Příspěvky uživatele

< návrat zpět

On vlastně ještě nikdy v životě nebyl nemocný. Nemoci ho asi obcházely obloukem, což bylo jen a jen dobře. Takže úplně nedokázal odhadnout, jak se při nemocích vlci cítili. I když věděl, že nic příjemného to samozřejmě nebylo, že jo. Škoda, že se na to nemohl zeptat. No nic. Pokračovali z úkrytu směrem ven, což Podběl upřímně nečekal! Venku už se stmívalo, avšak vypadalo to na jasnou a teplou noc, takže se jim nic stát nemohlo. Vyšel ven a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Místo odpovědi na její otázku se rozběhl za letícím listem a chytl ho do zubů, no hned poté ho opustil na zem. Takhle se učil jako malý "lovit" a jo, pořád ho to bavilo. Aspoň si procvičí své reakce. Poté se začuchal, jestli náhodou neucítí pach nějaké zatoulané myšky anebo tak nějak. Rád by se mamince pochlubil, že už uměl aspoň trochu lovit!

>> Alateyská smečka

Maminka ho pochopila víc než dobře. I sama asi usoudila, že už tu ležela dlouho a asi se necítila po nějaké době tak špatně, tak by se jí menší procházka aspoň po úkrytu či území Alatey hodila. Když se byť těžce, avšak odvážné zvedla, Podběl začal kolem ní pobíhat, pak se vrhl klusem dopředu. No po chvíli se zas vrátil a tak pořád dokolečka. Jako kdyby tiše oslavoval Sláva, sláva, maminka už je zdravá!. Nebo tak něco. Celkově zrovna vypadal jak malé nahypované vlčátko (i když... malý byl, ne?) Na její slova přikývl. Ani nepočítal s tím, že by ho vedla kdo ví jak daleko. B blízké době si možná udělá túru sólo. Anebo s nějakým z jeho sourozenců? Kdo ví! Vyšli z karantény, či jak tomu měl říkat a rozhlédl se. Pár vlků se tu nacházelo a všichni budou určitě šťastní, že se Shine uzdravila, ať ji uvidí! I když v jednu chvíli lítal všude okolo, v druhou chvíli se držel u černé vlčice a hlídal ji, kdyby se jí mělo najednou něco stát. Přece jen se musela cítit po nemoci ještě zeslábla. Aspoň to tak vypadalo... Měla tu něco většího v plánu? S někým pokecat třeba? Uvidíme!

Samozřejmě ho ujistila, že se nic nedělo. Avšak, jak už zmínil. Dokud se to nestane zas, nechá to už být. Neskolabovala, nepřítižilo se jí, nic, takže si snad určitě mohl oddechnout. Když nechala před nimi vyrůst právě onen liščí ocas, zachichotal se. Teda, jak to popsat. Asi jste věděli, jak to vypadalo, když se vlk hihňal. U Podběla to vypadalo úplně stejně, jen přitom nevydával žádný zvuk. Jenže on vypadal tak vtipně! Jak doopravdický ocas vyrůstající z kořenů! Už se k němu natahoval, že ho očichá a prozkoumá zblízka, no slova maminky ho zastavila. Nechtěl tu začít kýchat a slzit jen protože ji neposlechl. Tak se znovu odtáhl a prohlížel si tu podivnost zdálky. I když nebyla tato květina jakkoli příliš důležitá, hodlá si ji zapamatovat. Což nešlo ani jinak, kvůli jejímu specifickému vzhledu. Ihned poté, co vykoukal liščí ocas, se pořádně protáhl, aby tu nezatuhl (nebo se nevsákl do té země pod ním). Podíval se na Shine. Už se cítil mírně přehlcený informacemi o rostlinkách, uvažoval, že už to pro dnešek stačilo, pro něj. Ovšem, když už jsme u toho zatuhnutí, možná by se měla i tmavá vlčice trochu projít...samozřejmě pod dohledem Podběla! Ovšem vzhledem k tomu, že jí to nemohl ani nijak navrhnout, tak se místo toho zvedl a začal si honit ocásek. Třeba to pochopí tak, že chtěl něco dělat.

