Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nervózně jsem sledoval, co se bude dít dál. Srdce mi tlouklo jako o závod, jakoby mi snad chtělo vyskočit z hrudi. Najednou se začnou nápisy opět měnit a já je pomalu čtu. ,,Xern! Má drahá Xern... Jsem tu s tebou! Klid!'' Byl jsem ještě zoufalejší než dřív. Nasucho jsem polkl, abych měl čas si nabral odvahu a začít dál mluvit. ,,Víš, ta naše hádka... Strašně mě to mrzí! Ale tvá tvrdohlavost a já... Prostě jsem si musel vyčistit hlavu... Ty jsi asi usnula a on mezitím přišel... Tvůj vlastní bratr! To on tě zardousil!! Když jsem se v noci vrátil, už jsi... ležela jsi v kaluži krve, nemohl jsem tě zachránit..! Celé dny jsem trávil hledáním té zrůdy, ale neúspěšně... Ale slibuju ti, jednou tě pomstím!!!'' Zrychleně jsem dýchal, oči se mi plnily slzami a já měl pocit, že se brzy zhroutím.
Pak nastalo zase to hrobové ticho. A najednou, jakoby z ničeho nic mě do nosu vrazil nový pach. Do teď tu nebyl... Prudce jsem se otočil a na zemi spatřil malé namodralé tělíčko s bílými znaky. ,,Xern! Jsi to ty?!'' Snížil jsem se k vlčeti a započal snahu o vzkříšení, bylo v bezvědomí. Zoufalý a zmatený mozek mi namluvil, že se má drahá převtělila do této malé vlčky a já tomu věřil. Okamžitě jsem k ní přilnul. Postarám se o tebe, nikdy tě neopustím! Přislíbil jsem si a několikrát po sobě malou olízl.

Tak i já se hlásím :D

Přihlašuji Ressáka, účastnila jsem se jen jedné Týmované (té první) a co se týmů týče, tak asi tvůj výběr bude lepší ^^

DESTINY
~ Celkem 16 postů
• 10 → 30% - Rovnoměrně rozdělit do všech dovedností
• 6 → Do loterie

RESS
~ Celkem 11 postů
• 6 → 2 rubíny
• 5 → Do loterie

Po výkřicích jsem se opět zadíval ke svým tlapkám, kde ležela louže krve. Tedy alespoň do té doby, než se začala krev pohybovat. Nejdříve mě ten útvrar podobající se vlkovi několikrát oběhl. Já za ním jen otáčel nechápavě hlavu... Pak se objeví na stěně, ve stejném okamžiku zmizí původní nápisy, ale za pohybem toho krvavého stínu se tvoří další. ,,Ne........Ne........Ne........To není pravda, já za to nemohu......Byl bych nesmírně šťastný, když bys tu teď stála vedle mě, ve své bělostné kráse. Konečně bych ti mohl vše říct, vše by jsme si vyříkali... Chybíš mi Xern! Chybíš mi!!!" Postupně jsem odpovídal na všechny nápisy. Když by jsem se nepohádali, byl bych u ní a zachránil ji... Ale to její tvrdohlavost mě donutila odejít, musel jsem si vše urovnat v hlavě... On toho však využil a zabil mi mou lásku... A přesně tato situace se mi vyskytla před očima. Z louže se stvořil další vlk, který skočil po tom prvním a zabil ho. Oba se tak rozprskli do kapek krve, které se všude rozstříkly. I na mém kožichu se objevily rudé kapičky.
Až teď mi to došlo, ty obrysy představovaly Xernii a jejího bratra...

Neustálí pohyb v kruzích se mi nevyplatil, zanedlouho se mi totiž zamotala hlava a já ztratil orientaci úplně. Ani k nalezení zdroje smíchu mi to nedopomohlo. Bylo mi však jasné, že tento zdroj ví naprosto přesně kde jsem já. Smích se stále přibližoval a já si již myslel, že se k němu brzy přidám, že i já zešílím. Rozeběhl jsem se tedy v naději útěku vpřed - CHYBA! Můj čumák se pěkně zblízka setkal se zdí. Toto zranění však nebylo nic oproti hrozbě šílenství, proto jsem se rychle pootočil a tryskem se vydal dál. Opakovala se situace, já běžel a jakobych snad stál, smích byl blíž a blíž. ,,Nech mě!!" Vyjekl jsem zoufale. Síly mi už docházely, za poslední dobu jsem toho naběhal až moc... Musel jsem tedy uvolnit, až se mé nohy zastavily úplně. Smích byl blízko, jakoby ono stvoření stálo vedle mě..! Uháněl jsem se tlapou i zuby, do ničeho jsem ale nenarazil. Jakoby to byl duch...
Pomalu jsem se začal loučit s psychicky normálním životem, když v tom se jeskyní rozeznělo ticho. Bylo to náhle jako předešli smích, zato mnohem uklidňující. Na klidu přidalo i pomalu se zvětšující světlo. Zavřel jsem oči a zhluboka dýchal, abych se pořádně uklidnil. Otevřít oči byla však největší chyba... Po stěnách se stále dokola opakovalo šest nápisů a páchla tu krev. Nikoli železitý pach zajíce, byl to pach krve vlčí. Stál jsem v kaluži krve........
,,To jsem nebyl já! Xern! To byl tvůj bratr! To on tě zabil! Moc se ti omlouvám, nechtěl jsem se hádat! Ale já to nebyl! To on, ten proradný hajzl (//sorry)!" Mé tušení bylo správně, týkalo se to Xernie. Byl jsem zoufalý, volat do prázdna na psychice moc nepřidá a ta krev všude, ta vás ještě více zdeptá...

