Příspěvky uživatele

< návrat zpět

27

Jak tak kráčel, viděl, že světla je najedou v lese méně. Snažil se rozhlédnout, odkud ta tma jde, ale našel jen zdroj světla. Modré nebe, které rozjasňoval zlatý míč. Popoběhl ke kraji lesa, dal si však pozor, aby neztratil cestu. Opět uviděl moře. Už moc dobře věděl, že mořská voda je slaná. Nebezpěčná. Proto se jí tentokrát vyhnul. Zaujalo ho tady však něco jiného. Slunce. Právě Slunce, které pomalu zapadalo za obzor. Když se na něj vlče dívalo, bolely ho oči. Takové pichlavé světlo ještě neviděl! A proto byl více zvědavý. Sedl si a myš položil na trávu, aby si aspoň trochu protáhl čelist, než bude pokračovat v cestě. Po chvíli si uvědomil, že Slunce mizí. "Kam jdeš, proč utíkáš za obzor? A proč tak pálíš!" Postěžoval si pološeptem. Začínalo být více chladno. Slunce zabarvilo nejbližší mraky do červena a zlata. Až po delší době strávené sezením si Rhaaxin uvědomil, že to zapadající Slunce krade všechno světlo. Stíny byly dlouhé, listy se leskly. A tma mezi stromy přibývala. Musím se rychle vrátit, jinak bude noc a já netrefím! Zpanikařil. Rychle zvedl zadek a pelášil do lesa. I tady už bylo šero. Pak si ale uvědomil, že zapomněl. Zapomněl na úlovek.

26

Možná začala Rhaaxinovi samota vadit, možná opravdu poslechl svědomí a vracel se. Myš v jeho tlamě se zdála najednou být malá. Zdála se být jen jako malá odměna za to, že tak skvěle vyřídil lovnou zvěř. A teď? Teď si kráčel pro pochvalu. Doufal, že černo-bílý vlk se ještě neprobral. Proč? To je přece jasné. I kdyby přinesl úlovek, a Marcos věděl, že byl pryč, nejspíš by byl potrestán. A takové potrestání, to si Rhaaxin nepřál. Jak takový trest vlastně vypadá? Nechali by mě lovit pro smečku? Hodili by mě do vody? Nebo řekli, že už mě nic nenaučí? To by byl pro vlče možná nejhorší trest. Věděl, že ačkoli je stále závislý na dospělých, musí poslouchat, aby si něco zasloužil. Když nad tím tak přemýšlel, vlastně neviděl důvod, proč by opuštění smečky vadilo. Lovit uměl, základy přežití by ho naučila příroda. Co by mu vadilo? Určitě ta samota. Možná byl trošku naučený ze svého krátkého života, že se mu nikdo věnovat stále nebude, a proto chtěl žít víc na vlastní tlapku. To ale neznamenalo, že by nechtěl společnost. Občas toho měl na srdci tolik, že by tím kdekoho ukecal ke spánku. No, Marcose už zvládl.

25

Tohle už začínalo být nudné. Tlapka střídala tlapku už dlouho na to, aby Rhaax začal uvažovat, jestli se zase neztratil. Ale neztratil. Byl si jistý, že neztratil. Dokonce i myš v jeho tlamě začínala být více hořká, jak ji měl v tlamě nějakou tu dobu. Cestou ale zaslechl něco, čeho si předtím nevšiml. Vzdálené šumění tekoucí vody. To nebylo moře. Rhaaxin první váhal, jestli tam jít. Bál se, že by se Marcos mohl brzy probudit. Ale zvědavost byla silnější, a tak zahl doprava a po sluchu sledoval ten zvuk. Co to může být? To je další moře? Né, to má jiný zvuk. To bude taková ta vodní... vodní řeka, jó, řeka! Chci ji vidět! Cestou nevnímal to, že ptáci přestávali zpívat. Blížil se večer. A když Rhaaxin došel k řece, večer byl už blízko. Paprsky ospalého Slunce se třpytily v peřejích řeky a listy zlatých stromů se zdály být ještě zlatější, než dřív. A Rhaaxin seskočil z malé římsy přímo ke kraji toku. Bylo zajímavé se dívat, jak ta voda sama od sebe teče pryč, jak lehce obejde každý kamínek. Co však nevěděl, bylo to, co je za řekou. Díval se na druhou stranu, ale ačkoli chtěl se tam vydat, viděl, že nemůže. Řeka byla příliš široká na to, aby ji přeskočil. Byl tam proud, který by malé vlče během pár sekund utopil, a on ještě neuměl plavat. Tohle budeš muset nechat na jindy, až budeš umět plavat. Teď už by si se vážně měl vrátit! A tak Rhaaxin poslechl svědomí a otočil se k odchodu, klusem míříc k Marcosovi.

