Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mělo se jít na lov. A to je přece velké dobrodružství, které Rhaax tak moc potřeboval, že své nadšení dal najevo i vrtící oháňkou. Půjde na lov s dospělými! Tím se určitě něco naučí. Třeba spolupracovat. Taky už měl pěkný hlad. "Ono jde lovit s magiemi? To neznám," zamyslel se, pátral v paměti, ale ne, nevěděl, že by něco takového jeho magie zvládla. Vždyť byl rád, když to při dešti udržel na uzdě, aby to nepokopalo všechno kolem. A tak se vydali hledat něco k snědku. Rhaaxin si hrál na zkušeného a zvedl čumáček, nasávajíc pachy. Zvířata tu byla a on se podíval do strany ke stromům, protože tam byli ptáci. Pak si však vzpomněl, co mu povídal Marcos. Ptáky je těžké ulovit. A mají málo masa. Tak ty někdy příště.
Bezucháč položil zajímavou otázku. Rhaaxin chvíli přemýšlel, musel se nad tím zamyslet. Mezitím mluvil černý. Docela ho jeho odpověď i ten tón udivil. "Takže ste nepřišli hledat domov?" Vyznělo mu to tak, jako kdyby mu předtím lhali. V lese jim nabízel, že je veme za alfou. Řekli, že ne teď. A teď se ukáže, že vlastně do smečky nechtějí vůbec? Musel nad tím nechápavě střihnout ušima. "Já nevím, jestli tam zůstanu. Nevím, jestli jsou tu jiná místa, lepší místa. To se rozhodne časem," odpoveděl na Manthusovu otázku a pokrčil nad tím rameny.
Jak tak přemýšlel nad svou velkou budoucností, zapomněl si hlídat pachy. Když pak zvedl hlavu a uviděl skupinku zvířat, zpozorněl a zastavil se. "Co to je za zvíře? Ano pojďme po malých! Ale nasytí jeden malý nás všechny?" Zeptal se, neznal tohle zvíře, a tak si byl trošku nejistý. Viděl větší čtyřnohá stvoření, ale předpokládal, že tohle musí být taky pěkně silné. Měl k těm zvířatům respekt. Nadšení z nadcházejícího lovu však bylo silnější.

"Táta bude ve smečce! To bychom ale museli zpátky do Zlatého lesa. Teda pokud někam nešel s bratry," řekl a pokrčil rameny. Byl rád, že má kamarády, kteří se chtějí seznámit s jeho otcem, ale taky se bál, že by se otec zase věnoval radši víc pozornosti ostatním, než jemu. Záviděl to všem, kteří s tátou ten volný čas trávili, ale nevěděl, proč jeho se to tak nějak vyhýbá. Žeby ho neměl rád? Ne, to je blbost. Ale dlouho se ani nesháněl... Třeba chce, aby mě vychovala divočina. Instinkty musí být občas správnější než logický úsudek! Rozhodl se už to víc neprobírat. Jen ho tyhle myšlenky uvrhovaly do smutku. A tak než stačil někdo něco říct, opět se tvářil happy. Varoval bezucháče před mořem a zatvářil se důležitě, když mu dal ten dospělák za pravdu. Po krátkém pití ho přepadla hravost. Věděl, že plavat neumí a minule se málem utopil, ale to ho neodradilo od toho to zkusit znovu. Nějak to přece jít musí, tím si byl jistý. Chvíli se ve vodě rachtal, cákal kolem a mával tlapkami ve vzduchu i okolo, skákal proti vlnám, když mu však jedna z těch vln namočila i hlavu, překvapeně se oklepal a ve svém skotačení už dál nepokračoval. Pak uslyšel Manthuse. Lov! "Ano, klidně hned! Lov mi jde!" Zvolal vesele, když se řítil z vody. Chtěl lovit, nechtěl jen sedět a hrát si sám se sebou, když dospěláci se do toho neměli. Měli... svůj humor. Ten ale Rhaaxin zatím nepochopil. Když dorazil na břeh, oklepal ze sebe vodu.

