Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(--- Temný les
Kráčel temným lesem a děkoval snad všem za to, že se tam nemusí dlouho zdržovat, to však ještě netušil, že velmi brzo zase narazí na ten pitomý most. Zastavil se a díval se na něj, jako kdyby to byl jeho nepřítel číslo jedna. Ohrnul svůj nos a zastavil se těsně před první šprušlí. "Boha jeho, to to za tu dobu nestihl někdo předělat? Chci to jako Vánoční zázrak. Jestli to bude namrzlé a podjede mi to, tak skončím tam dole." Postěžoval si a uvažoval jestli do toho rozhodně musí jít. Nechtělo se mu zrovna dvakrát. Ale pak tedy nakonec zase vykročil. Pěkně prkno po prknu kráčel dál mostem dokud mu to na jednom nepodjelo. Zařval a pořádně zaryl své drápy do jednoho z prken. Jedna packa mu mezi nimi propadla. Cítil se naprosto příšerně. Rychle se tedy sebral. "Jak já to tu nenávidím. Kde ten de**lní kupec Sámo je." Zanadával tiše. Ihned pak zase vypálil. Překonal tento most jako děti své challenge ve fortnitu.
--) Les u Mostu

(--- Nížina hojnosti
Pomalu kráčel směrem do lesa, kam se málokdo těšil. Neznal blázna, který by si to zde užíval. Neznal žádného šílence, který by si to tu užíval a vracel by se sem krom tedy těch, kteří to tu museli překračovat, aby se dostali dál. Aby se dostali do svého cíle. Temný les měl zase tu stejnou atmosféru. Zase se mu tu nelíbilo jen kvůli tomu, že tu byla příšerná mlha. Mlha, která se nyní líně válela na sněhu, který kupodivu i sem napadl. Nebylo ho tady zase tolik, většina se zachytila na stromech, ale pořád to příjemně křupalo pod nohama. Zase si zívl. Tohle počasí bylo líné, skoro ho to nutilo, aby nic nedělal. Skoro aby si jen lehl a nic víc. Ale on se nedal. Musel toho ještě tolik projít, aby se zase vrátil do své startovní lokace. Jenže co by se nestalo. Prošel by vše a nenašel by ani jeden stánek obchodníka. Měl jich více těch stánků Wu či pořád jen tyhle? Nechá se tím překvapit.
--) Most

(-- Tundra
Až zde si dovolil odpočítat. Až zde si konečně dovolil zavřít své dvoubarevné oči poté co našel nějakou menší díru, do které si chtěl zalézt už dlouho. Díky jejímu objemu, který byl pro něj tak akorát si udržel dobré teplo po celou dobu jeho spánku. Našel tam ještě docela pěkné kostřičky nějakých menších živočíchů, kteří nepřežili nejspíše zimu. O nemoci zatím netušil. Spokojeně se k nim tulil jako k plyšákům.
Probral se až se svítáním. Vylezl ze svého úkrytu a pořádně se protáhl. Hned se cítil mnohem lépe a více čerstvě. Proč vlastně neřekl pravý důvod svého odchodu Allari? Chtěl pro ní ještě něco sehnat, ale netušil jak moc dobré to bude. Zívl a podíval se na nebe. Svítalo. Ideální čas na cesty. Spokojeně proto vykročil zase dál. Packa za packou následovala tu prvností. Nížina nebyla tak zasněžená jako sever, kde se zima držela po celý rok. Jak na tom vlastně byla poušť? Bude dál sněžit?
--) Temný les

(--- Ledové pláně
Jak ho vlastně měl najít? Naposledy u něj byl společně s Echem. Kde vlastně tomuhle vlkovi byl konec? Nepamatoval si to, kde se naposledy rozdělili. Byla to delší doba. Raziel bránil tomu, aby zde usnul. Kdyby zrovna tady usnul, rozhodně by umrzl a už by se nikdy neprobral. Vzhledem k tomu, že si slíbil jak se vrátí za svou partnerkou si zrovna tohle nemohl dovolit. Pomalu proto tedy kráčel zmrzlou tundrou, která se zrovna jako přívětivá nezdála. Podíval se na nebe. Byla pořád noc. Noc, která sebou mohla přinést tunu nebezpečí. Vadilo mu, že šel sám. Neměl si s kým povídat. Chyběli mu jeho bratři. Uvědomoval si, že nejspíše bylo už po Vánocích. Jak to oslavili. Sešli se všichni co tam zůstali nebo prostě to neslavili? Měl by je taky oslavit společně s Allari. Jediný zvyk, který mu ještě mohl zůstat. Vlci taky mohli slavit vánoce!
--) Nížina Hojnosti