V hlavě mi probíhaly myšlenky na Xern a na její hrozný osud... I tak však převládaly radostné myšlenky, který mi vyčarovávaly úsměv na tváři. Najednou jsem však ztratil půdu pod nohama a už jsem se šunul po zadku z nějakého kopce dolů. Pád nebyl vůbec příjemný a já jsem si pořádně naryl pozadí. Opět jsem se nemohl vrátit, jako nedávno pryč z jezkyně kvůli náhle tekoucí vody... Nejspíše mi to už mohlo připadat podezřelé, ale to se do mé hlavy přes tu všechnu krásu a okouzlení z jezkyně nevlezlo.
Přeci jen mi ale něco nešlo pod vousy. Ptáte se co? Už uběhla nějaká doba od pádu a od doby kdy jsem se dál vydal na cestu, cesta se ale snad vůbec neměnila! Copak levituju těsně nad zemí? Snažil jsem se tomu přijít na kloub, ale po rázných došlápnutích jsem to vyvrátil. Když jsem zvedl oši od svých tlap zpět před sebe, zpatřil jsem změnu. Přede mnou se objevil zářící kříž, který se s dalším mím krokem přibližoval. Stěny okolo se neměnily, jem ten kříž... Světlo bylo více a více ostré, až nutilo odvrátit zrak či minimálně zamrkat. Světlu se již nedalo dál čelit, proto jsem zastavil. Strach; je; VŠUDE. To bylajediná slova, která jsem zvládl vyluštit, pak už byla tma. Za pár vteřin mi blikne u čenichu, tentokrát jen slabě, dál jsem ho už ale nezpatřil. Jediné co se tu dělo byl cizí smích... Opět ten děsivý psychopatský smích. Do hlavy se mi tlačila myšlenka na Xernii... Třeba je to její duch, třeba se mi ukáže, ale musím něco splnit... CHCI VIDĚT SVOU XENII!!!! ,,Hej!..............Ukaž se!...........Slyšíš?!" Motal jsem se v kruzích, kolem tma a v mém hlase lehká zoufalost... Snažil jsem si to nepřipouštět, ale bohužel tu byl i strach... Co mě tu jen čeká...

Mé první pocity se ještě více prohlubovaly. Při každém kroku, kterým jsem se dostával hlouběji a hlouběji do jeskyně, se rozsvítil další krystal na stěně. Bylo tu tak stále světlo a já viděl na cestu. Magické místo...
V dálce se zaleskl potůček. Další lákadlo, tentokrát však pro mé hrdlo. Cestoval jsem dlouho a i přes zimu, která venku panovala mi vyschlo. Přešel jsem tedy pomalu k němu a už-už jsem se z něj chtěl napít, když v tom se za mými zády ozval hlasitý rachot. Prudce jsem se otočil. Můj pohled zakotvil na dříve zmrzlé stěně, která se momentálně proměnila v tekoucí vodu. Mé uši dokonce i zaregistrovaly tichý, ale i přes to děsivý smích, smích psychopata.
Sice mi voda zabraňovala vyjít ven, ale to jsem ani neměl v plánu. Chtěl jsem to tu prozkoumat a taky to tak udělám! Napil jsem se tedy a hned, jak bylo mé hrdlo opět kluzké, obešel jsem potůček a vydal se dál. Krystaly mi dále zpříjemňovaly cestu a já se kochal, jak úžasné to tu je. Ušel jsem tak 50 metrů od potůčku, když jsem se ocitl v části jeskyně, kde byly po každé stěně dva vchody. Vchody v levo u sebe měly cedulky se symboly. Na jedné cedulce byla postel, na druhé plamen. Vchody v pravo byly také označeny. Jeden zastrašujícím nápisem a druhým písmenem 'X'. Spát se mi nechtělo, zhořet taky ne a odradit jsem se taky nenechal. Písmeno 'X' mi však někoho připomělo... Jednu vlčici z mého domova... Xarnii... Mou zesnulou lásku... Při vzpomínce na naše společné chvíle jsem uronil slzičku, i tak jsem vešel právě do této jeskyňky... Něco mě sem táhlo... Byl to duch Xarnie? Nebo jen náhoda? Kdo ví...