<< Zlatý les

Ach, nepochopili mě. Mozky dospělých jsou divný, zakroutil hlavou. Nechtěl, aby jeho učitele někdo podceňoval nebo urážel, i když věděl, že dospělí se prostě nedívají kolem a různé varianty reality nezkoušejí. "Jasně, že učitel učí. Marcos mě naučil lovit, třídit pachy a poznávat vlky podle magií. Jsem nejlepší lovec vlče ve smečce! A vás jsem taky odhadl, jak vydíte," vyjádřil se. Věděl, že on je tu jediný jedinečný a byl na to patřičně hrdý. A byl hrdý i na to, že se naučil lovit a byl v tom (dle jeho názoru) mistr světa junior. A ve své budoucnosti měl prozatim jasno. Bude nejlepší lovec na ostrově. Po chvilkovém zaváhání ukázal vlkovi bez ucha moc své magie. Jen drobek toho, co se jednou může naučit, ale aspoň víc podtrhl to, jak je nesmírně jedinečný a lepší jak jiná vlčata jeho věku. "Taky si nemohl, pokud si nepotkal někoho z mých sourozenců nebo jiného vlka z Yaloru," ušklíbl se potěšeně.
"To je skvělé, po procházce bychom mohli jít za ním!" Navrhl, když se dozvěděl, že černý vlk je údajně přítel. Netušil, co si o tom má myslet, když se jeho pozornost přesměrovala ke kousku, který Elric Manthusovi vyvedl. První se tiše usmál, pak však nechápavě naklonil hlavu na stranu. To i dospělí se chovají jako vlčata? Nevěděl, že to jde. Pošťuchování je přece věc čistě vlčecí, ne? Možná bych si z těhle dvou neměl brát příklad, pomyslel si. Černý se mu zdál být jako hyena, jak byl neustále vysmátý, bezucháč... bezucháč si aspoň povídal.
Když došli k zátoce, chtěl se Rhaaxin taky napít. Pak si ale všiml vlnek na hladině a zase rychle zvedl hlavu. "Tady je moře! Slaný!" Varoval Manthuse, který se očividně taky chtěl napít. Odskákal tedy k blízkému potoku a tam ukojil svou žízeň. "Noo... plavat neumím, ale zkoušel jsem to," pokrčil rameny když se vrátil a naklusal do vody, až se voda rozstříkla kolem. S vodou si rád hrál... Ale plavat? Ah, nic pro něj.

Rhaaxin naklonil hlavu na stranu a jeho výraz se stal nechápavým, když se černý vlk začal smát. Opět se to jejich chování snažil pochopit, ale marně. I přes vysvětlení, které mu černý dal, nevěděl, co si má myslet. Copak se přátelé takhle pošťuchují? Nebo jen měli dobrý den? Nevěděl. Rozhodl se však dál to neřešit a pokýval hlavou na znamení, že tomu rozumí. I když nerozuměl.
Vlk bez ucha se zdál Rhaaxinovi o něco otevřenější. Hned mu vysvětlil o jeho magii, když byl na pochybách. "Magie se dědí, že?" Vyslovil poznatek, který ho učili jiní. Všechny tyhle čáry mu přišly úžasné, no nic pro něj, když musel neustále kontrolovat, aby jeho magie samovolně nenapadla jeho okolí v záchvatu sebeobrany, i když jí nebylo potřeba. Všiml si, že i Elric má oči rudé. Nápověda "obrovské zvíře" mu moc nepomohla, ale věděl, že by to asi neulovil. Měl sám sebe za dobrého lovce, ale ze svých toulek věděl, že na zvířata větší jak on se vrhat nemá. "Můj učitel? Nevím. Ukazoval mi, jak umí ovládat vodu, ale to je tak všechno. A jenom mi řekl, co mám za magii, netrénovali jsme to. Ono to ani moc trénovat nejde," pokrčil rameny a zauvažoval na otázkou. Měl by jim svou magii ukázat? Co když ji nedokáže znovu ovládnout? Pak by jeho společníci utekli a on by si zase musel složitě někoho najít. Ah, to by byla nuda! Ale když neodpoví, byl by neslušný. Rozhodl se to ukázat, protože se bál, že by mu nevěřili. "Jsem z Yaloru. Jejich magie mají úplně jiné vlastnosti, a já mám také jednu otamtud. Manthusi, dej mi tlapku, prosím," poprosil vlka a sám natáhl tlapku dopředu. Chtěl to Manthusovi ukázat. "A nelekni se," dodal ještě. Pokud Manthus poslechl výzvu, mohl pozorovat, jak při doteku okolo jejich tlapek přeskočila jiskra. První jedna a téměř neviditelná, pak jich přibylo, když tu náhle se z okolí Rhaaxinovy tlapky hrnulo několik klikatících se miniaturních blesků, co vydávaly světlo. Proudily kolem Rhaaxinovy tlapky, pak přeskakovaly na tu Manthusovu, kolem které se obtáčely a zase zpět. Zabralo to soustředění. Když se Rozhodl Rhaaxin používání magie ukončit, opatrně blesky opět stáhnul do své mysli, kde se je snažil zavřít za neviditelnou bariérou. Blesky z tlapek zmizely až ve chvíli, když Rhaaxin přerušil spojení a postavil se na všechny čtyři.
"Ano, prosím, chci jít pryč z tohohle lesa! Znám tu už každý kámen. Táta mě nikam nebere, věnuje se bratrům. Já jsem nejmladší. Jednou jsem utekl do divného lesa na severu, ale on si pro mě přišel," řekl smutně, když si vzpomněl. Připadal si tu jako ve vězení, a tak nabídku na dobrodružství s vrtěním ocasu přijal a s vlky se důvěřivě vydal směr zátoka.