<- Tajga
Více méně ani ona nebyla moc pozitivní ohledně nálezu v téhle zimě. Popravdě se nedivil tomu, že by se tady nic nedalo nalézt. "Heh, nebezpečně se blížíme k tomu, kde na nás útočili kosatky. Raději bych teď byl více opatrný než průzkumník." Rána na jeho zádech stále bolela, ale jizva ve kterou by se měla hojit tak nějak zanikala pod chlupy. To dost možná bylo jeho jediné štěstí. Že to nebude tolik vidět. Nechtěl, aby to bylo tolik vidět. Podíval se na nebe. Začínalo se lehce stmívat a foukal vítr. Na pláních to bylo snad ještě horší než to bylo v tajze. Mohl to taky tušit, ale měl srst. Ta by mohla pomoci.
Zadíval se směrem k hoře, kterou myslela. Jako odpověď jí věnoval pokývání hlavou. Pak zase zmínila tu skupinu rytířů. Brala to více vážně než on. Možná kvůli tomu že nad tím neuvažoval díky tomu, že netušil jaký bude její názor na celou tuhle věc. "Nebráním se tomu. Rozhodně lepší nad tím uvažovat než se pak trápit. Takže potřebujeme nějaký ten název a seskládávat postupně v hlavě pravidla." Žádná skupina větší se nemohla obejít bez pravidel. Věděl to moc dobře. Nenastavit nějaká, Lucien už by na krku měl tunu provazů z různých stromů od různých mrtvol a ještě by se potýkali se zákonem. "A taky si najít nějaký ten domov." Podotkl. Hodilo by se mít domov.

Zastavil se však a podíval se na svou milovanou partnerku. Vydechl si tiše. "Já... ještě něco předtím zařídím." Nedalo mu to. Musel najít toho obchodníka. Musel něco pro sebe získat.
-> Tundra

Věděla to, to bylo dobře. Nepotřebovala svojí mladou mysl ujistit v mnoha věcech. Ale zajímalo ho, jak teda vlastně fungují ty vlčí roky. Podíval se na ní. Zavrtěl nakonec hlavou, ne s tím jí nebude ještě otravovat. Nakonec se toho přeci jen hodně dozví tím že bude žít.
Olíznutí tváře bylo sladší než cukrkandl, ale přeci jen se to nevyrovnalo pořádnému polibku. Asi mu to bude chybět. Dokonce jim chtěla najít i ten nový domov. Ale vydala se směrem kde byla zima. Musel se hodně oklepat, aby se odhodlal vydat za ní. "Myslíš si že v zimě něco bude?" Zeptal se jí. Ona měla ale naštěstí magii ohně, aby je při nejhorším zahřála. On měl leda tak svůj kožíšek. Měl to brát jako oblečení? Případně jak silné oblečení? Teď mu nebyla zima, ale co když to za pár okamžiků začne? Ale nemohl být skeptický vůči tomu. Co když tam bude třeba zamrzlý drak někde? Rád by našel cool zamrzlé mamuty v ledu jako to viděl někde už ani netušil kde. Ale stopro by přísahal že to někde bylo!'
-> Ledové pláně

Byla realista. Na to už si až moc zvykl. Podíval se na ní a ušklíbl se. Nechtěla se zabývat smrtí a on to respektoval. Přesto se musel tiše zasmát její představě věčných lovišť. Nikdy jí neřekl co čeká vlky jako je on po smrti, ale moc dobře to věděl ze slov jiných.
Nevěděli moc dobře co je to láska. Ale její slova ho přesto potěšila. "Zabil bych pro tebe. Kdykoliv kdy by sis to přála." To bylo zase jeho vyznání lásky. Raziel už dlouho nezabíjel, protože tohle přenechával jiným více temným duším. On se bránil jen a pouze, ale pro ní? Pro ní by klidně prolil potoky krve.
Udělala typické vlčí gesto, které ho znejistilo. Opatrně jí on svou packu dal na záda, snažil se o objetí, ale přesto mu tohle tělo přišlo tak limitované. "Pokusím se." Zamumlal nakonec. Nic slíbit nemohl. Bylo toho tady tolik čeho se mohl bát. Přesto svou mysl dokázal zklidnit natolik, že už i normálněji dýchal.

