Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trapně se usmál, když mu to osvětlila. Možná byl vhodný čas... "Promiň." Vyslovit omluvu pro něj bylo těžší, než se zdálo! Ale dokázal to, a tedy mohl být se sebou spokojený. Skutečně litoval, že své blesky nedokázal mířit lépe. Ušetřilo by to problémy. Bude muset ještě cvičit.
Musel přitakat. "Vrozené magie jsou naší součástí, jsou v naší krvi a často se odráží i ve vlčím charakteru." A já teď zním jak moron! Ach. Když už nad tím ale přemýšlel, co měla Mielei společného s vodou? Klid? Ladnost? Ehm, vtip? On znal dosud vodu pod jednoduchými pojmy: Nepřítel. Nesahat. Au. Nemohl si proto snadno přiřadit, co měla s vodou společného. "A přesto máš oči zelený," kontatoval, neskrývajíc dětinskou zvědavost. Měla pro to nějaký zajímavý důvod? Přistihl se, jak do nich kouká, tak proč o nich nemluvit.
"Neříkají ti věštkyně?" První chtěl říct neříkají ti blesku, ale včas mu došlo, že to možná není vhodný. Popravdě, ani on pro to neměl logické vysvětlení. "Nezabije mě přeci blbá skála! Já umřu v nějakym epickym fajtu až za dlouho," mávl tlapkou, ale pak mu její kroužení prozradilo, že asi nechtěla takovou odpověď. Stoupl si, sledujíc jí jen tak po očku. "Dobře, to se mi ještě nestalo, že by se rány samy zacelily," přiznal, také v mírném zamyšlení. Co to mohlo být, to uvnitř? "Možná mé božské dědictví?" Kdyby reálně nemohl umřít... To by přeci úplně měnilo hru. Ovšem... Ve skutečnosti nezažil takový strach ze smrti jako teď v horách. Ne, dobře, ještě když ztratil zrak, tak to bylo kritické. Rhaaxin ale mile rád žil v přítomnosti, schválně odkopával komplikované emoce z minulosti a následky... To byl problém budoucího Rhaaxina.
Viditelně znervózněl, když se přiblížila s vodou, ale jako statečný chlapec zůstal stát. Po tom pádu cítil ve svém těle nezvykle málo elektrické energie, ale stále se bál, co by to mohlo způsobit. Myslel si, že vodu bude Míla ovládat na dálku - ale když byla vlčice takto blízko nebezpečí, jakoby se ho snad vůbec nebála, bál se asi i za ni. "To není bezpečný." Řekl mezi řečí. Voda se ho ale dotkla a... cítil zvýšené napětí, ale neprobíjení. Možná pomohlo, že párkrát z instinktu zadržel dech nebo přivřel oko. Modrý plamen se sám přesouval po těle, aby byl co nejdál od vody.
Sdělil jí to ve svém podání a stručně, ale přesto věřil, že to jsou užitečné informace. "Havo tam byl od začátku se mnou. Není odtud, cizáci ho dostali když byl malý, je slepý kvůli nim. Potkal jsem se s ním pokaždé, když se cizáci objevili... A přísahal jsem, že mu pomůžu, že ho budu chránit, ale vždycky mi něco překazilo to slovo dodržet." Jednou portál, pak exploze, teď Einar. Zažije vůbec někdy šťastné shledání? Havo ale přežil doteď a byl na ostrovech - teď měl naději. "A ten hubený šedý... To je vlk, který je schopen ostatním sebrat jejich magie. Udělal to i mně, už když se poprvé objevili. Strávil jsem asi rok bez magií... S šedýma očima." Dramatický moment, sklonil hlavu. Zde se kruh uzavíral. "To je důvod, proč mě tak namíchlo, že ten bastard žije... Nepochybuju, že podobně ohrožuje i ostatní, a já nikomu nepřeju to co se stalo mně nebo Havovi." Skoro by brečel! Ale to velcí kluci přeci nedělají, a tak smutnou grimasu vyměnil za naštvanou.
Mluvit o rodině bylo tak jednoduché oproti všemu, o čem si mohli a museli povědět! Možná Mielei nebyla 1:1 vrstevnice, ale určitě měli mnoho společného. Nebo naopak byli protiklady, ale i to mu přišlo mimořádně zajímavé. Usmíval se, že měla sourozence, protože by si nedovedl představit život jedináčka. Vždycky to znamenalo teoretické rameno, o které se opřít. "Máte mezi sebou dobré vztahy i když se vaše cesty rozešly?" Odpověď na tuto otázku ho zajímala snad kvůli osobnímu zájmu. Nikdy nepřemýšlel nad tím, že by Zlatou smečku opustil, to by bylo přeci trapné, kdyby pak její členy musel potkávat v terénu. Cítil by se jako zrádce. Ale přemýšleli tak i bratři? Možná sdíleli barvu srsti, očí, magii a X ve jméně, ale charakteristikou byli určitě odlišní. "Já ve skutečnosti svou matku nikdy nepoznal. Pamatuju si jen to, že měla rudou srst a otec o ní moc nemluvil. Byla z Yaloru, tamější bohyně. Otec byl obyčejný vlk ze Zlaté smečky, tam jsem taky s bratry vyrostl, hlavně s jeho partnerkou a jejich rodinou." Barnatt bral jako svou matku, ale vždycky v hloubi věděl, že nebyli pokrevně příbuzní. Byla to rodina, byla to jeho jistota, jeho domov, ale... Přesto si připadal příliš jiný, než aby zapadal. Měli i bratři takový pocit? Bylo mu líto, že matku nikdy tolik nepoznal, i když hrdě nosil jméno.