>> Tichá zátoka

"Samozřejmě, že jsem pyšný na svou matku," zamával vesele ocasem. "Yalor je jiný svět. Není to tady... Myslím, že nás sem máma přinesla portálem mezi dimenzemi, ale nejsem si tím jistý, byl jsem prtě. Ale co vím, tak je to, že kdybyste ho hledali, tak ho nenajdete. Najde si on vás, nejde to ovlivnit." Pokrčí nad tím rameny a zamyšleně se podívá na své tlapky. Pak ale pohled opět přesměruje na cizince. Něco na nich bylo divné, té myšlenky se nemohl Rhaaxin zbavit. Měli se rádi. Co to má být? Jsou dobří kamarádi, nebo co to tu... hrajou? I pro malou nezkušenou mysl jako tu Rhaaxinovu bylo něco takového zkrátka... nevšední. Nevěděl, jak to nazvat, nevěděl, jak to má chápat. "Dobře, tak až si to rozmyslíte, dejte vědět," odpověděl bezušákovi klidně. To, co si myslel, na něm nebylo vidět. Pak jim nabídl svůj úlovek. Levé ucho natočil dozadu, když první vlk odmítl jeho nabídku, no ucho opět vrátil do původní polohy, když si černý vlk myš vzal. Když ho pochválil, zavrtěl ocasem na známku potěšení. Pak přišla řada na odpovědi. Pozorně poslouchal, jak oba vlci vyprávěli své příběhy a přitom si je prohlížel. Strašně moc chtěl pochopit ten jejich příběh, strašně moc chtěl chápat, proč jsou ti dva tak dobří přátelé, na které tu vypadali, ale nějak mu celé tohle přišlo proti srsti. Čemu věřil, bylo, že tihle vlci nebyli normální mírumilovní cestující. Takový mírumilovný cestující by přece neměl tak potrhané tělo z jednoho či dvou bojů. "I severští vlci mají magii ohně?" Zeptal se Manthuse a natočil hlavu na stranu. Další věc, co mu přišla divná. Myslel si, že vlci ze severu jsou většinou magicky zaměření na led nebo vzduch. A on už o tomhle magičaření něco věděl. "Můj učitel zase nemá oko. Jste si podobní!" Bylo vidět, že vlče si všímá snad každého detailu, co na Manthusovi s Elrickem vidí. Taky měl dlouhou dobu na to si je pořádně prohlédnout, zatímco mluvili. "Co to bylo za tvora?" Chtěl vědět víc. Zajímaly ho detaily. "Vy máte štěstí na dobrodružství, vemte mě taky někam! Jsem tu v lese už dlouho a už nemám, co bych prozkoumal!" Postěžuje si, aby také trochu pozornosti svedl na sebe. V očích měl obdiv, že potkal veliké statečné vlky z dalekých končin, kteří toho měli tolik za sebou, a hodlal se něco přiučit.

