Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Northie: Máš čas do víkendu, jinak budeme hrát bez tebe, máme určité plány

Už-už jsem se chtěl přikrčený rozejít k zajícům, tak jako bylo v plánu, ale v tom se tu objevila vlčice. Černá se světlými znaky a jizvami. Na první pohled vypadala možná až strašidelně, ale když jsem si všiml jejích žeber a postavy... Ne zrovna v kondici, v duchu jsem se pousmál. Byla o něco menší než já. Než jsem si ji pořádně přeměřil, pustila se do dalších slov. Sršelo z ní sebevědomí, ale mě pěkně štvala. Navíc jsem se bál o Xern... Narovnal jsem se, vypnul hruď a ocas vystřelil do výšky. Když přestala mluvit, s naštvaně pokrčenými pysky jsem začal já: ,,Je to vlče a přehnané taktizování není třeba! Toto je naprosto normální plán lovu, je jasné, že oba dva chytíme alespoň jednoho zajíce a i to je vydařený lov. Navíc tě musím zklamat, je naprosté bezvětří!" Taková individua jsem neměl rád; nepozdraví, neřeknou hezkého slova, jsou přehnaně sebevědomí A! hned peskují... Poslední větou jsem se spíše vysmíval, doufal jsem, že jí takto to její přerostlé ego trochu zastřihnu. ,,Pokud se ti to takto nelíbí, jdi! Nikdo tě sem nezval, to ty jsi se připojila k nám, tudíž ty jsi si začala s námi!!" Vyprskl jsem další slova a čekal.
Ohlédl jsem se na Xern, která stála za mnou, s omluvným pohledem, lov musí počkat. Obával jsem se boje, které jsem nijak nevyhledával. Na druhou stranu při srovnání kondic je na tom neznámá z nás třech nejhůře (//což je pravda -> % u schopností), získala by tak akorát několik jizev.

//POŘADÍ: Ress, Shay, Northie; pak si pojedeme zase to staré (Ress, Shay)

,,Tak to jsme dva! A existuje na to jediný lék - jídlo..." Zubil jsem se na svěřenkyni a vesele máchal ocasem. Netrvalo dlouho a hyperaktivní vlčka si to hopsala po louce. Zvedl jsem se tedy a pokusem se vydal za ní. Skvělé bylo, že její směr vedl k velkému počtu zajíců; teď jen, jestli to je náhoda či záměr. Problémem však byl její nápadný pohyb. Zrychlil jsem tedy a houpavým cvalem ji předehnal a zatarasil ji cestu. Přikrčil jsem se v trávě a kulišácky pronesl: ,,Šikovná, zajíce bysme tedy měli! Teď je ale pochytat... Prvním krokem je plížení! Nyní už tedy jen tichý, přikrčený a nenápadný pohyb. Až budeme blízko, dám ti znamení, ty zastavíš a počkáš na další signál. Já je zatím oběhnu a po signálu mi je naženeš. Budou v pasti a my můžeme chytat!" A je to, můj plán je venku. Teď jsem jen čekal na souhlas, nechtěl jsem se do něčeho ihned pouštět, třeba něco nemusela pochopit a celý lov by to tak mohlo pokazit...

Měl jsem nepopsatelnou radost z toho, že Xern hra zaujala, ale ještě větší radost, že ji neprokoukla. Já ji tak mohl doslova hravou formou učit, ona nic nebude tušit, nesrazí jí to sebevědomí, ale přiučí se spoustu důležitým věcem do života. Docela mě i pobavila její pikací odkládací plocha na hlavu - no co, hravé vlče.
Při doznění jejího pisklavého zavytí jsem si na svůj myšlenkový seznam 'NAUČIT:' připsal vytí. Pro vlčí komunikaci další zásadní věc. Jeden se snaží naučit jedno a zjistí další nedostatek, to bude asi ještě dlouhá cesta.
Mezi stébly trávy a větvičkami stromu a keřů, které dohromady tvořily můj úkryt jsem důkladně sledoval, jak se Xerňuli vede. Jediným pohybem bylo nadzvednutí koutků do úsměvu při pohledu na čenich, který začínal pracovat. Nejprve se vydala za pachem nějakého hraboše či jiného hraboše, pak ale přímo ke mě. ,,VYŠLO TO!!!" Tichounce jsem se zaradoval a jen čekal, až na mě od někud skočí. Přesně tak se taky stalo. Za chvíli mi už vysela na hlavě a krku. ,,Ty jsi ale výborný stopař! Jdeme tedy na zajíce?" Jemně jsem ji packou sundal mezi své přední tlapky a upřeně jsem sledoval její ohnivá očka. Již se mi v hlavě vyvíjel další plán.