24

Když se tak rozhlédl kolem, věděl, že jeho hrdinský výkon nikdo neviděl. Normálně by možná posmutněl, teď však měl důvod být rád, že vůbec něco zvládl. Cítil se... důležitě. Bude ze mě skvělý lovec! Myš v tlamě pouštěla krev. Něco o krvi věděl, a chutnala mu její chuť. Železitá. Sladká. Teplá. Vůbec, celé to malé tělíčko, které teď držel v zubech, bylo ještě teplé. Čerstvé. Bylo zajímavé přemýšlet nad tím, že to on ji zbavil života. Zabil. Vzal si její život, aby sám mohl přežít.
Chtěl svůj úlovek ukázat Marcosovi. Vydal se za ním. Zprvu byl trochu zmatený a snažil se zorientovat trochu nejistě, pak si však uvědomil, že vítr foukal celou dobu z jedné strany. Kvůli zmatení však nedokázal určit, odkud přišel. To bylo asi tím během. A tak se vydal za nosem. Rovnou tam, kam mu velela mysl. Kladl tlapku před tlapku, a když tady byl tak sám, odkázán sám na sebe, cítil se jako velký vlk. Uvědomil si, jaký plán měl v moment, kdy odcházel od Marcose. A teď si na něj vzpomněl, protože zjistil, že se vydal na opačnou stranu. Místo aby šel k spícímu Marcosovi, dostal se na hranici. Tady je nějak hodně pachu. Tam dál není! Proč? To bude to území smečky. Ale ten hnědý vlk tu není! Kam šel? Rozhlédl se, ale vlka neviděl. Asi se mu chtěl pochlubit, že ulovil. Sám. Aby to viděl na vlastní oči, jak má dobré vlče ve smečce. Proč je tady tolik pachu? Vlče přešlo k nejbližšímu stromu. Cítil moč. A protože byl vlk, který se ve volné přírodě sám řídí podle instinktů, také se na místě vyprázdnil, když zvedl zadní tlapku. Tohle bylo zajímavé. No, vidíte! Hodně se toho naučím sám, a ani nemusím někoho poslouchat. Stačí pozorovat! A protože se z chyby Rhaaxin poučil, namířil si to tentokrát opravdu za Marcosem. Tentokrát jistě.

23

Po setkání s divnými vysokými tvory musel Rhaaxin chvíli běžet, aby se uklidnil. Z toho všeho se mu tlapky už docela motaly, ale věděl, že pořád nesplnil cíl, a to je špatně. Sklonil hlavu k zemi a opět hledal. Trvalo to, než na něco narazil. Dokonce i zlaté listy se začaly více lesknout, jak se den začínal chýlit ke konci. A pak na to vlče narazilo. Pach kořisti.
Okamžitě hodilo ostatní starosti za hlavu a snažilo se najít cestu, kudy se kořist vydala. Byla to myš. Obyčejná myš, kterých je všude plno, zato zrovna pro vlče to není lehká kořist. Pravda, že lehčí, jak zajíc, ale lov myši znamená obratnost a důkladné hlídání pachu. Toho se ale zlatý vlček nebál. Pohyboval se rychle a tiše, jako kdyby byl lovec bůhví jak dlouho, a když se pach velmi přiblížil, zpomalil úplně a začal se plížit. První měl problém svou oběť spatřit. Jen klid, jen klid. Někde tu je! Dávej pozor, ať se neprozradíš.Tiše! Myslel na to, že to musí zvládnout. Vždyť to není nic těžkého, chytit myš. Ostatní by to zvládli levou zadní. Pak ji uviděl. Malá hnědá myš, co zrovna někam mířila. Byl blízko. Kořist téměř na dosah.
Skočil. Myš si ho všimla a jen tak tak stihla zareagovat útěkem. Rhaaxin úplně cítil její srst na své tlapce, cítil to tření, stejně tak cítil, že kořist se dala na útěk. Okamžitě se dal za ní. Nemusel běžet dlouho. Myš byla zřejmě tak v šoku, že zapomněla běžet a jen vyděšeně pískala. Vlče ji rychle chytilo. Ani se to nedá popsat, jak byl šťastný! Jeho první lov, který si vedl on sám. Musí to ukázat Marcosovi, než ho sní. Viděl jste to někdo?! Jsem úžasný!

