Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ona pořád mluví? Kde na to bere energii? Raději něco dělej, jinak skončíš s nějakým bebíčkem. Konečně se mu povede hryznout, do ucha vlčice, samozřejmě se jí to nelíbí a hází o to ještě víc. A pořád u toho něco říká. Rodion ne, že by ji nerozuměl, ale na žádná slova opravdu nehraje. Jediný, co opravdu chce, aby jí konečně došlo, že si nemůže vyskakovat na každého, dělat si šprýmy a jen tak vyhazovat z neutrálního území každého, koho potká. Zvlášť, pokud je téměř bezbranná.
Ještě chvíli ji nechá povalenou, snad nějaká ta menší rána, jenže ona sebou tak škube, že, těžko říct, jestli omylem, jestli naschvál, zavadí o spáleninu na jeho hřbetě. Rodion vyprskne a trochu se stáhne. Teď má šanci k úprku, vyškubnout a pelášit.
Ale ne, někdo přichází. Jaká to změna plánů. Ale počkat, to není člen té smečky… A něco povídá. Opět. Slova, urážky, výsměch? Však ani neví, proč se perou. Proč hned něco usuzuje? Rodion ho po očku sleduje, ale nijak nereaguje. Slova pro něj nemají váhu. Jestli ji chce bránit, tak ať jde do něj, ať se ukáže, kdo má pravdu. „Tak co, stačí ti to, nebo chcež jěště?“ Štěkne po Noře, připraven na další útok.

Vlčice se další ráně vyhnula, vypadá to, že černý vlk musí přitvrdit. Do oběhu se mu dostane adrenalin, srdce mu buší a v uších jemně hučí, že skoro ani nerozumí, co mu ta vlčice povídá. A taky mu to je docela fuk. Řečník to nebyl a domluvit se s ním nějak rozumně jde těžko, i když není zrovna nasupěný.
Nora oplácí útok sekáním, který se Rodionovy zdál velmi nezkušený, spíš jako ‚kšá kšá‘ než ‚tu máš ty vetřelče‘. Možná schválně, možná tím, jak je naštvaný a sotva ho to rozhodí, jeden šráb si nechá na rameno, i když měl pocit, že to bylo jak od ostré větvičky. Třeba tím dodá naději vlčici, že má šanci na výhru.
Nora neutíká, a proto už Rody nezůstává zkrátka. Není to jistě nejsilnější vlk pod sluncem, do toho má ještě dobrý kus cesty, ale po vlčici skočí, snaží se jí povalit a někam kousnout. Do ucha, do tlapy, někam, kde to pocítí, ale netrhá. Třeba z toho bude mít památku. Anebo se konečně vzpamatuje a popeláší za svou rodinkou?

Ha! Dcera alfy? To je kde kdo, když má alfa největší pravomoci na rozšiřování svého rodu. Rodion měl co dělat, aby nevyprsknul smíchy. Sám je synem alfy, ale opravdu by to nikdy nepoužil jako výhružku. Ona snad i smysl měla, když na rozdíl od Rodiona, jehož jeho vlastní smečka ho zradila, smečka této vlčice je doslova za pár stromy a šiškami. Ale to na něj teď neplatí. Jen větší síla.
„Aále prosimtě, co bych u vás dělal,“ cení zubiska. Ve skutečnosti Rody ani neměl v plánu na cizí smečku vkročit, takový drzoun nebyl, ale stále ho žere a zuří z toho, jak si na něj vlčice dovoluje. Mimo hranici… „Jaký že vyrušení, pocem!“ už mu přetekla trpělivost a vyjede po ní. Nebyl to nikterak rychlý ani silný útok, dalo se mu celkem dobře vyhnout, ale pokud i tak Nora neuhne, dostane tapou do hrudi. „Tak si běž zpět do svojí skfeloučký směčky,“ štěkne a připravuje se k dalšímu útoku. Nemíní jí vážně zranit, spíš konečně odehnat pryč a možná trošičku pročechrat kožísek, za ten jeho popálený, za který určitě může!
Jestli se vlčice rozhodne k útěku, nepronásleduje ji, jen stále v pozoru setrvává na místě.

Vlčice necouvá, je vidět, že to není úplná padavka a za svými činy si minimálně stojí. Ještě aby byla, když je na takové srandičky! Jsou od sebe na krok daleko, napětí se skoro dá krájet a mladičká vlčice dál setrvává ve svém postavení a stále opakuje totéž. Smečka? To znamená, že nedaleko může být posila. Ale přímo tady nikdo není. Ani přímý pach smečky. Normálně smýšlející vlk, co by byl v klidu, by si dvakrát rozmyslel někoho napadnout na hranici smečky, ale na to je Rody moc rozzuřený. A vůbec, hranice nepřekročil, co mu má co diktovat!
„Já nemám raď, když mi rozkazuje hromada chlupů,“ vyštěkne zpět. „Zvlášť, když mě ženěš z území, které ti ještě nepatří, no kde je tvoje směčka?!“ Velmi přehrávaně se rozhlédne kolem. Stále nikde nikdo. „Jsem vlk, co si hleděl svého a byl vyrušen,“ už je na hranici toho, že se do vlčice pustí. Naznačí máchnutí tlapou, ale jen do vzduchu. On si legraci nedělá. Nevypadá, že by chtěl poslouchat nějaké vysvětlení.

