Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< mrazivá jeskyně (přes tundru)

Čas utíkal jako voda a na Mois Grisu zrovna lítala zima. Zimu měl Podběl moc rád, líbila se mu mnohem více než léto. Byl za zimu po celých ostrovech rád, aspoň nemusel chodit pořád jen do polárních oblastech, aby ukojil svou spokojenost. Mohl kamkoli! V podstatě. Do pouště asi nepůjde, že. Občas strávil čas se svými zbylými sourozenci, občas s rodiči a občas prostě živořil osamotě. Jako třeba teď. Zrovna vycházel z jeskyně, kterou mu kdysi ukázali Xander s Wargem. V té jeskyni to hrálo všemi barvičkami! Byla tam skluzavka! No neberte to. No přes tundru se vrátil do hraničního pohoří, ovšem místo toho, aby se vrátil na území své smečky, vzal to na druhou stranu směrem dolu. Někam na louku, ať mohl skotačit ve sněhu třeba. Takový nános si nesměl nechat ujít!

>> kvetoucí louka

Sice to tu bylo krásné a plné barviček, i když začínal uznávat, že už ho nadmíru oslepovaly a že už by rád ven. Jenže cesta vedla dál a dál bez možnosti návratu na denní světlo. Nebo noční? Kdo ví. Už ani nevěděl, zda byl den nebo noc. Zda svítilo slunce nebo měsíc. Když v tom kolem něj něco proletělo. Šlo o malého, modrého motýlka, kterej se mu pokoušel cuchat kožíšek a který mu prolétával těsně kolem obličeje. Pokusil se ho chytnout, avšak minul. Pokusil se podruhé a potřetí, no i když se mu to nepodařilo, připadalo mu to jako švanda! A ani neřešil, že kde se tak náhle vzal osamělý motýlek v nitru jeskyně. Náhle se rozletěl ven a Podběl pod vírem zvědavosti vyrazil za ním. Ani mu nedošlo, že se oddělil od Xandera s Wargem, vnímal jen malé, modré zvířátko. Pokračoval, dokud nezacítil... závan! Závan vzduchu! Zavrtěl ocáskem. Motýlek mu pomohl najít cestu ven! Jenže to mu došlo, že když se rozhlédl, že dva hnědí vlci se nikde blízko není nenacházeli. A on jim ani neměl dát jak vědět. Usoudil, že se vrátí do smečky a najde pomoc, která mu pomůže oba vlky dostat ven, jestli se jim to nepodaří dřív. Třeba i jim motýlek poradí. Vyskákal na výstupky na východ ve výšce a nakonec už ťapkal po ledovém sněhu. Už se stmívalo. Musel si pospíšit!

>> hraniční pohoří (přes tundru)

Všude zářily barvičky i když tu bylo přítmí a užil si skvělou ledovou klouzačku, byť to vůbec nečekal. Chtěl se sklouznout ještě jednou, no nejen, že se mu nechtělo lézt znovu nahoru, no bratři navrhli, že spíše jeskyni více prozkoumají. To by taky šlo. Vydal se za nimi, už neutíkal jak smyslů zbavený dopředu, přece jen měl už rozum a kdo ví, co je v této jeskyni mohlo čekat. Zas nevěřil v nějaké ledové příšery, spíše mohla být kdekoli hluboká propast nebo by na ně mohl spadnou nějaký z těch výčnělků, co tyčily ze stropu a to by je zaručeně zabilo. No hlavně doufal, že se tu nacházel i jiný východ a nebudou se muset vracet. Nebo že tu nezůstanou uvěznění navždy. Nerad by zažil takovou pomalou smrt vyhladověním. Zavrtěl hlavou. Brr. To byly moc depresivní myšlenky. To se na tak mladého vlka neslušilo!

