Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Kvetoucí louka (přes Začarovaný les)
"Světlo," odpověděla jsem Ioně jednoduše, "tady můžeš mít povíc magií a nejen elementální. Někteří vlci mají i svoje vlastní magie, speciální, které nikdo jiný nemá." Nechtěla jsem jí teď dělat přednášku o magiích, ale určitě by bylo fajn, kdyby se s místními možnostmi seznámila. Na poznámku o kytkách jsem se musela zasmát. "Ano, to taky. V Začarovaném lese je velká koncentrace nezkrocené magie." Naštěstí jsme lesem prošly bez úhony a vyšly na Mlžných pláních. "Tady je houby vidět i přes den, drž se hned za mnou, nebo se mi ztratíš." Já si už směr intuitivně pamatovala, šla jsem jistým krokem a občas se ohlédla za sebe, jestli mám Ionu stále u sebe, ale na chvíli jsem se zamyslela... Musela jsem jí utéct, protože zničeho nic nebyla.

<< Nížina hojnosti (přes Hraniční pohoří)
Protáhla jsem nás úžinou podél řeky. Byla to mírně zacházka, ale bylo to asi nejbezpečnější po té úlavě. Šla jsem svižnějším krokem, ale nehnala jsem moc, chtěla jsem, aby Iona stíhala a sama jsem se chtěla šetřit, ať se poslední kilometr netáhneme kvůli mě jak hlemýždi. Kdoví jak moje výdrž utrpěla přes zimu. Zatím se zdálo, že moc ne, ale nechtěla jsem se přeceňovat.
Tak jsme se jistě dostaly na louku, plnou rozličných květů. V jasné noci za svitu hvězd louka připomínala místo z pohádky, až bych uvěřila, že poletující hmyz nejsou můry, ale luční víly. Měla jsem chuť zkusit své nově nabyté schopnosti, tak jsem si představila jemně zářící ornament na svojí srsti, no místo toho jsem dostala hodně zářící flek. Na další pokus jsem jemně zářila celá, ale než jsme přešly potok, už jsem ovládala rozsah i intenzitu, dokonce znaky tvarem připomínaly květiny, a než jsme přišly do Začarovaného lesa, už svítící znaky byl hezky zřetelné, i přes svou komplikovanost. Těžko říct jakou to mělo mít funkci, ale bylo to hezké. No, dost bylo blbnutí. Na projítí lesa jsem si "rozsvítila" plece a část krku, abych nám posvítila na cestu. "Tady dávej pozor, les se umí pohybovat," varovala jsem Ionu.
>> Mlžné pláně (přes Začarovaný les)

"To je jenom hypotéza," pokrčila jsem rameny. Netvrdila jsem, že je to pravda. Tu bych se dozvěděla jedině, kdybych si o tom promluvila s Iris samotnou, ale otázkou je, jestli ji v tomto životě ještě potkám. Hodilo by se to. Mimo odpovědí by mi mohla propůjčit svou dlouhověkost, možná, když by měla štědrou náladu.
"Jistě," přikývla jsem. Podívala jsem se na oblohu. Po bouřce nebyly ani památky. To bylo rychlé. Pokud nechceme ještě jít spát, můžeme jít hned. Mě se nějak extra spát nechtělo, tak jsem vydedukovala, že jsme se naspaly přes zimu dost. "Zlatý les není zase tak daleko odsud. Když si pospíšíme, do půlnoci jsme tam." Po těch slovech jsem opustila naši skrýš a šla najít nějakou hezkou, dobře schůdnou cestu přes pohoří.
>> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