Podíval se na ni s úšklebkem. Ale chápal to. Odešli sem více méně nedobrovolně společně a tak se tu budou společně snažit přežívat. "Jo to byla blbá poznámka. Umřít nechci, beztak mě čeká jen peklo a to nejsem pobožný." snažil se to tím odlehčit. Nechtěl umírat, neplánoval to, ale co až se to stane? Budou na něj čekat v pekle s famfárami? Bude na něj čekat jeho otec či možná už snad jeho bratři? Nesmysl, oni stále měli ten super dar. Když řekla, že se tím nebude dar inspirovat, ušklíbl se. "Pamatovat si věci, které nejsou tak důležité jsem dávno zatratil. Moje paměť není nafukovací. Jsem rád že si pamatuju vše důležité." dodal nakonec s pobavením v hlase. Když se zastavila, začínal tušit že bude něco špatně a on dostane sekec mazec. Neuvědomoval si o kolik jí převyšoval, nikdy ho to moc nezajímalo, ale teď se oproti ní cítil neuvěřitelně maličký. "Já nevím. Nikdy předtím jsem lásku neprožil. Ale myslím si, že se to dá přirovnat k tomu co mají ostatní. Rozhodně mi na tobě záleží víc než na sobě." pronesl a zastavil se. Nechal ji pokračovat, její slova mu byla nepříjemná. "Já.. nepochybuju o nás, pochybuju o sobě. Tolik let jsem nemusel řešit jestli mě dobře mířená rána zabije, jestli jednoho dne budu umírat na stáří. Tyhle pocity jsou pro mě nový, nevím co si o nich myslet. Nevím ani jestli si o tom vůbec něco myslet. Mám se bát? Mám se radovat?" povzdechl si. Bylo to všechno tak nové. Tak nepoznané pro něj.

(-- Začarovaný les
Upozornila ho, že by se neměl vrhat do nebezpečí. Odfrkl si znepokojeně. "Jo, máš pravdu. Ale maximálně bych umřel." Odvětil jí na to. Uvnitř ale tak smířený se smrtí ještě nebyl. Hryzalo ho to neuvěřitelně tahle myšlenka. Začínalo zase svítat a on sledoval začínající paprsky slunce. "Možná to tak má být." Zamumlal nakonec. To že unikl kosatkám byla náhoda. Kdyby ho ta mrcha skutečně chtěla sežrat nejspíše by to i udělala. Padla i otázka na to, jak se měli jmenovat. Povzdechl si zase on. "Už si nepamatuju, je to tak dávno. Ani některá jména už si nevybavím a to jsem jich znal spousty." Povzdechl si ještě jednou ke konci. Znal a viděl spoustu dalších vyrůstat a měnit se, ale jejich jména a tváře dávno opomněl. Kdyby si to vše pamatoval, nejspíše by měl palici jak pátrací balon. Podíval se na mrtvoly, které chtěla spálit. Nebo spíš nechtěla je tu nechat jen tak ležet. "Rozhodně bychom se teď neměli zas rozdělovat." Podotkl. Přistoupil k ní blíž a otřel se o ní. Bral to jako ekvivalent nějakého jiného lidského kontaktu. "Měl bych ti to říct... potkal jsem jednoho dosti srandovního vlka a ten mě donutil se zamyslet nad naším vztahem." Začal a hledal ve své mysli vhodná slova. "Je to co mezi sebou máme přirozený?" Zeptal se nakonec. Musel, neodpustil by si to. Svou stranu lásky moc dobře znal, jen jí neuměl tak dobře vyjadřovat v tomhle těle, ale její stranu mince neznal. "Vím že jsem se choval jako idiot, když jsme sem přišli. Za to se ti omlouvám a možná to ještě občas bude, jelikož se mi tohle tělo zdá tak omezené." Povzdechl si. Kde byla možnost jí k sobě přitisknout? Políbit skutečně? Místo toho jí tak mohl jazykem rozčechrat srst a pak tu srst mohl všude flusat, protože mu utkví na jazyku.