<<< Křišťálové jezero

Jezero sice vypadalo krásně, ale u mě neobstálo. Musel jsem si tedy najít nějaký jiný bod, kterému se budu věnovat. Porozhlédl jsem se kolem, když v tom se můj pohled zastavil u zmrzlého sloupce vody. ,,Páni... Zmrzlý vodopád..." Užasle jsem si ho prohlížel, vypadal opravdu krásně. Příroda toho dokáže hodně, ale na tomto si musela dát jistě pořádnou práci, toto nejde utvořit jen tak. Pomalu jsem se k němu rozešel. Chźe netrvala dlouho, jezero nebylo velké a voda z vodopádu do něj vtékala... Tedy alespoň při nadnulových teplotách.
Dkladně jsem si tu nádheru prohlížel, našel jsem snad něco zajímavého. Za ledovou stěnou byla zhruba půlmetrová mezera, kterou se dalo projít do nějaké jeskyně. Nejspíše sem mě celou dobu táhl mozek... Nadalo se tomu odolat, vešel jsem. Nevěděl jsem, co mě tu čeká, každopádně to tu vypadalo krásně, stejné jako zmrzlý vodopád.

<<< Luka

Cesta krokem trvala logicky déle, než když jsem se hnal, ale bylo to lepší. Nerad bych se tu totiž zhroutil. V okolí žádný čerstvý pach a abych pravdu řekl, nebyl tu cítit jediný vlčí pach. Nikdo by mě tu tak nenašel a já bych se tu válel ještě hodně dlouho, jako tlející mršina. I tak mi ale nešlo do hlavy, že tu nebyl cítit žádný vlk. Na ostrově, na který mě vyvrhlo moře to bylo až přepachované, ale tedy by se daly různé vlčí pachy spočítat na prstech jedné tlapy. Možná se tu ten ostrov teprve nedávno objevil... Ale to je zase divné, vždyť kus pevniny se nemůže jen tak objevit... Prostě divné, hodně divné..!
Tyto myšlenky mi urychlily vnímání času a já se přiblížila k jezeru. Bylo zamrzlé. Přistoupil jsem k němu a opatrně na něj položil tlapu. Toto mě vždycky lákalo a konečně jsem to mohl zkusit! Když jsem stál na ledě všemi čtyřmi a pokusil jsem se udělat krok vpřed, nepovedlo se. Spíše naopak, nohy se mi rozjely, každá do jiné strany, Odplazil jsem se tedy raději na pevninu, tam je pohyb mnohem jednodužší.

>>> Nerovy vodopády

<<< Les u Mostu

Sromů bylo méně a méně, z lesu se stávala louka. To už mě tolik netáhla k rychlosti, nebyla pro mě zdrojem adrenalinu. Postupně jsem tedy zpomalal, až jsem šel krokem. Možná jsem měl poslechnout spíše vlčíčka, měl pravdu. Opět se mi ukázalo, že rychlost není vše... Začalo mě bodat pod žaludkem a špatně se mi dýchalo. Říkal jsem ti to... Ozval se mi v hlavě jeho te´d už otravný a zbytečný hlas. Ve snaze ho zahnat jsem hlavou zatřepal. A víte co? Povedlo se! Měl jsem klid, každopádně jsem si musel odpočinout. Zastavil jsem, posadil jsem se a zhlubako dýchal. Naštěstí jsem nemusel dlouho, belest postupně ustupovala, až zmizela úplně. A já mohl pokračovat v cestě, teď už však hezky krokem, v klidu a s pravidelným dýcháním.

>>> Křišťálové jezero

<<< Most

Mozek mě táhl dál na jihovýchod a mé nohy ho poslouchaly. Byl jsem opět v lese a stejně jako ten předchozí, temný, mě i tento lákal k rychlosti. Nejprve jsem touze odolával, pak mi ale zafoukal vítr 'do zad'. Tomuto už odolat nešlo. Nejprve jsem zrychlil do klusu a po chvilce jsem si tryskal lesem. Opět jsem kličkoval mezi stromy a vyloženě si užíval pohybu. Sníh stále popadával, ale už jen lehce. Cestuješ už dlouho, měl by jsi si odpočinout........ Nezastavuj! Vždyť ten pocit je úžasný!......... Chceš snad pojít únavou? ZPOMAL!........ Neposlouchej ho a užívej si dále! V hlavě se mi hádaly dva hlasy. Jistě znáte andělíčka a čertíka, já však měl vlčíčka a vlčunďáka. A poslechl jsem právě vlčunďáka. Hnal jsem se tedy dále jako blázen, nevnímal okolní pachy, jediné, na co jsem se soustředil byl směr a cesta.