"Netuším, podle čeho si vlky vybírají. Měla jsem teorii, že se prostě nudí, tak si vybírají vlky podle zajímavosti, jak by se jim hodili do sbírky, ale nepovedlo se mi ji potvrdit. Rozhodně to není za trest." Vlci tu jsou různí, není mezi nimi žádná spojitost, která by poskytla vodítka. I kdybych použila jako pojítko talent na magii, byl by to přešlap, kvůli šedookým vlkům. Každopádně, změna téma. Smečky. "Ano," odpověděla jsem na otázku, zda tu nějaké jsou. Moc jsme se o ně nezajímala, tak jsem si nebyla jistá jejich stavem, ale pokud Aetas nezemřel přes zimu, tak máme alespoň jednu vhodnou. "Zlatou smečku vede můj starý přítel, vždycky byl otevřený novým přírůstkům," začala jsem s jistou informací. "Potom je tu Daén, ale ten měl nějaké změny v organizaci. A potom jsem zaslechla o dvou dalších smečkách, ale o těch nic nevím, jen že existují."

Zase jsem od ní o krok poodstoupila, ať má trochu životního prostoru. Proč se neodstěhujeme, no zkus se odstěhovat z ostrovů hluboko v oceánu s nejbližší pevninou kdoví kde. "No," začala jsem, ale nemusela jsem slovo ostrov opakovat. "Právě proto," odpověděla jsem, protože jsem už nevěděla jak reagovat. Nechtěla jsem ji šokovat dalším povídáním o magii a portálech a kdoví čem, ale asi bude lepší, když se dozví, jak se věci mají hned, než aby obcházela pobřeží a skončila, kde začala. "Přenesla tě sem Iris. Nebo Nero. Jako každého vlka, co se tady přímo nenarodil. Pro někoho je to vězení, pro někoho příležitost, pro jiné ráj na zemi. Mají rodiny, dostatek potravy, relativní klid. Žádní lidé, vlci tomu tady v podstatě vládnou. A to všechno pouze za cenu odehnání pár příšer a řešení problémů, se kterými bozi občas chtějí pomoct," zkusila jsem osvětlit situaci. "Dá se odsud dostat pouze projítím portálem, který ti musí otevřít jeden z bohů." Já sice prošla tam a zpátky třikrát, ale to není běžný scénář.
Přikývla jsem. Na to bude mít dost času potom.

Pozorovala jsem ji. Uhádla jsem, že to, co se stalo bylo něco úplně jiného než zamýšlela, ještě než začala nadávat. Nechala jsem ji vrčet, naprosto jsem chápala její frustraci, ale nemohla jsem ji nechat vtrhnout k tomu ubohému obchodníkovi a zbít ho za to, že jí zesílil magii až příliš moc... A nebo, že jí k tomu nedal příbalový leták. "Nevím, jestli to je vratné zboží," zkusila jsem opatrně. "Víš... Občas se tu objeví monstra, nadpřirozené jevy, které se základními magickými dovednostmi ani hrubou silou nelze porazit. Ber to jako evoluci. Vlci se přizpůsobili, protože musí čelit daleko větším hrozbám... Jsou to šílené ostrovy." Vstala jsem a přišla k ní blíž. Pomalu a opatrně, abych ji ještě víc nerozhodila, jsem se jí pokusila dotknout čumákem, pokud mi to dovolí. "Chápu, že to pro tebe musí být šok, ale co kdybys tomu dala ještě šanci? A tentokrát v klidu?" Emoční výkyvy pro magii nejsou dobré, zvláště když se cvičí, ergo když je úplně nová. "Zvládneš to, dej tomu pár pokusů. Když to nevyjde, půjdeme mu vyprášit kožich, ano?"

Přitažené za vlasy? Ani ne. Možná, když jsem byla malé vlče, tak mi někteří vlci tady přišli zvláštní, a některé zvyklosti neobvyklé, ale dnes jsem to považovala nejen za zcela reálné, ale vlastně za normální. V končinách, kde magie nebyla, nebo byla velmi slabá, mi zvláštnost ostrovů chyběla. Žádná bláznivá dobrodružství, žádné příšery, žádné povídání si s bohy... Asi to bylo normální, ale bylo to nudné."Jo, i tak se musí cvičit, jen je to snazší a dosáhneš daleko větší moci než kdekoli jinde," odpověděla jsem jí. Vlci měli magii už u nás doma, ale nikdy jsem neviděla vlka vyvolat zemětřesení, nebo udělat díru v zemi jako tady. Někteří uměli rozdělat oheň, jiní zesílit vítr, povyrůst rostlinky, nebo najít vodu. Ovšem, tam nikdy nebyly žádné obří nadpřirozené hrozby. "Budeš ji potřebovat, věř mi."
Všimla jsem si, že si asi nechce povídat, tak jsem ji nechala, ať se s tím vypořádá. Asi to pro ni byla docela rána.