Bylo samozřejmostí, že se vlče při rozmluvě se staršími a většími vlky snažilo chovat také jako dospělý. Pozdrav, zdvořilá slova, sebejistý postoj... No v duchu nevěděl, co si o těch dvou má vlastně myslet. Začínal si být trochu nejistý tím, že by to mohli být zlí vlci, o kterých mu povídal učitel, no když první vlk promluvil, tato neviditelná nejistota zase spadla. Takhle se asi dospělí zdraví! Ale stejně... Narazil sem na vlky, ale mají nějakou divnou mluvu. Hmm... odkud asi jsou? Jsou hustý! Dal najevo svůj zájem krátkým zamáváním ocasu. Když mu cizinci položili otázku, bylo pochopitelné, že odpověděl hned, chtěl pomoct a podle slov cizinců oni pomoc potřebovali. Zlatému se zdál trošku divný jejich vztah, museli zachytit jeho zmatený pohled těkající z jednoho na druhého, no rozhodl se to neřešit. Třeba mu to řeknou sami, co to má znamenat. "Ne, neztratil jsem se. Ucítil jsem vás a vydal se za vámi, kdybyste něco potřebovali. Ano, patřím ke smečce, mám tam tátu. Děkuju," zavrtěl ocasem. Byl rád, když ho někdo chválil. A o to víc se mu líbilo, že někdo, kdo ho chválí, má zájem jít do smečky. "Jsem Rhaaxin, potomek vládkyně světa Yaloru, mocné Risy, a modrého vlka Navina," odpověděl na druhou otázku a pyšně vypnul hruď. Byl hrdý na svůj původ, no radši se nezmínil o tom, že jeho matka je po smrti. "Cestujete? Tenhle les je krásný a velký, místa dost pro všechny! Když budete chtít, odvedu vás k alfovi. Jestli tam teda bude," pověděl přátelsky, no tvářil se důležitě. "Máte po cestě hlad a žízeň, že? Tímhle směrem je řeka. A já jsem něco ulovil," posunul tlapkou k vlkům svou myš a čekal, kdo se zhostí jeho daru. Věděl, že to není moc masa, no stejně by ho dost možná urazilo, kdyby si nenabídli. "A teď já. Odkud jste přišli? Jak se jmenujete? A kde máš ucho?" Otázky vlčete by mohly být nekonečné, a s tím museli vlci začít počítat, jestliže chtěli něco dostat. Poslední otázka byla směřovaná k Manthusovi, protože kolem jeho hlavy už Rhaaxin chvíli kroužil pohledem.

<< Zlatá smečka

Šestiměsíční vlče s žlutýma očima směle překročilo hranice své domoviny. Už podruhé. I teď o něm nikdo nevěděl, i teď tu byl, i když by neměl, no začínal mít pocit, že Zlatý les už mu na jeho skotačení nestačí. Už tam zkrátka nebylo tolik dobrodružství A kdyby se něco stalo? Fotr by ho jistě hrdinsky zachránil, i kdyby toho nebyla třeba, jako posledně. A proč byl teď tady? Za hranicemi? Rhaaxin vlastně nevěděl, že je pryč z území. Všiml si mírného pachového rozdílu, ale teď byl zaneprázdněný idenfitikováním a sledováním cizího pachu. Jsou to dva vlci... velký. Dospělý. Ale nevím, co tu dělají. Musím se jich zeptat! Zavrtěl nad tou myšlenkou ocasem a z ladného cvalu přešel do kroku. Cítil, že není daleko od cíle. Myš v tlamě ho už docela otravovala, ale nesnědl ji, protože neměl příliš hlad. Však si něco uloví, když bude chtít, protože už to umí! A je na to pyšný.
Tlapky půlročního vlčete už byly větší jak tlapky čerstvých neschopných vlčat, no stále se dokázaly i v lesním porostu pohybovat docela tiše. Rhaaxin si moc rád hrál na lov, ale ze svého krátkého života věděl, že ne každý dospělý přijme hru rád. Když uviděl dva samce, snažil se proto vypadat sebejistě, snad jakoby chtěl mezi velké a statečné vlky sám patřit. Než se rozhodl mluvit, došel k cizincům blíže, žlutýma očima si je prohlédl a položil svou myš na zem. "Dobrý den," pozdravil, aby o sobě dal vědět. Něco se mu na těch vlcích nevědělo, ale nevěděl, co. "Všiml jsem si, že se kocháte zdejšími stromy, je to tak? To protože tohle je Zlatý les. Ten je zlatý v létě, na podzim, v zimě i na jaře. Skvělé, že?" Mávl párkrát ocasem a zvědavě zamrkal, snad jakoby mu měli oni odpovědět a přiučit ho něčemu dalšímu. Nebo jsou to členi smečky, které ještě nezná? Ne, ti tak nesmrdí, to by poznal, kdyby byli ze smečky.