(--- Průliv
Podíval se na ní. Říkala to, věděl to, ale zopakovat to znamenalo souhlasení s plány, které si teď vytyčili. Byli to dobré cíle? Nikdy se necítil s plány dobře. Rád dělal unáhlené kroky, které buď vyšli nebo totálně ztroskotali jako loď na rozbouřeném moři mířící na útesy. Teď měl plán, kterého se musel držet. Vadilo mu to? Lehce, ale nic co by mu vyloženě bylo proti srsti. "Zníš docela skepticky co se týče té smečky v horách." Podotkl pobaveně. Možná se mu to jen zdálo, ale i on sám si musel přiznat že někde uvnitř sebe měl pochyby. Pochybnosti které se zahryzávali více a více do jeho nitra. Co když mu kecali všichni ohledně té smečky v horách? Co když tam nic nebude? Stáhl uši k hlavě.
Než stihla odpovědět, tak odpověděl za ní. Neodhadl její reakci, ale tušil, že nebyla moc pozitivní. Nikdy se jako člen hříchů necítila. Když zmínila, že nebude se skupina moc jmenovat jako ta předchozí, pokusil se něco jako pokrčit rameny. "Ani my jsme se nikdy neměli jmenovat hříchy. Jenže uchytilo se to více než to původní jméno. Každý si nás pamatoval jako skupinu těch prokletých bohy. A tak jsme se tomu nebránili." Přiznal se. Bylo to ale tak dávno, paměť mu selhávala při vybavení původního jména.
Šli, tiše. Všímal si i mrvol povalujících se okolo. Mrtvoly nebohých zvířat. "Něco se děje.. naposled jsem viděl tolik úhynu před velkou válkou." Špitl. Vzpomínky na válku, o které moc nemluvil a ani o ní mluvit nechtěl. Přesto tu bylo pořád tolik vzpomínek.
--) Tajga

Díval se na ní, sledoval jak si bude počínat s předanými informacemi. Díval se směrem kterým se sem dostal. Byla to docela i příjemná cesta. "No, jdeme teda někoho hledat? Ať nestojíme jen na jednom místě." Optal se jí. Na tváři se mu usadil lišácký úsměv. Najdou někoho nebo se budou dál plácat v začarovaném kruhu? Netušil, dost možná ne. Musí věřit, že tu někdo po ostrovech putuje, kdo má aspoň nějaký ten přehled. Chyběli mu jeho křídla, chyběli mu ruce. Povzdechl si. Musel to tu zvládnout kvůli ní. "Jo, na to také sázím. Možná alfy nějakých smeček by mohli vědět více." Šlehl ocasem. Měla pravdu. Museli přizpůsobit ty základní pravidla pro tento svět. "Pamatuješ si první pravidlo?" Zeptal se jí s pozvednutým obočím. Pamatovala si ho? Nepamatovala si? Rozhodl se jí ho přeci jen připomenout. "Nenech jiného člena v nouzi. Myslím že pár pravidel se nebude muset upravovat. Ale ovšem můžeme jim dát i nějaký nový říz." Pronesl zamyšleně. Většina se opravdu věnovala obecně tomu, co spíše museli dělat. A navíc Echo měl potenciál se velmi rychle chytit.
Protáhl se a zívl si. Záda ho během toho pěkně zabolela. Musel syknout bolestí, ale spíše to vypadalo jako kdyby si to užíval. Možná nějaký kink? Kdo by se tomu divil. "Fajn." Odvětil jí a postavil se. Klidným krokem se vydal směrem k horám. "Doufám že to bude smečka plná inteligentů jinak jim zakroutím krky." Zamručel. Pořád byl přeci jen dříve něčím, co by většinu strašilo v nočních můrách. Otočil se na ní jestli ho následovala.
--) Začarovaný les