"No, běžná úplně ne," odpověděla jsem Ioně upřímně, "předtím se pro magie chodilo do kouzelné jeskyně s bludičkama, kde se ti zdál sen, ve kterém sis své schopnosti nějak zasloužila, ale asi to bylo pro vlky moc složité, tak bohové zařídili něco snazšího? A nebo jim prostě dělá konkurenci." A vlastně, teď už to asi bylo normální, a kdoví jak už dlouho. No nic, pojďme dál. Vracela jsem se k horám. Našla jsem kousek skály tyčící se nad planinou, ve kterém byla prohlubeň. Ne úplně jeskyně, ale jako úkryt před před deštěm to bylo dostačující a bylo to blíž, než kdybychom šly až k naší přezimovací jeskyni. Otřepala jsem se sebe vodu a posadila jsem se ke kamenné stěně. Cítila jsem všechnu tu novou magickou sílu, bylo jí docela hodně... Bude to chtít trochu víc praxe naučit se to všechno ovládat, než posledně. Anebo to bylo věkem. "Takže," navázala jsem volně na naši předchozí diskuzi, "já jsem taky ze severu. Myslím. Bylo tam chladné klima, losy, velcí medvědi a tak... Ale nezůstala jsem tam moc dlouho."

Spolu s Ionou jsme srnu udovaly. Když ležela na zemi, škubla jsem jí krkem, ať se netrápí. Většinou vlci svou kořist nechají vykrácet, ale to se mi nikdy moc nelíbilo, bylo to zbytečně zdlouhavé a byl z toho nepořádek. Teď jsme se mohly konečně po dlouhé době najíst, tak proč u toho ležet v krvi. V tomhle dešti to ale asi bylo vlastně docela jedno. Najedla jsem se docela rychle. "Já nevím... Třeba se schovat před bouřkou?" Mě osobně déšť nevadil, naopak. Spíš mi dělaly obavu blesky, o kterých jsem slyšela, že si rády vybírají vyvýšená místa. Zásah bleskem by mi na dlouhověkosti nepřidal. Rozešla jsem se zpět, kde byla tráva vyšší a skrčila se v ní... Když v tom se přede mnou vynořilo cosi... Jako stánek? Rozhodně hezký úkryt před deštěm. Bez váhání jsem vešla dovnitř. Byl tam nějaký šedý vlk, který se mi představil jako Wu a ukázal mi svůj sortiment. On ukradl práci bludičkám? No, je to rozhodně příjemnější. Poprosila jsem, jestli by neměl něco na posilnění. Umíchal mi tlapkový lektvar?? a dal mi ho vypít. Vypila jsem to a pak mi řekl, že je to na magie... Moc hezké, ale takhle jsem to nemyslela. Chci omladit, ale on že ne, madam, to já nevedu. Jaké zklamání. Chtěla jsem zůstat, ale Wu mi místo toho vrazil cosi, co se rozplynulo, vzal si ode mě kamínky, které vytáhl kdoví odkud a vykázal mě zpátky na déšť.