Ani ona sama asi netušila, jaké všechny byliny jí podávaly. Že to Podběla nenapadlo hned. Muselo jí být fakt hrozně! Mírně se zavrtěl, trochu nad pomyšlením na velice nepříjemné věci. Brr. Přikývl. Trychtýřek s červenými květy a výrazným pachem na nachlazení a dezinfekci ran. Hlavně kvůli té vůni si tuto kytku rozhodně zapamatuje. Když tmavou vlčici přepadl záchvat kašle, stáhl uši a nervózně začal kmitat ocasem. Dělo se jí něco? Měl by někoho vyhledat na pomoc? Rychle se zvedl a začal se rozhlížet okolo. Kdyby se tu náhle někdo objevil, byl by to takový menší bonus. Zachvíli jí to ale přešlo, avšak i tak působil pořád neklidné mě. Takový záchvat kašle nemohl být normální! Možná jen následek té nemoci? Vždyť to vypadalo jako by jí plíce měly z těla vyskočit ven! Zavrtěl hlavou, když se ho zeptala na liščí ocas a pomalu zklidňoval své dýchání. Zavrtěl ocáskem na znamení, že o tom si rád něco vyslechne a posadil se. Avšak jestli ji chytne další záchvat kašle nebo další neduha, už pro někoho určitě poběží! Ať ho ujišťovala o jejím zdraví jakkoli.

Pozoroval, jak nechala u nich vyrůst jednu malou rostlinku s červenými kvítky. Nepochyboval o tom, že už ji někde určitě viděl. Také dost dobře voněla a i přes to, že ji nepotřeboval, jen kvůli té vůni by ji s chutí sežral. Klidně by jen tak preventivně požíral léčivé rostliny, avšak nezpůsobilo by mu nějaké problémy, kdyby se jimi předávkoval? Všeho moc skočilo, jak se říkalo. Trychtýřek, pomyslel si, hodlaje si květinu zapamatovat. Hlavně její jméno a na co sloužila. Takže vlastně všechno. Ještě jednou zavětřil a včichl vůni trychtýřku. Sice asi působil, jakoby se chystal začít fetovat kytky, ale... i když proč ne? Možná by si nebyl vším pořád tak nejistý. Koukl na červenou kytku a pak ukázal na černou vlčici, jakoby jí právě říkal to jsi dostávala ty proti té nemoci?. Přece mu řekla, že trychtýřek sloužil na nachlazení a dalších mnoho neduh. A ona přece byla nachlazená, ne? Či? Nikdy vlastně pořádně nepochytil jakékoli informace o nemoci, co se šířila Mois grisem. Vlastně ani pořádně nevěděl, že se nějaká nemoc šířila! Šlo vidět, že toho fakt hodně zaspal. I když v tomto případě to bylo spíše dobře. Na její otázku přikývl. O ano, na jejich cestě do Daénu kdysi je dvě rostlinky naučil! Toho... plazivce, na léčení ran a pak paloučnatku v temném lese, vypadající trochu jako pampeliška, velice jedovatá. Jenže co nebylo v tom temném lese nebezpečné?

Někdy o tom doslova snil. Že mluvil, že měl hlas, doopravdický hlas... no neměl. Někde vevnitř se s tím pořád nesmířil a netušil, zda se tak někdy stane. I když pravda byla, že většinou se mu stejně zdály noční můry různého druhu. V noci se probouzel spocenej a vystrašenej, jenže jak nemohl ani křičet, nikdo o tom nevěděl. A pokud ho nebude v noci někdo pozorovat, ani se to nikdo nedozví. Což považoval spíše za dobrou zprávu. Jak by někomu říkal, že trpěl nočními můrami? A chtěl by to vůbec někomu říkat, kdyby to šlo? Nejspíš ne. Shine se napila a změna v jejím hlasů šla znát. O jejích slovech o květinách si vesele poskočil a lehl si k ní. Jak na takové chvíle vždy napjatě čekal! Mluvil jen druhý vlk a Podběl se nemusel zrovna snažit nějak máchat tlapami. Jen poslouchal a učil se. Což mu do života mohlo kde co přinést. Jednou třeba i někomu pomůže s bolístkem! A jednou se bude schopný bránit natolik, že zachrání sebe i třeba i dalšího vlka! Chtěl být co nejvíce nápomocný. Aby vyrovnal problém se svojí němostí. Lehl si kousek od ní a čekal, o jakých kytičkách se dozví něco nového. A o jakých se dozví dnes poprvé, samozřejmě.