Kdyby mohl, tak nadšením výská přes celou jeskyni. Teď jen sjížděl s naplno otevřenou tlamou a veselým výrazem rychlým spádem dolu. Skluzavka vedla do kopců z kopců, doleva a doprava, no i tak jel rychle a plynule. Rozplácl se až na konci, v místech, kde skluzavka končila a trochu se otřel čumákem o zem. Když slyšel výskot dvou bratrů, co se blížili, co nejrychleji se zvedl a popoběhl, než by do mu vrazili do zadku a odpálili ho kdo ví kam do zdi (nebo na ten ostrý zubatý výčnělek, uf). Začal skákat okolo, než se Warg s Xanderem též dosvezli dolu. To byla zábava! Chtěl ještě! A ještě! A nekonečněkrát! Zatímco pobíhal a poskakoval kolem, rozhlížel se okolo. Jak tu bylo větší šero, místní barevné kameny tu zářily ještě víc. A bylo to krásné. Pak hned začal hledat cestu nahoru, aby se sklouzl znovu. Protože takovou věc zažíval poprvé. A chtěl si ji užít pořádně. Konec konců, kdo ví, jestli tohle někdy ještě zažije? Nebo jestli dostane další takovou příležitost? Brzy ho čekaly ve smečce určité povinnosti a hodlal je plnit co nejlépe. No potěšilo ho, co se vyvinulo z obyčejné lekce o hlídání hranic.

<< rozbitý sever (přes tundru)

Neposlouchal je. Proč by měl, když k tomu nemohl ani nic říct? A za druhé, nechtěl se dvoum bratrům, kteří se setkali po snad několika letech, jakkoli motat do řeči. Sám neznal pocit, když se s někým setkal po několika letech, avšak chápal to. Jako se snažil pochopit každého v čemkoli. V podstatě. Vydali se do jakési jeskyně, kterou jim navrhl Xander a oba jeho společníci samozřejmě souhlasili. I když se Podběl nových věcí spíše většinou "bál", možná na něj měly polární oblasti dobrý vliv a trochu mu popostrčili adrenalin. No prostě se mu tu líbilo. Vešli dovnitř a Podběl se rozhlédl. Bylo to tu krásné! Všude ze stropu vyčnívaly obří ledovcové krátery, občas byl ve zdech zaklíněný nějaký barevný a blištivý kámen. A celkově to tu mělo až fantasy atmosféru. Okolím se nesly nádechy zelené, modré a fialové barvy. Šel a unešeně se díval okolo, že si nevšiml ani skluzavky, ke které právě mířil. A co se stalo? S leknutím už sjížděl dolu.

<< ledové pláně

Bratři si povídali a Podběl zatím zkoumal toto místo. Nacházelo se tu mnoho ker různých tvarů a velikostí, avšak skákat po nich nehodlal. Nejen, že už nebyl to malé neopatrné vlče, avšak nelíbila se mu ani představa, že uklouzne a sklouzne do té ledové, velké vody. Brr. Ještě by nachladl. Což fakt nechtěl. No kromě sněhu, ker a vody se tu nic jiného nenacházelo. Však Podběla to i tak nějakým způsobem fascinovalo. Viděl krásu i v místech, kde ji jiní neviděli. A hlavně, ten chládek, ten úžasný hládek, co ho hladil až pod srstí. No v poušti ho nejspíš v životě asi ani neuvidíte. Aspoň dobrovolně by tam teda asi nešel. Ještě by se roztekl a zbyly by z něj jen kosti a kůže! Když se vrátil k hovořícím bratrům, Xander ho navnadil na jednu jeskyni. Vesele přikyvoval. Tuhle věc si nenechá ujít. Hlavně kdo ví, co v té jeskyni najdou. Občas se daly v jeskyních najít úžasné věci! Hlavně v takových opuštěných, jako musela být i tato. No žádný vchod do žádné jeskyně neviděl, tak se nechal vést Xanderem, který věděl, kde se oná ďoura nacházela. Že by tam už někdy byl??

