Příspěvky uživatele

< návrat zpět

« Katakomby

Nad jeho poznámkou jsem jen mlčky protočila očima. Musel si za každou cenu rýpnout. Ach. Asi byl na smrad zvyklý, ale já žila na čerstvém vzduchu. Tak katakomby. Dávalo to smysl a aspoň jsem věděla, kam už znovu jít nechci, pokud to nebude nutné. Naštěstí jsme se tam nezdržovali příliš dlouho a já v dáli viděla už světlo. „To můžou, ale tu poušť jim brát nemusíš,“ pokrčila jsem rameny. Ne a ne si to nechat vysvětlit.
Zamručela jsem zamyšleně. Bylo tu spousta divných věcí, jo? „Nebráním se tomu, až něco nezvyklého přijde, tak to přijde,“ řekla jsem k tomu jen. Na duchy a jiné divné věci jsem nevěřila, ale pokud něco mezi nebem a zemí zažiju, tak zažiju.
Zastříhala jsem ušima a natáhla hlavu více dopředu, jakmile vyřkl další slova. Zvědavě jsem zamrkala očima a před námi padala voda v jeskyni. Vodopád. Páni. Netušila jsem, že za něčím tak nechutným uvidím tohle. Konečně řekl tedy něco, s čím jsem vlastně souhlasila. Pomocí magie vodu rozdělil tak, abychom přešli téměř suší. „Děkuju,“ řekla jsem jen a následovala ho vpřed. To už jsme se ocitli před vodopády a v dáli se rozkládala louka s jezerem. Rozhodně tohle místo bylo příjemnější než ta žumpa.

« Rokle

Zastříhala jsem ušima a zalezla za ním. Tohle mělo být zajímavé místo? Ohrnula jsem pysky, jakmile se mi do čumáku dostal ten strašlivý puch, jako kdyby tu něco chcíplo. Možná jsem nebyla tak úplně mimo mísu. „Co to je za smrdutý místo?“ zeptala jsem se se značným znechucením v hlase.
„Pokud z pouště pochází, má řídkou srst, těžko přežije v zasněžených horách. Právě ten tu poušť ocení,“ pokrčila jsem rameny. To se s nikým takovým nesetkal? Zajímavé. Já sice naživo asi taky ne, ale o takových vlcích jsem věděla a hlavně... vlci žijí v horách, proč by nemohli v poušti, pokud jsou na to uzpůsobeni?
Zamručela jsem jen. Třeba někoho takového jednou potká a vzpomene si na mě. „Joo, osud je nevyzpytatelný. Byliny nějaké znám, ale nebavilo mě to tolik jako mojí matku.“ Nic jsem proti tomu neměla, naopak mi přišlo strašně super znát všemožné byliny a léčit ostatní, jen já jsem se v tom úplně nenašla. „Věřím, že dokáže,“ odvětila jsem krátce. Nemohla jsem víc mluvit, jinak bych se tu asi pozvracela. Zaposlouchala jsem se a přeci jen jsem něco slyšela, ale nedokázala jsem identifikovat co. Třeba to byl jen proudící vítr.
Jakmile se mi trochu ulevilo a dostával se sem čerstvý vzduch, odpověděla jsem: „Nevěřím. Uvěřím, až něco takového uvidím.“ A s tím jsem se za ním vydala ven. Konečně.