Na chvíli nevěděl, jestli se má cítit uražen, když zmínila sílu blesku. Byl to posměch? Čekala silnější? Mírně v panice jí pohlédl do očí, když se přiblížila. "To protože jsem chtěl, aby byl slabší," protočil nevinně očima, ale také si neodpustil úsměv. Ona věděla své. Obcházel těžké téma k hovoru výmluvami a vtipy. A... Proč se vůbec starala? Proč pomáhat vlkovi, co ji zasáhl bleskem? Určitě v tomhle stavu vypadáš hrozně stupidně, Rhaaxine, nemůže se na tebe koukat a nesmát se ti, říkal si. Druhá mozková buňka ovšem tvrdila něco jiného. Ne, rozhodně jsi ji zaujal! No, nevěděl, jestli měla jiný plán pro čištění, ale on se zatím posadil. Ačkoli ho konverzace naplňovala energií, stále cítil ztuhlé svalstvo.
Takže madam prolézá jeskyně! Jestlipak byla nějaký druh dobrodruha, co by rád okusil život na hraně? Ne, nebyla, to už zmínila. "Wu jen poskytuje první esenci. Jak se se svými získanými magiemi spojíš je otázka těžké práce a talentu." A věřil, že Mielei na sobě pracovala, když minimálně se svým vrozeným elementem uměla takto. Radši byl ochotný přiznat kredit Míle než tomu šedému obchodníkovi, u kterého musel za věci platit a ani kdysi neměl lék, co zrovna nutně potřeboval.
Cizíci, jeho nemesis. Nemyslel si, že o nich bude muset ještě někdy někomu vyprávět, měl za to, že vyhynuli - ale realita byla takováto a on cítil povinnost šířit povědomí. "Cizáci kdysi dávno přišli na ostrovy jako dobyvatelé říší. Byl jsem tehdy ještě malý. Utkali se se zdejšími, vzali zajatce a vyhrožovali. Samotní vlci, co k nim patří, nemají magie - všechny schopnosti jim zprostředkovávají přívěšky, jako je tento," tlapkou krátce nadzvedl svůj onyx. "Jednou jsme se vypravili do jejich zpustošené země a prohlédli si, jak žijí. A později přišli na ostrovy znovu, dokončit svůj plán - usídlili se na východě tohoto ostrovu, za bažinami. Přišli jsme je vyhnat z naší země, způsobili jsme explozi, ale... Vypadá to, že někteří přežili." Toto by bývala jeho noční můra. Přeživší cizáci. Už se ale přes své trauma dostal, ne, byla to pěkná doba, ne? Omyl. Stále ho trápilo to, co ještě Mielei neodhalil, a co způsobovalo, že narozdíl od jiných věcí o tomhle mluvit zcela vážně.
S úšklebkem se zavrtěl a pokrčil rameny, když zmínila, že bratři možná mají stejný potenciál. To to rozhodně nemají! Myslel si o tom své, samozřejmě. On si svou moc vypracoval, tak ať pracují taky. "Hahá!" To bylo docela dost možné, že se stane, nějaká bouřka. Vypadal tím pobaven, než jeho výraz nabral temného odstínu a hlas hlubšího tónu. "Příště neminu." Příště zasáhne a po jeho nepřátelích zbyde jen šmoucha spálené krve. Jak měl vědět, že se ten srábek Hubený bude skrývat za štít? Ne, mělo mu to dojít. Bylo to vlastně stejně předvídatelné jako očekávat, že řeka doteče do moře.
"Také ze tří sourozenců, hm? Všichni sestry?" Slepě tipnul, protože by bylo vtipné, kdyby se potkali vlci ze tří bratrů a tří sester. "Narodila ses na ostrovech?"