Hlavou se mi motalo několik variant, jak zareagovat, když by se ukázalo, že mi Xern lhala. Z toho všeho mě vytrhlo její 'Hm' a následovný pohled. Přišla na mou lest, sakra, sakra, sakra..! Uvnitř jsem začal panikařit, navenek jsem ale nijak nereagoval, jako bych si toho ani nevšiml. ,,No... To asi ne..." Zazubil jsem se a snažil se to pořádně promyslet. ,,Každopádně nám asi utekli, už tu žádného necítím..." A je to tu, lhala mi... Musím jí to nějak opatrně a hlavně nenápadně začít učit... Podle tohoto jsem se hodlal v dalších chvílích řídit.
,,Co si dát na rozehřátí takovou čichovou hru?" Posadil jsem se a vesele zabubnoval ocasem, konečně jsem na to přišel. ,,Ty si pořádně zapamatuješ můj pach, zavřeš oči a já se ti zatím někam schovám. Tvým úkolem bude pořádně zapojit čenich a dle pachu mě najít!" Oblízl jsem si čenich, chvíli počkal, než si Xern můj pach vryje do paměti. ,,A teď oči... Nepodváděj!!!" Jakmile jsem se přesvědčil, že je má zavřené, potichounku jsem se odebral za keř a do vysoké trávy. Měl jsem štěstí, že v této části louky je keřá a stromů dost, můj úkryt tak nebyl ihned jasný. Nyní jsem jen tiše čekal, jak si má svěřenkyně bude vést.

>> Křišťálové jezero

Její reakce mě docela zaskočila, toto jsem nečekal už vůbec. Začínáš se v ní ztrácet, kamaráde... Po dlouhé době se mi v hlavě ozval můj všudepřítomný společník, takový ten kamarád do samoty. Kuš! To bylo jen takové krátké zatmění... Vždyť její minulé já se mnou trávilo většinu času, skoro od mala... Znal jsem ji ze všech tvorů nejvíce a teď tomu není jinak? Nebo jsem jen blázen, co si něco namlouvá? Ne! Je to Xern a basta! Nebyl jsem si sice úplně jistý, ale to jsem si nehodlal přiznat.
Nějaká část mozku mi říkala, že mě tahá za nos a vůbec neví, co dělá. A to jsem tak nemohl nechat. Mnohem radši jsem byl, když jsem měl vše pod kontrolou, než když jsem si nebyl 100% jistý. Což jsem teď nebyl... Rozhodl jsem se jí tedy prověřit. Sic nás už kroky zavedly na louku, zatočil jsem pomalu doprava, nenápadně, jakoby snad zrovna tam bylo cítit nejvíce ušáků. Pravda však byla jiná, pach zajíců šel z opačné strany. Pokud si toho všimne, mluvila pravdu, pokud ne, lhala. ,,Oooooo, málem jste mě dostala, má paní!" Zazubil jsem se, abych tomu dodal takovou tu třešničku, třešničku na dortu nenápadnosti.