» Nerovy vodopády

Zdálo se, že ostrovy byly rozmanité. „Hm, každý si asi něco najde,“ pokrčila jsem rameny. Hlavní bylo, že to tu nebyla samá louka nebo takovéhle rokle, ale našla se tu pláž, lesy, hory. Věřila jsem, že když se tu někdo ocitl, našel si svůj domov. Taky bych si nějaký měla najít, ale to až později.
Více mě zajímaly smečky, sama jsem z jedné pocházela a ač jsem tam neměla nejlepší podmínky, časem bych se ráda přidala do nějaké, v nejlepším případě si založila svou a ukázala těm v mé původní, jak by to mělo vypadat, ač mi bylo jasné, že se to pravděpodobně nikdy nedozví. „Smečka v poušti? Zajímavé. Já bych tam teda nešla, ale kdo pochází z pouště to jistě ocení,“ odvětila jsem. Údajně tu měla být jakási Zlatá smečka. O ní jsem nevěděla, co si myslet dle jeho názoru, na druhou stranu brát si jeho názory k srdci ohledně vlků a smeček nebylo zrovna nejmoudřejší. „Hm, kdo ví,“ řekla jsem jen nakonec. To, co řekl o své matce jsem více nekomentovala. Neměla jsem k tomu už slov.
Na jeho upřímné zasmání jsem se pousmála. „Já bych peří taky nesbírala, ale někdo si v tom libovat určitě bude,“ pokrčila jsem rameny. „O bylinkách něco vím, ale ponořená do toho taky nijak zvlášť nejsem. Nic mi to extra neříká.“ Jednoho by to jistě překvapilo, když se jmenuji přeslička, ale ač mi matka o bylinkách říkala, nikdy mě to nenadchlo tolik, co ji.
„Ne. Smečky podle mě slabost a blbost nejsou, pokud za to umí jeden vzít a správně smečku vést, ale ne každý to dokáže. Bastardka mého otce, ve smečce to neunesli,“ pokrčila jsem nakonec rameny. Ač to znělo všelijak, táta mě měl rád, a za to jsem mu byla vděčná. Ovšem to se o dědovi říct rozhodně nedalo...
Zastříhala jsem ušima. „Pojďme,“ odvětila jsem jen a šla za ním. Ovšem měla jsem se na pozoru. Nebyl to zrovna vlk, se kterým by jeden šel v poklidu pod rouškou tmy do hlubokého lesa.

» Katakomby

„Třeba o ostrovech, jistě je znáš dobře,“ pousmála jsem se na něj a mávla ocasem. Třeba mi řekne něco, co nevím a bude to pro můj život tady užitečné. „Nebo znáš nějaké místní smečky, hm?“ zeptala jsem se. Ne že bych teď hned o nějakou stála, ale třeba časem...
Povzdechla jsem si. Kolik škody mu dětství napáchalo. Vlastně mi ho bylo líto, nemohl za to, jaký je. Narodil se tak a jeho matka tomu nejspíše moc nepomohla. A když nic jiného neznal, tak to šlo měnit taky špatně. „Ah. Tvá matka byla asi krutá vlčice,“ řekla jsem něco, co bylo asi jasné nám oběma.
Krátce jsem se zamyslela. „Nevím... někteří rádi sbírají byliny, sbírají pírka...“ pokrčila jsem rameny. „Ale když na tebe tak koukám a podle toho, co jsi mi řekl, tohle nebude nic pro tebe,“ uchechtla jsem se. Nedokázala jsem si ho představit, jak sbírá květinky... na druhou stranu by to pro něj mohla být dobrá terapie. Kdo ví. „Tak abys jednou nenarazil,“ řekla jsem krátce. Jeden nevěděl, co za vlky tu vlastně chodí.
Proč mě neměli rádi. „Jsem bastardka. Proto mě a mé sourozence neměli rádi. Vlastně ani mámu. Pro takové byl život ve smečce těžký,“ pokrčila jsem rameny. Ani při tomhle to se mnou nic zvláštního neudělalo, byla jsem s tím srovnaná.

Uchechtla jsem se a mávla párkrát ocasem. „Ne, to si opravdu nemyslím, nemusíš se bát, jsou zajímavější věci bych řekla.“ Na druhou stranu těžko říct, co si on představoval pod zajímavějšími věcmi. Třeba o jeho matce. Zastříhala jsem ušima. Nejspíš jeho matka nebyla žádné sluníčko a pokud by po ní... Kdo ví, jaká byla ona. Nerada bych to zjistila. „Vážně? Tak to jsi měl asi veselé dětství...“ Možná jako já? Ne. To bych asi nepřirovnávala k mému dětství.
Vážně to byl zvláštní vlk. Možná až moc zlomený, což mě mrzelo. „A nepřemýšlel jsi, že by sis našel jiné koníčky?“ Ač jsem odpověď předem znala. Určitě ne. Jestli ho to baví... „A bavilo by tě to, kdyby to bylo obráceně a šikanoval někdo tebe?“ zeptala jsem se. Vážně mě to zajímalo.
„No vlastně neměla a ano, většina mě a mé sourozence rádi neměli,“ pokrčila jsem rameny. Já s tím byla už srovnaná a nebylo to pro mě nic, o čem bych nedokázala mluvit. „Vydala jsem se pryč a pak se ocitla vyplavená na pláži, ale moc si z toho popravdě nepamatuju,“ odvětila jsem. Jak jsem se dostala do moře, mi bylo záhadou.