Zapomenout na schopnosti s ovládáním vody, kterými Mielei oplývala, bylo těžší než zapomenout na její soví společnici. Chvíli vypadal, že to skutečně zvažuje. "No..." Ach, hrozně rád by jí řekl o všem! Ale nevšedně si přišel blbě, že mluví jen o sobě. Prosit bylo také náročné, a tak rychle přemýšlel, jak to udělat. "No rozhodně se budu potřebovat hodit zase do stylu," souhlasil, hledíc na své tělo. Zvláštní... Na místech, kde byly předtím ranky a odřeniny nyní necítil žádná povrchová zranění, zůstala jen zaschlá krev a špína. Léčí se zranění i normálně tak rychle? Nebo to mělo na svědomí třeba to Einarovo pírko, co si zatím zastrčil za náhrdelník? "Ale voda s elektřinou je velký nepředvídatelný riziko, tos vlastně viděla tam nahoře." Toto znělo líp než přiznat že se bál vody jako čert kříže.
"Poprvé? No teda vůbec jsi nevypadala, že bojuješ s takovými poprvé!" Nezakrýval své překvapení. Možná jí teď fandil až příliš a možná za to mohl fakt, že se fakticky bouchl do hlavy. Nebo jen chtěl být milý? "Není to tady až tak nevšední, takové boje. Dřív jsem zmínil cizáky - o těch už jsi slyšela?" Možná měl teď příležitost vysvětlit svá rozhodnutí a dát Mielei pravdivý pohled na situaci. Měl pocit, že o nich příliš nevěděla - ale třeba se mýlil a sám se dozví něco nového.
Při zmínce Zlaté smečky se hrdě narovnal a zaculil se. Jaké to krásné být výjimečný. Ovšem uvědomil si realitu, kterou Mielei ještě neřekl. Nakonec usoudil, že si přestane titul poloboha nárokovat jen pro sebe. Třeba pak pochopí! "Já tam mam ve skutečnosti ještě dva bratry, co se narodili se stejnou magií. Máme to v krvi," řekl tak jako mimochodem, i když věděl, že je to vlastně velký deal. "Ale ani jednoho z nich jsem teda neviděl se bleskům věnovat tolik jak já." Bylo by to téměř nerhaaxinovské, kdyby se trochu nechlubil. Byl pyšný na své pokroky, byl pyšný na svou rodinu. To ho přivádělo k myšlence - kde jim byl konec? Museli se zase míjet. I to si připsat do pomyslného to-do listu, který už se svou délkou začínal rozpíjet.

Ten pták oznámil jeho příchod!! Lekl se snad víc než kdyby se sem přiřítila ta banda cizáků, protože na existenci Luny už úspěšně zapomněl. No, dobré osvěžení paměti. Mielei vůbec nevypadala jako vagabund z hor, protože se už stihla vyčistil, a lhal by, kdyby tvrdil, že jí to nezáviděl. Oplatil přivítání zavrtěním ocasu a přikyvoval do té doby, než zmínila koupání. "Ah, ne. Ne ne, já nelhal, když jsem říkal, že nejsem zrovna plavec." Byla to spěšná konverzace, kdy musel nepřímo přiznat porážku. Podíval se na jezero s neskrývanou nechutí a nejistotou. Nevypadalo nebezpečně... Ovšem to ani Zlaťák tehdy. "Ten boj byl náročnější a zajímavější, než jsem čekal. Dlouho jsem nebyl v takové akci," nahodil veselejší notu, snažíc se nenápadně odvést konverzaci jinam. Bylo to osvěžující smět zase bojovat, přestože trochu vyšel ze cviku. "Teď mířím domů, do Zlaté smečky. Co máš... Ty teď v plánu?" Naklonil hlavu na stranu. Nevypadala zaměstnaně, vlastně obdivoval, že po tom všem mohla tak poklidně relaxovat. A teď si vzpomněl na další věc, co chtěl udělat! Chtěl se s Citrou domluvit, kdy dají hangout, protože mu týpka slíbila psaní a on jí blesky. No, too bad, bude jí muset najít jindy.

<< Hraniční pohoří

Teď potřeboval udělat mnoho věcí. Musel najít Hava, zlikvidovat Hubeného, zajít do Zlaté o všem povědět, navštívit Einara v Alatey, dohnat Mielei a najít někoho z jiných skupin, co by věděl, jestli bylo pátrání po Iriestě nakonec úspěšné. A tam to ani nekončilo! Hlava se mu z toho nebo ze smrtelného pádu, co nějakým způsobem přežil točila o sto šest a při cestě z hor se musel několikrát zastavit, aby nabral stabilitu. Reálně, co se stalo v té chvíli co blackoutnul? Přejel ho bagr? Otrávili ho mimozemšťani? Okradli ho o duši?
I přes nekončící to-do list měl chuť jít dělat něco zcela jiného: odpočívat. Hory konečně nechal za sebou a na obzoru se objevilo jezero ojíněné stromy, a k jeho štěstí tam vedla i stopa Mielei. Co jí vlastně chtěl říct? Zapomněl. Přišel blíž, prohlížejíc si okolí unaveně rezignovaným pohledem. Rozhodně by potřeboval koupel - všechna ta špína a zaschlá krev ulpěla na jeho světlé srsti velmi viditelně. Koupel samozřejmě nepřicházela v úvahu! Voda eww. "Mielei!" Zpozoroval vlčici, a už vcelku svižným krokem se k ní vydal. "Emm... Jak ti je?" Ach, proč toto více nepromyslel! Totálně nevěděl, co říct.