Temná noc pohltila vlče i jeho opatrovatele, ale než stihl Rhaaxin namítnout cokoli dalšího, ukolébala ho Marcosova chůze. Chvíli se tak houpal ze strany na stranu a čekal, co se bude dít, jestli potkají ještě něco zajímavého, ale cesta byla nudná. Po namáhavém dni vlče brzy přemohl spánek.
Probudil se u úkrytu. Neležel od něj daleko, takže hádal, že ho Marcos odnesl do něj, ale on v noci sám pod vlivem náměsíčnosti opustil jeskyni a radši si ustlal pod keřem. Byl teď nějak s přírodou spjatý, všechna ta divočina ho fascinovala, a věděl, že má ještě moc, co může objevit. Když se však rozhlédl, učitel nikde. Byl tu sám a Slunce bylo už na nebi. Já jsem zaspal ale času! Ale už je mi dobře, už nejsem unavený. Rozespale se protáhl a když se jeho hruď dotkla čehosi drobného chlupatého, uvědomil si, že má stále svůj včerejší úlovek. "Strejdo Marcosi?" Pokusil se zjistit, jestli ho jen nešálí čuch, ale odpověď nedostal. Tak jsem zase na svých tlapkách. Hurá do objevování! Půjdu k řece k hranicím a najdu cestu přes řeku. A tak si vytyčil cíl, otřepal se a vydal se na cestu.
Bylo pozdní ráno, no přesto jako stvořené pro běh. Zlaté vlče směle zvedalo tlapky a klusem běželo lesem s myškou v tlamě. Snažil se držet stálé tempo, a dařilo se mu to. K řece dorazil rychle. Položil ten malý uzlíček masa na břeh a opatrně sestoupil k vodě, kde se napil a opláchl si obličej, smočil tlapky. Když už se cítil plně probuzený, myš vzal opět do zubů a vydal se proti proudu. Chvílemi už si myslel, že ta řeka je nekonečná a nelze ji překročit, no nakonec našel starý strom, který přes ni spadl. Mám přes to chodit? Co když je to vratké? Kdybych spadl, asi bych se utopil a já neumím plavat! I přes ta rizika byla však vlčecí zvědavost silnější a vlče se vyhouplo na kládu jako by to dělalo každý den. Opatrně... Snažilo se nedívat se pod strom na rozbouřenou hladinu řeky a pomalu kladlo tlapku za tlapkou. Ulevilo se mu, když by na druhé straně. Vesele zamával ocasem.
Pak ucítil něco cizího. Vlci! U hranic! Musím to jít prozkoumat. Dobrodružná nálada z něj nevyprchala a on se i s myší v tlamě dal do sprintu. Nevěděl, že přitom překročil hranice svého domova.

>> Zlatý les

Myšlenka, že se nesetkal s příšerami, byla zajímavá. Vlastně by to možná i sedělo, podle toho, co viděl. "Srnky? A ty se dají jíst? Jsou veliké! A proč jedí trávu?" Zahrnul učitele opět otázkami. Měl jich v hlavě tolik, že ani nevěděl, ktera je důležitější a kterou vyslovit dřív. Všechno kolem se zdálo být tak temné, ale přesto to nevypadalo tak špatně. Dokonce si Rhaaxin začínal myslet, že ta tma je vlastně neškodná. Je neškodná jen pro ty, co se nebojí, už to chápu! Tu myšlenku mu však ihned vyvrátil noční lovec. Opět dostal strach, když viděl, že i když se přestával bát, osud ho potrestal. Musel se skrčit a čekal nejhorší, ale když zase zvedl hlavu, viděl jen Marcose. Pták byl pryč. "To je múj úlovek, ten jí nedám! Oni lítají i v noci? Ptáci?" Pípl a nechal se nosit. Když se tak díval kolem do té nekonečné tmy, začínal si na ni zvykat. Lépe viděl. A ačkoli se bál, opět si začínal myslet, že noc není nebezpečná. Ten noční pták byla určitě jen náhoda. Pokrčil rameny. Byla pravda, že už měl unavené tlapky a oči se mu zavíraly. "A my deme do úkrytu? Za tátou?" Zeptal se, protože se mu nelíbilo to zlověstné ticho, ve kterém byly slyšet jen kroky velkého vlka.