Moc jsem zatím nevěděla, co si o vlkovi myslet. Snažil se mě všeljak vyvést z míry, urazit, rýpat do mě. Ale tohle všechno mi bylo známé, a tedy to nebylo nic, co by mě mělo rozhodit. Zažila jsem spoustu urážek, rýpání a kdoví čeho všeho, takže poznámka o tom, že jsem neschopná v lovu byla opravdu nic. „Hm, dá se to tak říct, jo,“ odvětila jsem mu bez většího zamýšlení a sjela ho pohledem. Taky odolná. Nemyslela jsem si, že by on takový nebyl, naopak.
Jeho další slova byla pravdivá, o tom žádná. „Pravda. Ale tak přesto mě těší, třeba najdeme společné téma,“ uculila jsem se, ač trochu sarkasmu v mém hlase slyšet bylo, ale nebylo to myšleno zle. A jak jsem si mohla myslet, hezké vlčecí období zrovna neměl. „Ah. Tak to mě mrzí... ač předpokládám, že tebe ne,“ pokrčila jsem rameny. „Já to taky neměla jednoduchý, ale kousavá na potkání nejsem. Máš to jako obranný mechanismus?“ Ač jsem předpokládala, že to tak nejspíše bude. „Ale pokud ti to dělá dobře...“ Pokrčila jsem opět rameny.

Nechápala jsem, proč je tak kyselý. Asi mu někdo nejspíš ublížil a teď se to snaží vybít na ostatních. „Neboj se, já něco o životě vím,“ odvětila jsem klidně. Ještě aby ne, však jsem byla bastard smečky, kde se ke mně chovali hůř než tenhle. Rozhodně mě do kolen nedostane. „Moje jméno se mi líbí,“ pokrčila jsem rameny. „Přeslička je dost odolná rostlina, abys věděl,“ mrkla jsem na něj. Bylinky mě nikdy zvlášť nezajímaly, ale přeci jen něco málo jsem si od mámy odnesla.
„No, těší mě, Illyriane,“ rozhodně to nebyla lež. Seznámit se s takovými osobnostmi mi nijak zvlášť problém nedělalo. „Jo, protože ty mě tolik znáš, viď? A byl jsi tu celou dobu, viď?“ uchechtla jsem se. „Někdo ti jako vlčeti ublížil? Nechápej mě špatně, pokud to tak je, tak je mi to líto, jen mi nejde do hlavy, proč jsi tak kousavý k někomu, kdo ti nic neudělal,“ pokrčila jsem rameny. To, že ke mně a mým sourozencům se chovali jak je kusu hadru, to jsem přijala, nic jiného mi nezbylo. Jenže tohle byla dost jiná situace.

Vlk se přibližoval až dorazil přímo ke měn. Působil sebevědomě a byl podobný mým rodinným příslušníkům, ovšem o nikoho takového se nakonec nejednalo, jen jim byl prostě podobný. Možná kdyby tudy neprocházel, zrovna bych si pochutnávala na zajícovi, jenže toho vyplašil. Nezdálo se, že by mu něco takového vadilo. Vůbec ne, spíše z toho možná měl jen legraci. Vydechla jsem a pohlédla na něj. „Já si zařídím něco jiného,“ mrkla jsem na něj, nenechala jsem se. „A nejsem žádná princezna. Jsem Přeslička,“ představila jsem se a změřila si ho pohledem. Nejspíše to nebude nejpřátelštější vlk, kterého jsem tu potkala, tedy on byl třetím vlkem, kterého jsem potkala a nejpříjemnější ze všech byl snad Osten.
„Běžně plašíš ostatním potravu?“ popíchla jsem ho pobaveně, nebylo to mířeno zle, v hlase mohl slyšet, že spíše situaci zlehčuji než že bych se chtěla vztekat a rýpat do něj.