22

To zvíře Rhaaxin neznal. Ale jakmile se blížil, bylo mu jasné, že to jen tak neuloví. Nebylo tu samo. Bylo jich tu víc, aspoň pět. Proto byl tiše. Šel proti větru, tak, jak ho to učitel učil. Brzy je spatřil. Velké hnědé bytosti s dlouhýma nohama s malými kopýtky, jejich hlava byla drobná a visela na dlouhém krku. Ušlechtilá stvoření, krásná, ladná. Z jejich očí byla znát mírumilovnost. Přesto však Rhaaxinovi laně naháněly strach. Byly větší, jak on. Zůstal v přikrčené poloze na místě, jako kdyby ho přibili k zemi. Hleděl nahoru, jak se nejbližší laň skláněla a brala do své tlamy zelenou trávu. "Dobrý den velcí tvorové! Proč jíte tu trávu?" Pozdravilo vlče tvory pološeptem. Teď si jej všimli. Nejdřív vypadaly vyděšeně, dlouhé uši a oči všechny naklonily k němu. Prohlížely si ho. Rhaaxin uvažoval, jestli neudělal chybu. Měl srdce až v krku. Bál se. A kámen ze srdce mu zase spadl, když ti tvorové opět sklonili hlavu a pokračovali v konzumování zeleně. Rhaaxin se rozhodl se jim vyhnout. Vodu už našel a věděl, že tyhle ulovit nezvládne, když jim sahal sotva po kolena. Zbývalo mu tedy jediné - hledat dál něco, na co bude stačit sám.
Chtěl se vyhnout ostatním vlkům. Chtěl být sám. Dokázat to sám. A tak zatočil na druhou stranu, když ucítil, že nedaleko je jeho otec.

21

Byla to dost vtipná poloha, ve které vlče leželo na zemi přímo před stromem. Zadek nahoře, hlava dole, břicho ukazujíc světu. Naštěstí se mu nestalo nic vážného. Po chvíli, kdy se snažil nesoustředit se na štípání v očích a točení hlavy, se postavil. První se musel řádně otřepat, pak už se dal zase do chůze. Čumákem se snažil zachytit čerstvou vodu. Měl štěstí - jeden malý pramen nebyl daleko. A tam také malý tulák zamířil. Ze začátku se mu pořád motaly tlapky, ale z toho šoku se dostal. Kdoví, za jak dlouho na tenhle náraz zapomene.
Dorazil k malému prameni. První do toku vody strčil hlavu a opláchl si oči. Nebylo to nic příjemného, sůl opět pálila, ale když potom vlče několikrát zamrkalo, ta štiplavá bolest ustala. Poté se hltavě napil vody, aby vyhnal slanou chuť i z tlamy. Teď je to lepší. Ale pobíhám tu po lese jako blbec a ještě jsem nic nenašel! Rhaax byl na sebe naštvaný, a tak se rozhodl tu chybu napravit. Opět zvedl čumák a větřil. Zaznamenal zvěřinu. Bylo to cizí zvíře. Neznal ho. Ale toho se nelekl, stejně se statečně vydal po jeho stopě.

20

Moře bylo krásné. Rhaaxin stál na břehu a s úžasem na tváři sledoval vlny, které po hladině běhaly. Sice si nedokázal vysvětlit, co byly ty vlny zač, ale nechtěl se s tím zabývat. Raději tu vodu chtěl ochutnat. A to se ví, že mořská voda je nechutně slaná, jenže Rhaaxinovi to ještě nikdo vysvětlit nestihl. A on byl vlastně rád, že je tu sám. Rozešel se po krátkém písčitém pásu k moři. Písek také neznal, ale byl mu na tlapky příjemný. U hladiny se povrch měnil v oblázky. A až tam zlatý došel a sklonil hlavu. Než se však stihl napít, přes čumák se mu převalila vlna a sůl ho pálila v očích. "Fuj! To je zlá voda!" Postěžoval si do prázdna a pobouřeně frkl. Musel být opatrnější. Mořské vlny mu ochladily rozběhané tlapky a on brzy zjistil, že ta voda je špatná i na ochutnání. Byla slaná. Ne zrovna něco, co by se mu líbilo. Zděšeně mrkal, jak ho sůl pálila v očích a dokonce upustil pár slz, zlepšení se však nedočkal. A k tomu ho ještě pálil krk z toho, že tu vodu vzal do tlamy. To byl špatný nápad! Mořská voda hnusná! Prskal. Nevěděl, co by mu pomohlo, ale instinkty ho nutily couvnout a vrátit se do lesa. Vyhledat vodu. Jo, vodu! Musím najít dobrou vodu!
Rozběhl se zpátky do lesa. Oči ale pálily a slzy mu mlžily obraz, a tak nebylo divu, že po krátkém běhu nešťastně narazil do stromu. Bolelo to. Bulel. Nesmím bulet, sem přece velký vlk! Co by na to řekl učitel? Vlče se ale nezvedlo. Hlava se mu točila tak, že byl rád, že si tlapkou zvládl otřít obličej od slz.