A i kdyby se skrývala, asi by ve hře na schovávanou nebyla nejlepším. Zuby cení a – kdo by to byl býval byl čekal, nějaké ‚zmiz, tady nemáš co pohledávat‘ ho rozzuřilo ještě víc. Co si to to vlče dovoluje?! Teď už si Rody opravdu myslí, že záškodnicí byla ona vlčice, která se ho snažila vyhnat. „A to jako protž?! Tohle je snat tvoje zkála?!“ Zkracuje vzdálenost mezi jím a cizí vlčicí a sleduje, jak bude reagovat.
Z něj si nikdo vtípky dělat nebude. Rodion vidí rudě, je zároveň hnaný svou osobní záští k vlkům, cizincům a minulostí. V tuto chvíli už je skoro fuk, jestli béžová vlčice za něco může nebo co, projevila se proti Rodymu drze a ten si nenechá jen tak někým poroučet. Jestli vlčice chce, ať odejde, bude mu to ukázat svaly. Hezky Jeden na jednoho, protože nikoho jiného v bezprostřední blízkosti necítí, což ho též popohání vpřed.
Pokud Nora nebude couvat, Rodion se zastaví sotva pár desítek centimetrů u ní a hledí rudýma, rozzlobenýma očima do těch jejích. Samozřejmě to není už vlče, ale úplné dospělosti ještě taky nedosáhla. "Tak co, přinuďť mě odejít."

Plamen na Rodionově hřbetu se rozzáří do okolní jinak již tmavé krajiny. Naštěstí ne na moc dlouho, když v rychlosti černý vlk sebou plácne do sněhu a začne válet sudy sem a tam. U toho nechybí ani hromada nadávek v nepříliš srozumitelném jazyku, které se lámou a rozléhají mezi skalisky. Se zasyčením oheň přetvoří sníh na vodu, ale nakonec je uhašen. A Rody má o něco kratší kožich, naštěstí se nijak zvlášť nepopálil a včasná reakce mírně ožehnutou kůži sníh ošetřil.
Takže teď je to jasné. Jakési síly Rodion ovládá… Nebo? Je to jasné? Počkat, támhle někdo je…Jiný vlk, jo... Velmi nenápadný! Že by ten vtipálek se rozhodl někomu znepříjemnit den? Prevít, no to si vypije! Rodion je nezkušený kouzelník, nemá ponětí, jak kouzla fungují a během pár sekund si usmyslel, že přece by sám sobě jen tak nezapálil kožich, přestože ve skutečnosti se takové věci opravdu dějí.
„Hej ty, no mne se neschovášž,“ zavrčí řezavým hlasem. Je velmi hluboký a je z něj hned patrný přízvuk.

Vzbudí ho jemný vánek po srsti, to se do jeskyňky dostal vítr, který se ohýbá skrz skaliska. Střihne ušima a velmi neobratně se postaví na nohy. Vydechne, až mu malý obláček vyjde z čumáku. Zima přichází. Rody vykoukne z hor a vidí celou tu sněhovou nadílku, která pokrývá hory i okolí. Trochu mu to připomíná jeho někdejší domov, což, z pochopitelných důvodů v něm rozpoutá rozporuplné pocity klidu a agrese. Sněhovou krajinu pokládá za krásnou, ale domov již nikoliv…
Vyjde ven, sníh mu křupe pod nohama. Už se schyluje k večeru a temný vlk se jen tak prochází, užívá si podívané a celkově samoty. Jeden by řekl, že vlci jsou velmi společenští tvorové, Rodiona naopak uklidňuje samota. Přemítá o všem možném, včetně celé té události ohledně velké vody. Zdejší vlci i vlčice se zdají být velmi přívětiví. Pomohli, přestože mě neznali a vůbec. PročZ jsou tak vlezle milí. Něco chtěj. Ne teď, do budoucna? amračí se .
Je mi z toho zle. Jeho rodina se k němu taky vždy chovala fér, ale je vidět, že on měl dost malou cenu, aby ho obětovali. Vlk se může tvářit jak hezčejc chce, ale když jde do tuhého, nakonec udělá všechno, aby si zachránil prašivý kožich. Odplivne si. Jeho zloba mu krví při západu slunce proudí tolik, že nakonec nevědomky na svém kožichu vytvoří plamen. A plamen pálí. Chvíli trvá, než si to Rodion uvědomí, následně se lekne a rychle se zachumlá do sněhu kolem, aby plameny uhasil. Tak že by přece…?