Čmuchala jsem kolem a pátrala po zajdovi, který utekl až sem. Do rokle. Stříhala jsem ušima a čenich měla přilepený k zemi. Doufala jsem, že ho brzy polapím a KONEČNĚ se najím.
Jistojistě bych ho brzy měla, kdyby se mi do čenichu nedostal pach vlka, který se blížil mým směrem a nejspíše toho ušáka vyplašil a ten utekl kdo ví kam. Zvedla jsem hlavu a podívala se jeho směrem. Zastříhala jsem ušima a kdyby ten pach nebyl zcela cizí, myslela bych, že vidím někoho z mé domoviny. Ale nikdo takový to nebyl.
Cizinec měl někam namířeno. Nejspíše. A já zas narazila na dalšího vlka. Tady jeden nemá chvíli klidu a pořád na někoho naráží. Mlčky jsem jej pozorovala. „Zdravím. Vyplašils mi zajíce,“ zasmála jsem se přátelsky a mávla ocasem. Rozhodně to nebyla výčitka, přeci jen nevěděl, že tu mám v plánu lovit. Otázkou bylo to, jak to vezme on.

« Němé údolí přes Ostříž

Šla jsem po boku Ostna a nasávala okolní pachy, zda neucítím kamzíka, na kterého jsme se vydali. Cítila jsem toho hodně. Zajíce, myšky, přicházející jaro a i kamzíky! Zhoupl se mi ocas a zastříhala jsem ušima. „Tímhle směrem jsou,“ prohlásila jsem k černému vlku a přilepila čumáček k zemi a šla po jejich stopě. Docela jsem se do toho dala, až jsem nevnímala nic jiného než pachovou stopu kamzíků a nevšimla si, že jdu pryč od Ostna a ještě podél hor a ne do nich. Nejspíše kamzíci sešli níž na čerstvou zeleň.
Zarazila jsem se až na pláni, kde se mi pachová stopa vytratila. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se. Ostna jsem neviděla a netušila jsem, kde to vlastně jsem. Vážně bych si to tu měla projít, abych se neztrácela a orientovala se tady. Zamručela jsem a do toho se mi ozval žaludek. Opět jsem nasála pachy a v jednom jsem rozpoznala zajíce. „Výborně,“ špitla jsem pro sebe a chvíli čekala na Ostna, jenže ten ne a ne přijít a začínala jsem mít pocit, že se ztratil nebo se prostě otočil a nechal mě to být. Tak či tak jsem už dýl čekat nechtěla a vydala se za zajícem, který mě zavedl do rokle, respektive jeho pach.

Olízla jsem si čenich a ještě jednou nasála okolní pachy, ale tady jsem horské kozy necítila. Nejspíše se držely hlavně v horách, kterých kolem bylo dost, tudíž jsem se neobávala, že bychom žádné nenašli. Na Ostna jsem se jen mírně pousmála a rozhýbala tělo, které by jistě nějaký pohyb už ocenilo. Konečně jsem se cítila zase dobře, energii jsem měla taky. Jen zasytit žaludek a bude to perfektní.
Vzhlédla jsem hlavu k obloze, která se začínala krásně zbarvovat do všech možných barev. „To je krásný,“ vydechla jsem polohlasem a mávla ocasem. Zdálo se, že jaro se pomalu a jistě blížilo. Docela jsem se těšila, chtěla jsem poznat ostrovy i v tomto období. Přeci jen jsem se sem dostala docela v nevhodnou dobu.
Stočila jsem k černému vlkovi hlavu. „Tak pojďme na ně,“ zvesela jsem hlesla a vydala se za ním. Zdálo se, že ví kam vlastně jdeme, což bylo dobře, já bych nevěděla, kam přesně mám jít.