>> mrazivá jeskyně (přes tundru)

Pozoroval to znovushledání bratrů s plným soustředěním. Musel to být krásný pocit, prostě taková ta dokonalá situace, kdy se dva vlci z dětství s dobrými vztahy znovu setkají. A ani bratři by to nemuseli být. Podběl to nezná a ani nepozná, protože se zde na Moisu se sourozenci narodili (teda ne úplně tak v Moisu, ale chápeme se) a všichni tu vyrůstali a setkávali se až do teď. Jen dva z nich už nebyli mezi nimi. Ti už lítali po mráčcích s Bohy, ach jo. Ani jednoho neměl příležitost nikdy pořádně poznat. Určitě by z nich byli skvělí lovci nebo válečníci, léčitelé...či kdo ví, co. Když je Xander představil, mírně se uklonil, aby dal aspoň nějak najevo, že momentálně vnímal. Možná by si mohli ještě potřást tlapami, haha. Nakonec Xander vyměkl a oni se vydali dál do polární oblasti. Nejspíš chtěl strávit s Wargem strávit více času a do smečky ho brát nehodlal (což musel být určitě správný přístup, byť mu věřil). Podběl si vesele poskočil a už klusal dál do chladu, nějakou délku před bratry, však ztratit se jim z dohledu nehodlal. Výlet ještě nekončiiiiiil.

>> rozbitý sever

Na co horka, když mohl být chládek? Na co pouště, když mohly být hory? Podběl věděl, že někteří vlci pouště a horka preferovali, jenže se při takových místech a teplotách necítil moc...fit. Jako by mu to ubíralo energii, totálně ho to vysávalo. No naštěstí pořád existovaly i polární místa a on se zde tedy mohl ukempit pokaždé, kdy se mu to bude hodit. Jednoduché, že? Jen celé léto tu strávit nemohl. Jaká škoda. Krátce se na Xandera podíval. Budoucnost byla nejistá, to měl pravdu. Mohl zítra spadnout ze skály. Mohlo se mu nakonec začít líbit ostré slunce a až moc hřejivé teplo. Když o tom tak přemýšlel, vyplatilo se vůbec myslet hodně dopředu? Mohlo se vždy něco pokazit. A pak by byl jen zklamaný, že se mu jeho dlouhodobé plány nesplnily. Takže ne, nevyplatilo. Rozhodně. Náhle, nečekaně, za sebou uslyšeli hlas. S hnědým vlkem se naráz otočili a ocitli se v tváří tvář jinému, tmavšímu vlkovi. A tito dva se oslovili jmény. Pravděpodobně se znali. Ať už od pohledu nebo více. Cizinci pokývl též na pozdrav, ale zatím se nijak nevyjadřoval. Jen pohled střídal mezi oběma jeho společníky. Došlo mu, že aspoň chvíli by se do toho motat neměl.

<< Alateyská smečka

Xander pod podmínkou, že tam nezůstanou moc dlouho, souhlasil, že se na ledové pláně podívat půjdou. Zde, na ledových pláních, blížící se jaro nebylo vůbec znát, coý se Podbělovi velice líbilo. Když ho bude štvát teplo, prostě se schová sem! A ani to neměl ani nijak daleko...bezva. Zvedl hlavu a nechal se ovanout studeným vichrem, který mu čechral kožíšek od špičky uší až po jeho huňatý ocas. Zatím za ním jeho učitel přišel a Podběl zjistil, že on už tu byl...ehm, logicky. Avšak i když oba zajímalo, co se asi tam za těmi krami nacházelo, hnědý vlk rozhodl, že se tam nevydají. Chtěl tam, ale vzhledem k tomu, že nerad protestoval, jen zůstal stát a koukal do dáli. Konec konců, bude plno příležítostí, kdy se tam bude moct vydat, ať už sám či s kýmkoli jiným. Po posledních slovech Xandera se na něj podíval a naklonil hlavu na stranu. Ptal se, jaktože jsi byl tak dlouho pryč? On osobně byl zas dlouho zrovna na území, ehehe. i když ne, že by mu to vadilo. i když už neměl z okolního světa takovou hrůzu, domov byl prostě domov. Znal to tam a na 99% mu tam nehrozilo žádné nebezpečí. No brzy se třeba vydá...někam.

