnost lovu 13 %/40 %

- Vlastnosti po tréninku
Síla 19 %/80 % + 50% = 69%
Vytrvalost 37 %/60 % + 23% = 60%
Rychlost 12 %/50 % + 38% = 50%
Obratnost 21 %/70 %
Schopnost lovu 13 %/40 % + 23% = 36%

Schváleno

<< mlžná džungle

Vlezl dovnitř. Rozhlížel se okolo, na ohnivé pochodně a různé sochy, co všude stály a pod kterými vytvářel oheň stíny, linoucí se všude kolem. Rozhodně nelitoval, že sem šel. A pak se v druhé místnosti objevil ten vlk. Byl už postarší, nejspíš tu bydlel. Ty jo, snad se na něj nebude zlobit, že mu vlezl domu! Pokynul starcovi na pozdrav, avšak vlk nic. Nevypadal, že se zlobil, no sám nemluvil. Že by také oněmel. Že by našel Podběl svou spřízněnou duši? Starý vlk mu jen pokynul, aby šel za ním. A tak šel.
Najednou se objevil v dřevěném ringu. Starý vlk stál proti němu. A započal boj. Podběla to prvně vyvedlo z míry, pak se však do boje přidal. Došlo mu hlavně totiž, že šlo o cvičný boj. Na jednu stranu to šedý vlk nechápal. Snad sem měl přijít, aby se zlepšil v boji? Konec konců, ve smečce zastával roli obránce. Vyplatí se to.
No tato zkouška nepředstavovala jen boj. Po boji se objevil zpět v džungli a velice ho lákala vůně zajíce, co se mu linula okolo čumáku. Určitě měl ulovit toho zajíce. A tak se vydal po stopě. Vážně se tam nacházel, uši sklopené, nejspíš podřimoval. Podběl se plížil proti větru, jak se to učil. Vyskočil a než stihl zajic zareagovat, chytl ho a zabil. Olízl si pysky a chtěl se do kořisti pustit, když v tom se objevil zas jinde.
U skal, na které měl nejspíš vylézt. A vážně. Starý vlk vyrazil jako první a Podběl ho následoval. Cesta byla strmá a složitá. Pořád pod ním padaly kameny a strhávaly ho dolu. Vzdálenost mezi ním a vycvičeným mistrem se zdelšovala. To zvládne, to zvládne! A nakonec to zvládl. Starý vlk tam na něj už čekal.
Po výstupu skály se objevili s Mistrem na stezce a začal závod. Podběl běžel, co mu síly stačily, avšak i tak byl starý vlk rychlejší. Jakými silami vlk vládl? Vypadal tak staře a i tak byl ve všem lepší, než mladý vlk plný sil! Dokázal vlka přesouvat z místa na místo a bydlel v takovém dokonalém chrámě! Možná to byl samotný Bůh! Po závodě skončil zpět v té stavbě.
Podběl se cítil taaak unavený. Avšak i tak pokývnutím vlkovi poděkoval a zároveň se s ním tím rozloučil a vydal se ven. Bude silnější? Schopnější? Pomohl mu Mistr nějakým způsobem? Někde uvnitř sebe cítil, že ano.

>> les u mostu (přes mlžnou džungli)

<< ovocný lesík

Byla pravda, že mu nemohl popsat vzhled. Co pochytil, místní bohové dokázali vlkům změnit vzhled. Snad na jejich přání? Nebo jen tak, nečekaně? On osobně teda nechtěl vypadat jinak, aspoň zatím. Byl se svým vzhledem spokojený. Nerad by, aby si bohové hráli s jeho kožichem. Když Dale projevil radost nad setkáním s Podbělem a přátelsky se o něj otřel, šedý vlk se zaculil a zavrtěl ocasem, přičemž mu oplatil otření se. Našel si nového kamaráda, i když nemluvil! To bylo skvělé. Zatím dorazili doslova do nějaké džungle. Rozhlížel se okolo. Sem se ještě snad nikdy nedostal, ty jo. A pak ten chrám. Velkolepý, rozlehlý. Podběl mírně přikrčený, se vydal blíž a blíž. Proč tu ta stavba stála? Na co vlkům sloužila? A sloužila vůbec na něco? To zjistí brzy...

>> svatyně

Jméno vlka: Lapis
Pohlavní partnera: asi vlčice
Věkové rozmezí: 2-6 cca(?)
Preferovaná povaha: povaha kladná, nejlépe někdo se stejnou chutí do života
Čísla: 6, 12, 26

Jméno vlka: Podběl
Pohlaví partnera: asi to je jedno xd
Věkové rozmezí: někdo mladší, ale minimálně okolo jeho věku, žádná malá vlčata
Preferovaná povaha: no samozřejmě někdo, kdo bude mít pochopení pro jeho hendikep a někdo, kdo mu bude rozdávat plno radosti, takže rozhodně kladná povaha
Čísla: 3, 10, 20