Bylo moc dobře vidět, jak jsem ji zklamal informací, že na jelena se nejde. Přišlo mi ale moc kruté zbytečně zavraždit tak statné zvíře. Navíc se nám to ani nemuselo podařit a riskovat, že se Xern zraní jsem opravdu nechtěl. Naštěstí na ní zapůsobil zajíc, ke zklamání jsem se tedy už nechtěl vracet, nijak jsem na to nereagoval.
,,Přesně tak, hbitý ušák!" Snažil jsem se zajíce nějak zveličit, aby si třeba nemyslela, že si o ní myslím, že je srágotka, co s těží uloví zraněného zajíčka. Tak to rozhodně nebylo! I tak však byla vlče, trénovat na něčem malém bohatě stačí.
Překvapilo mě, že už někdy lovila, alespoň to však bude jednodušší. Rázem se ale vydala podivným směrem. Zvedl jsem se, do čenichu nabral okolní pachy a znejistil jsem v její odpovědi. Vydala se cestou, odkud nešel pach žádné kořisti. Opravdu lovila? Vždyť toto je základ... Nevěděl jsem, jak se zachovat. Nechtěl jsem ji nějak srazit, ale tvářit se, že dělá správně nebylo taktéž vhodné. Doklusal jsem ji tedy a pousmál se. ,,Zastav se lovkyně... Nasaj do nosánku všechny pachy... Cítíš? Pach zajíce jde z opačné strany!" Zazubil jsem se, byl jsem na svůj výstup hrdý. ,,Račte následovat, veličenstvo!" Hravě jsem ji žďouchl do boku a vydal se na louku, kterou jsem sem tehdy přišel.

>> Luka

Vypadalo to, že ji můj návrh zaujal. ,,Lov, ale musíš mě pustit..." Můj vážný hlas oznámil podmínku, teoreticky by mi to mohlo vyjít, když jí lov tak zaujal. Na její otázku jsem nereagoval, jakoby ji snad neřekla. Proč? Držela stále to ucho!
Najednou se mi odlehčilo. Konečně! Jediné, co jsem na svém levém uchu nyní pociťoval byl lepivý oslintaný povlak. Tlapkou jsem si ucho párkrát přejel, abych sliny z největšího odstranil. A nyní jsem byl připraven odpovídat: ,,Jelena? Toho když sníme, budeme tak přecpaní, že minimálně měsíc neuděláme ani rok. Copak ty by jsi chtěla tak dlouho ležet?" Tázavě jsem natočil hlavu na stranu. Ano přeháněl jsem, ale měl jsem důvod! Nechtěl jsem zbytečně připravit o život velkého paroháče jen pro jednoho vlka s vlčetem.
,,Ale na takových zajících by sis mohla procvičit lov." Zajíce bychom mohli ulovit dva, klidně i tři... ,,Lovila jsi už vůbec někdy?"

Spánek mi narušovala zvláštní postava vlka, viděl jsem jen jeho stín. Snažil se nalákat Xern a odvést ji pryč... Je to snad její bratr? Ne, nikdy mi ji nevezme, znovu to už nedovolím..! Nejraději bych se toho obrazu zbavil, ale vzbudit se se mi nedařilo.
Najednou se se snem míchala slova, nic nebylo úplně jasné, postupně ale řeč zesilovala a obraz se ztrácel. ,,Vstávej!" Hlavou mi to zadunělo a já se začal probírat. Se stále zavřenýma očima jsem se protahoval - natáhl jsem nohy směrem od těla - , facka, která mě zaškrábala na čenichu mě ale donutila otevřít oči a pořádně se probrat. ,,No jooo, už vstávám..." Zabručel jsem rozespale a mrkáním se snažil zvyknout si na světlo. Zvedl jsem hlavu a našpizoval ouška. ,,Přeje si Naše Veličenstvo na lov snídaně?" Zazubil jsem se a jemně dloubl tlapkou do malé piraně ve snaze osvobodit své ouško. Bohatě mi stačí jedno křivé, o dvě opravdu nestojím. Vždyť jen ta představa chodit s takovýma ušima po lese... Musel jsem se při této představě pousmát, vypadalo to opravdu vtipně - a o to víc jsem doufal, že to levé ouško neschytá.