Celkem ho doopravdy zajímalo, jak ledové oblasti vypadaly. Sníh a zima mu byly vždy bližší než léto a teplo. Asi geny. Avšak extrémně mu nevadilo ani jedno, tak si nestěžoval. On nemohl, avšak i tak by si nestěžoval. S výletem souhlasil a tak Podběl radostně poskočil a o lekcích boje, až se vrátí, se celý rozzářil. Co nejrychleji se rozešel dolu z hor, aby se tam dostal co nejdřív! No když si uvědomil, že se nacházel v horách a měl by dávat pozor, aby nespadl, trochu zpomalil. Cesta, kterou šli dolu, byla sice široká, avšak spadnout by i tak mohl, kdyby uklouzl na kluzkém povrchu či na malých kamíncích, válejících se všude. Nezapomněl se ohlédnout za sebe a mrknout se, zda šel Xander taky a kdyžtak na něj počkat, kdyby byl až moc pozadu. Měli přece výuku, byť procházkovou. Nemohl mu utéct!

>> ledové pláně

Vydal se tiše za ním, no jinak než tiše nemohl, pokud nechtěl začít dupat, haha. Na důkaz jeho slov se i postavil do bojového postoje a mával pomalu ocasem, že byl popřípadě připravený smečku bránit, pak se zas narovnal a Xandera dohonil. Blíže hranic více závětřil. Kdyby se tu pohyboval cizí, ucítil by ho, určitě. A vzhledem k tomu, že nic necítil, tak na vlka jen pokýval s poloúsměvem, že vše snad bylo prozatím v pořádku. Následně mu začal vyprávět o znalostech, co by měl v budoucnu mít a skoro z několika nepouštěl zrak, jen si přitom ještě hlídal cestu. Přece jen, nacházeli se v horách. Ale i na louce mohl o něco zakopnout, nejspíš. Kolem nohou mu proběhla náhle malá myška, kterou se pokusil chňapnout, ale ladně mu proklouzla a zmizela v nejbližší dírce. Zavrčel, jeden z mála zvuků, které dokázal z hlasivek slabě a trhavě dostat. Škoda, mohl mít svačinku. Znovu dohonil Xandera, který ho dovedl k jednomu asi z mála míst, odkud šlo vidět až na ledové oblasti. Chvíli na to jen zíral, v dálce jako by tam i někoho viděl jít! Jenže to se mu mohlo zdát, pravda. Ukázal do dali směrem k ledovým oblastem a toužebně se na učitele podíval. Půjdeme tam? Půjdeme, půjdeme?

Při zmínce obchůzky jeho radost trochu opadla, byť to na sobě nedal nijak znát. Chtěl spíš lekci obrany, ale věděl, že obhlídky hranic k funkci obránce taky patřily a musely se přísně dodržovat. Lepší odhalit nebezpečí dřív než pozdě! Časem si na to zvykne a nebude mu to už v nejmenším vadit, no ne? Ještě byl trochu puberťák, který rád jen to zábavný. Však on jednou pořádně dospěje. Zamával klidně ocasem a přikývl na jeho otázku. Jeho maminka už neměla nic zajímavého na práci a ještě bude ráda, že se její syn šel učit. Svým způsobem, asi si potřebovala stejně zas odpočinout. Nemoc ji musela dost oslabit. To věděl i on. No mohla být smečka i ráda, že nemoc nepostihla více členů, nedej vlků, všechny! Kdo by se o koho stsral, být všichni nemocní? Strašná představa. Ovšem vyhnal to z hlavy a soustředil se jen na nadcházející učení. Snad nenatrefí na nějakou hrozbu!