----

6., 7., 8., 9. a 10. level do Zvěda = 550 kšm
6., 7., 8., 9. a 10. level do Hradby = 550 kšm
10. level do Světla = 130 kšm
A pořídím si Auru (a 4. slot) = 270 kšm
A element vody (a 5. slot) = 330 kšm

mám 782 kšm 37 rubínů a 17 mincí = 1 832 kšm
Budu platit 1830 kšm
Zbydou mi 2 kšm

Schváleno

To je sice možné, ale prateta taky byla furt čupr a z ničeho nic ji kleplo pepka a zaklepala bačkorama. Přikývla jsem na její další odpověď. Nebylo třeba to rozebírat. Alespoň ne teď. Ale soukromého psychologa zdarma můžu poskytnout i později... Až se najíme, například. To teď bylo důležitější.
Vydala jsem se tedy na opačnou stranu, než Iona. Tím jsme obklíčily stádečko. Když jsem se dostala dostatečně blízko, chvíli jsem vyčkávala, pomalu se plížila k srnám a když jsem viděla, že spárkatá namířila hlavy mým směrem, vystřelila jsem proti stádu a to se hnulo jako vlna na opačnou stranu; na stranu k Ioně.
To trvalo, dokud si srny neuvědomily přítomnost druhé hrozby a stočily se doleva, hlouběji do plání. Ve vysoké trávě se běželo špatně, ale to se zlepšilo, jak jsme se dostaly na více spásanou část, dál od hor. Od stáda se mi podařilo oddělit dvojici nejpomalejších srn a zbytek nechala běžet. V tomto bodě jsem po našem cíli vrhla pomocí magie země spršku kamenů. Jedna srna se tomu víceméně vyhla, zatímco druhá to plně schytala. Začala pomalu zpomalovat. Už byla prakticky naše.

<< Hraniční pohoří
Iona moji poznámku o stáří vzala dobře. Přikývla jsem. “Jo jo,” povzdechla jsem si, “ale opravdu doufám, že nějaký tyhle magické ostrovy mají… A nebo mi nějaký Iris vymyslí. Ještě se mi nechce umírat.” Prožila jsem toho už hodně, ale nestačilo mi to, upřímně. No a ty bolesti kloubů a podobně, no, bez těch se taky žilo líp.
Tak ze severu? “Oh,” připomněla jsem snad starou ztrátu? Otevřela sotva zhojené rány? To jsem nechtěla. Těžko soudit, co se pod napjatými vztahy skrývalo, ale ty samy o sobě nejsou nic příjemného. “To mě mrzí. Snad ti tady bude líp.” Byla bych řekla, že jsem taky ze severu, ale těžko říct. Rozhodně tam panovalo chladné podnebí.
Konečně jsme dorazily na pláně. Skrčila jsem se. Měla jsem pocit, že vidím z trávy trčet hlavy srnek, několik desítek metrů od nás, těžko říct, tráva je schovávala docela dobře, ale podle pachů mě zrak nešálil. Snad si nás nevšimnou dřív, než se k nim dostaneme blíž. “Každá z jedné strany a naženu je k tobě?”

Také jsem necítila nic, co by stálo za řeč. Přikývla jsem. Ušetříme čas hledáním, a snížíme riziko přeražení o nějaký šutr. Bez jediné poznámky jsem se rozešla do údolí. Mohla bych letět, ale to by nebylo fér vůči mojí společnici. Bylo hezké nebýt vázaná k zemi... Nebo alespoň na nějakou dobu, když v ní nakonec skončím. Jo, to jsou ty stařecké myšlenky na smrt. Ještě se mi ale umírat nechtělo. "Kéž by existoval nějaký pramen věčného mládí," zažertovala jsem; pro Ionu naprosto mimo kontext a nenabídla jsem jí vysvětlení. Místo toho jsem stočila konverzaci jinam, ať nám cesta líp ubíhá. "Odkud že to jsi?" zeptala jsem se. Nepřišlo mi, že by patřila k nějaké smečce. Minimálně ne k těm, které jsem znala. Jak se asi má Aetas? Když jsem ho viděla naposledy byl zaneprázdněn péčí o vlčata. Ten taky nemá nic jiného na práci, než rodinný život a alfování. No, a to je do jisté míry jedno a to samé.
>> Nížina hojnosti