Nepřízeň počasí byla strašná a já se snažil co nejlépe chránit malé tělíčko své svěřenkyně, zatímco jsem vymýšlel, kam se schovat. Vítr, déšť a já stále nic nevymyslel. Xern mi dokonce usnula takřka v náručí. Byla tak roztomilá a... Dost! Teď rozhodně není čas na rozplývání se. Už skoro zoufale jsem se rozhlídnul po okolí, když jsem to konečně našel. Můj pohled se zastavil nad skalním převisem (z jeskyně vodopádů), kde nebylo tak moc mokro. Dlouho jsem neváhal, vzal jsem Xern za kůži na krku a ve snaze ji neprobudit ji přenesl k našemu novému úkrytu. V tuto chvíli jsem byl rád, že nebyla tlustá, spíše poměrně hubená. Nebyla tedy těžká, na druhou stranu jí ale musím co nejrychleji sehnat jídlo.
Položil jsem ji opatrně na zem, lehl si k ní, abych ji co nejlépe kryl a aby jí nebyla zima, položil jsem na ni i svůj kratší ocásek. Hlavu jsem si položil k té její a za chvíli jsme už oba spali.

<<< Nerovy vodopády

Myslel jsem si, jak už bude Xern ta tam, ale ona ne. Byla jen na druhé straně jezera. Zrovna hleděla na svůj odraz v jezeře. To byla příležitost! Oběhl jsem ji zezadu, tiše se připlížil a skokem ji svalil na zem. Samozřejmě jsem byl opatrný, nechtěl jsem svojí Xerňulce nějak ublížit. Byla na ní vidět radost ze života a chtíč si hrát. Rád bych jí to splnil, ale něco mě zneklidňovalo. Byl to vítr a její mokrá srst. Pšíknutí z její strany mi jen mé obavy utvrdilo. Lehl jsem si a svou "oběť" jsem si přidržoval tlapkou, ve snaze naznačit objetí. Zároveň jí to snad mělo i ochránit před větrem. ,,Xern, jsi celá promočená, takto ještě nastydneš... " Můj hlas byl vážný, opravdu jsem měl starosti. Co tak jít zpět do jeskyně? Hrát si přeci můžeme i tam! A až nebude tolik foukat, můžeme jít dovádět do lesa!" Mile jsem se usmíval. I pro mě byl vítr nepříjemný a to jsem byl takřka suchý. A vůbec to nevypadalo, že by měl slábnout, spíše naopak...

Můj plán zafungoval a Xern se usmála. Líbila se mi její hravost a byl jsem rád, že již není smutná. Když se rozeběhla pryč, okamžitě jsem se vydal za ní. Nechtěl jsem ji znovu ztratit... Cesta jakoby se změnila, před tím se z té místnosti nedalo dostat, teď z ní vedla krásně osvětlená cestička. Bylo to podivné, ale teď jsem se tím nehodlal zaobírat. Rychlým cvalem jsem se hnal kolem zářících křišťálů, přeskakoval všechny kameny, které mi stály v cestě a stále kontroloval, jestli běžím stejným směrem jako Xernie.
V cestě mi nyní stály vodopády. Když jsem do jeskyně vcházel, byly zmrzlé a daly se krásně obejít, což nyní nešlo. Jak dlouho jsem tu jen byl? Z venčí šel teplý vzduch, obrovská změna od mého posledního působení venku. Vodní stěnu jsem proskočil v místě, kde hraničila se stěnou jeskyně. Mé výpočty byly naštěstí správné a tak jsem dopadl na pevnou zem, nikoli do vody.
Rychle jsem se vzpamatoval a dále pokračoval v běhu, pěkně po pachu té malé tryskomyšky.