S maminkou Shine strávili ještě nějaký ten čas. Podbělovi došlo, že mu fakt chybělo být s kýmkoli z rodiny, takže měl radost, že se mu to po delší době zas splnilo! Avšak vzpomínky jako jejich společná výprava do Daénské smečky a shromáždění, kde seděli bok po boku, nikdy nic nenahradí. Podběl byl ke své rodině hodně vázal, od jiných vlků se bál jen předsudků a posměchů. Jen u své rodiny si mohl být stoprocentně jistý, že ho neodsoudí ani se mu nebudou smát. Zrovna stáli s černou vlčicí někde na území, když najednou zahlédl Xandera, jak procházel územím. Nečekaně se zastavil pohledem na něm a zanedlouho k němu posléze i zamířil. Podběl odolal šťastnému zavrtění ocásku. Půjdou...cvičit? Jen pozoroval, jak se blížil, snažil se působit trochu víc diplomaticky. Už nebyl tím malým vlčetem, které muselo nutně rozveselit každý prdnutí, no ne? Avšak až projde pubertou, uklidní se. Jako první mu kývl na pozdrav a pak, aniž by z něj spustil zrak, čekal, co plánoval.

Maminka se očividně lovit nechystala, což znělo čistě logicky. Nebyla ještě v takovém stavu na náročnější aktivity. Podběl se celý život snažil vykopenzovat svoji neschopnost mluvit učením se všeho, co bude potřeba k životu jeho i k životu ve smečce. Lov, boj, stopování, objevování všeho nového, snažil se ze všech svých sil! Přičemž se samozřejmě jako rozumný vlk snažil nepřetěžit. A povedlo se! Aspoň už to nejzákladnější zvládl. A nevzdá se. Nikdy se nevzdá. Doufejme... Při pochvale černé vlčice se mu rozzářily oči a potěšeně zavrtěl ocáskem. Byl rád, že na něj byla pyšná. Že měl rodiče, kteří ho nezavrhli, protože byl prostě jiný než ostatní jeho sourozenci. Někdy by se měl s nějakou ze svých sester zas setkat... anebo třeba i s Hvozdíkem. Vlastně ti oba se učili na obránce. Mohli by potrénovat, předat si nějaké triky a své zkušenosti! Jenže zatím se všichni jakýmsi způsobem míjeli... Pustil hlodavce z tlamy a přisunul ho k Shine, aby trochu doplnila síly. On si mohl kdykoli kdekoli ulovit vlastní. Pak se otřepal a rozhlédl se okolo. Možná by se šel vydat někam na výlet. Jenže nechtěl mamki opustit, když konečně měli možnost spolu strávit čas...

<< úkryt

Štěstí na sebe nemuselo dlouho čekat. Což bylo občas obtížné. Sem do hor zrovna nejvíc kořisti nezabloudilo, pro většinu z nich zdejší podmínky nebyly zrovna nejvhodnější. Neměla tu svou potravou, nenašla tu pořádný úkryt. A když už se sem něco zatoulalo, brzy to pošlo. Což proč ne, nějaká čerstvější mršina přijde vždy vhod. Proč si to občas neusnadnit? Avšak několik měsíců starou mrtvolu by ze země zrovna nesbíral. Ach, jaký byl tím smečkovým životem zhýčkaný. Co měli říkat tuláci, hlavně teď v zimě? Těm občas nic jiného nezbývalo. No nic, zpátky k ději. Celkem velká myš (byla to myš? nějaká velká) právě zastavila, postavila se na zadní a zavětřila. Všimla si dvou vlků dřív, než vůbec stačil cosi udělat? Avšak pak zas přistála na všech čtyřech a očuchávala něco na zemi. Přikrčil se, zkontroloval, zda byl proti větru a začal se plížit. Hup, křup a hlodavec už mu bezvládně viděl v tlamě. On to dokázal. Znovu to dokázal! Přiskákal zpět k Shine, zvedl k ní hlavu s krysou v tlamě a pyšně zavrtěl ocáskem. Určitě bude mít velikou radost!