Citřino vysvětlení o absenci Hava zlatého rozhodně neuklidnilo. Obdaroval zrzavého alfu pohledem, co by se snadno dal přeložit jako jestli jsi mu něco udělal tak dostaneš flákanec, ale i jako starostlivé a je v pořádku? Aspoň Mielei mu poskytla mírné utěšení. A později i jejich zrzavý interigátor. "Loki se prý odvalil pryč. Asi ten plášť nechtěl zpátky, když se pro něj ani nestavil," odpověděl Citře na zmínku pláštíku.
Pan alfa měl mnoho požadavků! A Rhaaxovi začínalo být pomalu ale jistě blbě. Točila se mu hlava, a tak si radši sednul a zabodl unavený pohled do země, aby měl stabilní bod. "Ta jména mi nic neříkají." Stále byl otřesen z pádu, a tak bylo dost možné, že kdyby nějakou Hanku, Xandera nebo Vidara znal, takhle rychle by si je stejně nevybavil. "Před nějakou dobou Mois Gris navštívila kněžka z jiného světa, z Noramu. Mocná vládkyně, služebnice tamějšího boha. Přinesla rostliny, co mají léčit magii našich ostrovů, ale pak se nevrátila do domovské dimenze. Skupina noramských ji teď přišla hledat." A my nebyli úspěšní. Rád by pokračoval v pátrání, ale už i Loki to zbalil, a tak se necítil, že by to bylo co naplat. Co když už ji našla jiná skupina a Loki byl kvůli tomu odvolán? A dostaneme to něco, co Selaine slíbila? Vybavoval si nějakou měnu. Povzdychl si. Tato operace v něm jistě zanechá šrámy. Cítil se rozmlácený a jako zklamání. Ten blesk trefil špatný cíl. Proč tam musel být?
Okřídlený o sobě konečně prozradil něco více. Alfa Alatey, tedy. Einar. To si hodlal dobře zapamatovat. Vyřkl pozvánku k pokecu, co zněl bleskovému dobře - tenhle vlk totiž něco věděl a on prahl po každé informaci. Se soutěživou energií zuřivého fanouška čapnul po pírku, sobecky si ho nárokujíc pro sebe. Přestože byl spokojen se svými dosavadními doplňky, i pro toto pírko jistě najde dočasné místo. "Jistě si máme o čem popovídat. Toto jsou pro mě důležitá témata a pro alfu smečky by měla jistě taky." Věděl o tom vlastně Aetas? Možná určitě by měl zamířit první za ním, než za cizím alfou, ať už byl okřídlený jakkoli šarmantní a cool. Zmínka o předešlém kontaktu se Zlatou smečkou a gestu mu smyla odhodlání z tváře, nahradilo ho zmatení.
A pak byl zrzek fuč, ani nestihl nic namítnout. Rhaaxin chvíli hleděl za ním, jakoby se snad měl každou chvíli vrátit s plodnější konverzací a lepší náladou, ale nastalo ticho. "Nutně potřebuju vědět kde vzal ty křídla," vznesl zamyšleně, jakoby zvažoval, že si taková pořídí. Bylo to snad nějaké exkluzivní zboží od Wua? Nebo něco, co dostávaly jen alfy? Dar od bohů? Jaká nespravedlnost! Samozřejmě, že takové také chtěl. Než-li se stihl probrat z jakéhosi zamyšleného transu, kdy zvažoval následující postup, vypadalo to, že všichni byli pryč. Hej! Skoro se za to cítil ublíženě - to on měl odcházet první, on měl mít dramatický odchod a sklidit slzičky nadšeného davu. Bohužel tu roli dnes sebral onen Einar. Nevěděl, jak se ohledně něho cítí. Ale třeba jeho bývalí společníci by mohli vědět! Vydal se po stopě Mielei.
Rychle zjistil, že není v dobrém stavu na další výšlapy a maratony, a tak byl rád, že cesta aspoň směřovala dolů. A domů.