19

Ptáky nechalo vlče za sebou. Rozhodlo se otestovat si své smysly. Přesněji čich. Věřil, že když bude teď sám lovit, ukáže mu to, jestli to umění opravdu pochopil. Zvedl proto hlavu a několikrát pořádně nasál vzduch do plic, aby zjistil, jestli se v jeho okolí nějaká ta zvěřina nenachází. Bohužel nenašel nic známého. Jediné, co zaznamenal, byli ptáci, o těch byl ale informovaný a věděl, že by je neulovil, i kdyby se snažil. Nebo ano? Ne, ty trubko. Ani zajíce si neulovil bez pomoci. Musíš se to naučit! A tak měl Rhaaxin cíl, ale neměl prostředky, jak se to naučit. Ohlédl se dozadu, aby zkontroloval, jestli ho Marcos nesleduje. Podle toho, co viděl, tak předpokládal, že Marcos bude ještě pořád spát. Tak dlouho přece venku nebyl. Stejně se ale chtěl vyhnout tomu, že by se učitel probudil a on tam nebyl. Rhaaxin nechtěl, aby se o něj Marcos bál, když byl jeho kamarád. Proto se nemohl zastavovat. Rozhodl se kráčet po území smečky, dokud nějakou stopu nezachytí.
Zajímavé bylo, že dlouho na nic nenarazil. Využíval svého orientačního smyslu, aby se od svého dozorce nevzdálil úplně, ale začal na to kašlat. Cestu zpět si pamatoval, a tak se tímhle nestresoval. Když dlouho na nic nenarazil, začal uvažovat o tom, že se opravdu vrátí. To však musel vyloučit, to by nešlo. Vrátit se dřív? Co by tam dělal? Jen se nudil.
Do nosu mu vítr zavál slaný pach vody. Blížil se ke břehu moře. A to je jasné, že musel prozkoumat tento neznámý objekt. Byl však opatrný. Když uviděl tolik vody a nekonečnou hladinu, po které pluly vln, musel nad tou scenérií zůstat stát. Páni! To je krásný!

18

Ačkoli cíl nejmladšího syna byl jasný, vlastně od směru cesty brzy upustil. Opět ho zaujala opeřená stvoření, která sídlila na stromech. Rozhodl se je chvíli sledovat. Možná z čisté zvědavosti, možná proto, že se toho chtěl naučit co nejvíce. Přál si být nejlepší. Nejlepší z vlčat. A věřil, že pozorováním se toho také hodně naučí, i když se to mohlo zdát nudné. Proto si na místě sedl a svá zlatá očka namířil do korun zlatých stromů.
Opeřenci o vlčeti celou dobu věděli. A i oni byli očividně tak zvědaví, že se po chvíli ukázali. Jeden odvážlivec se objevil na větvi, která byla vlčeti viditelná, a něco začal pískat. V tu chvíli Rhaaxin vesele střihl ušima a zavrtěl ocasem. To se ví, že obyčejný vrabec jeho řeči těla nerozuměl, ale místo aby se šel schovat, rozhodl se si narušitele klidu jít prohlédnout více podrobně. Během chvíle sletěl přímo na trávu, a nesmírně potěšené vlče na něj upřelo zlaté oči. "Ahoj," zašeptal, snad aby malého ptáčka nevyděsil. "Já věděl, že se pořád nebudete schovávat. Máš hezká křídla!" Místo odpovědi však ptáček jen něco zaškebetal. Rhaaxin pochopil. "Ty mi nerozumíš, co? Já tobě taky ne. Ale to nevadí," vycenil na ptáčka zuby v úsměvu. Opeřenec tím ale ztratil zájem. Opět se zvedl ze země a zmizel v koruně stromu. Zlatý si povzdechl a vydal se dál.