Odpověď na otázku sice vlče nedostalo, ale bylo rádo, že to strašidelné a zlověstné ticho noci narušil něčí hlas. Lekl se teď málem i sám sebe, když blesky zajiskřily okolo jeho těla a chvíli viděl, že okolí je stále takové, jako ve dne. Jen o moc tmavší. Krátce vzhlédl nahoru a hleděl na Měsíc. Připadalo mu to mnohem hezčí než Slunce, na které se jeden nemohl pořádně podívat. Měsíc byl stříbrný. A možná by byl ještě hezčí, kdyby kolem nebyla taková tma. "Čekal jsem, než se probudíš. Ale nebyl jsem daleko, vážně! Viděl jsem moře, Slunce, velké hnědé příšery s dlouhýma nohama, viděl jsem řeku a ulovil jsem myš! A ouplně sám!" Pochlubil se vesele svým úlovkem a jakoby úplně zapomněl na to, že pod kládou něco tajemného hrabalo listí, doklusal k místu, kde Marcos před chvílí ležel. Svůj úlovek našel díky čichu, protože neviděl skoro nic. "Já nechtěl spát, ale teď už možná jo," kývl hlavou a zívl by si, kdyby neměl v tlamě mrtvou myš. Vrtěl ocáskem.
Samozřejmě nevěděl, že v noci je les nebezpečný. Jakmile se byť na pár metrů vzdálil od dospělého Marcose, využila toho jiná hladová zvěř. Ze stromu se ozval dlouhé "hu hú", a velký noční pták si to svými pařáty mířil přímo na Rhaaxina. Nejspíš se přepočítal a myslel si, že cokoliv malého se dá jíst. Vlče se stihlo jen vyděšeně přikrčit a okolo něj opět zableskla elektřina. Buď se noční dravec na lovu lekl právě té elektrické schopnosti, nebo si všiml toho, že je to vlče a má svého ochránce. Proto sova rychle zahla jinam a opět zmizela ve tmě noci.
"Co to bylo!" Postěžoval si vyděšený Rhaaxin. Opět měl pocit, že noc je strašidelná a hrozně nebezpečná. Když jej však Marcos vzal do zubů, opět se snažil uklidnit své rozrušené srdíčko.

Za Luce 3
Za Dor 5
A za Rhaaxe... Musím říct, ž jsem se překonala a dokonce jsem za tenhle měsíc za něj napsala víc postů, než za celý jeho předešlý život. 31!

Musím přiznat, že když jsem se tak hrozně snažila, docela naštvalo, když jsem ráno objevila osůbku, která mě předběhla o jeden post. Jeden post! Vidíte to! Gratuluju :D

31

Bylo těžké, snažit se přemoci strach. Emoci, která je občas silnější, jak vůle. A obvzláště je jí někdy potřeba, aby se vlk vyhnul zbytečnému zranění. To však Rhaaxin neznal. Tak moc se snažil pokořit svůj strach, že zapomněl na Marcose, zapomněl na to, že přinesl svůj vlastní úlovek, aby se pochlubil. Teď byl soustředěn na jediné - na kládu, pod kterou něco hrabošilo. Všude bylo tak zlověstné ticho a na kmen svítilo jen matné světlo Měsíce. Stále se bál, ale měl za to, že k nebezpečí se musí stát čelem. Udělal opatrný krůček vpřed. Šustění přestalo. Vylez, ty potvoro! Ať si co si, já tě ulovím! Malého vlka opět přepadly lovecké instinkty a samým vzrušením snad ani nezaslechl, jak Marcos, který spal nejvíc tři desítky metrů od něj, vstal a hledal ho. Byl ve svém živlu. Proto se tak vylekal, když se objevil za ním a vyslovil jeho jméno. V tu chvíli se okolo těla vlčete vyvolalo elektrické jiskření, které na sekundu ozářilo okolí. Byla to reakce magie, která reagovala na náhlý vzruch emocí Rhaaxina. "Marcosi! Tady seš! Já se tu bál! Proč je taková tma a šustí tu listí?" Začal se uklidňovat, když zjistil, že to stvoření, které ho vyděsilo, není potvora, která ho přišla sežrat. Dokonce se odhodlal přiznat svůj strach, ačkoli se ho snažil překonat.