>> Kvílivec

Už se mu na skalní stěně svaly třásly od slabosti, když ho díkybohu zeshora zachytili Sivatag a Mielei. I Rhaaxin byl tedy osvobozen ze spárů propasti. Zůstal ležet na zemi a oddychovat, aniž by zvedl pohled. Snad z vyděšení, námahy... ale i studu, že mu nevyšel manévr, co by byl za normálních okolností děsně cool. "Dík," hlesl jen.
Neznámý vlk začal mluvit a zlatý si dával pět a pět dohromady. I další ranky na jeho těle se mezitím samovolně uzavíraly, tělo se léčilo. Pěkných pár sekund proto zíral na tlapy zrzavého alfy, o kterých si až po chvíli uvědomil, že jsou pěkně velký. Zvedl zrak, civíc na okřídlence s dávkou zaražení, úžasu a zmatení. "Ty nejseš Iriesta," konstatoval zklamaně. Na jejich původní misi nezapomněl, jen se... Nechal unést bitevní vřavou. Vztekem. Pomstou. Začal se rozhlížet - momentálně ho víc než odpovídání cizích otázek zajímaly odpovědi na ty jeho. Celá mise pro něj ještě nebyla uzavřená. Měl stejné otázky jako mnozí: "Kde je Havo? Citro, kde je Havo??" Otočil se na srnečku, co stále nesla přehoz od noramských. Ona ho šla zachraňovat, zaznamenal ji s ním. Jaktože tu teď stála sama? Do tónu mu proniklo zoufání. Chtěl jen vidět svého přítele. "A ten šedej?" Znovu se rozhlédl po place, ale ze své pozice po něm neviděl ani stopy. Jen vzdálený bílý chomáč srsti. Chyběla i Ricca a Loki. Toť k dobrým kolektivům. A kde jsou přívěšky? Ty, co se mu povedlo z hubeného strhat - i po těch se chtěl podívat. Těkl pohledem ke svému onyxu, který byl k jeho nesmírnému štěstí neporušen.
Vrátil zraky k okřídlenému. Mírným zamračením vyjadřoval jak mírné podráždění z jeho ne zrovna přátelsky podaným požadavkům, tak podezření z toho, jestli zrovna on nemůže za to, že tu teď Havo není. Jestli mu něco... Křídla nekřídla, velikost nevelikost, Rhaaxin by si to rozhodně šel rozdat s někým, kdo ohrožoval jeho přátele. A jestli hubený přežil...
Nádech, výdech. Mozek mu pracoval pomaleji, ale v čase, ve kterém ostatní mluvili, měl šanci začít myslet objektivněji. U jeho smečky. Je to alfa! Přeměřil si ho pohledem ještě jednou. Musel říct, že z něj sršelo mnohem víc respektu, než z dědy Aetase. Ne, že by se ho bál. "Po Kněžce," opravil Sivatagovu bohyni. Nelíbilo se mu, že je pískový s Mielei prezentovali jejich skupinu jako poražené. Jako chudáky, co sotva vyvázli. To přeci vůbec nebyla pravda! Ne? "Tady? Bitka se udála, očividně. Cizáci opět ohrožovali místní obyvatele a našeho kamaráda, snažili jsme se eliminovat nebezpečného nepřítele." Odpověděl na otázku jak jednoduše dokázal, zaokrouhlujíc některé skutečnosti. Kupodivu to neříkal tónem "měl bys mi děkovat", ale smířeně, unaveně. Bylo to vážné téma. Navíc, uvažoval - alfa smečky v horách by možná mohl mít více informací o pohybu cizáků, ne? To mu v hlavě znělo jako něco, co chtěl slyšet. Nehodlal ale držet upřímnost na uzdě. Během svých slov se pomalu posbíral na všechny čtyři. Pekelný modrý plamen, co mu doteď hořel na hlavě, se hbitě přemístil zpátky na nohu. "Zemětřesení vyvolali cizáci a asi i vlci, se kterými se původně prali...Blesky byly moje práce." Přiznal a upřel žluté oči do těch rudých bezejmenného alfy, aby se sám mohl přesvědčit o jejich speciálnosti. "O poslání Iriesty a noramských víš, hádám?" Vlastně byl ochotný sdílet, co věděl, dokud i okřídlený projeví nějakou spolupráci. Rhaaxin byl možná menší, bez křídel, momentálně neschopný boje a rozhodně za sebou neměl silnou smečku, hrdosti měl ale dost - dost, aby už teď stál rovně, když šlo o prezentaci vlastních schopností a vědomostí.

Jméno vlka: Rhaaxin
Počet postů: 11 + 5
Postavení: kappa
Povýšení: -
Funkce: lovec
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po pokecu s Barnatt vyrazil objevovat okolí a své magie s cílem je lépe ovládnout. V Tajze se společně s mnoha dalšími setkal s Noramskými, připojil se k jejich pátrání po Iriestě. Během toho jejich skupina v horách čelila kamení a pak boji s cizáky (během kterého Rhaax vyvolal lighting efekty, btw). Umřel, ale neví o tom, momentálně se z horšího stavu hrabe a je u toho i alfa Alatey.

Chvála byla vyměněna a překvapivě to byl i pro Rhaaxina příjemný pocit, že někoho jiného poplácal po zádech za dobrou práci. Bude muset do životaohrožujících situací skákat častěji, aby si udělal kamarády? Kamarády. Netušil, jestli za ně Mílu ani Sivataga může považovat, ale rozhodně teď měli společné zážitky, a to se počítá, ne?
Protočil očima nad poznámkou vlčice, ale vlastně se usmíval. "Ale noták!" Oponoval, ale neplánoval pomoc odmítnout. V hloubi věděl, že má pravdu, a tu hloubi teď kvůli svému stavu byl ochoten vyslechnout. To nečekal, že taková pomoc bude fyzická - nebo vlastně čekal, ale rozhodně si přišel divně, když se Sivatag přiblížil tak blízko a nabídl mu svou mužnou plec. Rhaaxin nebyl nijak vysokým vlkem, pouhým průměrem, a tak si takhle zblízka připadal ještě menší, než se cítil před chvílí. První lehce ucukl, obávajíc se, že by Sivataga mohly pročísnout výboje - ale pak si uvědomil, že jeho elektřina zeslábla stejně jako on. Nejiskřil. Se smířeným výrazem na tváři tedy pomoc přijal a o vlka se opíral při každém kroku, co postupovali nahoru.
Brzy se Citra skutečně objevila. Nebyla sama... Ale nebyl to Havo, komu patřil druhý hlas. Rhaaxin vzhlédl, ale ve tmě viděl jen obrysy a plápolající oheň. I Mielei vyvolala světlo a konec konců i bleskový měl svůj zdroj chladného světla - modrý plamen, co mu plápolal okolo tlapky. Sivatag zapálil své nohy zřejmě za stejným účelem, a tak Rhaax přesunul svůj modrý plamen na svou hlavu. Lezl po jeho srsti jako špagetka, ale nepálil. Usadil se na čele mezi ušima.
"My to zvládneme," zareagoval na nabídku neznámého vlka. Před známými možná už připouštěl, že neumí všechno, ale cizí vlk na scéně opět znamenal nutnost zapůsobit. Usmyslel si, že vyzkouší ten předmět od Wua, když už se o něm dnes zmiňoval, a snad jen ze síly vůle se odpoutal od Sivataga a rozběhl se proti stěně. Jeden skok po příkré skále, druhý... A došla mu síla, tělem pulzovala bolest. Přitiskl se břichem ke skále, držíc se na ní tlapkami jak gekon, ale věděl, že další krok nahoru neudělá. Ouvej. To nevypočítal. Za chvíli spadne, jestli mu nepomůžou.