>>> Křišťálové jezero

Netrvalo dlouho a na své hrudi jsem ucítil jemný tlak. Xern se ke mně přitulila a vzlykala mi do kožichu. Sem tam mě zastudila slzavá kapička v srsti, nebylo to ale nic hrozného. Mnohem horší by bylo od Xernie odejít. Než jsem stačil odpovědět na její slova, položila mi k tomu otázku. A jak z toho teď vycouvat..? Přesně takto zněla otázka, která se mi objevila v hlavě a ne a ne zmizet. ,,No... Doma je tam, kde se cítíš dobře a v bezpečí, to je ten pravý domov!" Odpovím nakonec diplomaticky. Pašák!! Pochválil mě vnitřní hlas, ten hlas, který mě před tím káral. Byl to občas dobrý společník v samotě a také dobrý rádce, byl jsem rád, že ten vnitřní hlas existuje.
Xern z ničeho nic opustila mé "sevření" a rozutekla se jeskyní. Už-už jsem se nadechoval, že ji zavolám zpátky, ale nakonec to nebylo třeba. Sama se rozběhla zpět ke mně a znovu se na mě přitiskla. Vyslovení mého jména bylo příjemné, krásně to zahřálo u srdce. ,,Tobě? Tsss... VŽDYCKY!!!" Na poslední slovo jsem dal pořádný důraz. Chtěl jsem, aby věděla, že tu pro ni pořád budu, ať se děje cokoli.
Dostal jsem nápad, jak se trochu zabavit - tedy vlastně jak zabavit malou. Jemně jsem do ní žďouchl čenichem. I přes jemnost se lehce odsunula. Požďouchl jsem ji tedy ještě párkrát a pak ve snaze vyprovokovat ji ke hře jsem několikrát zabubnoval ocasem.

Upřeně jsem koukal do těch červených oček, jako bych tam snad měl najít směr, kterým se vydat... Vydat se ním a najít bělavou verzi mé partnerky. Bohužel zatím neúspěšně, malá černá verze mi ale zatím bohatě stačila.
Když se mi dostalo odpovědi, jemně jsem Xern olízl na čenichu a hned následovalo čelíčko. Poté jsem se klidně usmál. Nyní jsem ale měl na otázku odpovědět já. Bylo mi jasné, že od malého vlčete bude otázek plno, takže jsem se ani nedivil. Spíše jsem čekal na další... ,,V jeskyni za vodopády, venku nebylo vůbec hezky a tohle se jevilo jako dobrý úkryt." Nemohl jsem ji říct pravdu, tohle tedy muselo stačit. Kdo ví, jak by malé vlče pochopilo, že je převtělením zesnulé vlčice...
,,Ehm... To nevím... Musí ti tedy zatím stačit strýček Ress." Tato otázka mě zaskočila a byl jsem rád, že jsem vůbec nějak zvládl odpovědět. Maličká Xern se očividně trápila, snažil jsem se jí tedy uklidnit povzbudivím pohledem. U změny mimiky jsem nejspíše nějak zakýval hlavou a tak se mi rozhýbalo levé ouško. Muselo to působit legračně, ale co nadělám.
Pohled a nejspíše ani ouško nezafungovalo... Z oči jí vyklouzlo pár slz. Její slova - tedy slovo - bylo jako trn zabodávající se do srdce. ,,Ššššš..!" Sedl jsem si za Xern, ocas jsem položil k jejím nohám a hlavu jemně položil na její rameno. ,,Klid... Strejda je tu... A vždy tu pro tebe bude!"

Periferně jsem si všiml dalších nápisů na zdi. Pohlédl jsem na ně a na mém obličeji se ukázal úsměv. ,,Děkuji!" Zašeptal jsem po tom, co jsem zvedl hlavu ke stropu, směrem k nebi - k bohům. Byl jsem rád za druhou šanci a nechtěl jsem ji zase propásnout. Naopak, chytil jsem ji za pačesy...
,,Jsem Ress, maličká Xern!" Špitl jsem k holčičce a usmál se. ,,Xern! Opatrně... Udělala sis něco? Bolí tě něco?" Starostlivě jsem na svou svěřeňkyni pohlédl. Na zlomeniny to nevypadalo, ale něco ji určitě bolelo. Nemohla se ani hýbat... Bylo mi jí tak líto... Prober se! Zadunělo mi hlavou, jako by mě snad někdo uhodil. Normálně se o vlčata zvládáš postarat bez problémů, tak se snaž, není to nic nového! Káravý hlásek mě opět "profackoval". Zatřepal jsem hlavou a... Pomohlo to! Skoro úplně jsem se vzpamatoval, byl jsem schopný jakkoli pomoci. Udělat cokoli, aby se Xerňulka měla dobře...