Dekuji vlcizkovi

Rodion vyhlíží z jeskyně, oči míří vzhůru, doufaje, že tím odtlačí hustá mračna pryč. Vlčice již dávno odešla, nechaje ho v rozpacích. On sám že umí vládnout oheň? Vzhledem k tomu, že byl svědkem těchto čar, neměl pochyby, že to zdejší vlci umí. Ale on si svých schopností vědom nebyl.
Aby krátil čas, zkoušel kdejaké pozice a máchání tlapami, aby poručil ohni. Tyto pokusy obsahovaly všemožné cviky, skoky, kutálení po zemi či nejrůznější pokřiky jako „Ogoň! Piláť zemlju!“ Nic moc mu před očima plamen nevykouzlilo, avšak kdyby nebyl tolik zabraný do práce, zjistil by, že se okolní vzduch o pár stupňů oteplil.
Blbnul tam takto kdovíkolik hodin, že skoro zapomněl, že je v nějaké jeskyni. Když konečně zas vykoukne ven, skoro až žasne. Přestalo pršet. Rodymu se skoro až vhrnou slzy do očí, jak je šťasten. Země je stále zcela promočená, ale slunce vysvitne, aby pomohlo krajině se osušit z této důkladné sprchy. Rody se rozhodne na chvíli zdřímnout, jelikož ho z trénování magie bolela hlava. Později asi vyrazí do krajin.

tyree

Jméno vlka: Aerrav
Glow up: kožíšek i přívěšek
preference: i like funny :3, překvapte mě
Nechci: všechno chci ;3

Odvar z trychtýřku zahřeje a skoro až by měl Rody na chvíli pocit, že by mu promoknout ještě jednou tolik nevadilo. Na těch bylinkách něco bude, i když stejně asi nebude i teď jako laň ožírat kořeny. Zadívá se na společnice, které mezitím se nějak stihly přeskupit. Nějak chvíli neposlouchal zamyslel se a najednou se dovídá, že Ushari odchází společně s bělavou vlčici.
Trochu zmateně se s ní rozloučí a ještě pár sekund kouká na východ, kam zmizely. Až pak se otočí k té, Co zůstala. Jak že se jmenuje? Udržuje trapné ticho, ale jedna věc mu nakonec nedá. „Proč je taky takové ťoplo?“ a vůbec, jak vlčice ohřála tu vodu. Jak zmateně přišli, neměl čas přemýšlet o detailech, ale když se nad tím tak nějak zamyslí, on oheň zapálit neumí. Nebo o tom neví...

Rodion (13)
× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy (3b)
× Ubraň úlovek (3b)
× top se a nech zachránit (2b)
× Po promočení si udělej horký odvar z trychtýřku (2b)
× Zlepši své dovednosti (1b)
× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody (1b)
× Zamiř do bezpečí (1b)

Aerrav (12)
× Ubráň svůj úlovek (3b)
× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy(3b)
× Po promočení si udělej horký odvar z trychtýřku (2b)
× Ulov si na horší časy(2b)
× Zamiř do bezpečí(1b)
× Zlepši své dovednosti (1b)

× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy
× Po promočení si udělej horký odvar z trychtýřku

Rody chvíli stojí venku v dešti, ale na pokyn tmavě šedé vlčice se připojí ke skupince. Opět z něj kape, jak kdyby byl sám dešťový mrak. Vypadá trochu nesvůj, tolik vlků pohromadě. Co vlků… všechno to jsou vlčice. Poslouchá rozhovor Ushari a sněhové vlčice. „Hory nejsou bezpečné, vlastně se ani nedivím, že jste měli podobnou zkušenost. Už mi dochází nápady, co dělat, kromě vytrvalého vytí k nebesům, aby přestala pršet“ zkusí něco nadhodit, aby tam nestál jako tvrdé y. „Zatopená poušť? To bych chtěl vidět…“ pobaveně se zašklebí nad slovy Aerrav. Sám se nějak nemá k představení, zatím jen okukuje okolí. Proč je tu takové teplo? Však… tu není žádný oheň ani láva ani… nic.
Kouká na Ushari, jak vytáhne jednu ze svých bylinek a cosi kuchtí. Kouká celkem Zaujatě, a až je vše připraveno, také ochutí podivný nápoj. A překvapivě dobrý…

<-most přes temný les

Postupují přes most opatrně. „Zmiňovali se, že chtějí dále kout nějaké… něplechy,“ čímž chtěl Rody svým velmi střídmým jazykem naznačit, že to asi nebyla jediná lumpárna, jakou měla ta dvojice chuť tropit. „To zní výhodně,“ odpovídá. Celé ostrovy tu nezná, ale už stihnul během pár dní přejít z jednoho na druhý už aspoň třikrát. Opravdu by se hodila nějaká bezpečnější cesta.
„Doufejme, že již brzy,“ trochu se vmísí do slov Ushari ohledně deště, ale na její nabídku ohledně opětovného shledání jí vrátí… něco připomínající úsměv. Opravdu milá vlčice. Skoro až zavání pocitem domova a bezpečí. Pocitu, že je pod ochranou… V tu chvíli ho bodne u srdce a jeho úsměv trochu zmrzne. „Jo, asi někde… v horách, já to tam mám… rád,“ trochu víc trhavě odpoví. Je vidět, že se něco ve výrazu Rodyho změnilo. Ale to už Ushari někam odskakuje. „Co…“ zabočí za ní a hlavu strčí do malé jeskyňky. Bylo tu příjemně teplo a vlhko, skoro jak v sauně.