<< jižní hory

Jo, kéž by měl něco, co by mu pomohlo hovořit, když už nemohl používat hlasivky. Často si to přál, ne že ne. I když se se svým hendikepem už dávno smířil, nějaké zjednodušení komunikace s ostatními by se vždy hodila. Co už. Jeden si musel vystačit s tím, co měl. Nebo neměl... Zavrtěl tudíž hlavou. Ne, nemohl s ním komunikovat jinak, než řečí těla. Bohužel. Avšak po tom, co se vydali na procházku, se vlk rozpovídal o své rodině. Vlci s takovými jmény mu nic neříkali. Možná, kdyby věděl, jak vypadali? I když za život moc vlků nepotkal, aby pravdu uznal, asi mu moc nepomůže. Pokrčil rameny. Nevěděl o jeho rodině nic. Avšak přátelsky ho poplácal po rameni. Určitě se zas brzy setkáte, řekl mu tím. Rodina byla to nejcennější, co mohl vlk mít. A když se mu někam zatoulala, bolelo to. Šli zatím krásným lesíkem a Podběl zastavil až kousek před džunglí. Ty podezřelé pachy, to šero, nebezpečné to místo. Avšak nehodlal se jen tak zastrašit. Třeba tam něco najdou. A tak se tam vydal, i když obezřetně a mírně přikrčený.

>> mlžná džungle

Vlci si zadováděli, trochu poblbli. No asi oba nakonec usoudili, že měli víc než dost. Nemělo zas cenu se tu přemáhat. Avšak Podběl měl radost, že Dalovi vsunul do hlavy i jiné myšlenky. Následně se dozvěděl opravdový důvod jeho cesty. Hledal svoji rodinu. Přemýšlel, zda neviděl vlka vzhledu podobného jeho novému kamarádovi, no byl neúspěšný. A hlavně, i jeho rodiče nebo sourozenci mohli vypadat dost rozdílně. Nikdy by neměl jistotu, že šlo o ně, dokud by mu to někdo neřekl. Takže... No nakonec mu pokynul a vydal se z hor pryč. Teď se půjdou projít! A kdo ví, třeba mu Dale řekne něco více o své rodině nebo tak.

>> ovocný lesík

Dalovi tato hra očividně příliš nevadila. Anebo vůbec. A ještě mu poděkoval za to, že ho vlastně odreagoval. Takže... nevadilo mu to vůbec. Ach ano, chovali se tu jak malá vlčata. Avšak, jak už zmínil, nebylo dobré se občas vrátit do dětských let? Když se ho Podběl chytil za ocas, druhý vlk s ním začal zběsile mávat, avšak šedého vlka to neodradilo. No pak se rozběhl a po chvíli se pustil a udělal přitom pár kotrmelců. Nedalo se říci, zda ho pustil omylem si naschvál. Ovšem nechtěl mu ublížit, přece jen nebyl nejlehčí. A kdyby ho táhl vlk za sebou, nejspíš by ho to začalo brzy dost bolet. Po tom, co přestal dělat kotrmelce, zůstal chvíli ležet na zádech, břichem nahoru, no pak se překulil a rychle vyskočil zas na tlapy. Posadil se a s vrtěním ocasu a vyplazeným jazykem oddechoval. Přitom se usmíval. Naklonil hlavu na stranu. Co teď? ptal se ho tím. Chtěl pokračovat ve hře? Nebo chtěl něco vědět? Anebo už chtěl jít vlastní cestou? Podběl nevěděl a Dale měl teď skvělou příležitost se rozhodnout!

Jo, občas byl problém s Podbělem komunikovat, když nemluvil. Mohl maximálně přikyvovat, vrtět hlavou nebo ukazovat. Do sněhu by mohl i psát, no zima už skončila a vystřídalo ji jaro. Do trávy se psát nedalo, že jo. Když Dala Podběl pobídl ke hře jako malé vlče, vlk zdálo se, chvíli váhal. Však nakonec ustoupil a stal se též na chvíli dítětem. Chvíli se jen tak kočkovali a honili se, až pak po něm Dale skočil a povalil ho, nakonec hned zas uskočil. Podběl se zazubil, překulil se a vyskočil hned zpět na tlapy. Zavrtěl ocáskem a přidal se zpět do hry. Hravě mu chytil ocas a nehodlal jen tak pustit. Nedržel ho nějak pevně, tedy ne tak, aby ho to bolelo. Vlastně ho držel spíš jen za chlupy a přitom se "zákeřně" usmíval. Trochu ho to štípne maximálně, jestli se dokáže nějak z jeho sevření vyškubnout. No jo, už nebyla žádná vlčata s malými, mléčnými zoubky a minimální silou, no. Avšak chybělo mu to. Jako malí všichni rostli pohormadě. Teď někteří už odpočívali navěky a někteří odešli jinam. Prostě se rozdělili. Mrzelo ho to, avšak už o tom přemýšlel tolikrát...že se s tím už jakž takž smířil. Nemělo cenu se v tom utápět celý život, no ne?