30

Notak, vlku. Vzchop se! Si přece syn velké vlčice! Nemůžeš být posera. Kdyby syn alfy byl posera, taky by ho tady nenechali. Když nebudeš posera, třeba to jednou dovedeš na vysokou laťku! A takoví vlci jsou silní a stateční, chrání druhé a jdou příkladem ostatním. Musíš jít také svým bratrům příkladem! Ačkoli věděl, že mít strach je špatné, nedokáal si pomoci. Už to, že by strach mít neměl, a má ho, ho deprimovalo. Snažil se tu něco dokázat, ale zjišťoval, že sám to nezvládá. Blbečku mrňavej! Začni se snažit! Ano, měl za to, že strach je špatná vlastnost. Že ho to omezuje, že je to pro něj špatné. A aby si dokázal, že on dokáže být statečný, tak zvedl hlavu, vypl hruď a natočil se se vztyčeným ocasem přímo čelem ke tmě. Ta sice byla všude kolem, ale on pokládal za nejstrašidelnější místo tam, kde se terén svažoval a bylo pár spadlých kmenů. Aby si dokázal, že strach mu nevadí, vydal se tam. I když se bál, s každým krokem si uvědomoval, že ten strach je zbytečný. Viděl sám sebe, viděl, že i v té tmě se nemusí soustředit jen na zrak. Měl ostatní smysly. A to mu přišlo moc zajímavé. I očima však uviděl něco, co předtím neviděl - mezi korunami stromů svítil Měsíc. Jeho stříbrná záře se leskla v očích vlčete a dodávala mu odvahu.

29

Ten strach byl těžko popsatelný. Rhaaxin se bál všeho možného. Bál se tmy. Bál se toho, co v té tmě chodí. Bál se 'zlých vlků'. Bál se těch velkých stromů. Bál se, že Marcos je vzhůru. A bál by se snad i vlastního stínu, kdyby nebyla taková tma. Obrys vlka viděl matně. Když však spatřil bílý podvozek a všiml si nenápadné bundy, byl si jistý, že je to učitel. Přece jen... nechtěl budit cizího vlka. Ale tohle cizí vlk nebyl. Stach z okolí z Rhaaxina trochu opadl, ale stále si nebyl jistý, že je v bezpečí. Přeci jen... z toho, že se Marcosovi pravidelně zvedal hrudník, poznal, že ještě spí. Teď ale nevěděl, jestli je to dobře. Radši by tady v tomhle strašidelném lese seděl s někým při smyslech, než s někým, kdo ho neochraní, protože spí. Položil svůj malý úlovek před Marcose a chvíli čekal, jestli se probere. "Marcosi? Spíš?" Zašeptal. Když vlk nereagoval, usoudil, že mlčení znamena souhlas. Jinak by snad odpověděl, že nespí, ne? Teď ale zůstávalo Rhaaxinovi na srdci, co má dělat. Má jít spát, teď hned? Tady? A počkat, než se učitel probere? Možná by to bylo lepší. On se ale bál. Bál se otočit se a zkontrolovat, že ta tma je prázdná.

28

Teď se už začínal bát. Bál se, že na něj vyskočí nějaká příšera. Slunce zahlo za obzor a zůstalo po něm jen matné světlo, v lese však už tma byla větší. Vlček rychle hledal svůj úlovek. Musel bych ulovit jinou, kdybych ji nenašel! Stresující. Rychle čichal. Když uviděl malé hnědé tělíčko u jednoho keře, srdíčko mu radostí poskočilo. Našel ji! A teď rychle, rychle! Popadl myš do zubů a utíkal směrem k Marcosovi tak rychle, jak jen jeho tlapky stačily. Přeskakoval všechny překážky a dával si pozor, aby ho něco nezastavilo. Byla však pravda, že už příliš neviděl na cestu. Bál se ale zastavit. Teď, když padala tma, tak všechny ty ve dne krásné stromy vypadaly jako děsivé veliké postavy. A i když Rhaaxinovi docházela energie, snažil se překonat a béžet dál. Už se blížil. Byl pár desítek metrů od Marcose, cítil to. Nechtěl zpomalit, ale musel. Už nepopadal dech, zakopl a spadl. Už ale viděl Marcose. Viděl jeho srst, viděl jeho bundu. Dokázal jsem to! Ještě spí! Pomyslel si Rhaaxin šťastně