Yayy, dopluli jsme! Rhaaxovi prosím procenta do obratnosti a tlapku do vzduchu.

Děkujeme moc za akci! Myslím že to byly vskutku zářné hvězdy s nom úkoly, které se mi líbily actualy všechny a vždycky se člověk mohl těšit na další. Nejvíc mě bavila pokemon kartička for obvious reasons a vlaštovka byla úkol určitě nevídaný a fun na zabavení :DD Moc nesedlo psaní kryptida, hlavně protože psaní mám na rpgs dost a taky protože všechny lepší nápady přišly až potom co jsem to odevzdal aaaa... Díky i spoluhráčům za to že mě nechali žít -I mean what

Jasně, jasně, pomyslel si ironicky nad výmluvou Mielei a pousmál se. Bulela kvůli němu? Způsobilo jeho ohrožení na životě v někom reálnou lítost a strach? Byl teď oblíbený? Tak to by měl skoro-umírat častěji! Byl to příjemný pocit, že se o něj někdo zajímá. Jeho fyzický stav už ale tak příjemný nebyl. Cítil, jak se mu síly navrací, ale vidina cesty nahoru ho ani v nejmenším netěšila. Než se ale dostali k tomu, bleskový ještě obrátil pohled k šedé vlčici, která dropla další slova, na která nebyl zvyklý reagovat. Bylo to docenění? Respekt? Lichotka? Jak to měl brát? Pootevřel tlamu, ale slova se z ní ozvala až po chvíli. "Tyjo, díky," řekl, neskrývajíc malé překvapení. Vlastně nevěděl, co říct. Měl na jazyku určitá slova, ale včas si uvědomil, že to by asi kouzlo pochvaly zkazilo. Poznámce o páře se zasmál s ní. "To víš, mají stejně nezkrotného pána." Na tváři mu zůstal laškovný úsměv, ale uvnitř posmutněl. Při boji měl blesky pod kontrolou dost méně, než by si přál... Přes vztek nedával pozor na své okolí. Ani si nevšiml, že zasáhly i Mielei! "Ale jakože, nebudu lhát, tvoje voda a led skills jsou taky dost cool, nikdy jsem neviděl nikoho jim takhle vládnout." A to byla pravda pravdoucí, že se tu naučil, že voda může být vlastně dobrým spojencem. Dokud se neplete tam, kam nemá. "A to světlo? Hmmm!" Věnoval by jí povzbudivé šťouchnutí, kdyby nebyl rád, že se drží na nohou.
Teď měli za úkol se dostat nahoru. Očima hledal vhodnou trasu... Nic moc. Třeba jim bude schopná pomoct Citra zeshora? Snad je to ona. Jestli jsou to furt cizáci, jsme v pěkný břečce... "Pojďme to zkusit tudy," navrhl a rozešel se ke straně prohlubně. Nevšímal si, že některé ranky na jeho těle se samy od sebe začaly zacelovat. "Pomož Mielei," zamumlal k Sivatagovi. Jednou už o pomoc žádal, žádat podruhé? Nemyslitelné, i když věděl, že ji bude potřebovat. Cesta nahoru po kamenech a suti se najednou zdála jako cesta na Nejvyšší horu.