17

Jakmile vlče uvidělo, že černo-bílý vlk, jeho dozor, spí, přestalo předstírat aktivitu. Uvědomuješ si, že teď můžeš dělat, co chceš? Úplně! Můžu prozkoumat les nebo jít něco ulovit, aby Marcos viděl, jak jsem v tom dobrý. Ale musím pamatovat na to, že nesmím daleko. Dal jsem přece slovo! V mladém vlkovi se rošťák nezapřel, a ačkoli na něj také padala únava, věděl, že nutně potřebuje využít toho času, který mu teď Marcos dal. Věděl, že ten čas je omezený, a tak začal jednat hned. Rozhlédl se. Hledal, kterým směrem se vydá. K úkrytu se v žádném případě vracet nechtěl. Tam by byla nuda. Naopak - napadlo ho, že by se mohl vydat po stopě hnědého vlka, vůdce smečky. Třeba by se dozvěděl něco zajímavého! A taky tak učinil. Zprvu našlapoval tiše, aby svého přítele nevyrušil ze spánku, když se dostatečně vzdálil, přešel do klusu.
Chvíli trvalo, než se nějak dostal. Svým způsobem Rhaaxina ale pohyb zase probudil, a tak nebylo těžké se kochat vším, co potkal. Sledoval stopu alfy.

16

V mladé mysli se stavěla mapa celého toho světa, ve kterém žije. Vlk vyprávěl o mnoha částech ostrovů a o různých krajinách. Vzpomínal, co viděl, když se tehdy vydal na průzkum. Teď věděl, že toho tady bude mnohem více. A přímo mu zářila v očích ta touha se někam hned teď vydat a prozkoumat to. "Někdy tam musíme jít!" Dal své nadšení najevo i bouřlivým vrtěním ocasu.
Ohledně bohyně ale tolik informací nedostal, ale i přes to se snažil si o bytosti nazývané bohem udělat představu. Respektivě představu o její podobě. Bílá srst, duhové oči, dlouhý ocas hebký jako jarní tráva. A pak už onu představu neměnil, protože jeho myšlenky odvedlo jinam tentokrát téma magie. Zjistil, že vlk vlastní takovou magii, která odpovídá barvě očí. Modrá byla voda, světle modrá vzduch, zelená země a oheň zastupovala zřejmě barva červená, tak si to vlče pobralo. On měl ale oči žluté. Elektřina. Začínal tomu rozumět. Pokýval hlavou, aby to dal najevo.
Když se měli odebrat pryč, Rhaaxin velmi protestoval. Požadoval toho moźná moc, a tak nebylo divu, že Marcosovi už nezbývaly na další akci síly. Dokonce i Rhaaxin začal být unavený z toho všeho, ale oči měl stále dokořán. Velký vlk ho vzal do tlamy, jako tehdy Navin. I teď kladlo vlče odpor, protože s tímhle stavem, kdy se nechávalo nosit, nemělo zrovna dobrý vztah. Nechalo se ale přesvědčit, a když jej vlk položil na zem, už šel dobrovolně. Potkali vlka, kterého Marcos nazval alfou Aetasem. "Jakou smečku? Co je smečka?" Zeptal se. Další otázky už neměl. Stál poblíž, zatímco vlk složil své tělo na zem. Zlaté vlče natočilo hlavu na stranu. Čekalo, co vlk řekne. "Nebudu daleko!" Zavrtěl ocasem na srozuměnou a sedl si u nejbližšího stromu, předstírajíc aktivitu. Čekal, než Marcos usne.