>>> Luka

<<< Pemný les

Opatrně jsem přistoupil k okraji útesu. ,,Páni... To je výška..!" Nestačil jsem se divit. Něco mě táhlo na druhou stranu a jediná cesta byla přes most. Neudrží mě to... Pomyslel jsem si. O opaku mě však přesvědčoval můj čenich, který zavětřil pachy vlků z mostu a poté ty samé i na druhé straně této vratké cesty. Některé byly dokonce čerstvé! Nezbývalo mi tedy nic jiného, než to rysknout. Opatrně jsem se přesunul na první dřevěnou plochu. ,,Drží to!" Zajásal jsem si tiše a dvěma rychlymi skoky se dostal o další čtyři prkna dál. CHYBA! Celý most se rozhoupal a prostřední prkno, na které jsem doskočil a hned se z něj odrazil se z poloviny uvolnilo. Pud sebezáchovy velel jasně - zpomal! Už jsem nespěchal, pro každý další krok jsem vždy vybral tu správnou chvíli. Jaká to byla chvíle? Když se most co nejméně hýbal a já se plně uklidnil. Touto taktikou jsem já ani most nepřišel k další újmě a dostal jsem se tak na druhou stranu. Máte pravdu, rychlost není vše..!

>>> Les u Mostu

<<< Pityas

Hory jsem překonal bez ujmy na zdraví. Měl jsem sice několikrát na mále, ale vždy jsem to naštěstí nějak vybalancoval. Ocitl jsem se teď ve zvláštním lese. Nebýt sněhu, který mi křupal pod tlapkami tu asi nevidím ani na krok, i když byl den. Ano, až tak moc temný byl. Sníh mi však vypomohl a tak jsem se mohl vydat lesem dál na jih, přesně tam, kam mě můj nos táhl.
Sice jsem nevěděl proč, ale tento les mi dal nějakou zvláštní chuť, chuť do běhu. Dalo by se to možná taky vysvětlit tak, že jsem jen měl plno energie, po tak dlouhém spánku... To však neměnilo nic na skutečnosti, že jsem teď tryskem kličkoval mezi stromy. Byl to krásný pocit, ale ani ten netrval věčně a já musel zabrzdit, jinak bych nejspíše sletěl do útesu a následně do moře, pokud tedy pod tou mlhou bylo moře. Jediná cesta dál na jih vedla přes most...

>>> Most

<<< Common forest (přes Kvetoucí louku)

Ze stromů se stala louka, krásně zasněžená a lesklá, za to mohl mráz. Hodilo by se tu něco k snědku, jakožto tmavý vlk jsem však neměl šanci. Zvěř byla jistě ukrytá v norách, hluboko pod sněhem. Měl jsem tedy jasnou smůlu. Šel jsem nedaleko hranice s nějakými horami. Chtěl jsem se dostat na druhou stranu, přes vysoké hory se mi ale nechtělo. Bylo dost pravděpodobné, že tam bude sněhová vánice, tedy kluzko a špetná viditelnost. Byl bych tedy sebevrah. Doufal jsem v nějaký průchod, či alespoň nízké hory, které by se daly lehce překonat.
A měl jsem štěstí! Nalezl jsem maximálně 80metrové převýšení. A jelikož jsem nikde poblíž nic lepšího neviděl, opatrně jsem se pustil do cesty zrádnými horami. Sem tam mi sice uklouzla tlapka, ale na těch zbylých jsem udržel rovnováhu, nenaryl jsem si tak čenich - naštěstí.

>>> Temný les

<<< Daén - zmizení

Třeštění hlavy, bolest celého těla... To je to jediné, co mi přineslo probuzení. Probudil jsem se na mýtině, na které jsem se posledně bavil s tou vlčicí a Perličkou. Ty tu však nebyly. Poslední listí stromů již bylo na zemi, přikryté sněhem a námrazou. Matně jsem si vzpomínal na sen, ve kterém jsem byl sobíkem Ressíkem a starala se o mě béžová vlčice Pandora, pro mě byla však Bezulkou. Jedno bylo každopádně jisté, spal jsem hodně dlouho.
Když jsem se konečně vzpamatoval, tak jsem vstal a pomalu se vydal lesem na jih. Měl jsem chuť objevovat a to v leže nejde. Střídal jsem krok s poklusem, nechtěl jsem se nikam hnát, spíše naopak. Chtěl jsem se kochat a poznávat tento ostrov, můj nový domov.

>>> Pityas (přes Kvetoucí louku)