Podíval se na ní. Své adopce Echa nelitoval, byl to vlk co potřeboval pomoc a on tak dělal to co dělal celý svůj život. To co se naučil vlastně od Icaruse a dalších dobrých duší. Vzpomínky na jeho temnou éru ho donutili se oklepat. "Můžeme najít kohokoliv, ve dvou nám to i dost možná půjde snáze než v jednom." Odpověděl jí s úsměvem. "Navíc ta hnědá mi dodala naději, že tu nebudou jen troubové. Co ten šedý, který znal i mého bratra? Ne, ten spíš vypadal že od Kinga ví o hříších, ale tady je stejně nový jako my." Poznamenal si pod vousy a byl nucený se zamyslet pořádně nad tím, jaké kroky dále volit. Byl tu skutečně někdo, kdo by jim prozradil taje tohoto kraje? Hodilo by se vědět, co je to vlastně za nové místo. Raziel se na ní podíval. Jizvy které měl na zádech ve svém lidském těle měl teď stejně skryté jako nespočet jemných jizviček všude jinde po těle. "Navíc možná by se tohle společenství, i když tam budou vlci v rámci různých smeček nemuselo klanit nikomu jinému. A navigace ztracených duší nám půjde dobře." Mrkl na ní. Teď už jen najít Echa, který s jeho nápadem souhlasil a podporoval ho. Když zmínila, že by si někde měli najít domov, přikývl. "Nejspíše se budeme muset vydat teda dále, najít nějakou velkou jeskyni. Nejlépe do hor. Je tu jedna ta vysoká, ale zase ta je na druhém ostrově. Tady jsem tuším viděl jedno pohoří, kde je i ta smečka, nebo by to spíše odpovídalo tomu, co jsem se dozvěděl a kam pak většina vlků směřovala z té bitvy s kosatkama." Odvětil jí Raziel. Byla zima, nikdy to nepociťoval až tak na jeho vlčím těle. Jediné, kdy skutečně cítil chlad bylo na tom severu.
Dostali se k tématu vlčat, vyslechl si jí. "O nalezení vhodné jeskyně se tak nějak nebojím. Vyhnaní medvědů, co jí teď budou obývat bude těžší. Ale půjde to. Případně.. jít hluboko do podzemního komplexu. Je tu navíc místo, kterému se většina vyhýbá. Chceš ho ukázat? Tam by někdo nemusel mít smečku." Nabídl jí. Prožil si toho docela dost a navíc Echo nebyl zrovna moc upovídaný. "Vím pár věcí, ale znám polohu zhruba. Odchytnout si nějakého ze členů nejspíše nebude problém." Zaváhal. Pohled hodil na svá záda, očekával jejich zahojení, ale když se tak nedělo, hořce povzdechl. "O péči o mladé se pak nemusíš bát, že bych tě v tom nechal. Moc dobře víš, že jsem to byl i já, co jsem se o vás dobře staral. Nejsem jako většina vlků tady, co si udělá mladé a odhodí je." Napadlo ho jí ještě uklidnit. Přeci jen by jí ty malé uzlíčky štěstí na krku nenechal on sám. Čekal na ně tak dlouho, že by ho ani nenapadlo se vzdálit.