Oslovila ho, očividně ráda, že zas viděla po dlouhé době novou duši. Že viděla jjeho. Na její otázku jednoduše přikývl. I kdyby uměl mluvit, celkem nerad by se jí chlubil, že většinu zimy strávil na území, jakoby se okolního světa snad bál. A bál se? Samozřejmě, že ne, nebyl už přece tím malým nezkušeným vlčetem, jenže to neměnilo nic na tom, že pro něj byl okolní svět takový... velký. Plný nástrah a nebezpečí. Avšak tím se mohla stát i smečka. Osud býval někdy tak nevyzpytatelný... No hlavně mu taky neuniklo Shinino chraptění. Dlouhé mlčení a vliv nemoci si holt muselo vzít svoji daň. Otočil hlavu a všiml si mechu nasáklého vodou poblíž. Došel pro něj a opatrně ho vzal do tlamy. Donesl ho černé vlčici, aby se mohla napít. To by jejím hlasivkám mohlo pomoc. A hlavně, byl potřeba velký příjem tekutin, pokud byl někdo nemocný! Ovšem pochyboval, že by to nevěděla nebo to schválně odflakovala. Vždyť kuráž uzdravit se a zas si užívat života měla.

<< Alateyská smečka

Vešel dovnitř, do tmavých ledových míst úkrytu Alateyské smečky a nasál okolní pachy. Cítil zde a i viděl (jo, měl oči) víc vlků. Některé pachy byly už zastaralé, ale několik vlků polehávalo v pelíšcích a relaxovalo. Nehodlal nikoho z nich rušit, stejně by se pak mohli cítit frustrovaní, kdyby je otravoval němý puberťák. Šel po pachu Shine, maminky, až ji našel ležet stranou, sbírajíce síly, které jí nemoc sebrala. Ještě to viděl celkem jasně, jak padla přímo v průběhu smečkového shromáždění, před zraky většiny vlků ze smečky. Všichni sourozenci zůstali v šoku a vystrašení, jenže i z takového šoku se každý musel jednou vzpamatovat. A co. Žila, statečně proti té nemoci bojovala a brzy bude určitě zas fit. Vše bude zas v pořádku. Přišel k ní a jako pozdrav jí olízl čumák. Pak zavrtěl zběsile ocáskem, až by si ho z těla vyvrtěl pryč a posadil se k ní, na tváři mu hrál mírný úsměv. Jak moc byl rád, že se pomalu, ale jistě zotavovala.

<< hraniční pohoří

Dny ubíhaly jako voda. Většinu času strávil Podběl na území, sbíral síly a energii na další túry po Moisgrisských ostrovech. Z výhledů z vysokých hor do nížin si všiml, že sníh už začal pomalu tát, jen u nich v horách se pořád jakž takž držel. No jaro už klepalo na dveře a brzy se bude vyhřívat na kameni jako had v klubíčku. I když byl fakt, že severské geny se v něm nezapřely a zima byla prostě zima. A hory hory. Ne žádné horké pouště nebo letní slunce, spalující ho až do morku kostí. Avšak hodlal se přizpůsobit kde čemu. Hlavně, pokud chtěl prožít dlouhý a plnohodnotný život. Zrovna procházel územím Alatey a pociťoval, jak se pomalu ale jistě oteplovalo. Než se vydá na nějaký výlet, rád by zas po delší době viděl mamču nebo aspoň některého z jeho sourozenců. Napadlo ho, že by se podíval do úkrytu, zda se tam kdokoli z nich zrovna nenacházel. Měl svou rodinu rád a chtěl se s nimi pravidelně vidět a "pokecat" (pro něj tedy gestikulovat, heh).