15

Že by bralo vlče nějaký ohled na okolí? Ne, opravdu ne. Rhaaxin se pořád cítil čilý, i když přicházející večer říkal své. Vlastně ho ani nikdo neučil, aby čekal, když je někdo unavený, když už se má jít spát. Proto Marcosovo zívnutí ignoroval, pokud ho vůbec zaznamenal, když se tak kochal okolní přírodou. "Zpívají hezky," pokýval hlavou a v hlavě se mu tvořil plán, jak by takový lov na ptáka vypadal. Rychle zpozorněl a střihl ušima, když jeden z opeřenců přelétl na jinou větev. Bylo to zajímavé, vidět někoho létat. Bylo to něco, co ještě neznal. "Zlatý les... jo, to sedí. Je to tu hezký. A tady vyrostu? Co je za tím lesem, kromě dalšího lesa a vody?" Zamrkal a hleděl kamsi do dáli. Přemýšlel, za jak dlouho bude v tomhle lese vědět o každém kameni, jestli tady vyroste ve velkého vlka, jako je Marcos.
Téma o magiích vlče velice zaujalo. To, že každý vlk je unikátní, a že téměř každý vlk dokáže ovládat něco, co mu pomůže chránit sám sebe. Dokáže i mě elektřina chránit? Chci vědět, co dokáže! Řekl si v duchu a rozhlédl se kolem, jako kdyby hledal, co by mohlo opět vyvolat elektřinu. "Kdo je bohyně Iris?" Natočil hlavu na stranu. Předpokládal, že to bude nějaká bytost, ale slyšel to poprvé. "Takže táta má magii vzduchu, ty máš vodu v jednom oku a já mám elektřinu? Jaké znáš ještě další?" Zeptal se a popošel k jezírku. Napil se. Když mu černo-bílý vlk řekl, že na šedé oko nevidí, zarazil se. Zvedl tlapku a zakryl si jí jedno oko. Viděl jen půlku věcí. Podivné. "Tak takle vidíš..." Pronesl smutně. Bylo to divné a Rhaaxin by si na to jen těžko zvykal, a tak tlapku stáhl pryč.
Když velký vlk vytáhl na břeh roztřepané a nechápavé vlče, to si docela brzy stihlo uvědomit, že asi neudělalo dobře. Hned zas ale bylo na nohou a stihlo dospělému hravě olíznout nos a celé okolí potřísnit vodou. Když učitel rozhodl, že se půjde zpět, zlatý své poskakování kolem zastavil a koukl na něj, jako kdyby mu sebral radost. "Ale já ještě nechci domů! Tam je nuda! Aaa, aa, chci se naučit plavat jako ty! Tady a teď," postěžoval si Rhaaxin a na truc odhopsal k jezírku a sedl si těsně u jeho břehu, aby dal najevo, že domů opravdu nechce. Samozřejmě se tento bojovný signál neobešel bez toho nejrostomilejšího vlčecího kukuče, který může vlče někomu darovat, když něco opravdu hodně chce.
Pak se dostavil hnědý vlk. Byl Rhaaxinovi tak nějak cizí, ale věděl, že tuhle osobu už někde viděl. "Já eště neulovil vlka, ale ulovili jsme zajíce!" Samozřejmě nepochopil humornou větu hnědého alfy, zato se musel s pyšným vypnutím hrudi pochlubit svým úspěchem. Pak ale mlčel, i když do něj hnědák šťouchl. Když vlk odešel, upřel tázavý pohled na Marcose, který se chystal odejít. "Kdo to byl?"