Ušklíbl se. "Jen počkej až ho uvidíš. Je to docela milý a příjemný jedinec. A rozhodně má konexe na vlky co vědí mnohem více." Odvětil jí. Přece jen znal tamtoho vlka co tak dobře uměl s magií vody, teda uměl by s ní dobře, kdyby své myšlenky dopředu promyslel. Nakonec díky němu oba dva skončili skoro jako krmivo. Jeho pohled padl ještě na tu flekatou, která rozhodně neotálela. "To je to, ti co něco ví rozhodně neotálí na jednom místě, ale jdou zase pryč. Musíš si je odchytit doslovně." Povzdechl si Raziel tiše. Nechápal tyhle smrtelné záležitosti, aby tu pobíhali jako zmatené včely a hledali smysl svého života. Nechápal proč vůbec hledat smysl svého života. To co řekla dál jej ale donutilo se zamyslet. "Napadlo mě oživit skupinu hříchů. Nebo spíš ne hříchů, ale náš princip. Dalo by se to nazvat svobodnými rytíři? Chápeš, skupina elitních bojovníků nevázána na nic a nikoho. Zjevíme se pouze když uznáme za vhodné a ne že musíme. Stejně jako jsme se zjevili v ten den, kdy se tam objevil ten obří had či co to bylo. Ve tvé domovině." Zkusil jí přiblížit. Příjemně to bolelo. Užíval si to, ale zároveň doufal že se mu do toho nedostane nějaká sepse. Nedivil se její reakci, když přišlo na téma potomků. "Vím, ty si mladá, ale musíš chápat mou stranu. Přes tisíc let jsem ochuzen o to, jaké to je být otcem vlastní krve." Odmlčel se. Odvrátil od ní pohled. Tahle myšlenka co bude následovat ho bolela. "Myslím si, že chci předat dál odkaz své matky. Na Iscurnweldu jsem neměl na množení se ani pomyšlení, protože jsem věděl, že bych dál předal krev svého otce, ale tady? Tady ve mě nejspíš už není. Ani by na ně nemuseli jeho spáry dosáhnout. Ale klidně počkám, pokud nejsi připravená." Čekal takhle dlouho, další roky ho už nezabijí. A ta smečka v horách? Byla skutečně tak dobrá jak se povídalo? Podíval se na nebe. Tady nebyl hon, tady nebyli nejspíše ani démoni. Nahlas polkl. A co když někde číhají přeci jen?

Koukl se na Allari a povytáhl jedno obočí. "Promiň, běžel něco ulovit, aby nás nakrmil. Jenže nevím vůbec, co a kam. Jinak adoptoval jsem ho.. protože se tak stalo." Povzdechl si. Jak jinak by jí to měl vysvětlit? Jak jinak by měl obhájit svou akci? Netušil, absolutně byl v koncích. Podíval se ještě jednou na ní. A pak se vydal do toho moře. Kde se koupal a cítil jak se mu bolestivě vyplavuje a vymývá ta rána. Během toho přišla jakási flekatá vlčice, která je prvně pozdravila, než se vydala na pospas moře. "Jo nazdar." Pozdravil vlčici. Možná si díky tomu bude moc připočítat další známost.
Nakonec se odebral zase zpět k ní. Ta mezitím rozňahňala aloe a začala mu mazat ty rány. "A tebe jsem si adoptoval, protože si mi byla k užitku? Aaveho sem si adoptoval protože byl k užitku? Echo byl vlk, co potřeboval pomoc. Potřeboval rodinu. Tu jsem mu poskytl." Pověděl jí popravdě. Možná to bylo takové dost klišé, ale on musel. Netušil proč, ale musel. Ptala se zdali zjistil něco o ostrově. "Jo docela jsme si povídali, dokonce i vím kde je svatyně. Nakonec mi řekl, že smečka v horách bude dobrá, ale neví jestli pro výchovu vlčat." Vysvětlil Raziel.

Odfrkl si. Kéž by se koupal v něčí cizí krvi, jenže tohle byla jeho. Rozlomil aloe packama a podíval se na ní. "Bohužel to je moje krev. Bylo takové pěkné světlo a tak jsem se já a vlk, kterého jsem adoptoval, rozběhl za ním. Nakonec to asi byla past a po boji si na nás, skupině asi dvanácti vlků pochutnali kosatky. Je víc zraněných vlků, ne jen já. Jedno vlče dokonce i bylo sežráno celkově. No prostě masakr. Všechno se to stalo v tý krajině ledu. Hold jsem slabší než jsem si myslel že kdy budu." Vysvětlil jí a hledal pohledem moře. Nakonec ho našel. "Namažeš mi ty rány pak tou aloe? Ale prvně ze sebe chci smýt tu krev a nějak to dezinfikovat tou mořskou vodou. Jsem rád, že si u těch kosatek nebyla, nepřežil bych kdyby se tobě nebo Echovi něco stalo." Dodal nakonec doufajíc, že to jeho partnerka pochopí. A nebude tolik naštvaná že vlastně bez ní adoptoval stejně starého vlka jako je ona. Nemohl si pomoc prostě.