<< úkryt

Samozřejmě, že měl radost, když se ho někdo nepokoušel rozmluvit násílím, aniž by si přiznal, že se mu to prostě nepovede, že to prostě nepůjde. Když se druhý vlk snažil ze všech sil pochopit, co mu chtěl Podběl naznačit, ať to dělal všemožnými způsoby (psaní odpovědí do sněhu, haha, nejlepší, ještě z něj bude umělec! problém nastane, až sníh sleze). Ovšem představa, že by se vydal na území cizí smečky, mezi vlky, co neznal, to se vlkovi už moc nelíbilo. Neměl mu to za zlé. Sám by váhal. Nakonec šedý fakt odmítl a ať ho packa bolela nebo ne, s Podbělem se rozloučil a vydal se nejspíš pryč z hor. Podběl se s ním rozloučil stejně jako on - kývnutím a pak jen pozoroval, jak mu mizel z dohledu, dokud na něj viděl, přitom pomalu máchal ocasem. Škoda, že se neměl jak dozvědět aspoň jeho jméno. Ovšem, třeba se někdy ještě potkají. Ta možnost se nedala úplně zavrhnout, ne? otočil se na patách a vydal se na území Alatey, prostě domu.

>> Alateyská smečka

Vlk s ním měl svatou trpělivost, což mohl Podběl uvítat a což ho mohlo velice potěšit. Třeba mu vadilo, když někdo moc mluvil nebo prostě respektoval jeho hendikep. Když načmáral jméno jeho smečky do sněhu, vlk prvně nejspíš netušil, co mu tím chtěl říct. Ovšem nebyl blbej a brzy mu to došlo. Zběsile přikývl (samozřejmě na všechny jeho podobně znějící otázky) a mírně radostí poskočil. Jeho společník vypadal jako velice chápavý jedinec a zkusí mu navrhnout ještě jednu věc. Vzhledem k tomu, že ho tlapka musela furt bolet, tak Podběla napadlo, že by mu Alateyští léčitelé mohli aspoň trochu pomoc a ulevit od bolesti. Když už se nacházel tak blízko... Tak se na něj prvně podíval, ukázal na jeho bolavou tlapku a pak pokynul, aby se vydal za ním, že dostane pomoc (snad). Ovšem neměl jistotu, zda se šedý za ním vydá...vlastně záleželo jen a jen na něm. Přece ho nemohl nutit!

Došlo mu to poměrně brzy, Podbělova němost. Avšak komu by to nedošlo? Jak si mohl vůbec myslet, že by ho vlk začal i bít, jen aby mluvil. Teda ta možnost se nedala jen tak zahodit, mohli se takoví jedinci tady na Moisu a vlastně kdekoli jinde najít, ne že ne. Ale Podběl doufal, že na takového vlka nenarazí. Co by si jen počal? Ne, bude budoucí obránce. Bude se schopný ubránit, když dojde na nebezpečí. Na jeho první slova přikývl. Ano, nemohl mluvit. Jenže hlas neměl asi nikdy, nemohl se mu tudíž ztratit...Na jeho další slova už jen pokrčil rameny. Už se s tím smířil. Smířil se s tím dávno a věděl, že mu nebylo už pomoci. Čím by se tento cizinec lišil? Musel by být jedině Bohem, aby mu daroval hlas. Vždyť přece Bohové mohli všechno, ne? Či? Ovšem kdyby mohli všechno, možná by mu hlas dali. A možná třeba ne. Mohli být zlí anebo dary nedávaly obyčejným vlkům jen tak pro nic za nic. Že by jednou mohl konečně promluvit? Když ho ujišťoval, že s tou tlapkou zas tak moc neměl, Podběl se jen maličko pousmál. Nebude se asi pídit v tom, jestli to myslel vážně nebo se utápěl v bolesti. když od něj nechtěl pomoc, nebude se vnucovat, nutit ho. Nerad se celkově vnucoval. Když se ho vlk zeptal, kde se nacházeli, chvíli na něj jen tak koukal, protože jak mu ukázat, že byl poblíž Alateyské smečky? Však nakonec ho něco napadlo! Otočil se k němu zády a začal cosi šmudlat ve sněhu. Když dokončil své dílo, odstoupil, aby na to šedý viděl. Vcelku nahrabaně tam stálo U Alatey, ale přečíst se to ještě dalo. Doufal tedy, že znal Alateyskou smečku nebo že pochopí, že šlo o smečku. Psát Alateyská smečka bylo moc práce, no ne?