<< Tajga

Zápis Noramu: Hledání Iriesty - 2/2
Jejich skupinka se skládala z pumy Lokiho, srnečky Citry, Mielei a její sovy, Riccy a Sivataga. Při představování se bleskový pyšnil svými schopnostmi a původem, ale kromě zájmu Citry příliš úspěchu nesklidil, obzvláště u vládkyně vody, Mielei. Ricce doporučil návštěvu obchodníka a Sivatag... Sivatag zůstával docela tichý. Sova je po chvíli informovala o nebezpečí před nimi. Loki s Riccou se vydali na průzkum, zatímco Rhaaxinovi byla svěřena ochrana skupiny. Bohužel pro všechny, země se rozechvěla a začalo padat kamení - s Citrou a Mielei se dali do pohybu, aby utekli. Sivataga ztratili cestou.
Přiběhli na horskou louku, kde se odehrával souboj. Rhaaxinovi začala vřít krev v žilách, když tu scénu spatřil. Dva vlci tam bojovali se čtyřmi vlky ověnčenými přívěšky. S cizáky, živými cizáky!! Mezi nimi byl i onen hubený šedý, který mu před lety přivedl do života takovou křivdu, že si z toho komplexy nesl dodnes. Klíčová byla ale přítomnost Hava, Rhaaxinova slepého přítele, o kterém okamžitě řekl svým společnicím. Z hledání Iriesty se stala záchrana pískového vlka. Rhaaxin se rozběsnil a obloha se zatvářila stejně - nad Hraničním pohořím se stáhla bouřková mračna. Pustili se do boje.
S Mielei se pokusili o spolupráci. Mysleli si, že vodou mohli ovlivnit, koho blesky zasáhnou. Jenže... Se stalo, že byli omylem namočeni i ti, kteří neměli. První blesk z nebe mířil do bitevní vřavy, ale byl odražen od původního cíle. Druhý byl odkloněn k nedaleké skále. Třetí zasáhl Rhaaxina, který ze svého těla vyslal výboje k cizákům - ty byly ale opět odkloněny od hubeného a sežehnutí schytal kdokoli v dosahu nebo mokrý, včetně Mielei a Lokiho. Hubený svými příkazy dráždil trpělivost bleskového, stejně jako fakt, že se vše hroutilo. Další blesk z nebe, co zasáhl Rhaaxina, který se s nenávistným pokřikem vrhl do boje s hubeným - a pak přišlo ostré světlo generované Mielei. Díky tomu Rhaaxin dostal hubeného na lopatky a pocítil krev svého nepřítele.
Zemětřesení bylo v tu chvíli opět v chodu, silnější než předtím. Zlatý byl odhozen a padal, padal... A když dopadl na tvrdou skálu, umřel. Probral se po chvíli ve společnosti Mielei a Sivataga.
Konec zápisu

Opřel se o Mielei a s její pomocí se pomalu zvedl. Svět se chvíli točil, ale hodlal své tělo přesvědčit, že je v pořádku, stejně jako to říkal svým společníkům. "Wau, takovou myšlenku bych od tebe nečekal," poznamenal, ale na tváři se mu rýsoval úsměv. "Já taky. Za pomoc... Děkuju." I když nebyla efektivní. Bylo hrozně těžké to slovíčko důvěry říct, i když byl stále doslova praštěný a jeden by mu snad neměl za zlé, že trochu nevnímá. Jeho od suti špinavá srst, odřeniny, boule, zakrvácený čenich a hruď s břichem říkaly svoje. Oddechl si, když mu potvrdila, že oči má stále žluté. Nebyl mu ukraden element. A onyx mu také visel na krku, překvapivě nepoškozen. "Ty bulíš?" Podíval se na ni. Už dokázal stát na vlastních, ale nevěděl, jestli sám někam dojde. Možná ale ani nebude muset chodit nikam daleko bez pomoci! K uším mu dolehly hlasy. "Citro!" Zavolal na srnečku. Musela to být ona. Nebo Ricca, Loki nebo Havo.

<< Začarovaný les

Zápis Noramu: Hledání Iriesty 1/2
Byl to osud, že se mu na jeho cestě zjevil levitující magický tvor z moře, co ho dovedl k novému questu. Questu dne rozhodně, možná questu měsíce! Dobrodružství, konečně! Zjistil, že akci nemusel tolik hledat, ona si ho našla sama. Na místě, kam ho mořský koník dovedl, našel spoustu místních vlků a skupinku cizinců oděných v prazvláštních kůžích. Hledali Iriestu - a k tomu měl Rhaaxin samozřejmě mnoho co říct. Sám tuto kněžku, co se zasloužila o semínka Váčkovek, hledal, ovšem neúspěšně. Než se dostali k jádru problému, mluvící čokoládová puma Loki je nařkla z malé inteligence, vůči čemuž se Rhaaxin společně s dalšími ohradil. Z této konverzace vyplynulo docela humorné seznámení, a bleskový nechápal, že si nejspíš zažívá první gay panic.
Na místě byla i černá vlčice Shine, která už v Noramu údajně byla, co tak pochopil. Právě té se zeptal, co to je ten chai, co jim nabízeli. Rhaaxin se ještě stihl krátce pohrotit s mladou tmavohnědou vlčicí, Cipher. Od Selaine, vlčí vůdkyni skupinky, se dozvěděli mnoho o Noramu i misi - o Kathernakiim, o polštářcích, magické moci jiných světů, o portálech... Celé setkání bylo zpestřené chováním nevrlé vlčice s rudými znaky, jejíž útok na havrana Raevera byl rychle eliminován noramskými. To na Rhaaxina udělalo dojem a tři cizinci se v jeho očích vcelku rychle vyšvihli na pozici možných idolů. Neváhal přiložit tlapku k dílu, když od nich byla žádána pomoc s hledáním Iriesty, a vydal se se skupinou podobně hravého kočičáka Lokiho vstříc horám.