14

Nezralý plod, který Rhaaxin bezmyšlenkovitě začal pojídat, opět vyplivl na zem. "Jo ták," zašklebil se a napravil svou chybu.
Možná měl plný žaludek, ale hlavu měl plnou otázek a stejně mu neuniklo, že les hýří životem. Sníh zmizel, tráva se jen zelenala, koruny stromů už zase nabraly zlatou barvu a ptáci do té jarní krásy zpívali. Vlče mělo tolik důvodů zůstat živé a plné síly! Ještě se toho musí hodně naučit, a čím dříve začně, tím lépe se mu v životě podaří. Měl šanci, měl příležitost - Marcose, a tušil, že když mu z jeho dotazů nehráblo doteď, nebude to problém ani nadále. "Určitě jednoho jednou ulovím! Já chci být dobrý lovec!" Zavrtěl nadšeně ocasem a díval se do koruny stromů. Cítil, že tam jsou. Cítil tření peří, když si jeden z nich načechrával peří. "A proč mají ty stromy barvu jako já?" Natočil hlavu na stranu.
U jezírka došlo k řeči o magiích. Vlče bylo nadšené, že možná vlastní také magii. A zajímavou. Co ale taková elektřina dokáže? Moc nevěděl. O to víc ho zajímala slova dospělého. "Moji bratříčkové mají také žluté oči! Ovládají proto taky elektřinu? A má každý vlk magii? A co dokáže? Co dělá? V čem je dobrá? Proč tu je? A co má tatínek za magii, když má modré oči? Ale jinak než ty, světlejší... ale počkej, ty máš jen jedno oko modré a druhé šedý, takže maš ještě nějakou magii?" Tohle téma bylo pro vlče opravdu zajímavé, a tak se mohl učitel těšit mnoha dotazům. Rhaaxin přiskočil blíž a nahlédl do Marcosových očí, když o nich mluvil. Něco s tím pravým měl. Ale o tom už si povídali a on nechtěl ztrácet moc času.
I sám Rhaaxin si uvědomil, že se mu ztratilo dno pod tlapkama a on se jen beznadějně snaží udržet na hladině. První nevěděl, o co jde, mával ve vodě tlapkami na všechny strany, pak však uslyšel vlkův výkřik a cítil, že ho dospělák jaksi podpluv. První jen nechápavě civěl okolo. Neuvědomoval si, že by stačila chvilka, a mohl přijít o život. O to nechápavější bylo to, co vypustil z tlamy, když ho Marcos jako mokrou houbu vytáhl na břeh. "Co?" Elektřina kolem něj trochu zajiskřila, když se ho učitel snažil zahřát svým tělem. "Promiň," špitl, když si uvědomil, že nejspíš udělal něco špatného."A proč tebe ta voda netahá dolu?" Zeptal se a postavil se na nohy. Během chvilky bylo celé jeho okolí včetně vlka potříštěné vodou, když se Rhaaxin oklepal, aby ze sebe smysl špínu a vodu. Byly věci, které ješě nechápal... a tohle byla jedna z nich.

13

Že by ho měl otec přece jenom rád? Možná ano. Možná měl černo-bílý vlk pravdu. Proč by mu jinak otec nosil jídlo a snažil se ho ochránit před údajným nebezpečím? Možná se na něj přece jen nevykašlal a možná mu Rhaaxin někdy odpustí. A jak to u vlčat bývá, nebude to za dlouho. Teď to však už nepotřeboval řešit, měl společnost. Byl rád, že o něj aspoň někdo jeví zájem, a tak věnoval svému společníkovi přátelský úsměv a zavrtění ocasem.
Když se zlaté vlče postavilo na zadní a natáhlo se pro další malinu, nějak si nevšimlo toho, že ta malina, na kterou měl teď spadeno, není úplně zralá. Vzal ji do tlamy a když zaznamenal, že má divnou chuť, vyplivl ji. "Tfuj! Ploč tahle není dobrá?" Mlaskl a hledal nějakou jinou, aby mohl tu hořkou chuť zahnat. Když se na tu nedobrou věc tak koukal, velmi rychle mu došlo, že dobré jsou jen ty červené maliny. Rychle proto vyhledal zrovna takovou a tím se mu potvrdily jeho domněnky.
Po cestě k vodě se lekl zvířete, které učitel nazýval ptákem. "A ty jsou taky k jídlu? A proč zpívají? Nerozumím jim a nevidím je!" Postěžoval si, ale z jeho hlasu byla slyšet čirá zvědavost. Díval se do korun stromů, tam, odkud ptačí zpěv zněl.
Jezírko bylo pro vlče, které se probudilo ze zimního spánku, zrovnatak zajímavé. Přišel k němu a instinktivně zaujal podřep a napil se. Ta voda byla chladná, což Rhaaxe zprvu polekalo, ale pak přišel na to, že je to vlastně příjemné. Když zvedl hlavu aby se podíval na svého učitele, ucítil před sebou pohyb - to se z hladiny zvedla vlna a namočila mu tlapky. První se lekl, pak si odvodil, že za to může jeho přítel. Úžasné! Nevěděl, že něco jako magie existuje. "To je hustý! Tos udělal ty? To chci taky umět!" Zamával vesele ocáskem. Bylo zajímavé, že ještě pořád nejevil známky únavy. Možná i za to mohla jeho schopnost elektřiny. A protože Rhaax nevěděl, že vlnu vyvolal Marcos magií a vody se vlastně nedotkl, zato věděl, že voda mu nic neudělá, do jezírka skočil. To si pište, že to vyvolalo vlnu. Kolem Rhaaxe se ve vteřině opět zablesklo, když se jeho tělo dotklo většího množství vody, ale ten si toho ze samé zábavy snad ani nevšiml.
Ale všiml si toho, že nestačí na dno a neumí plavat.