Jakmile do vlka Podběl šťouchl, asi leknutím se na něj zprudka otočil a naježil se. Podběl se ihned submisivně skrčil a pomalu mával ocasem. Nechtěl problémy, chtěl jen pomoc. Jenže to nemohl druhý vlk taky tušit, tož pravda. Chvíli jeho nový společník o něčem usilovně přemýšlel a přitom na Podběla upíral svůj pohled. Znal ho? Aspoň on jeho ne. Byl ještě moc mladý na to, aby si někoho, koho potkal, nepamatoval. Anebo pocházel z toho...Daénu? Možná, jenže ním zrovna nepáchl. Maximálně, kdyby ho fakt vážně klamal čich. A jeho nemohl zklamat čich, když ho už od mala zklamal hlas... Po jeho slovech sklonil thlavu a tlapou se prohraboval ve studeném, bílém sněhu. Kdybych tě mohl pozdravit, udělám to s radostí, pomyslel si chmurně, pak si jen oddechl a znovu hlavu zvedl. Svou tlapkou ukázal na jeho tlapku, kterou držel trvale nad zemí a pokaždý, když s ní pohl, bolestí se ušklíbl. Zaklonil hlavu na stranu. Co se děje? Co sis udělal? chtěl tím říct. Cizinci nejspíš brzy dojde, že nemluvil. Že třeba ani nemohl. i když pořád si mohl myslet, že jen nechtěl, bohužel. jak nepraktický hendikep. Asi jako každý.

<< úkryt Alatey (přes území Alatey)

Jeho krátká cesta ho zavedla až kousek za hranice. Uvědomil si, že tu neměl nic, na čem by mohl trénovat svou sílu a dovednosti (maximálně boxovat do skály, ale to bylo... divný). Prostě to nebylo ono, když na to neměl jiného vlka, s kterým se mohl "prát". Kdyby se tu nacházely aspoň stromy a jejich spadlé listy, tak mohl nahánět listy! I když teď v zimě byly stromy holé a listy už dávno potrhané a zmrzlé někde pod sněhem. Na tuhle zábavu si musel počkat až na příští podzim. Což už dělat asi nebude, bude už asi příliš starý na to, aby ho to ještě bavilo. No co už. Vlka, co ležel poblíž a křivil obličej bolestí, si všiml zanedlouho. To mu bylo snad teplo, že se takhle vyvaloval v tom sněhu? Podběl si nedokázal nějak představit, že by tady bylo někomu teplo... vlk ani nevypadal, že by pocházel z Alatey, aspoň ho ještě neznal a nikdy ho neviděl. Přišel k němu a jemně do něj šťouchl, aby na sebe upoutal pozornost. Pak naklonil hlavičku na stranu. Třeba potřeboval pomoc... smečka by mu pomohla. Sice by Einar asi neměl radost, že na území vodí cizince, jenže by ho tu nemohl přinejhorším jen tak nechat, ne? Pomůže mu, když to bude potřeba.

Když se na shromáždění zhroutila jeho maminka, stejně jako jeho sestry se za ní rozběhl, jenže se poté ihned zastavil, protože jeho sestrám zabránili se tam motat. A copak by on dostal výjimku? Mohl pouze zakňučet a vše to pozorovat smutnýma očima. Taky byli sourozenci povýšení (teda aspoň ti, co se tu nacházeli), asi se velice dobře učili. Jenže nedokázal myslet na nic jiného, než na své rodiče a fakty, že jeden žil daleko od nich a druhý vypadal na pokraji smrti. Jak se asi dali dohromady? Ne, že by lásce nějak rozumněl, avšak taková dálka! To, že se potkali, musela být nějaká náhoda. Musel se na to zeptat... Teda, on vlastně nemohl. Avšak i tak ho to zajímalo. Po skončení shromáždění si našel nějaký pohodlný pelech a šel se prospat. Byl unavený a nervózní, spánek mu pomůže aspoň s tou první věcí. Po probuzení vyšel ven, za účelem si udělat samotrénink. Ovšem pouze na území či aspoň poblíž něj. Nechtěl zas chvíli chodit nějak daleko.

>> hraniční pohoří (přes území Alatey)