>> Hraniční pohoří

<< Vlčí jezero přes Mlžné pláně

Měl štěstí, voda ho nespolkla. Cítil v krvi adrenalin z toho stresíku, ale když už byl dost daleko od jezera, uvědomil si, jaká zábava to vlastně byla a začal se smát. Taková jízda! Škoda, že ji s někým nesdílel... Chvíli si ale fakt myslel, že led se okamžitě proboří, vybavoval si nebezpečné praskání. No, dobré ovládat led.
Během jeho cesty se slunce vyhouplo na oblohu. Mlžné pláně prošel ještě celkem svižně, i kvůli snaze se vyhnout Obloukům bohů, ale jakmile dorazil do Začarovaného lesa, zklidnil hormon. Tady v lese to bylo ještě znatelnější, že zima je skutečně na odchodu. Nadechl se čerstvého vzduchu, zaposlouchal se do zpěvu ptáků... Skutečně muselo být jaro jen jedním obdobím v roce? Až na ty břečky! Rozmyslel si svou předchozí myšlenku, když šlápl do bláta. Nemohlo být jaro suché i pěkné zároveň? Ve vzduchu zaznamenal pár pachů zvěře, ale rozhodl se, že prozatím má dost. Ať také užívají jaro, hm? Zastavil se na pasece, kde zaznamenal mezi sněhovými ostrůvky nová kvítka. To se sněženky hlásily o pozornost a ohlošovaly definitivní příchod jara. Rhaaxin se zastavil, rozhlédl do obou stran a potom si k nim došel lehnout. Bude tu chvíli odpočívat. Měl rád dobrodružství a akci, ale teď když tu tak odpočíval, uvědomil si, že i klid a hřejivé paprsky na zádech jsou příjemné. Možná to symbolizovalo jaro - čas na odpočinek a zvažování dalších plánů. Nové šance.
Možná po hodince se zvedl do sedu. Čisté myšlení ho přimělo k nápadu, že by měl znovu zkusit magie. Sedl si tedy doprostřed mýtiny, a zavřel oči. Snažil se zaměřit svou energii, opravdu se na ni soustředit. Měla trochu jiné složení, než když šplhal do hor... Nové, chladnější. Jakoby se do něj vlil čerstvý potok. Stále jí ale bylo stejně, a stále to byla jeho energie. Postupně se zaměřil na jiné složky. První to mělo efekt, že mu začalo jiskřit kolem tlapek, potom zmrzla rostlinka v blízkosti, pak... Zafoukal vítr, a potom se okolo něj objevila průhledná bariéra. Měla tvar kupole. Zmateně se rozhlédl kolem a přiložil na ni tlapku. Pevná. Kolik udrží? Pokusil se s ní pohnout, ale nešlo to. Zpanikařil. Co když tu bude zavřený navždy?? Jak v křeččí polokouli! Nadechl se, vydechl. Naslouchal své energii, představil si hradbu jako bariéru, co může tvarovat... A stěna zablikala a zmizela. Joo! Opět pocítil studenou energii, jak se obnovovala. Vyvolal štít ještě jednou - tentokrát rovnou stěnu před sebou. Chvíli si hrál s její velikostí a šířkou, sledujíc, co vše může dělat. Pak do ní zkusil vypálit slabší výboj. Vydržela.
Když si zablbl dost, ještě jednou si odpočinul, sledujíc hašteření ptáků v korunách stromů. Potom už zamířil vstříc osudu, co pro něj byl přichystán.

>> Tajga

<< Krápníková jeskyně přes Sněžné Tesáky

Pamatoval si, jak si kupoval magii. Vysvětlovalo to mnohé. A byl fakt rád, že to udělal, protože se ušetřil možného zranění tam nahoře v jeskyni. Rampouch teď létal okolo něj, jak si s ním Rhaaxin hrál a zkoušel, co vše dokáže. Být tak člověkem, určitě by rampouch nazval letadýlkem a možná by i vydával zvuky! No, až tak childish týpek naštěstí nebyl. Jakmile dostal manipulaci s ledem ve vzduchu pod kontrolu vcelku s dobrou obratností, zkusil něco dalšího. Mrštil rampouch proti skále. Nezasáhl přesně, ale zasáhl. Potom se zasoustředil, aby led poodtál a rozrostl se. Skálu teď zdobilo malé umělecké dílo abstraktního rázu.
Zbytek cesty zase z kopce ho blbé nápady ještě neopustily. Viděl, že míří k jezeru, a vedla tam taková hezká rovná příkrá stráň - proč si trochu nezaskejtovat? Rozhlédl se, jestli ho nikdo nemůže sledovat, a potom využil blízkou kůru, aby si z ní ještě s pomocí jedu udělal vhodný dopravní prostředek. Tohle je fakt dobrej nápad, říkal si nahoře. Jenže jakmile naskočil na své saně a pustil se dolů, říkal si: To je fakt špatnej nápad AAaaaaaAA! Ani nestačil vyskočit, než se saně bez žádných otázek rozhodly vjet přímo na Vlčí jezero. To Rhaaxinovi stouplo srdce třeba až do uší. Takhle daleko na vodě!! Držel se saní, magií podpořil led na jezeře. A pak... Rychle pryč! Rozběhl se z jezera a ještě dál.

>> Začarovaný les přes Mlžné pláně