Obě jsme byly hladové, samozřejmě, jak by taky ne po tak dlouhém spánku. A to nejsme medvědi, nejsme na to stavění. "Určitě," odpověděla jsem na otázku, zda tady najdeme nějakou kořist. Na ostrovech bylo vždy všeho dostatek. "A když ne tady, tak seběhneme do nížiny. Budou se tam pást stáda." Byla jsem si tím docela jistá. Pamatovala jsem si z minulých let, že tam vždy zvěře byla hojnost, nehledě na to, že kdyby louku nikdo nespásal, byla by brzy zarostlá křovím a mladými stromky, a to se nezdálo, že by se stalo, protože dříve pokrývka sněhu byla plynulá a nic z ní netrčelo, tedy nic nenaznačovalo, že by se cokoli změnilo. Ale dost bylo úvah, z těch se najíst nedá. Zvedla jsem čumák a zavětřila. Kdyby vítr fouknul správným směrem, měly bychom ušetřené hledání.

<< Nížina hojnosti
Moudré rozhodnutí. Když je tady jedna díra, určitě poblíž bude další, to za zlomenou nohu nestojí. A nestojí to ani za vyvolávání křídel, koneckonců. Ani jsem nepotřebovala testovat, jestli by unesla dva vlky. Docela určitě odpověď zní ne. Šly jsme tedy dál, hledat další díru ve skále, vedla jsem nás trochu víc do hor, kde byl terén bezpečně schůdný. Minuly jsme pár dalších podobně nepřístupných, ale čirou náhodou přímo po cestě byla o něco menší štěrbina. Tak akorát, aby jí prošel jeden vlk, když se skrčí. Strčila jsem dovnitř hlavu. Skála tvořila postupně se rozšiřující chodbu. To vypadá fajn, třeba se to dál rozšiřuje ještě víc. Zalezla jsem tam a i když ta chodba byla slepá, na konci byla dostatečně široká, aby se sem dva vlci pohodlně vešli. Lehla jsem si tam ke stěně. Doufám, že nás tu nepohřbí sníh... Byl by peh, kdybychom se tu udusily, protože by vchod zapadal sněhem. S tím jsem složila hlavu na tlapy a usnula, nějak jsem spoléhala na to, že k tomu nedojde. Přece jenom jsem celou noc provadrovala, tak jsem neměla kapacitu nad tím uvažovat, nedostatek vzduchu byl tedy problém mého budoucího já, ne můj.
Naštěstí vchod nezapadal, takže nedostatek vzduchu nebyl problém žádného mého já. Kdoví, jak dlouho jsme v jeskyni byly. Každopádně, když jsem se pořádně probrala z polozimního spánku, venku vonělo jaro a zpívali ptáci. Čas vylézt ven a ulovit si snídani. Když jsem vystrčila hlavu z úkrytu, po sněhu nebylo ani památky a hřálo slunce. Bylo na čase, už se mi po něm začínalo stýskat.

"Nápodobně, " odpověděla jsem, i když by možná bylo lepší se potkat za trochu příznivějších podmínek. Jak jsme se nlížily k horám, začalo pomalu svítat. Mohla jsem si dovolit nechat své osobní osvětlení zhasnout. Sněžení neustávalo, ale naštěstí pro nás se vítr rozhodl zklidnit. Takhle se nám bude jeskyň hledat líp, ještě když budeme mít světlo. Nebo alespoň to, co propustí oblaka. Už netrvalo dlouho a dorazily jsme ke skalám. Teď najít nějakou dostatečně velkou díru, do které bychom se vlezly obě dvě. Nějakou chvíli jsem se snažila držet blíž k nížině a hledat jeskyni tam, ale jak přibývalo světla, všimla jsem si něčeho, co by mohla být jeskyně o něco výš. Jen cesta k ní nevypadala zrovna dvakrát bezpečně. Otázkou bylo, jestli chceme ještě dál hledat, nebo to risknout. Já jsem si tam mohla čistě teoreticky doletět, s Ionou by to bylo horší. Pod vrstvou sněhu mohly být volné kameny, těžko říct, jak moc sníh držel pohromadě a jestli pod prašanem nebyl led. "Zvládneš tam vyšplhat, nebo budeme radši hledat dál?"

>> Hraniční pohoří