» Furijské hory
EDIT: Rokle přes Ostříž

Mlčky jsem přikývla. Nebylo k tomu moc co dodat. "To máš pravdu," přikývla jsem. Sama jsem toho byla důkazem. Můj život v mé rodné smečce, kde jsem byla bastard, a tak se ke mně chovali a dívali se. Nezabilo mě to, určitě ne, ale rozhodně mě to dost posílilo a za to jsem na konci dne ráda.
Hlad jsme měli oba a já se těšila, až něco sním. Třeba potkáme Segina, kterému jsem zmizela a šla pro něco k jídlu. Dost možná v horách už ani nebude, přeci jen to to už nějaká chvíle. "Jo, koza by byla fajn. Mají chutné maso, alespoň mě chutná," pousmála jsem se a rozhlédla se kolem a přitom nasávala pachy čumáčkem.
Zastříhala jsem ušima a pohlédla na černého vlka. Pousmála jsem se. Líbilo se mi, jak moje jméno bral. "Děkuju. No... dá se to tak říct, ano," zazubila jsem se. Houževnatá jsem byla, byla jsem vlčice ze severu z ne příznivých podmínek smečky. Přikývla jsem a očima pátrala kolem, zda něco neuvidím, přičemž mi čumáček jel jako zběsilý, aby zaznamenal nějaký pach jídla.

Na jeho slova jsem jen mlčky souhlasně přikývla, neměla jsem k tomu co dodat. Chtěla jsem být jen opatrná, neznám tom to pořádně, tak je lepší být opatrná a získávat informace k tom, jak to tu vlastně chodí.
Přikývla jsem. "To máš pravdu. Bohužel někteří asi doslova," zavrtěla jsem hlavou. Věřila jsem, že straší vlci nebo nemocní jedinci potopy nezvládli a voda si je odnesla. Byla jsem ráda, že se nejednalo o mě a stále jsem tu byla. Živá a zdravá. Ač to zdraví nebylo nejlepší, rozhodně jsem se již cítila lépe.
"Uvidíme asi na co narazíme," dodala jsem nakonec. Můžeme chtít něco, ale najdeme něco jiného, jeden nevěděl. "Těší mě Ostne, jsem Přeslička z Kvítkova," představila jsem se na zpět a pousmála jsem se. "No tak asi pojďme na to," řekla jsem rozhodně a nasála okolní pachy, zda necítím něco k snědku.

Vlk si zřejmě na první pohled lasice nevšiml. No nebylo divu, zrovna velká nebyla. "Mazlíček? Mrtvá lasice? To bych ji mohla tak akorát tahat v tlamě," zasmála jsem se. "A myslím, že naše potrava by nám dobrovolně mazlíčka nedělala," dodala jsem a mávla ocasem. Ovšem vlk mluvil tak, jako kdyby to tak mělo být. Divné.
Pokývala jsem hlavou. Byla jsem ráda, že si nemyslel, že jsem nezdvořák, co takhle zírá na cizince. "Jo to máš asi pravdu. Ale přeci jen by mě asi nepřekvapilo, kdyby tady něco chodilo jinak. Každá část světa má asi jinou kulturu," pokročila jsem rameny.
Oči jsem sklopila k lasici. Z té se jeden moc nenažere a ulovit k tomu ještě něco většího nebylo od věci. "Tak jo. Jen nebudu zrovna v té nejlepší formě," upozornila jsem vlka a mávla ocasem. Stále jsem na sobě cítila pozůstatky nemoci, ovšem nedávala jsem to na sobě znát. "Co chceš lovit?" optala jsem se černého.

Úspěšně jsem uhasila svou žízeň a zvedla hlavu. Lasici jsem měla u nohou a mé zraky přešli opět na černého vlka, který můj pohled rozhodně pocítil. Zastříhala jsem ušima a mírně se pousmála. Neměla bych být pro něj žádnou hrozbou a on pro mě snad také ne. Nerada bych přišla o lasici nebo dokonce o život.
Zavrtěla jsem hlavou. "To ne. Omlouvám se, ale přeci jen sis všiml lasice a nerada bych, abys mi ji ukradl," zazubila jsem se na něj a mávla oháňkou. "Normálně na vlky takhle nezírám, ale jsem tu chvíli, neznám místní ostrovany," dovysvětlila jsem. Také jsem byla po nemoci, ale to jsem mu říkat nechtěla, mohl by té slabiny využít a napadnout mě. Na druhou stranu se nezdálo, že by to vážně chtěl udělat. Kdyby chtěl, tak to dávno udělal, ne? Snad jsem se tedy nepletla, to bych nerada. Pak by mě Segin nemusel najít. Ač jsem si popravdě nemyslela, že by mě šel vůbec hledat.